3 Tdo 890/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15.
srpna 2007 o dovolání podaném P. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové sp. zn. 12 To 71/2007 ze dne 28. 3. 2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 97/2006,
Z podnětu dovolání obviněného P. D., podle § 265k odst. 1, odst. 2 trestního
řádu a za přiměřeného použití ustanovení § 261 trestního řádu též ohledně J.
S., se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 71/2007, ze dne
28. 3. 2007, zrušuje, přičemž se zrušují také všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 97/2006 ze dne 11. 12.
2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu spáchaného
formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.)
k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., za který mu byl uložen trest
odnětí svobody ve výměře dvacetičtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58
odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
třiceti měsíců. Spoluobviněný J. S. byl uznán vinným trestným činem úvěrového
podvodu dle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., za nějž mu byl uložen
trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58
odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let s
dohledem. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto
o uplatněném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podali oba odsouzení odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud
v Hradci Králové rozsudkem sp. zn. 12 To 71/2007 ze dne 28. 3. 2007 tak, že
napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba odsouzené uznal vinným
stejnými trestnými činy jako soud prvního stupně. Oběma obviněným uložil tresty
odnětí svobody ve výměře dvou roků, jejichž výkon jim podmíněně dle § 58 odst.
1 a § 59 odst. 1 tr. zák. odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti
měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodl znovu rovněž o uplatněném nároku na
náhradu škody.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudů, že
dne 14. 6. 2002 v H. K., n. O., na p. K. b., a. s., J. S. při uzavírání
hypoteční smlouvy na částku 1.125.000,- Kč, ve které jako podmínka pro
vyplacení sjednaného úvěru bylo sjednáno, že předloží doklad o úhradě rozdílu
mezi kupní cenou nemovitosti v S. a poskytnutým úvěrem ve výši 875.000,- Kč,
předložil příjmové doklady o úhradě částky 200.000,-Kč ze dne 18. 4. 2002 a
částky 675.000,- Kč ze dne 14. 6. 2002, ačkoli k těmto platbám nikdy nedošlo, a
uvedené doklady mu vystavil P. D. s vědomím, že je J. S. použije pro získání
hypotečního úvěru a J. S. tak způsobil společnosti K. b., a. s., se sídlem N.
P., P., škodu ve výši 1.113.199,-Kč.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal P. D. dovolání, a to
včas a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných
náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se soudy
nezaobíraly tím, že potvrzení o zaplacení částek 200.000,- Kč a 675.000,- Kč
měli vystavit oba prodávající, tedy nejen on, ale i jeho manželka. Vytkl, že
soudy neuvedly, čeho se měla týkat záloha ve výši 675.000,- Kč, kterou dle
příjmového pokladního dokladu měl od J. S. přijmout dne 14. 6. 2002. Dále
uvedl, že soudy důsledně nezhodnotily, zda byla naplněna skutková podstata
trestného činu úvěrového podvodu spáchaného formou pomoci i ze subjektivní
stránky, když ani J. S. škodu ve výši 1.113.199,- Kč způsobit nemohl, neboť K.
b., a. s., (dále též „banka“) měla poskytnutý úvěr zajištěn zástavním právem k
prodávané nemovitosti. V případě úmyslu banku podvést si tedy on i jeho
manželka museli být vědomi, že zástava propadne. Jelikož tedy spoluobviněný J.
S. úvěr nesplácel, K. b., a. s., požádala soud o dražbu zastavené nemovitosti,
jejíž cena přesahuje částku cca. 1.200.000,-Kč. Podle jeho názoru je tudíž
tvrzení o způsobené škodě, zejména o její výši, nepravdivé a není ani
jednoznačně prokázané. Poukázal i na to, že při jednání o poskytnutí úvěru K.
b., a. s., nebyl, zúčastnil se jen jednání o uzavření zástavní smlouvy na
nemovitosti jeho a jeho manželky. Namítl též, že soudy ani jednoho stupně
nevzaly v úvahu jeho obhajobu, v níž tvrdil, že mu bylo vysvětleno, že
potvrzení vystavené pro J. S. je pouze formální záležitostí, když případné
vymáhání zbývající části kupní ceny ve výši 875.000,- Kč od J. S. bude pouze
záležitostí mezi ním a J. S.
Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové podle § 265k odst. 1 tr. ř.
a ve věci rozhodl rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že se dovolatel
obžaloby zprošťuje.
K takto podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že
dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají námitky, v nichž dovolatel poukazuje na
to, že z jím vystaveného dokladu nevyplývá, čeho se tam uvedená částka týká, a
jeho tvrzení, že považoval vystavení dokladu za „formální záležitost“. Tyto
námitky směřují totiž do oblasti skutkových zjištění a neodpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku, podle níž se
podatel osobně neúčastnil jednání o poskytnutí úvěru, považuje za
bezpředmětnou, neboť podstata účastenství ve formě pomoci dle § 10 odst. 1
písm. c) tr. zák. spočívá právě v tom, že pomocník svým jednáním podporuje nebo
usnadňuje spáchání trestného činu hlavním pachatelem, sám se však jednání,
které by naplňovalo podstatu trestného činu, nedopouští, když ostatně osobní
účast při jednání o poskytnutí úvěru ani dovolateli soudy přičítána nebyla. Taktéž otázka formálních náležitostí předmětných dokladů (podpis manželky
dovolatele) je z hlediska zákonných znaků souzeného trestného činu naprosto
irelevantní. Za částečně důvodnou je však dle státního zástupce nutno považovat
námitku týkající se zajištění poskytnutého úvěru zástavou nemovitostí, v
souvislosti s čímž poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 565/05 a
sp. zn. I. ÚS 558/01. Vzhledem k existenci zástavní smlouvy a probíhajícímu
řízení o uspokojení pohledávky nařízením soudního prodeje zástavy však lze
soudit, že nešlo o nemovitosti z důvodů fyzických nebo právních vad naprosto
bezcenné či neprodejné. Dle státního zástupce ovšem nemůže obstát v petitu
dovolání obsažený požadavek, aby ve věci bylo rozhodnuto zprošťujícím
rozsudkem. K naplnění základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového
podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. postačuje samo uvedení nepravdivých údajů
při sjednávání úvěrové smlouvy. Takového jednání se obviněný S. jako hlavní
pachatel dopustil a dovolatel se pak dopustil minimálně pomoci k tomuto
trestnému činu. Ve vztahu ke znakům základní podstaty daného trestného činu je
tudíž zajištění úvěru zástavou nemovitosti irelevantní. Jiná situace je však ve
vztahu k jeho kvalifikovaným skutkovým podstatám, jejichž zákonným znakem je
způsobení škody, v souvislosti s čímž poukázal i na citované nálezy Ústavního
soudu ČR zabývající se sice touto problematikou ve vztahu k trestnému činu
podvodu dle § 250 tr. zák., které ovšem dle něj lze použít i na případy
týkající se trestného činu úvěrového podvodu dle § 250b tr. zák. Vzhledem k
názorům v nich obsaženým pak státní zástupce vyvodil, že způsobení těžšího
následku bude pokryto zaviněním pachatele pouze v případě, že pachatel
přinejmenším vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům měl a mohl vědět,
že zástava je k uspokojení práv věřitele zcela nezpůsobilá, popř. že nemá
takovou hodnotu, aby se její realizací mohl věřitel uspokojit v plném rozsahu. Obdobné zásady je pak nutno vztáhnout i na účastníka trestného činu.
Dodal, že
i v případě, že by bylo vycházeno z předpokladu, že s ohledem na rozdíly v
konstrukci skutkových podstat trestných činů podle § 250 tr. zák. a podle §
250b tr. zák. se závěry citovaných nálezů Ústavního soudu ČR na trestný čin
úvěrového podvodu nevztahují, bylo by nutno otázku zajištění úvěru zástavou
hodnotit alespoň z hlediska existence materiální podmínky pro aplikaci
okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu (§ 88 odst. 1 tr. zák.). Uzavřel
proto, že nalézací ani odvolací soud se věcí z hlediska dopadů zajištění úvěru
zástavou na existenci formálních a materiálních znaků trestného činu úvěrového
podvodu dle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., resp. účastenství na
tomto, nijak nezabývaly, když k tomuto nebyla učiněna ani žádná skutková
zjištění. Za současného stavu věci tak lze podle něj učinit spolehlivý závěr
pouze o tom, že P. D. se dopustil účastenství na trestném činu úvěrového
podvodu v jeho základní skutkové podstatě podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 250b odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové v části týkající se P. D. a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto
soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Postup
podle § 265k odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného S. pak ponechal na úvaze
Nejvyššího soudu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., s čímž souhlasil i
pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané
věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného
rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený
dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud
tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické
interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin
jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané
situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání
skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v
případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na
závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
V dané věci dovolatel namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako
trestný čin úvěrového podvodu spáchaný formou pomoci dle § 10 odst. 1 písm. c)
k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., neboť dle jeho názoru nebyla
naplněna subjektivní stránka tohoto činu spočívající v úmyslu způsobit značnou
škodu. Dovolatel totiž jako zajištění úvěru poskytovaného K. b., a. s.,
spoluobviněnému J. S. uzavřel s bankou smlouvu o zřízení zástavního práva k
nemovitosti ve vlastnictví jeho a jeho manželky, kterou tito J. S. prodávali.
Jelikož byl on i jeho manželka srozuměni s tím, že v případě nesplácení daného
úvěru spoluobviněným J. S. je banka oprávněna předmět zástavy zpeněžit a
výtěžkem takto získaným uspokojit pohledávku za spoluobviněným, nemohly soudy
dovodit jeho úmysl škodu způsobit. Toto dovozuje i vzhledem k tomu, že je mu
známo, že banka již iniciovala soudní dražbu nemovitosti, v níž její cena
dosahuje částky, která je vyšší než výše úvěru spoluobviněnému poskytnutého
(zhruba 1.200.000,- Kč). Namítl rovněž, že potvrzení o zaplacení částek měla
podepsat i jeho manželka, a dále to, že případné vymáhání částky 875.000,- Kč
od spoluobviněného by bylo záležitostí toliko mezi nimi dvěma. Nejvyšší soud
shledal, že námitky dovolatele odpovídají z formální i věcné stránky
uplatněnému dovolacímu důvodu a že se jedná zčásti o námitky důvodné.
Ze skutkových zjištění soudy učiněných vyšlo nepochybně najevo, že dovolatel
podepsal na žádost spoluobviněného J. S.a příjmové doklady potvrzující
nepravdivou informaci, že část kupní ceny nemovitosti ve výši 875.000,- Kč byla
spoluobviněným J. S.em již zaplacena, ačkoliv věděl, že tyto doklady jsou
podmínkou pro to, aby K. b., a. s., požadovaný úvěr ve výši 1.125.000,- Kč
(zbytek kupní ceny) J. S.ovi poskytla. Zároveň však ve stejné době s bankou
uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětné nemovitosti, jejímž
vlastníkem byl on se svou manželkou.
Zde je nutno upozornit na to, že obdobnou problematikou, a to ve vztahu k
trestnému činu podvodu dle § 250 tr. zák., se zabýval ve své rozhodovací
činnosti jak sám Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud ČR. Jedná se o rozhodnutí
sp. zn. 8 Tz 164/1999, sp. zn. 8 Tz 303/2000, sp. zn. I. ÚS 558/01, resp. sp.
zn. II. ÚS 566/05. Z novějších jde potom o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
8 Tdo 1306/2006, sp. zn. 3 Tdo 123/2007, příp. i sp. zn. 5 Tdo 1116/2006. V
těchto judikatorních rozhodnutích soudy vychází z názoru, že zástavní právo (§
152 a násl. občanského zákoníku, dále jen obč. zák.) zde plní funkci nejen
zajišťovací, pokud nutí dlužníka splnit dluh, ale též funkci uhrazovací,
protože zástavnímu věřiteli poskytuje pro případ nesplnění zajištěné splatné
pohledávky podpůrný zdroj k jejímu uspokojení přímo ze zástavy, tj. jejím
zpeněžením a náhradním plněním z výtěžku prodeje. Obecně pak tedy dospívají k
právnímu názoru, dle něhož by trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. mohl být
spáchán jenom tehdy, pokud by poskytnutý úvěr či jiný závazek – za předpokladu,
že dlužník od počátku neměl v úmyslu jej splácet – byl zajištěn takovou
hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl závazek
splacen, a jestliže byl dlužník alespoň srozuměn s tím, že hodnota zástavy je
nižší než hodnota závazku, jenž je jí zajištěn. V opačném případě – pokud by
hodnota zástavy byla vyšší než hodnota závazku touto zajištěného – by totiž
nemohla vzniknout v důsledku takového jednání škoda na cizím majetku, která je
znakem této skutkové podstaty, protože zástavní věřitel by měl v případě
neplnění závazku dlužníkem vždy možnost jeho hodnotu získat zpět
prostřednictvím realizace svého zástavního práva.
V nyní projednávaném případě – tedy ohledně trestného činu úvěrového podvodu
dle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. – jde o řešení otázky, zda lze
vyvozovat úmysl pachatele způsobit svým jednáním značnou škodu v případě, kdy
vědomě při získání úvěru uvede nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, přičemž
zároveň s bankou (věřitelem) uzavře smlouvu o zřízení zástavního práva (k
nemovitosti). V té souvislosti nutno též upozornit na tvrzení dovolatele, že v
jeho případě K. b., a. s., již požádala soud o nařízení soudní dražby prodejem
dané nemovitosti, v níž její cena dosahuje výše 1.200.000,- Kč, tedy ceny
dokonce vyšší než je výše úvěru (závazku) spoluobviněnému J. S. bankou
poskytnutého.
Dovolací soud se takto v projednávané věci nemůže shodnout se závěrem o vině
daným trestným činem (pomoci k němu) tak, jak k němu soudy v případě dovolatele
i spoluobviněného J. S. dospěly. Ze skutkových zjištění se totiž jednoznačně
podává, že ač dovolatel pro účely poskytnutí úvěru spoluobviněnému J. S.
nepravdivě podpisem příjmových dokladů potvrdil, že tento již část kupní ceny
ve výši 875.000,- Kč uhradil, a věděl, že bez těchto dokladů by banka
požadovaný úvěr J. S. neposkytla, byl od počátku nejméně srozuměn (a to i J.
S.) s tím, že daný závazek je zároveň zajištěn zřízením zástavního práva k
předmětné nemovitosti, která byla ve vlastnictví (společném jmění manželů)
dovolatele a jeho manželky. Tato zjištění vedou Nejvyšší soud k důvodné
pochybnosti, že z hlediska stanovení výše škody ve smyslu odst. 4 písm. b) §
205b tr. zák. nebylo v řízení před soudy obou stupňů provedeno dokazování v
dostatečném rozsahu, když její výše měla být předmětem spolehlivého dokazování
(na základě znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady,
přičemž by bylo nutné vzít v úvahu např. i výtěžek nedobrovolné dražby vyvolané
bankou). Stejně tak měly soudy posuzovat i otázku splnění formálních
náležitostí příslušných příjmových pokladních dokladů z hlediska toho, že
vlastníky prodávané a zastavované nemovitosti byli oba manželé D. ve společném
jmění manželů (viz č. l. 121 - výpis z katastru nemovitostí). Ustanovení § 145
odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) totiž stanoví, že obvyklou
správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z
manželů; pouze v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak
je právní úkon neplatný. Soudy se tedy měly zabývat platností, resp.
fiktivností, předmětných příjmových dokladů i z tohoto pohledu. Teprve ve
vztahu ke spolehlivě vyčíslené minimální výši škody, jakož i splnění
naznačených formálních náležitostí, mohly soudy náležitě posuzovat zavinění
stěžovatele rovněž ve vztahu k tomuto znaku kvalifikované skutkové podstaty.
Nutno podotknout, že v této souvislosti měly náležitě vzít ohled také na to, že
bylo na vůli banky jako zástavního věřitele případné zpeněžení zástavy v
situaci, kdy by se dlužník (J. S.) dostal do prodlení se splácením kupní ceny
(viz čl. V. bod 2/ písm. a/ zástavní smlouvy ze dne 14. 6. 2002, č. l. 38 a
násl.). Proto se dovolací soud shoduje se závěrem dovolatele uplatněným v jeho
mimořádném opravném prostředku, že soudy nemohly na základě jimi učiněných
skutkových zjištění dospět ke kategorickému závěru o spáchání kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, odst. 4
písm. b) tr. zák. formou pomoci dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Nemohly
totiž vzít za prokázané to, že dovolatel svým jednáním (pro absenci subjektivní
stránky) naplnil takto všechny, zákonem vyžadované znaky kvalifikované skutkové
podstaty uvedeného trestného činu (pomoci k němu), spočívající v úmyslu
způsobit bance značnou škodu.
Na základě shora popsaných úvah Nejvyšší soud konstatuje, že se lze shodnout
pouze s těmi závěry soudu prvního i druhého stupně, dle nichž jednáním
dovolatele mohla být naplněna toliko základní skutková podstata trestného činu
úvěrového podvodu, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo
jednoznačně prokázáno, že jeho jednání spočívalo v podepsání fiktivních
příjmových pokladních dokladů, jejichž předložení bylo podmínkou pro to, aby J.
S. byl bankou poskytnut požadovaný úvěr. Jednání jmenovaného spoluobviněného
pak spočívalo v předložení těchto dokladů bance jako podmínka pro získání
požadovaného úvěru. Z těchto zjištění ovšem nelze jednoznačně dovozovat i
jejich úmysl způsobit bance značnou škodu, a to právě vzhledem ke zřízení
zástavního práva ve prospěch banky k nemovitosti, jež patřila dovolateli a jeho
manželce, o čemž věděl i spoluobviněný J. S.
Je třeba dále s dovolatelem souhlasit v tom, že případné vymáhání částky
875.000,- Kč od J. S. by bylo záležitostí pouze mezi nimi. Nelze však
přisvědčit jeho argumentu, že podepsání těchto dokladů bylo toliko formální
záležitostí mezi nimi, když ze skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že
dovolatel věděl, že příjmové pokladní doklady se nezakládají na pravdě a jsou
podmínkou pro poskytnutí úvěru J. S. Jejich vyhotovení tak bylo součástí
právního vztahu vytvořeného mezi bankou jako věřitelem a spoluobviněným jako
dlužníkem, nebylo již tedy záležitostí jenom mezi dovolatelem a spoluobviněným
J. S. Uvedená skutečnost však souvisí s posouzením jeho trestní odpovědnosti
za daný trestný čin, kterou bude soud brát v potaz při doplnění dokazování v
intencích shora naznačených.
Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
byl dovolatelem uplatněn právně relevantně, pokud zpochybnil správné právní
posouzení skutku, ale v tomto směru i důvodně. Nejvyšší soud proto z podnětu
dovolání obviněného P. D. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu odvolacího v
celém rozsahu zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Hradci Králové pak přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud
vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.
Bude proto na soudu druhého stupně, aby ve smyslu závěrů obsažených v tomto
rozhodnutí, jakož i výše citovaných judikatorních rozhodnutí Nejvyššího soudu a
nálezů Ústavního soudu hodnotil již opatřené a provedené důkazy, včetně
znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, který bude nutné
vypracovat za účelem ohodnocení nemovitosti dovolatele P. D. a jeho manželky, k
níž bylo zřízeno zástavní právo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k
věcem nemovitým uzavřené mezi K. b., a. s., jako zástavním věřitelem a manžely
D. jako zástavci k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého spoluobviněnému J.
S. ze dne 14. 6. 2002. V těchto souvislostech bude třeba se zabývat rovněž
otázkou platnosti příslušných příjmových pokladních dokladů, pokud jde o
splnění jejich formálních náležitostí. Je nezbytné, aby se soud nově s otázkou
zřízení zástavního práva a jeho hodnoty vypořádal a posoudil, jaký vliv má na
posouzení výše způsobené škody, event. na naplnění samotné kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu spáchaného dovolatelem
formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b)
tr. zák.
Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové bylo zrušeno jen v důsledku
dovolání podaného ve prospěch obviněného P. D., takže v novém řízení nemůže
dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. V novém řízení bude také třeba,
aby odvolací soud vzal do úvahy ust. § 265k odst. 2, poslední věta tr. ř.,
resp. § 261 tr. ř. zakotvující pravidlo beneficium cohaesionis a v jeho smyslu
znovu posoudil rovněž otázku viny spoluobviněného J. S., který sice dovolání
nepodal, ale ve vztahu k němuž byl napadený rozsudek dovolacím soudem rovněž
zrušen.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka