4 Tdo 220/2015-128
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. června
2015 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr.
Pavly Augustinové a JUDr. Jiřího Pácala dovolání obviněného Z. F., proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 4 To 12/2014, v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 4/2012, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 4 To 12/2014 v celém bodě II.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí na
zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z
u j e, aby věc (v bodě I. jeho rozsudku) v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se při nezměněném výroku o vině v bodě
II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 50 T 4/2012,
ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 4
To 12/2014, jímž byl obviněný Z. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněný Z. F.
o d s u z u j e
podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5
(pěti) roků a 6 (šesti) měsíců.
Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se k výkonu tohoto trestu
zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněnému ukládá trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena
statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu
6 (šesti) roků.
Obviněný Z. F. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2013 sp.
zn. 50 T 4/2012 uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §
211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku za skutek zde popsaný pod body
I.1-2) a dále zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a)
tr. zákoníku za skutek zde popsaný pod body II.1-8), za což byl odsouzen podle
§ 211 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního
orgánu a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu
deseti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost
nahradit škodu poškozeným: Ing. V. S., částku ve výši 3.500.000,- Kč,
společnosti Česká spořitelna, a.s., se sídlem Olbrachtova č. 1929/62, 140 00
Praha 4, částku ve výši 95.788.612,50 Kč, společnosti PRO-DOMA, spol. s r.o.,
se sídlem Praha 9 - Újezd nad Lesy, Budčinská č. 1479, částku ve výši
8.421.607,- Kč, společnosti BETONSTAV, s.r.o., se sídlem ZD Frýdlant nad
Ostravicí, Žižkova č. 966, částku ve výši 693.650,- Kč, společnosti HRASTAV,
spol. s r.o., se sídlem Závada č. 62, 747 19, částku ve výši 423.389,80 Kč, D.
S., částku ve výši 1.409.966,- Kč, J. M., částku ve výši 1.348.379,- Kč, M.
M., částku ve výši 1.877.562,- Kč, a I. L., částku ve výši 169.418,- Kč. V
souladu s § 229 odst. 2 tr. ř. byla společnost HRASTAV, spol. s r.o., se sídlem
Závada č. 62, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek napadli obviněný, poškozený J. M. a státní zástupce v
neprospěch obviněného odvoláním. Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne
17. 6. 2014 sp. zn. 4 To 12/2014 výrokem pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm.
b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce
napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o vině v bodě
I., výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu ke společnosti Česká
spořitelna, a.s. Výrokem pod bodem II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. při
nezměněném výroku o vině v bodě II. rozsudku krajského soudu a k němu
navazujícímu výroku o náhradě škody nově v jeho zrušené části rozhodl tak, že
obviněného za skutek zde popsaný pod body I.1-2) uznal vinným zvlášť závažným
zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Za
tento zločin a za zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a)
tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem II. výroku o vině napadeného
rozsudku krajského soudu, mu byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst.
1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti
měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena
statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu
deseti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost
zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Česká spořitelna, a.s., se
sídlem Olbrachtova č. 1929/62, 140 00 Praha 4, IČ: 45244782, částku ve výši
95.788.612,50 Kč. Výrokem pod bodem III. bylo odvolání poškozeného J. M. podle
§ 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti výše citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný dovolání, a to do
obou výroků o vině /ad body I.1-2) a II./ a dále do výroku o trestu. Toto své
dovolání podal prostřednictvím obhájce a s poukazem na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož má za to, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutků nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Dovolatel nejprve poukázal na závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku a
zdůraznil, že k naplnění kvalifikovaného trestného činu úvěrového podvodu podle
§ 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku je třeba, aby pachatel uvedl nepravdivé
nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje, ale také způsobil
škodu značného rozsahu (správně mělo být uvedeno škoda velkého rozsahu).
Zjištěný skutkový stav však podle něj nedává dostatečný podklad pro uznání
dovolatele vinným uvedeným zločinem, jelikož se soud dostatečně nezabýval
otázkou, jaká výše škody v té které příčinné souvislosti s jednáním obviněného
vznikla. Rovněž se dostatečně nevypořádal se zaviněním obviněného. Odvolací
soud v souvislosti s určením výše škody sám konstatoval spoluúčast poškozené
České spořitelny, a.s. prostřednictvím své zaměstnankyně Ing. D., kdy úvěr byl
po předchozím zamítnutí poskytnut teprve po její ingerenci, především ve vztahu
ke skutku popsanému v bodě I.2) výroku o vině. Přičiněním Ing. D. byly doplněny
záruky, díky nimž bylo umožněno tzv. refinancování dřívějšího revolvingového
úvěru a samotnou bankou bylo navrženo využití záruky Českomoravské záruční a
rozvojové banky, a.s. (dále jen „ČMZRB”), když účelové vázání úvěrů takto
zajištěných bylo zaměstnanci České spořitelny, a.s. hodnoceno jako pouhá
technikálie. Soud pak dospěl k závěru, že nelze mít za to, že by tato
spoluúčast měla jakýkoli vliv na trestní odpovědnost obviněného. Soud se
dostatečně nevypořádal se subjektivní stránkou trestného činu vzhledem ke
způsobení škody. Spokojil se s konstatováním, že obviněný předložil falzifikáty
dokumentů a čerpal úvěr, který nedokázal splatit. Soud se nezabýval tím, jaký
vliv na výši škody, kterou je možné přičítat obviněnému, měla záruka ČMZRB,
která na škodu, jež objektivně České spořitelně, a.s. vznikla, nepochybně měla
vliv. Zvláště za předpokladu, kdy sám nalézací soud konstatoval, že samotná
Česká spořitelna, a.s. sehrála významnou roli při sjednávání této záruky. Soud
dále nevyčíslil hodnotu těch záruk, které obviněný poskytl na základě
falšovaných smluv. Pokud by byly poškozenou Českou spořitelnou, a.s.
realizovány, škoda by nepochybně nevznikla v té výši, ve které vznikla. Ze
zjištěného skutkového stavu tedy nevyplývá, že by obviněný svým zaviněným
jednáním způsobil České spořitelně, a.s. škodu ve výši 150.000.000,- Kč. Z
ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 6. 2009 sp. zn. 3 Tdo 606/2009) přitom plyne, že škodou nelze chápat výši
úvěru získaného trestným činem úvěrového podvodu bez ohledu na další okolnosti.
Ve vztahu ke skutku ad bod II. pak obviněný rozporuje, že si byl vědom
skutečnosti, že společnost interdecor s.r.o. byla v době od 9. 7. 2009 do
listopadu 2010 u České spořitelny, a.s. zadlužena částkou 150 mil. Kč, že od
vyčerpání úvěru tento úvěr nesplácí a splácí pouze úroky, aniž by společnost
generovala příjem, z něhož by bylo možno splácet jistinu. Obviněný poukázal na
podstatu revolvingového úvěru od České spořitelny, a.s., kterou je poskytnutí
finančních prostředků obviněnému od bankovní instituce, které obviněný čerpá,
platí úroky a v den splatnosti splatí celou jistinu (lhostejno z jakých
zdrojů), například i formou refinancování úvěrující banky, jak se tomu stalo v
posuzovaném případě. Skutečnost, že obviněný platil pouze úroky, není důkazem o
neschopnosti splácet, ale naopak se jedná o doklad solventnosti obviněného.
Společnost interdecor s.r.o. byla až do roku 2008 zisková. Revolvingový úvěr
obviněný čerpal od společnosti Česká spořitelna, a.s. právě v dobré víře za
účelem financování svého podnikání a generování zisku. O svém podnikání se v
době, kdy tento úvěr sjednával, mohl důvodně domnívat, že bude ziskové. O
revolvingovém úvěru se obviněný oprávněně domníval, že mu bude prodloužena
splatnost nebo že bude popřípadě refinancován úvěrující bankou. Z pouhé
skutečnosti, že obviněný čerpal od finanční instituce revolvingový úvěr, u
kterého zároveň předpokládal každoroční refinancování, a splácel z něj úroky,
není možné dovozovat, že je naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu
podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a že obviněný jednal již v době
uzavírání závazku byť i jen v eventuálním úmyslu. Pouhé zjištění, že
hospodářský stav společnosti je nepříznivý, v takovém případě bez dalšího
neznamená, že obviněný jednal v podvodném úmyslu. Pro úvahu, že obviněný jednal
při nedostatku finančních prostředků v alespoň v eventuálním úmyslu, je třeba,
aby zde z hlediska protiprávního následku zamýšleného obviněným existovaly
ještě další významné okolnosti, o nichž obviněný věděl již na počátku páchání
trestného činu podvodu, anebo které mohl v té době alespoň předvídat. K
trestnosti tak např. nepostačuje, uzavře-li obviněný smlouvu za stavu, kdy
obchodní společnost, za kterou jednal, neměla dostatek prostředků ke splnění
svého závazku, pokud nebylo vyloučeno, aby si později opatřila peníze, jak tomu
ostatně bylo i dříve (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1013/2009).
Okolnosti dosvědčující podvodný úmysl obviněného nebyly zjištěny. Naopak bylo
prokázáno, že existovaly okolnosti mající nepochybně negativní vliv na výsledky
hospodaření obviněného, které sám nemohl přepokládat, a to kupříkladu
pozastavení programu Zelená úsporám, který vedl k propadu zakázek na
revitalizaci domů.
Posouzení jednání obviněného uvedeného v rozsudku jako zakládající trestní
odpovědnost by v obecné rovině znamenalo kriminalizaci značné části veškerého
podnikání, které v sobě určitou míru podnikatelského rizika vždy nutně nese, a
bylo by v přímém rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. a § 265l
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014 sp.
zn. 4 To 12/2014, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11.
2013 sp. zn. 50 T 4/2012, a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému
projednání a rozhodnutí.
Obhájce obviněného ve veřejném zasedání v plném rozsahu odkázal na písemně
zpracované dovolání včetně jeho závěrečného návrhu, k čemuž se připojil i
obviněný Z. F.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se ve vztahu k
dovolacím námitkám obviněného písemně vyjádřila následujícím způsobem. Pokud
dovolatel s právním názorem odvolacího soudu o spoluúčasti České spořitelny,
a.s. při způsobení škody v souvislosti s jednáním její zaměstnankyně Ing. D. na
straně 36 a 37 napadeného rozsudku odvolacího soudu nesouhlasí, přehlíží
výslovný a nepochybně podstatný akcent odvolacího soudu, který se vztahuje k
přisouzené právní kvalifikaci jeho jednání nikoliv jako (obecného) podvodu, ale
jakožto specifického podvodného jednání, kterého se v posuzovaných případech /
ad I.1-2)/ dopouštěl uváděním nepravdivých údajů při uzavírání úvěrových smluv
jak v období od 1. 4. 2009 do 20. 4. 2009, tak i v období od 22. 3. 2010
nejméně do 9. 4. 2010. Vyvození trestní odpovědnosti v základní skutkové
podstatě ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku pro jednání spočívajícím v
podvodném způsobu sjednávání úvěrové smlouvy vůči budoucímu úvěrovému věřiteli,
je podmíněno toliko nepravdivostí, popř. hrubou zkresleností poskytovaných
údajů, popř. zamlčením podstatných údajů, aniž by bylo zapotřebí zkoumat, zda
podvedený bankovní subjekt jednal v omylu pod vlivem pachatelova klamavého
jednání, jak je tomu u klasického podvodného jednání. Shodný závěr pak platí i
na podmínky zvýšené trestnosti takového jednání ve smyslu kvalifikované
skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst.
1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož kvalifikačním znakem je způsobení škody
velkého rozsahu. Přitom není pochyb o tom, že mezi vznikem takové škody a
jednáním pachatele musí být dána příčinná souvislost a že po subjektivní
stránce musí být takový škodlivý následek pachatelova jednání pokryt jeho
zaviněním alespoň ve formě nedbalosti.
Pokud zjištěný skutkový stav věci podle dovolatele o ničem takovém nevypovídá,
neboť soud se dostatečně nezabýval otázkou, v jaké výši vznikla škoda tzv.
pouze v příčinné souvislosti s jeho (výlučným) jednáním, pak opět přehlíží tu
významnou skutečnost, že kvalifikovaný škodlivý následek v přisouzené výši
nastal již v příčinné souvislosti s poskytnutím nepravdivých údajů z jeho
strany, aniž by bylo z hlediska onoho kauzálního nexu rozhodným, zda poškozený
bankovní ústav, resp. osoby jednající jeho jménem byl či nebyl uveden v omyl,
popř. jednal ve smyslu dalších zákonných variant obecně podvodného jednání.
Poukazovaná okolnost takového způsobu přispění firemní poradkyně České
spořitelny, a.s. Ing. L. D. spočívající v tom, že v důsledku její ingerence
došlo při využití záruky ČMZRB k poskytnutí dalších úvěrových peněz za
okolností popsaných ad I.2) výroku o vině, tak mohla částečně ovlivnit pouze
jednání poškozené bankovní instituce v omylu. Takový její případný právní úkon
učiněný v omylu, však nemá žádnou právní relevanci na splněné podmínky pro
vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti ve smyslu přisouzené právní
kvalifikace jeho jednání. V této souvislosti pak lze pouze v ryze teoretickém
smyslu poznamenat, že i v případě, že by jmenovaná osoba spolupůsobila na
vzniku škodlivého následku, který by nastal v důsledku jednání poškozeného v
omylu, nemohlo by dojít k přerušení příčinné souvislosti s podvodným jednáním
pachatele, pokud by bylo takovou skutečností, bez které by k následku nebylo
došlo (srov. R 37/1975).
Dovolatelova odpovědnost za zaviněné způsobení celého kvalifikovaného
škodlivého následku jeho jednání ve smyslu § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku
podle státní zástupkyně zcela vyplývá z přisouzených okolností, za kterých mu
na podkladě jím uvedených nepravdivých údajů při sjednávání obou úvěrových
smluv byly poskytnuty úvěrové peníze ve zjištěné výši, a tedy byl srozuměn s
tím, že takovým způsobem jedná ke škodě svého úvěrového věřitele, když z
hlediska jeho odpovědnosti za těžší následek již postačuje za podmínek § 17
písm. a) tr. zákoníku pouhý nedbalostní vztah.
Odkázal-li obviněný při zpochybnění stanovení výše škody na ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 3 Tdo 606/2009 a 3 Tdo
460/2010), ze které plyne, že škodu nelze chápat jako výši úvěru získaného
trestným činem bez ohledu na další okolnosti, státní zástupkyně doplnila, že
dalšími okolnostmi majícími význam pro určení výše škody způsobené trestným
činem úvěrového podvodu je mj. i způsob zajištění úvěrového vztahu, resp.
hodnota předmětu použitého zajišťovacího institutu s tím, že v posuzovaném
případě dílčího skutku ad I. 2) výroku o vině byly další úvěrové peníze
uvolněny pouze (avšak nejen) na základě poskytnuté záruky ČMZRB. Soudům však v
této souvislosti nelze důvodně vytýkat, že se nezabývaly vyčíslením hodnoty
této záruky z hlediska možnosti její realizace a jejího následného dopadu na
výši způsobené škody, která by tak podle dovolatelova názoru nedosahovala
takového rozsahu, jak mu bylo přisouzeno. Státní zástupkyně upozornila na
zjištěný skutkový stav, podle nějž se realizace takové záruky vztahovala pouze
na tři poskytnuté úvěry po 15 mil., a byla podmíněna takovým účelem jejich
využití, který nebyl spojen s refinancováním předcházejícího úvěru poskytnutého
za okolností ad I.1) výroku o vině, jak dovolatel požadoval, ale byl výlučně
omezen na profinancování zásob, které však dovolatel při podání žádosti o jeho
udělení rozhodně nezamýšlel. Tyto okolnosti poskytnutí zmíněných dílčích
úvěrových prostředků, jakož i uvedený způsob zajištění jejich návratnosti do
majetkové sféry úvěrového věřitele, jsou tak zcela bez významu pro přisouzený
způsob právního posouzení dovolatelova pokračujícího jednání pod bodem I.1-2)
výroku o vině. Jeho podstatou i v této jeho dílčí části totiž stále zůstalo
vylákání úvěrových peněz na podkladě zfalšovaných kontraktačních dokladů a v
této souvislosti vytvořených zajišťovacích instrumentů, jakož i nepravdivého
daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob (tak jak je po stránce
skutkové blíže specifikováno), které poskytly dovolatelovu budoucímu úvěrovému
věřiteli fiktivní důkaz prosperity jeho podnikání a tím i jeho způsobilosti
dostát svým platebním závazkům z úvěrových smluv včetně smyšlené právní
konstrukce jejich zajištění. Pokud lze v této souvislosti zmínit skutkovou
okolnost, která ovlivnila výši reálně způsobené škody pod tímto bodem výroku o
vině, pak taková okolnost spočívala právě ve způsobu využití části úvěrových
peněz poskytnutých za okolností pod bodem I.2) výroku o vině na hrazení splátek
předcházejícího úvěru ad I.1) výroku o vině, jak ostatně vyplývá z popisu jeho
skutkové věty.
Státní zástupkyně k námitkám obviněného vztahujícím se k bodu II. výroku o vině
uvedla, že obviněný v této souvislosti poukázal na č. l. 38 (správně mělo být
uvedeno č. l. 39) napadeného rozsudku odvolacího soudu, kde se v jeho odstavci
prvém uvádí, že obviněný si byl vědom zadlužení jím zastupované obchodní
společnosti ve výši 150.000.000,- Kč a rovněž toho, že tento úvěr nesplácí a
splácí pouze úroky, aniž by společnost generovala příjem. V této souvislosti
sice zmínil podstatu poskytnutého revolvingového úvěru s volnou možností jeho
postupného splácení do data splatnosti celé vyčerpané částky s tím, že mu
způsob jeho splácení platbou pouhých úroků nemůže být přičítán k tíži při
posuzování jeho aktuálních schopností dostát veškerým jeho platebním závazkům,
rozuměno zvláště pak těm, které plynou z jeho obchodních kontaktů, tak jak je
popsáno pod body II.1-8) výroku o vině. Platební nezpůsobilost jím zastupované
obchodní společnosti interdecor s.r.o. v rozhodném období od července 2009 do
listopadu 2010 však nebyla posuzována podle způsobu, jakým postupoval při
splácení poskytnutého typu úvěrového produktu, ale zcela zřetelně vyplývala z
její finanční situace, vyznačující se ztrátovostí jejího hospodaření již od
počátku roku 2009 a vysokou mírou její zadluženosti jak u bankovních, tak i u
nebankovních institucí. Rovněž souvisí se zahájením insolvenčního řízení již v
říjnu 2010, do něhož se přihlásilo přes 700 věřitelů (správně má být uvedeno
přes 70 věřitelů) s celkovou výší pohledávek za tímto dlužníkem blížící se sumě
250.000.000,- Kč a spějící k prohlášení konkurzu (březen 2011). Za takového
stavu hospodaření společnost interdecor s.r.o. ani nevyvíjela obchodní činnost,
jak je patrno z fiktivních dokumentů, které za okolností popsaných pod bodem
I.1-2) výroku o vině posloužily k vylákání úvěrových peněz u poškozené České
spořitelny, a. s., a to poté, co dosavadní bankovní věřitelka Komerční banka,
a. s., již nechtěla dále navyšovat dosažený úvěrový rámec tohoto dlužníka ve
výši 50 mil. Kč. V podrobnostech je přitom namístě plně odkázat zejména na
hodnotící pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 47, která je
v kontextu s výsledky provedeného dokazování věnována otázce dovolatelova
zavinění a jejíž logické argumenty mohl akceptovat i soud odvolací.
Soudy pak podle státní zástupkyně zcela správně dospěly k naplnění zavinění
obviněného minimálně za podmínek § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v úmyslu
eventuálním, který nemůže být zpochybněn ani tvrzením o jednání obviněného v
dobré víře, na jejímž podkladě se rozhodnul k čerpání revolvingového úvěru za
účelem podnikání se ziskem, a v údajném přesvědčení, že se spoléhal na
prodloužení splatnosti stávajícího revolvingového úvěru, popř. na jeho
refinancování dalšími úvěrovými prostředky. Soudy tak v žádném případě
nedospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve
smyslu § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, byť jen v eventuálním úmyslu, na
podkladě pouhé skutečnosti, že obviněný čerpal od finanční instituce
revolvingový úvěr, u kterého zároveň předpokládal každoroční refinancování a
splácel z něj úroky a tedy že by při svém hodnotícím postupu odhlížely od všech
výše uvedených zjištění. Podvodný záměr obviněného nemohou zpochybnit ani
závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 7/2009 či 8 Tdo
1013/2009, podle nichž pouhé zjištění, že hospodářský stav společnosti je
nepříznivý, bez dalšího neznamená, že obviněný jednal v podvodném úmyslu. Pro
úvahu, že při nedostatku finančních prostředků jednal alespoň v eventuálním
úmyslu, je sice v jejím duchu třeba, aby z hlediska zamýšleného protiprávního
následku existovaly ještě další významné skutečnosti, o nichž věděl již na
počátku páchání trestného činu podvodu anebo které mohl v té době alespoň
předvídat. Takové okolnosti však nebyly na straně obviněného shledány. K
trestnosti tak v duchu poukazované judikatury např. nepostačuje, uzavřel-li
obviněný smlouvu za stavu, kdy obchodní společnost, za kterou jednal, (pouze)
aktuálně nedisponovala dostatkem finančních prostředků. Tak tomu ale nebylo v
posuzovaném případě, neboť dovolatelem zastupovaná obchodní společnost se svou
vysokou mírou zadluženosti v rozhodném období již zřetelně blížila stavu
úpadku. Přitom žádná jiná zjištěná skutková okolnost dovolatelova jednání
rozhodně nedovolovala přijetí takového hodnotícího závěru jako v judikovaném
případě, a tedy že nemohlo být vyloučeno, aby si společnost později opatřila
peníze, jak tomu ostatně bylo i dříve (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8
Tdo 1013/2009). Poukazuje-li dovolatel na „mnohé okolnosti“, které v době
uzavírání předmětných závazků nemohl objektivně předpokládat a které měly
nepochybně negativní vliv na výsledky jeho hospodaření, pak v této souvislosti
uvádí příkladmo toliko jednu, a to pozastavení programu „Zelená úsporám“.
Taková skutečnost se sice mohla stát obecným faktorem propadu zakázek na
revitalizaci domů, avšak toliko za stavu, že by se takový způsob naplňování
podnikatelského záměru stal skutečným a nikoliv pouze fiktivně vykazovaným, jak
tomu v rozhodném období v posuzovaném případě bylo.
Státní zástupkyně se rovněž domnívá, že neobstojí ani dovolatelova argumentace
ohledně nepřípustného užití trestního práva v této kauze v rozporu se zásadou
subsidiarity trestní represe. Obviněný se v projednávané věci dopustil jednání,
kterým svoje obchodně právní vztahy se svými obchodními partnery naplnil
způsobem, který zakládá jeho trestní odpovědnost v přisouzeném smyslu pod body
I. a II. výroku o jeho vině. Použití prostředků trestního práva v daném případě
je tedy zcela na místě. Navíc uplatnění trestní odpovědnosti vůči pachateli
trestného činu není vyloučeno ani tehdy, když jako osoba vystupující za
podnikatele jednal za situace, která se vyznačovala určitou zvýšenou mírou
obchodního rizika, ze kterého nakonec vznikl protiprávní následek (Nejvyšší
soud pod sp. zn. 5 Tdo 88/2014 – I.). O takovou situaci však v případě
obviněného nešlo.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak podle
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ
jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst.
1 písm. a), b) tr. ř. [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství intervenující u veřejného
zasedání odkázal na písemně vypracované vyjádření k dovolání obviněného, a to
včetně návrhu na výsledné rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014
sp. zn. 4 To 12/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §
265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Zároveň bylo
zjištěno, že v daném případě nejsou dány podmínky pro odmítnutí podaného
dovolání, a proto Nejvyšší soud postupoval ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud se následně zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo
uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace
hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně
právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně
z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal
vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších
četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu
ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak
zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS
1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
A) K námitkám dovolatele ohledně trestného činu úvěrového podvodu podle
§ 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo
při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné
údaje zamlčí, čímž způsobí škodu velkého rozsahu, jíž se ve smyslu § 138 odst.
1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. K trestní
odpovědnosti za trestný čin podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od
obecného trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, není třeba vznik
škody majetkové či nemajetkové povahy, přičemž úmysl pachatele ani nemusí k
takové škodě směřovat. K zavinění následku způsobení škody velkého rozsahu jako
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu § 17 písm.
a) tr. zákoníku nedbalost.
U tohoto trestného činu zákonodárce kriminalizoval ne toliko vyvolání
majetkových poruch, jako v případě obecného podvodu, ale již "předpolí" takové
poruchy, tedy i činy poruchami hrozící. Trestný čin úvěrového podvodu má
charakter tzv. trestného činu předčasně dokonaného, jehož skutková podstata ve
svých znacích obsahuje jednání, které by jinak mělo ráz pouhé přípravy či
pokusu. Skutková podstata úvěrového podvodu je po formální stránce naplněna i
tehdy, je-li úvěr řádně splácen. Subjektivní stránka tohoto trestného činu
spočívá v úmyslném zavinění vztahujícím se k uvedení nepravdivých údajů (či k
zamlčení podstatných údajů) při sjednávání úvěrové smlouvy či při čerpání
úvěru, kdy se v základní skutkové podstatě ani nevyžaduje sám úmysl působit
škodu věřiteli nesplácením úvěru (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2009 sp. zn. III. ÚS 1748/08). Orgány činné v trestním řízení musí pečlivě
zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec
způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného
vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených
peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat
podnikatelské a spotřebitelské úvěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 11.
2006 sp. zn. I. ÚS 631/05).
Pokud se týká předmětné věci, tak soud druhého stupně na straně 36 svého
rozhodnutí shrnul podstatu jednání obviněného popsaného pod bodem I.1-2) výroku
o vině, naplňujícího skutkovou podstatu pokračujícího trestného činu úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Za zásadní, pokud jednání
obviněného nebylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr.
zákoníku, označil mj. okolnost, že u trestného činu úvěrového podvodu se jedná
o jednostranné jednání pachatele, který se jej dopouští již uvedením
nepravdivých údajů, aniž by bylo nutno zkoumat reakci osoby, která je příjemcem
těchto nepravdivých údajů. Zároveň ale odvolací soud konstatoval, že
zaměstnanci České spořitelny, a.s., zejména Ing. D., do jisté míry měli podíl
na jednání obviněného a na samotném poskytnutí úvěru (zejména u doplnění záruky
ČMZRB). Tento podíl však podle odvolacího soudu neměl jakýkoliv vliv na trestní
odpovědnost obviněného a není tak relevantní ve vztahu k jeho uznání vinným
trestným činem úvěrového podvodu.
S takovýmto závěrem odvolacího soudu se lze ztotožnit, jelikož vliv postupu či
dokonce pochybení České spořitelny, a.s., konkrétně její pracovnice Ing. L. D.,
jednající jménem této poškozené při sjednávání revolvingového úvěru, nemohl
vést k vyvinění obviněného. Ten totiž i tuto předmětnou část úvěru (3 x
15.000.000,- Kč) získal na základě nepravdivých údajů uvedených ve výroku
rozsudku, přičemž tyto byly nedílnou podmínkou jeho poskytnutí. Pokud pak
dovolatel zdůrazňuje a poukazuje na skutečné účelové určení předmětných
úvěrových prostředků poskytnutých Českou spořitelnou, a.s., o němž tato
poškozená věděla, ba dokonce se sama spolupodílela na manipulaci tohoto účelu,
a to kvůli získání záruky ze strany ČMZRB, tak k tomu lze uvést následující.
Z důkazů skutečně vyplývá, že poškozená Česká spořitelna, a.s. ve smlouvách o
úvěru (č. l. 2590-2595), (č. l. 2596-2601) a (č. l. 2602-2607), které byly
předmětem jejího interního schvalovacího procesu, neuvedla v rozporu s
požadavkem ČMZRB účel úvěru obviněného jako financování zásob společnosti
interdecor s.r.o. Sama poškozená v přípravném řízení nepřímo přiznala, že tak
činila v rozporu se svou metodikou, podle níž bylo vyloučeno, aby záruka ČMZRB
byla použita na splacení předchozích úvěrů (viz sdělení České spořitelny, a.s.
policejnímu orgánu ze dne 18. 1. 2011, č. l. 2453-4). Sjednaný účel úvěrů v
celkové výši 45.000.000,- Kč pak v těchto smlouvách změnila až zaměstnankyně
České spořitelny, a.s. Ing. L. D., jednající jménem poškozené jako firemní
poradkyně obviněného při sjednávání revolvingového úvěru, a to z původně
schváleného účelu úvěru financování splacení veškerých závazků interdecor
s.r.o. vůči České spořitelně, a.s. vzniklých na základě smlouvy o úvěru
uzavřených dne 9. 6. 2009 a financování oběžných prostředků interdecor s.r.o.,
na financování zásob spol. interdecor s.r.o. Svědkyně Ing. D. nadto předtím
aktivně vyjednávala podmínky poskytnutí bankovní záruky ze strany ČMZRB
obviněnému s tím, že věděla, že jednou z hlavních podmínek poskytnutí bankovní
záruky ČMZRB bylo využití úvěrů v celkové výši 45.000.000,- Kč za účelem
financování zásob společnosti interdecor s.r.o. Jednala tak s vědomím, že
obviněný má v úmyslu peníze čerpané z těchto úvěrů použít na refinancování
předchozího úvěru poskytnutého Českou spořitelnou, a.s. v celkové výši
150.000.000,- Kč, což se následně i stalo, když jimi byl splacen úvěr v
celkové výší 40.000.000,- Kč a zbývající částka ve výši 5.000.000,- Kč byla
použita k částečnému splacení úvěru. Poškozená Česká spořitelna, a.s. tak
nepochybně umožnila obviněnému čerpat uvedené finanční prostředky v rozporu se
sjednaným účelem úvěru a uhradila jimi předchozí úvěr poskytnutý z její strany
obviněnému převodem částky uvnitř banky, na něž použila i uvedenou částku
3x15.000.000,- Kč v celkové výši 45.000.000,- Kč, zajištěné bankovní zárukou
ČMZRB.
Přesto tato zjištěná okolnost nemohla najít svůj odraz v závěru, že by tím
nebyly ze strany obviněného naplněny znaky trestného činu úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož problematika použití prostředků
získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel bez souhlasu věřitele, což by
v daném případě jistě naplněno nebylo, má význam pouze u právní kvalifikace
podle § 211 odst. 2 tr. zákoníku, která zde ale soudem aplikována nebyla.
Proto je obviněný i ohledně této části poskytnutého úvěru trestně odpovědný za
spáchané jednání, a to právě podle ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku o
trestném činu úvěrového podvodu.
K dovolací námitce obviněného vztahující se ke vzniku škody, zejména její výše,
a to pokud jde o sjednání zajišťovacích institutů je možno uvést následující.
Lze přisvědčit obviněnému, že za způsobenou škodu nelze v případě kvalifikované
skutkové podstaty podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku bez dalšího
považovat částku, která byla úvěrem poskytnuta. V souladu s judikaturou
Ústavního soudu (II. ÚS 558/01, II. ÚS 566/05) může být trestný čin podvodu
podle § 250 trestního zákona spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr
- třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet - byl zajištěn takovou
hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr
splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy
musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr
zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení
úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami. Tedy tam,
kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit
úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit.
Naznačené závěry Ústavního soudu pak vedly ke změně judikatury Nejvyššího soudu
(např. viz rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 573/2009, 3 Tdo 460/2010), v níž bylo
dovozeno, že za předpokladu, kdy taková zástava postačuje k okamžitému
uspokojení poskytovatele úvěru jen zčásti, není důvodu, aby způsobená škoda
nebyla o tuto částku snížena. Naznačené závěry pak lze vztáhnout i k trestnému
činu úvěrového podvodu, a to i v jeho kvalifikované podobě podle § 211 odst. 1,
6 písm. a) tr. zákoníku.
V projednávaném případě soud prvního i druhého stupně určil výši vzniklé škody
prostým rozdílem mezi úhrnem poskytnutých úvěrů obchodní společnosti interdecor
s.r.o. jednající obviněným ve výši 300.000.000,- Kč, kdy jistina z úvěrů
čerpaných v roce 2009 byla splacena úvěry sjednanými v roce 2010, které zůstaly
nesplaceny, čímž došlo ke způsobení výsledné škody poškozené České spořitelně,
a. s. ve výši 150.000.000,- Kč. Takový závěr je však nesprávný.
Z obsahu spisu, konkrétně z uplatněného nároku na náhradu škody poškozené
České spořitelny, a. s. vyplynulo, že jí byla prostřednictvím bankovní záruky
ČMZRB vyplacena částka ve výši 31.500.000,- Kč a bylo jí poskytnuto plnění i od
zde blíže nespecifikované pojišťovny ve výši 24.461.862,30 Kč. Bylo tedy
povinností orgánů přípravného řízení a nejpozději i povinností soudů tyto údaje
prověřit a zároveň zjistit, zda se poškozená případně uspokojila i z dalších
zajišťovacích institutů, které byly sjednány k úvěrům, a to zástavního práva
zřízeného k nemovitostem: (v části obce M.) postavená na pozemku, budova bez
čp/če (jiná st.) postavená na pozemku (pozemek jiného vlastníka), pozemek,
zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský
kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek, pro katastrální území Místek, obec
Frýdek-Místek, a zástavního práva k pohledávkám interdecor s.r.o. vyplývajících
z pojištění těchto nemovitostí, blankosměnek vlastních vystavených společností
interdecor s.r.o. na řad České spořitelny, a.s. s doložkou bez protestu
avalovaných obviněným F., vinkulace životního pojištění obviněného a zástavního
práva k pohledávkám z obchodního styku interdecor s.r.o. To ale výše jmenované
orgány včetně soudů neučinily, přestože zkoumání možného plnění z těchto
zajišťovacích institutů mohlo mít dopad na konečnou výši způsobené škody, jako
znaku zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm.
a) tr. zákoníku.
Z těchto důvodů tudíž nemohl výrok o vině zvlášť závažným zločinem úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku obstát, neboť konečná výše
způsobené škody obviněným evidentně neodpovídá částce 150.000.000,-Kč, kterou
do výroků svých rozsudků přejal jak soud prvního, tak i soud druhého stupně.
Bude proto na krajském soudu, aby veškeré případné formy zajištění úvěru /bod
I.2) jeho rozsudku/, které byly ze strany obviněného poškozené poskytnuty,
prověřil a zjistil, zda došlo k jejich realizaci, tedy zda se z nich ve svém
výsledku poškozená alespoň částečně uspokojila. O konkrétní výslednou částku
pak bude třeba ponížit konečnou výši škody způsobenou trestným činem úvěrového
podvodu, když zároveň bude nezbytné odpovídajícím způsobem upravit i skutkovou
větu v případném rozsudku. I kdyby takto zjištěná výše škody neměla vliv na
právní kvalifikaci jednání obviněného /§ 211 odst. 1, 6 písm. a) tr.
zákoníku/, jelikož i poté bude stále dosahovat úrovně škody velkého rozsahu (§
138 odst. 1 tr. zákoníku), bude nezbytné takové snížení výše způsobené škody
promítnout do nového výroku o trestu.
B) Pokud se týká argumentace obviněného ve vztahu ke skutku ad II.1-8) výroku o
vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, naplňujícího znaky zvlášť
závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku,
konkrétně výhrady směřující k naplnění jeho subjektivní stránky, tak je třeba
konstatovat, že je zjevně neopodstatněná.
Nelze totiž akceptovat tvrzení, že úmyslné zavinění obviněného ke skutku ad
bod II. rozsudku bylo soudy dovozeno toliko ze skutečnosti, že čerpal od banky
revolvingový úvěr, u něhož splácel pouze úroky a u něhož předpokládal
každoroční refinancování, popřípadě jen z vědomosti obviněného o nepříznivé
finanční situaci společnosti interdecor s.r.o., jak se snažil obviněný
předestřít ve svém dovolání. Soud prvního stupně komplexně zhodnotil okolnosti
mající vliv na jeho nepřímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
na straně 47 odůvodnění svého rozsudku. Usuzoval na něj zejména s ohledem na
vědomost obviněného, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje v
podobě předložení fiktivních smluv u úvěru z roku 2009 i z roku 2010, a
předložil mimo jiné i zfalšované daňové přiznání pro rok 2009, rozvahu a výkaz
zisku a ztrát a z toho plynoucích neexistujících zakázek společnosti interdecor
s.r.o. Tudíž věděl, že nebude schopen nejenom splatit poskytnutou částku úvěru,
ale i závazky vůči dalším obchodním subjektům popsané pod bodem II.1-8), neboť
společnost obviněného byla ve ztrátě již v roce 2009. Nalézací soud rovněž
doplnil, že pro podvodný úmysl obviněného svědčí i způsob, jak následně naložil
se společností interdecor s.r.o. v době, kdy již bylo zřejmé, že dojde k
odhalení jeho úvěrového podvodu i podvodné činnosti vůči subdodavatelům, neboť
nejprve převedl část svého obchodního podílu a pak i jeho zbytek na další osoby
M. W. či posléze zcela nekontaktní a nesolventní osobu Z. R.
Obviněný tedy zfalšoval údaje prokazující jeho domnělý zisk, aby vůbec mohl
zažádat o úvěr u České spořitelny, a.s. V takové situaci si musel být vědom, že
pokud ztrátu společnosti interdecor s.r.o. z roku 2009 tímto způsobem ještě
několikanásobně zvýší zadlužením plynoucím ze sjednaných úvěrů oproti
předchozímu již nepříznivému finančnímu stavu této obchodní společnosti, a
přesto přijímal další plnění od řady ostatních subjektů, aniž by společnost
interdecor s.r.o. generovala příjem, musel tak zároveň i vědět, že nebude
schopen své závazky za odebrané zboží, služby či provedené stavební práce řádně
uhradit, a zároveň byl i minimálně srozuměn s tím, že svým smluvním partnerům
nezaplatí, čímž je uvedl v omyl. Ostatně sám obviněný v dovolání potvrdil, že
společnost interdecor s.r.o. byla zisková pouze do roku 2008. Spoléhal-li se
na skutečnost, že mu bude opět jeho úvěr z roku 2010 refinacován, musel si být
vědom, že by toho musel znovu docílit uvedením nepravdivých údajů v podobě
fiktivních zakázek v žádosti o čerpání úvěru, tedy opětovně získat peníze
trestnou činností, neboť by mu při vykázání reálného stavu společnosti
interdecor s.r.o. žádná banka úvěr neposkytla. Obviněný tak nemohl spoléhat ani
na nějakou nejistou budoucí událost, kterou předpokládá usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. 8 Tdo 1013/2009, na nějž obviněný poukazoval
ve svém dovolání, která by mohla zvrátit nepříznivou finanční situaci této
společnosti, jelikož bylo vyloučeno, aby si později opatřila potřebné peníze.
Taktéž je třeba souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně, že o finanční situaci
společnosti interdecor s.r.o. nejlépe vypovídá fakt, že její zadluženost se již
v říjnu 2010 blížila stavu úpadku, což prokazuje i to, že po zahájení
insolvenčního řízení se přihlásilo přes 70 věřitelů společnosti interdecor
s.r.o. s celkovou výší pohledávek cca 210.000.000,- Kč, jejímž výsledkem bylo
rozhodnutí o jejím úpadku a následné prohlášení konkurzu v březnu 2011.
Nejvyšší soud proto neshledal pochybení v právním posouzení subjektivní stránky
obviněného ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II.1-8) výroku o vině
rozsudku nalézacího soudu, tudíž v podrobnostech v tomto směru odkazuje i na
patřičné pasáže odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů, jelikož se s
otázkou zavinění obviněného dostatečně vypořádaly.
Poslední námitkou dovolatele subsumovatelnou pod uplatněný dovolací důvod je
tvrzení, že pokud jeho jednání má zakládat trestní odpovědnost, tak se tím
kriminalizuje značná část veškerého podnikání, která vždy zahrnuje určitou míru
podnikatelského rizika, což je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní
represe.
K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že zásada subsidiarity trestní represe jako
jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval
prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů
může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy
zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně
právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k
chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio)
pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima
ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z
něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských
jednání.
Lze tedy v obecné rovině shrnout, že ochrana právních statků má být v prvé řadě
uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam,
kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky
konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatňovat trestní
odpovědnost (srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník I., § 1 – 139, Komentář, 1.
vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 92 – 93).
Pokud ale obviněný namítá, že právě v posuzované trestní věci došlo k porušení
principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem nelze souhlasit. I
při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno
vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých
činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující
nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu
jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace
trestně právních institutů.
Nutno především poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky
trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu
trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Popsanými skutky obviněný
naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a úvěrového
podvodu, přičemž nelze konstatovat, že by znaky souzených trestných činů byly
naplněny pouze hraničním způsobem. V případě trestného činu podvodu obviněný
prokazatelně způsobil škodu velkého rozsahu a u jeho jednání, které bylo soudy
nižších stupňů kvalifikováno jako trestný čin úvěrového podvodu, a ohledně
něhož bude řízení pokračovat před soudem prvního stupně, je závěr o způsobení
škody velkého rozsahu, navzdory výtkám, které vůči konečné výši stanovené škody
Nejvyšší soud vyslovil, nanejvýš reálný. Proto je zde vzhledem ke způsobu
jednání obviněného dána i jeho značná společenská škodlivost a uplatnění
trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud
dovolací shledal podané dovolání obviněného zčásti důvodným, a to co do námitek
vztahujících se k výši způsobené škody u zvlášť závažného zločinu úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil celý výrok v bodě II. napadeného rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 4 To 12/2014, jímž po důvodném
částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině (bod I.
rozsudku krajského soudu), trestu a náhradě škody vůči České spořitelně, a.s.,
nově vyslovil vinu obviněného trestným činem úvěrového podvodu, uložil
obviněnému úhrnný trest a taktéž povinnost k náhradě škody poškozené České
spořitelně, a.s. Předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.
11. 2013 sp. zn. 50 T 4/2012 v jeho výroku o vině v bodě I. nebylo třeba rušit,
jelikož k jeho zrušení došlo nezrušeným výrokem v bodě I. rozsudku odvolacího
soudu. Nejvyšší soud dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušenou část rozsudku odvolacího soudu, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc pak podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v bodě I. (viz jeho
rozsudek) v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v intencích a ve
smyslu pokynů Nejvyššího soudu (viz shora), což jinými slovy znamená, že po
doplnění dokazování ohledně existence všech uzavřených zajišťovacích institutů,
zjištění jejich bonity a v případě jejich realizace vlivu na výši vzniklé
škody, bude znovu rozhodnuto o vině obviněného stran skutku pod bodem I., dále
bude rozhodnuto nově i o trestu (souhrnném) a o povinnosti obviněného k náhradě
škody vůči poškozené České spořitelně, a.s. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je
orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a
rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší
soud.
Jelikož rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem II., jímž byl
obviněný Z. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst.
1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, když
byla vyslovena správnost skutkových zjištění i aplikované právní kvalifikace a
vzhledem k současnému konstatování dovolacího soudu, že právní závěry týkající
se podvodného jednání obviněného vůči poškozeným subjektům, čímž byla na jejich
majetku způsobena celková škoda přesahující více jak 3x hranici škody velkého
rozsahu, jsou v souladu se zákonem a tudíž veškeré dovolatelem uplatněné
námitky byly v této části shledány zjevně neopodstatněnými, dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že ve věci lze postupovat podle § 265m odst. 1 tr. ř. a
obviněnému za zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku uložit trest.
Kromě skutečností a poznatků k osobě obviněného, které byly obsaženy ve spise a
hodnotily je již oba soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud přihlédl též k
vyžádané zprávě vypracované ve Věznici Karviná ohledně chování obviněného ve
výkonu trestu odnětí svobody a dále i ke sdělení poškozených, pokud jde o
případné plnění povinnosti k náhradě škody, k níž byl obviněný zavázán výrokem
o náhradě škody v rozsudku krajského soudu.
Z těchto bylo zjištěno, že obviněný od nástupu do výkonu trestu odnětí svobody
v srpnu 2014 uložené povinnosti plní po všech stránkách řádně, byl jedenkrát
kázeňsky odměněn za příkladnou práci, kázeňsky potrestán nebyl. Náklady výkonu
trestu hradí z invalidního důchodu. Stanovené cíle programu zacházení jsou v
jeho případě plněny. V závěru je konstatováno, že výkon trestu u něho plní svůj
účel.
Naproti tomu ze sdělení poškozených, kteří na výzvu Nejvyššího soudu reagovali
(Ing. V. S., PRO-DOMA, spol. s r.o., HRASTAV spol. s r.o., D. S., J. M. a M.
M.) bylo zjištěno, že jim obviněný z částek, k jejichž zaplacení byl Krajským
soudem v Ostravě v podobě náhrady způsobené škody zavázán, dosud ničeho
neuhradil.
Nejvyšší soud pak po přihlédnutí ke všem rozhodným skutečnostem
vyplývajícím z ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku, jež jsou určující pro
uložení trestu, obviněnému Z. F. uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest
odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, k jehož výkonu jej podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň mu
vyslovil (stejně jako již před tím oba soudy nižších stupňů, tudíž z totožných
důvodů) podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo
prokuristy obchodních společností a družstev na dobu šesti roků.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. František
Hrabec
předseda senátu