USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce MIPL, spol. s r. o., se sídlem v Uherské Brodě, Šumická 2325, PSČ 688 01, identifikační číslo osoby 47 91 10 34, proti žalovaným 1) FAL Services s. r. o., se sídlem v Horní Suché, Na Františku 1370/5, PSČ 735 35, identifikační číslo osoby 28 56 60 84, zastoupenému Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Široká 590/3, PSČ 736 01, a 2) Dalmine Investment s. r. o., se sídlem v Kožichovicích, Žďárského 188, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 04 48 04 14, zastoupenému Mgr. Pavlem Rajznauerem, advokátem, se sídlem v Pozlovicích, Nivy II 348, PSČ 763 26, o určení vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 ICm 2670/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 4979/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2023, č. j. 74 ICm 2670/2018, 13 VSOL 94/2023-571 (KSBR 26 INS 4979/2008), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 26. května 2020, č. j. 74 ICm 2670/2018-275:
Odmítl žalobu, kterou se žalobce (MIPL, spol. s r. o.) domáhal vůči žalovaným [1) FAL Services s. r. o. a 2) Dalmine Investment s. r. o.] určení, že je vlastníkem (označených) nemovitostí, zapsaných na LV č. 8581 pro k. ú. a obec Uherský Brod, vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Uherský Brod (dále jen „označené nemovitosti“ [výrok I.]. Zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovaným určení, že: označené nemovitosti náleží do „majetkové podstaty konkursu sp. zn. KSBR 26 INS 4979/2008“ vedeného u insolvenčního soudu (výrok II.), kupní smlouva uzavřená
30. června 2017 mezi prvním žalovaným (jako prodávajícím) a druhým žalovaným (jako kupujícím), jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k označeným nemovitostem, je neplatná (výrok III.), a veřejná dražba konaná dne 19. prosince 2014 ve Zlíně u Dražební společnosti MORAVA s. r. o., „na podkladě“ dražební vyhlášky č. 657-DD/14 ze dne 13. listopadu 2014 a evidovaná na centrální adrese pod č. 10951119 [šlo o veřejnou dražbu dobrovolnou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále též jen „veřejná dražba“)], je zdánlivým právním jednáním (výrok IV.).
Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. května 2021, č. j. 74 ICm 2670/2018, 11 VSOL 414/2020-335 (KSBR 26 INS 4979/2008), zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 26. května 2020 ve výroku I. o odmítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalobce k označeným nemovitostem, včetně výroků o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (první výrok); jinak rozsudek insolvenčního soudu v zamítavých výrocích ve věci samé potvrdil (druhý výrok).
Rozsudkem ze dne 7. září 2022, č. j. 74 ICm 2670/2018-498, insolvenční soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovaným určení vlastnického práva k označeným nemovitostem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. až IV.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. května 2023, č. j. 74 ICm 2670/2018, 13 VSOL 94/2023-571 (KSBR 26 INS 4979/2008), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje § 551, § 552, § 553 odst. 1, § 554 a § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a § 7, § 53, § 286, § 287, § 293 odst. 1 a § 295 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze skutkového stavu (správně a úplně) zjištěného insolvenčním soudem – dospěl k následujícím
závěrům:
1) V projednávané věci nebyl soud oprávněn hodnotit (ne)platnost veřejné dražby, a to ani jako otázku předběžnou, když veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen tehdy, vyslovil-li její neplatnost soud. 2) Věřitelský výbor souhlasil s (opakovanou) dražbou majetku dlužníka za určenou cenu (a s možností jejího snížení), včetně uzavření smlouvy s dražební společností, jakož i s vyloučením (konkretizovaných) pohledávek a části movitých věcí dlužníka. Podle dražební vyhlášky ze dne 13. listopadu 2014 byl dražen „areál MIPL“, kterým byl (označený) soubor movitých a nemovitých věcí (zahrnující označené nemovitosti), včetně pohledávek a ochranných známek dlužníka (žalobce).
Předmět dražby byl z dražební vyhlášky „jasně seznatelný a byl označen nezaměnitelným způsobem“. Tvrzení žalobce, podle něhož byla součástí draženého majetku (jedné z označených nemovitostí) i budova vrátnice, která však předmětem dražby nebyla (byla zpeněžena následně prodejem mimo dražbu), není z hlediska určení draženého majetku významné; i v tomto směru žalobce zpochybňuje platnost veřejné dražby. 3) Věřitelé TIPAFROST, a. s. (dále jen „věřitel T“) a Komerční banka, a. s. nebyli vyloučeni z účasti na hlasování věřitelského výboru; jejich pohledávky za dlužníkem byly na přezkumném jednání zjištěny.
4) Tvrzeními, podle nichž jednání insolvenčního správce dlužníka, věřitelského výboru, dražebníka a vydražitele nebylo v souladu s dobrými mravy a odporovalo § 547 a § 580 o.
z., když insolvenční správce a věřitelský výbor preferovali své zájmy na úkor zájmů ostatních věřitelů a poskytli neoprávněnou výhodu věřiteli T, žalobce (opět) zpochybňuje platnost veřejné dražby; takovou otázku nebyl oprávněn insolvenční soud hodnotit (ani jako předběžnou). 5) Je správný závěr insolvenčního soudu, že veřejná dražba nebyla zdánlivá (viz požadavky určené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 3084/2010); dostatečně určitě byl vymezen i její předmět.
6) Nabyvatel označených nemovitostí (první žalovaný) nebyl osobou, u níž by byl dán zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty bez souhlasu (insolvenčního) soudu, když nebyl osobou uvedenou v § 295 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 NSČR 112/2019, a ze dne 30. června 2021, sen. zn. 29 NSČR 48/2019). Navíc, první žalovaný byl zapsán do obchodního rejstříku „18. října 2008“ (správně 18. listopadu 2008), přičemž insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 8.
prosince 2008; je tak vyloučeno, aby byl osobou, která vykonávala v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení nebo po jeho zahájení rozhodující vliv na provoz podniku dlužníka, nebo podstatnou měrou ovlivňovala jeho jinou majetkovou činnost. Užíval-li označené nemovitosti s poukazem na kupní smlouvu ze dne 19. ledna 2009, kterou insolvenční soud v řízení vedeném pod sp. zn. 23 Cm 11/2009 vyhodnotil jako neplatnou (viz rozsudek insolvenčního soudu ze dne 30. listopadu 2009, č. j.
23 Cm 11/2009-97, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2020, č. j. 12 Cmo 5/2010-136), nevykonával tím vliv na provoz podniku, nýbrž konal v dobré víře, že je jejich vlastníkem. 7) Kupní smlouvu ze dne 30. června 2017 uzavřel první žalovaný (jako prodávající) s druhým žalovaným (jako kupujícím) mimo režim insolvenčního řízení; zákaz nabývání majetku se na tyto osoby nevztahuje. Nadto ani opačný závěr by neměl za následek obnovení vlastnického práva žalobce k označeným nemovitostem.
8) Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby je nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. Jakkoli dlužník prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní, žalobu jím podanou po prohlášení konkursu „pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na insolvenčního správce“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022, sen. zn. 29 NSČR 25/2022). Proto odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení následujících právních otázek (podle jeho názoru) dílem Nejvyšším soudem nezodpovězených, dílem vyřešených odvolacím soudem v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu:
1) Přísluší dlužníku v insolvenčním řízení (žalobci) aktivní věcná legitimace k podání vlastnické žaloby či žaloby, ve které se domáhá majetku náležejícího do majetkové podstaty, když insolvenční správce tento majetek ignoruje? 2) Vylučuje dobrá víra osoby uvedené v § 295 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona použití tohoto ustanovení, tedy neplatí pro osobu v dobré víře zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty? Dovolatel akcentuje, že za stavu, kdy insolvenční správce „jednoznačně prohlásil“, že (znovu) nesepíše označené nemovitosti do majetkové podstaty, neměl jinou možnost, jak se domoci vlastnického práva než podat žalobu na jeho určení.
Současně měl tuto otázku za zodpovězenou již rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 857/2016 (jde o usnesení ze dne 13. června 2018). Dále upozorňuje [s poukazem na § 295 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona], že první žalovaný je osobou, která „těsně před zahájením insolvenčního řízení a několik let po jeho zahájení měla vliv na provoz podniku dovolatele a ovlivňovala jeho majetkovou činnost, když označené nemovitosti zapsané v (majetkové) podstatě užívala, to vše za stavu, kdy první insolvenční správce (Ing.
Beer), který byl zproštěn funkce v roce 2012, na provoz podniku dovolatele a správu jeho majetku rezignoval. Za „absurdní“ považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož tak první žalovaný činil v dobré víře, že jde o jeho majetek, a onu „dobrou víru“ dovodil jen z toho, že první žalovaný podal (neúspěšně) vylučovací žalobu. Nesprávnost závěru odvolacího soudu v tomto směru měla za následek i nesprávné rozhodnutí ve věci, když v případě, že první žalovaný nenabyl vlastnické právo k (označeným) nemovitostem, nemohl je ani převést na druhého žalovaného.
Konečně dovolatel poukazuje na „některé“ další vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, konkrétně:
a) „Velmi pochybné“ vypořádání se s pojmem neurčitosti předmětu veřejné dražby, když soudy sice správně zjistily, že vrátnice nebyla jejím předmětem, ale současně nedocenily, že šlo o součást „hlavní budovy“ [jedné z označených nemovitostí], která sdílela „osud věci hlavní“. I proto je veřejná dražba v intencích závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1032/2010 nicotná. b) Druhý žalovaný je osobou, pro kterou platí zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty [§ 295 odst. 1 a odst. 2 písm. g) insolvenčního zákona], když „konkurs trvá“. c) Odvolací soud se nevypořádal s dalšími aspekty „nicotnosti dražby“ z hlediska § 552 o. z. Podle jeho názoru je dražba nevážným právním jednáním, jelikož insolvenční správce a věřitelský výbor neměli v úmyslu dosáhnout co nejvyšší ceny při zpeněžení majetku a uspokojit věřitele v co nejvyšší míře [§ 5 písm.
a) a b) insolvenčního zákona]; jejich skutečným úmyslem bylo dosáhnout prostřednictvím dražby co nejnižší ceny, poškodit ostatní věřitele a získat prospěch pro sebe a jinou osobu. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek.
Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odvolací soud založil své právní posouzení věci (mimo jiné) i na tom, že nebyl oprávněn v daném řízení posuzovat otázku (ne)platnosti veřejné dražby; tento závěr, který je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [viz např. důvody rozsudku ze dne 21. října 2022, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, uveřejněného pod číslem 66/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 66/2023“)], dovolatel nezpochybnil. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nešlo o dražbu nicotnou (zdánlivou), je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s (dovolatelem zmíněným) rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 2. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 3607/2014, a v R 66/2023, jakož i se závěry formulovanými (ve vztahu k určitosti předmětu dražby) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 1441/2007. S přihlédnutím k poměrům dané věci nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že předmět dražby byl vymezen určitě; případný (právní) omyl o tom, zda byla „vrátnice“ součástí jedné z označených nemovitostí, není způsobilý na tomto závěru nic změnit. K výhradě dovolatele, že se odvolací soud nezabýval jeho tvrzením o nicotnosti dražby z hlediska § 552 o. z., Nejvyšší soud, aniž by se jakkoli vyjadřoval k tomu, zda je veřejná dražba právním jednáním, poukazuje na závěry, které Nejvyšší soud formuloval při výkladu tohoto ustanovení v rozsudku ze dne 31. března 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, uveřejněném pod číslem 3/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pro řešení otázky přípustnosti dovolání není podstatné (viz argumentace shora), zda je (případně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o (ne)existenci věcné legitimace žalobce k podání žaloby o určení vlastnického práva k označeným nemovitostem, jakož i (nad rámec důvodů usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 48/2019 jdoucí) právní posouzení, zda jsou žalovaní osobami určenými § 295 insolvenčního zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2024
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu