Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Procházky, zastoupeného JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem Národní třída 43, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, č. j. 21 Cdo 677/2018-108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2017, č. j. 30 Co 215/2017-76, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 2. 2017, č. j. 17 C 25/2016-53, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
V projednávaném případě stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu nebylo přiznáno odstupné při jeho odvolání z funkce vedoucího Oddělení realizace staveb, přičemž na základě organizačního řádu zaměstnavatele zpochybňuje samotné jmenování jako způsob obsazení funkce. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že tyto se zabývaly povahou § 33 odst. 3 zákoníku práce, přičemž dovodily, že se jedná o ustanovení kogentní. To znamená, že v případě obsazování postů vedoucích v rámci organizační struktury zaměstnavatele, nelze použít jiný způsob ustavení do funkce, než jmenování.
Pokud stěžovatel zpochybňuje povahu svého pracovního místa v rámci organizační struktury zaměstnavatele, nutno uvést, že tvorba organizační struktury je na úvaze zaměstnavatele. S touto otázkou se řádně vypořádal již nalézací soud, když konstatoval, že místo vedoucího Oddělení realizace staveb lze podle dikce zákoníku práce [§ 33 odst. 3, písm. f/ ve spojení s důvodovou zprávou, označit za organizační útvar příspěvkové organizace (zakotvený v organizační struktuře žalovaného)]. Není přitom rozhodné to, zda je v rámci organizačního řádu výslovně uvedeno, kdo jmenuje vedoucí jednotlivých oddělení. Podstatné je, že oddělení lze z hlediska konkrétní organizační struktury považovat za organizační útvar. Není od věci též připomenout, že k založení pracovního poměru jmenováním nemůže dojít bez výslovného souhlasu zaměstnance.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom smyslu, že nemůže být nucen k podání žaloby o neplatnost výpovědi, pokud on sám nemá zájem na setrvání v pracovním poměru u svého bývalého zaměstnavatele. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4468/2010 je v souvislosti se vznikem nároku na odstupné rozhodnou ta skutečnost, že zákon spojuje s důvodem zániku pracovního poměru nárok na odstupné. V projednávaném případě to znamená, že stěžovateli by nárok na odstupné vznikl v případě, že by po jeho odvolání z funkce vedoucího došlo v rámci organizační struktury ke zrušení jeho pracovní pozice (§ 73a odst. 2 in fine) nebo že by mu byla dána výpověď navzdory tomu, že přijal nabízené jiné pracovní místo. To se však nestalo. V řízení před obecnými soudy bylo postaveno na jisto, že pracovní pozice stěžovatele v rámci organizační struktury zaměstnavatele nezanikla, byť nebyla personálně obsazena.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu