Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 275/2023-3242 ze dne 22. 6. 2023 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 25/2022 ze dne 3. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.
3. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že vrchní soud porušil zásadu zákazu reformationis in peius garantovanou ústavním pořádkem, neboť nezohlednil, že jednání stěžovatele v době rozhodování vrchního soudu již mělo nižší škodlivý následek, než jaký mělo v době rozhodování krajského soudu. Stěžovatel uvádí, že v mezidobí od vydání rozsudku krajského soudu do okamžiku vydání usnesení vrchního soudu uhradil významnou část způsobené škody, přičemž označuje rozhodnutí vrchního soudu za svévolné a rozporné s jeho rozhodovací praxí.
8. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
9. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3463/23 ze dne 20. 3. 2024).
10. Jak se podává ze shora uvedeného, všechny stěžovatelovy námitky směřují do uložených sankcí. V tomto ohledu však Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, podle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl.
39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence.
11. Žádné shora uvedené pochybení či nedodržení zásad ukládání trestu dosahující ústavněprávní relevance přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Otázkou přiměřenosti trestu ve stěžovatelově věci se zabývaly soudy všech stupňů. Nejvyšší soud uvedl, že krajský i vrchní soud zohlednily jak polehčující okolnosti, tak okolnosti přitěžující (mezi které patří délka páchání trestné činnosti a skutečnost, že rozsah zkrácené daně několikanásobně překročil hranici značeného rozsahu), přičemž původně byla trestná činnost obviněných z důvodu překročení hranice velkého rozsahu kvalifikována dokonce podle § 240 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a k použití mírnější právní kvalifikace došlo pouze v důsledku novelizace trestního zákoníku. Vrchní soud pak podrobně popsal důvody, proč neshledal důvody k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 trestního zákoníku (srov. odst. 58 napadeného usnesení vrchního soudu), kdy uvedl, že např. obžalovaní neprohlásili vinu, nedošlo k uzavření dohody o vině a trestu, či že obžalovaní nebyli označeni jako spolupracující obvinění.
13. Ke stěžovatelově námitce proti závěru vrchního soudu o "spekulativní povaze" jeho přístupu k zaplacení zkrácené daně, lze odkázat na závěr Nejvyššího soudu (odst. 60), který uvedl, že úsilí o zaplacení daně bylo v dostatečné míře zohledněno při ukládání trestu. Stěžovateli byl uložen trest v blízkosti spodní hranice zákonné trestní sazby, když byl podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku ohrožen trestní sazbou v rozpětí od dvou do osmi let. Možností uložení peněžitého trestu se přitom zabýval vrchní soud (viz odst. 60 napadeného usnesení vrchního soudu), který tuto možno vyloučil z důvodu absence odpovídajících příjmů obviněných i nemovitého majetku, který by mohl být použit na jeho úhradu.
Úvaha vrchního soudu o tom, jak a kdy stěžovatel hradil doměřenou daň, tak neměla vliv na výsledek řízení. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl závěry obecných soudů z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že nekonzistence při výkladu podústavního práva je nežádoucím jevem, není však úkolem Ústavního soudu sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů.
14. Ke stěžovatelově námitce porušení zákazu reformatio in peius je možné dodat, že tento zákaz vykládá způsobem, který zjevně neodpovídá jeho obsahu. Tento zákaz zabraňuje tomu, aby nové rozhodnutí, učiněné po zrušení předchozího rozhodnutí na základě opravného prostředku podaného toliko ve prospěch obviněného, bylo pro něj méně příznivé z hlediska výroku o vině či o trestu (i o náhradě škody, nemajetkové újmy, o vydání bezdůvodného obohacení, či dalších výroků na ně navazujících). Tato příznivost se v případě výroku o vině posuzuje podle závažnosti reprezentované především tíhou trestních sankcí, které lze za něj uložit, v případě výroku o trestu pak tíhou konkrétní uložené sankce.
Jediné, čemu zásada zákazu reformationis in peius brání, je tak z hlediska viny a trestu odsouzení za závažnější trestný čin či uložení těžší trestní sankce než v původním následně zrušeném rozsudku. K takovému postupu však ve stěžovatelově věci nedošlo, když jeho odvolání vrchní soud podle § 256 trestního řádu zamítl.
15. Lze tak uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není možno vykládat tak, že by garantovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na "spravedlivé" soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyla shledána libovůle při ukládání trestu, je nutno napadená rozhodnutí považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu