USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2020 o dovolání
obviněného D. T., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 5 To 41/2019, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný D. T. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 49 T 10/2018,
uznán vinným dvěma zločiny úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, 6 písm.
a) tr. zákoníku (body 1. a 3. rozsudku) a zločinem úvěrového podvodu podle §
211 odst. 1, 2, 5 písm. c) tr. zákoníku (bod 2. rozsudku). Za tyto zločiny byl
obviněný podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků.
Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let.
2. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný a
státní zástupce (pouze do výroku o trestu) odvolání. Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 5 To 41/2019, podle § 258 odst. 1 písm.
b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3
písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, 5 písm. b), odst. 6 písm. a) tr.
zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného
rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku
uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a pro jeho výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen „obhájce“)
proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítl, že
závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný. Na podporu tohoto svého tvrzení
uvedl, že soudy nižších stupňů v rámci hodnocení důkazů chybovaly, když jeho
jednání posoudily jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, 5 písm.
b), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebyla naplněna ani objektivní ani
subjektivní stránka předmětného trestného činu. Dále zpochybnil zjištění
ohledně výše škody, kterou měl předmětným trestným činem způsobit, a to zejména
s ohledem na skutečnou hodnotu poškozenému (M. s. d.) poskytnutých zástav. V
této souvislosti zejména poukázal na dle jeho názoru pochybení soudů nižších
stupňů spočívající v neprovedení jím navrženého důkazu, a to znaleckého posudku
společnosti AP Appraisal, s. r. o., neboť doposud soudy provedené znalecké
posudky jsou podle jeho názoru vnitřně rozporné. Podle mínění dovolatele bylo
také nedostatečné odůvodnění zamítnutí provedení uvedeného posudku ze strany
odvolacího soudu. V tomto kontextu odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nevzal v
potaz výpověď svědka B. Podle mínění obviněného existuje také extrémní nesoulad
mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů na straně jedné a před těmito
soudy provedenými důkazy, a to zejména v kontextu vrácení všech finančních
prostředků, které mu byly na základě předmětných úvěrů poskytnuty, jakož i v
kontextu nenaplnění kvalifikačního znaku podle § 211 odst. 5 písm. b) tr.
zákoníku. Podle obviněného soudy nebraly v úvahu ani skutečnost, že skutek,
jehož spácháním byl uznán vinným, nedosahuje potřebného stupně “společenské
nebezpečnosti”, jakož i skutečnost, že soudem druhého stupně nebyl obviněnému
uložený trest dostatečně individualizován a přihlédnuto, ke všem rozhodným
skutečnostem. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2019, sp. zn.
5 To 41/2019, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 2. 4.
2019, sp. zn. 49 T 10/2018 a podle § 265l tr. ř. věc přikázal soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém
vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a obsah dovolání
obviněného, aby následně uvedl, že námitky uplatněné v dovolání lze s jistou
dávkou tolerance podřadit pod uplatněný dovolací důvod, nicméně je označil za
zjevně neopodstatněné. K tvrzení obviněného o nespáchání za vinu mu kladeného
jednání, resp. nenaplnění jak objektivní tak subjektivní stránky předmětného
trestného činu, extrémnímu nesouladu a dalším pochybením v rámci základních
zásad trestního řízení státní zástupce uvedl, že se s rozhodnutími soudů
nižších stupňů plně ztotožňuje a považuje je za souladné s příslušnými trestně
právními předpisy a odkázal na příslušné části odůvodnění rozhodnutí soudů
nižších stupňů, ve kterých se soudy s obviněným vznesenými námitkami
vypořádávají. Obdobně se státní zástupce vypořádal i s námitkou obviněného
stran opomenutých důkazů ze strany odvolacího soudu. K námitce nepřiměřenosti
obviněnému uloženého trestu státní zástupce uvedl, že se nejedná o námitku
podřaditelnou pod uplatněný, ani jiný dovolací důvod. S ohledem na shora
uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání podle
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než
navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst.
1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k námitce tzv.
extrémního nesouladu (rozporu). Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem
vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní
soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s
otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí
s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní
rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů.
Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze
akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých
rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění
jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy
náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní
závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak
dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry
vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního
soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze
dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou
problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí
Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být
posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální
základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v
extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní;
její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad
rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným
závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle),
jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně
(konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v
rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého
formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla
řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014,
sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud
připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního
nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze
skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a
následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly i s
návrhy obviněného na doplnění dokazování a své úvahy řádným a logickým způsobem
v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad
ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
10. Nejvyšší soud musí dále konstatovat, že námitky uplatněné v
dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci
obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z
odůvodnění jejich rozhodnutí [např. otázka znaleckého posudku Ing. Pochylého
(bod 137, 148 rozsudku soudu I stupně), 240-248; odvolací soud se k důvodnosti
vypracování znaleckého posudku dle požadavku obviněného vyjádřil v souvislosti
s hodnocením ve věci zpracovaným posudkem (viz body 32-50 rozsudku soudu
druhého stupně)]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné
námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a
druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
[C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Pokud tedy obviněný v rámci mimořádného opravného prostředku vytýká
soudům nižších stupňů nedostatky v provedeném dokazování, nesprávné hodnocení
důkazů, pak v souladu s obecným konstatováním k dovolání a dovolacímu důvodu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedeným shora, je zcela zřejmé, že obviněným
vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného
zjištění skutkového stavu, porušení zákonných ustanovení a základních zásad
trestního řízení, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v
nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. K uvedenému okruhu námitek a
následnému postupu dovolacího soudu při jejich zjištění se vyjádřil Ústavní
soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mj. uvedl,
že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.
nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Nejvyšší soud i přes shora uvedené zjištění, že primárně námitky
obviněného směřují do oblasti skutkové a procesní a až následně od změny
skutkových zjištění má být dovozena změna právní kvalifikace, nad rámec své
přezkumné činnosti uvádí, že trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu § 211
odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo
při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné
údaje zamlčí. K naplnění zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu tedy
zcela postačí, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé
údaje, aniž by přímo došlo ke způsobení škody. Objektivní stránka trestného
činu úvěrového podvodu tedy spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo
hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové
smlouvy nebo při čerpání úvěru. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba
považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy včetně všech souvisejících
jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy
nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové
smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření
takové smlouvy předchází. Rovněž lze podotknout, že pokud pachatel uvedl v
procesu sjednávání úvěrové smlouvy takové nepravdivé nebo hrubě zkreslené
údaje, které měly zásadní vliv na rozhodnutí úvěrujícího poskytnout úvěrovanému
na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, nelze
zpravidla učinit závěr, že takový čin by nebyl společensky škodlivý a že by zde
nebylo možné uplatnit prostředky trestního práva (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1387/2013).
13. Obviněný sice ve svém dovolání namítá absenci subjektivní a
objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, avšak důvody
pro tato svá tvrzení nijak blíže nespecifikuje, a ani Nejvyšší soud nemohl
těmto námitkám přisvědčit. Subjektivní i objektivní stránkou předmětné skutkové
podstaty projednávaného trestného činu se důsledně zabývaly soudy prvního i
druhého stupně, kdy v tomto lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí,
jelikož soudy nižších stupňů zcela jasně a logicky uvedly, na základě kterých
skutečností lze dovodit naplnění objektivní a subjektivní stránky (v
podrobnostech zejména str. 52 a 57 až 62 odůvodnění rozsudku soudu druhého
stupně), přičemž Nejvyšší soud se s argumentací soudů nižších stupňů zcela
ztotožnil.
14. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného stran chybně
stanovené výše škody, kterou měl obviněný svým jednáním způsobit, přičemž v
tomto směru obviněný namítl zejména to, že soudy při svých výpočtech nesprávně
posuzovaly hodnotu zajištění úvěrů.
15. Předně lze připomenout, že obviněný byl uznán vinným zločinem
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, 5 písm. b), 6 písm. a) tr. zákoníku,
neboť při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, jednal tak jako
osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného a způsobil
takovým činem škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se poté ve smyslu
ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5
000 000 Kč. Jak Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, za
škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku
nelze bez dalšího považovat částku, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na
podkladě úvěrové smlouvy. Proto je povinností orgánu činného v trestním řízení
zabývat se i dalšími okolnostmi, které mají význam pro určení výše škody, a to
např. jakými prostředky a v jakém rozsahu byl takový vztah zajištěn (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010;
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 220/2015). Zavinění
pachatele stran kvalifikované skutkové podstaty, kde je předpokládána vzniklá
škoda v určité výši, lze tedy náležitě posuzovat teprve ve vztahu ke spolehlivě
vyčíslené výši škody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003,
sp. zn. I. ÚS 558/01). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn.
6 Tdo 573/2009, poté mj. vyplývá, že pokud např. zástava postačuje pouze k
částečnému uspokojení úvěrového věřitele, není důvodu, aby k tomuto nebylo
přihlédnuto při posuzování výše škody a na ni navazující právní kvalifikaci.
16. Podstatnou otázkou v této trestní věci bylo, zda se soudy
dostatečně a správně zabývaly a vypořádaly s otázkou, jaká výše škody v té
které příčinné souvislosti s jednáním obviněného vznikla. Tedy, zda byla např.
vyčíslena hodnota těch záruk, které byly obviněným poskytnuty, zda byly záruky
poškozenou realizovány apod. Povinností orgánů přípravného řízení a nejpozději
i povinností soudů zůstává prověřit a zjistit, zda se poškozená případně
uspokojila i z nějakých dalších zajišťovacích institutů, které byly k úvěrům
sjednány, neboť jak již bylo uvedeno, potenciální plnění těchto zajišťovacích
institutů by mohlo mít dopad na konečnou výši způsobené škody.
17. K zohlednění hodnoty výše shora specifikované zástavy Nejvyšší soud
uvádí, že vyčíslení této hodnoty bylo soudem provedeno na základě znaleckého
posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s. r. o., přibraného v
přípravném řízení opatřením policejního orgánu. Tento znalecký ústav své závěry
spolehlivě vysvětlil, a to včetně vypořádání se se znaleckým posudkem
předloženým obviněným a vypracovaným znaleckým ústavem SINCONSULT s. r. o.,
jakož i námitkami obviněným a jeho obhájcem vznesenými v průběhu trestního
řízení. Znalecký ústav A-Consult plus, spol. s. r. o., ve svém znaleckém
posudku rovněž spolehlivě vysvětlil vznik nesrovnalostí mezi závěry znaleckého
ústavu A-Consult plus, spol. s. r. o. a znaleckého ústavu SINCONSULT s. r. o.
Původ rozličných závěrů obou znaleckých posudků vyplývá především z rozdílných
výchozích informací, které obviněný znaleckému ústavu SINCONSULT s. r. o. pro
vypracování jejich znaleckého posudku poskytl. Navíc tyto informace, tedy
informace ze kterých znalecký ústav při vypracování znaleckého posudku vychází,
je třeba přehledně uvést jako podklad znaleckého posudku, tak aby bylo možné
informace v něm uvedené ověřit. Znalecký ústav SINCONSULT s. r. o. takto ovšem
neučinil a ověření správnosti jeho výstupu je proto téměř vyloučeno.
18. Vyjma této skutečnosti je pak třeba upozornit rovněž na fakt, že
podmínky, při jejichž splnění lze zástavu považovat za důvod vylučují trestnost
činu, se vztahují k otázce, zda zástava je způsobilá efektivně splnit svůj
účel. Účelem zástavy je její zpeněžení a tím pádem i získání takové peněžní
částky, která když se dostane do dispozice věřitele jako poskytovatele úvěru,
nahradí nedostatek peněžního plnění ve formě pravidelných splátek ze strany
dlužníka. Zástava ovšem musí být způsobilá splnit tento účel efektivně, to
znamená, že musí být zpeněžitelná relativně snadno a rychle. Pouze tehdy může
zástava nastolit stav, který je z hlediska poskytovatele úvěru srovnatelný s
předpokládaným a očekávaným průběhem úvěrového vztahu, jehož dominantním znakem
je řádné a včasné placení splátek. Zástava, která nevyhovuje těmto podmínkám,
nemůže odůvodnit beztrestnost činu. Uvedené podmínky nejsou nijak vázány na
cenu zástavy stanovenou podle § 137 tr. zákoníku, neboť nejde o stanovení ceny
věci, která byla předmětem útoku (tím byly v posuzované kauze peněžní
prostředky ve formě úvěru). Podmínky efektivního splnění účelu zástavy nejsou
vázány na cenu, za kterou se věc představující zástavu v daném místě a čase
obvykle prodává, nýbrž na cenu, která je neodolatelná pro prvního kupce
(vyjádřeno terminologií obchodníků s nemovitostmi). Je logické, že tato cena je
zpravidla nižší než tzv. obvyklá cena ve smyslu citovaných ustanovení, neboť
právě snížení ceny činí zástavu natolik atraktivní, že je způsobilá efektivně
splnit svůj účel. Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je jasné,
že námitky obviněného nemohou obstát.
19. Pochybením obviněného a jím vzpomínaného znaleckého posudku, je již
to, že se zástavou zabýval omezeně jen z hlediska vývoje její nominální ceny do
budoucnosti, a to až do roku 2018 a nikoliv k okamžiku sjednávání úvěrové
smlouvy, tedy ke konci roku 2012. Je zjevné, že znalecký posudek ústavu
SINOCONSULT s. r. o. nebyl zpracován podle kritérií vyjadřujících podmínky, za
nichž je zástava schopná splnit svůj účel efektivně v tom smyslu, jak bylo
vyloženo v předchozím odstavci, jak je ostatně v podrobnostech vyloženo v
odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů (viz str. 11 - 29 odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně a 11 - 14 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).
20. Promítnou-li se zásady vyložené v předcházejících odstavcích tohoto
usnesení do způsobu stanovení výše škody jako následku úvěrového podvodu, pak z
nich vyplývá, že hodnotu zástavy lze od částky poskytnutého úvěru odečíst jen
ve výši reprezentované cenou, za kterou lze zástavu prodat, tak aby relativně
snadno a rychle byla obnovena skutečná dispozice věřitele s peněžní částkou,
která je ekvivalentem částky poskytnuté na základě smlouvy o úvěru. Dojde-li k
prodeji zástavy s odstupem mimo rámec tohoto tzv. efektivního prodeje,
představuje dodatečný prodej zástavy jen náhradu škody způsobené trestným
činem. Nedojde-li k prodeji zástavy vůbec, protože zástavu se nepodaří prodat
(míněno i přes snahu věřitele a součinnost dlužníka), nelze brát na její
hodnotu žádný ohled.
21. S výše uvedenými skutečnostmi rovněž souvisí námitka obviněného
týkající se opomenutých důkazů ze strany odvolacího soudu, tedy zejména
obviněným předloženého znaleckého posudku společnosti AP Appraisal, s. r. o. a
výpovědi svědka B.
22. Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že ani s těmito námitkami obviněného
se nelze ztotožnit. K otázce opomenutých důkazů sice Nejvyšší soud uvedl již ve
svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly
navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost
skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však
přisvědčit tomu, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec
nezabývaly. Podstatné je rovněž zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud
provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z
hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc
významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl
zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i
konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014,
sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí jasně a
logicky uvedl, že výše obviněným způsobené škody, a tedy i hodnota obviněným
poskytnuté zástavy 56 ks akcií společnosti SMART Comp. a. s. byla v řízení
zjištěna na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol.
s. r. o., výpovědí svědků a celé řady dalších listinných důkazů. Pokud byl tedy
zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud
druhého stupně nepochybil, když nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění
dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
23. Ve vztahu k další z námitek uvedených obviněným, a sice k námitce
nenaplnění znaku spáchání předmětného trestného činu obviněným jako “osoby,
která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného”, lze uvést, že
obviněný ve vztahu k poškozenému vystupoval jako člen představenstva a tohoto
svého postavení ve vztahu k získávání úvěrů od poškozeného využil. Jako člen
představenstva byl obviněný podle § 1 odst. 5 písm. b), c) zákona č. 87/1995
Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech povinen postupovat z titulu své
funkce tak, aby neohrozil návratnost vkladů členů poškozeného, jejich
bezpečnost a stabilitu. V protikladu k těmto povinnostem je pak zcela evidentně
jednání obviněného, kterým byl v projednávané věci uznán vinným (viz též bod 76
rozsudku odvolacího soudu).
24. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi, kdy z obsahu dovolání je
zřejmé, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou primárně skutkové a
procesní pak Nejvyšší soud uzavírá, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do
jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak
vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat
určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska
práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého
odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134
odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp.
zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného shledává Nejvyšší soud
nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy,
které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž
lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly
žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl
potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v
odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně popsaly veškeré důkazy vedoucí je k
závěru o vině obviněného, kdy se také přesvědčivě vypořádaly s jeho obhajobou.
25. Ohledně obviněným namítané „společenské nebezpečnosti“ je třeba
uvést, že pojem „společenská nebezpečnost“ se již v tr. zákoníku nevyskytuje.
Tento pojem byl nahrazen pojmem společenská škodlivost, a tedy formálním
pojetím trestného činu s jeho materiálním korektivem. Trestní zákoník již tedy
nechápe společenskou škodlivost jako obligatorní znak trestného činu. Nad rámec
těchto skutečností je třeba rovněž doplnit, že materiální korektiv trestní
represe se použije na případy, kdy předmětné jednání není trestným činem z
důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, a uplatní se za
předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V
takovém případě je pak nezbytné, aby se soud vždy konkrétně zabýval nejen
skutečnostmi svědčícími pro závěr, že se o trestný čin nejedná, ale i
okolnostmi, které by mohly svědčit proti tomuto závěru, a tyto musí vždy
odpovědně a ve vzájemných souvislostech zhodnotit a takové zhodnocení musí
pojmout i do odůvodnění svého rozhodnutí (viz stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č.
26/2013 Sb. rozh. tr.). V projednávaném případě, kdy byl obviněný uznán vinným
trestným činem při naplnění těch nejzávažnějších kvalifikovaných skutkových
podstat nelze o aplikaci materiálního korektivu trestní represe uvažovat.
26. K námitce nepřiměřeně přísného trestu, který obviněný zpochybňuje
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí
Nejvyšší soud konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 38 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
(srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo shora konstatováno,
veškerá argumentace obviněného spočívá pouze v tom, že soudu druhého stupně
vytýká nedostatečné zohlednění skutečností, které vyznívají ve prospěch
obviněného. Z rozsudku soudu druhého stupně je však patrno, že zohlednil nejen
skutečnosti, na které poukazuje v dovolání obviněný (kterými argumentoval také
v odvolání), ale bral při ukládání trestu a jeho výměry v úvahu i skutečnosti,
které obviněný záměrně nezmiňuje [vysoká typová závažnost spáchaného zločinu,
(viz též bod 86 rozsudku odvolacího soudu)] a které jeho osobu již
necharakterizují pouze v pozitivním světle. Trest odnětí svobody v trvání pěti
let, který byl obviněnému uložen, je trestem na samé spodní hranici trestní
sazby (od pěti do deseti let), není trestem uloženým mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným a rovněž uložený trest
odnětí svobody jako nepodmíněný není druhem trestu, který zákon nepřipouští v
případě odsouzení pro projednávaný trestný čin.
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, námitkám, které
obviněný v dovolání uplatnil a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly,
považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora
zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze
kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že
soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do
podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že
vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při
zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího
stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací
řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené
Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z
tohoto důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst.
3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší
soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu