Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti V. N., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 805/2024-401 ze dne 29. 10. 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 278/2023-354 ze dne 23. 5. 2024 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 9 T 135/2022-267 ze dne 18. 5. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl za přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. b), c) trestního zákoníku dílem dokonaný a dílem spáchaný ve formě účastenství jako návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu po zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Týmiž rozhodnutími byl za přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. b) trestního zákoníku odsouzen také pan M. K., jehož ústavní stížnost Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 339/25 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
2. Také stížnost nynějšího stěžovatele je zjevně neopodstatněná. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, Ústavní soud ho mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne. Usnesení o odmítnutí návrhu musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Co se týče posouzení (ne)platnosti právního jednání, jímž toho času obviněný zprostil mlčenlivosti stěžovatele (i pana M. K.), Ústavní soud plně odkazuje na zmiňované usnesení sp. zn. III. ÚS 339/25 , ve kterém stejná napadená rozhodnutí perspektivou ústavně souladného posouzení této otázky přezkoumal. Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od právního názoru o zjevně neopodstatněnosti této námitky odchýlit i ve věci stěžovatele; ostatně podstata argumentace je obdobná jako v případě tamějšího stěžovatele.
4. Námitky týkající se podjatosti všech soudců Městského soudu v Brně i Krajského soudu v Brně z ústavněprávního pohledu dostatečně vypořádal Nejvyšší soud v bodech 24 až 27 napadeného usnesení. Nejvyšší soud tyto námitky označil za zjevně neopodstatněné a odmítl stěžovatelovu "abstraktní konstrukci o takřka bezbřehé kolegialitě", která není blíže odůvodněna konkrétními okolnostmi. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že podjatost nelze vykládat tak široce, jako to činí stěžovatel, neboť pak by mohlo být často velmi obtížné nalézt nepodjatého soudce.
Ostatně sám Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 670/04 , kde se rovněž věnoval systémové podjatosti celého soudu v kontextu trestného činu pohrdání soudem, uvedl, že vztah mezi soudci na jednom pracovišti plynoucí z jejich vzájemného pracovního styku obecně nemůže být důvodem pro vyloučení soudců určitého soudu. "Pouhá kolegialita vyplývající ze společného výkonu soudcovské funkce u určitého soudu sama o sobě není takovou skutečností, která by ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu vedla k pochybnostem, že žádný soudce tohoto soudu nemůže ve věci nestranně rozhodovat (usnesení sp. zn. IV.
ÚS 670/04 ).
5. Nelze přitom přisvědčit stěžovateli, že by se Nejvyšší soud nezabýval systémovou podjatostí. Zabýval - úvahy Nejvyššího soudu ohledně bezbřehé kolegiality totiž směřují právě k absenci systémové podjatosti. I systémová podjatost v důsledku totiž vede k závěru o podjatosti jednotlivých soudců.
6. Ústavní soud k dalším namítaným procesním pochybením dodává, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další soudní instancí, ale specializovaným orgánem ochrany základních práv, posuzuje jen, zda řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé jako celek. O tom Ústavní soud v posuzovaném případě nemá pochybnosti.
7. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních procesních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak stěžovatel namítá. Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tudíž není dán. Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu