3 Tdo 275/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2023 o dovoláních, která podali obvinění J. A., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, a M. A., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 1 To 25/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 4/2019, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 37 T 4/2019, byli obvinění J. A. a M. A. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustili tím, že

obžalovaný J. A., jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku, IČO: XY, se sídlem na adrese XY, registrovaný u Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v XY, s účinností od 1. 2. 2002 jako plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím a přiděleným DIČ: XY a také jako plátce daně z příjmů fyzických osob, a

obžalovaný M. A., jako zaměstnanec a současně jako faktický zmocněnec J. A., fyzické osoby podnikající dle živnostenského zákona nezapsané v obchodním rejstříku, IČO: XY, se sídlem na adrese XY,

v Odrách, Havířově, Novém Jičíně a jinde v době nejméně od 1. 1. 2013 do 26. 3. 2015,

vědomi si povinností vyplývajících zejména z ustanovení § 6 odstavec 1, odstavec 2, § 7 odstavec 1 a § 8 odstavec 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění, § 2, § 21 odstavec 1, § 72 odstavec 1, odstavec 5, § 73 odstavec 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, a § 7 odstavec 1 a § 24 odstavec 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění,

se záměrem zkrátit jménem obžalovaného J. A. za jednotlivá zdaňovací období let 2013 a 2014 ve velkém rozsahu daň z přidané hodnoty a daň z příjmů fyzických osob a neoprávněně se obohatit tím, že budou správci daně v rozporu se skutečností deklarovat na základě níže specifikovaných fiktivních účetních dokladů, údajně vystavených dodavatelskými společnostmi R., IČO: XY, se sídlem XY, a L., IČO: XY, se sídlem XY, nárok obžalovaného J. A. na odpočet daně z přidané hodnoty (daň na vstupu) jakož i výdaje prokazatelně vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a takto neoprávněně za níže uvedená zdaňovací období: - jednak neoprávněně poníží daňovou povinnost obžalovaného J. A. na dani z přidané hodnoty a předmětnou daň za tato zdaňovací období ke škodě České republiky neodvedou,

- jednak neoprávněně poníží daňovou povinnost obžalovaného J. A. na dani z příjmů fyzických osob a předmětnou daň za tato zdaňovací období ke škodě České republiky neodvedou, činili na základě předchozí dohody a ve vzájemné součinnosti nejméně tyto úkony:

obžalovaný J. A. vedl a řídil svoji podnikatelskou činnost, zejména: - zajišťoval své dodavatele a odběratele a dojednával s nimi podmínky obchodní spolupráce (dodávky zboží a služeb), - sám anebo prostřednictvím svých zaměstnanců sjednanou spolupráci následně realizoval, - přijímal platby za poskytnutá plnění a rozhodoval o platbách za plnění přijatá, - uděloval svým zaměstnancům, se kterými dojednal a uzavřel příslušné pracovní smlouvy, pokyny k práci a za vykonanou práci je odměňoval, - s účinností od 1. 1. 2011 sjednal pracovní poměr na pracovní pozici technik s obžalovaným M. A., - současně jej v rámci své podnikatelské činnosti nejméně ústně zmocnil k zastupování své osoby, - v rámci své podnikatelské činnosti přijímal a také vystavoval či nechával vystavovat účetní doklady, tyto podepisoval a opatřoval otiskem svého razítka, - vědomě přebíral od M. A. fiktivní daňové doklady (zejména faktury a příjmové pokladní doklady) prokazující v rozporu se skutečností, že v rámci své podnikatelské činnosti přijal plnění od dodavatelských společností R., IČO: XY, se sídlem XY, a L., IČO: XY, se sídlem XY, a za tato plnění zaplatil, kteréžto fiktivní doklady pro něho obstaral blíže nezjištěným způsobem obžalovaný M. A., - tyto daňové doklady následně předával k jejich zaúčtování do účetní evidence své účetní J. S., - a přestože si byl vědom, že se jedná o účetní doklady fiktivní, tyto zahrnul do jednotlivých přiznání k dani z přidané hodnoty a k dani z příjmů fyzických osob, jež byla jeho jménem a s jeho vědomím předkládána správci daně,

obžalovaný M. A., jako zaměstnanec a také jako osoba nejméně ústně zmocněná k jednání za J. A. v rámci jeho podnikatelské činnosti, zejména: - sjednal s obžalovaným J. A. s účinností od 1. 1. 2011 pracovní smlouvu na pracovní pozici technik a přijal od něho zmocnění k zastupování jeho osoby v rámci jeho podnikatelské činnosti, - přijímal a následně plnil pokyny k práci udělené mu obžalovaným J. A., - sám uděloval pokyny k práci dalším zaměstnancům obžalovaného J. A., - vědomě blíže nezjištěným způsobem obstaral fiktivní daňové doklady (zejména faktury a příjmové pokladní doklady) prokazující v rozporu se skutečností, že J. A. přijal plnění od dodavatelských společností R., IČO: XY, se sídlem XY, a L., IČO: XY, se sídlem XY, a za tato plnění zaplatil, - a přestože věděl, že se jedná o účetní doklady fiktivní, tyto předával J. A. s vědomím, že tyto budou zaúčtovány do jeho účetní evidence a dále zahrnuty do jednotlivých přiznání k dani z přidané hodnoty a k dani z příjmů fyzických osob, jež budou jeho jménem předkládána správci daně,

I. kdy v případě daně z přidané hodnoty se jednalo o daňové doklady uvedené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku,

přičemž tímto jednáním způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, na nepřiznané a neuhrazené dani z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku 2013 škodu ve výši 2 041 709, 33 Kč a za jednotlivá zdaňovací období roku 2014 škodu ve výši 1 942 446, 69, celkem tedy škodu ve výši 3 984 156 Kč,

II. v případě daně z příjmů fyzických osob:

1) dne 26. 3. 2014 bylo předloženo přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013, kterým vykázali daňovou povinnost J. A. ve výši 0 Kč při deklarovaných příjmech ve výši 24 826 317 Kč a deklarovaných výdajích souvisejících s příjmy ve výši 24 774 037 Kč,

když v rozporu se skutečností do výdajů souvisejících s příjmy zaúčtovali výdaje na fiktivní přijatá plnění od údajného dodavatele, společnosti R., za zdaňovací období roku 2013 v celkové výši 9 721 428 Kč a současně zatajili povinnost k solidárnímu zvýšení daně,

a to přesto, že jim bylo známo, že uvedené dodávky zboží a služeb nebyly nikdy pro J. A. realizovány a uplatněné výdaje nejsou důvodné,

jejich reálná výše tak ve skutečnosti činila pouze 15 052 609 Kč, pročež výsledek hospodaření a dílčí základ daně z příjmů fyzických osob dosáhl částky 9 773 708 Kč, po zaokrouhlení 9 773 700 Kč,

s odpovídající daňovou povinností na dani z příjmů fyzických osob ve výši 1 466 055 Kč a s příslušným solidárním zvýšením této daně částkou ve výši 594 749 Kč,

celkem tedy s daňovou povinností ve výši 2 060 804 Kč, po uplatnění slevy na dani ve výši 2 035 964 Kč,

čímž zkrátili daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 částkou ve výši nejméně 2 035 964 Kč,

2) dne 26. 3. 2015 bylo předloženo přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014, kterým vykázali daňovou povinnost J. A. ve výši 135 Kč při deklarovaných příjmech ve výši 25 254 151 Kč a deklarovaných výdajích souvisejících s příjmy ve výši 25 079 541 Kč,

když v rozporu se skutečností do výdajů souvisejících s příjmy zaúčtovali výdaje na fiktivní přijatá plnění od údajného dodavatele, společnosti R., za období ledna až května roku 2014 ve výši 3 584 418 Kč a výdaje na fiktivní přijatá plnění od údajného dodavatele, společnosti L., za období června až prosince roku 2014 ve výši 5 665 328 Kč, v součtu tedy neoprávněné výdaje ve výši 9 249 746 Kč, a současně zatajili povinnost k solidárnímu zvýšení daně,

a to přesto, že jim bylo známo, že uvedené dodávky zboží a služeb nebyly nikdy pro J. A. realizovány a uplatněné výdaje nejsou důvodné,

jejich reálná výše tak ve skutečnosti činila pouze 15 829 799 Kč, pročež výsledek hospodaření a dílčí základ daně z příjmů fyzických osob dosáhl částky 9 424 352 Kč, po zaokrouhlení 9 424 300 Kč,

s odpovídající daňovou povinností na dani z příjmů fyzických osob ve výši 1 413 645 Kč a s příslušným solidárním zvýšením této daně částkou ve výši 568 967 Kč,

celkem tedy s daňovou povinností ve výši 1 982 612 Kč, po uplatnění slevy na dani ve výši 1 957 772 Kč,

čímž zkrátili daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014 částkou ve výši nejméně 1 957 772 Kč,

přičemž tímto jednáním způsobili za zdaňovací období roku 2013 a 2014 České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, na nepřiznané a neuhrazené dani z příjmů fyzických osob škodu ve výši 3 993 736 Kč,

a takto shora popsaným jednáním způsobili za uvedená zdaňovací období roku 2013 a 2014 České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, na nepřiznané a neuhrazené dani z přidané hodnoty a dani z příjmů fyzických osob souhrnnou škodu ve výši 7 977 892 Kč.

2. Za uvedený zločin byl obviněný J. A. odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl jmenovanému obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona na dobu 3 let.

3. Obviněnému M. A. pak byl za uvedený zločin uložen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

4. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali oba obvinění odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soudu v Olomouci usnesením ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 1 To 25/2022, tak, že podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), obě odvolání zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 1 To 25/2022, podali prostřednictvím svých obhájců dovolání oba obvinění.

6. Obviněný J. A. opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že odvolací soud porušil zásadu zákazu reformace in peius, že nerespektoval vlastní rozhodovací praxi, resp. že rozhodl vůči vlastní rozhodovací praxi excesivně.

7. Obviněný poukázal na to, že v plném rozsahu uhradil jistinu doměřených daňových povinností a že tak plně odstranil škodlivý následek svého trestného jednání. Dodal, že již v době rozhodování odvolacího soudu byl škodlivý následek z takřka tří čtvrtin odstraněn. Ve skutečnosti, že vrchní soud nezohlednil, že obviněný J. A. v době rozhodování o odvolání v převážném rozsahu odstranil škodlivý následek, obviněný spatřuje nezákonnost zamítavého výroku napadeného usnesení vrchního soudu. Jednání obviněného vždy směřovalo k plnému odstranění škodlivého následku, přičemž obviněný činil zcela konkrétní a zřejmé kroky k úhradě doměřených daňových povinností, resp. k odstranění škodlivého následku.

Jednotlivé kroky směřující k odstranění škodlivého následku (úhrady splátek na doměřené daňové povinnosti) obviněný v podaném dovolání podrobně popisuje. Má za to, že tímto svým jednáním naplnil polehčující okolnost podle § 41 písm. j) tr. ř. Upozornil dále na to, že vrchní soud mu fakticky kladl k tíži skutečnost, že prováděl úhrady na náhradu škody ve splátkách na základě rozhodnutí správce daně o posečkání úhrady doměřených daňových povinností. Má za to, že odvolací soud nezákonně nevyhodnotil právní otázku významu a podstaty rozhodnutí o posečkání, kterým správce daně obviněnému J.

A. povolil úhradu doměřených daňových povinností ve splátkách. Považuje za nepřípustné klást k tíži obviněného, že mu správce daně povolil posečkání. Vrchní soud dále podle obviněného nezákonně nepřiznal odpovídající a zákonný význam tomu, že povolení posečkání bylo spojené se zřízením zástavního práva u nemovitostí, jejichž hodnota převyšovala hodnotu doměřené daňové povinnosti, včetně příslušenství. Celková náhrada škody tudíž byla po celou dobu povoleného posečkání plně kryta a zajištěna zástavním právem zřízeným na nemovitostech ve prospěch správce daně pro případ, že by obviněný nebyl schopen plnit podmínky rozhodnutí o posečkání.

8. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně účelovosti postupu obviněného. Má za to, že pakliže by došlo k rychlejší obnově podnikatelského prostředí, byl by schopen odstranit škodlivý následek trestného činu z výnosů podnikatelské činnosti prostřednictvím splátek při respektování obsahu rozhodnutí o povolení posečkání. Připomíná též, že inicioval zpeněžení nemovitostí, k nimž správce daně zřídil zástavní právo, a to s cílem zpeněžení nemovitostí pro účely plné úhrady daňového dluhu, které bylo zrealizováno dne 18. 5. 2022. Rozporuje také závěr vrchního soudu, že v době jeho rozhodování nedošlo k významné změně poměrů. V této souvislosti poukazuje na to, že značnou část škody již v té době nahradil. Má za to, že pro jeho nápravu není nezbytně nutné na něj působit přímým výkonem trestu odnětí svobody, ale že měl být uložen trest podmíněně odložený v kombinaci s peněžitým trestem. Porušení zásady zákazu reformace in peius obviněný spatřuje v tom, že vrchní soud nezohlednil, že jednání obviněného J. A. v době rozhodování vrchního soudu již mělo nižší škodlivý následek, než jaký mělo v době rozhodování krajského soudu.

9. Stran obviněným tvrzeného nerespektování vlastní rozhodovací praxe odvolacího soudu obviněný poukázal na to, že vrchní soud ve své rozhodovací praxi v minulosti přiznal mimořádný význam té skutečnosti, že pachatel trestného činu zkrácení daně uhradil v plném rozsahu způsobený daňový únik, přičemž výslovně konstatoval, že tato skutečnost se může projevit v potřebě aplikovat § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný nicméně zdůraznil, že se nedomáhá aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž toho, aby vrchní soud v souladu s vlastní rozhodovací praxí, kde přiznává zásadní význam tomu, že je uhrazena náhrada škody, přihlédl i v jeho věci k uskutečněné náhradě škody, o jejíž úhradu se J. A. prokazatelně postupně přičiňoval po celou dobu trestního řízení, a to i v době před řízením před soudem. Jestliže vrchní soud v rámci posuzování odvolání vůbec tuto významnou skutečnost nezohlednil a nadto ani nereflektoval vlastní rozhodovací praxi, má obviněný za to, že zamítavý výrok z usnesení vrchního soudu ve vztahu k uloženému trestu je nezákonný.

10. Závěrem podaného dovolání požádal obviněný J. A. o to, aby předseda senátu Nejvyššího soudu posoudil, zda nejsou splněny zákonné podmínky pro odložení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. Má totiž za to, že dovolání je důvodné. Dále poukazuje na to, že jeho jednání bylo zcela mimořádným excesem v jeho jinak řádně vedeném životě. Dále uvedl, že jeho role při výkonu podnikatelské činnosti byla nezastupitelná, a to i s ohledem na skutečnost, že jako zaměstnavatel dennodenně přiděloval práci svým jednotlivým zaměstnancům a sám se fyzicky vlastní prací podílel na zpracování klientských zakázek, kdy důsledkem uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti je i ukončení jeho podnikatelské činnosti a s tím související ukončení pracovních poměrů s jednotlivými zaměstnanci. Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti tak nad zákonem přípustnou míru zasáhne nejen do osobní sféry obviněného J. A., ale má závažný dopad do osobní sféry dalších osob a subjektů, zejména jeho zaměstnanců a klientů.

11. Z těchto důvodů obviněný J. A. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ve vztahu k výroku o trestu a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

12. Obviněný J. A. své dovolání doplnil podáním ze dne 13. 3. 2023, ve kterém uvedl, že dovolání podává i proti zamítavému výroku z rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k výroku o vině. V této souvislosti uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

13. Uvedl, že v rámci obchodní spolupráce se společnostmi R. (dále jen „R.“), a L. (dále jen „L.“), nejednal v úmyslu jakkoliv zkrátit své daňové povinnosti vůči České republice, případně do svého účetnictví vkládat jakékoliv fiktivní účetní doklady. Odmítl jako nepodložené úvahy krajského soudu (a přejaté následně i vrchním soudem) o tom, že přebírání zboží ze strany obviněného M. A. v zadní části domu na ulici XY, konkrétně přístupné z ulice XY, bylo místem konspiračním. Dále uvedl, že získané zakázky nebylo vždy možné zcela splnit výlučně vlastními silami kovovýroby obviněného J.

A., a to jednak z důvodu nedostatku zaměstnanců, a v některých případech i z důvodu nedostatečného technologického vybavení. Proto musel přistoupit k zajištění dodávek zboží a služeb prostřednictvím subdodávek. K využití subdodavatelů obviněný přistoupil z toho důvodu, aby o nasmlouvané zakázky nepřišel a aby splnil požadavky zákazníků. Z tohoto důvodu započala spolupráce se společnostmi R., která byla schopná obviněnému dodat primárně potřebné zboží a také služby, jež pak byly následně dodány odběratelům.

Skutkový závěr obou soudů o tom, že obviněný zahájil spolupráci se společností R. s motivací krátit daňovou povinnost, je tak podle obviněného ve zjevném rozporu se zjištěním o tom, že obviněný nebyl schopen plnit všechny dodávky sám vlastním silami, resp. za využití vlastních zdrojů a zaměstnanců. Veškeré faktury i náklady spojené s plněním poskytnutým společnostmi R. a následně L. byly do účetnictví obviněného zahrnuty v souladu s příslušnými právními předpisy, neboť předmětné zboží bylo obviněnému skutečně řádně dodáno, resp. služby řádně poskytnuty, uvedené společnosti byly schopné toto plnění dodat, a zejména tyto společnosti byly ekonomicky aktivní a fakticky podnikaly.

Obviněný zboží a služby, které mu dodali jeho subdodavatelé, prokazatelně dodal svým odběratelům, kteří jej následně využili pro svoji ekonomickou činnost. Závěr o fiktivnosti faktur je tak podle obviněného nesprávný. Pokud jde o obsah a způsob vedení účetnictví obviněného J. A., ten odpovídal obvyklému podnikatelskému standardu. Obviněný poukázal dále na to, že svědci F., M. a K. uvedli, že obviněný J. A. prostřednictvím obviněného M. A. a brigádníků (tj. osob poskytnutých subdodavateli obviněného J.

A.) poskytoval služby ve prospěch společnosti S. O. (dále jen „S. O.“), včetně nátěrů strojů. Skutečnost, že svědci v souvislosti s prováděním nátěrů strojů ve společnosti S. O. uvedli, že zde pracovali brigádníci, pak dosvědčuje vlastní tvrzení obviněného M. A. o využití externích subjektů (a jejich zaměstnanců) pro dodání služeb odběratelům obviněného J. A. Osoby, které mohly vlastní výpovědí potvrdit realizaci obchodních transakcí, buď v rámci trestního (a zároveň i daňového) řízení vůbec nevypovídaly, nebo svou výpověď mohly účelově zkreslovat ve snaze zabránit vlastnímu postihu za možné protiprávní jednání.

Závěry soudů o tom, že poskytnutí plnění ze strany společností R. a L. vůči obviněnému J. A. nebylo prokázáno, je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

V provedeném dokazování nemá oporu ani závěr, že uvedené společnosti nebyly ekonomicky činné. Z uvedených důvodů byl podle obviněného naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný proto setrval na svém návrhu na rozhodnutí o dovolání.

14. Obviněný M. A. pak ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž brojí jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu.

15. Pokud jde o otázku viny, obviněný M. A. nesouhlasí s tím, že se v případě společností R. a L. jednalo o fiktivní zdanitelná plnění a fiktivní faktury. V té souvislosti nesouhlasí ani s tím, že uvedené společnosti byly v předmětné době podnikatelsky nečinné, pro správce daně dlouhodobě nekontaktní, neměly dostatečné personální či hmotné zázemí pro realizace podnikatelské činnosti a že neměly žádné sklady a výrobní prostory. Z provedených důkazů podle obviněného uvedené závěry nevyplývají. Poukazuje na to, že bylo prokázáno, že služby a zboží byly předány a potvrzeny v rámci spolupráce se společností S. O. Podle obviněného není neobvyklé, že si nezjistil totožnost osob, které za obchodního partnera jednaly. Obviněný dále nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily výpověď svědka D. I., na kterého byla formálně přepsána společnost R., stejně jako výpovědi zaměstnanců společnosti S. O. Odvolací soud se dále blíže nezabýval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 3 Afs 407/2022, kterým bylo předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Skutek dále podle obviněného nemůže být trestným činem pro absenci subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že obviněný M. A. věděl, že nepravdivé účetní doklady použije obviněný J. A. ve svém účetnictví. Obviněný M. A. byl pouze zaměstnancem a nebylo prokázáno, že by se on sám podílel na zaúčtování dokladů nebo dával pokyny účetní. Z těchto důvodů má obviněný M. A. za to, že se žádného trestného jednání nedopustil.

16. Pokud jde o výrok o trestu, obviněný nesouhlasí s druhem a výměrou uloženého trestu. Oba soudy podle něj zcela pominuly účel a funkci ukládání trestu. Pokud byl obviněný shledán vinným, měla být při ukládání trestu zdůrazněna zejména preventivní a výchovná funkce trestu nad funkcí represivní. Soudy při ukládání trestu nezohlednily nynější způsob života obviněného, který se nedopouští žádné trestné činnosti, je dlouhodobě zaměstnán a uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by nevedlo k jeho nápravě, ale kontraproduktivně k naprosté devastaci jeho řádného způsobu života, přičemž je otázkou, zda by po výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody mohl na nynější způsob života vůbec jakkoli navázat. Obviněný je jednatelem společnosti s ručením omezeným a zároveň jako jediný tuto společnost řídí, zajišťuje zakázky a z prostředků, které mu společnost za tuto činnost vyplácí, živí tři nezletilé děti. Pokud soudy dospěly k závěru, že obviněný je vinen spácháním trestného činu, byly povinny při úvahách o trestu přihlédnout jak ke kumulaci polehčujících okolností, tak k tomu, že společnosti R. a L. byly podvodné firmy, přičemž obviněný nemohl vědět, že si tyto neplní své zákonné povinnosti. Dále měly soudy rovněž zhodnotit rodinné poměry obviněného, taktéž nepřehlédnout vedení řádného života obviněným před i po spáchání trestné činnosti, k níž na straně podvodných firem došlo před více než devíti lety. Za této situace měly soudy pečlivě zvážit aplikaci § 58 tr. zákoníku a uložit jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody. Poukazuje také na to, že namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody navrhoval uložení citelného peněžitého trestu, jakož i na to, že oba obvinění ke dni podání dovolání uhradili celou jistinu veškerých daňových povinností. Z toho důvodu má obviněný za to, že uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.

17. Z uvedených důvodů obviněný M. A. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě soudní rozhodnutí a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

18. Dovolání obou obviněných, stejně jako doplnění dovolání obviněného J. A., byla ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

19. Ve vyjádření k dovolání obviněného J. A., které bylo nejprve zaměřeno toliko proti výroku o trestu, státní zástupce upozornil, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení. Určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

To však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, tedy v přípustném rozmezí trestní sazby ve smyslu § 240 odst. 2 tr. zákoníku, jejíž horní hranice může dosahovat výměry až osmi let. Samotný výrok o uložení trestu lze napadat kvůli porušení hmotného práva v zásadě jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr.

zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Takto právě projektoval obviněný J. A. nespokojenost se soudní individualizací trestu, když výslovně kritizoval vyhodnocení § 38 a §

39 tr. zákoníku, resp. též § 41 tr. zákoníku. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze, jde-li o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky proti výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody z hlediska jeho přiměřenosti, když námitky obviněného tendují tímto směrem, tak podle státního zástupce nejsou žádným z deklarovaných dovolacích důvodů.

20. Jestliže obviněný v mimořádném opravném prostředku avizoval též nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, jimž vytýkal, že pochybily, pokud mu neuložily peněžitý trest v kombinaci s trestem odnětí svobody podmíněně odloženým na zkušební dobu, tj. namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody, potom je podle státního zástupce nutné upozornit, že námitky spočívající proti neuložení peněžitého trestu nelze též podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Něco jiného je, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu se přiklonila k chápání nedobytnosti peněžitého trestu jako dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., a to v té jeho variantě, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Mimo rámec vyjmenovaných dovolacích důvodů se podle státního zástupce ocitají i námitky zaměřené proti rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud nepoužily ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Nepoužití § 58 tr. zákoníku (obviněný polemizuje s vrchním soudem, že se nedomáhal použití tohoto ustanovení, ale hodlal přiznat relevanci úhradě škody) pak ani není jiným nesprávným hmotně právním posouzení, nakolik jde o fakultativní postup soudu; tím se v podstatě opět brojí proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, který by měl být snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby.

Odkaz na porušení zákazu reformationis in peius pak vyznívá jako mimoběžný. Obviněný se po odvolacím soudu dožadoval toliko přehodnocení některých okolností oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Předpokladem uplatnění principu zákazu reformace in peius je, že se ohledně takové osoby vede opravné řízení výhradně v její prospěch. V ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. se omezují možnosti, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v neprospěch obviněného. Odvolací soud tak může učinit jen tehdy, jestliže rozhoduje na podkladě odvolání, které bylo podáno v neprospěch obviněného; takové odvolání může podat jen státní zástupce a stran výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení i poškozený.

Není-li důvodné odvolání, podané v neprospěch obviněného nebo bylo-li takové odvolání zamítnuto či odmítnuto, platí zákaz reformace in peius, třebaže je zřejmé, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je vadný, ale náprava vady by znamenala rozhodnutí v neprospěch obviněného. V posuzované věci však nedošlo ke změně v postavení obviněného ve srovnání s předcházející procesní situací, jelikož Vrchní soud v Olomouci zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

21. Přesto podle státního zástupce nezbývá než ještě zvažovat, že zásah Nejvyššího soudu by mohl být v případě uloženého trestu zcela výjimečně možný, pokud by takový trest vykazoval výrazné ústavněprávní nedostatky. K uvedené situaci dochází tehdy, jestliže byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Naznačené pochybení však ve věci obviněného nelze dovodit, a proto státní zástupce ani z ústavněprávní roviny této námitce nepřisvědčuje. Třebaže pasáže týkající se úvah o trestu jsou v rozsudku nalézacího soudu vyloženy poměrně stručně, zabýval se individualizací trestu ve vztahu k osobě obviněného a jeho případu a předestřel, které skutečnosti vzal v potaz při stanovení druhu a výměry trestu. Trest mu ukládal pořád v dolní čtvrtině, resp. třetině stanovené trestní sazby. Odvolací soud následně věnoval v návaznosti na odvolání obviněného otázce trestání další, zevrubnější pozornost a vysvětlil ve věci aplikovaná hlediska, patřičně rozebral i avizované úhrady k daňové povinnosti, účelovost postupu obviněného, limitaci uložení peněžitého trestu apod. Nemůže být úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Určující je, že soud se výrokem o trestu nedostal do žádného extrémního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.

22. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. A. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

23. Ve vyjádření k dovolání obviněného M. A. pak státní zástupce uvedl, že pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ze tří skupin vad důkazního řízení, které jsou podřaditelné pod tento dovolací důvod, by mohl přicházet v úvahu extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů. Nicméně argumentace obviněného není vedena tímto směrem a jeho námitky, jimiž vyzdvihoval podnikatelskou aktivitu vyjmenovaných obchodních společností a jejich kontaktní přístup vůči správci daně, nabývají podobu toliko prosté polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ve smyslu požadavků vyplývajících z § 2 odst. 5 a 6 tr.

ř. Ačkoli obviněný trestnou činnost nedoznal, na podkladě provedeného dokazování vyšlo spolehlivě najevo, že tvrzené dodavatelské subjekty byly v deklarovaném obchodním směru podnikatelsky nečinné, pro správce daně dlouhodobě nekontaktní, bez patřičného personálního a hmotného zázemí pro uskutečnění tvrzené činnosti a neplnily si vlastní daňové povinnosti vůči správcům daně. Oficiální kompetentní zástupci relevantní spolupráci s obchodní společností obviněných popřeli. Fiktivnost zájmových plnění dokladují rovněž samotná vyjádření obviněných před správcem daně, jak ohledně nekontaktování subjektů pro spolupráci a její realizaci, placení apod. Fiktivní přijatá zdanitelná plnění obvinění deklarovali správci daně nepřetržitě po dobu navazujících zdaňovacích období.

S hodnocením důkazů včetně skupin svědeckých výpovědí se vypořádal Krajský soud v Ostravě precizně. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.

ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu není podle státního zástupce namístě, aby se cokoli měnilo na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.

24. Státní zástupce dále připomněl, že dovolací důvod vymezený § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zmíněný dovolací důvod podchycuje vadnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. V té části dovolání, ve které obviněný odkazoval na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., však nebyly vesměs identifikovány námitky ryze hmotně právního charakteru.

I zde námitky primárně směřovaly proti skutkovým zjištěním a teprve prostřednictvím alternativního náhledu na ně, především za pomoci polemiky se svědeckými výpověďmi zaměstnanců zainteresovaných firem, hodlal zvrátit závěr o trestní odpovědnosti. S určitou dávkou benevolence je možné pod deklarovaný dovolací důvod podřadit výhrady ohledně subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, byť vykazují obecný charakter, resp. stáčí se kolem popírání důkazů o tom, že obviněný věděl, že nepravdivé účetní doklady použije spoluobviněný J.

A. v účetnictví. Přesto nelze těmto námitkám přiznat opodstatnění. Obviněný měl na starost vedení podnikání v kovovýrobě, takže zastřená spolupráce stran společností R. a L. se u něj věcně sbíhala a projevovala se navenek nepravdivou fakturací k přijatým plněním a náklady na udržení příjmů. V podstatě takto připravoval „logistické zázemí“ – fiktivní daňové doklady s příslušnou legendou pro spoluobviněného J. A.; jednali spolu jako syn a otec, potažmo zaměstnanec a zaměstnavatel (současně jako zmocnitel a zmocněnec) po dohodě a ve vzájemné součinnosti.

Ten nechal doklady účetně zpracovat a následně je v podobě daňových přiznání deklaroval správci daně. V podnikatelském oboru nebyl obviněný nováčkem, který by nemohl být seznámen se základním rámcem fungování daňového systému a vykazování povinností s ním spjatých vůči správci daně.

25. Pokud jde o část dovolání obviněného M. A. zaměřenou proti výroku o trestu, státní zástupce, stejně jako ve vyjádření k dovolání obviněného J. A., upozornil, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení. Určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

To však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v přípustném rozmezí trestní sazby ve smyslu § 240 odst. 2 tr. zákoníku, jejíž horní hranice může dosahovat výměry až osmi let. Samotný výrok o uložení trestu lze napadat kvůli porušení hmotného práva v zásadě jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr.

zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze, jde-li o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

Jinými slovy řečeno, námitky proti výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody z hlediska jeho přiměřenosti, když námitky obviněného tendují tímto směrem, nejsou žádným z deklarovaných dovolacích důvodů. Jestliže obviněný v mimořádném opravném prostředku vyslovoval nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, jimž vytýkal, že pochybily, pokud mu neuložily peněžitý trest, potom státní zástupce zdůraznil, že námitky spočívající proti neuložení peněžitého trestu nelze též podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.

Něco jiného je, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu se přiklonila k chápání nedobytnosti peněžitého trestu jako dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to v té jeho variantě, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Mimo rámec vyjmenovaných dovolacích důvodů stojí rovněž námitky zaměřené proti rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud nepoužily ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Vytýkané nepoužití tohoto ustanovení není zjevně otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován spáchaný skutek, ale nejde ani o jiné nesprávné hmotně právní posouzení.

Jde o fakultativní postup soudu, tím se v podstatě opět napadá nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, který by měl být snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby.

26. Přesto podle státního zástupce nezbývá než ještě zvažovat, že zásah Nejvyššího soudu by mohl být v případě uloženého trestu zcela výjimečně možný, pokud by takový trest vykazoval výrazné ústavněprávní nedostatky. K uvedené situaci dochází tehdy, jestliže byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Naznačené pochybení však ve věci obviněného nelze dovodit, a proto státní zástupce ani z ústavněprávní roviny této námitce nepřisvědčuje. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím je totiž patrné, že nalézací se individualizací trestu ve vztahu k osobě obviněného a jeho případu zabýval adresně a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, které skutečnosti vzal v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu. Avizovaný řádný život tohoto obviněného byl zohledněn, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když na něj nahlížel jako na osobu netrestanou, bylo-li jeho dřívější odsouzení již zahlazeno. Obviněný pomíjí existenci přitěžujících okolností, což se odrazilo do přísnější podoby sankcionování, především jde-li o způsobenou vyšší škodu, která převyšovala dokonce osminásobně hranici škody značného rozsahu. Ve srovnání se spoluobviněným J. A. se též aktivněji podílel na žalované trestné činnosti, a proto mu byl trest vyměřen o šest měsíců delší. Navzdory tomu byl trest ukládán pořád v dolní čtvrtině, resp. třetině stanovené trestní sazby. Odvolací soud pak věnoval v návaznosti na odvolání obviněného otázce trestání další pozornost a vysvětlil ve věci aplikovaná hlediska. Vyloučení peněžitého trestu bylo zdůvodněno absencí odpovídajícího příjmu, který by mohl být nasměřován na jeho úhradu. Nemovitý majetek byl vyveden mimo dispozici obviněného. Pro úplnost se nabízí doplnit, že nemůže být úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Určující je, že soud se výrokem o trestu nedostal do žádného extrémního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.

27. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. A. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

28. Státní zástupce se vyjádřil i k doplnění dovolání obviněného J. A. Podle státního zástupce dovolací námitky obviněného proti výroku o vině představují obhajobu známou z dřívějších fází trestního řízení, která nabývá podobu toliko polemiky s rozsahem dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Připomněl, že na podkladě dosud provedeného dokazování vyšlo spolehlivě najevo, že tvrzené dodavatelské subjekty byly v deklarovaném obchodním směru podnikatelsky nečinné, pro správce daně dlouhodobě nekontaktní, bez patřičného personálního a hmotného zázemí pro uskutečnění tvrzené činnosti a neplnily si vlastní daňové povinnosti vůči správcům daně. Oficiální kompetentní zástupci relevantní spolupráci s obchodní společností obviněných popřeli. Fiktivnost zájmových plnění dokladují rovněž samotná vyjádření obviněných před správcem daně, jak ohledně nekontaktování subjektů pro spolupráci a její realizaci, placení apod. Fiktivní přijatá zdanitelná plnění obvinění deklarovali správci daně nepřetržitě po dobu navazujících zdaňovacích období. S hodnocením důkazů včetně skupin svědeckých výpovědí se nalézací soud vypořádal precizně. S repetitivní obhajobou obviněného se náležitě vypořádal též odvolací soud v souvislosti s podaným odvoláním, které zamítl jako nedůvodné. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Státní zástupce také připomněl, že kritika skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů byla rovněž předmětem dovolání spoluobviněného M. A., k němuž se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil dříve. Z uvedených důvodů státní zástupce setrval na svém dřívějším návrhu na rozhodnutí o podaném dovolání.

III. Přípustnost dovolání

29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.

30. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

31. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

32. Obvinění v podaných dovoláních uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

33. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

34. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

35. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

36. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných. IV. Důvodnost dovolání

37. Z předložených dovolání Nejvyšší soud zjistil, že oba obvinění zaměřili své dovolání jak proti výroku o vině, tak proti výroku o uložených trestech, resp. proti výroku z rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta jejich odvolání. Namítají přitom jednak to, že předmětné daňové doklady nebyly fiktivní, neboť jimi deklarovaná plnění ve skutečnosti proběhla, a jednak uplatňují námitky proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

38. Předtím, než se Nejvyšší soud mohl zabývat posouzením samotné důvodnosti a opodstatněnosti obou podaných dovolání, by jim nejprve nucen vytknout, že ačkoliv oba obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. písm. h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obvinění nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta jejich odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu nalézacího, který je uznal vinným žalovaným skutkem a uložil jim tresy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

39. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaných dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jejich podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. písm. h) tr. ř.

40. K samotné podstatě námitek obviněných J. a M. A. proti výroku o vině žalovaným skutkem pak Nejvyšší soud předně konstatuje, že tyto jsou čistě skutkové povahy, kdy obvinění zjednodušeně řečeno namítají, že plnění, která byla předmětnými daňovými doklady deklarována, skutečně proběhla, nejednalo se o doklady fiktivní a bylo možno je použít pro účely snížení základu obou předmětných daní. Závěr soudů o tom, že deklarovaná plnění neproběhla, je tak podle obviněných v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Ryze skutkovou povahu má i námitka obviněného J. A. týkající se naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu, neboť i tato je založena výhradně na popírání závěrů soudů o fiktivnosti dokladovaných plnění.

41. Je skutečností, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který oba obvinění uvedenou skutkovou argumentaci opřeli, se týká otázek souvisejících se zjišťováním skutkového stavu, neboť je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Po obsahové stránce však i přes tuto skutečnost bylo námitky obviněných pod uvedený dovolací důvod možné podřadit pouze s notnou dávkou benevolence.

42. Obviněný J. i M. A. totiž ve svých dovoláních, resp. v doplnění dovolání, žádnou kvalifikovanou argumentaci ve prospěch existence zjevného (extrémního) rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tak jak to má na mysli posledně citovaný dovolací důvod, resp. jeho první alternativa, nenabízejí. Namísto toho oba obvinění pokračují v prosté skutkové polemice se závěry soudů nižších stupňů, čímž navazují na způsob obhajoby, který uplatňovali v dosavadním průběhu trestního řízení.

43. Je přitom nutno upozornit, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

44. Z obsahu podaných dovolání, resp. doplnění dovolání, je zjevné, že obvinění nenamítají, že skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Obvinění toliko nesouhlasí se závěry, které soudy na základě dokazování učinily. Nejvyšší soud pak po prostudování obou napadených rozhodnutí a přiloženého spisového materiálu konstatuje, že skutkové závěry soudů nižších stupňů netrpí žádnými vadami, pro které by Nejvyšší soud mohl ve výjimečných případech zasáhnout do oblasti zjišťování skutkového a hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Jedná se naopak o logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Obvinění přitom v podaném dovolání toliko opakují obhajobu, kterou uplatnili již v řízení nalézacím a odvolacím, přičemž soudy obou stupňů se s ní dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla podané dovolání nutno označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

45. Otázkou, zda předmětnými daňovými doklady deklarovaná plnění skutečně proběhla či nikoliv, která představuje podstatu sporu tohoto trestního řízení, se zejména nalézací soud zabýval velmi obsáhle a pečlivě. Za účelem objasnění této klíčové okolnosti provedl poměrně rozsáhlé dokazování, přičemž vyslechl řadu svědků a k důkazu provedl též mnoho listin a věcných důkazů. Provedené důkazy pak hodnotil v intencích § 2 odst. 6 tr. ř., tedy jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž učiněná skutková zjištění nejsou výsledkem svévole, nýbrž mají v provedených důkazech spolehlivý podklad. K odvolání obou obviněných pak postup a závěry nalézacího soudu přezkoumal soud odvolací, který sice některé dílčí závěry nalézacího soudu drobně korigoval, se závěrem o vině obviněných se nicméně plně ztotožnil.

46. Nalézací soud zcela správně při hodnocení provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí, tyto rozdělil do určitých pomyslných skupin. Šlo jednak o skupinu představovanou zaměstnanci obviněného J. A., kteří se podíleli na plnění zakázek obviněného, jednak o zaměstnance společnosti S. O., která byla konečným odběratelem služeb poskytovaných firmou obviněného J. A., a dále o osoby z okolí společností R. a L. Z výpovědí všech zmíněných skupin svědků jednoznačně vyplynulo, že žádní zaměstnanci ani brigádníci společností R. a L. se na plnění zakázek obviněného J. A. nepodíleli. Kromě tvrzení obviněných a údajů obsažených v předmětných daňových dokladech nebyla zjištěna žádná indicie o tom, že by se kdokoliv ze společností R. a L. reálně na poskytování jakýchkoliv služeb podílel.

47. Nalézací soud se zabýval i věrohodností vyslechnutých svědků, zejména pak svědka I., který působil jako společník a jednatel ve společnosti R. a který uvedl, že se na činnosti jmenované společnosti žádným způsobem nepodílel a jeho postavení bylo čistě formální, a popsal rovněž to, jak se ho obviněný M. A. pokusil ovlivnit před výslechem na finančním úřadě. Nalézací soud v bodu 88. odůvodnění svého rozsudku rozvedl, z jakých důvodů považoval tohoto obviněného za věrohodného. S těmito úvahami se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a dodává, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků, i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, náleží výhradně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl (zde nalézacímu soudu). Skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost jmenovaného svědka způsobem, který neodpovídá představám obviněných, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže zpravidla založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.). Pouze nad rámec uvedeného lze konstatovat, že závěr o vině obviněných by plně obstál i v případě, pokud by z výpovědi svědka I. vycházeno nebylo, neboť je opřen o množství dalších provedených důkazů.

48. Pokud jde o otázku, zda společnosti R. a L. byly skutečně ekonomicky zcela nečinné, je skutečností, že z výpovědí některých svědků i z bankovních informací se podává, že tyto společnosti skutečně v minulosti nějakou ekonomickou činnost vyvíjely. Jak nicméně zcela správně konstatoval odvolací soud v bodu 35. odůvodnění napadeného usnesení, pokud uvedené společnosti vůbec nějakou činnost vykonávaly, pak tato byla místně, časově i věcně zcela odlišná od činností, které měly podle předmětných daňových dokladů a tvrzení obviněných plnit ve prospěch firmy obviněného J. A. (šlo o dodávky materiálu na stavby, nikoliv o činnosti související s kovovýrobou). Na rozdíl od ostatních odběratelů společnosti R., kteří platili bezhotovostně, pak faktury vystavené obviněnému J. A. předpokládaly vždy hotovostní platbu.

49. Pochybnosti o předmětných daňových dokladech pak byly posíleny zjištěními o neoprávněné manipulaci s fakturami vyplývajícími ze sjetiny sestavy „Přijaté faktury“, o odlišném způsobu vymezení dodaného plnění oproti jiným hotovostně placeným fakturám, stejně jako o podezřelé četnosti předávání deklarovaného zboží. To platí i o pochybné výpovědi svědkyně S., účetní obviněného J. A., která se soustavně snažila výslechu vyhnout a následně si na nic nepamatovala. Tyto okolnosti dokreslují celkový obrázek o fiktivní povaze předmětných dodávek zboží a služeb, jejichž smyšlenost je spolehlivě prokazována dalšími důkazy.

50. Shora uvedený komplex skutkových zjištění, která jsou velmi podrobně popsána zejména v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, na který lze v tomto směru plně odkázat, tak vedla soudy nižších stupňů ke zcela správnému závěru, že faktury uvedené ve skutkové větě, na jejichž základě si obviněný J. A. snížil základ příslušných daní, jsou fiktivní a plnění v nich deklarované ve skutečnosti neproběhlo. Tento závěr není v žádném, natož v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak se oba obvinění snaží prezentovat. Jejich obhajovací verze byly v průběhu důkazního řízení zcela vyvráceny. Z těchto důvodů nemohl být naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

51. Nad rámec uvedeného konstatování je nutno odmítnout obhajobu obviněného M. A., v jejímž rámci tento namítl, že nemohl vědět o tom, že předmětné daňové doklady použije jeho otec J. A. pro daňové účely. Jak zcela přiléhavě uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání jmenovaného obviněného, obviněný M. A. měl na starost vedení podnikání v kovovýrobě, takže zastřená spolupráce stran společností R. a L. se u něj věcně sbíhala a projevovala se navenek nepravdivou fakturací k přijatým plněním a náklady na udržení příjmů. V podstatě takto připravoval zázemí pro spoluobviněného J. A.; jednali spolu jako syn a otec, potažmo zaměstnanec a zaměstnavatel (současně jako zmocnitel a zmocněnec) po dohodě a ve vzájemné součinnosti. Obviněný J. A. nechal doklady účetně zpracovat a následně je v podobě daňových přiznání deklaroval správci daně. Není představitelné, že obviněný M. A. nevěděl, k jakým účelům budou daňové doklady použity. V podnikatelském oboru nebyl nováčkem, který by nemohl být seznámen se základním rámcem fungování daňového systému a vykazování povinností s tím spojených vůči správci daně.

52. Pokud jde o poukaz obviněného M. A. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 3 Afs 407/2022, Nejvyšší soud upozorňuje, že žádné takové rozhodnutí nebylo možné v justičních databázích nalézt. Obviněný měl patrně na mysli rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 3 Afs 407/2020, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 25 Af 54/2019. Tím byla zamítnuta správní žaloba proti rozhodnutím orgánů finanční správy, kterými byla obviněnému J. A. doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až listopad 2013 a leden až prosinec 2014 a daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období kalendářních let 2013 a 2014. Jakkoliv obviněný M. A. ani náznakem neuvedl, jaký by uvedený procesní vývoj týkající se doměření příslušných daní orgány finanční správy měl mít vliv na nyní vedené trestní řízení, lze pouze nad rámec tohoto konstatování a toliko pro úplnost uvést, že důvody, pro které byl zrušen citovaný rozsudek krajského soudu vydaný v rámci správního soudnictví, mají původ v závěrech uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 1 Afs 334/2017. V tomto rozhodnutí bylo judikováno, že je povinností příslušného orgánu veřejné moci při vyvrácení deklarovaného dodavatele posoudit, zda skutečným dodavatelem nemohl být jiný plátce DPH; pokud ano, je nárok na odpočet zachován; je-li skutečným dodavatelem v řetězovém dodání předešlý článek, který je zároveň plátcem DPH, zůstává odpočet DPH zachován.

53. S uvedenými judikatorními závěry ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se nicméně Nejvyšší soud vypořádal ve svém nedávném usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 613/2022 (srov. body 119. a 120.), ve kterém vyložil, že závěry Nejvyššího správního soudu týkající se identity dodavatele se netýkají situací, kdy je prokázán podvod na DPH, nýbrž toliko otázky, kdy je identita dodavatele neznámá (avšak je jisté, že byl plátcem DPH). V nyní projednávané věci přitom bylo, jak shora uvedeno, bezpečně zjištěno, že obvinění J. A. a M. A. se dopustili daňového podvodu v souvislosti se smyšlenými fakturami uplatněnými v daňových přiznáních obviněného J. A., přičemž těmito fakturami deklarované plnění nebylo ve skutečnosti vůbec poskytnuto. Již z toho důvodu není možné o zachování nároku na DPH ve smyslu citované judikatury Nejvyššího správního soudu uvažovat a poukaz na toto rozhodnutí je tak v poměrech nyní projednávané trestní věci lichý.

54. Pokud jde o námitky obviněných směřující proti uloženým trestům, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto nemohou naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

55. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze pouze stručně uvést, že ten, jak shora rozvedeno, se týká výlučně oblasti zjišťování skutkového stavu ve vztahu k otázce viny trestným činem. Námitky směřující proti výroku o trestu proto o tento dovolací důvod opřít nelze.

56. Pokud jde o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 písm. h) tr. ř., je za toto možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci však v nyní projednávané věci zjevně nejde (a obvinění to ani nenamítají), a proto nebylo možné o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení vůbec uvažovat.

57. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na předmětný trestný čin. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

58. V nyní projednávané věci byl obviněnému J. A. uložen trest odnětí svobody ve výměře tří let a obviněnému M. A. ve výměře tří let a šesti měsíců, přičemž oba obvinění byli podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku ohroženi trestní sazbou v rozpětí od dvou do osmi let. Uložené tresty byly tedy bezpochyby uloženy v rámci příslušné trestní sazby, dokonce v její spodní polovině (v blízkosti spodní hranice). Ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které se týká výměry uloženého trestu (ačkoliv obvinění na tento dovolací důvod nepoukázali), tak nepřichází v úvahu.

59. Pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů nemůže být konečně podřazena námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, odst. 2, odst. 6 nebo odst. 7 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr.), ani námitka směřující proti tomu, že obviněným nebyl namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody uložen jiný druh trestu, např. jimi zdůrazňovaný peněžitý trest.

60. Pouze nad rámec dosud uvedeného a toliko pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soudy obou stupňů se otázkou přiměřenosti trestu za projednávanou trestnou činnost zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž zohlednily jak polehčující okolnosti, tak okolnosti přitěžující, mezi které patří zejména skutečnost, že rozsah zkrácené daně několikanásobně překročil hranici značeného rozsahu, přičemž původně byla trestná činnost obviněných z důvodu překročení hranice velkého rozsahu kvalifikována dokonce podle § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a k použití mírnější právní kvalifikace došlo pouze v důsledku novelizace trestního zákoníku. Obviněným rovněž přitěžovalo, že se trestné činnosti dopouštěli po delší dobu. Odvolací soud zcela správně neshledal důvody k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. Pokud jde o obviněnými rozporovaný závěr odvolacího soudu o spekulativní povaze jejich přístupu k zaplacení zkrácené daně, Nejvyšší soud uvádí, že bez ohledu na to, zda se jedná o konstatování opodstatněné či nikoliv, byla skutečnost, že obvinění projevili úsilí o zaplacení zkrácené daně, v dostatečné míře zohledněna při ukládání trestu uložením ještě poměrně mírného trestu v blízkosti spodní hranice zákonné trestní sazby, a to zejména v kontextu rozsahu zkrácené daně. Pokud jde o navrhované uložení peněžitého trestu, odvolací soud tuto možno vyloučil z důvodu absence odpovídajících příjmů obviněných i nemovitého majetku, který by mohl být použit na jeho úhradu. V tomto směru lze plně odkázat na bod 60. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Soudům tak nelze vytýkat, že se otázkou vhodného druhu trestu nezabývaly a že nepřistoupily na požadavek na nahrazení nepodmíněného trestu odnětí svobody uložením peněžitého trestu. Konečně, poukaz obviněného J. A. na porušení zásady zákazu reformace in peius je nutno označit za zcela lichý a nepřiléhavý (k tomu blíže viz vyjádření státního zástupce rekapitulované v bodu 20. odůvodnění tohoto rozhodnutí).

61. Závěrem je k uloženým trestům možno uvést, že v případě trestu uloženého v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně pro daný trestný čin (kterým jsou i tresty uložené obviněným v nyní projednávané věci) by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byly uložené tresty v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byly neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe a představovaly by zásah do základního práva obviněných na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

62. Ve vztahu k právě uvedeným východiskům je nicméně možno konstatovat, že o takové extrémně přísné a zjevně nespravedlivé tresty se v případě obou obviněných nejedná, a to již s ohledem na skutečnost, že oba tresty byly uloženy v blízkosti spodní hranice zákonné trestní sazby, přičemž byly dány nezanedbatelné přitěžující okolnosti i další důvody popsané shora v odůvodnění tohoto usnesení, které uložení mírnějšího trestu či trestu jiného druhu neumožňovaly.

63. Nejvyšší soud proto uzavírá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů týkající se reálné existence předmětnými fakturami deklarovaného plnění nejsou zatížena namítanou vadou extrémního rozporu s provedeným dokazováním, neboť se naopak jedná o jeho logické vyústění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl jako jediný obviněnými uplatněn právně relevantně (byť je tomu tak pouze s notnou dávkou benevolence – viz výše), tak naplněn nebyl, v důsledku čehož nemohlo dojít ani k naplnění obviněnými pouze implicitně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Námitky obviněných proti uloženým trestům pak nejenže nebylo možné podřadit pod rozsah žádného z dovolacích důvodů, ale uložením příslušných trestu nedošlo ani k zásahu do ústavně zaručených práv obviněných.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

64. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněných J. A. a M. A. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu nemohl vyhovět ani návrhu obviněného J. A. na odklad nebo přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o dovolání.

65. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 6. 2023

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu