USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2025 o dovoláních obviněných 1. M. Š. 2. K. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. 55 To 241/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 10/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 6 T 10/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění M. Š. a K. Š. (dále jen „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„obviněný M. Š.: dne 24. 3. 2022 v době od 13:39 hodin do 14:33 hodin ve XY na Obvodním oddělení PČR XY, ul. XY, okres Olomouc, při podání vysvětlení na úřední záznam o podaném vysvětleni dle § 158 odst. 6 trestního řádu, jehož součástí je mj. i poučení o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů k trestní věci prověřované pod číslem jednacím KRPM-28316-25/TČ-2022-140518 pro podezření ze spáchání přečinu výtržnictví dle 358 odst. 1 trestního zákoníku, v postavení oznamovatele, svědka a poškozeného subjektu v jednom, k samotnému incidentu, ke kterému mělo dojít dne 23. 2. 2022 v době kolem 16:50 hodin v XY u domu č. XY mezi jeho osobou a sousedem P. Š., vědomě nepravdivě v jeho neprospěch zkreslil svoji výpověď, ve které mj. uvedl, že poté, kdy si v počátku konfliktu stoupl mezi Š. a svoji ženu, jej Š. chytil někde v oblasti prsou a odstrčil jej, aby měl výhled na manželku, prostě jej posunul bokem, hned potom od něj dostal pěstí do obličeje, někde do tváře, neví, do které tváře dostal, ale spadl na zem, tedy na asfaltovou cestu, na záda, do hlavy se neudeřil, ihned jak ležel na zemi, tak k němu Š. přistoupil a jedním kolenem jej zaklekl a začal jej bít oběma pěstmi do obličeje, kdy u tohoto křičel „já tě zabiju“, což několikrát opakoval a při tom jej bil, kdy dostal cca 5-7 úderů pěstí do obličeje, nosu a brady, poté jej uchopil oběma rukama za bundu a zvedl ze země, kdy zaslechl, že se něco na bundě roztrhlo, poté jej odhodil bokem a on dopadl lopatkami na obrubník dělící trávu od cesty, při tom se hlavou udeřil do travnatého povrchu před domem, nohy měl na cestě, poté na něj Š. opět skočil a zaklekl jej oběma koleny, kdy jedno měl na jeho hrudi a druhé na levém rameni a začal jej opět pěstmi bít do obličeje, bylo to cca 10 ran, dostal pěstí do nosu a začala mu silně téct krev z nosu, i tady na něj Š. křičel: "Já tě zabiju" a dále dne 25.3.2022 v době od 13:15 hodin do 13:41 hodin ve XY na Obvodním oddělení PČR XY, ulice XY, doplnil své předchozí podání vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 6 trestního řádu v tom ohledu, že po napadení byl omezen v běžném způsobu života tím, že jej silně 7 dní bolela hlava, poté bolest dalších 7 dní ustupovala, cca 10 dní po napadení v noci špatně spal, pro bolest se budil 4 x za noc, stále jej bolí levý bok, na kterém nemůže ležet, celkově se nemohl normálně pohybovat, měl ztížený nebo omezený pohyb levé ruky, používal léky proti bolesti, nedokázal vykonávat osobní hygienu a oblékání bez pomoci jiné osoby, musela mu asi 10 dní pomáhat manželka, také se nemohl starat o svojí matku ve věku 92 let,
obviněná K. Š.: dne 25. 3. 2022 v době od 13:49 hodin do 14:34 hodin ve XY na Obvodním oddělení PČR XY, ul. XY, okres Olomouc, při podání vysvětlení na úřední záznam o podaném vysvětleni dle § 158 odst. 6 trestního řádu, jehož součástí je mj. i poučení o trestní odpovědnost za uvedení vědomě nepravdivých údajů k trestní věci prověřované pod číslem jednacím KRPM-28316-25/TČ-2022-140518 pro podezření ze spáchání přečinu výtržnictví dle 358 odst. 1 trestního zákoníku, v postavení svědka k průběhu incidentu, ke kterému mělo dojít dne 23.2.2022 v době kolem 16:50 hodin v XY u domu č. XY zejména mezi osobou jejího manžela a sousedem P.
Š., vědomě nepravdivě v jeho neprospěch zkreslila svoji výpověď, ve které mj. uvedla, že dne 23. 2. 2022 kolem 17:00 hod. šla opět s manželem na procházku se psem, kdy mezi jejich a sousední bytovkou stáli v průjezdu manželé Š., kteří je zde úkladně, plánovitě a se záměrem očekávali, něco na ně zakřičeli, co to bylo, neví, chtěli se jim s manželem vyhnout a tak zahnuli mezi stojící vozidla a šli směrem od nich, když k nim přiskočil zezadu Š. a začal strašně řvát, stál naproti ní cca 20 cm, zakřičel, že něco s jeho dítětem ve školce, v tomto si mezi ni a Š.
stoupl její manžel, čelem k Š., který jej rukama chytil za bundu a praštil s ním o zem, zády na asfalt, pak na manžela skočil a surově jej bil pěstmi do obličeje, hlavy a krku, manžel dostal asi 10 ran pěstí, chtěla jej zachránit, proto přišla k němu a Š. ji udeřil 1x pěstí do obličeje, do levého oka, potom upadla na zem, konkrétně na asfalt, přičemž manželi Š. uváděné skutkové okolnosti týkající se intenzity údajného napadení ze strany P. Š. byly provedeným prověřováním policejního orgánu vyvráceny jako nepravdivé a věc byla na místo trestného činu, ke kterému předmětné výpovědi manželů Š.
jednoznačně směřovaly, kvalifikována jako přestupek proti občanskému soužití“.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně oběma obviněným podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Dále podle § 53 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil oběma obviněným peněžitý trest v počtu 50denních sazeb, s tím, že denní sazba činila 200 Kč, tedy v celkové výši 10 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání směřující do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud druhého stupně, popř. odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. 55 To 241/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaných odvolání zrušil napadený rozsudek ve výrocích o uložených peněžitých trestech. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 6 T 10/2024, a usnesení soudu druhého stupně ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. 55 To 241/2024, podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce (oba obvinění mají totožného obhájce) dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř.
5. Dovolatelé především poukazují na to, že soudy nižších stupňů se vůbec nezabývaly motivem jejich jednání, když toliko uvedli, že ten vyplývá z jejich osobností. Obvinění akcentují, že motiv je úzce spjat se subjektivní stránkou trestného činu, vyjadřující vnitřní vztah a motivaci pachatele při jeho spáchání. Přestože jsou si vědomi toho, že motiv představuje fakultativní znak projednávaného trestného činu, mají za to, že s ohledem na skutečnost, že v důsledku proběhlého incidentu utrpěli zranění, která byla zadokumentována a s přihlédnutím k tomu, že by sami od sebe nenapadli muže mladšího a fyzicky zdatného, když k tomu neměli žádný důvod, mají za to, že absence zkoumání motivu představuje zcela zásadní pochybení soudů nižších stupňů. Zdůrazňují, že oni sami žádný motiv k napadení poškozeného neměli. Naopak, že to byl právě poškozený, který měl motiv k útoku na jejich osoby, když poukázali na zcela nevhodné chování jejich nezletilého syna. Zároveň uvádějí, že pokud bylo shrnuto, že k žádnému fyzickému napadení nedošlo, tak je toto tvrzení zcela v rozporu se skutečností, že oni zranění utrpěli. Tímto se ovšem soudy nižších stupňů nezabývaly.
6. Dále akcentují, že základní a esenciální zásadou trestního práva je zásada subsidiarity trestní represe vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru pak odkazují na nález Ústavního osudu sp. zn. II. ÚS 497/19 ze dne 5. 11. 2019. Poukazují na to, že opakovaně uvedli, že s poškozeným vedou „sousedský spor“. Takový spor ovšem nenaplňuje onu míru společenské škodlivosti, při jejímž dosažení je možno určité jednání kvalifikovat jako trestný čin a uložit za něj trestní sankci. Zdůrazňují, že aktuálně probíhá i civilní řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 19/23, ve kterém se poškozený domáhá omluvy a náhrady škody.
7. Stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvádí, že mají za to, že jejich trestní stíhání je nepřípustné, když dřívější rozhodnutí pro týž skutek proti jejich osobám skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku. Rozhodnutí o přestupku bylo zastaveno, když jim nebylo jednání podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 3 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, prokázáno. Podle příslušných orgánů nebylo bez pochybností vyvráceno, že se projednávaný skutek stal, tedy že došlo k fyzickému napadení jejich osob ze strany poškozeného.
8. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítají zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. Podle jejich názoru se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s navrženými důkazy, a to zejména s fotografiemi jim způsobených zranění. Uvádějí, že pokud by připustili, že k fyzickému kontaktu mezi nimi a poškozeným nedošlo, pak vyvstává otázka, jaká jiná událost by byla příčinou vzniklých zranění. Tato otázka zůstala v řízení nezodpovězena. Mají za to, že jejich verzi události potvrzují i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, traumatologie.
9. Dále se domnívají, že ve věci existují tzv. opomenuté důkazy. Soudy totiž zamítly jejich důkazní návrhy na výslechy svědků P., V. Z. a M. A. Odmítnutí výslechu svědka P. odůvodnily nadbytečností, když tento nebyl přítomen u samotného děje. To samé se ovšem podle jejich přesvědčení dá říci i o svědkovi P., který rovněž nebyl samotnému incidentu přítomen. Obdobně ani svědek H. nebyl incidentu přítomen, viděl pouze jeho počátek. Přesto byli ve věci vyslechnuti. Ohledně návrhu na výslech svědkyně Z. – fotografky obvinění namítají, že tato se mohla vyjádřit k zdravotnímu stavu obviněného, a to na podkladě vizuálního kontaktu s nimi. Navíc je mohla pozorovat více než svědek P., když s nimi přišla do styku při pořizování fotografií. Proto mají za to, že soudy postupovaly vnitřně rozporně, když na jednu stranu připustily výslech svědka P., ačkoliv tento nebyl očitým svědkem incidentu a jejich návrhy na výslechy shora uvedených svědků zamítl pro nadbytečnost, a to s odůvodněním, že nebyli přímými svědky incidentu.
10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění uvádějí, že nesprávného právního posouzení skutku se soudy dopustily při hodnocení toho, do jaké míry jejich výpověď, kterou se měli dopustit trestného činu křivého obvinění, byla ovlivněna jejich psychickým a fyzickým rozpoložením.
11. Akcentují, že oba soudy poukazují na jimi „vymyšlenou“ intenzitu fyzického napadení, kterého se vůči nim měl dopustit poškozený. Podle nich ovšem soudy zcela opomíjí skutečnost, že při fyzickém napadení zažívali šok, byli ve stresu, a tak nebyli schopni počítat rány a uvědomovat si části těla, kam rány směřovaly. Otázky orgánů činných v trestním řízení pak směřovaly do podrobnosti a oni se snažili podat co nejpřesnější odpovědi. Zdůrazňují, že při fyzickém napadení může být realita vnímána do jisté míry zkresleně. Na rozdíl od soudů nižších stupňů mají také za to, že závěry znaleckého posudku prokazují, že byli napadeni jinou osobou a že událost tedy nevykonstruovali.
12. Současně odkazují na komentářovou literaturu, podle které k naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění musí být prokázána nepravdivost obvinění, nestačí jen nedostatek skutečností nasvědčujících pravdivosti podezření jimi vytvořeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1404/2014). Orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat, že pachatel si je vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě (srov. R 63/1991).
13. Mají za to, že pokud ne zcela přesně uvedli intenzitu napadení, byla tato nepřesnost způsobená utrpěným šokem. Subjektivní pohled na intenzitu napadení nemůže být důvodem pro jejich odsouzení pro trestný čin.
14. Závěrem podaných dovolání navrhují, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2024, č. j. 6 T 10/2024-368, a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 11. 2024, č. j. 55 To 241/2024-429, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) přípisem ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 1 NZO 193/2025. Nejprve konstatoval, jaké uplatnili obvinění dovolací důvody a v čem spatřují jejich naplnění.
16. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupce uvádí, že z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by ve věci existovala naznačená překážka trestního stíhání. Pro stručnost proto odkázal na bod 21 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně a na bod 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde se soudy touto otázkou zabývaly.
17. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvádí, že obvinění uplatnili námitku zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a námitku tzv. opomenutých důkazů. Podle státního zástupce v předmětné věci není dána vada tzv. opomenutých důkazů, když soudy nižších stupňů důkazní návrhy neopomenuly, ale řádně se s nimi vypořádaly, když konstatovaly, že je považují za nadbytečné (blíže viz bod 18 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně a bod 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Státní zástupce se s jejich postupem zcela ztotožňuje. Dále uvádí, že ve věci neshledal ani tvrzenou vadu zjevného rozporu, když rozhodná skutková zjištění mají vazbu na obsah provedených důkazů. Konkrétně se jedná o výpovědi poškozeného a jeho manželky, které nestojí osamoceně, ale podporují je další provedené důkazy, a to výpovědi svědka K., svědka P. a závěry znaleckého posudku. Akcentuje, že z hlediska rozhodných skutkových zjištění není podstatná ani motivace jednání obviněných. Na jejich trestní odpovědnost nemá vliv to, že snad došlo ke strkanici mezi obviněnými a poškozeným, nýbrž skutečnosti, že obvinění incident před policejním orgánem záměrně lživě popsali tak, že to zcela vybočovalo z intencí toho, co se reálně stalo.
18. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že obvinění namítají porušení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku s akcentem, že se jednalo o sousedský spor. K tomu uvádí, že jednání obviněných nemá povahu sousedského sporu. Jde o vystupování obviněných před orgány činnými v trestním řízení. Jejich jednání nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Takové výjimečné rysy ani neuvádějí samotní obvinění.
19. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání navrhuje učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
20. Obvinění možnosti repliky k zaslanému vyjádření státního zástupce nevyužili.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e Tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
23. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněným bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr.
ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.
26. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněných nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnými, pro ně příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
27. Obvinění rovněž uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
29. Jelikož obvinění vztahují jimi tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze dovodit, že chtěli ve svých dovoláních uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento dovolací důvod ovšem explicitně neoznačili. Jedná se o jistý nedostatek předmětných dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačený nedostatek ovšem není takového rázu, že by bránil věcnému projednání podaného dovolání.
30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. fakticky podané odvolání obviněných zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě.
31. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů (obviněných), včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14).
32. Předně vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obvinění v rámci podaných dovolání uplatňují v podstatě shodné námitky jako v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před odvolacím soudem, přičemž tyto soudy na jejich obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaných dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v rámci podaných odvolání, popř. v řízení před soudem prvního stupně, je třeba uvést, že v situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
33. Bez ohledu na shora uvedené, se Nejvyšší soud podanými dovoláními obviněných věcně zabýval. Jak již bylo konstatováno, obvinění výslovně uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
34. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou obviněných stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Samotná dovolací argumentace obviněných je velmi kusá, když obvinění toliko uvádějí, že jejich trestní stíhání je nepřípustné, když jejich dřívější trestní stíhání skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku, aniž by odkázali na to, které rozhodnutí mají na mysli a blíže svoji argumentaci rozvedli. Bez ohledu na stručnost této argumentace lze mít za to, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale že je zjevně neopodstatněná.
35. Z obsahu velmi strohé argumentace obviněných se lze domnívat, že tito nepřípustnost jejich trestního stíhání dovozují primárně z § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., byť na toto ustanovení v dovoláních ani výslovně neodkazují. Obecně je třeba uvést, že podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku a uplynula-li lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno.
36. Nejvyšší soud bez ohledu na stručnost uplatněné dovolací argumentace považuje především za nutné rozvést, co se rozumí pravomocným rozhodnutím o přestupku. Není pochyb o tom, že rozhodnutím o přestupku se rozumí nepochybně rozhodnutí, kterým přestupkový úřad rozhodl, že se obvinění dopustili přestupku a uložil jim za tento přestupek správní trest. Jistý problém představují jiná rozhodnutí, která byla učiněna v řízení o přestupku a kterými nebyl obviněný uznán vinným ze spáchání přestupku. Z pohledu trestněprávní teorie, která je použitelná do jisté míry i pro oblast přestupků, je nepochybné, že za taková rozhodnutí lze považovat i určitá rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení, když je ovšem třeba vždy posuzovat důvod zastavení řízení o přestupku (viz § 86 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) z pohledu zásady ne bis idem.
Jinak řečeno, nikoliv každé rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku představuje pravomocné rozhodnutí o přestupku, které je nutno vzít v úvahu při posuzování zásady ne bis idem a ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018). Z povahy rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku je třeba mít za to, že takovým rozhodnutím o přestupku bude vždy rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku podle § 86 odst. 1 písm. a), b), c), g) zákona o odpovědnosti za přestupky.
Je tomu tak proto, že tímto rozhodnutím správní úřad rozhodl, že skutek, o němž se vede řízení, se nestal nebo není přestupkem, skutek nespáchal obviněný z přestupku, spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému z přestupku prokázáno či obviněný nebyl v době spáchání přestupku pro nepříčetnost trestně odpovědný. Povaha těchto rozhodnutí je totiž taková, že jimi bylo fakticky rozhodnuto o tom, zda se osoba podezřelá ze spáchání přestupku dopustila přestupku či nikoliv, a v rámci trestního řízení by odpovídající výraz našly po zahájení trestního stíhání či nápadu obžaloby či návrhu na potrestání v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr.
ř. (rozhodnutí v přípravném řízení), v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 188 odst. c) tr. ř. (předběžné projednání obžaloby) či ve zproštění obžaloby podle § 226 písm. a), b), c), d) tr. ř. (rozhodnutí v hlavním líčení). Takovým rozhodnutím pak není ovšem rozhodnutí o odložení věci podle § 76 zákona o odpovědnosti za přestupky, s výjimkou postupu podle § 76 odst. 1 písm. j) tohoto ustanovení, neboť takové rozhodnutí nepředstavuje meritorní rozhodnutí ve věci. Nemůže se tedy jednat o „konečný osvobozující nebo odsuzující rozsudek“ ve smyslu čl.
4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jenž by zakládal překážku věci rozhodnuté (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011), když se jedná o procesní rozhodnutí, kterým se nerozhoduje o podstatě věci a které se pouze zaznamenává do spisu.
37. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je ovšem nezbytné uvést, že touto námitkou se již zabýval soud prvního stupně (viz bod 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a řádně a přesvědčivě se s ní vypořádal. Proto Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že dovolatelé zcela pomíjí skutečnost, že původní rozhodnutí o přestupku ze dne 20. 4. 2023, č. j. SMOL/131134/2023/OSC/Mra, které bylo vedeno u Statutárního města Olomouc, u Komise pro projednávání přestupků, a které se rovněž týkalo i nepravdivého obvinění poškozeného a jeho manželky z napadení obviněného a ve kterém bylo spatřováno spáchání přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c).
bod 3, § 7 odst. 1 písm. c), bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, bylo na základě podnětu státního zástupce (viz č. l. 236) v přezkumném řízení podle § 100 odst. 1, 2 zákona o odpovědnosti za přestupky zrušeno, a to rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 23. 10. 2023, č. j. KUOK-118144/2023. Tedy v době, kdy ve věci rozhodoval soud prvního stupně toto pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku podle § 86 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky neexistovalo, když toto bylo v rámci přezkumného řízení zrušeno.
Proto v dané věci nenastala tvrzená situace, že by o skutku, který je předmětem daného trestního řízení, bylo pravomocně rozhodnuto v přestupkovém řízení a že by toto rozhodnutí vytvářelo překážku věci rozhodnuté.
38. Pro jistou přesnost považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že nakonec na obdobnou námitku reagoval i odvolací soud, který odkázal na rozhodnutí Statutárního města Olomouc, komise pro projednávání přestupků, ze dne 20. 5. 2024, č. j. SMOl/200532/2024/OSC/PREST/Mra (viz bod 21 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), kdy zjistil, že stran skutku obviněných spočívající v tom, že měli nepravdivě obvinit poškozeného z toho, že dne 23. 2. 2022 měl právě napadnout obviněného, bylo řízení zastaveno podle § 86 odst. 4 o odpovědnosti za přestupky, tedy z důvodu, že o totožném skutku se vede trestní řízení. Takové rozhodnutí správního úřadu nepochybně nepředstavuje pravomocné rozhodnutí o přestupku a nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání obviněných z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. Jedná se toliko o procesní rozhodnutí, které nepředstavuje rozhodnutí o meritu věci. Nejvyšší soud si je vědom toho, že tímto rozhodnutím bylo rovněž zastaveno řízení o přestupku proti obviněným a poškozenému týkající se vlastního incidentu ze dne 23. 2. 2022 mezi nimi, a to podle § 89 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, když ovšem k zastavení došlo z důvodu, že uplynula lhůta k projednání přestupku. Zde je třeba uvést, že ani takové rozhodnutí správního úřadu o zastavení řízení z důvodu uplynutí promlčecí doby podle § 86 odst. 1 písm. h) zákona o odpovědnosti za přestupky, není rozhodnutím o přestupku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. a nezakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (srov rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018). Proto je zřejmé, že předmětná námitka je zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39. Oba obvinění rovněž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace je třeba mít za to, že obvinění zvolili jeho první a třetí variantu.
40. Nejvyšší soud se nejprve zabýval první variantou tohoto dovolacího důvodu, tedy námitkou zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. Dovolací soud předně považuje za vhodné rozvést obecné předpoklady naplnění tzv. extrémního rozporu ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 660/2019). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
41. Platí, že tzv. extrémní rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019).
42. Nejvyšší soud má ovšem vzhledem k obsahu konkrétní dovolací argumentace za to, že obvinění námitku tzv. extrémního rozporu zakládají na vlastním způsobu hodnocení provedených důkazů, které na rozdíl od soudů nižších stupňů hodnotí jiným způsobem, pro ně příznivějším. Proto nelze považovat tyto námitky za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně. Přesto se k nim pro úplnost Nejvyšší soud alespoň stručně vyjádří, přestože materiálně nahlíženo tyto námitky obviněných, jak již bylo naznačeno, fakticky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto zhodnocení soudy učinily. Jinak vyjádřeno, jejich prostřednictvím se obvinění primárně domáhají odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění v jejich prospěch, a to v souladu s jimi předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozují i zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování.
43. Bez ohledu na shora uvedené je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů se obhajobou obviněných, která spočívala v tom, že obviněný byl skutečně napaden poškozeným, a to způsobem, který popsali oba obvinění na Policii ČR, zabývaly a posuzovaly ji v kontextu dalších provedených důkazů. Vlastní závěr o vině pak nezaložily na prostém konstatování, že uvěřily výpovědi poškozeného a jeho manželky, nýbrž na rozdíl od tvrzení obviněných, na komplexním hodnocení provedených důkazů, které hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Soudy nižších stupňů tedy zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř. Lze mít za to, že soudy nižších stupňů, a to zejména soud prvního stupně, řádně a přesvědčivě zdůvodnily, na základě, jakých důkazů obhajobě obviněných neuvěřily a na základě jakých důkazů dospěly ke skutkovým zjištěním vyjádřených ve skutkové větě (viz body 21 až 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a dovolací soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Rovněž soud druhého stupně se zabýval obhajobou obviněných (viz body 15 až 20 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), když tento soud se zabýval a vypořádal i s tvrzenými rozpory ve výpovědi poškozených (viz bod 18 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).
44. Nadto je třeba zdůraznit, že ani samotní poškození nepopírají, že uvedeného dne došlo k určitému slovnímu konfliktu mezi nimi a obviněnými a k tzv. vzájemnému chycení se za oblečení, který byl vyvolán tím, že obvinění navštívili záměrně mateřskou školku, do které chodil syn poškozených a měli snahu řešit podle nich nevhodné chování syna poškozených s vychovatelkou, která ovšem nebyla rodičem nezletilého, a tudíž nebyla jeho zákonným zástupcem. Tedy chtěli situaci řešit s osobou, která nebyla zákonným zástupcem nezletilého, kterému bylo v době události 4 roky, a jen stěží mohla nějak tvrzené závadné chování nezletilého předškolního věku korigovat.
Lze mít za to, že toto jednání nepochybně vedlo k vyvolání celého konfliktu. Z pohledu věrohodnosti poškozeného a jeho manželky je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů nevycházely z prostého konstatování, že poškozeným prostě věří. Naopak je třeba akcentovat, že samotný soud prvního stupně konstatoval, že pokud by situace byla taková, že by proti sobě stály výpovědi obviněných a poškozeného a jeho manželky, bylo by namístě uplatnit zásadu in dubio pro reo (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Soud prvního stupně ovšem závěr o věrohodnosti poškozeného a jeho manželky založil na dalších provedených důkazech, které byly v souladu s jejich výpověďmi a které jejich věrohodnost podporovaly bez jakýchkoliv důvodných pochybností.
45. Nejvyšší soud s úvahami soudu prvního stupně stran věrohodnosti poškozeného a jeho manželky souhlasí. Předně je třeba akcentovat, že jejich věrohodnost nepochybně podporuje i skutečnost, že poškozený, ale i jeho manželka, nikdy nepopírali, že došlo k určitému konfliktu mezi ním a obviněnými, když i připustili, že se vzájemně tzv. chytili pod krkem. Nadto při posuzování jejich věrohodnosti nelze pominout, že ani další slyšení svědci z řad sousedů nepotvrdili průběh konfliktu, tak jak ho popisovali obvinění, byť není pochyb o tom, že tito skutečně neviděli průběh konfliktu celý. Rozhodující ovšem je, že i další svědek, a to svědek K., který na věci nebyl nijak zainteresován a který s obviněnými hovořil bezprostředně po incidentu jako zakročující policista, neviděli na obviněném žádné zranění, když obviněný si neztěžoval na žádné zranění, nepožadoval příjezd záchranné služby. Tedy tento na věci nezaujatý svědek nepřímo potvrzuje výpověď poškozeného, ale nakonec i výpověď svědka P., že k žádnému fyzickému konfliktu nedošlo, protože vzhledem k intenzitě tvrzeného násilí ze strany poškozeného (opakované bití pěstí do obličeje, krvácení z nosu) se jeví zcela logické, že by ihned po incidentu bylo vidět na obviněném nějaké stopy zranění. Nakonec verzi konfliktu prezentovanou poškozeným a jeho manželkou podporují závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, traumatologie, když i znalec uvedl, že stopy zranění zachycené na fotografiích neodpovídají tvrzenému násilí ze strany poškozeného. Navíc tomu, že měl být obviněný napaden způsobem, který popisoval, neodpovídají ani lékařské zprávy o zranění obviněného. Nelze také pominout chování obviněného po incidentu, které rovněž neodpovídá tvrzení obviněného o brutálním napadení jeho osoby poškozeným (viz bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
46. Pokud obvinění spatřují tvrzený rozpor v tom, že se soudy nevypořádaly s tím, že na fotografiích, které byly předloženy jsou viditelné stopy zranění v obličeji obviněného, tak předně je třeba zdůraznit, že tyto byly pořízeny s určitým časovým odstupem, když ani tyto neodpovídají tvrzeným údajům o intenzitě napadení obviněného ze strany poškozeného. Vzhledem k tomu, že fotografie byly pořízeny s určitým časovým odstupem, nelze vyloučit, že zranění v obličeji, které ovšem v žádném případě neodpovídá údajům obviněného o způsobu jeho napadení, vzniklo jindy a jiným způsobem. Nejvyšší soud proto uzavírá, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, odpovídá zásadám formální logiky. Proto lze uzavřít, že v dané věci nezjistil dovolací soud žádný rozpor, natož tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
47. Jak již bylo naznačeno, obvinění rovněž uplatnili třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítají, že ve věci existují tzv. opomenuté důkazy. Předně lze připustit, že předmětná námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ovšem i tato je zjevně neopodstatněná.
48. Ve vztahu k tvrzené vadě tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud obecně uvádí, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02, sp. zn. IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
49. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněných ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
50. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
51. K problematice tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že dokazování není bezbřehé a soudy nejsou povinny provést každý důkaz, který některá ze stran namítne. Závisí totiž na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, když při úvaze o rozsahu dokazování je soud vázán povinností zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Na rozdíl od tvrzení obviněných má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů této zákonné povinnosti dostály.
52. Z pohledu shora prezentovaných závěrů stran naplnění předpokladů existence tzv. opomenutých důkazů, je třeba uvést následující. Obvinění spatřují naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že soudy neprovedly navrhovaný výslech svědka P., V. Z. a A. Fakticky tvrdí, že postup soudů nižších stupňů je rozporuplný, když tyto soudy návrhy na doplnění dokazování zamítly s odůvodněním, že tito svědci nebyli konfliktu přítomní, ovšem stejně tak nepostupoval v případě výslechu svědka P. a svědka H. Předně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů řádně zdůvodnily, proč tyto důkazní návrhy považují za nadbytečné (viz bod 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 18 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje.
53. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné na námitky obviněných blíže reagovat. Dovolací soud nemůže souhlasit s tvrzením obviněných, že přestože svědek H. na místě nebyl, tak ho soud prvního stupně vyslechnul. Obvinění pomíjí, že tento svědek část konfliktu nepochybně viděl z okna svého bytu, takže vypovídal k průběhu konfliktu, tak jak ho vnímal on a k části, kterou viděl. Tedy není pochyb o tom, že jistým způsobem na místě byl a mohl se vyjádřit k tomu, co vnímal vlastními smysly. Obdobná je situace ohledně svědka P., kterého navštívili samotní obvinění ihned po konfliktu a který se tedy mohl vyjádřit k tomu, jak obvinění vypadali, a zda viděl na obviněném nějaké viditelné stopy zranění a zda si na nějaké zranění stěžovali. Ovšem zcela jiná je situace v případě navrhované svědkyně M. A., vychovatelky v mateřské škole, která na místě incidentu nebyla, obviněného po incidentu neviděla, přičemž není pochyb o tom, že obvinění s ní v mateřské školce mluvili. Za této situace byl její výslech skutečně nadbytečný. Obdobná je situace v případě navrhovaného svědka P., který k vlastnímu konfliktu nemohl uvést ničeho, tento měl jen vyslechnout obviněné několik týdnů po incidentu, takže ani jeho výslech by nemohl k věci přinést žádné relevantní skutečnosti. Stran navrhovaného výslechu svědkyně Z. je třeba uvést, že tato měla pořídit předmětné fotografie, ovšem tyto byly rovněž provedeny jako důkaz v rámci řízení před soudem prvního stupně, takže i z tohoto pohledu je třeba považovat její výslech za nadbytečný. Proto lze uzavřít, že v dané věci neexistují tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Uplatněná argumentace je tedy zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
54. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění namítají že soudy nezhodnotily do jaké míry byla jejich výpověď ovlivněna jejich psychickým a fyzickým rozpoložením a že mohli mít subjektivní pohled na míru použitého násilí. Současně lze mít za to, že pod tento dovolací důvod podřazují i námitku zásady subsidiarity trestní represe.
55. Podle Nejvyššího soudu námitka neaplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když se vztahuje k otázce viny (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1607/2016). Pokud se týká námitky dovolatelů, že soudy nezohlednily jejich psychický a fyzický stav v době podávání jejich výpovědi jako poškozených, má dovolací soud za to, že tato námitka není pod zvolený dovolací důvod podřaditelná, když směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Fakticky totiž obvinění tvrdí, že byli fyzicky napadení, ačkoliv na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že k jejich fyzickému napadení způsobem, který popisovali vůbec nedošlo. Navíc je třeba uvést, že obvinění sice naznačují, že jejich vnímání incidentu mohlo ovlivnit jejich rozrušení, ovšem v tomto směru nelze pominout, že rozrušení neprojevovali ani po incidentu samém (svědek K., svědek P.) a že k věci byli vyslechnuti opakovaně, když setrvali na své verzi průběhu vzájemného incidentu.
56. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněných stran zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné předně rozvést obecná východiska týkající se subsidiarity trestní represe. Obecně lze říci, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
57. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
58. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud také za potřebné odkázat rovněž na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné povaze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr.
ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“.
59. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout i další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.
60. Lze tedy uzavřít, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu předně jen tehdy, jestliže soudy dospějí k závěru, že skutek, pro který se vede trestní řízení naplňuje všechny znaky konkrétní skutkové podstaty, tedy formálně se jedná o konkrétní trestný čin. Pokud by tomu tak nebylo, nepřicházelo by použití subsidiarity trestní represe vůbec v úvahu. Dovolací soud je tedy při posuzování důvodnosti použití, ale i neaplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
61. Předně je třeba zdůraznit, že v dané věci se oba soudy možnosti aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabývaly (viz bod 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 20 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), přičemž dospěly k závěru, že použití této zásady není namístě. Nejvyšší soud považuje tyto závěry soudů nižších stupňů za správné a odůvodněné. Ačkoliv skutečně nelze pominout, že prvotním základem celé věci byly jisté neuspořádané sousedské spory (spor ohledně chování dítěte), tak nelze pominout, že obvinění právě běžné sousedské spory využili k tomu, aby poškozeného tím, že podstatně změnili průběh vzájemného konfliktu obvinili ze dvou trestných činů. Navíc nelze přehlédnout, že takto učinil obviněný ve dvou podaných vysvětleních, a že jednání obviněných velmi citelně zasáhlo do práv poškozeného, který nejenže byl prověřován Policií ČR, což samo o sobě bylo nepříjemné, ale dokonce mu bylo sděleno obvinění. Za takové situace lze mít za to, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jinak vyjádřeno, jednání obviněných nevykazuje žádné výjimečné rysy, které by vedly k závěru, že jejich jednání nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti.
62. Stran námitky obviněných, kteří poukazují na skutečnost, že poškozený proti nim vede civilní spor, ve kterém požaduje omluvu a náhradu škody (náklady za právní zastoupení poškozeného v trestním řízení vedeném na základě obvinění obviněných) je třeba zdůraznit, že samotná tato skutečnost neodůvodňuje aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 313/2017). Proto nebylo možno předmětné námitce přisvědčit.
63. Ohledně námitky obviněných, že nebyl zjištěn motiv jejich jednání, je třeba uvést, že tato argumentace není podřaditelná pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů, když motiv není znakem předmětné skutkové podstaty, kterou byli uznáni vinnými. Toliko obecně lze uvést, že se lze toliko domnívat, že motivem trestné činnosti byli osobnosti obviněných, když jejich vztahy s většinou sousedů obecně nelze nazvat za harmonické.
64. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné pouze pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaných dovolání obviněných dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovoláních a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
65. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že námitky obviněných, které směřovaly do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. sice tomuto dovolacímu důvodu odpovídají, ale jsou zjevně neopodstatněné. Dovolací námitky směřující k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě a třetí variantě, jsou sice rovněž částečně podřaditelné pod tento dovolací důvod, ale jsou také zjevně neopodstatněné. Obdobná je situace v případě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Protože nebyly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) h) tr. ř., nemohl být ani naplněn implicitně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
66. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněných nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jejich dovolací argumentace jimi uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. sice zčásti odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2025 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu