Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů M. Š. a K. Š., zastoupených JUDr. Erikem Orletem, advokátem se sídlem tř. Svobody 2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 370/2025-494 ze dne 24. 6. 2025, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, č. j. 55 To 241/2024-429 ze dne 25. 11. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 6 T 10/2024-368 ze dne 21. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé byli napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci uznáni vinnými přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedený přečin uložil okresní soud každému ze stěžovatelů podle § 345 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku jim výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců. Dále podle § 53 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 1 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložil oběma stěžovatelům peněžitý trest ve výši 10 000 Kč.
3. Stěžovatelé napadli rozsudek odvoláním, o kterém rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Ten podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu podaných odvolání zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výrocích o uložených peněžitých trestech. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Nejvyšší soud dovolání obou stěžovatelů odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Stěžovatelé namítají, že v jejich věci bylo užito prostředků trestního práva zcela v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Stěžovatelé opakovaně poukazují na to, že mezi nimi a poškozeným probíhaly sousedské spory. Tyto si v některých případech vyžádaly přivolání policie, avšak nikdy nevedly k odsouzení v trestním řízení. Stěžovatelé mají dále za to, že se soudy nedostatečně vypořádaly se zjišťováním skutkového stavu a stěžovateli navrhovanými důkazy. Z provedených důkazů podle stěžovatelů vyplývá, že v rámci incidentu utrpěli zranění v oblasti obličeje, a stěžovatel rovněž zranění ramene.
Při nahlášení měli veškerou snahu popsat incident tak, jak se stal, když však zpětně připustili, že byli v šoku a nelze tedy s určitostí říct, kolik přesně ran od útočníka obdrželi a jak útok zcela konkrétně probíhal, když však takové jednání jim nemůže jít, s ohledem na situaci, k tíži. Stěžovatelé jednali s cílem domoci se ochrany od příslušných orgánů. Tvrdí, že do jejich ústavně zaručených práv bylo zasaženo tím, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo.
Stěžovatelé zároveň ve vztahu k hodnocení důkazů namítají, že soudy zcela nedůvodně neprovedly jimi navrhované důkazy. Pokud jde o odůvodnění, pro které okresní soud stěžovateli navrhované důkazy nepřipustil pro nadbytečnost, stěžovatelé nepovažují takové zdůvodnění za dostačující a opodstatněné. Policejní orgán podle jejich tvrzení pochybil v procesních postupech, když po přivolání na místo činu toto žádným způsobem neohledal. Stěžovatelé dále namítají, že soudy vyhodnotily v jejich neprospěch skutečnost, že byli již v minulosti odsouzeni, a to přesto, že tato odsouzení jsou již zahlazená a soud by k nim neměl přihlížet.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze v případě zjevných excesů v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívajících v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit vady ústavněprávního rozměru zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, nicméně jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelé předně vznáší námitku subsidiarity trestní represe, se kterou se však vypořádal již krajský soud a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích. Městský soud zdůraznil, že stěžovatelé úmyslně křivě obvinili poškozeného z toho, že se dopustil trestného činu, a že jejich křivá výpověď pak vedla k tomu, že byl poškozený vystaven zátěži trestního řízení, když byl stěžovateli křivě obviněn z brutálního napadení. Městský soud uvedl, že rozhodující skutečností je to, že stěžovatelé incident popsali úmyslně tak, že zcela vybočoval především co do intenzity z prokázaného průběhu události (viz odst. 20 usnesení krajského soudu).
Nejvyšší soud k tomu dodal, že nelze přehlédnout, že stěžovatel takto učinil ve dvou podaných vysvětleních, a že jednání stěžovatelů velmi citelně zasáhlo do práv poškozeného. Za takové situace podle Nejvyššího soudu věc stěžovatelů nevykazuje žádné výjimečné rysy, které by vedly k závěru, že jejich jednání nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Obecné soudy se otázkou subsidiarity trestní represe v napadených rozhodnutích zabývaly, své úvahy podrobně a logicky odůvodnily a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout.
9. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatelé námitky i proti výsledkům dokazování, které z většiny postrádají ústavněprávní relevanci a jsou velmi podobné námitkám již uplatněným v trestním řízení. Úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů nebo důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. usnesení sp. zn. II.
ÚS 2054/24 ze dne 29. 8. 2024). Takové pochybení ve věci stěžovatelů Ústavní soud neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Zejména odůvodnění rozsudku okresního soudu je velmi podrobné a naprosto přesvědčivě z něj vyplývá, z jakých důkazů vyvodil závěry o vině stěžovatelů, okresní soud odkázal na vyjádření svědků (např. svědka P., K.) a na listinné důkazy. Soud porovnával výpovědi s ostatními provedenými důkazy a dospěl k závěru, že událost (napadení) se neudála tak, jak popsali obžalovaní, a k žádnému pěstnímu napadení (natož brutálním deseti ranám pěstí do obličeje, hlavy a krku) ze strany poškozeného nedošlo.
10. Zásada in dubio pro reo, které se stěžovatelé dovolávají a která vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno. Obsahem zásady in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nález sp. zn. II.
ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009). Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud tyto pochybnosti nemá.
Uvedené nastalo právě v případě stěžovatelů (srov. odst. 23 a násl. napadeného rozsudku okresního soudu).
11. Okresní soud se také řádně vypořádal s návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů, když jejich nadbytečnost odůvodnil (odst. 25 napadeného rozsudku). Zároveň nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že by okresní soud v rozporu se zákonem přihlížel k jejich již zahlazenému trestnímu odsouzení. Okresní soud totiž k jejich předchozím trestním odsouzením, u kterých došlo k zahlazení, nepřihlížel (což výslovně uvedl v odst. 33 napadeného rozsudku), ale hodnotil tyto skutečnosti toliko při hodnocení osob žalovaných (stěžovatelů). Lze konstatovat, že těžiště ústavní stížnosti tvoří v podstatě nesouhlas stěžovatelů s tím, že byli shledáni vinnými; Ústavní soud ovšem nemůže přehodnocovat závěry obecných soudů stran viny tak, aby bylo dáno za pravdu jejich verzi popisu událostí.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu