6 Tdo 573/2009-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v rámci neveřejného zasedání konaného dne
27. října 2009 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T
7/2008 t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný n e b e r e do vazby.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 17
T 7/2008, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák. a byl odsouzen podle § 250b odst. 5 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl
obviněnému uložen trest zákazu činnosti, zákazu výkonu funkcí ve statutárních
orgánech obchodních společností na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Usnesením Nejvyššího soudu z dnešního dne, sp. zn. 6 Tdo 573/2009, bylo k
dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušeno usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008. Současně byla zrušena
další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo
Vrchnímu soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Protože obviněný vykonával na podkladě výše citovaných rozhodnutí trest odnětí
svobody, přičemž usnesení odvolacího soudu bylo v dovolacím řízení zrušeno,
bylo nutno ve smyslu ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. zároveň rozhodnout o
vazbě.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal u obviněného žádný ze zákonných důvodů vazby,
jak jsou zakotveny v § 67 písm. a), b), c) tr. ř., tak rozhodl, že se do vazby
nebere.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není stížnost přípustná.
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 6 Tdo 573/2009
Datum rozhodnutí: 27.10.2009
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
6 Tdo 573/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27.
října 2009 dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T
7/2008, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008, z r u š u j e . Současně se zrušují další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 17
T 7/2008, byl obviněný J. P. uznán vinným, že
jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti B. S. s. r. o. se sídlem
S., K., IČ (dále jen „B.“), vědom si nepříznivých hospodářských výsledků
společnosti, neplacení finančních závazků po lhůtách splatnosti dodavatelům,
probíhajících a hrozících soudních sporů, pravomocných rozhodnutí a výměrů
ukládajících povinnosti společnosti k finančnímu plnění, vedených a dalších
hrozících exekučních řízení proti společnosti jako povinné, vědom si hrozby
rozhodčího řízení se společností L. Č. r. v. o. s. a od 22. 7. 2004 již
probíhajícího rozhodčího řízení o zaplacení částky 9.357.400,- Kč s
příslušenstvím u rozhodčího soudu při H. k. Č. r. a A. k. Č. r., v úmyslu
získat finanční prostředky, tyto skutečnosti při projednávání úvěrových smluv
zamlčel a při podpisu úvěrových smluv stvrdil svým podpisem nepravdivé údaje,
že společnost B. jako klient nemá žádné závazky po lhůtě splatnosti vůči svým
věřitelům, které by měly negativní vliv na schopnost klienta dostát jeho
platebním závazkům ze smlouvy, nemá žádné závazky po lhůtě splatnosti vůči
státu (zejména vůči F., Č. a c. ú., z. p.), že mu není známo, že by proti
společnosti bylo vedeno nebo jí hrozilo soudní, rozhodčí či jiné řízení, jehož
výsledek by mohl negativně ovlivnit jeho podnikatelskou činnost, či mohl mít
negativní vliv na schopnost společnosti dostát platebním závazkům vyplývajícím
ze smlouvy, přestože si v době podpisu této smlouvy byl vědom, že potvrzuje
nepravdivá tvrzení, a tak
1 a) dne 3. 8. 2004 požádal o poskytnutí kontokorentního úvěru od Č. o. b. a.
s. P. se sídlem P. – N. M., N. P., IČ (dále jen „Č.“), prostřednictvím její p.
ve S., L., při sjednávání úvěrové smlouvy poskytl nepravdivé údaje také tím, že
předložil fotokopie daňových přiznání společnosti B. za roky 2002 a 2003, výkaz
zisků a ztrát a rozvahu, které byly upraveny, byly v nich uvedeny nepravdivé a
hrubě zkreslené údaje vylepšující hospodářské výsledky společnosti B., čímž
dosáhl uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru č. na poskytnutí peněžních
prostředků formou kontokorentního úvěru do výše úvěrového limitu 3.000.000,-
Kč, kterou podepsal dne 16. 8. 2004 a při podpisu této smlouvy opět stvrzoval
nepravdivé údaje, které předtím uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy,
1 b) dne 21. 12. 2004 požádal o poskytnutí kontokorentního úvěru Č.
prostřednictvím pobočky ve S., L., při sjednávání úvěrové smlouvy stvrdil
platnost daňových přiznání, výkazů zisků a ztrát a rozvah, předložených za roky
2002, 2003, doplnil písemnosti výkazem zisků a ztrát a rozvahou k 30. 9. 2004,
kde byly uvedeny zkreslené údaje o hospodaření společnosti, dosáhl tak
uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru č. na poskytnutí úvěru do výše
úvěrového limitu 4.000.000,- Kč, a při podpisu této smlouvy dne 10. 1. 2005
opět stvrzoval nepravdivé údaje, které předtím uvedl při sjednávání úvěrové
smlouvy, z poskytnutého úvěru byl splacen k 11. 1. 2005 čerpaný kontokorentní
úvěr č., a z nově poskytnutého úvěru postupně vyčerpal celý úvěrový limit ve
výši 4.000.000,- Kč,
jednáním pod ad 1 a), 1 b) způsobil škodu v celkové výši 4.000.000,- Kč
poškozené společnosti Č.,
2) dne 21. 12. 2004 požádal Č. prostřednictvím p. ve S., L., o poskytnutí
účelového úvěru na nákup nemovitostí od Ing. E. S., zapsaných u K. ú. p. J.
k., se sídlem v Č. B. – k. p. S., LV č.– budovy čp. na pozemku a pozemku č.,
při sjednávání úvěru dokládal příznivou hospodářskou situaci společnosti B.
kopiemi daňových přiznání této společnosti za roky 2002, 2003, výkazy zisků a
ztrát a rozvahami za roky 2002 a 2003 a k 30. 9. 2004, a při podpisu smlouvy
dne 10. 1. 2005 opět stvrzoval nepravdivé údaje, které předtím uvedl při
sjednávání úvěrové smlouvy, dosáhl tak uzavření smlouvy o úvěru č. o poskytnutí
účelového úvěru ve výši 2.950.000,- Kč a čerpáním úvěru pak způsobil poškozené
Č. škodu ve výši 2.950.000,- Kč.
Celkově, výše uvedeným jednáním, způsobil poškozené společnosti Č. škodu ve
výši 6.950.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání pod body 1 a), 1 b) a 2) výroku rozsudku soud prvního
stupně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5
tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 250b odst. 5 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařadil do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest
zákazu činnosti, zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních
společností na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce
dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Vrchnímu soudu v
Praze vytkl nesprávné právní hodnocení skutku, které shledal v použití
ustanovení § 250b odst. 5 tr. zák. Namítl, že za naplnění znaku této přísnější
právní kvalifikace – způsobení škody velkého rozsahu, soudy považovaly výši
poskytnutého úvěru a nikoliv výši škody, která poskytnutím úvěru jeho osobě,
jež při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé nebo hrubě zkreslené
údaje, skutečně vznikla tím, že úvěr nebyl poškozené společnosti splácen. V
této souvislosti vyslovil názor, že výše způsobené škody a výše poskytnutého
úvěru není z hlediska právní kvalifikace trestného činu úvěrového podvodu
podle § 250b tr. zák. totéž. Podotkl, že odvolací soud argumentoval v napadeném
usnesení rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, z něhož vyjímá,
že zástavní právo se považuje pouze za jeden ze způsobů náhrady škody vzniklé
při nesplácení úvěru, avšak nelze jej považovat za skutečnost, která vylučuje
vznik škody jako takové. Tím argumentoval proti názoru obhajoby, že je-li část
úvěru zajištěna tak, že část tohoto úvěru je objektivně nutně „vrátitelná“ a
nakonec i vrácená, pak co do této částky nelze uvažovat o škodě, neboť fakticky
škoda v tomto rozsahu vzniknout nemohla a také nevznikla.
Podle obviněného odvolací soud nevyložil zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu
správně, protože se týká trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a nikoliv
trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., jehož skutková podstata
je naprosto odlišná. Dodal, že pachatel naplňující znaky skutkové podstaty
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., vedený úmyslem úvěr nevrátit,
jedná v úmyslu sebe nebo jiného obohatit a získané prostředky bance nevrátit.
Takový úmysl však neměl, ani mu nebyl přičítán. V návaznosti na to obviněný
zmínil, že jako jednatel společnosti B. S. s. r. o. pro tuto společnost při
uvedení nepravdivých a hrubě zkreslených údajů získal úvěr v celkové výši
6.950.000,- Kč, v důsledku čehož vznikla bance škoda 4.847.000,- Kč. Vyšší
škoda objektivně vzniknout nemohla, neboť zajištění formou nemovitostní zástavy
její vznik vylučovalo. Skutkové podstaty trestných činů podvodu podle § 250 tr.
zák. a úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. se liší právě tím, že k
trestnosti podle § 250b tr. zák. není zapotřebí úmysl pachatele obohatit sebe
nebo jiného. K naplnění znaků přísnější právní kvalifikace podle tohoto
zákonného ustanovení je však zapotřebí, aby škoda skutečně vznikla, resp.
objektivně vůbec mohla vzniknout.
Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že pokud svým jednáním způsobil škodu
nepřesahující částku 5.000.000,- Kč, nemohlo být toto jednání kvalifikováno
podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák., ale pouze podle § 250b odst. 1, 4 tr. zák.
Vrchní soud v Praze pochybil, když jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích zamítl. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To
64/2008, a tomuto soudu věc přikázal k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul
dosavadní průběh řízení a obviněným uplatněné námitky. Konstatoval, že tyto
odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, byť uplatněná argumentace není v
některých jednotlivostech zcela přiléhavá, neboť obviněný (stejně jako odvolací
soud) nezaregistroval posun v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání je však
nutno přisvědčit v tom, že soudy nepostupovaly správně, pokud při právní
kvalifikaci skutku nepřihlížely k zajištění úvěru zástavou.
Státní zástupce připomněl, že pod vlivem judikatury Ústavního soudu dospěla též
judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že zajištění úvěru zástavou může mít za
určitých okolností význam z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu
„obecného“ podvodu podle § 250 tr. zák. (nejnověji např. rozhodnutí ve věci,
sp. zn. 4 Tz 108/2008). Obecně dospěla judikatura k právnímu názoru, podle
něhož v případě, kdy byl úvěr zajištěn zástavou, může být trestný čin podvodu
podle § 250 tr. zák. spáchán jenom tehdy, pokud by poskytnutý úvěr či závazek –
za předpokladu, že dlužník od počátku neměl v úmyslu jej splácet – byl zajištěn
takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl
závazek splacen, a jestliže byl dlužník alespoň srozuměn s tím, že hodnota
zástavy je nižší než hodnota závazku, jenž je jí zajištěn. V opačném případě –
pokud by hodnota zástavy byla vyšší než hodnota závazku touto zajištěného – by
totiž nemohla v důsledku takového jednání vzniknout škoda na cizím majetku,
která je znakem této skutkové podstaty, protože zástavní věřitel by měl v
případě neplnění závazku dlužníkem vždy možnost jeho hodnotu získat zpět
prostřednictvím realizace zástavního práva.
Podle státního zástupce je třeba zmíněné závěry přiměřeně použít i při aplikaci
kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle §
250b tr. zák. (§ 250b odst. 3 až odst. 5 tr. zák.), jejichž znakem je způsobení
škody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 890/2007).
Připomněl, že trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. spáchaný v
kvalifikované skutkové podstatě je v zásadě dokonán již v momentě čerpání úvěru
získaného na základě nepravdivých či zkreslených údajů, což platilo i v
případech, kdy bylo podle dřívější právní úpravy vylákání úvěru posuzováno jako
trestný čin „obecného“ podvodu podle § 250 tr. zák. Vyjádřil názor, že pokud
může mít zajištění úvěru zástavou vliv na posuzování trestnosti „obecného“
podvodu, není důvodu v případě úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. takovýto
vliv vyloučit. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je ovšem nutno
vycházet z toho, že k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. postačuje samotné uvedení
nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy a nevyžaduje se existence
úmyslu směřujícího ke způsobení škody. Ve vztahu k těžšímu následku
spočívajícímu ve způsobení škody u kvalifikovaných skutkových podstat trestného
činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 3 až odst. 5 tr. zák. postačuje
zavinění z nedbalosti, a to i nevědomé [§ 6 písm. b tr. zák.]. Státní zástupce
dodal, že v případě, že úvěr získaný za uvedení nepravdivých skutečností byl
zajištěn zástavou nemovitosti a následně nebyl splácen, bude způsobení těžšího
následku ve smyslu znění § 250b odst. 3 až odst. 5 tr. zák. pokryto zaviněním
pachatele nejen v případě, kdy pachatel byl srozuměn s nedostatečností tohoto
zajištění, ale bude postačovat, že pachatel vzhledem k okolnostem a ke svým
osobním poměrům měl a mohl vědět, že zástava nemá takovou hodnotu, aby se její
realizací mohl věřitel uspokojit v plném rozsahu [§ 5 písm. b) tr. zák.]. K
zajištění úvěru zástavou je přitom nutno při posuzování výše škody a na ni
navazující právní kvalifikaci přihlédnout i v případě, že zástava postačuje
pouze k částečnému uspokojení úvěrového věřitele. Pokud judikatura v zásadě
připouští vliv zajištění úvěru zástavou na právní kvalifikaci skutku, není
podle názoru státního zástupce důvodu k tomu, aby jednání pachatele, který úvěr
zajistil zástavou alespoň částečně, bylo posuzováno stejně jako jednání
pachatele, který – lapidárně řečeno – vylákal úvěr a věřiteli nic neposkytl.
Dále státní zástupce zdůraznil, že v předmětné trestní věci ze skutkových
zjištění rozvedených v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že úvěr
uvedený pod bodem 2) výroku o vině byl zajištěn zástavou nemovitostí, které
společnost B. S. zakoupila dne 26. 11. 2004 za částku 3.000.000,- Kč. Současně
ze skutkových zjištění plyne, že na majetek této společnosti byla ke dni 21.
12. 2004 pravomocně (ode dne 1. 12. 2004) nařízena exekuce na částku 238.223,-
Kč, o čemž obviněný věděl. Další exekuce na částku 292.975,- Kč byla v té době
nařízena nepravomocně, když příslušné soudní rozhodnutí nabylo právní moci dne
26. 5. 2005. Dále odvolací soud konstatoval, že z výtěžku dražby předmětné
nemovitosti Č. a. s. posléze obdržela poměrnou část 1.963.000,- Kč.
Z výše uvedených skutkových zjištění podle státního zástupce vyplývá, že v
případě dílčího útoku pod bodem 2) výroku o vině byl poskytnutý úvěr zajištěn
zástavou, jejíž tržní cena (částku 3.000.000,- Kč, za kterou byly nemovitosti
zakoupeny, soud nijak nezpochybnil) byla dokonce mírně vyšší než výše úvěru. S
ohledem na vědomost obviněného o pravomocně nařízené exekuci na částku cca 1/4
milionu Kč a o dalších hrozících exekucích lze dovodit minimálně nedbalostní
zavinění obviněného ve vztahu k okolnosti, že realizací zástavy nebude dosaženo
uspokojení úvěru v celé výši a že peněžnímu ústavu vznikne škoda. Na druhé
straně mohl obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy a čerpání úvěru důvodně
počítat s tím, že v případě nesplácení úvěru dosáhne peněžní ústav alespoň
částečného uspokojení svých nároků realizací poskytnuté zástavy; peněžní ústav
také skutečně získal prodejem zástavy finanční prostředky ve výši cca 65%
poskytnutého úvěru. S ohledem na výše uvedené obecné zásady vlivu zajištění
úvěru zástavou na existenci znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.,
popř. kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle
§ 250b tr. zák., však nelze dovozovat, že by peněžnímu ústavu vznikla zaviněným
jednáním obviněného škoda ve výši částky 2.950.000,- Kč, tj. ve výši celého
poskytnutého úvěru.
Při zohlednění zajištění úvěru zástavou lze obviněnému v případě dílčího útoku
pod bodem 2) výroku o vině přičítat způsobení škody ve výši 987.000,- Kč. V
souvislosti s dílčími útoky pod body 1a) a 1b) výroku o vině, kde o výši
způsobené škody žádné pochybnosti nevznikají, obviněný způsobil na cizím
majetku škodu ve výši 4.987.000,- Kč. Tato škoda není škodou velkého rozsahu ve
smyslu znění § 89 odst. 11 a § 250b odst. 5 tr. zák., a to i v případě, že
nebude přihlíženo ke dvěma zaplaceným splátkám úvěru pod bodem 2) výroku o vině
ve výši 30.000,- Kč a 4.000,- Kč, jejichž zohlednění se zřejmě – byť bez bližší
argumentace – obviněný domáhá. Pokud soudy při právní kvalifikaci skutku
nepřihlížely k zajištění úvěru zástavou u dílčího útoku pod bodem 2) výroku o
vině a souzený skutek kvalifikovaly jako trestný čin úvěrového podvodu spáchaný
v nejpřísněji trestné kvalifikované skutkové podstatě podle § 250b odst. 1, 5
tr. zák., spočívalo jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6
To 64/2008, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále navrhl, aby dovolací soud
v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí v
neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovil souhlas [§ 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§
265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,
obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat
pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III.
ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný v podrobnostech vytýká, že předmětný skutek byl nesprávně
posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák.,
neboť s ohledem na výši škody, která podle jeho názoru v důsledku zajištění
úvěru zástavou nemovitostí nepřesáhla částku 5.000.000,- Kč, měl být
kvalifikován toliko podle § 250b odst. 1, 4 tr. zák. Tato výhrada obsahově
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle
§ 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v
rozsahu, a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí
předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák. se dopustí
ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo
dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí
a takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu.
Zákon v § 89 odst. 11 tr. zák. stanoví, že škodou velkého rozsahu se rozumí
škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Podle § 4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže
pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem.
Z ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. vyplývá, že k okolnosti přitěžující nebo k
okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o
těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje
případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
Ve stručnosti lze připomenout, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba
považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy. Stanoví-li smlouva, že úvěr lze
použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních
prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto
účelem. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá
skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé
skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence
anebo dotace. Za hrubě zkreslené údaje považujeme takové, které mylně nebo
neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové
smlouvy nebo pro poskytnutí subvence nebo dotace, což může vést k zásadně
nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy
nebo pro poskytnutí subvence či dotace. Úvěrovým podvodem může být i jednání,
jímž se dosáhne poskytnutí úvěru bankou v důsledku hrubě zkreslených údajů,
které se týkají zejména možné návratnosti úvěru, pokud již při poskytnutí úvěru
nebyla jeho návratnost reálná. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při
sjednávání úvěrové smlouvy nebo v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace
jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro její uzavření.
Z tzv. právní věty, jak je uvedena ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích na str. 3, je zřejmé, že soud považoval znaky trestného
činu, jímž byl obviněný uznán vinným, za naplněné tím, že „při sjednávání
úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a podstatné údaje
zamlčel a způsobil tím škodu velkého rozsahu“.
Podle názoru Nejvyššího soudu dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích k
důvodnému právnímu závěru, že při sjednávání úvěrové smlouvy obviněný uvedl
nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a podstatné údaje zamlčel, jak je zjevné z
popisu tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku [návětí a body 1a), 1b) a 2)],
čemuž odpovídá právní posouzení skutku jako trestného činu úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 1 tr. zák. Současně však nelze souhlasit s tím, že zjištěným
jednáním obviněný způsobil ve smyslu ustanovení § 250b odst. 5 tr. zák. škodu
velkého rozsahu.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, z něhož
následně vycházela řada rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 8 Tdo
1306/2006-I, sp. zn. 3 Tdo 123/2007, sp. zn. 3 Tdo 890/2007, sp. zn. 11 Tdo
508/2008 a sp. zn. 4 Tz 108/2008-I), bylo poukázáno na nález Ústavního soudu ze
dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, i na judikaturu Nejvyššího soudu
(rozsudky sp. zn. 8 Tz 303/2000 a sp. zn. 8 Tz 164/99), která předcházela
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004
(publikovaném též pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr.). Ústavní soud mimo jiné
připomněl, že „k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu
spáchaného vylákáním úvěru – je na rozdíl od trestného činu úvěrového podvodu,
který byl do trestního zákona vložen až s účinností od 1. 1. 1998 – nutno
prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru nejenže jednal
klamavě, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je
nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve
smluvené době nebude moci vrátit a že tím banku uvádí v omyl, aby se ke škodě
jejího majetku obohatil.“ Rovněž konstatoval: „…trestný čin podvodu podle § 250
tr. zák. mohl být spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr – třebaže
dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet – byl zajištěn takovou hodnotou
zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a
jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být
přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je
nižší, než hodnota poskytnutého úvěru a že banka utrpí škodu odpovídající
rozdílu mezi těmito hodnotami.“ Současně Ústavní soud zdůraznil: „…tam, kde je
poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl
způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit.“ Taktéž
připomněl povahu zástavního práva, které je věcným právem k věci cizí, přičemž
„zpeněžení zástavy je v zásadě možné na základě jednostranného úkonu zástavního
věřitele, proti němuž má vlastník zástavy (a tím méně držitel či detentor) jen
omezené možnosti právní obrany“ (vše na str. 7 nálezu Ústavního soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu lze výše konstatované skutečnosti ohledně
zajištění úvěru zástavou, byť se týkají trestného činu podvodu podle § 250 tr.
zák., vztáhnout i na trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., a to
při úvaze o naplnění jeho kvalifikované skutkové podstaty podle § 250b odst. 3,
§ 250b odst. 4 písm. b) a § 250b odst. 5 tr. zák., tj. zda činem uvedeným v §
250b odst. 1 tr. zák. pachatel způsobil škodu nikoliv malou, značnou škodu či
škodu velkého rozsahu. Ostatně v tomto směru je možno odkázat např. na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 3 Tdo 890/2007. Současně není
důvodu, aby k zajištění úvěru zástavou, a to s ohledem na povahu zástavního
práva, nebylo při posuzování výše škody a na ni navazující právní kvalifikaci
přihlédnuto i v případě, že zástava postačuje pouze k částečnému uspokojení
úvěrového věřitele.
Ze skutkových zjištění, jak jsou rozvedena v odůvodnění rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze, vyplývá, že úvěr uvedený pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, byl zajištěn zástavním právem (č. l. 653-654 spisu) k
nemovitostem (zapsaným u K. ú. p. J. k., se sídlem v Č. B. – k. p. S., L. č. –
b. čp. na pozemku a pozemek č.), které společnost B. S., s. r. o., dne 26. 11.
2004 zakoupila za částku 3.000.000,- Kč (č. l. 650-652 spisu). Ze skutkových
zjištění rovněž plyne, že na majetek této společnosti byla ke dni 21. 12. 2004
pravomocně (ode dne 1. 12. 2004) nařízena exekuce na částku 238.223,- Kč,
přičemž oprávněnou byla společnost E. s. r. o., o čemž obviněný věděl. Další
exekuce na částku 292.975,- Kč, oprávněnou byla společnost J., J. o. a s. s.,
a. s., byla v té době nařízena nepravomocně, když příslušné soudní rozhodnutí
nabylo právní moci dne 26. 5. 2005. Odvolací soud konstatoval, že z výtěžku
dražby předmětné nemovitosti posléze obdržela Č., a. s., poměrnou část ve výši
1.963.000,- Kč. Tuto skutečnost však nevzal v úvahu při určení celkové výše
škody, kterou obviněný svým jednáním způsobil. V této souvislosti argumentoval
rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004, že „zástavní právo se
považuje pouze za jeden ze způsobů náhrady škody vzniklé při nesplácení úvěru,
avšak nelze jej považovat za skutečnost, která vylučuje vznik škody jako
takové“ (vše na str. 3 až 5 usnesení soudu druhého stupně).
S poukazem na hodnotu zástavy i na vědomost obviněného o pravomocně nařízené
exekuci včetně dalších hrozících exekucích, lze podle Nejvyššího soudu dovodit
ve smyslu znění § 6 písm. a) tr. zák. minimálně nedbalostní zavinění jeho osoby
ve vztahu k okolnosti, že realizací zástavy nebude dosaženo uspokojení úvěru v
celé výši a že peněžnímu ústavu vznikne škoda. Současně se měl Vrchní soud v
Praze zabývat tím, zda je nedbalostní zavinění v jednání obviněného skutečně
naplněno k celému společností Č., a. s., poskytnutému úvěru v částce
6.950.000,- Kč, neboť v této výši byla shledána obviněným způsobená škoda, a to
zejména, když v případě nesplácení úvěru mohl zmíněný peněžní ústav dosáhnout
alespoň částečného uspokojení svých nároků prostřednictvím poskytnuté zástavy –
předmětných nemovitostí, k čemuž v částce 1.963.000,- Kč skutečně došlo. S
ohledem na tuto skutečnost, nelze považovat tento obligatorní znak subjektivní
stránky skutkové podstaty trestného činu k této finanční částce za naplněný. V
daném případě proto nemohla výše škody dosáhnout škody velkého rozsahu, a tudíž
právní posouzení skutku jako trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b
odst. 1, 5 tr. zák. není možno akceptovat. S právním názorem odvolacího soudu,
který byl v napadeném usnesení vysloven (viz závěr předchozího odstavce), nelze
s poukazem na výše citovaný nález Ústavního soudu, ale i následná zmíněná
rozhodnutí Nejvyššího soudu včetně argumentace popsané v tomto usnesení,
souhlasit.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného
důvodným a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008. Současně zrušil další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného dostala do procesního
stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Vrchního soudu v Praze bude, a to
při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc
projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o podaném odvolání obviněného
zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž lze odkázat na právní názor (§ 265s
odst. 1 tr. ř.), který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.
Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání, které podal
obviněný, nemůže ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení
dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. V souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k