Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelů a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 449/2023-848 ze dne 30. 8. 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, č. j.
60 Co 164/2022-789 ze dne 25. 10. 2022 a proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 7 C 321/2018-728 ze dne 5. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 2) státní organizace Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se žalobou před civilními soudy domáhali vyklizení nemovitých věcí v katastrálním území Jestřabice, peněžité náhrady a určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem.
2. Stěžovatelé v řízení tvrdili, že vlastníkem sporných nemovitostí je stěžovatelka a), neboť je univerzálním dědicem Františka Josefa II. Lichtenštejna (dále jen "zůstavitel"), který měl být jejich vlastníkem až do své smrti, neboť se na něj ani na sporné nemovitosti nevztahoval dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále též pouze "dekret"). Stěžovatel b) uváděl, že mu ke sporným nemovitostem jako nynější hlavě Lichtenštejnského knížectví náleží požívací práva odvozená z jejich vlastnictví stěžovatelkou a). V katastru nemovitostí je však jako vlastník sporných nemovitostí zapsána druhá vedlejší účastnice.
3. Okresní soud v Kroměříži napadeným rozsudkem žalobu na vyklizení a předání nemovitých věcí zamítl (výrok I.). Výrokem II. zamítl návrh, kterým se stěžovatelé domáhali, aby jim druhý vedlejší účastník uhradil peněžitou náhradu ve výši 10 000 Kč. Výrokem III. okresní soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali určení, že první stěžovatelka je vlastníkem sporných nemovitostí. Výrokem IV. a V. okresní soud uložil stěžovatelům společně a nerozdílně nahradit prvnímu a druhému vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení.
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání stěžovatelů rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a III. potvrdil. Výrokem II. krajský soud změnil výroky IV. a V. okresního soudu, když rozdílně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Krajský soud dále rozhodl (výroky III. - VI.) o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť dospěl k závěru, že krajský soud, jako soud odvolací soud věc řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchylovat. Nejvyšší soud uvedl, že pokud je dovolacím soudem judikatorně vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (k tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2619/15
ze dne 8. 3. 2016). Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzované věci poskytly soudy nižších stupňů stěžovatelům rozsáhlý výklad otázky konfiskace majetku podle dekretu. Tento výklad přitom podle Nejvyššího soudu nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Nejvyšší soud uvedl, že ve věci lze plně odkázat na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, která již byla vydána ve sporech stěžovatelů ve skutkově zcela obdobných věcech a jejichž odůvodnění, v nichž se soudy se všemi předloženými otázkami vypořádaly, jsou žalobcům dobře známa a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 ze dne 26.
4. 2017, usnesení sp. zn. 22 Cdo 815/2021 ze dne 13. 12. 2021, usnesení sp. zn. 22 Cdo 3013/2022 ze dne 14. 3. 2023, usnesení sp. zn. 22 Cdo 3773/2022 ze dne 26. 7. 2023, usnesení sp. zn. 22 Cdo 3816/2022 ze dne 26. 7. 2023, usnesení sp. zn. 22 Cdo 978/2023 ze dne 26. 7. 2023 a usnesení sp. zn. 22 Cdo 1716/2023 ze dne 26. 7. 2023. Ve vztahu k výroku o náhradě ve výši 10 000 Kč Nejvyšší soud konstatoval, že v tomto případě je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nedosahuje majetkového cenzu ve výši 50 000 Kč.
6. Stěžovatelé se závěry civilních soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností. Namítají v ní porušení práva na spravedlivý proces a práv souvisejících podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy a práva na soukromí a práva na rodinný život a práv souvisejících podle čl. 3 odst. 2 Listiny, čl. 10 listiny a čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V té souvislosti namítají rovněž porušení práva na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny a čl. 14 Úmluvy a čl. 2 a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), jakož i práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy a čl. 6 Mezinárodní úmluvy.
7. Podstatou stížností argumentace je zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dále stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil napadené usnesení a tvrdí, že závěry Nejvyššího soudu nemají oporu ve skutkovém stavu zjištěném soudy nižších stupňů.
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Pro posouzení věci je určující, že stěžovatelé se na Ústavní soud obracejí s řadou obdobných ústavních stížností, které vycházejí z prakticky totožných skutkových okolností a závisí na vyřešení stejných právních otázek. Věc stěžovatelů vedená pod sp. zn. I. ÚS 1639/23
byla přitom právě z toho důvodu postoupena plénu Ústavního soudu, které o ní rozhodlo zamítavým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 10/24
ze dne 3. 4. 2024.
10. Plénum Ústavního soudu se v tomto nálezu přihlásilo ke své dlouhodobě ustálené judikatuře, a to ve shodě se senátními rozhodnutími sp. zn. III. ÚS 2130/17
ze dne 10. 7. 2017 a
sp. zn. II. ÚS 657/22
ze dne 7. 3. 2022. Ústavní soud přitom nemá žádný důvod se odchylovat od zde vyslovených závěrů, které plně dopadají i na nyní projednávaný případ.
11. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 10/24
připomněl, že konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhaly všechny osoby německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, ledaže by se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa. Ke konfiskaci docházelo s okamžitou platností a bez potřeby intabulace nabytím účinnosti dekretu dne 23. 6. 1945. O tom, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro konfiskaci, v případě potřeby nebo na návrh deklaratorně rozhodovaly okresní národní výbory. Jejich závazné konfiskační výměry bylo možné právně zpochybnit pouze ve správním řízení, případně před správním soudem. Civilním soudům přitom nepříslušelo a nepřísluší je zpochybňovat či přezkoumávat.
12. Ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 10/24
tak civilní soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Námitky, že konfiskační výměr je nicotný, nejsou důvodné a vzhledem ke konstrukci dekretu ani relevantní.
13. Krom uvedeného Ústavní soud zdůraznil, že konfiskaci sporných pozemků v roce 1945 nelze zpětně posuzovat z hlediska současných právních standardů, neboť byly konfiskovány před přijetím a účinností Listiny a Úmluvy. Stěžovatelé současně nemohou dovozovat legitimní očekávání nebo držbu ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stejně tak nepřisvědčil tvrzením, že soudy porušily právo stěžovatelů na ochranu soukromí a rodinný život.
14. Nosné stížnostní důvody, jakož i relevantní skutkové okolnosti jsou v nyní projednávané věci totožné. Ústavní soud proto následuje své výše nastíněné závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24
.
15. Ústavní soud rovněž nepřisvědčil námitce stěžovatelů, že Nejvyšší soud rezignoval na splnění své povinnosti přezkoumat vznesené právní otázky a vypořádat se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 2956/23
ze dne 10. 1. 2024, v rozhodovací praxi u stejných či obdobných věcí rozhodovaných soudem ve stejné době mezi totožnými účastníky je takový postup běžný a žádoucí, přičemž zejména z hlediska odůvodnění soud vychází z již dříve vysloveného a podrobně zdůvodněného závěru, na který v odůvodnění svého rozhodnutí pouze odkáže, popřípadě stručně zopakuje jeho nosné myšlenky, které pak na posuzovanou věc použije. Z napadeného usnesení plyne, že Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na tom, že všechny otázky, které dovolatelé v dovolání nastínili, řešil odvolací (krajský) soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž nebyl důvod se jakkoliv odchýlit, přičemž odkázal na odůvodnění rozhodnutí ve skutkově zcela obdobných věcech.
Postup Nejvyššího soudu, který odkázal na odůvodnění rozhodnutí ve skutkově zcela obdobných věcech, se kterými se stěžovatelé již seznámili, lze označit za projev racionalizace soudního řízení, který v zásadě není na úkor ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelů a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu