4 Tdo 614/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání

obviněného P. Š., zaměstnanec XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –

pobočky v Olomouci ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 2 To 212/2024, v trestní věci

vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 95/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 4 T

95/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný

P. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu

úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku [bod I a)–e)], přečinu

podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku [bod II a)-b)] a přečinu úvěrového

podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku [bod III a)–d)]. Podle skutkových

zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a

překlepů)

„I. a) dne 4. 4. 2019 v XY sjednal spotřebitelský úvěr č. 1404002089 se

společností Fair Credit Czech s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve

výši 150.000 Kč, které se zavázal splatit v 36 měsíčních splátkách ve výši

9.248 Kč, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 60.900 Kč a uvedl měsíční

splátky závazků 25.000 Kč, ač tyto činily nejméně 690 449 Kč, a disponibilní

příjem pro účely splátek úvěrů a půjček měl cca 50 897 Kč, a z úvěru uhradil

toliko 78.080 Kč, čímž poškozené společnosti Fair Credit Czech s.r.o., IČO:

04455835, se sídlem Kubánské náměstí 1391/11, 100 00 Praha 10-Vršovice způsobil

škodu ve výši 71.920 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků,

b) dne 17. 4. 2019 ve XY sjednal úvěr č. 9102208122 se společností PROFI CREDIT

Czech, a.s. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 100.000 Kč, které se

zavázal splatit v 18 měsíčních splátkách ve výši 9.984 Kč a které mu byly

zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem

55.000 Kč a neuvedl žádné měsíční splátky závazků, ač tyto činily nejméně 690

449 Kč, a z úvěru uhradil toliko 37.952 Kč, čímž poškozené společnosti PROFI

CREDIT Czech, a.s., IČ: 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1,

Nové Město způsobil škodu ve výši 62.048 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků,

c) dne 6. 6. 2019 ve XY sjednal úvěr č. 966579001 se společností Zaplo Finance

s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 60.000 Kč, které se zavázal

splatit v 24 měsíčních splátkách ve výši 4.656 Kč a které mu byly zaslány na

bankovní účet č. XY, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 60.000 Kč a

uvedl celkové měsíční výdaje 25.000 Kč, ač tyto činily nejméně 63 564 Kč, a

úvěr po upomínkách k hrazení měsíčních splátek uhradil dne 27.11.2019, takže

společnosti Zaplo Finance s.r.o., IČ: 29413575, se sídlem 5. května 1746, 140

00 Praha nevznikla žádná škoda,

d) dne 9. 8. 2019 ve XY sjednal spotřebitelský úvěr č. 192000321 se

společností FINDIGO CZ s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 3.000

Kč se splatností do 31 dnů, které mu byly zaslány na bankovní účet č. XY,

přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 60.000 Kč a uvedl měsíční splátky

závazků celkem 33.000 Kč, ač tyto činily nejméně 72.684 Kč, a disponibilní

příjem pro účely splátek úvěrů a půjček měl cca 51 296 Kč, a úvěr uhradil dne

9.9.2019, takže společnosti FINDIGO CZ s.r.o., IČO: 03421970, se sídlem

Vinohradská 1597/174, 130 00 Praha 3-Vinohrady nevznikla žádná škoda,

e) dne 16. 9. 2019 ve XY sjednal spotřebitelský úvěr č. 873779 se společností

O.K.V. Leasing, s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 30.000 Kč,

které se zavázal splatit v 36 měsíčních splátkách ve výši 1.134 Kč a které mu

byly zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem

59.600 Kč a uvedl měsíční splátky závazků 10.500 Kč, ač tyto činily nejméně 72

684 Kč, a z úvěru uhradil toliko 3.134 Kč, čímž poškozené společnosti O.K.V.

Leasing, s.r.o., IČO: 63487063, se sídlem Strojírenská 396, 591 01 Žďár nad

Sázavou způsobil škodu ve výši 26.866 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků,

ad I. a), b) a e) způsobil celkovou škodu ve výši 160.834 Kč,

II.

a) dne 3. 5. 2019 ve XY sjednal zápůjčku č. 544473751 se společností Provident

Financial s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 50.000 Kč, které

se zavázal splatit ve 24 měsíčních splátkách ve výši 3.883 Kč, přičemž do

žádosti dokládal měsíční příjem 65.912 Kč a uvedl měsíční splátky závazků

15.000 Kč, ač tyto činily nejméně 59 681 Kč, a byl si tedy vědom, že novému

závazku nemůže dostát, čímž poškozené společnosti Provident Financial s.r.o.,

IČO: 25621351, se sídlem Olbrachtova 2006/9, 140 00 Praha 4-Krč způsobil škodu

ve výši 50.000 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků, když následně v rámci

náhrady škody uhradil toliko 26.432 Kč,

b) dne 31. 7. 2019 ve XY sjednal zápůjčku č. 544469208 se společností Provident

Financial s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 32.000 Kč, které

se zavázal splatit ve 60 týdenních splátkách ve výši 3.883 Kč, přičemž do

žádosti dokládal měsíční příjem 69.777 Kč a uvedl měsíční splátky závazků

18.800 Kč, ač tyto činily nejméně 68 220 Kč, a disponibilní příjem pro účely

splátek úvěrů a půjček měl cca 52 203 Kč, a byl si tedy vědom, že novému

závazku pro účely splátek úvěrů a půjček měl cca 52 203 Kč, a byl si tedy

vědom, že novému závazku nemůže dostát, čímž poškozené společnosti Provident

Financial s.r.o., IČO: 25621351, se sídlem Olbrachtova 2006/9, 140 00 Praha

4-Krč způsobil škodu ve výši 32.000 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků, když

následně v rámci náhrady škody uhradil toliko 17. 350 Kč,

ad II. a) a b) způsobil celkovou škodu ve výši 82.000 Kč,

III.

a) dne 30. 12. 2019 ve XY sjednal úvěr č. 954559004 se společností Zaplo

Finance s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 25.000 Kč se

splatností do 1.2.2020, které mu byly zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž

do žádosti dokládal měsíční příjem 70.000 Kč a uvedl celkové měsíční výdaje

25.000 Kč, ač tyto činily nejméně 82 140 Kč, a z úvěru celkem 30 750 Kč uhradil

30.000 Kč, takže společnosti Zaplo Finance s.r.o., IČ: 29413575, se sídlem 5.

května 1746, 140 00 Praha škoda na jistině nevznikla,

b) dne 7. 1. 2020 ve XY sjednal spotřebitelský úvěr č. 202000033 se společností

FINDIGO CZ s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 10.000 Kč se

splatností do 31 dnů, které mu byly zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž do

žádosti dokládal měsíční příjem 75.000 Kč a uvedl měsíční splátky závazků

25.000 Kč, ač tyto činily nejméně 76 230 Kč, a disponibilní příjem pro účely

splátek úvěrů a půjček měl cca 51 220 Kč, a z úvěru uhradil toliko 5.000 Kč,

čímž společnosti FINDIGO CZ s.r.o., IČO: 03421970, se sídlem Vinohradská

1597/174, 130 00 Praha 3-Vinohrady způsobil škodu ve výši 5.000 Kč bez

dohodnutých úroků a poplatků,

c) úvěr dne 18. 1. 2020 ve XY sjednal spotřebitelský úvěr č. 416573 se

společností HELP FINANCIAL s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši

20.000 Kč, které se zavázal splatit v 60 týdenních splátkách ve výši 606 Kč,

přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 120.335 Kč a neuvedl žádné měsíční

splátky závazků, ač tyto činily nejméně 76 230 Kč, a disponibilní příjem pro

účely splátek úvěrů a půjček měl cca 51 220 Kč, a z úvěru uhradil toliko 9.954

Kč, čímž poškozené společnosti HELP FINANCIAL s.r.o., IČO: 26440334, se sídlem

Ve Skalici č. p. 1393, 293 01 Mladá Boleslav-Mladá Boleslav II způsobil škodu

ve výši 10.046 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků,

d) dne 10. 3. 2020 ve XY sjednal úvěr č. 321669 se společností EC Financial

Services, a.s. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 40.000 Kč, které se

zavázal splatit ve 14měsíčních splátkách ve výši 5.312 Kč, přičemž do žádosti

dokládal měsíční příjem 99.581 Kč a neuvedl žádné měsíční splátky závazků, ač

tyto činily nejméně 82 380 Kč, a disponibilní příjem pro účely splátek úvěrů a

půjček měl cca 52 768 Kč, a z úvěru uhradil toliko 10.742 Kč, čímž poškozené

společnosti EC Financial Services, a.s., IČO: 24243744, se sídlem Pražská 636,

252 41 Dolní Břežany způsobil škodu ve výši 29.258 Kč bez dohodnutých úroků a

poplatků,

ad III. b), c) a d) způsobil celkovou škodu ve výši 44 304 Kč“.

2. Za uvedené přečiny uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 211

odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí

svobody v trvání 1 (jeden) roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 28

(dvaceti osmi) měsíců. Dále podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil,

aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy

způsobil.

3. Podle § 140d odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech

jeho řešení (insolvenční zákon), soud u poškozených O.K.V. Leasing, s. r. o.,

IČO: 63487063, Provident Financial, s. r. o., IČO: 25621351, FINDIGO CZ, s. r.

o., IČO: 03421970, HELP FINANCIAL, s. r. o., IČO: 26440334, EC Financial

Services, a. s., IČO: 24243744, nerozhodl o náhradě škody.

4. Současně soud prvního stupně obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř.

zprostil obžaloby pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že

„dne 27. 6. 2017 ve XY sjednal úvěr č. 9102052334 se společností PROFI CREDIT

Czech, a.s. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 60.000 Kč, které se

zavázal splatit v 60 měsíčních splátkách ve výši 3.729 Kč a které mu byly

zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž do žádosti byly doloženy podklady k

měsíčnímu příjmu 35.000 Kč od zaměstnavatele společnosti H. s.r.o. včetně

pracovní smlouvy, které opatřil a doložil B. A., ač zde obviněný nikdy

nepracoval, neboť byl vojákem z povolání u XY s měsíčním příjmem 56.200 Kč, a

dále obviněný neuvedl žádné měsíční splátky závazků, ač tyto činily nejméně

55.200 Kč, a úvěr uhradil dne 12.2.2018, takže společnosti PROFI CREDIT Czech,

a. s., IČ: 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, Nové Město

nevznikla žádná škoda, čímž měl spáchat přečin úvěrového podvodu podle § 211

odst. 1 tr. zákoníku“.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které

směřoval do všech výroků napadeného rozsudku v jeho odsuzující části. O podaném

odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud

druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 2

To 212/2024, tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku

vysloveném podle § 140d odst. 1 insolvenčního zákona a podle § 259 odst. 3

písm. a), b), tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené

obchodní korporace O.K.V. Leasing, s. r. o., IČO: 63487063 se sídlem

Strojírenská 396/4, 591 01 Žďár nad Sázavou, Provident Financial, s. r. o.,

IČO: 25621351, se sídlem Olbrachtova 2006/9, 140 00 Praha 4, FINDIGO CZ, s. r.

o., IČO: 03421970, se sídlem Vinohradská 1632/180, 130 00 Praha 3, HELP

FINANCIAL, s. r. o., IČO: 26440334, se sídlem Ve Skalici 1393, 293 01 Mladá

Boleslav, EC Financial Services, a. s., IČO: 24243744, se sídlem Pražská 636,

252 41 Dolní Břežany, odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve

věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu

nezměněn.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne

14. 1. 2025, sp. zn. 2 To 212/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce

dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Dovolatel je

přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo

jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když tuto vadu spatřuje především v

nesprávné aplikaci judikatury a posouzení jeho údajného úmyslu, a dále že chybí

některý výrok nebo je neúplný, když toto pochybení spatřuje v tom, že odvolací

soud po změně výroku o náhradě škody dalším výrokem nerozhodl tak, že ve zbytku

jeho odvolání jako nedůvodné zamítá.

7. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle názoru

obviněného naplněn tím, že soudy nesprávně hodnotily jeho tvrzený úmysl, který

nikdy neměl, a to ani ve formě nepřímého úmyslu.

8. Zdůrazňuje, že opakovaně uvedl, že neměl nikdy úmysl poškozeným

subjektům nevrátit všechny půjčené peníze a na svoji obhajobu doložil i

znalecký posudek prokazující majetek, jímž disponoval spolu se svými rodinnými

příslušníky. Akcentuje, že měli v úmyslu postavit multikulturní centrum s

bytovými jednotkami ve XY. Toto jeho tvrzení nebylo obžalobou nijak

zpochybněno. Poukazuje na to, že znaleckým posudkem č. 201903509 byla stanovena

hodnota jejich nemovitého majetku na částku 13 480 000 Kč, tedy značně

převyšující vzniklou škodu a jeho závazky, když tento majetek byl předmětem

zástavních práv některých věřitelů. Podstata jeho argumentu stran hodnoty

majetku tkví v tom, že si byl se svou rodinou vědom převyšující hodnoty majetku

nad jeho závazky, pro které i tak měl dostatečnou rezervu splácení.

9. Dovolatel také okrajově uvádí ve svém dovolání s poznámkou na

pozdější dovysvětlení, že odvolací soud sice uvedl, že plnění v insolvenčním

řízení bude činit 30 %, když ovšem nezohlednil, že značná část plnění věřitelům

v insolvenci pocházela z prodeje jeho nemovitostí a jeho rodiny, byť prodaných

pod cenou kvůli pandemii koronaviru C-19. Obviněný ale také upozorňuje na to,

že soudní závěry vznikly až dodatečně a nebyly známy při uzavírání smluv.

10. Dovolatel dále namítá nedostatečné zhodnocení jeho úmyslu. Má za to,

že k tomu přistupovaly soudy přitěžujícím způsobem a neobjektivně. Zpochybňuje

i použitou judikaturu odvolacího soudu, který ji ve svém odůvodnění použil

podle obviněného nesprávně a k dané věci bez věcného opodstatnění. Dovolatel

následně ve své argumentaci odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5.

2013, sp. zn. 4 Tdo 427/2013, týkající se zajištěných úvěrů a uvádí, že závazky

vůči věřitelům P. a V. byly smluvně zajištěny, přičemž zpochybnění zajištění ve

prospěch P. považuje za nepodložené, jelikož soud nevyzval k doložení této

skutečnosti. Dovolatel je přesvědčen, že při právním posouzení věci je nezbytné

přihlédnout k existenci majetku – konkrétně hyperochy – který byl použitelný k

uspokojení pohledávek dalších věřitelů a byl dobrovolně vydán v rámci

insolvenčního řízení, nikoli zcizen. Proto je toho názoru, že tyto skutečnosti

vylučují jeho úmysl spáchat trestný čin, jelikož již při uzavírání závazků

počítal s tím, že jejich rodinný majetek pokryje případné pohledávky.

11. Dovolatel dále cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu v souvislosti s

podvodným jednáním ve smyslu § 250 tr. zákona (pozn. podle starého trestního

zákona, účinného znění do 2009), kdy otázkou podvodného jednání podle § 250 tr.

zákona se opakovaně zabýval jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud (např. sp. zn.

8 Tz 164/1999, 8 Tz 303/2000, 8 Tdo 1306/2006, 3 Tdo 123/2007, I. ÚS 558/01,

II. ÚS 566/05). Z těchto rozhodnutí podle něho vyplývá, že zástavní právo plní

nejen funkci zajišťovací, ale i uhrazovací. Trestný čin podvodu může být

naplněn jen tehdy, pokud dlužník od počátku neměl úmysl závazek splatit a

současně byla zástava nedostatečná k jeho krytí, přičemž si byl dlužník této

skutečnosti vědom. Jestliže hodnota zástavy převyšovala hodnotu závazku,

nemohla vzniknout škoda na cizím majetku, což je nezbytný znak skutkové

podstaty podvodu. Obviněný připouští, že byť jeho majetek nebyl formálně

zajištěn ve prospěch poškozených, tak z materiálního pohledu jeho dluhy kryty

majetkem byly. Akcentuje, že spolu s jeho snahou o refinancování v jeden úvěr,

který měl sloužit k dostavbě podnikatelského záměru, je jednoznačné, že

podvodný úmysl u něho nebyl dán. V souvislosti s tím odkazuje na rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000, ve kterém se

konstatuje, že pokud dlužník při uzavření smlouvy o půjčce (úvěru) byl schopen

závazek splnit a překážky jeho splnění nastaly až následně, nebo pokud

dodatečně změnil úmysl závazek neplnit, nelze takové jednání kvalifikovat jako

trestný čin podvodu podle § 250 tr. zákona. Toto rozhodnutí dovolatel zmiňuje

právě v souvislosti s tím, že dodatečně vzniklé překážky plnění závazku, jako

je neposkytnutí úvěru od UniCredit Bank, výpadek příjmu v důsledku pandemie

koronaviru C-19 či zpeněžení majetku pod cenou, vylučují jeho úmysl podvodu,

neboť měl od počátku vůli splnit závazek, ale objektivní okolnosti mu v tom

zabránily.

12. Dovolatel dále namítá, že v žádném případě nelze mít za to, že by v

případě skutku pod bodem I. a) měl v době sjednávání úvěru splátky ve výši 690

440 Kč. Připouští, že v tomto měsíci sice nastala splatnost zajištěného závazku

věřitele P., ovšem závazek byl zajištěn majetkem a měl být uhrazen

refinancováním či zpeněžením aktiv, nikoli placen z jeho příjmů, což ani sám

věřitel P. neočekával, a nakonec došlo i k dohodě o prodloužení splatnosti

(tato skutečnost byla v řízení prokázána). Neměl v úmyslu uvést věřitele v omyl

a zároveň akcentuje skutečnost, že zajištění splátky majetkem a ujednání

prodloužení splatnosti z důvodu neobdržení refinancování, mu nemůže být

přičítáno k tíži. V závěru k této námitce dodává, že buď musí být zohledněn

jeho majetek, nebo se zajištěný majetek nemůže objevovat v popisu skutku.

13. Obviněný pak uzavírá, že pokud dovolací soud uzná, že splátku

zajištěného závazku mu nelze přičítat k tíži, pak jeho měsíční zatížení činilo

„pouhých“ 40 449 Kč, což odpovídá jeho příjmům v roce 2019, kdy po odečtení

výdajů zůstával v přebytku cca 130 000 Kč. Navíc dne 27. 11. 2019 uhradil

závazek vůči společnosti Zaplo Finance, čímž odpadla za období 12/2019–

06/2021splátka ve výši 4 656 Kč. Dovolatel k tomu uvádí, že soudy pochybily v

nesprávném zohlednění znaleckého posudku, neboť v popisu skutku figurují chybné

údaje o výši jeho měsíčních splátek. Akcentuje, že jeho argumentace nesměřuje

proti hodnocení důkazů, nýbrž proti právnímu názoru, zda lze do míry jeho

zatíženosti zahrnout i splátku zajištěného závazku, který měl být uhrazen jiným

způsobem než z příjmů.

14. Obdobně poukazuje na dohodu s věřitelem V., že smluvní úrok bude

uhrazen z refinancování, nikoli z běžných příjmů, a proto neměl povinnost jej v

daném období uhradit. Nelze tedy přičítat k jeho tíži měsíční splátku ve výši

cca 5 800 Kč a posouzení této skutečnosti mělo být prokázáno ze svědecké

výpovědi věřitele V., která však byla bezdůvodně zamítnuta. Nadto dodává, že

úmysl páchat trestnou činnost jednoznačně prokázán nebyl a že poškození měli

možnost se tvrzenému omylu vyvarovat, což nebylo v řízení náležitě zohledněno.

15. Obviněný cituje pasáž z bodu 21 rozsudku odvolacího soudu, kde z

uvedené judikatury vyplývá, že „ne každé nepravdivé nebo zamlčené tvrzení při

sjednávání úvěru automaticky naplňuje znaky přečinu úvěrového podvodu podle §

211 odst. 1 tr. zákoníku; v daném případě však soud konstatoval, že obviněný

zatajil zásadní informace o své předchozí finanční zatíženosti, která

převyšovala jeho příjmy, což bylo pro posouzení bonity podstatné“. Podle jeho

názoru, jak již výše avizoval, vůbec neměl povinnost uvádět splátku zajištěného

úvěru ani smluvně odložené úroky, protože tyto závazky neměly být hrazeny z

jeho příjmů. Po odečtení osobních výdajů jeho příjmy převyšovaly v roce 2019

výdaje na splátky o cca 130 000 Kč, což potvrzuje jeho finanční schopnost

závazkům dostát.

16. Dovolatel dále odkazuje na argumentaci vyplývající z bodu 22

rozsudku odvolacího soudu, ve kterém je uvedeno, že uvěrové společnosti mají

povinnost ověřit schopnost žadatele splácet úvěr, avšak pouze na základě údajů,

které od něj samy požadují. Nelze tedy po nich podle odvolacího soudu požadovat

absolutní míru obezřetnosti, nýbrž pouze přiměřenou. Namítá, že těchto

judikaturních závěrů se dovolával, ovšem soudy si judikaturu nesprávně

vyložily. K tomu dodává, že poskytl poškozeným nejen prohlášení, ale i

relevantní dokumenty (např. výpisy z účtů) a tudíž je nutno hodnotit jeho

tvrzení komplexně, včetně všech doložených podkladů, nikoli izolovaně, jak to

činí soudy nižších stupňů. Zdůrazňuje, že z výpisů z účtů vyplývalo, jaké jsou

jeho příjmy a výdaje a že tudíž poškození věděli, jak má velké výdaje.

17. Obviněný tedy opakovaně namítá, že soudy ignorovaly výpisy z účtů,

z nichž bylo patrné, že jeho příjmy byly pravidelně rozesílány na splátky

závazků a poškození si byli vědomi jeho finanční zatíženosti, přesto se

nedoptávali na podrobnosti a smlouvy s ním uzavřeli. Podle dovolatele tak

poškození měli dostatek relevantních informací k tomu, aby se tvrzenému omylu

vyhnuli, avšak přesto mu peníze poskytli. Obviněný dále ve svém dovolání

odkazuje na komentářovou literaturu (ŠÁMAL, Pavel. § 209 [Podvod]. In: ŠÁMAL,

Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2645,

marg. č. 4.) stran posuzování míry opatrnosti podváděné osoby, když poukazuje

na nutnost posuzovat subjektivní kritérium míry opatrnosti a objektivní

kritérium míry opatrnosti. K tomuto dále odkazuje na přiléhavou judikaturu

Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, která se týká

naplnění znaků trestného činu podvodu ve smyslu staré úpravy tr. zákona podle §

250 odst. 1, podle kterého v rámci soukromoprávních vztahů je nutné, aby si

účastníci chránili své majetkové zájmy, a nelze trestně stíhat druhou stranu za

důsledky vlastní neopatrnosti. Tímto usnesením Nejvyššího soudu dovolatel

dokládá, že povinnost k ochraně svých majetkových práv a dodržení zákonné

úpravy k posouzení úvěruschopnosti obviněného, byla na straně poškozených

společností. Podle dovolatele tak odvolací soud mylně posoudil závěr dovolacího

soudu a zúžil význam této povinnosti pouze na případy milionových částek,

ačkoli i částky v řádech deseti či sta tisíců představují významný závazek a k

posuzovanému případu už i 50 (padesát) tisíc představuje značný obnos, který

stojí za to, aby si poškozený svá práva řádně hájil. V kontextu skutků pod

bodem I. a) a b) je zřejmé, že poškození měli dostatek prostoru k obezřetnému

rozhodování.

18. Stran subsidiarity trestní represe dovolatel namítá, že by mu neměl

být kladen za vinu skutek uvedený pod výrokem bodu I. c) a d), kdy poškozeným

uhradil úvěry ještě v roce 2019 a závazky tak byly řádně splaceny. Dále cituje

pasáž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007, a

reaguje na toto rozhodnutí s tím, že soudy nesprávně hodnotily důkazy, když

ignorovaly výpisy z účtů a katastru nemovitostí, které svědčí o poskytnutých

informacích a zajištění závazků. Rovněž upozorňuje, že některá prohlášení

nebyla podepsána ani jím vyplněna, a proto mu je nelze přičítat k tíži.

Současně odkázal na své námitky rozvedené v písemné závěrečné řeči.

19. Na závěr svého dovolání obviněný uvádí stručně citované některé

výtky ze závěrečné řeči, které považuje za podstatné:

I. a) Fair Credit Czech, s. r. o. – spotřebitelský úvěr 1404002089

Zde obviněný tvrdí, že uvedené údaje o příjmu a výdajích v dokumentu na č. l.

205 odpovídají skutečnosti, přičemž závazek vůči P. nebyl sjednán na splátky a

úroky měly být hrazeny z refinancování. Navíc dokument není podepsán a není

jasné, kdo jej vyplnil. Věřitel měl k dispozici výpisy z účtu, které

poskytovaly relevantní informace.

b) PROFI CREDIT Czech, a. s. – úvěr č. 9102208122

Poškozený neprojevil dostatečnou obezřetnost, když navzdory doloženému příjmu

61 000 Kč ze strany zaměstnavatele (na č. l. 182), byl zprostředkovatelem

uveden nižší příjem 55 000 Kč, což svědčí o pochybení na jeho straně.

d) FINDIGO CZ, s. r. o. – úvěr č. 192000321

Dovolatel namítá, že poškozený měl z dostupných výpisů z účtu (na č. l. 349)

zjistit rozsah příjmů i výdajů a měl si vyžádat vysvětlení k transakcím, což

neučinil, a tím neprojevil potřebnou míru opatrnosti. Jelikož se jednalo o

částku ve výši 3 000 Kč, která byla řádně uhrazena, nelze v daném jednání

spatřovat společenskou škodlivost.

e) O.K.V. Leasing, s. r. o. – úvěr č. 873779

Obviněný poukazuje na pochybení zprostředkovatele úvěru, který neuváděl všechny

závazky a jednal primárně za účelem získání provize, což obviněného utvrzovalo

v přesvědčení, že věřitelé si informace ověřují sami. Poškozený měl k dispozici

výpisy z účtu i katastru (na č. l. 377), ale neprojevil potřebnou míru

opatrnosti a nezjišťoval stejně jako jiní poškození ani základní skutečnost, a

proto nelze hovořit o jeho uvedení v omyl.

III. a) Zaplo Finance, s. r. o. – úvěr 954559004

Poškozený měl k dispozici výpisy z účtu (viz na č. l. 288 a násl.), ze kterých

mohl zjistit další skutečnosti. Nelze hovořit ani v tomto případě o společenské

škodlivosti, jelikož byl závazek uhrazen.

b) FINDIGO CZ, s. r. o. – úvěr č. 202000033

Obviněný namítá, že poškozený měl z výpisů z účtů (na č. l. 349) zjistit rozsah

příjmů, výdajů i transakcí ve prospěch rodinných příslušníků, a měl si vyžádat

vysvětlení, což neučinil, a tím neprojevil potřebnou míru opatrnosti. Vzhledem

k tomu, že šlo o částku 10 000 Kč, která byla postupně uhrazena a splacení se

pouze prodloužilo kvůli pandemii Covid-19, nelze ani tady spatřovat

společenskou škodlivost.

d) EC Financial Services, a. s. – úvěr č. 321669

Obviněný tvrdí, že poškozený vycházel z informací získaných lustrací v

systému

SASPO (dle sdělení na č. l. 402), který je propojen s dalšími databázemi a

registry,

a přesto se rozhodl finanční prostředky poskytnout, čímž nelze hovořit o jeho

uvedení v omyl. Vzhledem k pandemické situaci a dostupných údajů nenese jednání

obviněného znaky společenské škodlivosti.

20. Závěrem dovolání obviněný uzavírá, že odvolací soud se nevypořádal

řádně s jeho námitkami, nijak je nehodnotil a odhlédl od podstatných

skutečností a zatížil řízení vadou. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl v

souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. a zrušil obě rozhodnutí, tedy usnesení (správně

rozsudek – pozn. NS) Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14.

1. 2025, sp. zn. 2 To 212/2024, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne

25. 6. 2024, sp. zn. 4 T 95/2023, a věc přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně k

novému projednání a rozhodnutí.

21. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího

státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 19. 6.

2025, č. j. 1 NZO 437/2025–13. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh

řízení, dovolací důvody obviněného, a především obsah podaného dovolání

obviněného. K uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a k)

tr. ř. státní zástupce uvádí, že z jejich výslovného vymezení obsaženého v

podaném dovolání je zcela zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti uplatnil dovolací

důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., neboť pravděpodobně přehlédl

novelu trestního řádu č. 220/2021 Sb., kterou s účinností od 1. 1. 2022 došlo

mimo jiné ke změně formulace důvodů dovolání.

22. Státní zástupce následně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1

písm. h) tr. ř. uvádí, že tento je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním

posouzení. Tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve

věci samé. Akcentuje, že dovolací soud je při svém rozhodování vázán skutkovým

stavem zjištěným v předchozím řízení a jeho úkolem je pouze ověřit, zda právní

kvalifikace skutku odpovídá zákonným znakům příslušné skutkové podstaty

trestného činu. Přezkum skutkových zjištění jako takových není v rámci tohoto

dovolacího důvodu přípustný (k tomu srovnání např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 8. 11. 2022, sp. zn. 4 Tdo 572/2022).

23. Státní zástupce má pak za to, že s tímto výkladem uplatněného

dovolacího důvodu se zcela míjí námitky proti hodnocení důkazních prostředků a

z nich vyvozených skutkových závěrů. Následně připouští, že tyto námitky by

mohly být relevantní pouze za splnění podmínek §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

(tj. jeho první alternativy), pokud by se týkaly důkazních prostředků majících

přímý vliv na právní kvalifikaci skutku, což však obviněný neučinil – jeho

výhrady představují pouze polemiku s výsledky dokazování. Zároveň nelze

přihlédnout ani k námitce obviněného stran obecného odkazu na závěrečnou řeč,

neboť z toho nelze vyvodit obsah podaného dovolání ani odůvodnit naplnění

hmotněprávního dovolacího důvodu. Pokud jde o další uplatněné námitky

obviněného týkající se existence úmyslného zavinění a výše způsobené škody, tak

k tomu státní zástupce dodává pouze to, že je lze s určitou mírou benevolence

podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

24. Následně se státní zástupce vyjádřil ke skutkové podstatě přečinu

úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Uvádí, že tato skutková

podstata ve smyslu zákonné úpravy spočívá v uvedení nepravdivých nebo hrubě

zkreslených údajů či zamlčených podstatných údajů při sjednávání nebo čerpání

úvěru, přičemž zdůrazňuje, že k trestní odpovědnosti není nutný úmysl způsobit

škodu. Akcentuje, že k naplnění znaků větší škody postačuje nedbalostní

zavinění podle § 17 písm. a) tr. zákoníku. Konstatuje, že objektivní stránka je

naplněna i tehdy, pokud pachatel uvede nepravdivé údaje v jakémkoli dokumentu

požadovaném v rámci procesu sjednávání úvěru (srov. rozhodnutí uveřejněné pod

č. 36/2009 Sb. rozh. tr.). Jak pak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění

mezi obviněným a úvěrujícími obchodními společnostmi došlo v období let 2019 a

2020 ke sjednávání úvěrových smluv, resp. ve dvou případech smluv o zápůjčce,

čímž měl poškozeným způsobit škodu uvedenou ve výroku o vině v rozsudku

nalézacího soudu. U skutků pod body I. c) a d) však došlo k následnému splacení

úvěru, takže škoda nevznikla. K tomu státní zástupce dodává, že podle jeho

názoru nejsou skutková zjištění nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i

odvolací soud, zatížena těmi vadami, které v podaném dovolání vytkl obviněný.

Proto považuje námitky proti existenci úmyslného zavinění za neopodstatněné,

neboť obviněný v podkladech pro poškozené vědomě zatajil pravdivou výši svých

závazků. Způsob jeho jednání svědčí o přímém úmyslu zasáhnout do majetkových

práv poškozených. Subjektivní stránka přečinu je tak naplněna nejen charakterem

jednání, ale i jeho následkem v podobě způsobené škody.

25. Státní zástupce dále považuje za mylnou domněnku dovolatele, že pro

trestní odpovědnost za úvěrový podvod je rozhodující jeho majetkové zajištění,

což však není právně relevantní. Akcentuje, že úvěrový podvod je předčasně

dokonaný delikt, který je naplněn již samotným uvedením nepravdivých či

zamlčených údajů při sjednávání úvěru, bez ohledu na následné čerpání. Zákon

tímto předem chrání majetkové zájmy poškozených a kriminalizuje i jednání,

které pouze hrozí způsobením škody. Z hlediska vzniku větší škody podle § 211

odst. 4 tr. zákoníku se za škodu považuje v obecné rovině hodnota poskytnutého

úvěru snížená pouze o efektivně použitelné zajištění, nikoliv o veškerý majetek

dlužníka, kterým je dlužník potenciálně schopen splatit poskytnutý úvěr. V

posuzované věci obviněný neuváděl pravdivé informace v žádostech o úvěr a žádný

úvěr nebyl reálně zajištěn tak, aby mohl být věřitel uspokojen snadno a rychle,

když žádný z poskytnutých úvěrů nezajistil jiným svým použitelným majetkem.

Nadto lze případné zajištění při výši způsobené škody zohlednit pouze v

případě, že je způsobilé plnit svůj účel efektivně. Bude tomu tak tehdy, pokud

realizací zajištění může být relativně snadno a rychle nastolen stav

srovnatelný s předpokládaným a očekávaným průběhem úvěrového vztahu (viz např.

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1722/2016). Taková

situace v dané věci nenastala. Proto je státní zástupce toho názoru, že soudy

nižších stupňů správně konstatovaly, že škoda vznikla a dovolací námitka o

potenciálním zpeněžení majetku v insolvenčním řízení nemá právní relevanci.

Státní zástupce se ani neztotožňuje a odmítá názor obviněného, že neuvedení

zajištěného závazku nemá vliv na jeho trestní odpovědnost, protože tím poskytl

nepravdivé informace o své finanční situaci.

26. V souvislosti s námitkou obviněného stran nedodržení nezbytné míry

opatrnosti ze strany poškozených společností, státní zástupce akcentuje

skutečnost, že tato námitka není důvodná, neboť trestní odpovědnost pachatele

nelze vyloučit ani v případě určité nedůslednosti poškozeného (viz rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 6 Tdo 335/2024). Úvěrové

společnosti mají povinnost prověřit úvěruschopnost žadatele na základě údajů,

které samy požadují, přičemž po nich nelze vyžadovat absolutní obezřetnost (viz

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017). V

rovině trestního práva je nepřípustné, aby pachatel těžil z důvěřivosti či

nedostatečné informovanosti poškozeného, pokud svým jednáním naplnil znaky

úmyslného trestného činu. Nadto je nutné zmínit, že v posuzované věci nebylo na

základě dostupných spisových podkladů zjištěno, že by poškozené společnosti

nedodržely alespoň nezbytnou míru obezřetnosti při sjednávání úvěrů. Proto

státní zástupce k výše uvedenému dodává, že námitky obviněného, kterými brojil

proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, jsou neopodstatněné.

27. K námitkám stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. l) tr. ř. státní zástupce s odkazem na dosavadní rozhodovací činnost

Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1449/2017)

uvádí, že pokud odvolací soud zruší pouze výrok o náhradě škody, aniž by

výslovně rozhodoval o ostatních výrocích, nejde o chybějící či neúplný výrok ve

smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Odvolání je procesně nedělitelné, a proto

není nutné výslovně zamítat jeho neúspěšnou část. V posuzované věci tak nebyla

porušena žádná zákonná povinnost, a námitky obviněného jsou neopodstatněné.

28. Pro úplnost státní zástupce doplňuje, že při vázanosti rozsahem a

důvody dovolání, se není možné zabývat nevytýkanými vadami v dovolání, kterými

by mohla být zatížena napadená rozhodnutí nižších soudů. Tyto vady by se mohly

týkat právního posouzení skutku pod bodem II. výroku o vině, otázky pokračování

v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku a adhezního výroku v kontextu

probíhajícího insolvenčního řízení. V rámci dovolacího řízení tak nebyl prostor

pro jejich meritorní posouzení.

29. Na základě všech shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl

k závěru, že dovolání je podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., jako celek

zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §

265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní

zástupce navrhuje učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší

soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu. Současně podle §

265r odst. 1 písm. c) trestního řádu státní zástupce souhlasí s tím, aby

Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

Přípustnost dovolání

30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.],

bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst.

1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání

dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové

náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,

bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné

zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou

podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §

265i odst. 3 tr. ř.

32. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným

opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a

hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního

a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště

dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry

může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném

opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno

základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve

smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

33. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí

zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou

správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,

že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl

podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.

omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného

přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání

jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí

dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.

2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími

důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi

napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má

přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst.

2 tr. ř.).

34. Obviněný v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody uvedené v §

265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Nejvyšší soud ovšem považuje za nutné uvést ve

vztahu k uplatněným dovolacím důvodům, ale zejména jejich slovnímu vyjádření,

když obviněný jednak namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném

právním posouzení a že dále chybí nějaký výrok nebo je neúplný, že dovolatel

vychází ze znění dovolacích důvodů do 31. 12. 2021, když od 1. 1. 2022 je

námitka stran nesprávného právního posouzení skutku podřaditelná pod dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a námitka stran neúplnosti či

chybějícího výroku podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

l) tr. ř. Jedná se nepochybně o jistý nedostatek podaného dovolání, kterému by

měla právně zabránit povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d

odst. 2 tr. ř.). Vzhledem ke slovnímu vyjádření dovolatele tedy Nejvyšší soud

vycházel z toho, že obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1

písm. h), l) tr. ř.

35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn

tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku

(první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá

alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k

nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v

právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva,

nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o

dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost

skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně

kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací

soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního

řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je

povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu

jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný

skutkový stav.

36. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně

ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu

skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem

(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(trestního, ale i jiných právních odvětví).

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,

jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod

tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a

tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že

určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným

je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou

náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena

právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně

příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta

vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád

II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173,

3174).

38. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora

uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel

maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a

základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci

dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní

práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu

srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st.

38/14).

39. Současně ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné a nutné uvést, že

pokud dovolatel odkazuje v rámci podaného dovolání výslovně na obsah svojí

písemné závěrečné řeči (viz bod 32 podaného dovolání), tak takový postup není

přípustný a nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. V tomto

směru je třeba odkázat na § 265f tr. ř., které upravuje obsah dovolání, kdy v

rámci podaného dovolání je kromě jiných náležitostí nutno zejména předně uvést

uplatněné dovolací důvody a dále výslovně rozvést své dovolací námitky

odpovídající těmto jednotlivým zvoleným dovolacím důvodům. Jinak řečeno, v

rámci podaného dovolání nelze odkázat jen na obsah jiných podání (např.

odvolání či právě závěrečnou řeč). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud se může

v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání konkrétního

obviněného uplatněny, a v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §

265f odst. 1 tr. ř. tedy musí být uvedeny konkrétně přímo v textu tohoto

dovolání (srov. přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8

Tdo 587/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo

577/2017). Proto se Nejvyšší soud mohl v rámci podaného dovolání zabývat jen

námitkami a argumenty výslovně uvedenými v podaném dovolání.

40. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k

posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem

napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a

rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že

dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu nesprávného

právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci dovolacímu důvodu podle §

265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou sice částečně podřaditelné pod zvolený

dovolací důvod, ale zjevně neopodstatněné, stejně tak jako dovolací námitka

směřující k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,

jak bude rozvedeno následovně.

41. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími do naplnění

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předně je nutno

konstatovat, že obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu fakticky jen

opakuje obhajobu, kterou uplatnil v rámci řízení před soudem prvního stupně i v

rámci podaného odvolání, a to jednak v jeho písemném vyhotovení, jednak v rámci

vyjádření před odvolacím soudem. Nejvyšší soud má za to, že soudy na jeho

obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami,

které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami

uplatněnými v rámci podaného odvolání, popř. v řízení před soudem prvního

stupně, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje

shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně

a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,

publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK),

ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

42. Bez ohledu na shora uvedené se Nejvyšší soud uplatněnou argumentaci

věcně zabýval. Dovolatel ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř. předně výslovně zpochybňuje naplnění subjektivně

stránky, tedy jeho úmysl poškozené společnosti podvést, když současně namítá,

že poškozené společnosti míru opatrnosti a současně poukazuje na subsidiaritu

trestní represe. Současně jistým způsobem namítá i naplnění objektivní stránky

přečinů, kterými byl uznán vinným, když fakticky zpochybňuje i to, že by snad

uvedl poškozeným společnostem nepravdivé údaje.

43. Nejvyšší soud se předně zabýval argumentací týkající se otázky

zavinění, tedy úmyslem obviněného poškozené společnosti uvést v omyl (v případě

trestného činu podvodu) a úmyslem při sjednávání úvěrové smlouvy uvést

nepravdivé údaje (trestný čin úvěrového podvodu). Současně se zabýval námitkami

stran naplnění všech objektivních znaků zvolených skutkových podstat, jejich

nenaplnění fakticky obviněný naznačuje, neboť naplnění objektivní stránky

přisouzených přečinů je předpokladem pro zvažování naplnění subjektivní stránky

těchto přečinů. Z pohledu konkrétně uplatněných dovolacích námitek lze mít za

to, že v rozhodující míře je argumentace obviněného založena na nesouhlasu se

způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a se skutkovými

zjištěními na podkladě tohoto dokazování vzešlými. Taková argumentace nemůže

obecně naplňovat zvolený dovolací důvod, když při posuzování důvodnosti

naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., platí, že

dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními vyjádřenými ve výrokové větě a

důvodnost podaného dovolání posuzuje z toho pohledu, zda skutková zjištění

vyjádřena ve skutkové větě naplňují znaky konkrétního trestného činu. Proto lze

tuto uplatněnou argumentaci pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s určitou

mírou tolerance.

44. Protože, jak již bylo naznačeno, obviněný fakticky i zpochybňuje

naplnění objektivních znaků zvolených skutkových podstat, kdy vyjadřuje

nesouhlas s tím, že uvedl úvěrujícím společnostem nepravdivé údaje, popř. je

uvedl, považuje Nejvyšší soud za vhodné a nutné nejprve rozvést i objektivní

stránky přečinů, kterými byl dovolatel uznán vinným.

45. Přečinu uvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se

dopustí pachatel, který uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo

podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy, při čerpání úvěru. K

trestnosti tohoto činu se nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní

prostředky na základě poskytnutého úvěru a způsobil škodu, následek tu má tedy

formu ohrožení, a nikoli poruchy (ŠÁMAL, Pavel. § 211 [Úvěrový podvod]. In:

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s.

2714, marg. č. 3., dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn.

6 Tdo 254/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo

889/2016). Pokud pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít

podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby

podle kvalifikovaných skutkových podstat. V dané věci pak byla soudem prvního

stupně ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty zvolena varianta, že

obviněný při sjednávaní úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje. Za nepravdivé

se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je

podávána informace, a to, byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření

úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru.

,

46. Z hlediska subjektivní stránky se u uvěrového podvodu v základní

skutkové podstatě vyžaduje úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý [§ 15

odst. 1 písm. b), odst. 2]. Jak již bylo naznačeno, k trestní odpovědnosti za

trestný čin podle § 211 odst. 1, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu

podle § 209, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně

nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i

když zpravidla tomu tak bude. (ŠÁMAL, Pavel. § 211 [Úvěrový podvod]. In: ŠÁMAL,

Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2723,

marg. č. 7.) V případě kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 4 tohoto

ustanovení, tj. způsobení škody většího rozsahu postačí ve smyslu § 17 písm. a)

tr. zákoníku i nedbalost.

47. O přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se jedná tehdy,

pokud pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné

skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím

vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele

nebo jiné osoby. Podvodné jednání může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i

vůči jiné osobě. V předmětné věci byla zvolena soudem prvního stupně varianta,

že obviněný uvedl poškozené společnosti v omyl. Omyl je rozpor mezi představou

a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat,

pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho

obohacení. Jinak vyjádřeno v případě přečinu podvodu se úmysl pachatele jiného

podvést váže k okamžiku uzavírání předmětné smlouvy o zápůjčce, kdy pachatel v

té době jedná s úmyslem vypůjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je

ve smluvené době, nebo musí alespoň jednat s vědomím, že peníze ve stanovené

lhůtě nebude moci vrátit. Pokud by až následně po uzavření smlouvy o zápůjčce

vznikly na straně obviněného překážky, které by mu bránily splnit závazek ze

smlouvy o zápůjčce a které by nemohl předpokládat v době uzavírání smlouvy, ale

ani je předvídat, pak by jeho jednání nebylo možno posoudit jako trestný čin

podvodu podle § 209 tr. zákoníku (srov. R 54/1967, R 15/1969, R 56/1994,

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 941/2011). O

takový případ se v dané věci nejednalo, jak bude rozvedeno dále.

48. Rovněž u trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se

z hlediska subjektivní stránky k naplnění přečinu podle § 209 odst. 1 tr.

zákoníku vyžaduje úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý ve smyslu § 15

odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1

písm. b) tr. zákoníku.

49. Dovolací soud považuje současně za potřebné rozvést obecná

teoretická východiska týkající se zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být

vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R

19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným

složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání,

Praha: C. H. Beck, 2023, 316 s.) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění,

tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně

závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost

(§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen

výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti

subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností

objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na

vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním

zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp.

zn. Tpjf 51/72, ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č.

62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

50. O zavinění ve formě úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v tr.

zákoníku poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl,

že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo

ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1

písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může

takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním

srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah

pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna

vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového

následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo

ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z

hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na

takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou

konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel

představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah

někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu

§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že

způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný

takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti

výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

51. Nejvyšší soud v dané souvislosti ještě nadto připomíná teoretická

východiska týkající se definice srozumění z pohledu ustanovení § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník upravuje výkladovou definici srozumění na podkladě

tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v

tr. zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Smíření

představuje spodní hranici, tedy určité minimum srozumění, pokud jde o odlišení

nepřímého úmyslu od vědomé nedbalosti. Spodní hranice v podobě smíření

vyjadřuje právě tu nejméně intenzivní mez srozumění, tedy specifický typ této

vůle, nejslabšího volního vztahu. Srozuměním je vždy pokryta tzv. nepravá

lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo

nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy

sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu

následku. Komentářová literatura pak s odkazem na odbornou literaturu (Solnař,

V., Fenyk, J., Císařová, D. Systém českého trestního práva: základy trestní

odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Orac, 2003, s. 281) explicitně uvádí „vůlí je

charakterizován zejména úmysl přímý, kdežto úmysl nepřímý pouhým ‚srozuměním‘. Jsem-li však s něčím srozuměn, znamená to rovněž kladný volní vztah k této

skutečnosti, provázející činnost k ní směřující, třebaže vlastním objektem

přímo směřující vůle je něco jiného. V tomto smyslu tak ‚chci‘ způsobit i

výsledek, s nímž jsem jen ‚srozuměn‘. Musíme proto rozlišovat dvojí pojem vůle:

užší pojem vůle směřující přímo k výsledku a širší pojem zahrnující i

‚srozumění‘, a to i ve formě ‚smíření‘ ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Na

druhou stranu u tzv. pravé lhostejnosti zde absentuje i ten nejslabší volní

vztah pachatele k takovému následku, kdy pachatel není s následkem srozuměn,

ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení

zájmu chráněného trestním zákonem nedojde. Podle komentářové literatury je však

od tohoto vymezení nutno vyčleňovat ty případy smíření pachatele s tím, že

způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný

takovým zákonem, ve kterých není spoléhání se na pachatele, že k trestněprávně

relevantnímu následku nedojde. Proto vyjadřuje-li smíření zvláštní typ vůle

(nejslabší volní vztah pachatele), který je však v uvedeném smyslu ještě volním

vztahem ve vztahu k možnému následku, kdy je chápán a vykládán jako smíření se

s ním mlčky (ani srozumění výslovné či ve formě lhostejnosti nepravé, ani na

druhé straně ve smyslu tzv. úplné lhostejnosti posuzované jako vědomá

nedbalost), je dokonce přiměřená jeho subsumpce pod úmysl eventuální za

podmínky, že jde o jednání typické pro následek, kdy takový následek z jednání

pachatele obvykle nastává nebo snadno nastat může a pachatel byl s ním v

konkrétním případě smířen a tedy i srozuměn).

Například pokud pachatel při

loupeži zneškodní poškozeného tím, že ho sváže a do úst mu dá roubík, aby

nemohl přivolat pomoc, přičemž však poškozený může dýchat a nehrozí mu tedy

bezprostředně smrt, ale po dokončení loupeže ho, aniž by mu uvolnil pouta a

vyndal roubík, zanechá v uzamčeném bytě, který podle jeho vědomosti nikdo další

neobývá ani tam nikdo nechodí, přičemž je smířen i s tím, že ho tam nikdo

nenajde a poškozený zemře v důsledku nedostatku jídla a pití (srov. ŠÁMAL,

Pavel. § 15 [Úmysl]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha:

C. H. Beck, 2023, s. 343 a násl., marg. č. 12 a násl.). V takovém případě

přichází v úvahu z hlediska naplnění subjektivní stránky trestní odpovědnost

takového pachatele za trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku.

52. Předně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou naplnění

subjektivní stránky v případě obou přečinů zabývaly, tedy nepominuly ji, když

soud prvního stupně uzavřel, že dovolatel jednal úmyslně (viz bod 28 odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně výslovně uvedl, že

obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém (viz bod 20 odůvodnění rozsudku

soudu druhého stupně). Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnosti, že obviněný jen

opakuje námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, pro stručnost na

jejich úvahy zcela odkazuje, neboť na rozdíl od obviněného má za to, že tyto

soudy na jeho námitky řádně a adekvátně reagovaly (viz bod 28 odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně a body 20 až 21 odůvodnění rozsudku soudu druhého

stupně).

53. Bez ohledu na tuto skutečnost je třeba uvést, že obviněný

zpochybňuje naplnění požadované formy zavinění s akcentem na skutečnost, že on

sám a jeho rodinní příslušnici vlastnili v dané době majetek, který převyšoval

přijaté závazky, takže si byl vědom toho, že má dostatek majetku pro hrazení

všech přijatých závazků, čímž tedy zpochybňuje naplnění subjektivní stránky.

Předně je třeba konstatovat, že spáchání uvěrového podvodu nemůže vylučovat

skutečnost, že pachatel, který sjednává úvěr v dané době vlastní nemovitosti,

jejichž hodnota převyšuje hodnotu sjednávaného závazku. Zde je třeba opětovně

poukázat na skutkovou podstatu uvěrového podvodu. Platí, že uvěrový podvod v

základní skutkové podstatě je spáchán již tím, že pachatel při sjednávaní

uvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje nebo hrubě zkreslené údaje či podstatné

údaje zamlčí, tedy nevyžaduje způsobení škody nebo získání prospěchu (jde o

tzv. předčasně dokonaný trestný čin), když k dokonání trestného činu úvěrového

podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se ani nevyžaduje, aby byl úvěr

skutečně poskytnut, resp. aby byla úvěrová smlouva vůbec uzavřena (viz např.

TR NS 77/2011-T 1406). Proto trestně postižitelné podle § 211 odst. 1 tr.

zákoníku bude i takové jednání pachatele, který např. uvedením nepravdivých

údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí, v odůvodněných případech taková

situace může odůvodnit i použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu

§ 12 odst. 2 a z ní vyplývajícího principu ultima ratio [12, 4 až 7; 13, 2].

Srovnej k tomu TP 798/2011 i ÚS 205/2006-n. a ÚS 88/2009-n.(ŠÁMAL, Pavel. § 211

[Úvěrový podvod]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C.

H. Beck, 2023, s. 2723, marg. č. 7.).

54. Z pohledu tvrzení obviněného, že v době uzavírání předmětných

uvěrových smluv vlastnil majetek, ze kterého by mohly být někdy v budoucnu tyto

závazky uhrazeny, lze uvést, že tato tvrzení by mohla mít vliv na otázku

náhrady škody, nikoliv na jeho trestní odpovědnost v předmětné věci. Je tomu

tak proto, že podstatou smlouvy o úvěru je, že podle § 2395 ObčZ se úvěrující

zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní

prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní

prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru

jsou povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní

prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní

prostředky vrátit a zaplatit úroky, když podle § 2399 ObčZ musí úvěrovaný

vrátit úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do

měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Jinak vyjádřeno, pokud byly v dané

věci uzavřeny úvěrové smlouvy, jejichž součásti bylo i ujednání o tom, že

obviněný uhradí zapůjčené finanční prostředky ve stanovené lhůtě včetně úroku v

pravidelných předem stanovených splátkách, tedy úvěr byl sjednán na dobu

určitou, tak při uzavírání těchto smluv obviněný fakticky vyjadřoval souhlas s

tím, že toto ujednání dodrží a akceptace těchto podmínek poskytnutí úvěru z

jeho strany byla nepochybně součástí procesu uzavírání úvěrové smlouvy, ale i

podmínkou uzavření úvěrových smluv. Jinak vyjádřeno, obviněný akceptací těchto

podmínek vyjadřoval souhlas s tím, že splátky bude hradit ve stanovených

termínech a v určené výši, tedy že si je vědom povinnosti těchto pravidelných

splátek ve stanovené době a stanoveném čase a že poskytnutý úvěr uhradí

nejpozději v dohodnuté době (obviněný mohl úvěr uhradit dříve). Současně

nepochybně pro společnosti, které tyto uvěrové smlouvy uzavíraly, představovala

výše splátek a termíny splátek podstatné náležitosti těchto smluv, bez kterých

by k uzavření smluv nedošlo, popř. za zcela jiných podmínek, přičemž tyto

podstatné náležitosti byly závazné jak pro společnost poskytující úvěr, tak i

pro obviněného jako druhou stranu tohoto smluvního vztahu.

55. Nadto je třeba zdůraznit, že úvěry a smlouvy o zápůjčce, které jsou

předmětem trestné činnosti, nebyly zajištěny nemovitým majetkem obviněného, ale

ani movitým majetkem, jak vyplývá z předmětných smluv, takže již z tohoto

pohledu je tato argumentace zcela nepřípadná. Bez ohledu na tento prezentovaný

závěr, toliko obecně lze uvést, že v případě vzniku větší škody na majetku

poškozených společností by škodu představovala hodnota poskytnutého úvěru

snížená o případné zajištění, které ovšem v dané věci nebylo realizováno, jak

již bylo konstatováno. Navíc je ovšem třeba akcentovat i to, že případné

zajištění úvěrů by bylo možno při stanovení výše způsobené škody zohlednit

pouze tehdy, jestliže by bylo zajištění způsobilé plnit svůj účel efektivně,

tedy za cenu dosažitelnou snadno a rychle (viz např. rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1261/2021), což rovněž v dané věci

nepřicházelo v úvahu. Takže i z tohoto pohledu je uplatněná námitka obviněného

nepřípadná.

56. Obviněný dále zpochybňuje, že by jednal s vědomím, že poskytnuté

úvěry nebude schopen řádně hradit. Byť je tato námitka v rozhodující míře

skutkové povahy, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů

soudy nižších stupňů, které dospěly k závěru, že obviněný při sjednávání úvěrů,

popř. při uzavírání smluv o zápůjčkách, uvedl záměrně nepravdivé údaje, a že

jednal s vědomím, že úvěry nebude schopen hradit, lze k ní uvést následující. I

Nejvyšší soud považuje tyto závěry soudů nižších stupňů za správné a

odpovídající provedeným důkazům, když pro stručnost lze odkázat zejména na

závěry soudů nižších stupňů (viz bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně a body 21 a body 17 až 28 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nad

rámec úvah těchto soudů je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování

vyplynulo, že finanční situace obviněného, ale nakonec i jeho rodinných

příslušníků byla v době sjednávání předmětných smluv velmi napjatá, když

obviněný nebyl schopen hradit své závazky ze svého příjmu, který v dané době

nebyl nijak nízký a nebyl schopen ani efektivně vyřešit situaci ohledně úvěru

na výstavbu domu ve XY. Tato skutečnost vyplynula především z listinných

důkazů, když obviněný si dlouhodobě musel půjčovat od různých úvěrových

společností (viz zprávy od úvěrových společností), a to již před pácháním nyní

projednávané trestné činnosti. Navíc, jak sám připustil na jaře roku 2019 již

měl dluhy ve výši 5 až 6 miliónů korun. Současně lze odkázat na znalecký

posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, různá ekonomická odvětví

(ekonomická a finanční analýza) a jeho dodatek a vyjádření znalce v rámci

hlavního líčení.

57. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom toho, že obviněný rozporuje

závěry tohoto znaleckého posudku a vyjádření znalce u hlavního líčení, když

nesouhlasí zejména s tím, jak znalec stanovil míru jeho splatných závazků v

předmětném období. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud ovšem za to, že

znalec své závěry přesvědčivě a řádně objasnil a o správnosti jeho závěrů tak

nevznikly žádné pochybnosti. Navíc tato námitka fakticky směřuje proti způsobu

hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako taková nemůže naplňovat zvolený

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný. Přesto

se dovolací soud k některým námitkám obviněného týkající se závěru uvedeného

znaleckého posudku vyjádří. Jak již bylo naznačeno, dovolatel především

zpochybňuje závěry předmětného znaleckého posudku týkající se toho, že splátku

dluhu ve výši 690 440 Kč představuje závazek, který byl povinen uvádět při

sjednávání úvěru [viz bod I písm. a), b) rozsudku soudu prvního stupně].

Obviněný totiž namítá, že byť nastala splatnost dluhu z půjčky od P., tak nikdo

nemohl předpokládat, že tento dluh uhradí ze svého příjmu.

58. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že obviněný zcela pomíjí,

že v případě skutku pod bodem I a), b) rozsudku soudu prvního stupně při

podpisu smlouvy o úvěru výslovně podepsal, že učinil úplné, správné a přesné

údaje pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr,

popř. že nemá žádné splatné dluhy vůči třetí osobě (viz např. č. l. 184).

Současně také není pochyb o tom, že skutečnost, že v dané době byla již splatná

půjčka od P., výslovně společnostem poskytující úvěry nesdělil, tedy toto

zatajil. Pokud obviněný naznačuje, že nikdo nemohl logicky očekávat, že splátku

půjčky od P. uhradí ze svých příjmů, tak je tato námitka nepodstatná. Je tomu

tak proto, že nepochybně skutečnost, že obviněný má již v dubnu 2019 uhradit

splátku dluhu vůči P. odpovídající ? poskytnuté půjčky, tedy že dluh je již

splatný, představuje informaci, kterou byl povinen sdělit úvěrující

společnosti, neboť existence této půjčky a její výše by nepochybně ovlivnila

to, zda mu bude spotřebitelský úvěr poskytnut či nikoliv a pro poskytovatele

úvěru to nepochybně byla podstatná skutečnost. To muselo být nepochybně i

obviněnému jako osobě s vysokoškolským vzděláním zřejmé. Jestliže prokazatelně

tuto skutečnost poskytovateli úvěru dovolatel nesdělil, tak nepochybně

poskytovateli úvěru zatajil podstatné skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 472/2014). Pokud obviněný akcentuje, že

následně došlo k uzavření dohody o prodloužení splatnosti této půjčky, tak tato

skutečnost není z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele podstatná, neboť

rozhodující pro poskytovatele úvěru byla skutečnost, že obviněný má tento dluh

a že tento je splatný. Navíc k prodloužení splatnosti došlo až mnohem později,

konkrétně 9. 9. 2020, když zároveň byl dluh navýšen o úroky z prodlení na

celkovou částku 3 600 000 Kč. Na rozdíl od obviněného má tedy Nejvyšší soud

stejně jako soudy nižších stupňů za to, že tento závazek byl povinen obviněný

při sjednávání úvěru uvést, neboť tento byl splatný a tudíž existující.

59. Nadto stran tvrzení obviněného, že jeho finanční situace byla, pokud

by nebyla započítána splátka uvedené půjčky, dobrá a že tedy byl schopen své

závazky řádně hradit, lze uvést ještě následující. O tom, že obviněný měl již v

dubnu 2019 vážné problémy dostát svým závazkům nakonec svědčí i skutečnost, že

již tyto poskytnuté úvěry obviněný od počátku řádně nehradil, tedy od počátku

byly s jejich hrazením problémy (viz č. l. 209 a násl.). Pokud dále ještě

obviněný namítá, že na dokladu ohledně výše jeho příjmu a výdajů absentuje jeho

vlastnoruční podpis, tak je třeba zdůraznit, že obviněný podepsal všechny další

předložené doklady týkající se tohoto úvěru, včetně toho, že uvedl pravdivé a

přesné údaje nezbytné k posouzení jeho schopnosti splácet požadovaný úvěr,

takže není pochyb o tom, že byl seznámen s tím, že je povinen doložit svoje

přesně a hlavně pravdivě všechny svoje příjmy a výdaje, což nakonec vyplývá i

z jeho výpovědi a se svými povinnostmi byl seznámen již v minulosti při

sjednávání jiných úvěrů. Není také pochyb o tom, že měl povinnost si při

podpisu smluv zkontrolovat správnost všech údajů tam uvedených. Navíc jistým

způsobem obviněný pomíjí, že on sám ani nerozporuje, že o úvěr požádal a tento

mu byl vyplacen, a že připouští, že před úvěrovou společností předmětnou

splátku ve výši 690 440 Kč zatajil, když setrvává na tom, že ji nebyl povinen

při sjednávání úvěrové smlouvy uvádět.

60. Obdobné povahy je námitka obviněného týkající se smlouvy, kterou

uzavřel se svědkem Vlčkem, když podstata argumentace obviněného založená na

tom, že smluvní úrok nemusel hradit. V tomto směru je třeba pro jistou

stručnost odkázat na obsah smlouvy, ze které je nepochybné, že úroky ze

zápůjčky se měly hradit každý měsíc od 1. 2. 2019, takže tato námitka je zcela

nepřípadná.

61. Nadto z pohledu námitek obviněného, které směřují obecně k tomu, že

míra jeho zadluženosti byla nižší, než uvádějí soudy nižších stupňů a že měl v

úmyslu svým závazkům dostát a předpokládal, že se tak stane, je třeba uvést, že

obviněný především pomíjí skutečnost, že v uvedeném období měl řadu závazků,

které musel řádně hradit a to jednak vůči společnostem (viz 2x půjčka od

Raiffeisenbank, Českomoravské stavební spořitelně, 2x půjčka od Československé

obchodní banky, Moneta Stavební spořitelna, Česká spořitelna, Cofidis), kdy

některé půjčky byly již zajištěny zástavním právem právě k nemovitostem ve

vlastnictví obviněného (viz např. úvěr ze stavebního spoření u Raiffeisenbank),

takže jeho finanční situace byla velmi složitá, když není pochyb o tom, že již

od dubna 2019 převažovala výše půjček prokazatelné příjmy obviněného.

62. Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že právě

pravdivé neuvedení všech splatných závazků obviněným v žádostech o úvěr a

půjčky nepochybně představovalo naplnění znaků přečinu uvěrového podvodu

spočívajícího v uvedení nepravdivých údajů a v případě přečinu podvodu uvedení

jiného v omyl. Je tomu tak proto, že míra zatížení žadatele o úvěr (půjčku)

jinými závazky je jedním ze základních kritérií, která poskytovatel úvěru

(půjčky) zvažuje při posuzování otázky, zda předmětnou smlouvu s daným

subjektem uzavře. Uvedením nepravdivých údajů týkajících se existence jiných

závazků či jejich výše při uzavírání smlouvy o zápůjčce či v žádosti o úvěr se

proto při naplnění dalších zákonem stanovených znaků lze dopustit trestného

činu podvodu či úvěrového podvodu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.

9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1037/2015). Z pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že

byť obviněný výslovně nenamítal naplnění všech znaků objektivní stránky

zvolených přečinů, nenaplnění těchto znaků jen toliko naznačoval, tak Nejvyšší soud považoval za vhodné, ale i nutné na tyto námitky blíže

reagovat.

63. Nejvyšší soud tedy na rozdíl od obviněného uzavírá, a to ve shodě se

soudy nižších stupňů, že u dovolatele byla naplněna i subjektivní stránka

zvolených přečinů, když tento jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §

15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Při formulaci tohoto závěru nelze totiž

pominout, že z provedeného dokazování vyplývá, že finanční situace obviněného

nebyla v době uzavírání smluv o úvěrech a zápůjčce dobrá, tato se naopak

dlouhodobě zhoršovala, a to již před vlastním pácháním trestné činnosti, byť je

možno připustit, že nebylo vyvráceno tvrzení obviněného, že finanční problémy

souvisely se snahou obviněného a jeho rodinných příslušníků vystavět

multifunkční dům. Závěr o problematické finanční situaci vyplývá jednak ze

znaleckého posudku a vyjádření znalce, ale nakonec i z dalších důkazů, na které

poukazují soudy nižších stupňů, včetně faktického jednání obviněného, který si

opakovaně bral půjčky od různých nebankovních subjektů, stejně jako jeho

rodinní příslušníci, ale i soukromých subjektů, to vše za situace, kdy on sám

splácel řadu předchozích závazků, popř. přistoupil k závazkům svých rodinných

příslušníků. Zde je třeba akcentovat i skutečnost, že sám obviněný připustil,

že výše jeho dluhu činila v tomto období 5 až 6 miliónů korun. Současně je

zřejmé, že při sjednávání úvěrů od poškozených společností záměrně neuvedl

pravdivé skutečnosti ohledně výše svých závazků (např. dluh z půjčky od P.).

64. Pokud se obviněný hájil tím, že předmětné údaje nevypisoval on sám,

že toto dělali zástupci jednotlivých uvěrových společností, tak toto jeho

tvrzení bylo vyvráceno jednak výpověďmi svědků, jednak i dalšími důkazy (např.

zvukový záznam z jednání se společností Zaplo). Navíc není pochyb o tom, že

obviněný všechny smlouvy podepsal, kdy součástí těchto listin bylo i

prohlášení, že údaje, které jsou zde uvedeny, jsou pravdivé a správné. Stran

tvrzení obviněného, že si smlouvy a doklady řádně nepřečetl a tyto jen

podepsal, je třeba uvést, že ani tato obhajoba, i pokud by byla pravdivá, by

nemohla vést k závěru o nedostatku subjektivní stránky. Předně bylo základní

povinností obviněného se s obsahem těchto dokumentů řádně seznámit, když

stvrzoval pravdivost údajů tam uvedených. Nadto si obviněný již v minulosti

bral různé úvěry a z předchozích jednání se společnostmi poskytujícími úvěry mu

muselo být jasné, jaké údaje jsou pro společnosti poskytující úvěry podstatné a

jaké skutečnosti by měl úvěrujícím společnostem sdělit. Jinak vyjádřeno,

vzhledem ke svému vzdělání a postavení a předchozím skutečnostem mu muselo být

zřejmé, že je jeho povinností si obsah těchto smluv řádně prostudovat a

zkontrolovat pravdivost informací v nich uvedených, zejména stran jeho faktické

finanční situace, tedy příjmy, výdaje a splatné závazky. Pokud tak neučinil,

jednak s vědomím, že údaje tam uvedené nemusí být pravdivé a musel s tím být i

srozuměn.

65. Obhajoba obviněného, že chtěl postavit s rodinou multikulturní dům a

že počítali s tím, že jim bude poskytnut bankovní úvěr, popř. následně

nebankovní na realizaci této stavby, je v dané věci nerozhodná. Předně totiž

není pochyb o tom, že skutečnost, že jednali s bankou, popř. dalšími subjekty o

poskytnutí úvěru nelze interpretovat tak, že úvěr bude skutečně poskytnut. To

muselo být zřejmé i obviněnému, který v minulosti získal s manželkou úvěr na

byt. Navíc, jak vyplývá z jeho vyjádření, z úvěru od banky tzv. sešlo a již z

této skutečnosti mu muselo být zřejmé, že získání úvěru je velmi nejisté, když

právě skutečnost, že jemu a jeho rodinným příslušníkům byl úvěr u banky

zamítnut, svědčila o tom, že projekt a jeho zajištění je považován za

problematický. Navíc i pokud byl hypoteční úvěr poskytnut, tak tento byl mohl

být použit jen na stanovený účel, a nikoliv na splátky jejich předchozích

dluhů. Navíc i poskytnuté úvěry byl podle smluvních podmínek povinen hradit v

pravidelných splátkách a měl je uhradit do určitého času.

66. Lze tedy uzavřít, že vzhledem ke všem skutečnostem, které byly

obviněnému v době sjednávání uvěrových smluv a smluv o zápůjčkách známy, a

tomu, že není pochyb o tom, že finanční situace obviněného se neustále

zhoršovala, o čemž nakonec svědčila i skutečnost, že nebyl schopen řádně hradit

již úvěr poskytnutý firmou Fair Credit Czech, s. r. o. [skutek I. a)] a to od

počátku, a přesto si neustále sjednával další úvěry či půjčky a tedy zvyšoval

své měsíční splátky, musel obviněný reálně počítat i s variantou a musel s ní

být i smířen s tím, že úvěry a smlouvy nebude schopen hradit, ve stanovených

termínem a výši, tedy k tomuto následku vyjadřoval kladné stanovisko, byť ho

primárně nechtěl. Obviněný tedy jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1

písm. b) tr. zákoníku.

67. Pokud pak obviněný argumentuje tím, že poškození nedodrželi

nezbytnou míru opatrnosti, tak i tato argumentace je podřaditelná pod zvolený

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť s jistou dávkou

tolerance. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že pokud by nezbytnou míru

opatrnosti úvěrující společnosti a společnosti poskytující zápůjčku dodržely,

tak by smlouvy nebyly uzavřeny. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že

dovolatel zcela pomíjí, že pokud se týká naplnění znaků skutkové podstaty

úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, tak za sjednávání úvěrové

smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. R

6/2004-I.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy

provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy tudíž nelze chápat zúženě a považovat za

ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, když za její sjednávání je třeba

považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází (srov. R 28/2017).

Proto lze mít za to, že uplatněná námitka by se mohla vztahovat jen k naplnění

kvalifikované skutkové podstaty podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku.

68. Nejprve je nezbytné uvést, že námitkou ohledně nedodržení nezbytné

míry opatrnosti ze strany poskytovatelů úvěrů a zápůjčky se zabývaly již oba

soudy nižších stupňů, když předmětnou námitku uplatnil obviněný i v rámci

řízení před soudy nižších stupňů (viz 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně a body 23 až 25 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), když zejména

soud druhého stupně reagoval i na jistý vývoj judikatury v tomto směru.

Nejvyšší soud považuje závěry soudů nižších stupňů za správné a pro stručnost

na ně zcela odkazuje.

69. Přesto považuje dovolací soud za vhodné na tuto argumentaci blíže

reagovat. Nejprve je třeba připomenout, že za nedodržení nezbytné míry

opatrnosti je třeba považovat takovou situaci, kdy poškozený neprojeví žádnou

alespoň minimální obezřetnost, tedy nezjistí si, či nemá o druhé straně

závazkového právního vztahu alespoň minimální údaje. V praxi přitom nelze

vyžadovat absolutní obezřetnost, neboť tento požadavek by znamenal, že by se

účastníci smluvních vztahů podle občanského zákoníku nemohli nikdy stát obětí

trestného činu podvodu, popř. jiného trestného činu proti majetku (např.

zpronevěry) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo

85/2017). Nadto je třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, že by snad úvěrová

společnost nepostupovala při uzavírání úvěrové smlouvy s patřičnou

obezřetností, by sama o sobě nevylučovala trestní odpovědnost pachatele za

trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku (viz rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 855/2016). Obecně platí, že

splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit

úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po

žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování

úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje, je

vytvořen podklad pro následné prověřování. I v případě, že by se dalo

konstatovat určité spoluzavinění či nedůslednost zaměstnanců poškozeného

subjektu na vzniku škodlivého následku, nebyla by tím žádným způsobem zmenšena

či dokonce vyloučena trestní odpovědnost pachatele za jednání, jímž naplnil

všechny zákonné znaky úmyslného trestného činu v užité právní kvalifikaci. V

rovině trestního práva je nepřípustné, aby měl pachatel prospěch z přílišné

důvěřivosti, nedostatečné opatrnosti či informovanosti poškozeného, kterou

zneužil svým podvodným jednáním. Současně platí, jak již bylo naznačeno, že na

úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž

přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné

činnosti.

70. Z pohledu námitek obviněného je možno konstatovat, že tento namítá

ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211

tr. zákoníku, byť toliko implicitně, že úvěrové společnosti porušily ustanovení

§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru, podle kterého jsou

úvěrové společnosti povinny před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo

změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše

spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě

nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od

spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení

úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Podle odst. 2 § 86 zákona

č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, úvěrové společnosti při posouzení

úvěruschopnosti spotřebitele posuzují zejména schopnost spotřebitele splácet

sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání

příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu

majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru

vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z

prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z

finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský

úvěr bez ohledu na své příjmy. Z uvedených ustanovení tedy vyplývá povinnost

úvěrových společností jako poskytovatelů úvěrů ověřit si schopnost žadatelů

hradit poskytnutý úvěr, když ovšem mohou vycházet z informací žadatelů, což

zákon dokonce výslovně připouští, když také mohou nahlédnout do databází

umožňujících posouzení úvěruschopnosti žadatele. Při získávání relevantních

informací za účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele tedy úvěrové společnosti

vycházejí jak z informací dodaných žadatelem, tak z informací, které získává z

jiných dostupných zdrojů při respektování principu přiměřenosti nejvýše v

rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním

respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Ustanovení §

86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, výslovně

předpokládá, že úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a

výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů. Jinak vyjádřeno,

za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých

je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je

nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti

posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho

hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto

primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního

žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje, je vytvořen podklad pro

následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti

posoudit schopnost žadatele úvěr splatit, nelze také pominout výši požadovaného

úvěru.

Není totiž pochyb o tom, že jiné požadavky na splnění této povinnosti

budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v

případě statisícových částek.

71. Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že úvěrové společnosti jsou

povinné samy si zjišťovat informace ohledně úvěruschopnosti klienta a také

prověřovat informace, které jim žadatel o úvěr poskytne. Z pohledu tohoto

prezentovaného závěru je ovšem třeba uvést, že je vždy nutno minimálně

zvažovat, jaké informace je nutno od obviněného požadovat a do jaké hloubky je

nutné je prověřovat za situace, kdy obviněný požadoval úvěry v částkách, které

nepřesahovaly částky odpovídající výši jeho měsíčního příjmu s výjimkou úvěru v

případě pod bodem I. a), b) rozsudku soudu prvního stupně. Podle Nejvyššího

soudu zvýšená opatrnost úvěrových společností by měla být zejména u poskytování

úvěrů v řádech mnohem vyšších, které výrazně přesahují měsíční příjem žadatele.

Proto na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že této povinnosti

úvěrové společnosti dostály, když jednak všechny požadovaly při sjednávání

úvěrové smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření

úvěrové smlouvy podstatné (údaj o výši příjmu, výši splátek, náklady na

bydlení, výživné apod. – blíže viz § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o

spotřebitelském úvěru), takže lze mít za to, že zjistily údaje potřebné k

ověření schopnosti obviněného hradit poskytnuté úvěry a půjčky. Zde je namístě

uvést, že obviněný požadoval na úvěrech různé částky, když nejnižší částka

požadovaného úvěru činila 3.000 Kč a nejvyšší požadovaný úvěr činil částku 150

000 Kč, takže míra prověřování schopnosti obviněného hradit splátky úvěrů ze

strany úvěrových společností odpovídala výši těchto požadovaných úvěrů. V tomto

směru je třeba podotknout, že obviněný v uvedeném období skutečně pracoval,

když i jeho pracovní pozice odůvodňovala určitou stabilitu příjmu (obviněný byl

státní zaměstnanec), měl pravidelný měsíční příjem, který nebyl nijak nízký,

naopak přesahoval výrazně průměrnou výši mzdy v daném období, neměl žádné

vyživovací povinnosti, přičemž i jeho manželka pracovala, nebyla proti němu

vedena žádná exekuce, nebyl v dané době veden v evidenci dlužníků a nebyl v

úpadku ani v insolvenci. Nakonec nelze také pominout, že obviněný již předtím u

těchto společností sjednal různé úvěry, které řádně splatil, což nepochybně

zvyšovalo jeho kredit u předmětných úvěrových společností. Navíc si uvěrové

společnosti vyžádaly výpisy z účtu a potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele.

72. Pokud pak obviněný akcentuje skutečnost, že předložil úvěrujícím

společnostem výpisy z účtů, ze kterých byla patrna výše jeho splátek na

úvěrech, takže si výši jeho splátek mohly úvěrující společnosti ověřit, tak ani

této námitce nelze přisvědčit. Z výpisu z účtu obviněného, které předložil ke

svým žádostem, byly totiž patrny jen některé splátky úvěru, které odpovídaly

tvrzeným údajům obviněného o výši jeho měsíčních splátek. Jinak řečeno, z

výpisu z účtu nebyly patrny všechny splátky, které byl obviněný povinen hradit

měsíčně, nebo k jejichž hrazení přistoupil. Navíc je třeba uvést, že to byl

právě obviněný, který při vědomí toho, že není schopen ze svého příjmu hradit

předchozí splátky a že nemá dostatek příjmů na úhradu svých pravidelných

měsíčních životních potřeb, úmyslně, aby získal další finanční prostředky na

úhradu svých předchozích dluhů, úvěrovým společnostem zatajil při sjednávaní

úvěrů rozhodné skutečnosti týkající se výše jeho splátek a to vždy, přičemž tak

činil proto, aby získal úvěr, neboť si musel být vědom toho, že výše jeho

splátek a životních nákladů převyšuje jeho příjmy a že pokud by skutečně uvedl

pravdivé údaje, tak by úvěry nezískal. Následná částečná úhrada sjednaných

úvěrů nemá vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného, když z jeho

strany se nepochybně jednalo o tzv. vytloukání „klínu klínem“. Stejné závěry

lze vztáhnout i na zachování potřebné míry opatrnosti v případě skutku pod

bodem II. rozsudku soudu prvního stupně (smlouvy o zápůjčce). Proto této

námitce nelze přisvědčit.

73. Jak již bylo konstatováno, obviněný dále uplatnil námitku

subsidiarity trestní represe. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu

trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu

§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.

Obviněný při uplatnění této námitky uvádí, že by mu jednání pod body I písm.

c), d) rozsudku soudu prvního stupně nemělo být kladeno za vinu, když předmětné

úvěry uhradil, a to ještě před lhůtou splatnosti.

74. Předně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje

jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace

trestního práva. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst.

2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní

důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých,

ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Obecně lze tedy říci, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí

aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním

prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Podle § 13 odst. 1 tr.

zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje

za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto

ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny

znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je

třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím

zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

75. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má

význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní

represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se

neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném

případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji

zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2

tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty

trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s

ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu

nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že

posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se

vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

76. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu

ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb.

rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího

soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity trestní represe, v nichž

bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn.

6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu

závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost

postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe

(resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace

trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata

byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli

při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na

primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních

odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.

Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního

principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst.

1 tr. ř.“.

77. Nejprve je třeba uvést, že odvolací soud se požadavkem obviněného na

aplikaci ustanovení § 12 odst. 1 tr. zákoníku zabýval (viz bod 29 odůvodnění

rozsudku soudu druhého stupně), když dospěl k závěru, že v dané věci nejsou

splněny zákonné podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení. Protože obviněný ovšem

tuto námitku v rámci podaného dovolání upřesnil, když jí výslovně vztahuje ke

skutkům pod body I. c) a d), tak se Nejvyšší soud k této námitce blíže

vyjádřil. Obviněný při formulaci této námitky podle Nejvyššího soudu jednak

pomíjí, že jednání pod body I. c), d) nepředstavuje samostatné skutky, nýbrž se

jedná o dílčí útoky pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu, který byl

zahájen v dubnu 2019, tedy je součástí jednoho pokračujícího skutku. Současně

přehlíží, že již samotným uvedením nepravdivých informací při sjednávání úvěru

naplnil obviněný skutkovou podstatu přečinu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.

Nelze ani souhlasit s tím, že by použití ustanovení § 12 odst. 1 tr. zákoníku

odůvodňovala skutečnost, že úvěry byly uhrazeny. Předně je třeba zdůraznit, že

tato námitka je jistým způsobem ne zcela odpovídající, když v případě úvěru od

společnosti Zaplo Finance [skutek I. c)] sice byl úvěr uhrazen, ovšem úvěr

nebyl od počátku hrazen řádně a včas. V případě jednání skutku pod bodem I. d)

sice úvěr byl uhrazen, což bylo vyjádřeno ve skutkových zjištěních, ovšem

obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu

úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Nakonec uhrazení tohoto

úvěru bylo i jistým způsobem logické, když se jednalo o úvěr v minimální výši a

jeho řádná úhrada nepochybně navenek posílila důvěryhodnost obviněného a

vyvolala dojem, že je schopen svým závazkům dostát. Nejvyšší soud má tedy za

to, že tyto skutky zapadají do celkového způsobu páchání trestné činnosti

obviněným a jako takové nevykazují žádné okolnosti, které by neodpovídaly

spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové

podstaty. Naopak zjištěné skutečnosti odpovídají běžnému způsobu páchání

trestné činnosti tohoto charakteru. Proto shledal dovolací soud tuto uplatněnou

námitku za zjevně neopodstatněnou.

78. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)

tr. ř., který shledává v tom, že odvolací soud sice rozhodl o nároku na náhradu

škody, ovšem ve zbytku jeho odvolání nezamítl jako nedůvodné, takže podle něho

se jedná o chybějící výrok. Tato námitka obviněného je pod citovaný dovolací

důvod podřaditelná, ale v tomto konkrétním případě nemá opodstatnění. V daných

souvislostech je nutno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 16. 10.

2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, ze

dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo

52/2021, ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1041/2021, a jiné), v nichž

Nejvyšší soud reagoval i na dřívější rozpornou rozhodovací praxi Ústavního

soudu ve vztahu k otázce, zda musí odvolací soud v případě, kdy alespoň zčásti

vyhoví opravnému prostředku a napadené rozhodnutí, byť jen zčásti, zruší,

učinit o zbývající části námitek formální (zamítavý) výrok. Nejvyšší soud v

těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že je-li z odůvodnění rozhodnutí

odvolacího soudu zřejmé, že soud odvolacím námitkám nepřisvědčil, nedopustil se

pochybení – vady v podobě chybějícího výroku – pokud takový závěr ve výrokové

části nikterak nevyjádřil, např. výrokem, že jinak, tj. kromě výroku, jenž

zrušil a ohledně něhož znovu rozhodl, zůstal napadený rozsudek soudu prvního

stupně nedotčen. Jinak vyjádřeno, jestliže se odvolací soud s námitkami

obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, nelze tvrdit, že se těmito

nezabýval jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně

z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil. Navíc lze závěrem ovšem

poznamenat, že soud druhého stupně svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným

výrokům odvoláním napadeného rozsudku týž právní stav, jako by ohledně nich

podané odvolání de facto zamítl (blíže viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 640/2016, obdobně viz rozhodnutí

publikované pod č. T 531 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Současně dovolatel zcela pomíjí, že odvolací soud sice změnil výrok o náhradě

škody, ale zároveň výrokem rozhodl, že jinak zůstává napadený rozsudek

nezměněn, čímž odvolací soud nezpochybnitelným způsobem dal najevo, že ve

zbývající části podané odvolání obviněného považuje za nedůvodné.

79. Nadto v dané souvislosti pro jistou přesnost je vhodné podotknout,

že s odlišnými závěry své judikatury k otázce rozhodování odvolacího (resp.

dovolacího) soudu podle § 258 odst. 2 (resp. § 265k odst. 2) tr. ř. se již

vypořádal Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-

st. 56/22. V předmětném stanovisku zaujal právní názor, že porušením čl. 36

odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2

odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy

České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí

odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu §

265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o

ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok

zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části;

podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami. Proto

ani této argumentaci nemohl dovolací soud přisvědčit.

80. Nejvyšší soud považuje na závěr s ohledem na obsah a charakter

podaného dovolání obviněného za vhodné a potřebné dodat, že problematikou stran

námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce

(odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval

Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí

ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro

lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6

odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí,

„nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že

odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí

odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí

pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně

vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným

námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

81. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolatel podal

dovolání z důvodu, které lze sice částečně podřadit pod dovolací důvody uvedené

v § 265b odst. 1 písm. h) a písm. l) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou

zjevně neopodstatněné.

V.

Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

82. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil

podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace jim uplatněným

dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. sice zčásti

odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k

tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná

pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva

obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §

265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r

odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění

tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož

„v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede

důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu

odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 7. 2025

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu