5 Tdo 855/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 11. 2016 o

dovoláních, která podali obvinění J. R., L. K., MUDr. I. B., I. O., A. M.,

Ing. J. J. a D. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3.

2015, sp. zn. 5 To 487/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 126/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných J. R., L.

K., MUDr. I. B., A. M., Ing. J. J. a D. P. o d m í t a j í .

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu se dovolání obviněné I. O. o d m í t á.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 39

T 126/2013, byli obvinění J. R., L. K., MUDr. I. B. a I. O. za jednání uvedené

pod body A) I. 2), 3), 13) a 16) výroku o vině odsouzeni za trestný čin

úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961

Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“),

obviněný A. M. za jednání uvedené pod body A) II. 1) a 2) výroku o vině za

trestné činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) ve formě

organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, obviněný Ing. J. J. za

jednání uvedené pod body A) III. 1) – 18) výroku o vině za trestný čin

porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2

písm. a), odst. 3 tr. zákona, a obviněný D. P. za jednání uvedené pod body A)

IV. 1) – 8) výroku o vině za trestné činy porušování povinnosti při správě

cizího majetku podle § 255a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Výše uvedeným

rozsudkem rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 rovněž o vině a trestu dalších 23

obviněných, resp. o zproštění obžaloby jedné z těchto obviněných, kteří však

nepodali dovolání, proto se jimi Nejvyšší soud nebude blíže zabývat.

2. Obviněným J. R., L. K., MUDr. I. B. a I. O. soud prvního stupně

uložil podle § 250b odst. 4 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvou let,

jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na

zkušební dobu dvou let; zároveň jim podle § 59 odst. 2 tr. zákona bylo uloženo,

aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradili škodu, kterou trestným

činem způsobili. Obviněnému A. M. byl podle § 250b odst. 4 a § 35 odst. 1 tr.

zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon

byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále

obviněnému Ing. J. J. byl podle § 255 odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí

svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.

zákona rovněž zařazen do věznice s ostrahou. Konečně obviněnému D. P. soud

uložil podle § 255a odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí

svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem podle § 58 odst. 1 a § 59 odst.

1 tr. zákona na zkušební dobu čtyř let.

3. Obvodní soud pro Prahu 7 stejným rozsudkem zprostil obviněné Ing. J.

J. a D. P. podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby státního zástupce Obvodního

státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 1 ZT 139/2012,

pro jednání, jež je blíže specifikováno ve zprošťujícím výroku rozsudku soudu

prvního stupně, s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným

činem.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným A. M., Ing. J. J. a D. P.

(a dalším třem obviněným, kteří v této věci nepodali dovolání) uložena

povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené obchodní společnosti

Česká spořitelna, a. s. (dále jen „ČS“), ve výši 1 069 904 Kč; poškozená ČS

byla podle § 229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem uplatněného nároku na náhradu

škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění výše

uvedených trestných činů dopustili tím, že

A)

I.

poté, co organizátoři trestné činnosti obvinění B. R. a M. J. navedli pod

příslibem bezpracného zisku ostatní níže uvedené obviněné k založení obchodních

společností (údajně za účelem nákupu pozemků a jejich zasíťování) a následně

tyto osoby přesvědčili, aby jménem těchto nově založených obchodních

společností uzavřely úvěrové smlouvy s ČS, kdy bylo předem sjednáno, že se tyto

osoby vzdají faktického obchodního vedení předmětných společností a výkonu

funkcí jednatelů ve prospěch organizátora trestné činnosti, nebudou jménem

obchodní společnosti činit žádné právní úkony, a že splátky úvěru bude hradit

jiný subjekt – obviněný B. R. (resp. obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o.,

nebo BONEA GROUP, s. r. o.),

a poté, co organizátoři trestné činnosti přesvědčili pod příslibem vysokého

výdělku obviněného Ing. R. S. k tomu, aby se stal jednatelem obchodní

společnosti BONSTAV, s. r. o., a zároveň aby jednatelské oprávnění generální

plnou mocí převedl na obviněného J. V., kdy bylo předem dojednáno, že se

obviněný Ing. R. S. vzdá faktického obchodního vedení společnosti a výkonu

funkce jednatele ve prospěch organizátora trestné činnosti, a že nebude jménem

obchodní společnosti činit žádné právní úkony, za situace, kdy věděl, že

obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., vystavila zálohové faktury na

mnohamilionové částky, a že na účet vedený pro obchodní společnost BONSTAV, s.

r. o., byly tyto částky připsány, kdy obviněný Ing. R. S. znal veškeré

okolnosti, z nichž mohl dovodit, proč organizátoři trestné činnosti i obviněný

J. V. nemohou vykonávat funkce statutárních orgánů obchodních společností,

obviněný J. V. založil s využitím výše zmiňované plné moci jménem obchodní

společnosti BONSTAV, s. r. o., účet u ČS, a vždy, jakmile byly na účet připsány

finanční prostředky představované uvolněnými úvěrovými prostředky z úvěrů

poskytnutých jednotlivým níže uvedeným obchodním společnostem, zadal příkaz k

úhradě předmětných částek na účet vedený pro obchodní společnost BONEA GROUP,

s. r. o., a následně tyto prostředky v hotovosti z účtu vybral a předal je

organizátorům trestné činnosti, kdy tyto prostředky nebyly využity k realizaci

díla představovaného zasíťováním pozemků,

přičemž obvinění Ing. R. S. a J. V. (srozuměni s tím, že se podílí na trestné

činnosti organizátorů trestného činu) takto jednali s cílem získat neoprávněný

finanční prospěch, a takto postupovali v níže uvedených případech:

2) obvinění Ing. R. S., J. V. a J. R.:

poté, co se obviněný J. R. pod příslibem bezpracného zisku stal podle instrukcí

organizátora trestné činnosti jednatelem obchodní společnosti Forces CZ, s. r.

o., uzavřel jejím jménem dne 17. 12. 2008 v pobočce ČS úvěrovou smlouvu, podle

které se ČS zavázala poskytnout obchodní společnosti úvěr až do výše 2 000 000

Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků a jejich zasíťování, jehož řádné a

včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům zapsaným v

katastrálním území B., obec J.,

přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl obviněný J. R. nepravdivé údaje,

neboť deklaroval, že obchodní společnost bude mít dostatek finančních

prostředků k úhradě úvěrových splátek, ačkoli věděl, že ta nebude vyvíjet

fakticky žádnou podnikatelskou činnost a nebude generovat zisk, ačkoli bylo

předem domluveno, že splátky úvěru bude ČS hradit jiný subjekt (tj. obviněný B.

R., potažmo obchodní společnost BONSTAV, s. r. o., nebo obchodní společnost

BONEA GROUP, s. r. o.), a ačkoli bylo předem sjednáno, že se vzdá ve prospěch

organizátorů trestné činnosti výkonu jednatelského oprávnění a faktického

obchodního vedení, a byl tak srozuměn s tím, že se podílí na trestné činnosti,

kdy následně uvolněné úvěrové prostředky byly převedeny na účet obchodní

společnosti BONSTAV, s. r. o., čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v

celkové výši 1 999 980 Kč, peněžní prostředky byly z účtu této obchodní

společnosti s vědomím Ing. R. S. vyzvednuty obviněným J. V. a byly použity pro

jiný než pro sjednaný účel, kdy po splatnosti úvěru zůstala k doplacení částka

na jistině ve výši 1 889 980 Kč, čímž obvinění způsobili - po odečtení hodnoty

zástavy (stanovené ke dni 19. 4. 2010, kdy úvěr přestal být splácen), tj.

částky 1 390 000 Kč - poškozené ČS škodu ve výši 609 980 Kč.

3) obvinění Ing. R. S., J. V. a L. K.:

poté, co obviněná L. K. založila podle instrukcí obviněných J. V. a B. R.

obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., motivována bezpracným výdělkem uzavřela

jako jednatelka této obchodní společnosti dne 26. 2. 2009 v pobočce ČS úvěrovou

smlouvu, podle které se ČS zavázala poskytnout obchodní společnosti úvěr až do

výše 2 000 000 Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků a jejich zasíťování,

jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům

zapsaným v katastrálním území B., obec J.,

přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla obviněná L. K. nepravdivé údaje,

neboť deklarovala, že obchodní společnost disponuje dostatkem finančních

prostředků, aby mohla hradit úvěrové splátky, ačkoli tomu tak nebylo, kdy

věděla, že ta nebude vyvíjet fakticky žádnou podnikatelskou činnost a nebude

generovat zisk, a její příjmy jako fyzické osoby by také nepostačovaly k úhradě

úvěrových splátek, a zatajila, že bylo předem domluveno, že splátky úvěru bude

ČS hradit jiný subjekt (tj. B. R., potažmo obchodní společnost BONSTAV, s. r.

o., nebo obchodní společnost BONEA GROUP, s. r. o.),

kdy následně uvolněné úvěrové prostředky byly odeslány na účet obchodní

společnosti BONSTAV, s. r. o., čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v

celkové výši 2 000 000 Kč, peněžní prostředky byly z účtu této obchodní

společnosti s vědomím Ing. R. S. vyzvednuty J. V. a byly použity pro jiný než

pro sjednaný účel, kdy po splatnosti úvěru zůstala k doplacení částka na

jistině ve výši 1 909 208 Kč, čímž obvinění způsobili - po odečtení hodnoty

zástavy (stanovené ke dni 20. 5. 2010, kdy úvěr přestal být splácen), tj.

částky 1 300 000 Kč - poškozené ČS škodu ve výši 609 208 Kč.

13) obvinění Ing. R. S., J. V. a MUDr. I. B.:

poté, co obviněný MUDr. I. B. založil podle instrukcí organizátora trestné

činnosti obchodní společnost EVERITEBILI, s. r. o., uzavřel coby jednatel této

obchodní společnosti dne 30. 6. 2009 v pobočce ČS úvěrovou smlouvu, podle které

se ČS zavázala poskytnout obchodní společnosti úvěr až do výše 2 000 000 Kč s

vázaným účelem úvěru na koupi pozemků a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné

splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům zapsaným v

katastrálním území Z., obec Z.,

přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl obviněný MUDr. I. B. nepravdivé

údaje, neboť deklaroval, že obchodní společnost má dostatek finančních

prostředků k úhradě každoměsíčních splátek, ačkoli věděl, že tomu tak není, že

ta nebude vyvíjet podnikatelskou činnost, když od počátku věděl, že nebude

jménem obchodní společnosti úvěrové splátky hradit,

kdy následně uvolněné úvěrové prostředky byly poukázány na účet obchodní

společnosti BONSTAV, s. r. o., ačkoli nedisponoval odpovídající smlouvou o dílo

a přestože věděl, že na tvrzené dílo nebylo vydáno stavební povolení, umožnil

tím vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2 000 000 Kč, peněžní prostředky

byly obviněným J. V. převedeny z účtu této obchodní společnosti na účet

obchodní společnosti BONEA GROUP, s. r. o., a byly použity pro jiný než pro

sjednaný účel, kdy po splatnosti úvěru zůstala k doplacení částka na jistině ve

výši 1 901 998 Kč, čímž obvinění způsobili - po odečtení hodnoty zástavy

(stanovené ke dni 30. 4. 2010, kdy úvěr přestal být splácen), tj. částky 880

000 Kč - poškozené ČS škodu ve výši 1 021 998 Kč.

16) obvinění Ing. R. S., J. V. a I. O.:

poté, co obviněná I. O. založila podle instrukcí organizátora trestného činu

obchodní společnost REON PLUS, s. r. o., uzavřela jako jednatelka této obchodní

společnosti dne 25. 6. 2009 v pobočce ČS úvěrovou smlouvu, podle které se ČS

zavázala poskytnout obchodní společnosti úvěr až do výše 2 000 000 Kč s vázaným

účelem úvěru na koupi pozemků a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění

bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům zapsaným v katastrálním území

Z., obec Z.,

přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla obviněná I. O. nepravdivé údaje,

neboť deklarovala, že jako jednatelka bude jménem této obchodní společnosti

hradit každoměsíční úvěrové splátky, ačkoli od počátku věděla, že úvěrové

splátky ona jménem obchodní společnosti hradit nebude,

kdy následně uvolněné úvěrové prostředky byly poukázány na účet obchodní

společnosti BONSTAV, s. r. o., ačkoli nedisponovala odpovídající smlouvou o

dílo, a umožnila tím vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2 000 000 Kč,

peněžní prostředky byly obviněným J. V. převedeny z účtu této obchodní

společnosti na účet obchodní společnosti BONEA GROUP, s. r. o., a byly použity

pro jiný než pro sjednaný účel, kdy po splatnosti úvěru zůstala k doplacení

částka na jistině ve výši 1 930 000 Kč, čímž obvinění způsobili - po odečtení

hodnoty zástavy (stanovené ke dni 19. 4. 2010, kdy úvěr přestal být splácen),

tj. částky 920 000 Kč - poškozené ČS škodu ve výši 1 010 000 Kč.

II.

1) obvinění A. M., S. K., P. K. a P. R.:

obviněná P. R. poté, co založila obchodní společnosti Alter Vision, s. r. o. (k

jejímu založení ji pod příslibem bezpracného výdělku přesvědčil obviněný S.

K.), uzavřela s ČS úvěrovou smlouvu, podle níž se ČS zavázala poskytnout této

obchodní společnosti úvěr až do výše 1 900 000 Kč s vázaným účelem úvěru na

nákup a prodej piva, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla obviněná P.

R. nepravdivé údaje,

přičemž obviněný A. M. přiměl S. F., jednatelku obchodní společnosti SVET

NESSA, s. r. o., - poté, co ji s podvodným úmyslem obalamutil a přiměl k tomu,

aby jako jednatelka výše uvedené obchodní společnosti podepsala kupní smlouvu

na bytovou jednotku, aniž by tento úkon obviněný A. M. učinil vážně, a

deklarujíc, že se jedná o podpis zástavní smlouvy související s podpisem

smlouvy o hypotečním úvěru, jehož předmětem je poskytnutí úvěrových prostředků

vázaných na uhrazení kupní ceny za byt ve vlastnictví obchodní společnosti SVET

NESSA, s. r. o. – k podpisu smlouvy o zastavení nemovitosti, jíž byl ve

prospěch ČS zajištěn (zástavním právem banky k bytové jednotce) úvěr poskytnutý

obchodní společnosti Alter Vision, s. r. o., kdy obviněný S. K., bez vědomí a

souhlasu S. F., zajistil zpracování znaleckého ocenění předmětného bytu pro

sjednání úvěrové smlouvy,

načež neztotožněná osoba jménem P. R. (bez jejího vědomí a souhlasu) s cílem

podvodně vylákat uvolněné úvěrové prostředky předložila ČS zfalšované faktury,

kdy na základě těchto faktur byly úvěrové prostředky uvolněny, čímž došlo k

vyčerpání úvěru,

- kdy částka 1 100 000 Kč byla poukázána ve prospěch účtu vedeného pro

obchodní společnost SVET NESSA, s. r. o., kdy tuto částku následně předala S.

F. ve čtyřech platbách obviněnému A. M., takto však jednala v omylu domnívajíc

se, že je povinna mu vrátit předmětnou částku jako bezdůvodné obohacení,

- dále částka 200 000 Kč byla poukázána ve prospěch účtu vedeného pro

obchodní společnost MYSTERIUM PRAHA, s. r. o., načež byla hned druhý den

převedena obviněným P. K. na jeho vlastní účet,

- dále částka 150 000 Kč byla poukázána ve prospěch účtu vedeného pro

obchodní společnost STEPIS PRAHA, s. r. o., načež byla vyzvednuta obviněným P.

K. v hotovosti,

- a konečně částka 450 000 Kč byla poukázána ve prospěch účtu vedeného

pro obchodní společnost Atenz Trade, s. r. o., načež ještě stejný den bylo

obviněným S. K. vyzvednuto 449 000 Kč v hotovosti,

kdy obvinění S. K. a P. K. naložili s výše uvedenými finančními prostředky

nezjištěným způsobem,

přičemž po splatnosti úvěru poskytnutého obchodní společnosti Alter Vision, s.

r. o., zůstala k doplacení částka na jistině ve výši 1 885 000 Kč, čímž

obvinění způsobili - po odečtení hodnoty zástavy, tj. částky 1 000 000 Kč -

poškozené ČS škodu ve výši 885 000 Kč.

2) obvinění A. M., S. K. a V. V.:

obviněný V. V. poté, co jej (dosud nestíhaný spolupachatel – organizátor

trestné činnosti) A. G. navedl k tomu, aby se stal jediným společníkem a

jednatelem obchodní společnosti CRUACHAN, s. r. o., a aby požádal o poskytnutí

investičního úvěru v ČS – kdy poskytnutí úvěru obviněný S. K. předem projednal

s pracovníkem ČS Ing. J. J. – následně jménem obchodní společnosti CRUACHAN, s.

r. o., uzavřel dne 25. 2. 2009 v pobočce ČS úvěrovou smlouvu, podle které se ČS

zavázala poskytnout této obchodní společnosti úvěr až do výše 1 300 000 Kč s

vázaným účelem úvěru na nákup vína, kdy A. G. jako společník obchodní

společnosti BUDOVA GROUP, s. r. o., dojednal s jednatelem této obchodní

společnosti O. B. zajištění úvěru zástavním právem banky k budově a parcele

zapsaným v katastrálním území D., obec D.,

kdy následně uvolněné úvěrové prostředky byly převedeny na účet obchodní

společnosti +DS HOLDING-CZ, s. r. o., jež byly záhy v hotovosti vybrány

disponentem tohoto účtu obviněným A. M., čímž došlo k vyčerpání úvěru až do

výše 1 299 904 Kč, kdy po splatnosti úvěru zůstala k doplacení částka na

jistině ve výši 1 299 904 Kč, čímž obvinění (a doposud nestíhaný A. G.)

způsobili - po odečtení hodnoty zástavy, tj. částky 230 000 Kč - poškozené ČS

škodu ve výši 1 069 904 Kč.

III.

Obviněný Ing. J. J. jako zaměstnanec ČS na pozici firemního poradce oblastní

pobočky Praha-západ v období od 1. 8. 2008 do 30. 6. 2009 v rozporu se svou

povinností vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb.,

zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s interními předpisy

ČS, jakož i obecnou povinností vyplývající pro něho z pracovního řádu, s nimiž

byl seznámen a které byl povinen dodržovat, v 18 případech zpracoval na žádost

klientů návrhy úvěrů,

přičemž neprověřil reálné možnosti splácení úvěru, existenci a výši vlastních

zdrojů obchodní společnosti, účelovost navrhovaných úvěrů, nezohlednil, že

žadatelé o úvěr – právnické osoby – nedisponovali v době podání žádosti o úvěr

živnostenským oprávněním k předmětu činnosti vztahující se k účelu úvěru, jako

podmínku k uzavření smlouvy nebo čerpání úvěrových prostředků nevyžadoval

dokumenty, jež by jednoznačně mohly prokazovat účelovost poskytnutých

finančních prostředků (např. stavební povolení), bez prokázání a ověření

účelovosti umožnil čerpání úvěrových prostředků, nejméně v případě úvěrových

návrhů stran 15 obchodních společností zvolil nesprávný produkt financování

(namísto hypotečního zvolil investiční úvěr), nereflektoval skutečnost, že

většina obchodních společností žádajících o úvěr měla sídlo na téže adrese,

většina úvěrových prostředků byla čerpána ve prospěch téže obchodní společnosti

– BONSTAV, s. r. o., kdy se nejednalo o regionálně silnou obchodní společnost,

nýbrž o společnost nově založenou a bez referencí, dále nedostatečně stanovil

podmínky prvního a dalšího čerpání úvěrových prostředků, neprověřil účelovost

čerpaných úvěrových prostředků, a ve dnech 17. 12. 2008 – 30. 3. 2009 úvěrové

návrhy předložil obviněnému D. P., ačkoli věděl, že D. P. již v té době

pracoval na jiné oblastní pobočce banky a nebyl tak oprávněn schvalovat

předložené úvěrové návrhy, dále nevyhodnotil jako rizikovou situaci, kdy

jednatelé těchto obchodních společností úvěrové smlouvy a další listiny

podepsali, aniž by tyto podklady četli, kdy jednali za přítomnosti téže osoby

(obviněného B. R.), nejméně v jednom případě připustil, aby blankosměnka, jíž

byl poskytnutý úvěr zajištěn, byla podepsána jinou osobou, než jednatelem

obchodní společnosti, tj. avalistou, akceptoval pro účely čerpání úvěru

předložení smlouvy o díla, která však nebyla podepsána statutárním orgánem

zhotovitele a ke smlouvě nebyla přiložena plná moc osoby, která tuto smlouvu

podepsala, v jednom případě zfalšoval podpis jednatelky úvěrového dlužníka na

zápisu o jednání, jehož předmětem bylo nesplácení úvěru, v nejméně dvou

případech si byl vědom toho, že faktury předložené za účelem uvolnění úvěrových

prostředků byly zfalšovány,

kdy obviněný Ing. J. J. úmyslně postupoval v rozporu se svými povinnostmi

vyplývajícími z jeho pracovního poměru a z interních předpisů banky celkem v 18

případech (pro přesný popis jednotlivých případů viz tzv. skutkovou větu výroku

o vině rozsudku soudu prvního stupně), a porušením pracovních povinností tak

obviněný Ing. J. J.

IV.

Obviněný D. P. jako zaměstnanec ČS na pozici firemního poradce se schvalovacími

pravomocemi oblastní pobočky Praha-západ v období od 1. 8. 2008 do 30. 3. 2009

v rozporu se svou povinností vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zákoníku

práce, a v rozporu s interními předpisy ČS, jakož i obecnou povinností

vyplývající pro něho z pracovního řádu, s nimiž byl seznámen a které byl

povinen dodržovat,

poté, co mu obviněný Ing. J. J. předložil k posouzení a schválení úvěrové

návrhy, tyto schválil, dne 1. 8. 2008 úvěrový návrh ve vztahu k úvěru

poskytnutému obchodní společnosti BONEA GROUP, s. r. o., předložený Ing. J. J.

k provozní kontrole ke schválení doporučil, a to aniž by provedl řádnou

kontrolu předložených podkladů,

kdy předložené návrhy na poskytnutí investičního úvěru a související podklady

mu nemohly poskytnout ucelený přehled o žadatelích o úvěry, navrhované

transakci a riziku návratnosti poskytnutých finančních prostředků, kdy

předložené doklady nesplňovaly podmínky pro schválení úvěru pro předmětné

právnické osoby, dále nereagoval na fakt, že obviněný Ing. J. J. s ohledem na

deklarované využití úvěrových prostředků zvolil nesprávný úvěrový produkt

(namísto hypotečního zvolil investiční úvěr), nezohlednil, že žadatelé o úvěr –

právnické osoby – nedisponovali v době podání žádosti o úvěr živnostenským

oprávněním k předmětu činnosti vztahující se k účelu úvěru, nepožadoval jako

podmínku k uzavření smlouvy nebo čerpání úvěrových prostředků prokázání

účelovosti poskytnutých finančních prostředků (např. stavební povolení),

nereflektoval skutečnost, že většina obchodních společností žádajících o úvěr

měla sídlo na téže adrese, nedostatečně stanovil podmínky prvního a dalšího

čerpání úvěrů, dále ve dnech 17. 12. 2008 – 30. 3. 2009 návrhy na poskytnutí

investičního úvěru předložené obviněným Ing. J. J. schválil, ačkoli v té době

již působil na jiné oblastní pobočce ČS a nebyl tak oprávněn tyto návrhy

schválit, čímž umožnil uzavření úvěrových smluv a čerpání úvěrových prostředků,

kdy obviněný D. P. postupoval z vědomé nedbalosti v rozporu se svými

povinnostmi vyplývajícími z jeho pracovního poměru a z interních předpisů

banky, a při schvalovacím procesu neuplatnil potřebnou míru opatrnosti a

obezřetnosti ve vztahu k rizikovosti úvěru a reálnosti splácení úvěru, kdy

úvěry jím schválené byly následně vyhodnoceny jako ztrátové, a to celkem v 8

samostatných případech (pro přesný popis jednotlivých případů a výši způsobené

škody viz tzv. skutkovou větu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně),

přičemž v každém z těchto 8 případů způsobil poškozené ČS značnou škodu.

6. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění J. R., L. K., MUDr. I.

B., I. O., A. M., Ing. J. J. a D. P. (dále též spoluobvinění J. V., G. J., J.

S., R. S., J. S., M. L., S. Š., J. R. st., S. K., P. K., P. R., kteří nevyužili

práva podat dovolání), a rovněž státní zástupkyně Obvodního státního

zastupitelství pro Prahu 7 ve prospěch a zároveň i v neprospěch obviněného R.

S., a v neprospěch obviněných J. V., S. K., J. N. a D. P.

7. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl na podkladě

podaných odvolání rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr.

řádu tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně pokud jde o dovolatele v

části výroku o vině a v celém výroku o trestu obviněného Ing. J. J., dále ve

výroku o trestu obviněného A. M. a ve všech výrocích o náhradě škody zrušil.

Podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud ve vztahu k dovolatelům tak,

že v tzv. skutkové větě týkající se obviněného Ing. J. J. znovu vyslovil součet

jím způsobené škody pod bodem III. 1) až 18) na částku 20 354 055 Kč (původně

24 309 254 Kč, a uložil mu podle § 255 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody

v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst.

2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Obviněnému A. M. soud podle § 250b

odst. 4 a § 35 odst. 1 tr. zákona uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání

dvou let se zařazením do věznice s dozorem podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.

zákona. Zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně zůstal ohledně výše

uvedených obviněných beze změny. Městský soud v Praze však rozhodl též znovu o

nároku poškozené ČS na náhradu škody tak, že podle § 229 odst. 1 tr. řádu

poškozenou odkázal se všemi nároky na náhradu škody na řízení ve věcech

občanskoprávních.

8. Konečně odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání státní

zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ohledně obviněných J.

V., S. K. a D. P., a rovněž odvolání obviněných J. V., G. J., J. R., L. K., J.

S., R. S., J. S., M. L., S. Š., MUDr. I. B., I. O., J. R. st., P. K., P. R., a

D. P.

II. Dovolání obviněných

9. Rozsudek soudu druhého stupně napadli výše uvedení obvinění

dovoláními. Obviněný J. R. podal tento mimořádný opravný prostředek

prostřednictvím obhájce JUDr. Roberta Falbra, obviněná L. K. prostřednictvím

obhájkyně Mgr. Lucie Horákové, obviněný MUDr. I. B. prostřednictvím obhájce

Mgr. Jakuba Kotrby, obviněná I. O. prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra

Felta, obviněný A. M. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Lucie Vlkové Voňkové,

Ph.D., obviněný Ing. J. J. prostřednictvím obhájce Mgr. Bc. Davida Raise a

obviněný D. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Stanislava Berana.

10. Obviněný J. R. se v úvodu svého dovolání věnoval zákonnému vymezení

uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

(rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotněprávním posouzení). Následně namítl, že soud prvního stupně se

při výpočtu výše způsobené škody dopustil zřejmé chyby v počtech, kdy vyčíslil

škodu na 609 980 Kč, namísto správného výsledku 499 980 Kč. V důsledku toho

však došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání podle ustanovení § 250b

odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, namísto § 250b odst. 1, 3 tr. zákona.

Ačkoli stejnou výhradu uplatnil již v odvolání, nebylo mu vyhověno s tím, že

soud prvního stupně sice provedl nesprávný aritmetický součet, avšak vycházel z

nesprávného pojetí výše škody, za niž je nutné považovat celou výši

poskytnutého úvěru, tj. 2 000 000 Kč (srov. strana 56 rozsudku odvolacího

soudu). S tímto odůvodněním však dovolatel nesouhlasí a přiklání se ke způsobu

výpočtu škody soudem prvního stupně (tj. k částce 499 980 Kč). Podle jeho slov

„vzhledem k zásadě zákazu reformace in peius není možné odvolací námitku

odmítnout s tím, že výše škody je podle odvolacího soudu vyšší, než ji zjistil

soud prvního stupně“.

11. Rovněž zdůraznil, že došlo k extrémnímu nesouladu skutkových

zjištění s provedeným dokazováním, neboť ze žádného důkazu nevyplývá, že

obviněný ČS deklaroval, že obchodní společnost bude mít dostatek finančních

prostředků k úhradě úvěrových splátek (podle jeho názoru se v souladu se

zákonem zavázal toliko k vrácení úvěru ve stanovených splátkách, ale nikde v

úvěrových dokumentech neuváděl, že obchodní společnost Forces, s. r. o., má

nebo bude mít peníze na splácení úvěru). Bez adekvátního podkladu je rovněž

závěr soudu, podle něhož byl srozuměn s tím, že se podílí na trestné činnosti

jiných osob (výše uvedené podle něj není možno dovozovat z faktu, že pověřil

obviněného B. R. generální plnou mocí), nebo že spolupracuje s obviněnými R. S.

a J. V. Dovolatel naopak od počátku tvrdil, že obviněný J. V. zneužil plnou

moc, kterou dostal od obviněného R. S., a založil obchodní společnost BONSTAV,

s. r. o., otevřel bankovní účet, a poté, co dovolatel v dobré víře a se

souhlasem banky převedl zbytek úvěru na účet obchodní společnosti BONSTAV, s.

r. o., obviněný J. V. tyto peníze vybral a použil pro potřebu svou a svých

kolegů. Důvodem neschopnosti hradit splátky bylo jednání obviněného J. V., a to

na úkor obchodní společnost Forces CZ, s. r. o.

12. V závěru svého dovolání obviněný J. R. dodal, že nesplácení úvěru

předcházel „řetězec nepředvídaných jednání třetích osob, které dovolatel mohl

jen stěží předvídat“, proto nebylo možné dovodit ani jeho zavinění. S ohledem

na výše uvedené navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a

„věc vrátil k dalšímu řízení“.

13. Obviněná L. K. podala svůj mimořádný opravný prostředek rovněž z

důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V jeho úvodu

nejprve obecně namítla, že „skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku nebyl

skutečně prokázán“, dále že existují extrémní rozpory mezi učiněnými skutkovými

zjištěními a právními závěry obou soudů, a nebyla dodržena zásada in dubio pro

reo, kdy soudy předložené důkazy posoudily jednostranně a v její neprospěch,

resp. jí navržené důkazy vůbec neprovedly.

14. Dovolatelka vyslovila názor, že soudy nezohlednily odlišnosti jejího

jednání a paušálně ji označily za „bílého koně“. Přitom nebylo žádnými důkazy

prokázáno, že by vědomě uvedla při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje,

konkrétně, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., disponuje dostatkem

finančních prostředků k úhradě úvěrových splátek. ČS již před uzavřením úvěrové

smlouvy muselo být známo, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., je

založena velice krátkou dobu a tudíž nemá žádnou podnikatelskou minulost. Kromě

toho „její“ obchodní společnost měla zajištěny dostatečné prostředky na

financování předmětného podnikatelského záměru - obchodní společnost ARS BONA,

s. r. o., uzavřela s obchodní společností STYLOSTAV, s. r. o., smlouvu o

spolupráci, na základě které měla obdržet částku 500 000 Kč. Tuto skutečnost

měla potvrdit svědkyně M. P., jejíž výslech však soudy neprovedly.

15. Rovněž nebylo prokázáno, že by věděla, že obchodní společnost ARS

BONA, s. r. o., nebude fakticky vyvíjet žádnou podnikatelskou činnost a nebude

generovat zisk (byla založena pouze formálně) a že její příjmy jako fyzické

osoby nepostačují k úhradě úvěrových splátek. Naopak tato obchodní společnost

podle názoru obviněné vyvíjela podnikatelskou činnost se ziskem – prodávala

flétny. Daňová přiznání jsou sice za rozhodná zdaňovací období ztrátová, je

však „doložitelné“, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., měla faktický

obrat. Rovněž její finanční poměry jako fyzické osoby byly dobré - dovolatelka

se v souvislosti s úvěrovou smlouvou zavázala směnečným prohlášením, kdy ručila

vlastním majetkem včetně bytové jednotky, již vlastnila. Kromě toho v průběhu

odvolacího řízení předložila příjmové pokladní doklady, jež dokazují, že

splátky úvěru hradila - hotovost předávala přímo obviněnému J. V. Odvolací soud

však učinil závěr, že tato finanční plnění ze strany obviněné nemají žádný

význam, s čímž se dovolatelka neztotožňuje.

16. Konečně nelze mít za prokázané, že by zatajila splácení úvěru jiným

subjektem. Kromě toho soudy nezkoumaly, zda uvedení nepravdivého údaje bylo

vůbec objektivně způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a na

podporu svých tvrzení odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp.

zn. I. ÚS 631/05.

17. V rámci další výhrady dovolatelka namítla, že v dané věci se nejedná

o skutek natolik „společensky škodlivý“, aby bylo namístě uplatnění

trestněprávní represe. Zvoleným postupem tak došlo k porušení zásady

subsidiarity trestní represe (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014,

sp. zn. I. ÚS 3113/13), kdy soudy nesprávně zhodnotily naplnění „materiálního

znaku daného trestného činu, tj. dostatečného stupně společenské nebezpečnosti“

jednání obviněné pro společnost ve smyslu § 3 odst.1 a § 4 tr. zákona.

18. Dovolatelka je přesvědčena, že po uzavření smlouvy o úvěru vznikly

překážky, které jí bránily splnit závazek z úvěrové smlouvy a jež sama nemohla

v žádném případě v době uzavření smlouvy o úvěru předvídat (např. že nebude

vydáno stavební povolení na zasíťování předmětných pozemků, předmětný

projektový záměr se vůbec nebude realizovat a že prostředky z úvěru budou užity

zcela jiným způsobem). Soudy tak nezohlednily „subjektivní odpovědnost

obviněné, tj. odpovědnost za zavinění ve smyslu § 3 odst. 3, § 4, § 6 tr.

zákona“, přičemž nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, jako skutkový či

právní omyl či jednání ostatních obviněných (srov. nález Ústavního soudu ze dne

17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08).

19. V závěru svého dovolání obviněná L. K. zdůraznila, že jednáním ČS

byla sama poškozena, neboť soudy při vymezení „míry jejího pochybení“ vůbec

nezohlednily spoluzavinění banky, která nastavila chybné podmínky pro

poskytnutí a čerpání úvěru (na podporu svých argumentů odkázala na usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010).

20. V souvislosti s výše uvedeným proto navrhla, aby Nejvyšší soud

zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, příp. i rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 7, a „věc vrátil k dalšímu řízení“.

21. Obviněný MUDr. I. B. považoval za naplněné dovolací důvody podle §

265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. řádu. V rámci prvního z nich [§ 265b odst. 1

písm. d) tr. řádu] namítl, že bezprostředně po provedení výslechů jednotlivých

obviněných v hlavním líčení neměl možnost se k nim vyjádřit. Bylo mu řečeno, že

to bude možné až po provedení výslechu posledního obviněného, tj. až po téměř

pěti dnech konání hlavního líčení. Klást ostatním obviněným otázky mu (na

rozdíl od obhájců) nebylo umožněno vůbec. V tomto postupu spatřuje naplnění

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a porušení práva na

obhajobu ve smyslu čl. 38 odst. 2 alinea 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen „Listiny“). Rovněž vyjádřil nesouhlas s argumentací soudu druhého

stupně uvedenou na straně 51 jeho rozsudku.

22. V další části svého mimořádného opravného prostředku uplatnil

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění shledal v

nesprávném právním hodnocení znaku hrubě nepravdivý či zamlčený podstatný údaj.

Obviněný nejprve citoval odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, načež

konstatoval, že žádná ze skutkových okolností nemohla ve vztahu k jeho osobě

vést k závěru, že bance zamlčel podstatné údaje, či uvedl údaje hrubě

zkreslené. Následně polemizoval s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu a

vyjádřil se k jednotlivým skutkovým zjištěním týkajícím se solventnosti „jeho“

obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., dále k využívání služeb

zprostředkovatelů, k podpisu „předpřipravené“ úvěrové smlouvy, k existenci

směnky, prostřednictvím které se za zaplacení úvěru zaručil „osobně celým svým

majetkem“ a uzavřel, že ve vztahu k jeho osobě došlo ke zřejmé paušalizaci, kdy

orgány činné v trestním řízení nedokázaly rozlišit hranici mezi

„spolupachatelem hlavních organizátorů a naopak obětí – tedy dovolatelem“. Svou

námitku uzavřel konstatováním, že vzhledem k uvedeným skutkovým okolnostem mu

objektivně nemohlo být známo, že se jedná o „nestandartní úvěr“, který by jinak

banka neposkytla.

23. V části dovolání nazvané jako extrémní nesoulad skutkových zjištění

a úvah při hodnocení důkazů s právními závěry soudů odkázal obviněný mimo jiné

na odůvodnění napadeného rozsudku, v rámci něhož se Městský soud v Praze

vyjádřil v tom smyslu, že na odčerpání prostředků z účtu obviněný velmi dlouhou

dobu nereagoval, z čehož plyne, že byl s vyvedením úvěrových prostředků

srozuměn. S tím však dovolatel nesouhlasí, podle jeho názoru není takový závěr

podepřen žádným důkazem. Zdůraznil, že odčerpání úvěrových prostředků z účtu

„jeho“ obchodní společnosti pochopitelně s dotčenou bankou (tj. ČS) řešil, a to

prakticky okamžitě. Během veřejného zasedání dokonce navrhoval důkazy, které

svědčily o jeho aktivním přístupu k věci (sms zprávy od právního zástupce ČS);

ty byly však bez dalšího zamítnuty. Rovněž navrhoval výslech A. D., podle

odvolacího soudu tak učinil opožděně, s čímž dovolatel s poukazem na ustanovení

§ 249 odst. 3 tr. řádu nesouhlasil. V závěru této námitky dodal, že A. D. sice

nebyl z jeho strany navrhován k výslechu jako svědek (jelikož měl dovolatel za

to, že bude s ohledem na ostatní okolnosti obžaloby zproštěn), nicméně „měl-li

soud opačný názor, měl s ohledem na obsah jeho výpovědi A. D. vyslechnout.“

24. Dále se obviněný zabýval oceněním pozemků znaleckými posudky.

Namítl, že soud prvního stupně sice dospěl k závěru o zjevném nadhodnocení

pozemků sloužících mimo jiné jako zástava předmětných úvěrů, nicméně podle

dovolatele je určení obvyklé ceny pozemků pro laika značně obtížné, až

nereálné. Kromě toho soudy nekonfrontovaly Ing. Michala Olivu (pozn. znalce,

jež pro účel uzavření úvěrových smluv vyhotovil znalecké posudky na hodnotu

předmětných nemovitostí) se znaleckým posudkem znalce Ing. Stanislava Tulpy, a

přitom vzaly za prokázané, že v původním posudku byly dotčené nemovitosti

značně přeceněny. Jestliže však proti sobě stojí závěry dvou znaleckých

posudků, aniž by byla objektivním způsobem zpochybněna věrohodnost jednoho z

nich, není možné bez dalšího považovat za „správnější“ ten posudek, jež byl

vypracován z podnětu orgánů činných v trestním řízení.

25. S ohledem na výše uvedené je podle dovolatele zřejmé, že soudy obou

stupňů vyvodily pro něj nepříznivá skutková zjištění, jež nejsou podepřena

žádnými důkazy. Na závěru odvolacího soudu o „srozumění obviněného s podvodným

plánem organizátorů“ je řada pochybností, a důkazy, jež by mohly tyto

pochybnosti vyvrátit (např. navrhovaný výslech A. D.), odvolací soud

protiprávně odmítl s odkazem na opožděnost, nebo se k jejich provedení

nevyjádřil vůbec. Tento postup však neodpovídá § 2 odst. 5 tr. řádu, neboť v

této věci nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v

intenzitě dosahující „extrémního rozporu“ mezi skutkovými zjištěními a

vyvozenými právními závěry.

26. Proto obviněný MUDr. I. B. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil

příslušný výrok rozsudků soudů obou stupňů a dále aby sám rozhodl rozsudkem

tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, příp. aby přikázal soudu prvního stupně

věc znovu projednat a rozhodnout.

27. Obviněná I. O. v rámci svého mimořádného opravného prostředku (resp.

jeho doplnění) uvedla s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. řádu (až na jednu výjimku) prakticky stejné námitky, jako dovolatel J. R.

Nejprve konstatovala, že došlo k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s

provedenými důkazy, neboť z žádného důkazu nevyplývá, že obviněná deklarovala

hradit měsíční splátky úvěru v postavení jednatelky obchodní společnosti (podle

obviněné tato skutečnost nevyplývá z úvěrové smlouvy ani z jiného dokumentu),

dále že obchodní společnost REON PLUS, s. r. o., má nebo bude mít peníze na

splacení celého úvěru (podle obviněné banka akceptovala, že úvěr bude splácen z

prostředků, jež budou vygenerovány z realizace podnikatelského záměru, přičemž

na podporu svých argumentů odkázala na výpověď obviněného Ing. J. J. a naopak

odmítla výpověď svědka I. B.). Stejně tak odmítla své srozumění s tím, že se

podílí na trestné činnosti jiných osob (toto srozumění nelze podle dovolatelky

dovozovat z faktu, že udělila obviněnému B. R. generální plnou moc, chtěla tím

zajistit toliko bezproblémové splácení úvěru), a konečně tvrdila, že není možné

z žádného důkazu dovodit její vědomou spolupráci s obviněnými Ing. R. S. a J.

V., a stejně jako dovolatel J. R. popsala celý proces „vyvedení peněz“ z účtu

obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., obviněným J. V.

28. Následně poukázala na spoluzavinění ČS, jež umožnila obviněnému J.

V. mimo jiné „předem zřídit nelegální duplicitní účet ve prospěch obchodní

společnosti BONSTAV, s. r. o.“, který byl použit k odcizení peněz. Obviněná je

přesvědčená, že pokud by banka, resp. její „nedbale řízený personál“,

neporušila stanovená pravidla a neumožnila účet založit, škoda by jí nevznikla.

29. V závěru svého dovolání (stejně jako obviněný J. R.) konstatovala,

že nesplácení úvěru předcházel „řetězec nepředvídaných jednání třetích osob,

které dovolatelka mohla jen stěží předvídat“, a proto není dáno její zavinění.

S ohledem na shora uvedené Nejvyššímu soudu navrhla, aby zrušil rozsudek

odvolacího soudu a „věc vrátil k dalšímu řízení“.

30. Obviněný A. M. opřel své námitky o dva dovolací důvody obsažené v §

265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. V úvodu svého mimořádného opravného

prostředku se věnoval převážně skutkové stránce věci. Uvedl, že z mezí

provedeného dokazování zcela vybočuje závěr soudu, že převzal od S. F. částku 1

100 000 Kč ve 4 platbách. Příjmové doklady potvrzují převzetí této částky P. R.

a nikoli obviněným. Dovolatel odkázal na další listinné důkazy: dohodu o

narovnání ze dne 26. 8. 2009, smlouvu o úschově peněz, smlouvu o postoupení

pohledávek ze dne 21. a 24. 8. 2009 a o půjčce peněz mezi obviněným a S. F., a

dodal, že především dohoda o narovnání má dokazovat, že S. F. lhala. K doložení

svých tvrzení navrhoval provedení výslechu svědkyně - advokátky Mgr. A. R.

(dříve A.), čemuž sice soud vyhověl, avšak žádným způsobem se s jeho obsahem ve

vztahu k obhajobě nevypořádal a tento důkaz v rozsudku ani nezmínil. Dále se

vyjádřil k soudy zjištěnému skutkovému stavu a dodal, že na základě uvedených

skutečností nemůže výpověď svědkyně S. F. obstát, byť se s ní soudy obou stupňů

ztotožnily. Obdobně se vyjádřil k výpovědi obviněného V. V., jež tvrdil, že

kvitanci o převzetí peněz podepsal, přestože peníze od obviněného A. M.

nepřevzal, když takové tvrzení je podle dovolatele v rozporu se skutečnostmi

uvedenými svědkem A. G.

31. Dále je dovolatel názoru, že v odsuzujícím rozsudku nebyla zachována

totožnost skutku. Obviněný je např. obžalován z toho, že Ing. J. J. předal

faktury k proplacení a v odsuzujícím rozsudku tak učinila neztotožněná osoba [s

tímto pochybením podle dovolatele souvisí namítaná absence „zprošťujícího“

výroku - viz dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu], a dále obviněný

nebyl obžalován z převzetí částky 1 100 000 Kč od S. F. Podle dovolatele „je za

situace, kdy byl uznán vinným pouze na základě jedné z alternativ skutkového

děje, přičemž součástí obžaloby byla jiná alternativa, na místě obviněného

obžaloby zprostit v té části skutkového děje, pro kterou nebyla jeho vina

konstatována“.

32. Soud podle obviněného rovněž neuvedl, jaké nepravdivé údaje měl

bance sdělit, a dodal, že v bance nikdy osobně nebyl a znalecký posudek „na

byt“ sjednal znalec ČS.

33. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný A. M.

namítl, že přepis zvukového záznamu z hlavního líčení obsahuje řadu

nepřesností, jako např. že S. F. navrhla výslech advokátky Mgr. A. R. (dříve

A.), ačkoli fakticky provedení tohoto důkazu navrhl dovolatel. Chyba v přepisu

se týká rovněž výpovědi svědka A. G., který nikdy neuvedl, že „A. M. peníze

nevrátil“; výše uvedenou skutečnost může dovolatel doložit čestným prohlášením

tohoto svědka.

34. S ohledem na shora uvedené obviněný A. M. Nejvyššímu soudu navrhl,

aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a „věc vrátil k dalšímu projednání“.

35. Obviněný Ing. J. J. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. řádu. V rámci první námitky odmítl závěry obou soudů týkající se

hmotněprávní kvalifikace jeho jednání jako úmyslného trestného činu. Dodal, že

si nebyl nikdy vědom, že by svým postupem porušoval své povinnosti, nikdy bance

škodu způsobit nechtěl, ani nebyl s možným vznikem škody srozuměn.

36. Dovolatel na základě podkladů od klientů zadával požadavek k

provedení finanční analýzy do interní aplikace, kterou dále zpracovával

finančně - analytický útvar poškozené. Jeho vyhodnocení pak bylo pro něj jako

finančního poradce závazné, a podle tohoto výstupu byl úvěr buď poskytnut, nebo

zamítnut. Kromě toho při zajištění úvěru se vždy prováděl odhad znalcem, na

kterého obviněný nemohl mít a ani neměl žádný vliv. Tohoto znalce si vybíral

sám klient ze seznamu znalců akreditovaných bankou.

37. Soudy se rovněž vůbec nezabývaly „mírou zavinění“ obviněného ve

vztahu ke způsobení škody. Před poskytnutím úvěrů odhadl znalec hodnotu

nemovitostí (bez zasíťování) na celkovou částku 39 760 000 Kč, přičemž výše

poskytnutých jistin úvěrů činila celkem 41 000 000 Kč. Obviněný je přesvědčen,

že s ohledem na poměr objemu poskytnutých úvěrů k jejich zajištění nelze v

žádném případě dovodit jeho (byť i nedbalostní) zavinění ve vztahu ke

škodlivému následku velkého rozsahu. Celková výše škody byla způsobena jednak

nesplácením úvěrů klienty, ale zejména značným poklesem hodnoty zastavených

nemovitostí oproti jejich původnímu odhadu, což dovolatel nemohl v žádném

případě v době poskytnutí finančních prostředků vědět, či alespoň předpokládat.

Vzhledem k absenci (byť nedbalostního) zavinění mu nelze klást k tíži způsobení

tohoto následku a skutek tudíž nebylo možné právně kvalifikovat podle § 255

odst. 3 tr. zákona.

38. Obviněný rovněž odmítl závěry soudů obou stupňů o motivu jeho

jednání, za nějž považovaly získání finanční odměny v části pohyblivé složky

mzdy. V trestním řízení bylo naopak prokázáno, že tato odměna byla v poměru k

pevné měsíční mzdě dovolatele zcela marginální. Výše uvedený závěr je proto

naprosto nelogický a účelový.

39. V rámci pracovní smlouvy nebylo podle obviněného v žádném případě

uvedeno, že by zaměstnanec na této pozici nesl odpovědnost za řádné a včasné

splácení bankou poskytnutých úvěrů, resp. že by měl využívat „detektivní

nástroje“ k odhalování možných úvěrových podvodů. Rovněž oba napadené rozsudky

operují s údajným porušením vnitřních směrnic, avšak v průběhu dokazování

nebylo zjištěno konkrétní ustanovení směrnic, které by dovolatel porušil. Soudy

mu tak přičetly k tíži porušení povinností, které jako řadový zaměstnanec banky

na pozici firemního poradce vůbec neměl (a to ani z pohledu vnitřních směrnic,

ani uzavřené pracovní smlouvy).

40. Z dokazování naopak vyplývá, že jeho postup při schvalování

předmětných úvěrových produktů nijak nevybočoval ze standardní praxe zavedené

bankou, a obviněný proto neporušil žádná závazná pravidla. Dále se vyjádřil k

jednotlivým pochybením, které mu soudy kladly za vinu (k výběru nesprávného

produktu financování, k umožnění padělání podpisu na blankosměnce, k padělání

listiny - zápisu o jednání s úvěrovým dlužníkem ze dne 23. 9. 2009 a padělání

podpisu obviněné P. R. na této listině, k padělaným fakturám nalezeným v jeho

pracovním počítači, ke zpracování žádostí o investiční úvěry krátce před

zpřísněním podmínek pro jejich poskytování a v neposlední řadě k uvolňování

peněžních prostředků z úvěrových smluv) a předložil vlastní verzi skutkového

děje. Na závěr této námitky dovolatel shrnul, že neměl důvod se domnívat, že

postup, který v praxi mnoho let používal on i další zaměstnanci banky, by mohl

být někdy bankou kvalifikován jako porušení povinnosti.

41. Obviněný rovněž nesouhlasil s tím, že jej soudy označily za osobu,

která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, když z odůvodnění

rozhodnutí obou soudů není zřejmé, v čem měla tato zvláštní povinnost spočívat.

42. Jeho další výhrada se týkala otázky posouzení příčinné souvislosti

mezi údajným porušením povinnosti a vznikem škody. Podle názoru dovolatele

nemohla vytýkaná pochybení jednotlivě ani ve svém souhrnu přispět ke způsobení

škody, protože pokud by byly úvěrové produkty řádně spláceny, byl by jím

zvolený postup shledán naprosto správným.

43. Dovolatel dále podotkl, že oba soudy při výpočtu výše způsobené

škody pouze sečetly nedoplatky u všech 18 úvěrů, přičemž nevzaly v potaz

skutečnou hodnotu zajištění, kdy „cena předmětných pozemků stoupla a původní

odhad tak zjevně nebyl nijak nadhodnocen“. Po uplatnění zajištění je přitom

pravděpodobné, že banka nebude finančně poškozena. Výše škody tak nebyla soudy

řádně zjištěna, o čemž svědčí i fakt, že v adhezním řízení odkázaly banku s

jejími nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

44. Podle obviněného Ing. J. J. nebylo rovněž prokázáno, že spáchal

skutek, který je mu kladen za vinu. Navzdory tomu byl uznán vinným ze spáchání

trestného činu podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona, čímž

došlo „k porušení zásady in dubio pro reo a principu odpovědnosti za zavinění“.

Soudy přihlédly pouze k důkazům svědčícím v jeho neprospěch (svědecká výpověď

I. B. a důkazy hovořící v jeho prospěch pak označily za nevěrohodné (svědecké

výpovědi spolupracovníků V. D. a J. S.), čímž bylo porušeno právo obviněného na

spravedlivý proces. Navíc ČS předložila soudu podklady, které měly prokázat

porušení jeho povinností, den před vyhlášením rozsudku a dovolatel neměl

možnost se s nimi detailně seznámit.

45. Kromě toho na způsobení škody se podílela samotná banka, když

dostatečně systémově nezajistila proces schvalování úvěrů a tím přenesla

obchodní riziko na své řadové zaměstnance. Trestní postih dovolatele proto

porušuje zásadu subsidiarity trestní represe a dopadá tak na subjekty, u nichž

zákonodárce natolik přísný postup vůbec nezamýšlel. V závěru svého dovolání

namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně tvrdý a neproporcionální trest, jež

nereflektuje „společenskou nebezpečnost“ jeho jednání za situace, kdy on ani

nebyl osobou, která předmětné úvěry schvalovala.

46. Dovolatel Ing. J. J. proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby byl

„rozsudek v rozsahu podaného dovolání zrušen a věc byla vrácena soudu k novému

projednání a rozhodnutí“.

47. Konečně obviněný D. P., jenž opřel svůj mimořádný opravný prostředek

o dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v rámci své první

námitky uvedl, že soud druhého stupně při svém rozhodování vycházel z nesprávné

interpretace úvěrového procesu, zejména tzv. „zásady čtyř očí“, z čehož podle

obviněného pramení nesprávné právní posouzení skutku. Tato zásada totiž

nespočívá v kontrole úvěrové žádosti navrhovatelem a schvalovatelem (tj.

dovolatelem), nýbrž v jeho kontrole navrhovatelem a jeho dalším kolegou

profesně stejně postaveným. Teprve potom přichází na řadu schvalovatel návrhu

(tj. dovolatel), jehož formálním posláním je takový návrh schválit.

Schvalovateli se tedy předmětný dokument předkládá až v okamžiku, kdy je již

překontrolován osobou odlišnou od navrhovatele. Je zřejmé, že odvolací soud

vycházel z chybné interpretace této zásady založené na tom, že „ony čtyři oči“

patří zpracovateli návrhu (tj. obviněnému Ing. J. J.) a schvalovateli (tj.

dovolateli D. P.). Obviněný podotkl, že není v moci schvalovatele předjímat, že

navrhovatel bude jednat v rozporu s pravidly banky, či dokonce v rozporu se

zákony. Vzhledem k tomu, v jaké fázi úvěrového procesu dovolatel figuroval (tj.

ve fázi schvalovací), je zcela zřejmé, že nemohl ovlivnit nastavení podmínek

úvěrových smluv či jejich plnění; to se koneckonců s ohledem na povahu této

fáze úvěrového procesu ani nevyžadovalo.

48. Obviněný dospěl k názoru, že pro posouzení, zda svým jednáním

naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování (resp.

porušení) povinnosti při správě cizího majetku, měl soud prvního stupně

postupovat podle novější právní úpravy (tj. § 221 odst. 1, 2 tr. zákoníku),

protože je to ohledně výše uvedeného trestného činu pro dovolatele výhodnější

(podle novější právní úpravy se vyžaduje hrubá nedbalost, nikoli „pouze“

nedbalost vědomá). Vzhledem k tomu, že v jeho počínání není možno spatřovat

znaky hrubé nedbalosti, měl být dovolatel obžaloby zproštěn, protože v žalobním

návrhu označený skutek není trestným činem.

49. Dále dovolatel zopakoval argumentaci uvedenou již v jeho odvolání.

Nejprve popsal celý „úvěrový proces“, a doplnil, že nebylo v jeho silách

odhalit drobné nesrovnalosti v podkladech úvěrových žádostí, tím spíš, pokud se

k jeho rukám dostávaly poté, co je kontrolovali dva kvalifikovaní úředníci

banky. Navíc při zajištění úvěru se skutečnosti, jako je věk jednatele, zda má

s obchodem s pozemky nějaké skutečnosti apod., jeví jako zcela marginální a

nepodstatné. Stejně tak nebylo možné v předložených žádostech o úvěr

registrovat shodu v účetních údajích různých obchodních společností. Pokud jde

o to, že měl být zvolen úvěr hypoteční namísto investičního, tak podle tzv.

produktového listu není hranice mezi nimi jasně zřejmá. V závěru této námitky

dovolatel výslovně odmítl názor, že ve svém postavení nedisponoval oprávněním

schvalovat úvěry pobočky, na které již nebyl v rozhodné době zaměstnán, a

dodal, že v předmětnou dobu pobočka neměla žádného zaměstnance, který by

příslušnou pravomocí disponoval, proto byl postup schvalování napříč pobočkami

zcela pochopitelný.

50. S ohledem na shora uvedené obviněný D. P. Nejvyššímu soudu navrhl,

aby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, a aby sám rozhodl tak, že se

obviněný zprošťuje obžaloby.

III. Vyjádření k dovoláním a replika obviněných

51. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil

prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr.

Pavla Kučery (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se zabýval dovoláním

obviněného D. P. Námitky podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. řádu podle jeho názoru nemohou obstát, neboť se v podstatě jedná o

výhrady, které obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení a

soudy se s nimi dostatečným způsobem vypořádaly (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č.

T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který

vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Kromě toho soudy obou stupňů

dospěly ke správnému závěru o zavinění D. P. ve formě vědomé nedbalosti (nikoli

úmyslu), a zároveň správně konstatovaly, že „aplikace nového trestního zákoníku

by pro něj neměla žádný pozitivní efekt“. Interpretace pravidla „čtyř očí“

nemůže nijak ovlivnit posouzení dovolatelova zavinění, kdy rozhodné skutkové

závěry svědčí o naplnění tohoto znaku, a to bez ohledu na výklad této zásady.

52. K dovolání obviněného A. M. státní zástupce uvedl, že námitky

směřující do oblasti hodnocení důkazů a týkající se zvukového záznamu nelze pod

uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vůbec podřadit.

Navíc není pravdou, že by se soudy otázkou věrohodnosti jednotlivých aktérů

nevypořádaly, a učinily tak správným způsobem. Výhrada týkající se porušení

tzv. totožnosti skutku, je podle státního zástupce nedůvodná. V tomto případě

zůstala zachována (i přes určité modifikace) totožnost jak jednání, tak i

následku, proto nebyl dán žádný důvod pro vyslovení zprošťujícího výroku. Ve

vztahu k námitce nenaplnění objektivní stránky trestného činu odkázal státní

zástupce na znění tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního

stupně a na navazující část odůvodnění, z nichž jsou tyto znaky patrné.

53. Dovolací námitky obviněné L. K. týkající se tvrzené existence

extrémních rozporů a opomenutých důkazů označil státní zástupce za nedůvodné. U

ostatních výhrad dovolatelky (nebylo prokázáno, že se předmětný skutek stal,

nebyla zohledněna specifika jejího jednání, a proto byla nesprávně označena za

bílého koně, byla porušena zásada in dubio pro reo a důkazy byly hodnoceny

jednostranně) pouze stručně konstatoval, že je nelze pod uplatněný dovolací

důvod podřadit, a proto se k nim nebude vyjadřovat. Dále státní zástupce v

obecně rovině poznamenal, že obviněná ve svých námitkách vychází z jiného, než

soudy zjištěného skutkového stavu. Pokud spatřovala pochybení výlučně na straně

banky, jde podle státního zástupce o neopodstatněnou výhradu a odkázal na

odůvodnění napadeného rozsudku, zejména jeho strany 64 až 65. Rovněž námitku

„nedostatečnosti materiálního znaku“ vyvrátil Městský soud v Praze na stranách

66 až 67 svého rozsudku.

54. Státní zástupce je přesvědčen, že nemohou obstát ani námitky

obviněné I. O. Nelze se totiž ztotožnit s tvrzením, že napadené rozhodnutí trpí

extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy

naopak postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu,

přičemž odůvodnění obou rozsudků splňují požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr.

řádu a jako takové jsou plně přezkoumatelná. Dále konstatoval, že jednání

samotné poškozené není s ohledem na okolnosti trestné činnosti způsobilé

obviněné vyvinit, kdy dovolatelka svým jednáním naplnila veškeré objektivní i

subjektivní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu.

55. Obviněný Ing. J. J. v rámci svého dovolání (stejně jako obviněný D.

P.) prakticky jen opakoval svou obhajobu z předchozích stadií trestního řízení.

Soudy obou stupňů se s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu

zcela dostatečně vypořádaly, s jejich stanoviskem se státní zástupce plně

ztotožnil. Obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu, a to i ve vztahu k

těžšímu následku trestného činu. Zcela zřejmá je samozřejmě i příčinná

souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem škodlivého následku. Dovolatel

Ing. J. J. byl rovněž s ohledem na své postavení v ČS v pozici osoby mající

zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, neboť mu příslušela významná

pravomoc v oblasti poskytování úvěrů a tudíž v oblasti nakládání s prostředky

poškozené; jeho úkolem bylo mj. pečovat o zabezpečení a ochranu zájmů ČS.

56. K dovolání obviněného J. R. státní zástupce uvedl, že jím uplatněné

námitky nepovažuje za opodstatněné. Pokud jde o výši škody, ztotožnil se s

názorem Městského soudu v Praze, podle kterého sice není škoda na straně

poškozené ČS vypočtena správně, nicméně je nižší než skutečná, neboť při

správném způsobu jejího určení by byla vyšší, což však s ohledem na zásadu

zákazu změny k horšímu nepřichází v úvahu. Rozhodnutí netrpí ani extrémním

nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, jak bylo již

shora konstatováno.

57. Obviněný MUDr. I. B. v rámci svého mimořádného opravného prostředku

uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu, přičemž

první z těchto důvodů je naplněn, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti

obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Takové pochybení však

obviněný nenamítl. Jím tvrzené porušení zákonného ustanovení § 214 tr. řádu se

netýká přítomnosti v hlavním líčení či veřejném zasedání, nýbrž práva

obviněného vyjádřit se k prováděným důkazům. Tuto výhradu státní zástupce

nepovažuje za důvodnou ani v obecné rovině, protože obviněný o své právo

vyjádřit se k provedeným důkazům nebyl v konečném důsledku připraven; tuto

možnost měl, byť v jiném okamžiku, než by si přál. Rovněž výhrady podřazené

dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje státní

zástupce za bezpředmětné. Pokud se jedná o naplnění subjektivní stránky, jde v

podstatě o opakování obhajoby uplatněné v předchozích fázích trestního řízení,

s níž se oba soudy dostatečně a správně vypořádaly a v podrobnostech odkázal na

stranu 65 napadeného rozsudku. Státní zástupce je přesvědčen, že dovolatel

jednal úmyslně, kdy jeho argumenty, jimiž popíral naplnění subjektivní stránky

trestného činu, vycházejí z podstatné části z jiných skutkových zjištění, než

které učinily v této věci soudy. Přitom k námitkám, jež se opírají o jiný než

soudy zjištěný skutkový stav, nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet.

Stejně jako v případě obviněných J. R. a I. O. státní zástupce konstatoval, že

tvrzení o extrémním rozporu je zjevně neopodstatněné. V předmětných

rozhodnutích neshledal ani vadu spočívající v opomenutých důkazech, neboť soudy

se podle jeho názoru s relevantními důkazními návrhy vypořádaly zcela

dostatečně a řádně o nich rozhodly, příp. vysvětlily důvod jejich zamítnutí.

58. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního

zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.

59. K vyjádření státního zástupce zaslal následně dovolatel A. M. podání

ze dne 7. 7. 2016, jehož obsah se však netýkal výše uvedeného vyjádření, nýbrž

se fakticky jednalo o doplnění jeho dovolání, v rámci něhož víceméně jen

zopakoval dosavadní obhajobu již uplatněnou v mimořádném opravném prostředku.

60. Stanovisko k tomuto vyjádření zaslal dovolacímu soudu dne 30. 8.

2016 i obviněný Ing. J. J. V rámci něj zdůraznil, že nesouhlasí s názorem

státního zástupce, podle kterého se soudy obou stupňů s jeho námitkami plně

vypořádaly. Žádný ze soudů se dosud nezabýval zejména tím, které vnitřní

předpisy obviněný porušil, dále nebyla zohledněna hodnota zástav stanovená

znalcem (při stanovení reálné ceny zástavy by k žádné škodě na majetku

poškozené ČS ani nemohlo dojít) či pracovní zařazení obviněného. Vzhledem k

jeho nejnižší pozici zaměstnance mohl přijmout rozhodnutí o poskytnutí úvěru či

o jeho čerpání až po souhlasu spolupracovníků či svých nadřízených. Dovolatel

rovněž odmítl závěr státního zástupce, že bez jeho jednání by ke škodě nedošlo,

tedy že v jeho případě je dána existence příčinné souvislosti. Dodal, že pro

návratnost úvěru je vedle samotné „bonity klienta“ velmi důležitá hodnota

zajištění, o které měl informace ze znaleckého posudku. Pokud by znalec

stanovil hodnotu zástavy nižší, jistě by peněžní prostředky neuvolnil a úvěry

by v daném rozsahu nedoporučil ke schválení. V závěru svého vyjádření dovolatel

Nejvyšší soud požádal o přerušení výkonu napadeného rozsudku.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

61. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal,

zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné

lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. V

uvedených ohledech Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných obsahují

zákonné náležitosti a byly – až na dovolání obviněné I. O. – splněny i všechny

další formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.

a) Dovolání obviněné I. O.

62. Podle § 265e odst. 1 tr. řádu se dovolání podává u soudu, který

rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí,

proti kterému dovolání směřuje. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení v

případě, že se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a

zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno

nejpozději. Podle odstavce třetího téhož ustanovení lhůta k podání dovolání je

zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u

soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož

obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být

podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Konečně podle odstavce čtvrtého tohoto

ustanovení navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné.

63. Jak vyplývá z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky

založeném na č. l. 5328 trestního spisu, opis rozhodnutí odvolacího soudu byl

doručen obhájci JUDr. Vladimíru Feltovi prostřednictvím veřejné datové sítě do

datové schránky dne 12. 6. 2015. Z dokladu o doručení založeném na shodném

čísle listu trestního spisu je pak zřejmé, že obviněné I. O. bylo předmětné

rozhodnutí doručeno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 13. 6.

2015.

64. Dne 14. 8. 2015 učinila obviněná prostřednictvím výše jmenovaného

obhájce podání v elektronické podobě (e-mailem) u Obvodního soudu pro Prahu 7,

které obsahovalo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s

rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 a bylo adresovanému soudu doručeno téhož

dne. Shodné podání pak učinila rovněž v elektronické podobě (datovou zprávou)

prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky Obvodního soudu pro

Prahu 7, jež bylo doručeno dne 15. 8. 2015.

65. V daném případě tak lhůta k podání dovolání ve smyslu shora

citovaných ustanovení běžela ode dne doručení rozhodnutí soudu druhého stupně

obviněné I. O. a skončila dnem 13. 8. 2015 (čtvrtek). Tento den byl tudíž podle

§ 60 odst. 2 tr. řádu posledním dnem zákonem stanovené lhůty, v níž mohla

obviněná řádně uplatnit právo na dovolání jako mimořádný opravný prostředek.

Jestliže dovolání obviněné bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 7 až dne 14.

8. 2015, stalo se tak po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.

66. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. řádu)

Nejvyšší soud dovolání obviněné I. O. podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu

odmítl, neboť bylo podáno opožděně.

b) Dovolání obviněného J. R.

67. Ve vztahu k ostatním dovoláním v této věci je na úvod možné

podotknout, že některé námitky dovolatelů uvedené v jejich mimořádných

opravných prostředcích jsou téměř shodné, proto se s nimi Nejvyšší soud

vypořádá v rámci společné argumentace. Nejprve se bude zabývat výhradami

obviněného J. R., a to z pohledu (všemi dovolateli uplatněného) důvodu dovolání

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Na něj je možné úspěšně odkázat v

případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo

jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada

napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotněprávního ustanovení

trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání

trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti

činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně

posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni

dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat

nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v

nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod.,

neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při

aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, § 89 a násl.

tr. řádu, § 207 a násl. tr. řádu a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací

důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou,

která má hmotněprávní charakter.

68. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že námitky

obviněného je možno z větší části podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu; Nejvyšší soud je však posoudil

jako zjevně neopodstatněné z následujících důvodů.

69. V úvodu dovolání uvedená výhrada spočívající v nesouhlasu obviněného

s argumentací odvolacího soudu ohledně výše škody je sice ze své podstaty

námitkou hmotněprávní, nicméně jejím prostřednictvím dovolatel fakticky

nesouhlasí s odůvodněním rozsudku soudu druhého stupně, což ve vztahu k

dovolání přímo vylučuje ustanovení § 265a odst. 4 tr. řádu. Nejvyšší soud proto

pouze dodává, že je možné dát dovolateli za pravdu v tom, že soud prvního

stupně se skutečně v jeho případě dopustil početní chyby, když stanovil výši

škody na částku 609 980 Kč (tj. rozdíl mezi nesplacenou částí úvěru a hodnotou

zástavy stanovené znalcem). Správným výsledkem tohoto početního postupu je

totiž částka 499 980 Kč, která je těsně pod hranicí značné škody ve smyslu § 89

odst. 11 tr. zákona (tj. nejméně 500 000 Kč) a tvoří znak kvalifikované

skutkové podstaty podle § 250b odst. 4 tr. zákona.

70. Městský soud v Praze se však s uvedenými právními závěry soudu

prvního stupně neztotožnil, a to pokud jde o samotný způsob stanovení výše

škody, k níž došlo v příčinné souvislosti s jednáním jednotlivých obviněných

(tzv. bílých koní) popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu

prvního stupně. Na straně 56 napadeného rozsudku pak dostatečně přehledně a

srozumitelně soud druhého stupně vysvětlil postup a důvody, které jej vedly k

určení škody v jiném rozsahu, než jak učinil obvodní soud. Škodlivým následkem

u každého pachatele je nikoli částka vypočtená jako rozdíl nesplaceného úvěru a

hodnoty zástavy (určené podle znaleckého posudku Ing. Stanislava Tulpy), ale

celá výše vylákaného a bankou reálně poskytnutého úvěru. I v těch případech,

kdy nebyly uvolněné úvěrové prostředky zcela vyčerpány (jednalo se o menší

částky v řádu jednotek či nejvýše desítek tisíc korun), šlo o dokonaný čin,

pokud banka ztratila možnost s nimi disponovat; jestliže nad nimi neztratila

kontrolu, šlo by o jednání v této (většinou velmi malé) části ve stadiu pokusu.

Pokud byly některé úvěry zpočátku hrazeny měsíčními splátkami, pak podle

odvolacího soudu není správné o jejich souhrn snižovat již dokonaným trestným

činem způsobenou škodu, ale jde toliko o dílčí náhrady takto způsobené škody

(srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2007 Sb. rozh. tr.). Výše

uvedené potom platí i ve vztahu k zajišťovacímu institutu ve formě zástavy,

protože ty v okamžiku bankou poskytovaného plnění nepřechází do vlastnictví

banky, není proto správné jejich hodnotu v době dokonání činu odečítat od

způsobené škody (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/2005 Sb. rozh.

tr.).

71. Právě s přihlédnutím k zásadě zákazu reformationis in peius (tj.

zákaz změny v neprospěch obviněného) však nemohl soud druhého stupně zvýšit

„nominální rozsah viny“ u jednotlivých obviněných na poukazovanou výši cca 2

000 000 Kč (resp. 5 000 000 Kč). V žádném případě ale nelze říci, že by výše

škody u jednotlivých obviněných včetně dovolatele J. R. převyšovala následek, k

němuž došlo na straně poskytovatele úvěru v důsledku podvodného jednání, tj. že

byla jakkoli „nadsazena“. Nejvyšší soud proto může pouze dodat, že závěrům

odvolacího soudu nelze v tomto směru ničeho vytknout, neboť jsou zcela v

souladu s právní naukou i soudní judikaturou. Požadavek obviněného na jiný

způsob výpočtu škody, byť vychází z nesprávného přístupu soudu prvního stupně,

důvodně odmítl již Městský soud v Praze a současně postupoval v souladu s

dovolatelem namítanou zásadou zákazu reformationis in peius, když ponechal (byť

v případě J. R. nesprávně vypočtenou) „nižší“ výměru škody v částce, k níž

dospěl (nesprávným výpočtem i postupem) obvodní soud. Přitom se nedopustil

porušení zásady zákazu změny k horšímu, pokud u obviněného nebyla zpřísněna

právní kvalifikace skutku ani původní výměra trestu. Takový závěr jde zcela

očividně ve prospěch všech obviněných, kteří vystupovali (formálně) v pozici

jednatelů vyjmenovaných obchodních společností.

72. Součástí argumentů, jimiž se nejen obviněný J. R., ale rovněž

dovolatelé L. K., MUDr. I. B. (též I. O.), snažili zpochybnit správnost obou

rozsudků, byla též námitka „extrémního nesouladu skutkových zjištění s

provedenými důkazy“. Ten může být shledán v případech, kdy skutkový závěr soudů

nemá oporu ve výsledcích dokazování. Jedná se o situace, v nichž zejména

Ústavní soud v rámci řízení o ústavních stížnostech přistupuje k výjimečnému

zásahu proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, pokud má jejich nesprávná

realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve

smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Nejvyšší soud se zabýval

jednotlivými argumenty a namítanými rozpory výše zmiňovaných obviněných a

dospěl k závěru, že o takový případ se v dané trestní věci nejedná, a to ani z

hledisek, která Ústavní soud pro uvedený zásah do rozhodování obecných soudů

vymezil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS

177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního

soudu). Dovolací soud tak může pouze doplnit, že skutkový stav popsaný soudem

prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku zcela logicky

vyplývá z provedených důkazů a navazuje na jejich obsah. Tento soud učinil

velmi podrobné dokazování a v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu tak

měl dostatečný podklad pro rozhodnutí o podané obžalobě. Odůvodnění rozhodnutí

obou soudů je logické, skutkový stav věci je dostatečně popsán a veškeré důkazy

byly hodnoceny podle zásad § 2 odst. 6 tr. řádu, v souladu s jejich obsahem bez

známek jakékoli deformace včetně reakce na obhajobu uplatněnou obviněnými. Na

základě zjištěného skutkového stavu tak soudy dospěly ke správnému závěru, že

jednáním shora uvedených obviněných došlo k naplnění všech znaků trestného činu

úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona (pozn.

Nejvyšší soud se dále ke každému obviněnému zvlášť vyjádří v příslušné části

tohoto usnesení).

73. Pokud dovolatel J. R. namítal neexistenci jakéhokoli důkazu, ze

kterého by bylo možné dovodit, že on jakožto jednatel společnosti Forces CZ, s.

r. o., v úvěrové smlouvě deklaroval, že tato obchodní společnost má nebo bude

mít dostatek finančních prostředků na splácení úvěru, je k tomu možné pouze

dodat, že uvedená skutečnost zřetelně vyplývá z úvěrové smlouvy (srov. č. l.

744 - 808 trestního spisu) i ze samotné výpovědi obviněného. V úvěrové smlouvě

se obviněný jménem obchodní společnosti Forces CZ, s. r. o., jakožto její

statutární zástupce zavázal ke splácení úvěru pravidelnými měsíčními splátkami

a k tomu logicky musela předmětná obchodní společnost – minimálně v budoucnu

disponovat určitými finančními prostředky. Následně dovolatel vypověděl, že již

od začátku počítal s tím, že úvěrové splátky bude hradit „asi pan R. nebo

někdo“, každopádně již před podpisem úvěrové smlouvy věděl, že on sám ani

jménem obchodní společnosti je platit nebude (viz odůvodnění rozsudku soudu

prvního stupně na straně 52 - 53). Ve výše uvedeném jednání (obviněný při

sjednávání úvěrové smlouvy deklaroval v pozici žadatele o úvěr, že obchodní

společnost bude hradit úvěrové splátky a přitom věděl, že tomu tak nebude)

shledal soud prvního stupně naplnění objektivní stránky skutkové podstaty

úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona.

74. Obviněný rovněž nesouhlasil se závěrem obou soudů, že byl srozuměn s

tím, že se podílí na trestné činnosti jiných osob, kdy výše uvedené podle jeho

názoru není možné dovozovat z pověření B. R. generální plnou mocí. Tato námitka

tak fakticky směřovala proti naplnění subjektivní stránky trestného činu

úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona.

75. Ve stručnosti lze připomenout, že za sjednávání úvěrové smlouvy je

třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy. Stanoví-li smlouva, že

úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí

peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti

s tímto účelem. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá

skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé

skutečnosti důležité pro uzavření dohody o úvěru. Za hrubě zkreslené údaje

považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a

důležitých okolnostech významných pro poskytnutí úvěru, což může vést k zásadně

nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo

pro poskytnutí subvence či dotace. Úvěrovým podvodem může být i jednání, jímž

se dosáhne poskytnutí úvěru bankou v důsledku hrubě zkreslených údajů, které se

týkají zejména možné návratnosti úvěru, pokud již při poskytnutí úvěru nebyla

jeho návratnost reálná. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání

úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro její

uzavření.

76. Základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §

250b odst. 1 tr. zákona není přitom vůbec vázána na způsobení škody nebo na

úmysl pachatele takový následek způsobit, k naplnění znaků tohoto trestného

činu postačí nepravdivé uvedení, resp. utajení relevantních údajů pro úvěrovou

smlouvu. V rámci kvalifikované skutkové podstaty [odstavec 4 písm. b)], jejíž

naplnění spočívá ve způsobení značné škody (tj. škoda dosahující částky nejméně

500 000 Kč – srov. § 89 odst. 11 tr. zákona) postačí zavinění ve formě

nedbalosti - § 6 písm. a) tr. zákona (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího

soudu SSR uveřejněné pod č. 71/1971 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí bývalého

Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 5/1982 Sb. rozh. tr.), byť i nevědomé ve

smyslu § 5 písm. b) tr. zákona (tj. i když pachatel nevěděl, že svým jednáním

může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný

tímto zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět

měl a mohl).

77. V průběhu trestního řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností

prokázáno, že se obviněný J. R. dopustil jednání tak, jak je ve stručnosti

popsáno v bodě A) I. 2) tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního

stupně. Dle skutkových zjištění uvedl obviněný J. R. při sjednávání úvěru s ČS

nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že obchodní společnost bude mít dostatek

finančních prostředků k úhradě úvěrových splátek, ačkoli věděl, že tato

právnická osoba nebude vyvíjet fakticky žádnou podnikatelskou činnost a nebude

generovat zisk, ačkoli bylo předem domluveno, že splátky úvěru bude, resp. měl

by, ČS hradit jiný subjekt, vůči němuž však obviněný neměl žádné pravomoci a

vliv (tj. obviněný B. R., resp. obchodní společnost BONSTAV, s. r. o., nebo

obchodní společnost BONEA GROUP, s. r. o.), a ačkoli bylo předem sjednáno, že

se vzdá ve prospěch organizátorů trestné činnosti výkonu jednatelského

oprávnění a faktického obchodního vedení (srov. strana 6 tzv. skutkové věty

výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Pokud tedy obviněný vědomě uváděl

tyto nepravdivé údaje s cílem vylákat poskytnutí požadovaného úvěru, šlo z jeho

strany jednoznačně o jednání úmyslné (ve formě přímého úmyslu), jak ostatně

správně dovodily soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích (srov. strany 43 až 45

a 67 až 69 rozsudku soudu prvního stupně a strany 57, 60 a 65 až 66 rozsudku

odvolacího soudu). Obviněný tím, že úmyslně uvedl nepravdivé údaje při

sjednávání úvěrové smlouvy, naplnil všechny zákonné znaky základní skutkové

podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona a

skutečnost, že úvěr byl zajištěn zástavou, je z tohoto hlediska zcela

irelevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn.

8 Tdo 1241/2015).

78. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě [§ 250b odst. 1, odst.

4 písm. b) tr. zákona, tj. způsobení značné škody] dospěl odvolací soud na

straně 57 k závěru, že „pokud se obvinění vzdali faktické moci a kontroly nad

úvěrovými prostředky ve výši cca dvou milionů korun (až na obviněného MUDr. I.

B. se vzdali výkonu jednatelského oprávnění a faktického obchodního vedení ve

společnosti - viz strana 45 rozsudku soudu prvního stupně), nutně věděli, že

takový úkon (jednání) vyvolá existenci rizika zneužití osobou, nad níž nemají

moc, a zároveň s tím byli srozuměni“, a dovodil tak nepřímý úmysl tzv. bílých

koní ve vztahu ke způsobení škody. V souladu s výše uvedeným je tak zcela

zřejmé, že pokud dovolatel pověřil obviněného B. R. generální plnou mocí, čímž

se „vzdal výkonu jednatelského oprávnění“ a faktického obchodního vedení ve

společnosti Forces CZ, s. r. o., musel být srozuměn s tím, že v důsledku

takového jednání může ČS vzniknout škoda (např. že dojde k situaci, kdy úvěrové

splátky nebudou placeny), k čemuž také následně došlo. Byly tak naplněny

všechny znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona,

a to i ve vztahu k jeho kvalifikované skutkové podstatě uvedené v odstavci 4

písm. b), přičemž způsobení značné škody bylo současně kryto zaviněním

dovolatele ve formě nepřímého úmyslu [byť by pro trestní odpovědnost obviněného

postačovalo zavinění ve formě nedbalosti - srov. § 6 písm. a) tr. zákona.].

79. Pokud dovolatel namítl, že v žádném případě nespolupracoval s

obviněnými Ing. R. S. a J. V., je možné na tomto místě podotknout, že tato

skutečnost ani nebyla soudy tvrzena. Kromě toho shora uvedení obvinění

vystupovali podle rozsudku soudu prvního stupně v roli pomocníků ve smyslu § 10

odst. 1 písm. c) tr. zákona. K pomoci se nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je

pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom, tedy zásada úmyslného spojení

jednání účastníka a pachatele se v této souvislosti neuplatňuje (srov. ŠÁMAL

Pavel, PÚRY František, RIZMAN Stanislav. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2004, s. 105). Výše uvedená námitka dovolatele je tak zjevně

bezpředmětná.

80. K výhradě obviněného J. R., že nesplácení úvěru předcházel „řetězec

nepředvídaných jednání třetích osob, které dovolatel mohl jen stěží předvídat“,

z čehož dovodil absenci svého zavinění, Nejvyšší soud jen stručně dodává, že

otázkou naplnění subjektivní stránky se zabýval v rámci předchozí námitky

dovolatele (srov. odstavce 74 až 78 tohoto usnesení).

c) Dovolání obviněné L. K.

81. Nejvyšší soud považuje za nutné úvodem podotknout, že obviněná L. K.

ve svém dovolání v podstatě jen zopakovala výhrady, které již předtím uplatnila

v řádném opravném prostředku a odvolací soud se s nimi v napadeném rozhodnutí

dostatečným a naprosto přesvědčivým způsobem vypořádal. V takových případech

však Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné podle

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.

2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních

rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H.

Beck, Praha).

82. Příkladem je tvrzení obviněné, že soudy obou stupňů nezohlednily

odlišnosti jejího jednání a paušálně ji označily za „bílého koně“. Oba soudy se

ve svých rozsudcích pečlivě zabývaly konkrétními argumenty obviněné (např. soud

prvního stupně na stranách 60 až 61 rozsudku) a následně podrobně rozvedly

jednotlivé skutečnosti, jež naplno vyvrátily přednesenou obhajobu. S takovou

námitkou však nelze souhlasit rovněž pro její neopodstatněnost, odvolací soud

se k samotné výhradě údajné „paušalizace jednání“ vyjádřil na stranách 58 až 59

rozsudku, pro bližší odůvodnění proto Nejvyšší soud na tuto část rozhodnutí

odkazuje.

83. Dovolatelka nesouhlasila ani se závěry obou soudů, že vědomě při

sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje, když deklarovala, že

obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., disponuje dostatkem finančních

prostředků na úhradu úvěrových splátek, byť tomu tak nebylo, zároveň věděla, že

tato obchodní společnost ani fakticky nebude vyvíjet žádnou podnikatelskou

činnost, a generovat zisk, přičemž výše uvedené skutečnosti nevyplývají podle

obviněné z žádného z provedených důkazů.

84. Předně je nutné uvést, že k údajné „podnikatelské činnosti“ obviněné

se zcela dostatečně vyjádřily soudy obou stupňů. Obvodní soud pro Prahu 7 na

straně 61 svého rozsudku předestřel důvody, proč shledal obhajobu L. K.

(spočívající v tvrzení, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., vyvíjela

podnikatelskou činnost, z níž měla také zisk) za vyvrácenou, kdy veškeré jeho

závěry jsou podpořeny řadou důkazů (např. faktury, příjmové doklady, přiznání k

dani z příjmů právnických osob obchodní společnosti ARS BONA, s. r. o., za

zdaňovací období 2009, výpisy z běžného účtu této obchodní společnosti a

obchodních společností BONSTAV, s. r. o., a BONEA GROUP, s. r. o., apod.), z

nichž vyplývá, že obviněná L. K. nevykázala jménem předmětné obchodní

společnosti jakýkoli zdanitelný zisk. Zjištěné skutečnosti potom zcela logicky

korespondují s provedenými důkazy a závěrům soudů obou stupňů tak není co

vytknout. Pokud dovolatelka namítla, že v průběhu odvolacího řízení předložila

příjmové doklady, jež dokazovaly, že splátky úvěru hradila (hotovost předávala

přímo obviněnému J. V.), je na místě připomenout, že i tuto obhajobu shledaly

oba soudy za zjevně účelovou a vyvrácenou ve věci provedenými listinnými důkazy

(více na stranách 60 až 61 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž argumentace

obviněné, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., měla zajištěny dostatečné

finanční prostředky (ve výši 500 000 Kč) na financování podnikatelského záměru,

je ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněné zjevně nedůvodná. Jednak výše

uvedená částka nebyla nikdy na splacení úvěru poskytnuta (úvěr byl splacen

toliko v částce 90 792 Kč), a jednak i kdyby poskytnuta byla, ani zdaleka by se

nejednalo o „dostatečné“ finanční prostředky, jak se dovolatelka snažila ve své

obhajobě prosadit.

85. Je naprosto zřejmé, že pokud by obviněná při sjednávání úvěrové

smlouvy ve shodě s realitou uvedla, že úvěrové splátky nebude hradit ona, ale

jiný subjekt stojící mimo smluvní vztah ČS a úvěrového dlužníka (tj. B. R.,

resp. obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., či BONEA GROUP, s. r. o.), který

nemá žádný právní důvod pro takové plnění ve prospěch ČS, banka by předmětný

úvěr neposkytla, jak vyplývá z důkazů provedených soudy, zejména ze svědecké

výpovědi I. B. uvedené na straně 109 rozsudku soudu prvního stupně. Uvedení

tohoto nepravdivého údaje nejenže bylo objektivně způsobilé ohrozit zájem

chráněný trestním zákonem, ale také fakticky byl tento zájem vážně ohrožen,

když v důsledku jednání obviněné došlo ke způsobení značné škody na straně

poškozené ČS (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn.

I. ÚS 631/05, publikovaný pod č. 205, v sešitu 43, Sbírky nálezů a usnesení

Nejvyššího soudu).

86. Na opakovaně uplatňovanou námitku dovolatelky týkající se porušení

zásady subsidiarity trestní represe reagoval odvolací soud naprosto dostatečným

a přesvědčivým způsobem na stranách 66 až 67, kdy v podrobnostech dovolací soud

na jeho argumentaci odkazuje a pouze dodává, že jak vyplývá z dosavadní

ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a

pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučují spáchání trestného činu a

uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností soukromoprávní

povahy, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní

zákon chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod

č. T 860 v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který

vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, dále usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134 v sešitě 50

Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C.

H. Beck, Praha, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz

91/2008, publikované pod č. T 1151 v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí

Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Dovolací

soud rovněž připomíná, že podle právní úpravy účinné v době spáchání činu

obviněnými (použití trestního zákoníku, který nabyl účinnosti 1. 1. 2010 nebylo

pro obviněné příznivější – viz § 16 odst. 1 tr. zákona, resp. § 2 odst. 1 tr.

zákoníku) se soud při hodnocení materiální stránky trestného činu řídí kritérii

demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zákona. Trestným

činem u pachatele staršího 18 let je pak jen skutek, který podle uvedených

kritérií dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§

3 odst. 2 tr. zákona). Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak

trestného činu, tedy zda v jeho případě spáchaný čin dosahoval vyššího stupně

nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je třeba vycházet ze

skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon

předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude

stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o

nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění

materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň

nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny

formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní

hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat

ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové

podstaty (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

87. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, jak byly

zjištěny v posuzované věci soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro

závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněnou L.

K. (ale i ostatními obviněnými), který dosahuje vyšší než nepatrné intenzity. V

řízení před soudy obou stupňů se neprojevila žádná zásadní a výjimečná

skutečnost, která by mohla dostatečně odůvodnit závěr, podle něhož by snad čin

spáchaný obviněnou nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího

dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by neodpovídal

ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu úvěrového podvodu

podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona. Jinými slovy projednávaná

trestní věc se nijak nevymyká tzv. běžným případům jednání úvěrových dlužníků,

na něž dopadá ustanovení § 250b tr. zákona, aby ji nebylo nutné postihnout

prostředky trestního práva včetně odpovídající trestní sankce. Ostatně obviněná

ve svém dovolání ani nepoukázala na žádné takové konkrétní okolnosti, které by

zpochybňovaly uvedený závěr, ale jen obecně (formálně) vytkla soudům nesprávné

posouzení stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, aniž by

předložila jakoukoli argumentaci tuto výhradu podporující. Vzhledem k výše

uvedenému bylo nezbytné na jednání dovolatelky reagovat prostředky

trestněprávní represe, jak správně uzavřely soudy obou stupňů.

88. Nejvyšší soud dále připomíná, že s námitkou týkající se nenaplnění

subjektivní stránky předmětného trestného činu ohledně tzv. bílých koní, se

vypořádal v rámci odůvodnění neopodstatněnosti dovolací argumentace obviněného

J. R. (srov. přiměřeně odstavce 74 až 78 tohoto usnesení), a dodává, že není

pravdou, že by soudy nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, jako například

skutkový i právní omyl na straně obviněné. Závěr, že obvinění (včetně

dovolatelky L. K.) nejednali v právním či skutkovém omylu, Městský soud v Praze

odůvodnil na stranách 57 a 65 až 66 svého rozsudku a jeho argumenty považuje

Nejvyšší soud za vyčerpávající pro daný případ.

89. Podobný charakter má i tvrzení dovolatelky, že soudy vůbec

nezohlednily spoluzavinění banky, jež nastavila chybné podmínky pro poskytnutí

a čerpání úvěru, kdy na podporu své dovolací argumentace odkázala na usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, publikované pod č.

T 1294 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 66, který

vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha. Nutno uvést, že touto výhradou se

zabýval již Městský soud v Praze na stranách 55 a 64 až 65 svého rozsudku a

zcela logicky vysvětlil její nedůvodnost. Kromě toho může dovolací soud

konstatovat, že ve vztahu ke zmiňovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, existují určité limity v možnosti použití

právních názorů v tomto rozhodnutí vyslovených. Je tomu tak proto, že ve výše

uvedeném případě šlo o jednání obviněného, jež bylo posouzeno v kontextu

skutkové podstaty trestného činu tzv. obecného podvodu podle § 250 odst. 1 tr.

zákona, v rámci které bylo nutné prokázat tzv. podvodný úmysl pachatele, jež

musel existovat již od samého počátku jednání. Rovněž spáchání trestného činu

podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona bylo podmíněno mimo jiné vyvoláním nebo

využitím omylu. K závěru o existenci takového omylu však nepostačovalo

zjištění, že k vylákání určitého plnění byly poskytnuty nepravdivé údaje,

protože na straně oklamaného nebylo možné odhlížet ani od jeho sumy vědomostí o

skutečnosti, o níž byl klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán. Nebylo

možné např. bez dalšího pomíjet možnost oklamaného, aby jednoduše eliminoval

svůj omyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo

461/2007, publikované pod č. T 992 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího

soudu, svazek 35, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha).

90. Naproti tomu jednání dovolatelky L. K. bylo soudy posouzeno jako

trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.

zákona, jehož základní skutková podstata (tj. odstavec 1) je v tomto případě

naplněna již tím, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o

poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje

nebo podstatné údaje zamlčí, a to bez ohledu na to, zda měl při sjednávání

úvěrové smlouvy v úmyslu úvěr splácet, zda způsobil nějakou škodu [to je

rozhodné teprve pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedené v odstavci

4 pod písm. b)], a samozřejmě bez ohledu na to, zda mohl poškozený svůj „omyl“

ohledně pravdivosti pachatelem předložených skutečností jednoduše eliminovat či

nikoli (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 8

Tdo 795/2016). K následnému vzniku nepříznivého následku v podobě škody na

majetku ČS [tj. naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 250b odst. 1,

odst. 4 písm. b) tr. zákona] došlo jednoznačně v důsledku neplnění podmínek

úvěrové smlouvy, tj. nesplácení úvěru obviněnou jakožto jednatelkou obchodní

společnosti ARS BONA, s. r. o.

91. Kromě toho se ČS ani nedá vytknout, že by obecně zanedbala svou

obezřetnost v případě sjednávání úvěrových smluv a poskytování úvěrů. Naopak je

možno tvrdit, že tato banka měla dostatečně vypracovaný vnitřní systém, jehož

řádné dodržování mělo zabezpečit eliminaci vzniku škody na straně banky (srov.

pracovní řád ČS a další vnitřní normy, jimiž byli vázáni všichni její

zaměstnanci). Pokud byla tato pravidla porušena a v důsledku nerespektování

interních postupů došlo na straně ČS ke vzniku škody (jak tomu bylo v případě

dovolatelů Ing. J. J. a D. P.), není tato okolnost relevantní ve vztahu k

trestní odpovědnosti obviněné L. K. Jinými slovy, byť nebyla předepsaná

procedura ČS pro prověřování údajů poskytnutých při sjednávání úvěrové smlouvy

zcela důsledně dodržována (resp. v tomto případě zaměstnanci Ing. J. J. a D. P.

z různých důvodů neplnili řádně své povinnosti vůči zaměstnavateli – ČS), nelze

tím bez dalšího trestní odpovědnost obviněné vyloučit (porušování povinností

zaměstnanců vůči ČS je relevantní u skutkové podstaty trestného činu podle §

255, resp. § 255a tr. zákona, o čemž bude pojednáno dále v tomto usnesení v

rámci dovolatelů Ing. J. J. a D. P.). Výše uvedené vedlo Nejvyšší soud k

závěru, že není možné zpochybnit trestní odpovědnost obviněné L. K. z důvodu

„spoluzavinění“ poškozené ČS, kdy ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu

podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, jímž byla obviněná shledána

vinnou, byl nepříznivý následek v podobě značné škody na straně banky způsoben

v důsledku neplnění úvěrových podmínek obchodní společností ARS BONA, s. r. o.,

ve které byla obviněná L. K. statutárním orgánem a o jejíž nezpůsobilosti plnit

závazek vyplývající ze smlouvy obviněná věděla, musela být tudíž srozuměna s

tím, že dojde ke škodlivému následku.

d) Dovolání obviněného MUDr. I. B.

92. Obviněný MUDr. I. B. založil svou dovolací argumentaci na dovolacích

důvodech podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu, kdy pro naplnění

prvního z nich [§ 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu] se předpokládá, že v rozporu

se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti

obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.

Tím byl obviněný (obžalovaný) zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla

projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným

důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). K tomu Nejvyšší soud musí zdůraznit, že

dovolatel prostřednictvím tohoto důvodu dovolání nenamítal, že by mu nebylo

umožněno účastnit se hlavního líčení, resp. že by jednotlivé výslechy

spoluobviněných byly provedeny bez jeho přítomnosti (srov. usnesení bývalého

Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 29/1977 Sb. rozh. tr., přiměřeně

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004,

publikované pod č. T 722 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,

svazek 8, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Deklarovaný

dovolací důvod tak nemohl být naplněn.

93. Již nad rámec přezkumné povinnosti Nejvyšší soud dodává, že

dovolateli MUDr. I. B. bylo umožněno vyjádřit se ke všem výpovědím

spoluobviněných podle § 214 tr. řádu. Obviněný sám v rámci dovolací argumentace

připustil, že právo na vyjádření se k provedeným výslechům využil, nesouhlasil

pouze s větším časovým odstupem realizace tohoto procesního oprávnění. Tato

časová prodleva však byla odůvodněna povahou projednávané trestní věci, jak

správně konstatoval Městský soud v Praze na straně 51 svého rozsudku, a žádným

způsobem nevedla ke zkrácení procesních práv obviněného během hlavního líčení.

94. Rovněž je třeba odmítnout námitku dovolatele, že došlo k porušení

jeho práva na obhajobu ve smyslu čl. 38 odst. 2 alinea 1 Listiny, protože mu

nebylo umožněno klást ostatním spoluobviněným po provedení jejich výslechu

otázky. S dovolatelem je možné souhlasit v tom ohledu, že právo klást otázky

vyslýchaným osobám (viz § 215 odst. 1 tr. řádu) stranám trestního řízení

umožňuje, aby aktivně spolupůsobily při objasňování okolností, které ze svého

hlediska považují pro rozhodnutí o věci za významné a k nimž se během

dosavadního výslechu nepřihlíželo buď vůbec, nebo nikoli dostatečně. Otázky

kladené procesními stranami mohou být zaměřeny rovněž na vše, co je významné

pro posuzování hodnověrnosti údajů sdělených vyslýchanou osobou, a tím lze

ovlivnit úvahy soudu při hodnocení provedených důkazů. Je možné přisvědčit

námitce dovolatele do té míry, že u obviněného jde o součást ústavně zaručeného

práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Státní

zástupce, obviněný, jeho zákonný zástupce a obhájce mají právo klást otázky

každé osobě vyslýchané u hlavního líčení, tj. obviněnému (popř. jinému

spoluobviněnému), svědkům, znalcům, poškozeným, zúčastněným osobám. Možnost

klást vyslýchaným osobám otázky však „nenastupuje“ automaticky, ale vyžaduje se

k tomu souhlas předsedy senátu, který řídí průběh hlavního líčení či veřejného

zasedání. Ten může odepřít souhlas s položením otázky, která nemá vztah k

projednávané věci (§ 203 odst. 2), nebo otázek kapciózních a sugestivních (§ 92

odst. 3 věta druhá, § 101 odst. 3 věta třetí). Jinak je svolení předsedy senátu

závislé na jeho uvážení podle konkrétních okolností projednávané věci (srov.

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013,

s. 2689 – 2690). Pokud v tomto případě došlo k situaci, že obviněnému MUDr. I.

B. nebylo umožněno klást každému ze spoluobviněných otázky bezprostředně po

skončení jejich výpovědi, bylo to akceptovatelným způsobem soudem odůvodněno

tím, že konkrétní obvinění nebyli považováni za spolupachatele žalovaných

trestných činů, ale ve většině případů [zejména v rámci bodu A) I. tzv.

skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně] šlo o souběžné

pachatelství bez součinnosti ostatních spoluobviněných, kdy jednotlivé výpovědi

obviněných (především tzv. bílých koní) se týkaly vždy jen „jejich skutků“ bez

přesahu do skutkového stavu obviněného MUDr. I. B. (srov. strana 51 rozsudku

soudu druhého stupně). Ve výše uvedeném procesním postupu soudu prvního stupně

proto není možné shledat porušení práva dovolatele na obhajobu ve smyslu čl. 38

odst. 2 alinea 1 Listiny, a uvedená námitka tak je zjevně neopodstatněná.

95. Další dovolací námitka obviněného MUDr. I. B. [opřená již o dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] se týkala objektivní stránky

skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst.

4 písm. b) tr. zákona. Obviněný konstatoval, že žádná ze skutkových okolností

nemohla ve vztahu k jeho osobě vést k závěru, že bance zamlčel podstatné údaje,

či uvedl údaje hrubě zkreslené. Nejvyšší soud připomíná znění tzv. skutkové

věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v níž je mj. uvedeno, že

obviněný MUDr. I. B. „při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje,

neboť deklaroval, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě

každoměsíčních splátek, ačkoli věděl, že tomu tak není a že společnost nebude

vyvíjet podnikatelskou činnost, když od počátku věděl, že jménem společnosti

nebude splátky úvěru hradit“. Následně soud prvního stupně na stranách 61 až 62

rozsudku rozvedl, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivý

údaj spočívající v jeho tvrzení o úmyslu hradit úvěrové splátky a dostát tak

závazku z úvěrové smlouvy, kdy výpisem z účtu vedeného pro obchodní společnost

EVERITEBILI, s. r. o., bylo zjištěno, že obchodní společnost BONEA GROUP, s. r.

o., poskytla obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., finanční prostředky na

první úvěrové splátky. K výše uvedenému potom přistupuje skutečnost, že

obchodní společnost EVERITEBILI, s. r. o., nevyvíjela žádnou podnikatelskou

činnost až do roku 2011, obviněný ve funkci jednatele nevykonával žádnou

činnost související s podnikáním, dokonce ani nevyzvedával písemnosti doručené

do datové schránky obchodní společnosti, a splátky úvěru nezačal hradit ani

poté, co zjistil, že došlo k prodlení s jejich platbou. Rovněž z výpisu z

běžného účtu obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., vyplývá, že na něm

nedocházelo k žádným peněžním obratům, tudíž je logická úvaha soudů o tom, že

tento subjekt nevyvíjel podnikatelskou činnost. Právě ve výše uvedeném jednání

(obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy v pozici žadatele o úvěr deklaroval,

že obchodní společnost bude hradit úvěrové splátky a přitom věděl, že tomu tak

nebude) soud prvního stupně (zcela správně) shledal naplnění objektivní stránky

trestného činu úvěrového podvodu (stejně jako u ostatních tzv. bílých koní).

96. Městský soud v Praze na straně 55 rozsudku přiléhavě vyložil pojmy

„nepravdivě či hrubě zkreslené údaje“ a „zamlčení podstatných údajů“ (tj.

neuvedení při sjednávání úvěrové smlouvy takových údajů, které jsou podstatné

pro uzavření úvěrové smlouvy, tedy údajů, které by vedly - pokud by byly druhé

straně známy - k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena) a zcela v souladu

s provedenými důkazy, např. svědeckou výpovědí I. B. (viz strana 109 rozsudku

soudu prvního stupně) dovodil, že pokud by obvinění (tzv. bílí koně) bance

uvedli o okolnostech žádosti a uzavírání úvěru to, co celkem přesvědčivě

vypověděli před soudem ..., pak není třeba ani v nejmenším pochybovat o tom, že

by jim banka úvěr v řádu milionů korun vůbec neposkytla. Námitka dovolatele o

nenaplnění objektivní stránky předmětného trestného činu je tak zjevně

bezpředmětná.

97. V rámci druhé části této námitky dovolatel předložil pouze

spekulativní výhrady k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a napadal

jednotlivá skutková zjištění soudů (týkající se např. solventnosti „jeho“

obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., využívání služeb zprostředkovatelů

apod.), kdy takto formulovanou výhradu není možné podřadit pod uplatněný

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. odstavec 67 tohoto

usnesení). Vzhledem k výše uvedenému, a také k tomu, že těmito námitkami se již

dostatečně zabýval odvolací soud (např. k „participaci na projektu vlastními

majetkovými zdroji“ se Městský soud v Praze vyjádřil na straně 60, dále námitce

„zřejmé paušalizace jeho jednání oběma soudy“ se věnoval na stranách 58 až 59

svého rozsudku), Nejvyšší soud odkazuje na jeho argumentaci, se kterou se zcela

ztotožňuje.

98. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný

podřadil rovněž námitku, že vzhledem ke skutkovým okolnostem mu objektivně

nemohlo být známo, že se jedná o „nestandardní úvěr, který by jinak banka

neposkytla“. Pokud však chce touto námitkou dovolatel docílit toho, že nejednal

zaviněně, nutno připomenout, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu

úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona „postačí“,

že obviněný úmyslně při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě

zkreslené údaje nebo úmyslně podstatné údaje zamlčel. Skutečnost, že obviněný

úmyslně uvedl nepravdivé údaje, je možné dovodit z mnoha okolností jeho

následného jednání, jak Nejvyšší soud avizoval v rámci odůvodnění předchozí

námitky dovolatele týkající se naplnění objektivní stránky předmětného

trestného činu – srov. odstavec 95 [první splátky úvěru byly hrazeny z

finančních prostředků zaslaných obchodní společností BONEA GROUP, s. r. o., na

běžný účet obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., samotná obchodní

společnost EVERITEBILI, s. r. o., nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost až

do roku 2011, obviněný jako jednatel nečinil žádné právní úkony, a dokonce

pravidelné či dlužné splátky úvěru nezačal hradit ani poté, co zjistil, že

došlo k prodlení s jejich platbami]. Jeho úmysl ve vztahu k uvedení

nepravdivých údajů při sjednávání smlouvy o úvěru tak byl prokazatelně naplněn.

99. Zjevně nedůvodná je rovněž výhrada dovolatele, že závěr obou soudů o

jeho srozumění s vyvedením úvěrových prostředků z účtu obchodní společnosti

EVERITEBILI, s. r. o., není podepřen žádným důkazem. Jak již bylo řečeno ve

vztahu k dovolání obviněného J. R., Městský soud v Praze na straně 57 rozsudku

ohledně všech tzv. bílých koní dospěl k závěru, že ve vztahu ke kvalifikované

skutkové podstatě podle odst. 4 (způsobení značné škody) je zavinění všech

pachatelů dáno bez sebemenších pochyb minimálně ve formě vědomé nedbalosti

[viz § 5 písm. a) tr. zákona], dostatečně reálně však je na místě dovozovat

tzv. eventuální úmysl [viz § 4 písm. a) tr. zákona], neboť obvinění tím, že se

zjištěným způsobem vzdali faktické moci a kontroly nad úvěrovými prostředky ve

výši dvou milionů korun, nutně museli počítat s možným rizikem zneužití osobou,

či osobami, které ani důvěrně neznaly a jejichž chování tak nemohli ovlivnit, a

zároveň s tím byli srozuměni. K výše uvedenému závěru může Nejvyšší soud pouze

stručně dodat, že byť se obviněný MUDr. I. B. (na rozdíl od ostatních „bílých

koní“) výkonu funkce jednatele výslovně nevzdal např. udělením plné moci, pokud

již při sjednávání úvěrové smlouvy věděl, že úvěrové splátky nebude platit on

či jím ovládaná obchodní společnost, ale jiná – třetí osoba (v tomto případě

obchodní společnost BONEA GROUP, s. r. o.), která v podstatě nemá pro takové

jednání právní důvod, tak musel být minimálně srozuměn s tím, že tato osoba

může přestat úvěrové splátky hradit. Sice si formálně ponechal funkci

jednatele, nicméně se přesto choval jako ostatní (lze říci „najaté“ osoby)

stíhané v dané věci a ve skutečnosti jednatelství směrem dovnitř obchodní

společnosti ani navenek vůbec nevykonával. Toto srozumění je tím spíše patrné,

pokud obviněný MUDr. I. B. nebyl v pozici jednatele obchodní společnosti

EVERITEBILI, s. r. o., nijak aktivní, fakticky v rámci této obchodní

společnosti nepodnikal až do roku 2011, jak bylo zjištěno z provedených důkazů.

100. V tomto případě k nepříznivému následku v podobě vzniku škody na

straně ČS skutečně došlo, kdy mj. v důsledku uvedení nepravdivých údajů ze

strany dovolatele poskytla ČS obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o.,

úvěrové prostředky ve výši 2 000 000 Kč, a po úhradě prvních splátek přestal

být úvěr splácen úplně. Pokud obviněný ve svém dovolání namítl, že tuto situaci

s ČS řešil (ve vztahu k prokázání této skutečnosti dokonce navrhoval důkazy),

je nutné dodat, že jeho následné jednání nemůže nic změnit na jeho trestní

odpovědnosti k již dokonanému trestnému činu (srov. strana 60 rozsudku

odvolacího soudu). Navíc je zde zásadní především skutečnost, že i poté, co

obviněný zjistil, že úvěrové splátky nejsou placeny, nezasadil se jakožto

jednatel obchodní společnosti alespoň o následné řádné plnění úvěrových

podmínek (tj. tím, že by se sám postaral o pravidelné úhrady ve sjednané výši,

k čemuž byl ostatně od začátku z titulu uzavřené úvěrové smlouvy povinen), čímž

by dosáhl alespoň snížení rozsahu náhrady vzniklé škody. Jak Nejvyšší soud

konstatoval ve vztahu k dovolání obviněného J. R. (srov. odstavec 70 usnesení),

splátky úvěru by sice bylo možné považovat jen za dílčí náhrady již úvěrovým

podvodem způsobené škody, nicméně tato skutečnost mohla hrát roli v následné

výměře a druhu trestu.

101. Ohledně poslední části dovolání, v níž se obviněný věnoval otázce

ocenění pozemků znaleckými posudky, je možné uvést, že dovolatel fakticky

napadal proces hodnocení důkazů (především znaleckých posudků) soudů obou

stupňů, vyjádřil svůj vlastní hodnotící názor a z provedených důkazů vyvodil

odlišné skutkové závěry znějící v jeho prospěch. Dovolatel se argumentačně

ohradil proti úvahám znalce Ing. Stanislava Tulpy a zcela odmítl jeho závěry

vyslovené v posudku. Takové výhrady však nelze podřadit pod uplatněný dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc námitka, že „pro laika je

určení obvyklé ceny pozemků značně obtížné“, je ve vztahu k trestní

odpovědnosti obviněného MUDr. I. B. naprosto irelevantní; soudy mu nedávaly za

vinu, že spoléhal na odhad hodnoty nemovitostí znalce Ing. Michala Olivy (to

koneckonců nebylo „přičteno k tíži“ ani obviněnému Ing. J. J. – srov. rozsudek

soudu prvního stupně na straně 97). Uplatněná výhrada dovolatele je proto

zjevně bezpředmětná.

102. Obviněný MUDr. I. B. v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil

rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé

alternativě, podle níž je tento důvod dovolání naplněn, pokud v řízení, které

předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání

obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru

obviněného byly v předcházejícím řízení naplněny dovolací důvody podle § 265b

odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. K těmto námitkám se Nejvyšší soud vyjádřil v

předchozích odstavcích tohoto usnesení a neshledal opodstatněným tvrzení

obviněného o existenci žádného z nich. Proto nebylo možné tohoto důvodu

dovolání úspěšně využít.

e) Dovolání obviněného A. M.

103. Další z obviněných A. M. založil svou argumentaci na dovolacích

důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Avšak (stejně jako v

případě dovolatelky L. K.) obviněný v podstatě jen zopakoval námitky, které již

předtím uvedl ve svém odvolání a Městský soud Praze se s nimi v napadeném

rozhodnutí zcela dostatečným způsobem vypořádal. Taková okolnost je důvodem pro

odmítnutí dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm.

e) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo

86/2002, uveřejněné pod číslem T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího

soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

104. Kromě toho námitky dovolatele, jež byly podřazeny pod dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, směřovaly především do oblasti

skutkových zjištění a procesních úkonů. Obviněný shledal naplnění citovaného

dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů obou stupňů spočívajícím v

nesprávném hodnocení důkazů, přičemž poukázal i na údajnou nesprávnost

skutkových zjištění, z nichž oba soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní

posouzení svého jednání dovodil nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou

právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině, ale jen z jiných (pro

obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou

stupňů. K tomu ovšem Nejvyšší soud podotýká, že z ustanovení § 265b odst. 1 tr.

řádu vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající

nesprávné (neúplné, odlišné) skutkové zjištění nebo vadně provedené či

zhodnocené důkazy, neboť takový důvod není zahrnut mezi taxativní výčet

ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. řádu. Dovolání nelze považovat za další

odvolání, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně

uvedených procesních a hmotněprávních vad, jak jsou vyjmenovány v citovaném

ustanovení. Dovolací soud nemůže přezkoumávat skutková zjištění, resp.

hodnocení provedených důkazů, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající

nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, už

jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy.

105. Výše uvedené tak bezezbytku platí pro neustále se opakující výhradu

dovolatele spočívající v nesouhlasu s výpověďmi svědků S. F. a V. V. Soud

prvního stupně se k osobě S. F. a k důvodům, proč považoval její výpověď za

věrohodnou, velmi obsáhle vyjádřil na stranách 81 až 83 rozsudku. Rovněž se zde

vyslovil k jednotlivým listinám a i k dovolatelem namítané skutečnosti, že na

příjmových dokladech je podepsána P. R. Obvodní soud pro Prahu 7 se rovněž

věnoval svědecké výpovědi V. V. (srov. strany 85 až 88 rozsudku). Pokud

dovolatel namítl, že výpověď svědka A. G. je v rozporu se závěrem soudů, že V.

V. neobdržel od dovolatele M. peníze, jde z jeho strany pouze o jiné hodnocení

předmětného důkazu. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí také věnoval vztahu

mezi A. M. a S. F., popř. V. V. (srov. strany 68 až 70 rozsudku) a vyjádřil se

k důkazním návrhům A. M., a to včetně výslechu advokátky A. R. (dříve A.). K

tomu uvedl, že „nelze mít za to, že by navrhovaný výslech advokátky A. R. (na

zjištěném skutkovém stavu) mohl něco změnit, za daného procesního stavu jde

rovněž o důkazní návrh nadbytečný“. S ohledem na skutkový charakter námitek

obviněného může Nejvyšší soud již nad rámec dovolacího přezkumu konstatovat, že

soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné

pochybnosti v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí o podané obžalobě v

souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu, a soudy obou stupňů se zcela

dostatečným způsobem vypořádaly s obhajobou obviněného i s jeho výhradami

vznesenými v průběhu trestního řízení.

106. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadá

ani procesní námitka dovolatele týkající se chyb v přepisu zvukového záznamu z

hlavního líčení. Kromě toho závěr, podle něhož „dovolatel A. M. peníze ve výši

1 293 000 Kč nevrátil obviněnému V. V.“, soudy opřely nikoli o výpověď svědka

A. G. (kterého soudy označily za „dosud nestíhaného organizátora trestného

činu“), nýbrž o výpovědi obviněného V. V. a svědka P. B. (viz strana 88

rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž další údajná nepřesnost, na kterou

dovolatel upozornil [konkrétně že výslech svědkyně Mgr. A. R. (dříve A.) navrhl

sám dovolatel a nikoli svědkyně S. F.], je v tomto případě zcela irelevantní.

Je totiž zřejmé, že soudy vycházely z okolnosti, že výslech Mgr. A. R. navrhl

skutečně dovolatel A. M., nikoli svědkyně S. F. (viz strana 70 rozsudku soudu

druhého stupně). Výše uvedená tvrzení dovolatele proto nemohou na zjištěném

skutkovém stavu ani na jeho trestní odpovědnosti ničeho změnit.