Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného advokátem Mgr. Stanislavem Kutnarem, sídlem Pionýrská 495, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 614/2025-1267 ze dne 30. července 2025, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 2 To 212/2024-1224 ze dne 14. ledna 2025 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 4 T 95/2023-1179 ze dne 25. června 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a nebýt zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně shledán vinným ze spáchání přečinů úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku a § 211 odst. 4 trestního zákoníku a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Stěžovateli bylo dále uloženo, aby ve zkušební době podle svých možností nahradil způsobenou škodu, přičemž s ohledem na probíhající insolvenční řízení soud o nárocích na náhradu škody poškozených nerozhodl. Daných trestných činů se stěžovatel podle soudu dopustil ve zkratce tím, že opakovaně při sjednávání úvěrů a zápůjček uváděl nepravdivé informace a některé informace zatajil (přičemž v některých případech tím uvedl osoby, které mu poskytly peníze, v omyl ohledně schopnosti plnit dané závazky). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem zrušil prvostupňové rozhodnutí v části výroku, kterým okresní soud nerozhodl o nárocích poškozených, a nově poškozené odkázal s jejich nároky na občanskoprávní řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že při uzavírání smluv neměl v úmyslu peníze nevrátit a že bylo na jednotlivých osobách půjčujících peníze, aby si ověřily správnost a úplnost jim poskytovaných informací. Stěžovatel údajně nikoho oklamat nechtěl a jím poskytované informace ani nikoho oklamat nemohly. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěry znaleckého posudku stran jeho finanční situace a upozorňuje, že vlastnil nemovitosti a počítal s tím, že bude moci dluhy uhradit jejich prodejem. Z uvedených důvodů a také s ohledem na to, že šlo pouze o malé částky, se stěžovatel dovolává aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Stěžovatel dále zmiňuje, že mu byla uložena povinnost uhradit škodu, ačkoliv závazky poškozených řádně splácí v insolvenčním řízení.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Argumentace stěžovatele týkající se výroku o vině byla pregnantně a ústavně konformním způsobem vypořádána v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, který reagoval i na námitky týkající se znaleckého posudku, naplnění znaků skutkové podstaty spáchaných trestných činů (včetně úmyslu), povinnosti věřitelů ověřit si stěžovatelovu finanční situaci, možnosti uspokojit jejich pohledávky prodejem stěžovatelových nemovitostí (jimiž nebyly poskytnuté úvěry a zápůjčky zajištěny) i případné aplikace subsidiarity trestní represe (k ní viz i bod 29 rozsudku krajského soudu). V ústavní stížnosti stěžovatel uvedené námitky, uplatněné již v řízení před obecnými soudy, vesměs pouze opakuje, aniž argumenty Nejvyššího soudu ústavně relevantním způsobem zpochybnil; za těchto okolností postačí na podrobné rozhodnutí Nejvyššího soudu odkázat.
6. Jde-li o uložení povinnosti splácet způsobenou škodu, stěžovatel nepředkládá žádnou, natožpak ústavněprávní argumentaci. Lze tak jen stručně poznamenat, že probíhající insolvenční řízení nevylučuje uložení povinnosti podle § 82 odst. 4 trestního zákoníku. Její plnění je ovšem nutno posuzovat i s ohledem na dopady a důsledky probíhající insolvenčního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 624/2015 ze dne 15. 7. 2015).
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Argumentace stěžovatele týkající se výroku o vině byla pregnantně a ústavně konformním způsobem vypořádána v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, který reagoval i na námitky týkající se znaleckého posudku, naplnění znaků skutkové podstaty spáchaných trestných činů (včetně úmyslu), povinnosti věřitelů ověřit si stěžovatelovu finanční situaci, možnosti uspokojit jejich pohledávky prodejem stěžovatelových nemovitostí (jimiž nebyly poskytnuté úvěry a zápůjčky zajištěny) i případné aplikace subsidiarity trestní represe (k ní viz i bod 29 rozsudku krajského soudu). V ústavní stížnosti stěžovatel uvedené námitky, uplatněné již v řízení před obecnými soudy, vesměs pouze opakuje, aniž argumenty Nejvyššího soudu ústavně relevantním způsobem zpochybnil; za těchto okolností postačí na podrobné rozhodnutí Nejvyššího soudu odkázat.
6. Jde-li o uložení povinnosti splácet způsobenou škodu, stěžovatel nepředkládá žádnou, natožpak ústavněprávní argumentaci. Lze tak jen stručně poznamenat, že probíhající insolvenční řízení nevylučuje uložení povinnosti podle § 82 odst. 4 trestního zákoníku. Její plnění je ovšem nutno posuzovat i s ohledem na dopady a důsledky probíhající insolvenčního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 624/2015 ze dne 15. 7. 2015).
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu