Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti korporace Final a, s. r. o., sídlem Stráže 3662, Zlín, zastoupené Mgr. Markétou Šulcovou, advokátkou sídlem Sokolská 584/11, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 824/2024-343 ze dne 9. 8. 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 21/2023-146 ze dne 26. 10. 2023 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 6 C 105/2022-90 ze dne 23. 11. 2022, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrhem na zrušení § 312 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a) Ing. Miloše Hrušky a b) Evy Hruškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
1. Okresní soud ve Vyškově ("nalézací soud") napadeným rozsudkem určil, že specifikované zástavní právo zatěžující pozemky vedlejších účastníků, zřízené ve prospěch stěžovatelky k zajištění jejích pohledávek, neexistuje (výrok I); současně uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I o věci samé a ve výroku II o náhradě nákladů účastníků řízení jej změnil co do výše náhrady a způsobu jejího zaplacení (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením.
2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její práva zejména podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a zrušení § 312 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou dány podmínky k projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka uvedla, že spolu s ústavní stížností podala proti napadeným rozsudkům nalézacího a krajského soudu žalobu pro zmatečnost, o níž je vedeno řízení u krajského soudu pod sp. zn. 51 C 3/2024. Podání žaloby pro zmatečnost Ústavní soud ověřil z databáze Ministerstva spravedlnosti (dostupné na https://infosoud.justice.cz) a řízení o ní nebylo doposud skončeno.
4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Pojmovým znakem ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita. Ústavní soud je zásadně oprávněn zasahovat až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit; proto odmítá jako nepřípustné ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, proti nimž byl podán jiný prostředek ochrany práva, nebylo-li řízení o něm dosud skončeno. Ústavní soud tak činí, aniž by se zabýval důvodností či vůbec přípustností takového prostředku práva, neboť by tím zasahoval do činnosti soudu, kterému rozhodnutí o něm přísluší.
5. Byla-li tedy v posuzované věci rozhodnutí nalézacího a krajského soudu napadena žalobou pro zmatečnost, je současná ústavní stížnost předčasná, a proto nepřípustná. Tento závěr je nutno vztáhnout na celou ústavní stížnost, tedy i na část směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1906/24 ze dne 6. 8. 2024 či sp. zn. IV. ÚS 1452/24 ze dne 26. 9. 2024; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), neboť na řízení před soudy je v zásadě nutno nahlížet jako na jeden celek, do něhož Ústavní soud zasahuje až na jeho konci. Stěžovatelce nic nebrání, aby po skončení řízení o dalších opravných prostředcích podala ústavní stížnost znovu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1388/19 ze dne 30. 8. 2019 či sp. zn. III. ÚS 1906/24 ze dne 6. 8. 2024).
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh. Vzhledem k tomu se Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení § 312 odst. 4 insolvenčního zákona, který jakožto návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. listopadu 2024
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj