Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti V. Z., zastoupeného JUDr. Matoušem Blažkem, advokátem se sídlem Praha 1, Říční 456/10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. 8 To 222/2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 7. 2022 sp. zn. 1 T 44/2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým bylo na základě jeho žádosti podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků, který mu byl uložen trestním příkazem téhož soudu ze dne 22. 5. 2020 sp. zn. 1 T 44/2020, za současného stanovení zkušební doby v trvání dvou roků. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 jako opožděně podaná.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel považuje dvouletou zkušební dobu podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti za příliš dlouhou, a to zejména s ohledem na skutečnost, že v době vydání napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") již ze samotného trestu zákazu činnosti zbývaly jen čtyři měsíce. Má za to, že obvodní soud ve svém usnesení délku této zkušební doby neodůvodnil dostatečně, přičemž navíc odůvodnění obsažené v písemném vyhotovení usnesení bylo v rozporu s tím, co bylo uvedeno v rámci jeho ústního vyhlášení.
Tvrdí, že na konci veřejného zasedání před obvodním soudem nebyli on ani jeho obhájce řádně poučeni o opravném prostředku, neboť v poučení nebylo uvedeno, prostřednictvím kterého orgánu se stížnost podává, který orgán o ní rozhoduje, ani jaký je její účinek.
Poučení podle něj navíc implikovalo, že lhůta pro podání běží i stěžovateli ode dne doručení písemného vyhotovení usnesení. S ohledem na to se domnívá, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nebyl oprávněn posoudit jeho stížnost jako opožděně podanou, neboť jeho obhájce ji podal 8. 8. 2022, tedy týž den, kdy mu bylo písemné vyhotovení usnesení obvodního soudu doručeno. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy sp. zn. III. ÚS 3031/20 a
III. ÚS 2511/19
. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Jelikož stížnost městský soud odmítl podle § 148 odst. 1 písm.
b) trestního řádu jako opožděně podanou, musel se Ústavní soud zabývat nejprve námitkami stěžovatele zpochybňujícími toto rozhodnutí. Řešení otázky, zda stěžovatel podal stížnost proti napadenému usnesení obvodního soudu opožděně či nikoliv, má totiž zásadní význam pro posouzení splnění podmínek pro podání ústavní stížnosti v podobě vyčerpání řádných opravných prostředků (viz dále). V této souvislosti spočívá klíčová otázka v tom, zda byl stěžovatel soudem prvního stupně náležitě poučen o svém právu brojit proti usnesení tohoto soudu stížností.
Ústavní soud se z tohoto důvodu seznámil se zvukovým záznamem vyhlášení usnesení obvodního soudu, který stěžovatel připojil k ústavní stížnosti. Dává přitom stěžovateli za pravdu, že ústní poučení poskytnuté soudcem rozhodujícím ve věci neobsahovalo všechny zákonné náležitosti (srov. § 125 odst. 2 a § 138 trestního řádu), konkrétně zejména označení orgánu, prostřednictvím kterého lze stížnost podat, a orgánu, který o stížnosti bude rozhodovat. V posuzované věci však byla stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu zamítnuta městským soudem jako opožděně podaná, takže klíčová byla ta část poučení obvodního soudu, která se týkala délky stížnostní lhůty a jejího počátku.
V tomto směru pak již Ústavní soud nemůže akceptovat tvrzení stěžovatele, podle kterého poučení implikovalo, že lhůta pro podání běží i stěžovateli (stejně jako státnímu zástupci, jenž veřejnému zasedání nebyl přítomen) ode dne doručení písemného vyhotovení usnesení. Ze zmíněného zvukového záznamu zachycujícího vyhlášení napadeného usnesení obvodního soudu, konkrétně z jeho části od času 5:25, je patrné, že soudce obvodního soudu při tomto vyhlášení uvedl: "... oni [myšleno státní zástupci] mají, jako Vy, rovněž právo na opravný prostředek, tři dny od oznámení, to znamená, jakmile jim bylo doručeno to usnesení, tak..." Uvedené poučení o opravném prostředku bezpochyby nebylo formulováno tak jednoznačným způsobem, který by byl žádoucí, nicméně zazněla při něm ta nejdůležitější informace (souladná s § 137 a § 143 odst. 1 trestního řádu), tedy že opravný prostředek (stížnost) lze podat do tří dnů od oznámení usnesení.
Část monologu, v němž předseda senátu hovoří o doručení usnesení, se podle názoru Ústavního soudu zjevně vztahovala ke státnímu zástupci, který veřejnému zasedání u obvodního soudu nebyl přítomen, takže jeho lhůta pro podání stížnosti počala běžet až doručením usnesení obvodního soudu. V dané souvislosti také nelze přehlížet, že předmětnému veřejnému zasedání byl osobně přítomen i obhájce stěžovatele, který vzhledem ke své kvalifikaci musel vědět, že jemu a stěžovateli je usnesení obvodního soudu oznamováno ve formě vyhlášení (srov. § 137 odst. 1 trestního řádu).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že usnesením obvodního soudu nebyl stěžovatel omezen na své osobní svobodě, ani nešlo o rozhodnutí o obdobně závažné otázce. Obvodní soud svým usnesením dokonce vyhověl žádosti stěžovatele a rozhodl v jeho prospěch, když podmíněně upustil od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Jediné, proti čemu stěžovatel brojí, je délka stanovené zkušební doby, což nelze považovat za omezení srovnatelné s omezením osobní svobody.
Na posuzovanou věc proto nelze vztahovat judikaturu Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje a podle které běží stížnostní lhůta proti usnesením, jež přímo omezují obviněného na osobní svobodě, až od doručení takového usnesení (srov. dále např. nálezy sp. zn. I. ÚS 445/20 či
).
Ústavní soud konstatuje, že lhůta pro podání stížnosti proti usnesení obvodního soudu běžela stěžovateli od oznámení tohoto usnesení ve formě ústního vyhlášení, neboť mu byl přítomen jak stěžovatel, tak i jeho obhájce (srov. § 137 odst. 1 a § 143 odst. 1 trestního řádu). K tomuto oznámení usnesení došlo dne 29. 7. 2022, stěžovatel však podal stížnost až dne 8. 8. 2022, tedy po uplynutí třídenní stížnostní lhůty. Pokud tedy městský soud posoudil stížnost jako opožděně podanou, postupoval v souladu s trestním řádem a nezasáhl tím do ústavně zaručených práv stěžovatele.
V návaznosti na to musel Ústavní soud vyhodnotit podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou v té části, která směřuje proti usnesení obvodního soudu. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud přitom ve své ustálené judikatuře (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 327/03 ,
,
či
I. ÚS 1292/19 ) opakovaně konstatuje, že za opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze považovat pouze ten, který byl podán řádně, tedy o něm bylo meritorně rozhodnuto, nikoliv ten, který byl odmítnut či zamítnut pro formální vady. Jelikož stěžovatel podal stížnost proti usnesení obvodního soudu opožděně (jak bylo výše vysvětleno), nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatel nepodal opravný prostředek proti usnesení soudu I. stupně řádně. Ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu tak nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce ohledně nepřiměřeně dlouhé zkušební doby stanovené obvodním soudem v rámci podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Podle ustanovení § 90 odst. 2 trestního zákoníku soud při podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti stanoví zkušební dobu až na pět let, nikoliv však na dobu kratší než zbytek trestu. Z toho je zjevné, že zákon neklade žádnou překážku tomu, aby byla zkušební doba stanovena delší, než činí zbytek trestu zákazu činnosti. Obvodní soud stanovení dvouleté zkušební doby sice odůvodnil jen stroze (tím, že takováto zkušební doba postačí ke sledování chování odsouzeného), nicméně podle Ústavního soudu tuto délku zkušební doby nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou, resp. nejde o extrémní vybočení ze zákonných kritérií pro takové rozhodnutí (srov. přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu