5 Tdo 1261/2021-1647
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2021 o
dovolání, které podala obviněná D. V., rozená K., nar. XY v XY, bytem XY, proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 9 To 165/2021, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn.
9 T 196/2019, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné D. V. odmítá.
1. Obviněná D. V. byla rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 3.
2021, sp. zn. 9 T 196/2019, uznána vinnou v bodech I/3,5,7 a 8 čtyřnásobným
přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoníku“), v bodech I/9,12,13 a 14
pokusem přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 a § 210 odst. 1 písm. a),
odst. 4 tr. zákoníku, v bodech I/10 a 11 pokusem zločinu pojistného podvodu
podle § 21 odst. 1 a § 210 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, v
bodě I/2 přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech
I/1,4 a 6 přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku,
v bodech I/15 a 16 pokusem přečinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 a § 211
odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, v bodě I/17 přečinem úvěrového podvodu podle §
211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, v bodech I/1-17 přečinem poškození cizích
práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, v bodě II
přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku a přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr.
zákoníku. Za trestné činy uvedené pod bodem I a za sbíhající se přečin podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem
Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 13 T 210/2015, a přečin
podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem
Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 13 T 268/2014, ve znění
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 7 To 338/2017,
byla obviněná odsouzena podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst.
2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 56
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice
s ostrahou. V rámci uloženého souhrnného trestu byl současně zrušen výrok o
trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 13 T
210/2015, a z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 13
T 268/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2017, sp.
zn. 7 To 338/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla
podkladu. Za trestné činy pod bodem II výroku rozsudku byl obviněné uložen
podle § 222 odst. 1 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 2 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná
pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Jednotliví poškození
konkretizovaní v rozsudku byli s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve
věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná D. V. odvoláním, na
jehož podkladě Krajský soud v Brně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.
řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu za trestné činy uvedené pod
bodem II a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že obviněné D. V.
uložil za trestné činy uvedené pod bodem II podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let.
Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná zařazena pro výkon
tohoto trestu do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu
prvního stupně nezměněn.
3. Skutků pod bodem I. výroku o vině se obviněná měla ve stručnosti
dopustit tím, že jako osoba blízká, pečující o svého otce J. K., nar. XY, který
minimálně od roku 2008 trpěl těžkou organickou poruchou osobnosti a chování,
způsobenou poškozením a dysfunkcí mozku a v důsledku této duševní poruchy nebyl
minimálně od roku 2008 způsobilý činit právní a majetkové úkony, uzavírat
smlouvy s finančními institucemi, vnímat obsah podepisovaných a uzavíraných
smluv a rozumět povinnostem, které z nich vyplývají, přičemž jeho schopnosti
ovládací a schopnosti rozpoznat protiprávnost svého jednání byly podstatně
snížené, v důsledku toho ani nebyl schopen soustavného pracovního zařazení, ode
dne 7. 11. 2001 byl uznán plně invalidním a byl považován za osobu závislou na
pomoci jiné osoby, obviněná, ačkoliv si byla vědoma existence svých splatných
závazků vůči různým subjektům, které nebyla schopná hradit a současně věděla,
že její otec J. K. není vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen pochopit
smysl uzavíraných smluv a vzhledem ke své finanční situaci nebude schopen
sjednaným závazkům dostát, přičemž péče o jejího otce byla v období od 1. 3. 2002 do 31. 1. 2012 řešena jeho umístěním do domu s pečovatelskou službou v XY,
na níž se rovněž obviněná podílela a od 23. 2. 2007 byla vedena jako
poskytovatelka péče o něj, v úmyslu neoprávněně se obohatit, minimálně od 20. 7. 2010 do 24. 2. 2015 jako obchodní zástupce, zprostředkovatel, získatel nebo
spolupracovník různých pojišťovacích institucí sjednala jménem svého otce
pojistné smlouvy na životní pojištění s pojistným plněním pro případ smrti
pojištěné osoby, při sjednávání těchto smluv uváděla vědomě nepravdivé a
neúplné údaje o zdravotním stavu svého otce jako pojištěné osoby, přičemž
věděla, že při uvedení pravdivých údajů o jeho zdravotním stavu nemůže k
uzavření pojistných smluv dojít, dále minimálně v období od 18. 10. 2010 do 4. 4. 2012 jako obchodní zástupce obchodní společnosti Raiffeisen stavební
spořitelna, a. s., sjednávala jménem svého otce úvěrové smlouvy, uváděla vědomě
nepravdivé informace o zaměstnání a výši příjmů svého otce jako žadatele o
poskytnutí překlenovacího úvěru, přitom věděla, že při uvedení pravdivých údajů
o výši jeho příjmů by nedošlo k uzavření úvěrových smluv, dále minimálně od 28. 1. 2010 do 23. 5. 2013 prostřednictvím a jménem svého otce sjednávala smlouvy
na poskytnutí finančních prostředků, případně vedla jednání vedoucí k uzavření
těchto smluv, které sama vyvolala, přitom uváděla vědomě nepravdivé informace o
jeho zaměstnání, výši příjmů a závazků, ač věděla, že při uvedení pravdivých
údajů ohledně příjmů a závazků J. K. by ke sjednání těchto smluv nedošlo,
přičemž finanční prostředky tímto způsobem obdržené používala pro vlastní
potřebu, kvůli narůstajícímu objemu splatných závazků, které neplnila, byl dne
9. 4. 2015 jménem J. K. podán ke Krajskému soudu v Brně insolvenční návrh
spojený s návrhem na povolení oddlužení, v němž bylo uvedeno 8 peněžitých
závazků u 8 věřitelů v celkové výši 2 393 847,14 Kč, poté usnesením Krajského
soudu v Brně č. j. KSBR 37 INS 9263/2015-A-8 byl dne 27. 5.
2015 konstatován
úpadek J. K. jako dlužníka a bylo povoleno oddlužení, do insolvenčního řízení
se přihlásilo 16 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 3 252 680,01 Kč. Jednotlivé skutky s popisem konkrétního jednání obviněné pod body I/1. až 17. ke škodě jednotlivých věřitelů i s výší takto způsobené škody jsou
konkretizovány ve výroku o vině, přičemž s ohledem na skutečnost, že dovolání
obviněné směřuje proti výroku o vině pod bodem I/10., 11. a 17., je možno
uvést, že pokusu zločinu pojistného podvodu v bodě I/10. a 11. výroku o vině se
měla obviněná dopustit tím, že v bodě I/10. výroku o vině, jako
zprostředkovatel Kooperativy pojišťovny, a. s., uzavřela dne 16. 4. 2012 jménem
svého otce pojistnou smlouvu o životním pojištění č. 1221916623, v níž je jako
pojistník a pojištěný uveden J. K., při sjednání této smlouvy uvedla nepravdivé
i neúplné údaje o jeho zdravotním stavu, pro případ jeho smrti sjednala
pojistnou částku 2 100 000 Kč, pojišťovna dopisem ze dne 17. 5. 2012 vyzvala
pojištěného k doplnění údajů o jeho zdravotním stavu a následně ke dni 2. 6. 2012 pojistnou smlouvu stornovala v zákonné lhůtě 2 měsíců od uzavření smlouvy
z důvodu výrazně zvýšených zdravotních rizik před uzavřením smlouvy, čímž se
obviněná pokusila způsobit této pojišťovně škodu 2 100 000 Kč na pojistném
plnění v případě smrti pojištěného. Podle zjištění popsaném v bodě I/11. výroku
o vině obviněná jako zprostředkovatelka AXA životní pojišťovny, a. s., uzavřela
dne 24. 10. 2012 jménem svého otce s touto životní pojišťovnou pojistnou
smlouvu o investičním životním pojištění č. 1111677666, v níž opět uvedla
vědomě nepravdivé údaje o zdravotním stavu svého otce i o jeho osobním stavu
včetně údajů o jeho zaměstnání na pojistnou částku ve výši 1 350 000 Kč (s
částkou ve výši 50 000 Kč jako hlavní tarif a s částkou 1 300 000 Kč jako
klesající pojistnou částkou), přičemž pojišťovna ke dni 6. 3. 2013 ukončila
pojistnou smlouvu z důvodu nezaplacení pojistného a pohledávku z nezaplacené
pojistné částky přihlásila dne 26. 6. 2015 do insolvenčního řízení dlužníka J. K., obviněná se takto pokusila této pojišťovně způsobit škodu 1 350 000 Kč na
pojistném plnění v případě smrti pojištěného. Jednání, jehož se obviněná
dopustila v bodě I/17., které bylo posouzeno jako přečin úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku rozsudkem soudu prvního stupně, se obviněná
dopustila tím, že jako obchodní zástupkyně Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., sepsala dne 4. 4. 2012 žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru na částku 2
080 000 Kč ke smlouvě o stavebním spoření č. 2673894204, jako účel čerpání do
smlouvy uvedla koupi domu, k žádosti o úvěr přiložila potvrzení o výši příjmů
J. K. u obchodní společnosti F., s měsíčním příjmem 22 894 Kč, ačkoli tato
nikdy jejího otce nezaměstnávala, došlo k uzavření smlouvy o překlenovacím
úvěru dne 25. 4. 2012 č. 4827/2012/01 ve výši 2 080 000 Kč, účelem úvěru byla
koupě rodinného domu v XY, č. p. XY na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, zapsaném na
LV č. XY, poskytnutá částka byla vyčerpána v plné výši na bankovní účty uvedené
v kupní smlouvě ze dne 5. 4.
2012, přičemž Krajský soud v Brně usnesením ze dne
16. 11. 2016, sp. zn. KSBR 37INS 9263/2015 vyslovil souhlas s vydáním výtěžku
zpeněžení insolvenčním správcem poškozené Raiffeisen stavební spořitelně, a. s., ve výši 1 674 542,80 Kč, čímž obviněná způsobila přímou škodu této stavební
spořitelně ve výši 405 458 Kč.
4. Skutku pod bodem II. se obviněná podle rozsudku soudu prvního stupně
dopustila ve stručnosti tím, že se znalostí splatných závazků vůči různým
subjektům, které nebyla schopna hradit a které vznikaly v důsledku neplacení
zákonných odvodů sociálního a zdravotního pojištění a jiných povinných plateb,
v úmyslu vyhnout se uspokojení svých věřitelů založila dne 20. 11. 2008 jménem
svého otce J. K., který v této době trpěl těžkou organickou poruchou osobnosti
a chování, způsobenou poškozením a dysfunkcí mozku, o něhož se starala jako
tzv. pečující osoba, bankovní účet č. XY u České spořitelny, a. s., k němuž
měla jako jediná dispoziční právo a který začala od února 2009 využívat namísto
svého stávajícího účtu v souvislosti se svou výdělečnou činností, přičemž
minimálně v období od 13. 2. 2009 do 28. 11. 2013 si na tento účet nechala
zasílat provize od různých subjektů, pro něž jako poradce, zprostředkovatel,
mandatář či obchodní zástupce zprostředkovávala nebo uzavírala pojistné,
úvěrové nebo obdobné smlouvy, v celkové výši 911 162, 32 Kč, provize či odměny
od fyzických osob za poskytnutí finančního poradenství a za zprostředkování
nebo sjednání pojistných, úvěrových nebo obdobných smluv, v celkové výši 423
877, 81 Kč, a přeplatky na dani zaslané Finančním úřadem pro Kraj Vysočina,
Územním pracovištěm Jihlava v celkové výši 136 536 Kč, takto získané finanční
prostředky z účtu postupně vybrala a užila pro vlastní potřebu, ne však k
úhradě svých splatných závazků, poté v úmyslu vyhnout se uspokojení svých
věřitelů podala dne 16. 10. 2013 ke Krajskému soudu v Brně účelově návrh na
povolení oddlužení, v němž uvedla existenci 18 finančních závazků u 16 věřitelů
v celkové výši 2 975 462,69 Kč, z toho ve výši 2 019 411,50 Kč závazky
zajištěné a ve výši 956 051,19 Kč závazky nezajištěné, usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. KSBR 29 INS 28439/2013 byl zjištěn
úpadek obviněné jako dlužníka a bylo povoleno oddlužení, usnesením Krajského
soudu v Brně sp. zn. KSBR 29 INS 28439/2013 ze dne 2. 4. 2014 bylo schváleno
oddlužení plněním splátkového kalendáře, obviněná vědoma si svých povinností
plynoucích z insolvenčního řízení, mimo jiné povinnosti platit po dobu 5 let
nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce částku ve stejném
rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci
uspokojeny přednostní pohledávky, využívajíc skutečností, že podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších
předpisů, lze výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve
vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek náležející do majetkové podstaty,
nařídit nebo zahájit, avšak nelze jej provést, v úmyslu vyhnout se uspokojení
svých věřitelů, dne 20. 12. 2013 založila na své jméno bankovní účet vedený u
České spořitelny, a. s., k němuž měla ode dne jeho založení jako jediná
dispoziční právo, následně si v období od 13. 2. 2014 do 28. 8.
2017 na tento
účet nechala zasílat finanční prostředky v celkové výši 856 692,43 Kč, které z
tohoto účtu postupně vybrala a užila pro vlastní potřebu, nikoliv však k úhradě
svých závazků přihlášených do insolvenčního řízení, jak jí bylo uloženo
rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. KSBR 29 INS
28439/2013, stanovené splátky od počátku nehradila pravidelně a v předepsané
výši, na což byla opakovaně insolvenčním správcem upozorňována, přičemž výše
uvedené příjmy insolvenčnímu správci zamlčela. V rámci návrhu na povolení
oddlužení ze dne 16. 10. 2013 a následného insolvenčního řízení v rozporu se
skutečností deklarovala, že je zaměstnána u obchodní společnosti D., jako
obchodní zástupce s čistým měsíčním příjmem 16 500 Kč, ačkoliv byla jako
zaměstnanec u této společnosti evidována pouze v období od 1. 6. 2013 do 30. 9. 2013, celkem tak před svými věřiteli a insolvenčním správcem zatajila finanční
prostředky ve výši nejméně 2 328 268,56 Kč a způsobila svým věřitelům
konkretizovaným v rozsudku soudu prvního stupně škodu nejméně 1 656 497,49 Kč.
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná v něm namítla nesprávné právní posouzení
skutku, které spatřuje v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností
případu v souvislosti s porušením základních zásad trestního řízení a práva na
spravedlivý proces.
6. Obviněná namítla, že nemohla naplnit kvalifikovanou skutkovou
podstatu zločinu pojistného podvodu v bodech I/10. a 11. výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně. Vytkla soudům nižších stupňů, že výši hrozící
škody odvodily od výše plnění, které by bylo v případě úmrtí pojištěného
vyplaceno. Přitom obviněná nikdy nepožádala o plnění z pojistné smlouvy a ani
to neměla v úmyslu, což ostatně vyplynulo z provedeného dokazování. Smlouvu o
životním pojištění uzavřela pouze proto, že takový právní úkon byl podmínkou
pro uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru. Obviněná označila za nesprávný
závěr odvolacího soudu, podle něhož naplnění kvalifikované skutkové podstaty ve
stadiu pokusu je důvodné, nemohlo totiž dojít k naplnění subjektivní stránky
pokusu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu,
protože její úmysl nikdy nesměřoval k uplatnění pojistného plnění z životního
pojištění, obě smlouvy za tímto účelem uzavřené byly zrušeny dříve, než k
tomuto plnění mohlo dojít.
7. Obviněná zdůraznila, že její jednání v bodech I/10. a 11. výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně směřovalo ke spáchání trestného činu
úvěrového podvodu, nikoliv podvodu pojistného. Její jednání tak nelze považovat
za samostatné skutky, jelikož jednotlivé akty jsou spojeny stejným následkem, k
němuž se váže i příčinný vztah a zavinění. Ve spáchání pokusu trestného činu
pojistného podvodu za situace, kdy došlo k zániku smlouvy dříve, než byla
způsobena jakákoliv škoda, spatřuje obviněná menší společenskou škodlivost než
u trestného činu úvěrového podvodu. Obviněná má za to, že v tomto případě došlo
k tzv. faktické konzumpci, která vylučuje souběh obou trestných činů. V této
souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2020, sp. zn. 8
Tdo 1499/2011, podle něhož jde o faktickou konzumpci v případech, kdy „jeden
trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním
trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného
činu. Předpoklady faktické konzumpce jsou vytvořeny faktickým průběhem činu a
nevyplývají z poměru skutkových podstat trestných činů nebo jejich
sankcí.“ „Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny
směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo. Týž následek spojuje
tyto akty, neboť je tu k němu příčinný vztah i zavinění.“
8. U skutku pod bodem I/17. výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, který byl právně posouzen jako přečin úvěrového podvodu podle § 211
odst. 1, 4 tr. zákoníku, obviněná rovněž namítla nesprávné hmotněprávní
posouzení v otázce určení výše způsobené škody. Soudy nižších stupňů dospěly k
závěru, že hodnota zástavy odpovídá výtěžnosti nemovitosti při veřejné dražbě.
Obviněná poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3
Tdo 460/2010, podle něhož „škodou může být toliko částka, která se rovná
rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru,
resp. i výší již uhrazených peněžních prostředků.“ Při stanovení výše škody je
podle obviněné třeba brát v potaz i hodnotu zástavy, kterou byla smlouva o
úvěru zajištěna, tu však nelze zaměňovat s výtěžností nemovitosti ve veřejné
dražbě, což uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo
427/2013, s tím, že „ke zpeněžení zástavy dochází až po určité době od spáchání
trestného činu a za poněkud odlišných tržních podmínek, než jaké pachatel mohl
předpokládat v době spáchání trestného činu. V tomto směru se tak jedná o
nepředvídatelnou budoucí okolnost, která stojí mimo skutkovou podstatu
trestného činu a nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele za trestný čin
úvěrového podvodu.“ V odhadu tržní ceny nemovitosti ze dne 13. 4. 2012 byla
nemovitost ohodnocena na částku ve výši 2 600 000 Kč, přičemž nemůže jít k tíži
obviněné, pokud byla nemovitost v rámci veřejné dražby vydražena za nižší cenu.
V důsledku tohoto nesprávného určení výše škody byla obviněná shledána vinnou
kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu úvěrového podvodu, což mělo
vliv i na výši jí uloženého trestu.
9. Obviněná dále zdůraznila, že pro získání překlenovacího úvěru musí
mít žadatel uzavřené životní pojištění a právě za tímto účelem smlouvy o
životním pojištění, jak je popsáno v bodě I/10. a 11. výroku rozsudku soudu
prvního stupně, sjednávala. Obviněná uvedla, že dříve než smlouvu o
překlenovacím úvěru uzavřela, byla smlouva o životním pojištění uvedená v bodě
I/10. výroku rozsudku zrušena z důvodu neplacení pojistného, proto byla nucena
uzavřít druhou smlouvu o životním pojištění uvedenou v bodě I/11. výroku
rozsudku, bez toho by jí nebyl překlenovací úvěr poskytnut. Její jednání
nesměřovalo k vylákání plnění z životního pojištění, ale k získání peněžních
prostředků z překlenovacího úvěru. Pokud by neusilovala o získání úvěru,
pojistný podvod by nespáchala. Soudy nižších stupňů zkratkovitě a
nepřezkoumatelným způsobem shledaly její vinu, a to v rozporu s výše uvedenou
judikaturou.
10. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Okresního soudu v Jihlavě i rozsudek Krajského soudu v Brně a přikázal
soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
11. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolání
obviněné je podle něj založeno na dvou námitkách, které odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu, avšak soudy obou stupňů se s nimi vypořádaly v odůvodnění
svých rozhodnutí. S jejich závěry se státní zástupce ztotožnil, byť je
argumentace poněkud kusá, nicméně námitky obviněné označil státní zástupce za
zjevně neopodstatněné.
12. Státní zástupce nesouhlasil s tvrzením obviněné, že došlo k faktické
konzumpci trestného činu pojistného podvodu podvodem úvěrovým. Sama obviněná v
dovolání uvedla, že podmínkou faktické konzumpce je stav, kdy je jeden z
trestných činů prostředkem relativně malého významu pro trestný čin druhý.
Státní zástupce zdůraznil, že souběh majetkových trestných činů je vyloučen
pouze v případě, že škoda způsobená méně závažným trestným činem je relativně
malého významu ve srovnání se škodou, která byla způsobena základním trestným
činem. Za relativně méně závažný trestný čin nelze považovat čin, který je
stejně závažný, natož pak čin závažnější, jak tomu bylo v případě obviněné,
která byla odsouzena za spáchání pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm.
a), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku s trestní sazbou od 2 do 8 let a úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku s trestní sazbou od 1 do 5 let.
Trestný čin pojistného podvodu za této situace nemůže být relativně nevýznamným
prostředkem pro spáchání trestného činu úvěrového podvodu, jelikož faktická
konzumpce míří na případy opačné.
13. Za zjevně neopodstatněnou považuje státní zástupce i druhou námitku
obviněné, podle níž při stanovení výše škody neměla být započtena pouze
výtěžnost zástavy ve veřejné dražbě, nýbrž původně vypočítaná hodnota zástavy.
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je třeba zohledňovat pouze hodnotu
zástavy dosažitelnou při tzv. efektivním prodeji, tedy za cenu dosažitelnou
snadno a rychle, „neodolatelnou pro prvního kupce“. Pouze toto zpeněžení dává
rozumný smysl, když poskytovatelé úvěrů nejsou specializováni na obchod s
realitami a smyslem zástavy je rychlá náhrada zapůjčených peněžních prostředků
včetně úroků. V souvislosti s tím odkázal státní zástupce na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1421/2013, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 6 Tdo 429/2020. Ve vztahu k tomuto
druhému usnesení pak poukázal na to, že Ústavní soud ve svém usnesení ze dne
27. 7. 2021, sp. zn. I. ÚS 2112/20, uvedl, že pokud nedojde k efektivnímu
prodeji, „dodatečný prodej zástavy představuje toliko náhradu škody“. Původně
vypočítaná cena zástavy by tedy byla zcela nerozhodná. Výtěžnost zástavy při
dražbě je výsledkem shora uvedeného „efektivního prodeje“. Právní posouzení
soudy nižších stupňů tedy bylo správné, nebyl dán důvod k užití faktické
konzumpce ani k jinému výpočtu způsobené škody, jak se toho domáhala
dovolatelka a její námitky jsou zjevně neopodstatněné.
14. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i v
případě jiného rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti
uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
16. Obviněná opřela své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Jde tedy o chybný výklad a použití norem trestního práva hmotného,
případně na ně navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení
hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Je
tomu tak zejména v případě, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a
odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec
trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nespočívá
v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku
nedošlo k vadám při výkladu a použití hmotněprávních norem. Nejvyšší soud je v
dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy
prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků jimi provedeného
dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění
z nich ovšem neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy,
zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263
odst. 6, 7 tr. řádu.
b) K námitkám obviněné
18. Z obsahu dovolání obviněné D. V. vyplývá, že nesouhlasí s právním
posouzením skutku uvedeného pod bodem I/10. a 11. výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, jímž se měla dopustit pokusu zločinu pojistného podvodu
podle § 21 odst. 1 a § 210 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
Podle názoru obviněné nebylo u ní prokázáno naplnění úmyslu ke způsobení značné
škody jako okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby tohoto
trestného činu. Podle § 17 písm. a) tr. zákoníku se k okolnosti, která
podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i
tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon
vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Obviněná uzavřela jako zprostředkovatelka
obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., jménem J. K. smlouvu o
životním pojištění, jako pojistník a pojistitel je v ní uveden J. K, a sjednala
pojistnou částku ve výši 2 100 000 Kč. Obdobnou smlouvu o životním pojištění
poté uzavřela i jako zprostředkovatelka obchodní společnosti AXA životní
pojišťovna, a. s., a to s pojistnou částkou ve výši 1 350 000 Kč. Při uzavírání
obou smluv obviněná uváděla vědomě nepravdivé informace o zdravotním stavu
pojistníka - svého otce J. K. Pokud obviněná uzavřela obě pojistné smlouvy na
výše uvedené pojistné částky, musela být alespoň srozuměna s tím, že v případě
úmrtí jejího otce bude vyplacena pojistná částka ve sjednané výši. I pokud by
se v takovém případě sama nerozhodla pro uplatnění pojistného plnění z
životního pojištění, obchodní společnost Raiffeisen stavební spořitelna, a.s.,
by peněžní prostředky použila ke splacení úvěru J. K., přičemž by pojistiteli v
důsledku pojistného podvodu vznikla škoda odpovídající pojistné částce. Na
tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že došlo postupně ke zrušení obou
pojistných smluv, jelikož se tak nestalo z vůle obviněné, která by se rozhodla
dobrovolně upustit od pokusu tohoto trestného činu, avšak obě smlouvy byly
stornovány pojišťovnami z důvodu neplacení pojistného.
19. Nelze přisvědčit ani námitce obviněné týkající se faktické
konzumpce, která vylučuje souběh obou trestných činů. Obviněná sama správně
poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo
1499/2010, v němž se Nejvyšší soud zabýval problematikou faktické konzumpce a
citovala i přiléhavou část odůvodnění, nicméně ji nevyužila jako argument ve
svůj prospěch, ale je třeba jej vnímat naopak. Závěr o tom, že předpokladem
faktické konzumpce je situace, v níž je jeden z trestných činů prostředkem
relativně malého významu či vedlejším produktem hlavní a závažnější trestné
činnosti. Posouzení skutku jako podstatně závažnějšího trestného činu pak
konzumuje jeho posouzení jako činu málo závažného. V tomto ohledu je možné
zcela akceptovat vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, že v posuzovaném případě nemohlo jít u obviněné o případ, v
němž by přicházela faktická konzumpce trestných činů pojistného podvodu a
úvěrového podvodu, obou pak v kvalifikovaných skutkových podstatách vůbec v
úvahu. Ačkoliv obviněná nemohla spáchat trestný čin úvěrového podvodu, aniž by
předtím uzavřela smlouvu o životním pojištění a spáchala trestný čin pojistného
podvodu, je třeba zdůraznit, že k faktické konzumpci nedochází ve všech
situacích, v nichž spáchání jednoho trestného činu není hlavním cílem
pachatele, avšak je pouze předpokladem pro spáchání trestného činu druhého nebo
pro něj vytváří podmínky. Vždy totiž musí být splněna podmínka, že u tzv.
konzumovaného trestného činu jde o čin relativně malého významu. Trestný čin
pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku
s trestní sazbou od 2 do 8 let však nelze pokládat za prostředek relativně
malého významu ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 211 odst.
1, odst. 4 tr. zákoníku s trestní sazbou od 1 do 5 roků. Spáchání stejně
závažného, či dokonce závažnějšího trestného činu, nelze považovat za
bezvýznamný prostředek ke spáchání úvěrového podvodu ani za jeho vedlejší
produkt. Potud nebylo možné přijmout námitku obviněné jako důvodnou, naopak
úvahy soudů prvního i druhého stupně byly správné a odpovídající soudní praxi.
20. Zcela neopodstatněné jsou rovněž námitky obviněné, podle nichž došlo
u skutku pod bodem I/17. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně k
nesprávnému posouzení výše způsobené škody, pokud byla hodnota zástavy
představující nemovitosti určena podle výtěžnosti nemovitého majetku ve veřejné
dražbě. K dokonání trestného činu úvěrového podvodu včetně způsobení škody
totiž dojde již naplněním všech znaků jeho skutkové podstaty. Jestliže pachatel
poskytne bance za účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu, je
zásadně nutné považovat hodnotu zastavené věci za prostředek náhrady škody již
způsobené tímto trestným činem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4.
2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004). Soudy obou stupňů tak naopak nesprávně rozhodly
ve prospěch obviněné, pokud při určování výše způsobené škody pro účely
právního posouzení skutku a příslušné právní kvalifikace hodnotu zástavy
odečetly.
21. Nicméně i s vědomím výše uvedeného závěru je nutno ve shodě se
státním zástupcem připomenout, že podle výkladu Nejvyššího soudu, s nímž se
ztotožnil i Ústavní soud, je třeba zohlednit toliko hodnotu zástavy
dosažitelnou při tzv. efektivním prodeji, tedy za cenu dosažitelnou snadno a
rychle. Při posuzování hodnoty zástavy a výše škody je třeba brát v potaz účel
zástavy, tedy její zpeněžení a získání peněžní částky, která se dostane do
dispozice věřitele jako poskytovatele úvěru a nahradí nedostatek peněžního
plnění ve formě splátek ze strany dlužníka. Aby mohl být nastolen stav
srovnatelný s předpokládaným a očekávatelným průběhem úvěrového vztahu, je
třeba, aby byla zástava schopna naplnit svůj účel efektivně, musí být
zpeněžitelná snadno a rychle. Podmínky efektivního splnění účelu zástavy nejsou
vázány na cenu, za kterou se věc představující zástavu v daném místě a čase
obvykle prodává, nýbrž na cenu, která je neodolatelná pro prvního kupce
(vyjádřeno terminologií obchodníků s nemovitostmi). Je logické, že tato cena je
zpravidla nižší než tzv. obvyklá cena ve smyslu citovaných ustanovení, neboť
právě snížení ceny činí zástavu natolik atraktivní, že je způsobilá efektivně
splnit svůj účel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 6
Tdo 429/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. I. ÚS
2112/20). Výši škody je proto v takových případech nutné stanovit jako rozdíl
mezi částkou, která odpovídá výši poskytnutých a neuhrazených peněžních
prostředků, a hodnotou zástavy, za kterou ji lze efektivně prodat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1421/2013). Pokud
obviněná poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 4
Tdo 427/2013, je nutné konstatovat, že obviněná závěry vyslovené Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí hrubě zkresluje. V citovaném rozhodnutí se totiž
Nejvyšší soud zabýval otázkou vztahu hodnoty zástavy a vzniku trestní
odpovědnosti za spáchání trestného činu podvodu. Nejvyšší soud v tomto
rozhodnutí odkázal na vlastní rozhodovací praxi a též na rozhodnutí Ústavního
soudu, podle nichž může být spáchán trestný čin úvěrového podvodu pouze v
případě, pokud by poskytnutý úvěr či jiný závazek, za předpokladu, že dlužník
od počátku neměl v úmyslu jej splácet, byl zajištěn takovou hodnotou zástavy,
která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl závazek splacen, a jestliže
byl dlužník alespoň srozuměn s tím, že hodnota zástavy je nižší než hodnota
závazku, jenž je jí zajištěn. V opačném případě, tj. pokud by hodnota zástavy
byla vyšší, než hodnota zajištěného závazku, by totiž nemohla vzniknout v
důsledku takového jednání škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové
podstaty, protože zástavní věřitel by měl v případě neplnění závazku dlužníkem
vždy možnost uhradit vlastní pohledávku získat zpět prostřednictvím realizace
zástavního práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/1999, 8 Tz
303/2000, 8 Tdo 1306/2006, 3 Tdo 123/2007, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, II. ÚS 566/05).
V usnesení, na něž obviněná odkazuje, pak byla
řešena otázka výtěžnosti zástav při nucené dražbě, podle názoru Nejvyššího
soudu lze dovodit, že došlo-li ke zpeněžení zástav až po delším časovém úseku
od spáchání činu, tj. za odlišných tržních podmínek, než jaké mohla obviněná
předpokládat v době spáchání posuzovaného skutku, nelze vykládat takové
nepředvídatelné budoucí okolnosti spojené s dražbou předmětných nemovitostí ve
prospěch obviněné. Uvedené závěry Nejvyššího soudu však nejsou v rozporu s
konstantní soudní praxí, o níž byla zmínka výše a nikterak nepodporují názor
obviněné.
22. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu. Ačkoliv byly uplatněné dovolací námitky obviněné podřaditelné pod
dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud je
neshledal důvodnými. O dovolání obviněné bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a Nejvyšší soud tak mohl učinit na
podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký