Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti podnikatele Jiřího Bareše, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 601, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 UL 9/2012-8 ze dne 7. června 2012 a proti postupu Krajského soudu v Brně ve věci vedené jím pod sp. zn. 34 Cm 61/2011, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a družstva JEDNOTA, spotřební družstvo v Třešti, se sídlem v Třešti, Tovární ul. 337, IČO: 00032271, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z listin a kopie napadeného rozhodnutí, které stěžovatel k návrhu připojil, jakož i z veřejně dostupných databází poskytující přehled o vývoji řízení (zejména "Infosoud", dostupné na adrese http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp).
4. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodným průtahům, nezdůvodněnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
5. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
6. Průtahy v řízení, jak Ústavní soud mnohokráte judikoval, jsou "jiným zásahem orgánu veřejné moci" tam, kde měl být orgán veřejné moci činný. Podstatné však je, že rovněž u "jiného zásahu" musí být zachována podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem než ústavní stížností a dále, jak tomu je v případech průtahů v řízení, aby bylo možné zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil, pokud je to možné, stav před porušením. Z uvedeného tedy plyne, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tzn. stěžovatel musí (již) být postižen, resp. musí být ještě postižen [srov. nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119), dostupný in http://nalus.usoud.cz].
7. Jde-li o zásah, k němuž již došlo, ale jeho účinky pominuly, je v některých, zcela výjimečných případech, ústavní stížnost i tak projednatelná (např. stěžovatel napadne ústavní stížností rozhodnutí o vzetí do vazby, přestože v době podání stížnosti již je na svobodě). Dalším příkladem výjimky z principu aktuálnosti protiústavního zásahu je situace, kdy hrozí nebezpečí opakování tohoto zásahu, v jeho důsledku přetrvávají negativní účinky na stěžovatele (např. na základě protiústavně provedeného odposlechu hrozí odsouzení stěžovatele), porušení základních práv bylo obzvlášť závažné nebo je zřejmé, že je v brzké době neodvratné. Právě v těchto případech je totiž nutno mít na zřeteli, že ústavní stížnost v sobě slučuje jak subjektivní, tak objektivní funkci, neboť i v řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud veden objektivními kategoriemi ústavnosti (blíže viz Jan Filip, CSc., Pavel Holländer, Vojtěch Šimíček Zákon o Ústavním soudu, 2. vydání. Praha: 2007, 929 s.).
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak Ústavní soud z databáze Infosoud a stěžovatelem přiložených podkladů zjistil, bylo řízení zahájeno dne 1. 6. 2011, dne 28. 6. 2011 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, dne 8. 7. 2011 byl poplatek zaplacen, dne 25. 7. 2011 byl vydán platební rozkaz, dne 9. 8. 2011 proti němu podal vedlejší účastník odpor, ten byl spolu s vyjádřením vedlejšího účastníka dne 10. 10. 2011 zaslán stěžovateli. Dne 10. 5. 2012 podal (po využití "hierarchické" stížnosti dle § 172 a násl. zákona o soudech a soudcích) stěžovatel návrh dle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích. Spis byl příslušnému soudu (Vrchnímu soudu v Olomouci) odeslán dne 17. 5. 2012, o návrhu tento soud rozhodl dne 7. 6. 2012, spis byl Krajskému soudu v Brně vrácen dne 22. 6. 2012 a první jednání bylo nařízeno na 10. 10. 2012 (ústavní stížnost podal stěžovatel dne 23. 8. 2012), dále bylo ve věci jednáno dne 24. 10. 2012, 31. 10. 2012, 5. 12. 2012, 7. 1. 2013, 6. 2. 2013, 15. 5. 2013, přičemž dne 22. 5. 2013 bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé.
10. Ústavní soud vycházeje z toho, že relevantní obranou proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícího ve zbytečných průtazích, je výrok, jímž zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením, zvažoval, zda nevyzvat stěžovatele, aby svůj petit učinil souladným s obsahem ústavní stížnosti a vzhledem k okolnostem, které v mezidobí doznaly zásadních změn a které jsou pro rozhodnutí Ústavního soudu podstatné. Přizpůsobení petitu by pak muselo najít reflex v žádání, aby Ústavní soud existenci jiného, protiústavního zásahu orgánu veřejné moci pouze konstatoval. Takové konstatování by však nemělo širšího dopadu; následky zásahem způsobené by odstraněny být nemohly a činnost, resp. nečinnost státního orgánu by nemohla být výrokem Ústavního soudu ukončena, neboť tento zásah v čase odezněl a nadále nepokračuje. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje - byť v daném případě směřuje stížnost proti průtahům v rámci obecného soudnictví - na změnu ustanovení § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, kdy právě z obdobných důvodů byl zákonný text upřesněn a soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví byla nově založena pravomoc určit, že "zásah byl nezákonný". Ústavní soud tuto kompetenci nemá; za situace, kdy je již v řízení (před obecnými soudy) řádné pokračováno, není příslušný vyslovit toliko v minulosti existující průtahy (porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud totiž nemůže nalézacímu soudu, proti jehož průtahům ústavní stížnost směřovala, v době, kdy tento obecný soud již ve věci rozhodl, přikázat, aby rozhodl ve lhůtě stanovené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
11. Vyslovení neodůvodněných průtahů v takovémto případě náleží obecnému soudu rozhodujícímu o náhradě škody, případně o přiměřeném zadostiučinění, za nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to v rámci posouzení těchto okolností jako předpokladu rozhodnutí o vlastním předmětu řízení (tzv. posouzení předběžné otázky). Tyto úvahy pak mohou být v konečné instanci a z ústavněprávních hledisek přezkoumávány - v závislosti na procesním vývoji - i Ústavním soudem. Alternativa deklaratorního zjištění, učiněného Ústavním soudem před tímto řízením (o náhradě škody či přiměřeném zadostiučinění způsobené neodůvodněnými průtahy), by mohla představovat i nepřípustné nahrazování činnosti obecných soudů, jakkoli by tato aktivita byla obecnými soudy z důvodu stanoveného v ustanovení § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. spíš vítána.
12. Z uvedeného plyne, že stěžovatelem předestřený "závadný" stav byl v řízení odstraněn a nastolen tentýž stav, jaký by stěžovatel považoval za souladný s ústavním pořádkem, byť se tak stalo z důvodů spočívajících v aktivitě účastníka řízení (Krajského soudu v Brně), a tedy mimo ovlivnitelný dosah stěžovatele; důvod ústavní stížnosti tak odpadl a jen z tohoto důvodu je stěžovatelův návrh odmítán.
13. Ústavní soud však považuje za nutné připomenout, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento názor vyslovil Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení (např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996, nález sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998, nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004, vše dostupné in http://nalus.usoud.cz).
14. K porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dochází také tehdy, jsou-li průtahy způsobeny objektivními okolnostmi, které obecný soud nezavinil a nemá prostředky pro jejich odstranění. V takovém případě nelze za účinné prostředky nápravy považovat prostředky preventivní (určení lhůty k provedení procesního úkonu, stížnost na postup soudu), ale pouze prostředky kompenzační (nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem).
15. Je notorietou, že financování soudnictví, zejména podpůrného justičního aparátu (kupř. asistenti soudců, vyšší soudní úředníci), který by mohl být efektivně nápomocen při výkonu spravedlnosti, zejména co do rychlosti přípravy spisu a dalších podkladů k projednání věci před soudcem (senátem), je mimo základní sociopolitické priority moci výkonné a zákonodárné. Tento nedostatek se posléze projevuje v podfinancování soudnictví a justice jako celku, ve zvýšené fluktuaci zaměstnanců soudů a dalších justičních pracovišť, resp. těch kvalitních a schopných se zásadním způsobem nedostává. Stát, v podobě Ministerstva spravedlnosti, vlády či zákonodárce, pak raději platí náhrady za újmy způsobené průtahy v řízení, jejichž výše je stanovena reflexem k symbolickým částkám přiznávaným ESLP za porušení uvedeného práva zaručeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, než aby zajistil efektivní a v reálném čase fungující soudnictví.
16. Při tom všem politická reprezentace vědomě opomíjí, že časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti v očích přímých účastníků řízení a laická veřejnost to vnímá jako snižování úrovně vymahatelnosti práva. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu.
17. Moc soudní však musí pro fungování demokratického právního státu učinit vše a v tomto kontextu garantovat účastníkům soudního řízení možnost reálného výkonu práva a spravedlnosti v reálném čase; ve smyslu shora uvedeném se tak nabízí, aby po zohlednění dalších hledisek stanovených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. alespoň po přechodnou dobu určovaly výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nikoli ve vztahu k částkám přiznávaným ESLP, nýbrž ve vztahu k době trvání průtahů a celkovým měsíčním mzdovým nákladům na v oboru právo vysokoškolsky vzdělaného úředníka. Výše takového přiznaného zadostiučinění totiž musí státu signalizovat, že je nutné dbát o personální složení jednoho z pilířů demokratického právního státu stejně tak úzkostlivě a s takovou péčí, jak to činí kupř. stran rozvoje dopravní a jiné infrastruktury.
18. Ústavní soud tento exkurz činí i s vědomím existence nálezu sp. zn. III. ÚS 2142/09 ze dne 12. 7. 2012 (dostupného in http://nalus.usoud.cz), kde se Ústavní soud prostřednictvím jednoho ze svých senátů mimo rámec nosných důvodů ztotožnil s názory, vyslovenými ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (vyšedšího právě z judikatury ESLP), neboť Ústavní soud "akceptoval", že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybovala v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, přičemž první dva roky řízení mají být ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše - tedy za jeden rok 7 500 Kč až 10 000 Kč s připuštěním modifikací výše odškodnění směrem nahoru i dolů v závislosti na konkrétních okolnostech případu.
19. S předchozími závěry však vposled uvedená úvaha nekoliduje, neboť jde o minimální výši poskytované satisfakce a budou-li po přechodnou dobu obecné soudy přiznávat náhrady o řád vyšší, nebude to v rozporu s ústavně zaručenými právy poškozených účastníků.
21. Obdobně byl Ústavní soud nucen posoudit akcesorický návrh stěžovatele, aby uložil účastníkům řízení povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. Připomíná se, že této zákonné možnosti lze využít jen v případě, že je stěžovateli ve věci samé vyhověno, resp. shledáno porušení základního práva či svobody (arg. "podle výsledku řízení" viz ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), zaručené ústavním pořádkem. Protože byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, neměl Ústavní soud ani prostor, aby návrhu stěžovatele vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2013
Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu