3 Tdo 123/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7.
března 2007 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch
obviněného P. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 63/2006
ze dne 11. 10. 2006 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2005, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 3/2005 ze dne 19. 5. 2006 byl
dovolatel podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn
obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14.
2. 2003, sp. zn. 1 KZv 10/2002, která mu kladla za vinu, že dne 25. 9. 1996 v
K. uzavřel společně s J. M., A. M., a J. M., jako kupující, kupní smlouvu se
společností A., a. s., se sídlem P. 8, T., zastoupenou Ing. Z. L. a JUDr. K.
L., jako prodávajícím, jejímž předmětem byl prodej domu č. p. na R. n. v K. s
pozemkem parc. (zastavěná plocha 490m² včetně jejich součástí a
příslušenství, zapsaných na LV katastru nemovitostí obce a k. ú. K. u
Katastrálního úřadu v K.), za dohodnutou kupní cenu ve výši 5.500.000,- Kč,
kterou byli kupující povinni zaplatit v pěti splátkách, a to částku 500.000,-
Kč do 20. 12. 1996, částku 1.300.000,- Kč do 20. 12. 1997, částku 1.300.000,-
Kč do 20. 12. 1998, částku 2.000.000,- Kč do 20. 12. 1999 a částku 400.000,- Kč
do 20. 6. 2000, přičemž jako jediný faktický zástupce všech kupujících
nepravdivě předstíral při jednáních s prodávajícím, že kupující budou schopni
kupní cenu uhradit, přestože ve skutečnosti neměli finanční hotovost, jiné
jmění, ani potenciální přístup k úvěru, a přestože naopak v okamžiku uzavření
kupní smlouvy prokazatelně věděl a jednal s vědomím, že kupní cenu za
nemovitosti nebude schopen za kupující uhradit a neuhradí, což ani neučinil,
neboť z kupní ceny zaplatil pouze částku ve výši 80.000,- Kč, čímž neoprávněně
obohatil kupující osoby ke škodě společnosti A., a. s., vylákáním vlastnického
práva k nemovitostem, o skutečnou obvyklou tržní hodnotu nemovitostí v celkové
částce ve výši 7.300.000,- Kč, čímž měl ke škodě cizího majetku sebe a jiného
obohatit tím, že uvedl někoho v omyl a způsobit tak na cizím majetku škodu
velkého rozsahu, a tím spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4
trestního zákona (dále jen tr. zák.), protože v žalobním návrhu označený skutek
není trestným činem.
V předmětné věci podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně
odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 5 To
63/2006 ze dne 11. 10. 2006 tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala nejvyšší státní
zástupkyně dovolání, a to včas a za splnění i všech dalších, pro podání
dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty,
které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) alinea druhá tr.
ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu
dle § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. uvedla, že usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo dle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce
Krajského státního zastupitelství v Brně, nemůže obstát, neboť jím takto bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu
prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., a to i přesto, že v
řízení předcházejícím uvedenému usnesení byl dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože již zprošťující rozsudek soudu prvního
stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku.
K dovolacímu důvodu obsaženému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak uvedla, že
toto nesprávné právní posouzení skutku spočívá v tom, že výrok rozsudku
Krajského soudu v Brně, sp. zn. 43 T 3/2005, se opírá o právní názor
prezentovaný např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
Nejvyšší soud) sp. zn. 8 Tz 164/99 ze dne 10. 11. 1999 a sp. zn. 8 Tz 303/2000
ze dne 7. 2. 2001 a v nálezu Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní
soud) sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003. V těchto rozhodnutích soudy
uvedly, že v případě, kdy byl úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která
umožnila věřiteli dosáhnout její realizací ve smyslu příslušných ustanovení
občanského zákoníku, resp. obchodního zákoníku, získání dlužné částky zpět,
nemohla být v období do 31. 12. 1997 naplněna skutková podstata trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák., byť by pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec
nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, nebo jednal alespoň s vědomím, že
peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl. V
takovém případě nemohla vzniknout v důsledku takového jednání škoda na cizím
majetku, která je znakem této skutkové podstaty. Takto prezentovaný názor je
však v diametrálním rozporu s právním názorem, který zastává i ona, vyjádřeným
např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004 ze dne 28. 4. 2004. Podle tohoto rozhodnutí trestný čin podvodu dle § 250 tr. zák. spáchaný
vylákáním úvěru v úmyslu ho řádně nesplácet (srov. též rozhodnutí uveřejněná
pod č. 54/1967 – I. a č. 57/1978 – III. ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek) v době do 31. 12. 1997 byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku
dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých
nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem
zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla stejná
(nebo i vyšší, což je třeba v nyní projednávaném případě obviněného P. M. zvlášť zdůraznit) jako výše poskytnutého úvěru. Poskytnutí takové zástavy není
rozhodné z toho důvodu, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. byl dokonán
již v době, kdy byl úvěr vyplacen a zástavní právo v případě realizace zástavy
v důsledku neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem slouží pouze
jako náhrada této škody (obdobně tento závěr platí i o jiných zajišťovacích
institutech – ručení atd.). Její zásadní argumenty vedoucí k závěru, že zástava
nemá význam prezentovaný rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99 a 8
Tz 303/2000, spočívají v tom, že trestný čin podvodu je dokonán jednáním,
kterým vzniká škoda, přičemž na základě existujícího zástavního práva může být
poškozený uspokojen až v budoucnosti. V předmětné věci vznikla škoda
společnosti A., a. s., již samotným vkladem vlastnického práva k převáděné
nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 25. 9. 1996. Takto byly naplněny
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky, a to pro případ, že zajišťovaný
závazek nebude včas splněn. Uspokojení pak nastává až z výtěžku zpeněžení
zástavy.
K realizaci zástavního práva nikdy nedochází automaticky, přičemž k
jeho realizaci ani dojít nemusí. Zástavní dlužník bez dalšího ani není omezen v
nakládání s předmětem zástavy a může vzniknout i otázka platnosti zástavní
smlouvy. Protože ze skutkových zjištění v této věci vyplývá, že obviněný P. M. uzavíral kupní smlouvu o převodu nemovitostí v situaci, kdy věděl, že nemůže
zaplatit kupní cenu a tuto kupní cenu ani zaplatit nechtěl, je zřejmé, že
jednal v podvodném úmyslu a fakticky též s úmyslem způsobit škodu společnosti
A., a. s., se sídlem v P., k jejímuž vzniku v důsledku jednání obviněného P. M. také došlo.
Uvedla dále, že Vrchní soud v Olomouci nad rámec rozhodnutí Krajského soudu v
Brně a na podporu jeho závěrů argumentoval i nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/2005, v němž je konstatováno, že postupem doby došlo ke změně
náhledu Nejvyššího soudu na problematiku existence zástavy jako možného důvodu
vylučujícího podvodný úmysl, kdy výše uvedené závěry obsažené v rozhodnutí sp. zn. 8 Tz 164/1999 a 8 Tz 303/2000, byly zásadním způsobem změněny jiným
rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004. K naposledy zmíněnému
rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvedl, že bylo vydáno za situace,
kdy byl vyjádřen diametrálně odlišný názor od právního názoru obsaženého v
rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99 a 8 Tz 303/2000. V takovém
případě však měl příslušný senát Nejvyššího soudu na základě nálezu Ústavního
soudu, sp. zn. II. ÚS 566/2005, věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu
Nejvyššího soudu ve smyslu § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
(dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“ či „zákon o soudech a soudcích“). Protože tak
příslušný senát neučinil, byl podle názoru Ústavního soudu jeho postup vedoucí
k vydání rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 51/2004 zatížen závažnou vadou a pokud o ně
bylo opřeno rozhodnutí projednávané v dané věci Ústavním soudem, pak tímto
rozhodnutím bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu
garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto Vrchní soud v
Olomouci v usnesení sp. zn. 5 To 63/2006 dovodil, že se nelze při řešení otázky
existence zástavy jako možného důvodu vylučujícího podvodný úmysl, opírat o
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004 a vyšel z toho, že obecné
soudy zavazují rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/1999 a 8 Tz
303/2000, která nepřesně označil jako judikatorní, přesto, že na rozdíl od
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004 nebyla publikována v
oficiální Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Výše uvedený právní názor
pak byl podkladem pro zamítavé rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci stran
odvolání státního zástupce, a to i přesto, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05 věcně neřeší problematiku významu zástavy pro existenci či
neexistenci subjektivní stránky trestného činu. Z jeho rozhodnutí totiž vyplývá
jen to, z jakých důvodů je neaplikovatelné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004 na rozhodovací praxi orgánů činných v trestním řízení. Přitom
existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu je třeba posuzovat v každé
věci samostatně a individuálně na základě důkazů provedených v trestním řízení
v konkrétní trestní věci. Jestliže tyto důkazy lze hodnotit způsobem, který
vede k závěru o existenci subjektivní stránky trestného činu, tak ani uváděná
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99 a 8 Tz 303/2000 nemohou být
takovou překážkou, za jakou ji považoval Vrchní soud v Olomouci v předmětné
věci, a to ani při existenci nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/2005.
Současně je zřejmé, že popisovaný problém rozdílného řešení otázky existence
zástavy, jako možného důvodu vylučujícího podvodný úmysl, je zásadní a
řešitelný jen Nejvyšším soudem, resp. jeho velkým senátem. Vzhledem k tomu
navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může
přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bez jejího
souhlasu i souhlasu obviněného, zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v
Olomouci, sp. zn. 5 To 63/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského
soudu v Brně sp. zn. 43 T 3/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal
Krajskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je ve věci nutno rozhodnout
způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřila
souhlas s projednáním kauzy v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se obviněný do této doby nevyjádřil.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v
citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí. Je na místě zdůraznit, že dovolatelka vadu rozhodnutí
soudu druhého stupně spatřovala v okolnostech, které podle jejího názoru
naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací
důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na
uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při
rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost
skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným
dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť
soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku
(odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném
přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného
dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím
napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v
posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními
vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., na které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje
a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno
níže).
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném
výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatelka v rámci argumentace uplatněné
dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že nesprávné právní posouzení
skutku spočívá v tom, že soud prvního stupně zprostil dovolatele obžaloby
proto, že se při svém rozhodování opíral o právní názor vyjádřený jak v
rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/1999 a 8 Tz 303/2000, tak i v
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, dle něhož by trestný čin podvodu
podle § 250 tr. zák. mohl být spáchán jen tehdy, pokud by poskytnutý úvěr či
jiný závazek – za předpokladu, že dlužník od počátku neměl v úmyslu jej splácet
– byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím
prodejem byl závazek splacen, a jestliže byl dlužník alespoň srozuměn s tím, že
hodnota zástavy je nižší než hodnota závazku, jenž je jí zajištěn. V opačném
případě – pokud by hodnota zástavy byla vyšší než hodnota závazku touto
zajištěného – by totiž nemohla vzniknout v důsledku takového jednání škoda na
cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty, protože zástavní věřitel
by měl v případě neplnění závazku dlužníkem vždy možnost jeho hodnotu získat
zpět prostřednictvím realizace svého zástavního práva. Dovolatelka považuje
ovšem za správný právní názor ten, který Nejvyšší soud vyjádřil ve svém
rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 51/2004, dle kterého se naopak o trestný čin podvodu
dle § 250 tr. zák. jedná i v případě, kdy při uzavření smlouvy (okamžik vzniku
závazku) je obviněným poskytnuta zástava za účelem jeho zajištění, jejíž
hodnota je stejná nebo vyšší než je výše závazku, neboť poskytnutí takové
zástavy není rozhodné proto, že trestný čin podvodu dle § 250 tr. zák. byl
dokonán již v době, kdy byl úvěr (jiný typ plnění) vyplacen, tedy v době, kdy
došlo ke vzniku závazku. Souhlasí tedy s názorem vyjádřeným v rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, že zástavní právo v případě realizace
zástavy v důsledku neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem slouží
pouze jako náhrada této škody. Je tak evidentní, že pro řešení dané
problematiky existují dvě skupiny rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se liší, a
má tak zato, že by věc nyní rozhodovaná měla být dle § 20 odst. 1 zákona o
soudech a soudcích postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího
soudu, který by rozhodování v obdobných případech sjednotil.
Dovolací soud na tomto místě upozorňuje na to, že obdobná věc byla řešena jeho
dovolacím senátem č. 8 v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1306/2006, poté, co jeho
dřívější rozhodnutí v té samé věci, sp. zn. 8 Tdo 746/2005, které se opíralo o
zmíněný právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo
51/2004, bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05 zrušeno. V dané
věci potom ve svém novém rozhodnutí (sp. zn. 8 Tdo 1306/2006) dospěl senát
Nejvyššího soudu 8 Tdo k závěru, že nadále je nutno vycházet z právního názoru
obsaženého v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/1999 a 8 Tz
303/2000, neboť tento byl potvrzen i nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
558/01, resp. sp. zn. II. ÚS 566/05, dle něhož se o trestný čin podvodu
nejedná, byl-li závazek, i za splnění podmínky, že dlužník neměl od počátku v
úmyslu jej splnit, zajištěn takovou zástavou, jejíž hodnota byla stejná či
vyšší než hodnota zajištěného závazku, pokud s tímto byl dlužník od počátku
přinejmenším srozuměn. Z důvodu již konstatované vázanosti Nejvyššího soudu
vykonatelnými nálezy Ústavního soudu nepředkládal tedy zmíněný senát 8 Tdo věc
k rozhodnutí velkému senátu, neboť i ten by byl při svém rozhodování zmíněnými
nálezy Ústavního soudu vázán a z těchto by musel vycházet.
Pokud se týče námitky dovolatelky, že by dovolací soud měl nyní projednávanou
věc týkající se obviněného P. M. předložit k rozhodnutí velkému senátu, nutno
konstatovat, že tento v posuzované situaci předpoklady pro aplikaci ustanovení
§ 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. taktéž neshledal a věc velkému senátu k
rozhodnutí nepředložil. Jak již řečeno, je nepochybné, že pro řešení dané
problematiky existují rozdílná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tato situace je
ovšem zcela odlišná od situací, na něž se citované ustanovení § 20 odst. 1
zákona o soudech a soudcích vztahuje. Jestliže totiž se mezi takto rozpornými
rozhodnutími ovšem nacházejí rovněž i ta, k nimž Nejvyšší soud dospěl při
vázanosti právním názorem vysloveným v nálezu (nálezech) Ústavního soudu, je
nutno tato považovat za správná a závazná, když dle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR
jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
V dané věci by tak i velký senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování byl
předem vázán právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, v konkrétním
případě tedy nálezem sp. zn. I. ÚS 558/01, resp. sp. zn. II. ÚS 566/05. Za
těchto podmínek v posuzované věci dovolací soud dospěl k závěru (stejně jako v
označené věci i senát Nejvyššího soudu 8 Tdo), že v daném případě by předložení
projednávané věci k rozhodnutí jeho velkému senátu mělo čistě formální
charakter a na právním názoru soudní judikaturou zastávaném by nic nezměnil.
Dovolací soud se takto v nyní projednávané věci týkající se obviněného P. M.
shoduje se závěrem o jeho nevině, k němuž soudy v jeho případě dospěly, neboť
ze skutkových zjištění soudy učiněných vyšlo nepochybně najevo, že tento již v
době uzavření kupní smlouvy se společností A., a. s., závazek ve výši
5.500.000,- Kč (kupní cena nemovitosti) zajistil zřízením zástavního práva ke
kupované nemovitosti ve výši její obvyklé tržní hodnoty, stanovené na základě
provedených znaleckých posudků z oboru ekonomika – ceny a odhady, se
specializací nemovitosti a stavebnictví, stavby obytné a průmyslové, v celkové
částce 7.300.000,- Kč. Ač bylo prokázáno, že obviněný při jednáních s
prodávající společností nepravdivě předstíral, že kupující budou schopni kupní
cenu uhradit, přestože ve skutečnosti prokazatelně věděl, že tohoto schopni
nebudou, byl od počátku nejméně srozuměn s tím, že daný závazek je zajištěn
právě zřízením zástavního práva k zástavě, jejíž hodnota je vyšší, či
přinejmenším stejná, jako hodnota závazku. V daném případě tak nebyl naplněn
znak skutkové podstaty spočívající v úmyslu obviněného způsobit svým jednáním
druhé straně škodu, když společnost A., a. s., jako zástavní věřitel, v případě
prodlení se splácením kupní ceny kupujícími, byla oprávněna se domáhat
uspokojení ze zastavených nemovitostí, a to jejich prodejem ve veřejné dražbě
či jiným vhodným způsobem (viz čl. III. zástavní smlouvy ze dne 25. 9. 1996, č.
l. 678). Proto se dovolací soud shoduje se závěrem, že se v případě obviněného
nejednalo o spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.
zák., neboť svým jednáním nenaplnil všechny, zákonem vyžadované znaky skutkové
podstaty uvedeného trestného činu.
Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
byl právně relevantně uplatněn i v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř, ovšem je zjevně neopodstatněný.
Na základě všech shora popsaných úvah se Nejvyšší soud shoduje se závěry soudu
prvního i druhého stupně, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních
bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatele v rámci skutku
popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, pro který byl nakonec
obžaloby zproštěn, byl soudy správně právně kvalifikován, pokud tyto dospěly k
závěru, že předmětný (v žalobním návrhu označený) skutek není trestným činem.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně
neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka