Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. V., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného advokátem Mgr. Filipem Kyjovským, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 609/2025-1020 ze dne 16. července 2025, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 359/2023-956 ze dne 9. ledna 2025, rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 88 T 44/2023-917 ze dne 10. září 2024 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 408/2024-819 ze dne 25. června 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít tím, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání státního zástupce změnil skutková zjištění soudů nižších stupňů, které zároveň zavázal de facto rozhodnout tak, že je stěžovatel vinen.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 88 T 44/2023-760 ze dne 7. 9. 2023 zproštěn obžaloby pro skutek spočívající stručně řečeno v tom, že jako zaměstnanec odcizil balíkové zásilky obsahující mobilní telefony, které následně prodal či použil pro svou potřebu. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 7 To 359/2023-792 ze dne 18. 1. 2024 odvolání státní zástupkyně zamítl. Soudy své rozhodnutí založily převážně na tom, že se nepodařilo prokázat, že by balíky odcizil stěžovatel.
K námitce, že by daný skutek mohl být posouzen jako legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 trestního zákoníku, krajský soud uvedl, že takový závěr nelze dovodit jen z toho, že stěžovatel některé telefony prodával za polovinu jejich ceny, či z jejich celkového počtu. K dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 7 Tdo 408/2024-819 uvedená rozhodnutí zrušil a městskému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Podle Nejvyššího soudu totiž zjištěné okolnosti opodstatňují závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.
3. Městský soud následně napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, za což a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně č. j. 88 T 64/2022-134, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Krajský soud v Brně poté napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání, dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 609/2025-1020 odmítnuto.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nižších stupňů původně pojaly z provedeného dokazování jednoznačný závěr, že stěžovatel nebyl ve stavu mysli, kdy by zamýšlel legalizovat výnosy z trestné činnosti, či že by alespoň věděl, že se legalizace může dopouštět a byl s tím srozuměn. Zkoumání stavu mysli a subjektivního postoje k přečinu je přitom podle stěžovatele otázkou ryze skutkovou a nemá nic společného s právním posouzením. Přesto Nejvyšší soud v dovolacím řízení učinil opačný skutkový závěr, a sice že stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že telefony, které převáděl na jiné osoby, jsou výnosem z trestné činnosti. Soudy se poté cítily tímto skutkovým závěrem vázány a při nezměněné důkazní situaci rozhodly o stěžovatelově vině. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší měnit skutková zjištění, činit tak může jen při extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním, který ale v této věci nebyl ani tvrzen.
5. Stěžovatel také namítá, že po podání vlastního dovolání vyslovil nesouhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání, Nejvyšší soud však uvedl, že argumenty stěžovatele neodpovídají žádnému ze zvolených dovolacích důvodů, což mu umožnilo dovolání odmítnout v neveřejném zasedání. Stěžovatel má za to, že jeho argumentace dovolacím důvodům odpovídala, podstatná část argumentace se navíc opírala o porušení práva na soudní ochranu, což je důvodem dovolání vždy.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že by Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí přehodnocoval důkazy a zavazoval soudy vlastními skutkovými závěry. Klíčovou pro rozhodnutí Nejvyššího soudu byla otázka, zda lze na základě v řízení zjištěných okolností dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky trestního činu (přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti). Toto posouzení je posouzením právním, k němuž Nejvyšší soud běžně v dovolacím řízení přistupuje (viz např. usnesení č. j. 7 Tdo 798/2024-30 ze dne 17. 12. 2024, č. j. 4 Tdo 168/2022-371 ze dne 28. 4. 2022 či č. j. 5 Tdo 1298/2021-922 ze dne 8. 12. 2021). Jak např. v prvním z odkazovaných rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu, který musí být dán v době činu, "závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním".
8. Stěžovatel opakovaně uvádí, že Nejvyšší soud přehodnotil skutkový stav, ovšem v tomto směru zmiňuje právě jen závěr o vnitřním vztahu k dané trestné činnosti. Samotné skutkové okolnosti, na jejichž základě Nejvyšší soud dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti, stěžovatel ani nepopírá, pouze zmiňuje okolnosti další, kterými se snaží uvedený (právní) závěr Nejvyššího soudu zpochybnit.
9. Jde-li o rozhodování v neveřejném zasedání, obvinění nemají ústavně zaručené právo na veřejné projednání dovolání. Z judikatury plynoucí požadavek, aby se Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabýval i námitkami porušení ústavně zaručených práv, neznamená, že by tak musel činit ve veřejném zasedání. V dané věci pak Nejvyšší soud postupoval podle zákona, přičemž vysvětlil, proč dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Není žádný důvod se domnívat, že tak učinil s cílem vyhnout se veřejnému zasedání, ostatně pro tyto účely Nejvyšší soud mohl se stejným účinkem dovolání odmítnout např. i pro zjevnou neopodstatněnost dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu