21 Cdo 3607/2014

21 Cdo 3607/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobce IKTUS, s.r.o. se sídlem v Zátoru, Loučkách č.p. 100, IČO

48395790, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě -

Moravské Ostravě, 28. října č. 1610/95, proti žalovaným 1) M. A., a 2) M. A.,

oběma zastoupeným Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezské

Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18, o určení neúčinnosti darovací smlouvy a veřejné

dobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově pod

sp. zn. 19 C 87/2011, o dovolání žalobce a žalovaného 2) proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2014 č.j. 57 Co 722/2013-218, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl

potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti

darovací smlouvy ze dne 22. května 2009, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek

okresního soudu o určení neúčinnosti veřejné dobrovolné dražby ze dne 7. ledna

2011, mění tak, že se rozsudek Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze

dne 19. června 2013 č.j. 19 C 87/2011-189, opravený usnesením ze dne 1.

července 2013 č.j. 19 C 87/2011-192, mění tak, že se zamítá žaloba o určení, že

je vůči žalobci právně neúčinná "dobrovolná dražba ze dne 7. ledna 2011 č.j.

385/2011, na základě které došlo k přechodu spoluvlastnického podílu o

velikosti ideální 1/3 na nemovitostech - budově v části obce P. C., stavbě pro

výrobu a skladování stojící na pozemku, pozemcích, vše v katastrálním území O.

P., obec K., okres B., z původního vlastníka M. A., na žalovaného 2)".

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně na

náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 30.596,- Kč, na náhradě

nákladů odvolacího řízení 26.926,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení

22.442,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra

Mikety, advokáta se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18.

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově dne

12.5.2011 domáhal, aby bylo určeno, že jsou vůči němu právně neúčinné jednak

"dobrovolná dražba ze dne 7.1.2011 č.j. 385/2011, na základě které došlo k

přechodu spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/3 na nemovitostech -

budově v části obce P. C., stavbě pro výrobu a skladování stojící na pozemku,

pozemcích, vše v katastrálním území O. P., obec K., okres B., z původního

vlastníka M. A., na žalovaného 2)", jednak "darovací smlouva o darování

spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 2/3 na nemovitostech - pozemcích

vše v katastrálním území O. P., obec K., okres B. ze dne 22.5.2009, uzavřená

mezi M. A., na straně dárce a žalovanými 1) a 2) na straně obdarované". Žalobu

zdůvodnil zejména tím, že dlužníku M. A., bylo rozsudkem Krajského soudu v

Ostravě ze dne 25.3.2011 č.j. 7 Cm 48/2009-171, potvrzeným rozsudkem Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 4.10.2012 č.j. 4 Cmo 294/2012-253, pravomocně uloženo,

aby zaplatil žalobci 808.249,- Kč s příslušenstvím, že dlužník M. A. uzavřel

dne 22.5.2009 se svými syny - žalovanými 1) a 2) darovací smlouvu, kterou

žalovaní nabyli každý spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/3 k pozemkům v

katastrálním území O. P. (s právními účinky vkladu práva ke dni 22.5.2009), a

že žalovaný 2) nabyl jako vydražitel na základě dobrovolné dražby, provedené na

návrh dlužníka M. A. dne 7.1.2011 dražebníkem 1. Pohledávková s.r.o.,

spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/3 na nemovitostech - "budově v

části obce P. C., stavbě pro výrobu a skladování stojící na pozemku, pozemcích,

vše v katastrálním území O. P.", a to za situace, kdy "nejnižší podání činilo

2.500.000,- Kč, cena nemovitostí stanovená na základě znaleckého posudku č. 5418/236B/2010 znalce Ing. Pavla Žilinského byla 1.500.000,- Kč a konečná cena

dosažená vydražením [kterou žalovaný 2) podle potvrzení o nabytí vlastnictví v

dražbě dobrovolné ze dne 1.2.2011 uhradil na účet dražitele] činila 501.000,-

Kč". Podle žalobce dlužník M. A. darovací smlouvou uzavřenou dne 22.5.2009

úmyslně zkrátil žalobce (jako svého věřitele) v možnosti uspokojit jeho

vykonatelnou pohledávku a úmysl zkrátit věřitele "musel být obdarovaným znám,

resp. museli rozpoznat úmysl zkrátit věřitele, neboť se jedná o osoby

dlužníkovi blízké". Neúčinný právní úkon je nutno spatřovat i v dobrovolné

dražbě, která "materiálně pojato není ničím jiným než zprostředkovaným

uzavřením kupní smlouvy, která se z pohledu prodávajícího v principu neliší od

veřejného návrhu na uzavření smlouvy, jak ji zná obchodní zákoník", a úmysl

zkrátit věřitele musel být jednoznačně znám "druhé smluvní straně -

vydražiteli". Ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce došlo též proto, že

dlužník M. A. postupně zcizil prostřednictvím veřejné dobrovolné dražby i další

svůj majetek (patřící do společného jmění manželů dlužníka M. A. a B. A.), a to

"budovu, v části obce P. C., rodinný dům stojící na pozemku, budovu bez č.p./

č.e. - garáž stojící na pozemku, pozemek, vše zapsáno na listu vlastnictví č.

559, vedeném katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální

pracoviště Krnov, pro katastrální území O. P., obec K. a okres B., což

prokazuje jednoznačnou snahu dlužníka M. A. zbavit se veškerého nemovitého

majetku, který by mohl sloužit k uspokojení pohledávky žalobce, a to "v jasné

časové shodě se soudním sporem o tuto pohledávku" (žaloba ve věci vedené u

Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 48/2009 byla podána dne 8.4.2009).

Žalovaní namítali, že ustanovení § 42a občanského zákoníku umožňuje věřiteli

domáhat se určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, že však dobrovolná

dražba však není právním úkonem, ale právní skutečností, na základě které

"dochází k přechodu a nikoli převodu vlastnického práva". U darovací smlouvy je

třeba schopnost dlužníka uspokojit věřitele zkoumat podle stavu v době uzavření

smlouvy a v té době měl dlužník (otec žalobců) dostatečný majetek k úhradě

žalobcovy pohledávky; byl vlastníkem spoluvlastnického podílu jedné třetiny k

předmětným nemovitostem a též "u jiného domu s pozemky" a tyto nemovitosti

pozbyl "se značným časovým odstupem po uzavření darovací smlouvy prodejem v

dobrovolné dražbě". Žalovaní v době převodu vlastnictví k nemovitostem

(spoluvlastnických podílů) o žádných závazcích dlužníka nevěděli a nemovitosti

(spoluvlastnické podíly) jim byly darovány proto, že "se na stavbě budovy

podíleli finančně i fyzicky".

Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 19.6.2013 č.j. 19 C

87/2011-189, opraveným usnesením ze dne 1.7.2013 č.j. 19 C 87/2011-192, určil,

že je vůči žalobci právně neúčinná "dobrovolná dražba provedená dne 7.1.2011",

žalobu o určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 22.5.2009 zamítl a

rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z

provedených důkazů zjistil, že otec žalovaných M. A. daroval žalovaným darovací

smlouvou ze dne 22.5.2009 spoluvlastnický podíl na nemovitostech v době, kdy

byl vlastníkem dalšího nemovitého majetku (spoluvlastnického podílu ve výši

ideální 1/3 na budově, část obce P. C., v obvyklé ceně 1.500.000,- Kč, a domu,

garáže, v katastrálním území O. P. v obvyklé ceně 2.000.000,- Kč), z něhož bylo

možné - protože nebylo zjištěno, že by měl další dluhy - splnit dluh u žalobce;

darovací smlouvou proto nemohlo dojít ke zkrácení uspokojení vymahatelné

pohledávky žalobce. V době, kdy "zcizil" spoluvlastnický podíl ve veřejné

dobrovolné dražbě provedené dne 7.1.2011, měl dlužník M. A. ještě další

závazky; i když vlastnil další nemovitost (dům , garáž v katastrálním území O.

P., zatížený věcným břemenem užívání ve prospěch žalovaných, obvyklá cena

těchto nemovitostí činila 500.000,- Kč), došlo "zcizením spoluvlastnického

podílu na nemovitostech prostřednictvím dobrovolné dražby" ke zkrácení

uspokojení žalobcovy pohledávky. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že

veřejnou dobrovolnou dražbu sice "nelze podřadit pod právní úkony", že však

"účinky dražby jsou stejné jako u převodu vlastnictví na základě smlouvy",

neboť "dražba byla vyvolána na základě návrhu vlastníka, kterému bylo

poskytnuto protiplnění za přechod vlastnického práva, úmyslem dlužníka M. A.

bylo převést vlastnictví k nemovitosti, která již byla ve většinovém podílovém

spoluvlastnictví žalovaných a sloužila k provozování podnikání žalovaného 1) i

samotného dlužníka M. A., do vlastnictví žalovaného 2), a to způsobem, který

vylučuje uplatnění práv věřitele dlužníka podle ustanovení § 42a občanského

zákoníku, a dospěl k závěru, že je nutné použít rozšiřující výklad ustanovení §

42a odst. 1 věty první občanského zákoníku a vztáhnout je "i na dražbu

dobrovolnou, na základě které přešla věc do vlastnictví osoby blízké".

K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23.1.2014 č.j. 57

Co 722/2013-218 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen

zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 10.095,- Kč k rukám advokáta

Mgr. Petra Mikety a že žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu

nákladů řízení; ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen

zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.904,- Kč k rukám

advokáta Mgr. Petra Mikety a že žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na

náhradu odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního

stupně v tom, že otec žalovaných M. A. byl v době darovací smlouvy vlastníkem

"dalšího konkrétního nemovitého majetku", z něhož bylo možno pohledávku žalobce

uspokojit, když nebylo prokázáno, že by dlužník M. A. měl kromě závazků vůči

žalobci ještě další dluhy, a odmítl názor žalobce, podle kterého je třeba

darovací smlouvu ze dne 22.5.2009 a veřejnou dobrovolnou dražbu provedenou dne

7.1.2011 "posuzovat v jejich časové souslednosti" a podle něhož je v jednání

dlužníka M. A. "nutné spatřovat sjednocující úmysl zbavit se těmito právními

úkony veškerého svého podstatného majetku a zkrátit žalobce jako věřitele",

neboť k dobrovolné dražbě došlo po více než roce a půl od darování a

"rozhodujícím okamžikem pro posouzení splnění podmínek pro vyslovení právní

neúčinnosti konkrétního právního úkonu dlužníka je okamžik, k němuž došlo ke

zmenšení majetku dlužníka". Odvolací soud současně poukázal na rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2013 sp. zn. 22 Cdo 1205/2011 a dovodil, že

veřejná dobrovolná dražba je "považována za specifický proces uzavření smlouvy,

který vychází ze svobodné vůle stran, tj. navrhovatele dražby a účastníků

dražby, je institutem soukromého práva a, jelikož se jedná o právní úkon, lze

mu odporovat za podmínek ustanovení § 42a občanského zákoníku". Protože

napadenou veřejnou dobrovolnou dražbu navrhl dlužník žalobce M. A. a protože se

vydražitelem stal žalovaný 2), "jednalo se o právní úkon mezi osobami blízkými,

který evidentně zkracoval možnost uspokojení pohledávky žalobce jako věřitele,

s ohledem na příbuzenský vztah mezi dlužníkem M. A. jako navrhovatelem veřejné

dražby dobrovolné a žalovaným 2) jako vydražitelem se předpokládá, že úmysl

dlužníka zkrátit věřitele byl žalovanému 2) znám, a žalovaný 2) neprokázal, že

tento úmysl dlužníka nemohl ani při náležité pečlivosti poznat"; veřejná

dobrovolná dražba provedená dne 7.1.2011 je proto vůči žalobci právně neúčinná

ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a žalovaný 2) dovolání.

V dovolání, kterým napadá výrok rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby o

určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 22.5.2009, žalobce v první

řadě namítá, že více právních úkonů, které byly uskutečněny v určité časové a

věcné souvislosti a které byly napadeny společnou odpůrčí žalobou, je třeba ve

smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku posuzovat společně a v jednání

dlužníka je nutné spatřovat "sjednocující úmysl zkrátit věřitele". Podle

žalobce je "neobhájitelný" závěr, že věřitel nemůže být s odpůrčí žalobou

úspěšný, má-li dlužník "v době realizace určitého právního úkonu nějaký, byť

nepatrný majetek"; skutečnost, zda "měl či neměl dlužník v okamžiku realizace

napadeného právního úkonu nějaký další majetek", by neměla být pro posouzení

neúčinnosti právního úkonu rozhodující "zejména za situace, kdy dlužník takto

převedl bezplatně svůj majetek na osoby jemu blízké". Žalobce navrhl, aby

dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a "k tomu

navazující část rozsudku soudu prvního stupně" a aby věc v tomto rozsahu vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 2), který napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo určeno, že

veřejná dražba provedená dne 7.1.2011 je vůči žalobci právně neúčinná, namítá,

že veřejná dražba je definována jako veřejné jednání, jehož účelem je přechod

vlastnického práva k předmětu dražby konané na základě návrhu navrhovatele, při

němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem

určeném místě s výzvou k podávání nabídek a při němž na osobu, která za

stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora

vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, a že "tato zákonná definice činí

zcela zásadní rozdíl mezi nabytím vlastnictví k věci uzavřením smlouvy a ve

veřejné dražbě". Vlastnictví k vydraženému předmětu dražby přechází na

účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (na vydražitele), nikoliv na základě

smlouvy, nýbrž podle právní skutečnosti, kterou je podle ustanovení § 2 písm.

a) zákona o veřejných dražbách příklep licitátora; "rozhodnutí" Nejvyššího

soudu ze dne 27.2.2013 sp. zn. 22 Cdo 1205/2011 řeší otázku předkupního práva a

tím, zda je dražba smluvním nabytím vlastnického práva či nabytím vlastnického

práva na základě jiné právní skutečnosti, se "zabýval jen okrajově" a odvolací

soud se ani nepokusil vyjasnit "rozpor mezi četnými rozhodnutími Nejvyššího

soudu" a tímto rozhodnutím. Výklad provedený odvolacím soudem by podle názoru

žalobce vedl "k zásadnímu prolomení institutu dražby, mimo jiné jako

nejbezpečnějšího způsobu nabytí vlastnického práva, neboť vlastnictví

vydražitele by mohlo být kdykoli v budoucnu napadeno nejen prostřednictvím

žaloby na neplatnost dražby, ale nepochybně také žalobou o určení". Navíc, i

kdyby byla veřejná dražba posuzována jako právní úkon, nebylo by možné úspěšně

aplikovat ustanovení § 42 občanského zákoníku, neboť "dražbou získává

navrhovatel dražby cenu, kterou bylo v místě a v daném čase maximálně možné

získat, a v takovém případě se nejedná o zkracující úkon, neboť tím nedošlo ke

zmenšení majetku navrhovatele dražby". Žalovaný 2) navrhnul, aby odvolací soud

změnil napadený výrok rozsudku odvolacího soudu tak, že žaloba o určení právní

neúčinnosti veřejné dražby provedené dne 7.1.2011 se zamítá.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu

byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v

ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v

současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2

zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se

nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí sporu (mimo jiné) významné vyřešení

otázek hmotného práva, jaká doba je rozhodná pro posouzení, zda právní úkon

zkracuje (ve smyslu ustanovení § 42a odst.1 občanského zákoníku) uspokojení

vymahatelné pohledávky věřitele, a zda veřejnou dobrovolnou dražbu provedenou

podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze pokládat za

právní úkon, jemuž je možné odporovat postupem podle ustanovení § 42a

občanského zákoníku.

První z uvedených otázek odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou

judikaturou soudů.

Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí

ustanovení § 42a odst. 2 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění

účinném do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák.").

Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech

letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně

znám. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou

odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké;

úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je

na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka

zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat). O úmysl zkrátit

věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit

své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele,

a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je,

že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím

dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či

to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné.

Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj

morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své

věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006 sp. zn. 30

Cdo 653/2006).

Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže

vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení

majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své

pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku

dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Ke zkrácení uspokojení vymahatelné

pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka,

avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým

dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel

uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo

549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2013 sp. zn. 21

Cdo 809/2012). Pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení

pohledávky věřitele, je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní

úkon učinil; je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v

katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do

katastru nemovitostí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012

sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní

judikatura, roč. 2013).

V době uzavření darovací smlouvy ze dne 22.5.2009 (ke dni 22.5.2009, k němuž

nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) měl dlužník

M. A. - jak bylo dokazováním před soudy zjištěno - ještě další majetek

(spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/3 na budově na parcele č. 2731/7,

parcele č. 2731/7 a č. 2731/6, zapsané na LV č. 1300, vše pro katastrální území

O. P., obec K. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální

pracoviště Krnov, v obvyklé ceně 1.500.000,- Kč, a budovy (rodinného domu), a

budovy bez č.p. (garáže) a parcel č. 1928, č. 1929/1 a č. 1929/2, zapsaných na

LV č. 559, vše pro katastrální území O. P., obec K. u Katastrálního úřadu pro

Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Krnov v obvyklé ceně 2.000.000,-

Kč), z něhož nepochybně bylo možné žalobcovu pohledávku uspokojit. Pokládá-li

žalobce ve svém dovolání za "neobhájitelný" právní názor odvolacího soudu o

tom, že věřitel nemůže být s odpůrčí žalobou úspěšný, má-li dlužník "v době

realizace určitého právního úkonu nějaký, byť nepatrný majetek", přehlíží, že

odvolací soud k takovému právnímu názoru nedospěl a že dlužníkův další majetek

nebyl v době darovací smlouvy jen "nepatrný".

Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen

rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti darovací

smlouvy ze dne 22.5.2009, tedy není přípustné, a proto je Nejvyšší soud ČR

podle ustanovení § 243c odst.1 věty první o.s.ř. odmítl.

Druhou z výše uvedených právních otázek odvolací soud vyřešil v rozporu s

ustálenou judikaturou soudů; Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání

žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř.

přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen

rozsudek okresního soudu o určení neúčinnosti veřejné dobrovolné dražby ze dne

7.1.2011, ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a

odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání

žalovaného 2) je opodstatněné.

Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud

zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně

neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho

odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. § 42a

odst. 1 obč. zák.)

Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech

letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně

znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo

v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117

obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob,

s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i

při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. § 42a odst. 2 obč. zák.).

Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl

právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch

(srov. § 42a odst. 3 obč. zák.).

Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud,

že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným

úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu

vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (srov. § 42a odst. 4 obč. zák.).

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno

z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo

určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí

soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se

věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního

titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)

postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z

dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž

prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto

majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník

odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří),

může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu

ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal

takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k

uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v

exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které

odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením

peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného

právního úkonu.

Z výše uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že odpůrčí žalobou může být (důvodně)

napadena jen taková právní skutečnost, která je právním úkonem. Právním úkonem

se rozumí - jak je uvedeno v ustanovení § 34 obč. zák. - "projev vůle směřující

zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní

předpisy s takovým projevem spojují".

Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí - jak

vyplývá z ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách,

ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 [dále jen "zákona o

veřejných dražbách"] - veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického

nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při

němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem

určeném místě s výzvou k podávání nabídek a při němž na osobu, která za

stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora

vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, nebo totéž veřejné jednání,

které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší

podání". "Navrhovatelem" se rozumí "osoba, která za podmínek stanovených"

zákonem o veřejných dražbách "navrhuje provedení dražby" [srov. § 2 písm.b)

zákona o veřejných dražbách]. "Licitátorem" se rozumí "fyzická osoba oprávněná

činit jménem a na účet dražebníka úkony při dražbě" [srov. § 2 písm.f) zákona o

veřejných dražbách]. "Příklepem" se rozumí "úkon licitátora spočívající v

klepnutí kladívkem, jímž dochází za stanovených podmínek k přechodu

vlastnického či jiného práva k předmětu dražby" [srov. § 2 písm.j) zákona o

veřejných dražbách].

Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu

účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Vlastnictví nebo jiné právo k

předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení

příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou

vydražením (srov. § 30 odst.1 zákona o veřejných dražbách).

Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (na vydražitele), vlastnictví

nebo jiné právo k předmětu dražby - jak dovodila ustálená judikatura soudů

(srov. právní názor vyslovený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

24.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 20/2005, který byl uveřejněn pod č. 53 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

25.10.2006 sp. zn. 21 Cdo 2341/2005, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

9.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2690/2006, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise

Soudní judikatura, roč. 2010, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2007 sp.

zn. 22 Cdo 224/2007, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.3.2008 č.j. 21 Cdo

599/2007, který byl uveřejněn pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 2008, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.12.2007 sp. zn. 21

Cdo 930/2007, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč.

2008, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.7.2008 sp. zn. 21 Cdo 2062/2007,

který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.

2009, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 4221/2008,

který byl uveřejněn pod č. 165 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, v

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 534/2009, který byl

uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, v usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2011 sp. zn. 22 Cdo 2960/2009, v rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 23.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, který byl uveřejněn

pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, v usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 26.11.2013 sp. zn. 29 Cdo 2198/2012, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne

1.4.2014 sp. zn. 28 Cdo 2022/2013 v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2014

sp. zn. 21 Cdo 4124/2013 a v mnoha dalších rozhodnutích dovolacího soudu) -

nepřechází na základě smlouvy, jak tomu bylo například při veřejné dražbě

organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k

některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších

předpisů (k tomu srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

29.7.1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001); z ustanovení § 2 písm. a), § 2

písm.j) a dalších zákona o veřejných dražbách je nepochybné, že titulem pro

nabytí vlastnictví nebo jiného práva k předmětu dražby vydražitelem při veřejné

dražbě je (uvažováno také z pohledu ustanovení § 132 odst.1 obč. zák.) "jiná

právní skutečnost", a to příklep licitátora.

Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat rozsudkem Nejvyššího

soudu ze dne 27.2.2013 sp. zn. 22 Cdo 1205/2011. Kromě toho, že se uvedené

rozhodnutí zabývá otázkou titulu nabývání vlastnictví při veřejné dobrovolné

dražbě jen okrajově a že jde o jen ojedinělé vybočení z jinak ustálené

judikatury soudů, je z jeho odůvodnění zřejmé, že závěr, podle kterého "veřejná

dražba je zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým

procesem uzavření smlouvy", byl učiněn na základě právního názoru vyjádřeného v

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97, který byl

uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, aniž by bylo

přihlédnuto k tomu, že se týkal právní povahy veřejné dražby uskutečňované při

privatizaci státního majetku podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech

vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve

znění pozdějších předpisů, přiměřeně uplatnitelné (v době do 30.4.2000) také

při veřejné dražbě věcí podléhajících režimu zákona č. 92/1991 Sb., o

podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a

že veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se nezabýval

(a ani zabývat nemohl, neboť zákon o veřejných dražbách byl přijat až po vydání

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97 dne 18.1.2000

a nabyl účinnosti dnem 1.5.2000); ze srovnání obou těchto "typů veřejných

dražeb" je (na první pohled) zřejmé, že spočívají na zcela odlišných principech

a že závěry přijaté o veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb.,

o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické

osoby, ve znění pozdějších předpisů nelze aplikovat na veřejnou dražbu

prováděnou podle zákona o veřejných dražbách.

Z uvedeného vyplývá, že vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k

předmětu veřejné dobrovolné dražby prováděné podle zákona o veřejných dražbách

na základě právního úkonu (smlouvy) a že proto "dobrovolné dražbě" nelze (ani

použitím "rozšiřujícího výkladu") úspěšně odporovat postupem podle ustanovení §

42a obč. zák. Ostatně, vydražitel se stává na základě příklepu vlastníkem nebo

nositelem jiného práva k předmětu veřejné dobrovolné dražby, jen jestliže

zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší, jím učiněné, podání), tedy jen

jestliže zaplatil cenu, kterou bylo možno - jak výstižně uvádí žalovaný 2) - "v

místě a v daném čase maximálně získat" neboli (řečeno jinak) "ekvivalentní

cenu". Judikatura soudů již dříve dovodila, že nejde o zkracující právní úkon

ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku tehdy, obdržel-li dlužník za

převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně

(reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená

(rovnocenná) náhrada (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008 sp. zn.

21 Cdo 4333/2007, který byl uveřejněn pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 2009).

Vzhledem k tomu, že není správný rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým

byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení neúčinnosti veřejné

dobrovolné dražby ze dne 7.1.2011, a že dosavadní výsledky řízení ukazují, že

je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §

243d písm. b) o.s.ř. změnil rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku tak, že se

mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o určení

neúčinnosti veřejné dobrovolné dražby ze dne 7.1.2011.

O náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně, za odvolací řízení a za

dovolací řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, §

224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaní v nich měli ve věci plný

úspěch, a mají proto proti žalobci právo na náhradu nákladů potřebných před

soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému

uplatňování svého práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení (před soudem prvního stupně a

odvolacího a dovolacího řízení) dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny

má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni

zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem

o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147

nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci

neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního

předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem

o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která

upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,

však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem

7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely

náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s

přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti

(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro řízení před soudem prvního

stupně ve výši 20.000,- Kč, pro odvolací řízení ve výši 20.000,- Kč a pro

dovolací řízení ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta

vznikly žalovaným náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení

před soudem prvního stupně ve výši 1.200,- Kč v odvolacím řízení ve výši 600,-

Kč a v dovolacím řízení ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.

177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v odvolacím a dovolacím řízení

náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 2.000,- Kč

a soudního poplatku z dovolání ve výši 10.000,- Kč, v řízení před soudem

prvního stupně spočívající v náhradě cestovného ve výši 2.286,- Kč a náhrady za

promeškaný čas ve výši 1.800,- Kč a na náhradě za daň z přidané hodnoty před

soudem prvního stupně ve výši 5.310,- Kč, v odvolacím řízení ve výši 4.326,- Kč

a v dovolacím řízení ve výši 2.142,- Kč.

Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v celkové

výši 30.596,-, náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 26.926,- Kč a

náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 22.442,- Kč zaplatit žalovaným

společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalované v řízení zastupoval (§

149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1

o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. září 2015

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu