5 Tdo 7/2009-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
března 2009 o dovoláních, která podali obvinění R. Z. a J. Ž. proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T
12/2003, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněných R. Z. a J. Ž. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu
z r u š u j í jednak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007,
sp. zn. 4 To 48/2007, v celém rozsahu a jednak jemu předcházející rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 53 T 12/2003, a to v těch
odsuzujících výrocích o vině pod body I., II. a III. a ve výrocích o trestech,
které se týkají obviněných R. Z. a J. Ž.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Brně,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 53 T 12/2003, byl
obviněný R. Z. byl společně s obviněným F. Z., jehož věc byla usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, vyloučena
ze společného řízení, uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. a podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterých se
dopustil skutky popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném
rozsudku. Týmž rozsudkem pak Krajský soud v Brně uznal vinným též obviněného J.
Ž., a to trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se obviněný dopustil skutkem uvedeným pod bodem
III. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný R. Z.
byl odsouzen podle § 250 odst. 2, 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a §
50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech
obchodních společností a družstev na dobu 3 roků. Obviněný J. Ž. byl odsouzen
podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Soud prvního stupně rozhodl i o vině a trestu obviněného F. Z.
Naproti tomu Krajský soud v Brně rozhodl citovaným rozsudkem o tom, že obviněný
R. Z. (společně s obviněným F. Z.) se podle § 226 písm. a) a b) tr. řádu
zprošťuje obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně
ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 2 KZv 86/2001, pro skutky obsažené pod body I. a
II./1. a 6. ve výrokové části této obžaloby, v nichž obžaloba spatřovala
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněného J. Ž. soud
prvního stupně zprostil téže obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu pro skutky
podrobně specifikované v jejím bodě IV., v nichž byl spatřován trestný čin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.
Postupem podle § 229 odst. 3 tr. řádu pak soud prvního stupně odkázal
poškozenou obchodní společnost R., spol. s r. o., s uplatněným nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněných R. Z. a J. Ž. podaných proti tomuto rozsudku
rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To
48/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak
odvolací soud znovu rozhodl ve věci tak, že uznal obviněného R. Z. vinným dvěma
trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák., kterých se dopustil (společně s obviněným F. Z., jehož věc
byla vyloučena k samostatnému řízení) skutky popsanými pod body I. a II. ve
výroku o vině v citovaném rozsudku. Dále odvolací soud uznal vinným obviněného
J. Ž. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustil skutkem uvedeným pod bodem III. ve
výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tyto trestné činy Vrchní soud v Olomouci
uložil obviněným tresty, jejichž druh i výměru převzal z rozsudku soudu prvního
stupně.
Obvinění R. Z. a J. Ž. podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, dovolání,
která opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný R. Z. podal své dovolání dne 7. 4. 2008, přičemž podle jeho názoru
skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, neodpovídají použité
právní kvalifikaci. Obviněný nesouhlasí rovněž s hodnocením některých důkazů a
výslovně zmiňuje údajné nedostatky v posouzení hospodářského stavu obchodní
společnosti A.-C., s. r. o., jejímž jménem jednal. Obviněný je přesvědčen, že
odvolací soud nepřihlédl k obchodněprávní povaze věci a neoprávněně
kriminalizoval jeho jednání, přičemž takovým postupem mělo být porušeno
pravidlo „in dubio pro reo“. Jak dále obviněný zdůraznil, odvolací soud se
důsledně nevypořádal s posouzením subjektivní stránky trestných činů podvodu,
přičemž ani z popsaných rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku o
vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu nelze dospět k závěru o jejím
naplnění. Podle názoru obviněného ve věci nebyly provedeny žádné důkazy ke
zjištění ceny nemovitostí v době uzavírání půjček. Za nesprávné považuje
obviněný i posouzení okolností souvisejících s řešením vzniklého dluhu, neboť
odvolací soud údajně nevzal v úvahu kroky, které za tímto účelem obviněný
podnikl společně se svým bratrem. Obviněný vytýká odvolacímu soudu i nesprávné
použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., přičemž namítá, že jeho jednání
neodpovídá běžným případům trestného činu podvodu. Podle přesvědčení obviněného
by tak v posuzované věci přicházela v úvahu pouze právní kvalifikace
vyplývající z ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., které odpovídá i
konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti. S poukazem na uplatněný dovolací
důvod obviněný rovněž nesouhlasí s výší uloženého trestu, který považuje za
nepřiměřeně přísný. V této souvislosti pak obviněný naznačuje, že odvolací soud
dostatečně nepromítl do uloženého trestu celkovou délku trestního řízení, takže
jeho postup je údajně v rozporu s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
základních práv a svobod.
Závěrem svého dovolání obviněný R. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007,
sp. zn. 4 To 48/2007, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 16. 3. 2007, sp. zn. 53 T 12/2003, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu
přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí. Dne 17. 4. 2008 pak
obviněný doplnil své dovolání a navrhl, aby mu Nejvyšší soud podle § 265o odst.
1 tr. řádu přerušil výkon trestu odnětí svobody uložený napadeným rozhodnutím.
Obviněný J. Ž. podal své dovolání dne 17. 4. 2008, přičemž v něm s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytýká, že skutek uvedený
ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nenaplňuje znaky trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák.
přinejmenším z hlediska subjektivní stránky. Podle názoru obviněného z
popsaných skutkových okolností nelze dovodit jeho úmysl ve smyslu § 4 tr. zák.,
protože údajně nebyl náležitě poučen o svých povinnostech likvidátora při svém
ustanovení do této funkce a nebyla vyvrácena ani obhajoba obviněného
spočívající v tom, že si při poskytování předmětných půjček dostatečně ověřil
všechny rozhodné skutečnosti související s hospodářským stavem obchodní
společnosti A.-C., s. r. o. Navíc podle přesvědčení obviněného poskytnuté
půjčky byly kryty cenou nemovitostí, jejichž prodej v inkriminovaném období
připravovala jmenovaná obchodní společnost, takže odvolací soud neposoudil
správně všechny okolnosti objektivní povahy, které zde měly vliv na existenci
zavinění obviněného. Další výhrady vznesl obviněný i proti výroku o trestu,
který považuje za nepřiměřeně přísný, přičemž mu vytýká rozpor se zásadou
přiměřenosti trestu.
Závěrem svého dovolání obviněný J. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007,
sp. zn. 4 To 48/2007, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby mu předseda senátu Nejvyššího soudu
podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněných R. Z. a J. Ž.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o skutek uvedený pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího
soudu, podle názoru státní zástupkyně nelze bez dalšího dospět k závěru o
srozumění obviněných R. Z. a F. Z. s nesplněním svého závazku vůči věřiteli a
se způsobením škody na jeho majetku. Státní zástupkyně přitom opírá tento závěr
o zjištění, podle něhož obvinění byli schopni ještě v roce 1999 vrátit
poškozenému ve smluveném termínu půjčku ve výši 10 000 000,- Kč. Jestliže tedy
obvinění důvodně spoléhali na to, že jim banka – stejně jako v několika
předcházejících letech – prodlouží kontokorentní úvěr, z něhož budou schopni
splatit svůj závazek, pak si podle státní zástupkyně obvinění nemohli být
současně vědomi své neschopnosti vrátit peněžní prostředky poškozenému. Jak
navíc vyplynulo z provedeného dokazování, banka neprodloužila obviněným možnost
získání úvěru až poté, co již čerpali půjčky, resp. v případě skutku popsaného
pod bodem II. ve výroku o vině až po odebrání zboží.
Jak dále zdůraznila státní zástupkyně ve svém vyjádření, pokud by obvinění R.
Z. a F. Z. nebyli schopni dostát svým závazkům již ke konci roku 1999, musel by
o účetní operaci týkající se vrácení předmětné půjčky vědět i obviněný J. Ž. Za
této situace by proto nemohli obvinění R. Z. a F. Z. uvést v omyl poškozeného,
jehož jménem v případě skutku uvedeného pod bodem I. ve výroku o vině v
rozsudku odvolacího soudu vystupoval právě obviněný J. Ž., který by v případě
nevrácení původní půjčky musel vědět, že se obchodní společnost A.-C., s. r.
o., ocitla v hospodářské tísni. Obviněný J. Ž. ovšem znal stav hospodaření
jmenované obchodní společnosti, takže v postavení likvidátora, na kterého
přešla působnost statutárního orgánu poškozeného, nemohl jednat v omylu. Podle
názoru státní zástupkyně lze tento skutek posoudit u obviněných R. Z. a F. Z.
jako návod k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku
podle § 10 odst. 1 písm. b) a § 255 odst. 1, 3 tr. zák., neboť státní
zástupkyně považuje za zřejmé, že obviněný J. Ž. naplnil všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 3 tr. zák.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího
soudu, státní zástupkyně – patrně v reakci na obsah dovolání obviněného F. Z.,
které ovšem soud prvního stupně z procesních důvodů zatím nepředložil
Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání – je přesvědčena, že z něj nevyplývá,
kdy konkrétně obvinění R. Z. a F. Z. uvedli dodavatele v omyl. Jak totiž uvádí
státní zástupkyně, popis skutku ani neobsahuje konkrétní závěry ohledně
okamžiku dokonání posuzovaného trestného činu, přičemž z něj nelze spolehlivě
dovodit ani dobu, po kterou bylo možné splnit závazky ze smluv zde
specifikovaných v souladu s předpisy občanského a obchodního práva. Podle
státní zástupkyně lze však uvedený skutek posoudit jako trestný čin zpronevěry
ve smyslu § 248 tr. zák., neboť ke způsobení škody zde došlo až po vzniku
závazkového vztahu, a za škodu státní zástupkyně považuje výtěžek získaný z
prodeje zboží. Proto bylo nezbytné zkoumat rovněž to, jaká byla hodnota
uskladněných náhradních dílů.
Obviněný J. Ž. pak podle státní zástupkyně uplatnil ve svém dovolání jen
námitky, s nimiž se již zabýval a náležitě vypořádal odvolací soud. Státní
zástupkyně nesouhlasí ani s námitkou obviněného, v níž popírá svou vědomost o
účelu likvidace a o tom, že nemohl uzavírat takové smlouvy, jaké uzavřel. V
této souvislosti státní zástupkyně poukázala na dosavadní praxi dovolacího
soudu, podle které opakuje-li obviněný v dovolání námitky, jež použil už v
řízení před soudem prvního, resp. druhého stupně, a s kterými se soudy nižších
stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č.
T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2001).
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného J. Ž. jako zjevně
neopodstatněné. Pokud jde o dovolání obviněného R. Z., státní zástupkyně
navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta druhá tr. řádu
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To
48/2007, ve výrocích o vině pod body I. a II. a zrušil též jemu předcházející
rozsudek soudu prvního stupně v odpovídajících výrocích ohledně tohoto
obviněného. Státní zástupkyně rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil i
všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud
vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby podle § 265l
odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí
věci.
Současně státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil k dovolání
obviněného F. Z., ohledně něhož ovšem doposud neuplynula lhůta k podání
dovolání, v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2.
2008, sp. zn. 4 To 86/2007, a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o vině a trestu, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující
na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou
podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně
věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění R. Z. a J. Ž. podali svá
dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak
prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž
je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná
dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Nejvyšší soud poté podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání
obviněných R. Z. a J. Ž. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to v rozsahu těch dovolacích námitek,
které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obou obviněných jsou částečně
důvodná.
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění R. Z. a J. Ž. opírají jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná,
že může být naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán
a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly
soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné
právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková
zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek
vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy,
jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obvinění R. Z. a J. Ž. však konkretizovali naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve svých dovoláních především námitkami, podle
nichž soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a na jejich
podkladě pak dospěly k údajně nesprávným skutkovým zjištěním. Navíc obviněný R.
Z. v souvislosti s oběma trestnými činy, jimiž byl uznán vinným, vytýká
nesprávné zjištění výše majetkových aktiv, z kterých mohl splatit své závazky.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších
stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není
zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě jen některých nejzávažnějších a výslovně uvedených procesních
a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací
důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu
jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání
správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž
v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn
doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může
provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud
není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí
soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže
přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním
posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu
prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení
o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení
podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných
dovolateli ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak
učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných
skutkových zjištění, na která dovolatelé poukazují.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnili obvinění R. Z. a J. Ž., přitom znamená, že předpokladem jeho
existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní
posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže
tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj
názor dovozovali ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu,
resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů
nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale
jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §
265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž
nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o existenci
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací
soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy
prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných R. Z. a J. Ž. to pak
znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž
se oba obvinění dopustili stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve
výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, popřípadě rozvedeno v jeho
odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněných, jež se týkají správnosti a
úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu
dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo
rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud
k nim nemohl nijak přihlížet.
Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného R. Z.,
jejímž prostřednictvím vytkl nedodržení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto
případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé
založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i
zmíněnou námitku za takovou, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, takže
ji nemohl učinit předmětem svého posuzování.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší
soud nepovažoval za důvodnou ani námitku obviněných R. Z. a J. Ž. založenou na
tvrzení, že tresty jim uložené jsou nepřiměřené, neboť podle názoru dovolatelů
v jejich výši nebyla zohledněna zejména celková délka trestního řízení. K tomu
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že délka trestního stíhání ani doba, která
uplynula od spáchání trestného činu, nejsou žádnými výslovně stanovenými
zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu, takže se nemohou uplatnit ani
jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak ve svém dovolání naznačují oba obvinění.
Tento dovolací důvod totiž podle ustálené judikatury, od níž Nejvyšší soud nemá
důvod odchylovat se ani v nyní posuzované věci (viz rozhodnutí pod č. 22/2003
Sb. rozh. tr.), není naplněn ani případným porušením těch hledisek při ukládání
trestu, která zákon výslovně uvádí v ustanoveních § 31 až § 34 tr. zák. Proto
nelze spatřovat jiné nesprávné hmotně právní posouzení v námitkách, jimiž se
dovolatelé domáhají zohlednění takových okolností, které se sice mohou uplatnit
při ukládání trestu, ale zákon je výslovně neuvádí a jejich význam záleží na
úvaze soudu rozhodujícího o trestu. Jak ovšem vyplývá z výroku tohoto usnesení
Nejvyššího soudu, věcí se budou opětovně zabývat soudy nižších stupňů, proto
při rozhodování o druhu a výši trestů – bude-li jejich uložení přicházet znovu
v úvahu – musí soudy přihlédnout i k délce dosavadního trestního řízení a k
době, která uplynula od spáchání posuzovaných skutků (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v
sešitě 46 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008).
Nejvyšší soud se taktéž nezabýval tou částí dovolání obviněného R. Z., v níž
pouze obecně odkázal na odůvodnění dovolání obviněného F. Z., neboť takové
tvrzení neodpovídá požadavkům na obsah dovolání (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a
není způsobilé naplnit uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se totiž může zabývat jen těmi důvody
podaného dovolání, které jsou v něm výslovně uvedeny, protože je jimi zásadně
vázán ve své přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
Další námitky obviněných R. Z. a J. Ž. ovšem již Nejvyšší soud považuje za
opodstatněné a odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, třebaže je obvinění částečně založili též na argumentech, které nejsou
způsobilé naplnit tento dovolací důvod.
Pokud jde o dovolání obviněného R. Z., považuje Nejvyšší soud za důvodnou jeho
dovolací námitku, kterou zpochybnil existenci svého úmyslného zavinění u
trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) a § 250 odst. 1, 4 tr.
zák., jimiž byl uznán vinným pod body I. a II. ve výroku o vině v napadeném
rozsudku odvolacího soudu. Trestného činu podvodu podle citovaných ustanovení
se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že
uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, resp. škodu velkého rozsahu. Pokud
jde o subjektivní stránku trestných činů podvodu, jejíž naplnění obviněný
zpochybnil, skutková podstata podle § 250 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné
zavinění pachatele (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), byť zde postačí i eventuální
(nepřímý) úmysl [§ 4 písm. b) tr. zák.], přičemž ve vztahu ke způsobené značné
škodě a škodě velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 250 odst. 3 písm. b),
4 tr. zák. je dostačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 5, § 6
písm. a) tr. zák.].
Jak je patrné z popisu skutku uvedeného pod bodem I. ve výroku o vině v
rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním, u obviněného R. Z.
nelze spolehlivě dovodit podvodný úmysl obohatit se ke škodě majetku
poškozeného Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci. Z provedeného
dokazování (viz znalecký posudek České znalecké, a. s., zařazený na č. l. 113
až 164, resp. č. l. 167 až 235 trestního spisu) vyplývá, že hospodářský stav
obchodní společnosti A.-C., s. r. o., sice byl již v roce 1999 (tedy v době
před poskytnutím půjček specifikovaných v popisu skutku pod bodem I. ve výroku
o vině) nepříznivý, neboť jmenovaná obchodní společnost byla v podstatě
financována jen z cizích zdrojů a její závazky vysoce převyšovaly čistý
obchodní majetek. Takové zjištění ovšem bez dalšího neznamená, že obviněný
jednal v podvodném úmyslu, aby způsobil na cizím majetku škodu v označené výši.
Pro úvahu, že obviněný jednal při nedostatku finančních prostředků použitelných
k úhradě závazků uvedené obchodní společnosti alespoň v eventuálním úmyslu [§ 4
písm. b) tr. zák.], je totiž třeba, aby zde z hlediska protiprávního následku
zamýšleného obviněným existovaly ještě další významné okolnosti, o nichž
obviněný věděl již na počátku páchání trestného činu podvodu anebo které mohl v
této době alespoň předvídat. K trestnosti zde proto nepostačovalo, uzavřel li
obviněný smlouvu za stavu, kdy obchodní společnost, za kterou jednal, neměla
dostatek finančních prostředků ke splnění tohoto závazku, pokud nebylo
vyloučeno, aby si později opatřila potřebné peníze, jak tomu ostatně bylo i
dříve. To platí i tehdy, jestliže by obviněný před vznikem určitého závazku
utvrzoval druhou smluvní stranu v tom, že je schopen splnit svůj závazek řádně
a včas, protože důvodně předpokládal existenci takových okolností, které by mu
v době splatnosti závazku umožnily jeho splnění. Závěr o existenci podvodného
úmyslu lze učinit pouze za předpokladu, pokud zde v době vzniku závazku nebylo
možné vůbec důvodně očekávat dostatečné zdroje ke splnění závazku nebo jestliže
pachatel bezdůvodně spoléhal na budoucí nejisté skutečnosti, které však
nenastaly. Jinými slovy vyjádřeno, o trestném činu podvodu podle § 250 tr. zák.
lze uvažovat zejména tehdy, když pachatel již v době vzniku závazku jedná v
úmyslu jej nesplnit, nebo jedná alespoň s vědomím, že ho nebude moci splnit v
souladu se sjednanými smluvními podmínkami, a že tím uvádí věřitele v omyl, aby
se ke škodě jeho majetku obohatil (viz rozhodnutí pod č. 54/1967 I., č.
57/1978-III. a č. 47/2002 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem o podvodném úmyslu obviněného R. Z.
nesvědčí v posuzované věci okolnosti, z nichž odvolací soud nakonec dospěl k
závěru o naplnění subjektivní stránky trestných činů podvodu ve formě
eventuálního (nepřímého) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Odvolací soud totiž
založil existenci úmyslného zavinění obviněného především na skutečnosti, že
obviněný spoléhal na nejisté budoucí události související jednak se zamýšleným
prodejem provozních nemovitostí, jednak s postojem obviněného v otázce
neprodloužení možnosti čerpání kontokorentního úvěru (viz str. 35 až 36
odůvodnění rozsudku). Tyto závěry ovšem Nejvyšší soud považuje za nesprávné,
takže nemohou být podkladem pro existenci zavinění obviněného ve formě alespoň
eventuálního úmyslu, jak konstatoval odvolací soud. K tomu Nejvyšší soud
připomíná, že pokud jde o prodej nemovitostí ve vlastnictví obchodní
společnosti A.-C., s. r. o., obviněný R. Z. (společně se svým bratrem F. Z.)
sice měl na počátku nereálné očekávání v otázce kupní ceny, za kterou je bylo
možné prodat, ale v době vzniku smluv o půjčce nebylo obviněnému v podstatě
známo, jakou částku a v jakém časovém horizontu obdrží za prodej zmíněných
nemovitostí. Přitom obviněný věděl o zatížení těchto nemovitostí právem třetí
osoby v podobě zástavního práva na nich váznoucího ve prospěch banky, která
tudíž mohla využít uvedeného práva k úhradě svých pohledávek vůči obchodní
společnosti A.-C., s. r. o. Na druhé straně nelze přehlédnout, že kupující L.
s. L. n. S., a. s., neuhradila původně sjednanou kupní cenu za prodané
nemovitosti v celé výši, což ve spojení se změnou situace u I. a P. B., a. s.,
která již nemohla poskytnout očekávaný úvěr, významně ztížilo finanční situaci
obchodní společnosti A.-C., s. r. o., a ovlivnilo i původní záměry obviněného
směřující k úhradě dluhů vůči Podniku služeb Jihlava, státnímu podniku v
likvidaci. Bez významu pak není v této souvislosti ani zjištění vyplývající ze
znaleckého posudku České znalecké, a. s., totiž že ještě v roce 2000 (tedy i v
době, kdy si obviněný R. Z. jménem obchodní společnosti A.-C., s. r. o.,
půjčoval od poškozeného státního podniku předmětné peněžní prostředky) měla
jmenovaná obchodní společnost kladný provozní hospodářský výsledek. Podle
Nejvyššího soudu tak obviněný mohl v tomto období důvodně předpokládat, že
obchodní společnost, jejímž jménem jednal, bude schopna uhradit z prodeje svých
provozních nemovitostí nejen závazky vůči bance, nýbrž vzhledem k pokračující
podnikatelské činnosti i splatit jednotlivé půjčky poškozenému. Uvažovaný
prodej zmíněných nemovitostí tedy představoval jen jeden z možných finančních
zdrojů (nikoli však jediný), který mohl obviněný použít k uspokojení pohledávek
věřitelů. Tato okolnost podle názoru Nejvyššího soudu nevypovídá o existenci
eventuálního (nepřímého) úmyslu obviněného, jak ji dovodily soudy nižších
stupňů.
Pokud jde o otázku prodlužování kontokorentního úvěru, kterou se odvolací soud
zabýval při hodnocení subjektivní stránky trestného činu podvodu, i zde má
Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti učiněných závěrů. Obviněný R. Z. patrně
věděl o prodlení se splátkami úvěrů, které I. a P. B., a. s., poskytla obchodní
společnosti A.-C., s. r. o., v níž působil jako jednatel. Ostatně o této
skutečnosti banka informovala jmenovanou obchodní společnost jako dlužníka
prostřednictvím výzev ze dne 3. 2. 2000. Na druhé straně obviněný nemohl
jednoznačně předpokládat, že banka tak zásadním způsobem změní svůj přístup a
bude trvat na okamžitém splacení stávajících úvěrů, neboť prakticky od roku
1998, kdy nastala jejich původní splatnost, ji vždy opakovaně prodlužovala.
Navíc do předmětného závazkového vztahu se promítla i další významná okolnost,
kterou obviněný nemohl nijak ovlivnit ani předpokládat, a tou bylo ukončení
činnosti I. a P. B., a. s., a její převzetí Č. o. b., a. s., v měsíci červnu
2000. Jestliže tedy splatnost půjček, které poskytl obchodní společnosti A.-C.,
s. r. o., poškozený Podnik služeb Jihlava, státní podnik v likvidaci, nastala
až koncem roku 2000, nemohl obviněný již na počátku roku předvídat změnu
postoje banky v otázce dalšího úvěrování podnikání jmenované obchodní
společnosti, za kterou jednal, a tím méně i události, které nastaly u I. a P.
B., a. s.
Proto podle názoru Nejvyššího soudu výše uvedené argumenty vážně zpochybňují
závěr soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu
podvodu, tj. o tom, že by obviněný R. Z. jednal po subjektivní stránce ve formě
alespoň eventuálního (nepřímého) úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. řádu. Přitom
není zcela vyloučeno, aby obviněný počítal s konkrétními okolnostmi, které
mohly zabránit trestněprávnímu následku (resp. zde účinku) v podobě škody na
majetku Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, neboť v době, kdy
tento státní podnik poskytl půjčky obchodní společnosti A.-C., s. r. o., (tj. v
době od ledna do května 2000) obviněný nemohl jednoznačně vědět, že jako
statutární orgán dlužníka nebude schopen tyto půjčky vrátit (splatit). Obviněný
totiž nemohl důvodně předpokládat jednak existenci podstatných komplikací při
prodeji provozních nemovitostí, jehož výtěžek měl přinést potřebné finanční
prostředky, a jednak neprodloužení možnosti čerpat finanční prostředky z
kontokorentního úvěru u I. a P. B., a. s., s níž obviněný až do okamžiku jejího
převzetí Č. o. b., a. s., opakovaně úspěšně sjednával nové podmínky splácení
dluhu.
Z týchž důvodů nemůže obstát ani závěr soudů obou stupňů, podle něhož obviněný
R. Z. uvedl v omyl obviněného J. Ž. jako likvidátora Podniku služeb Jihlava,
státního podniku v likvidaci, ohledně okolností vztahujících se k hospodaření
obchodní společnosti A.-C., s. r. o. Takový závěr je navíc v logickém rozporu s
tím, že i u obviněného J. Ž. soudy nižších stupňů dovodily úmyslné zavinění
(viz níže). Jestliže byl totiž tento obviněný uveden v omyl, nemohl sám jednat
úmyslně ke škodě majetku Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci,
a naopak, pokud by jednal úmyslně, tj. se znalostí špatné finanční situace
obchodní společnosti A.-C., s. r. o., a z ní vyplývajícího rizika návratnosti
půjčených peněžních prostředků, jak je obviněnému J. Ž. kladeno za vinu, nemohl
ho obviněný R. Z. uvádět v omyl.
Pokud jde o skutek obsažený pod bodem II. (resp. o jeho jednotlivé dílčí útoky
pod body 1. až 4.) ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný R. Z.
ve svém dovolání zpochybnil jeho právní kvalifikaci jako trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. rovněž z hlediska naplnění subjektivní
stránky. Proto i zde lze odkázat na to, co již Nejvyšší soud uvedl výše k
otázce zavinění u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž
byl obviněný uznán vinným pod bodem I. ve výroku o vině v napadeném rozsudku
odvolacího soudu. Nad rámec těchto úvah pak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani
závěr odvolacího soudu vtělený do příslušné skutkové věty a blíže rozvedený na
str. 38 odůvodnění jeho rozsudku, pokud odvolací soud dovodil naplnění
subjektivní stránky trestného činu podvodu v podstatě jen z plnění závazků po
lhůtě jejich splatnosti (viz slovní formulace „… že jejich společnost nebude
moci odebírané zboží a služby ve lhůtách splatnosti k nim vystavených faktur
uhradit …“ a „… přesto od nich odebírali zboží a služby, které neuhradili ve
lhůtách splatnosti vystavených faktur, popřípadě v této lhůtě nevrátili
odebrané zboží ...“). Nehledě na velmi neobratná slovní spojení (např. „ve
lhůtách splatnosti k nim vystavených faktur“), podle názoru Nejvyššího soudu
nelze usuzovat na podvodný úmysl pachatele (tj. obviněného) jen z okolnosti, že
protiplnění za odebrané zboží nebo služby nebylo poskytnuto ve sjednané lhůtě.
Takový závěr totiž jednoznačně nevyjadřuje tzv. volní složku zavinění ve formě
úmyslu, totiž zda byl obviněný skutečně srozuměn se způsobením protiprávního
následku (resp. účinku) v podobě značné škody na cizím majetku. I zde tedy
přetrvávají pochybnosti o tom, jestli obviněný měl již v době odebrání zboží a
služeb v úmyslu nedostát svým smluvním závazkům, zejména když některé z nich
byly splněny (byť s jistým zpožděním), např. v případě dílčího útoku pod bodem
II./1. výroku o vině, a u jiných obviněný uváděl celkem racionální důvody, proč
nebyla platba poskytnuta.
Ze shora vyložených důvodů Nejvyšší soud považuje námitky obviněného R. Z.,
jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za opodstatněné.
Navíc doposud zjištěné okolnosti nemohou zcela zpochybnit ani tvrzení
obviněného R. Z., podle něhož v posuzované věci jde v podstatě o obchodněprávní
záležitost týkající se účastníků závazkového právního vztahu, a nikoli o věc
náležející do oblasti trestního práva, byť primárně nejde o námitku vytýkající
nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu s odkazem na svou
dosavadní judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005,
sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck,
Praha 2006) připomíná, že sice ani zásada subsidiarity trestní represe
nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného
porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními
prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických osob (§ 1
tr. zák.). Na druhé straně ovšem nelze odhlížet ani od mimotrestní
(občanskoprávní, obchodněprávní) stránky posuzované trestní věci, jak na to v
obdobných případech upozorňuje judikatura Nejvyššího soudu (viz např. usnesení
ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, a ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo
461/2007) i Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV.
ÚS 564/2000, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, a ze dne 23. 3. 2004,
sp. zn. I. ÚS 4/04).
S ohledem na důvodné pochybnosti v otázce, zda obviněný R. Z. vůbec jednal
úmyslně a byl alespoň srozuměn se způsobením škody na cizím majetku, považuje
Nejvyšší soud za bezpředmětné zabývat se podrobně tím, zda u něj byly splněny
zákonné předpoklady pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr.
zák., což obviněný ve svém dovolání zpochybnil ve vztahu ke skutku popsanému
pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Posuzovat splnění
materiální podmínky k tomu, aby soud přihlédl k okolnosti, která podmiňuje
použití vyšší trestní sazby, má význam až poté, co by byl namístě závěr, že
obviněný skutečně úmyslně uvedl poškozeného v omyl a sebe či obchodní
společnost A.-C., s. r. o., tím obohatil, resp. pokud by zavinil přinejmenším v
eventuálním (nepřímém) úmyslu vznik škody velkého rozsahu na majetku
poškozeného.
Předpokladem postupu podle § 88 odst. 1 tr. zák. je, aby určitá okolnost
podmiňující použití vyšší trestní sazby v konkrétním případě pro svou závažnost
podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro
společnost. V posuzovaném případě je takovou okolností podle § 250 odst. 4 tr.
zák. způsobení škody velkého rozsahu, tj. ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.
škody dosahující částky nejméně 5 000 000,- Kč. O formálním naplnění této
okolnosti není pochyb a obviněný R. Z. to ve svém dovolání ani nepopírá. Při
úvahách o nezbytnosti přihlédnout k této okolnosti pak musí soud vycházet z
komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek
demonstrativně vypočtených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. (srov. přiměřeně
rozhodnutí pod č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba, aby soud pečlivě
hodnotil i ostatní okolnosti případu, včetně těch, které existují i mimo
příslušnou skutkovou podstatu posuzovaného trestného činu. Jde tedy zejména o
způsob, jakým pachatel provedl trestný čin, dobu, po kterou tak činil, rozsah
protiprávního následku, který svým jednáním způsobil, míru zavinění pachatele
apod. Jak dále v této souvislosti vyplývá z ustálené judikatury, k okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby se nepřihlédne jen tehdy, když stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.)
ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní
hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně
se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty
(viz rozhodnutí pod č. 34/1976-I.).
Stupeň nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost však není nikdy určován
materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, ale komplexem všech
okolností případu včetně těch, které nezahrnuje skutková podstata daného
trestného činu. Uplatnění této zásady může mít za následek, že výsledný stupeň
nebezpečnosti konkrétního činu bude – i při formálním naplnění okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby – značně snižován s ohledem na jiné
okolnosti, takže přísnější trestní postih pachatele by nebyl ve shodě s
materiálním pojetím trestného činu. Krajský soud v Brně jako soud prvního
stupně ani Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud pak ve svých rozhodnutích
důsledně nevycházely z uvedených směrnic a náležitě nezhodnotily všechny
skutečnosti charakterizující čin spáchaný obviněným R. Z. Navíc odvolací soud v
napadeném rozhodnutí v podstatě ani neodůvodnil, v čem spatřoval naplnění
materiálního znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu,
takže není zřejmé, jakými úvahami se v této otázce řídil.
S ohledem na shora vyložené obecné argumenty pak nemůže být v posuzované věci
bez významu, že v době spáchání trestné činnosti neměl obviněný R. Z. zásadní
vliv na hospodaření obchodní společnosti A.-C., s. r. o., neboť se věnoval
zejména provozním záležitostem a ani se aktivně neúčastnil jednání ohledně
smluv o půjčkách, jak to ostatně vyplynulo zejména z výpovědi obviněného J. Ž.
(viz č. l. 2808 až 2811 trestního spisu). Proto z hlediska ustanovení § 88
odst. 1 tr. zák. – bude-li jeho použití přicházet v úvahu – nelze přeceňovat
úlohu obviněného R. Z. v nyní projednávané věci.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním obviněného J. Ž. v té části, v níž s
poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu ke
skutku uvedenému pod bodem III. ve výroku o vině v napadeném rozsudku
odvolacího soudu zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr.
zák., jehož spácháním byl uznán vinným.
K úmyslnému zavinění u tohoto trestného činu se vyžaduje, aby pachatel
opatroval nebo spravoval cizí majetek způsobem, který je v rozporu s obecným
nebo konkrétním vymezením jeho povinnosti uložené mu zákonem nebo převzaté
smlouvou. Současně si však pachatel musí být vědom okolností rozhodných pro
vyvolání škodlivého následku v podobě škody nikoli malé (tj. podle § 89 odst.
11 tr. zák. škody ve výši alespoň 25 000,- Kč) a pro případ jeho způsobení s
ním je alespoň srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Ke způsobení škody ve výši,
která dosahuje škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3
tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000,- Kč), postačí zavinění alespoň z
nedbalosti [§ 5, § 6 písm. a) tr. zák.]. Jak vyplývá z dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě eventuálního (nepřímého) úmyslu ve vztahu
k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v
případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku,
třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku
uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006
Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého
následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní
okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel
představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon.
Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004,
s. 52).
Z rozhodných skutkových zjištění učiněných v posuzované trestní věci však podle
názoru Nejvyššího soudu nelze jednoznačně dospět k závěru o tom, zda obviněný
J. Ž. jednal alespoň v eventuálním (nepřímém) úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr.
zák. V popisu skutku obsaženého pod bodem III. ve výroku o vině sice odvolací
soud dostatečným způsobem vyjádřil slovními formulacemi subjektivní stránku
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, avšak z obdobných důvodů,
jaké byly shora vyloženy u obviněného R. Z., přetrvávají pochybnosti v tom
směru, zda obviněný J. Ž. mohl v době, kdy jako likvidátor poskytl z majetku
Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, půjčky ve prospěch
obchodní společnosti A.-C., s. r. o., jednoznačně vědět o neschopnosti této
obchodní společnosti jako dlužníka vrátit dluh s ohledem na její špatnou
ekonomickou situaci. Jak je totiž patrné z výsledků provedeného dokazování,
obviněný poskytl již ve dnech 7. 1. 1999 a 10. 11. 1999 z majetku Podniku
služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, půjčky obchodní společnosti
A.-C., s. r. o., v souhrnné výši 10 000 000,- Kč, které tato obchodní
společnost splatila jmenovanému státnímu podniku dne 31. 12. 1999. I přes
určitou míru pochybností o zániku tohoto závazku, kterou odvolací soud vyjádřil
na str. 34 odůvodnění svého rozsudku, je třeba mít podle Nejvyššího soudu za
to, že obviněný se při poskytnutí dalších půjček, jež byly předmětem trestního
postihu podle výroku o vině pod bodem III. v napadeném rozsudku odvolacího
soudu, spoléhal na schopnost obchodní společnosti A. C., s. r. o., splatit i
tyto další půjčky. S ohledem na uvedené skutečnosti se tudíž mohl obviněný
důvodně domnívat, že jmenovaná obchodní společnost jako dlužník bude mít
finanční prostředky i na úhradu svých dalších dluhů.
Jak navíc konstatoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, obchodní
společnost A.-C., s. r. o., se ocitla nejpozději na konci roku 1999 ve stavu
předlužení, takže obviněný J. Ž. se mohl dozvědět o této nepříznivé ekonomické
situaci jmenované obchodní společnosti nejdříve např. z jejího daňového
přiznání za rok 1999 a z výkazu zisku a ztrát za tento rok, tj. fakticky až v
průběhu měsíce července 2000, tedy po uplynutí doby pro odevzdání daňového
přiznání, které zpracoval daňový poradce (až po dni 30. 6. 2000 – viz
ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve
znění pozdějších předpisů). Jinak by zde musely existovat i další okolnosti, z
nichž by nepochybně vyplýval úmysl obviněného směřující k tomu, aby porušil své
povinnosti likvidátora vyplývající z ustanovení § 71 odst. 5 a § 72 a násl.
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve
zkratce „obch. zák.“), a aby tím způsobil alespoň škodu nikoli malou. Za
takovou okolnost odůvodňující úmyslné zavinění obviněného ovšem rozhodně nelze
považovat zjištění odvolacího soudu (viz str. 42 odůvodnění jeho rozsudku),
podle něhož obviněný v jiném případě zcela nesouvisejícím s tímto trestním
řízením postupoval obdobně jako v nyní posuzované věci.
Z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených pod bodem III. ve výroku o
vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu a podrobněji specifikovaných v jeho
odůvodnění je pak patrné, že obviněný J. Ž. činil právní úkony, které jinak
vyhovovaly obecným náležitostem právního úkonu uvedeným v § 37 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a ani se nijak
nevymykaly běžnému podnikání. I když obviněný postupoval v rozporu s
ustanovením § 72 odst. 1 obch. zák., protože byl povinen činit jménem Podniku
služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, jen úkony směřující k jeho
likvidaci, toto porušení samo o sobě rovněž nesvědčí o úmyslu obviněného, který
by směřoval ke způsobení škody na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku.
Obviněný sice nepochybně disponoval se svěřeným cizím majetkem, přičemž v rámci
této dispozice neoprávněně uzavíral smlouvy o půjčce, jejichž smluvní stranou
byl i jmenovaný státní podnik, nicméně dosavadní skutková zjištění vtělená do
příslušné skutkové věty a dále rozvedená v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
nesvědčí o ekonomicky bezdůvodném a zcela záměrném zatížení majetku tohoto
subjektu, který měl obviněný řádně spravovat. Jak totiž vyplývá z obsahu
příslušných smluv o půjčkách, vedle doby splatnosti je v nich i ujednání o
úrocích v obvyklé výši, takže je nelze hodnotit jako jednostranně nevýhodné pro
věřitele, tedy pro Podnik služeb Jihlava, státní podnik v likvidaci.
Naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. u obviněného J. Ž. navíc
zpochybňují i skutečnosti zmíněné již shora v souvislosti s důvodnou částí
dovolání obviněného R. Z. Se závěrem o úmyslném zavinění obviněného J. Ž. je
totiž v logickém rozporu konstatování, podle něhož v případě jednotlivých
půjček tento obviněný jednal v omylu, do kterého ho měli uvést obvinění R. Z. a
F. Z., kteří – podle názoru soudů nižších stupňů – předstírali ohledně
hospodářského stavu obchodní společnosti A.-C., s. r. o., takové okolnosti, jež
neodpovídaly objektivní realitě. Jestliže by tedy obviněný J. Ž. poskytoval
předmětné půjčky v důsledku omylu vyvolaného jmenovanými obviněnými, nemohl by
být zároveň srozuměn se způsobením škody na spravovaném majetku. Podle názoru
Nejvyššího soudu je totiž vyloučeno, aby pachatel úmyslně porušil své
povinnosti při opatrování či správě cizího majetku v případě, když jeho
samotného uvádí jiná osoba v omyl ohledně rozhodných skutečností, na základě
kterých učiní takové dispozice s opatrovaným nebo spravovaným majetkem, jež
vedou ke vzniku škody na tomto majetku. Popsané okolnosti proto neumožňují
akceptovat právní závěr soudů nižších stupňů, podle něhož byl obviněný J. Ž.
přinejmenším srozuměn se způsobením škody na spravovaném majetku Podniku služeb
Jihlava, státního podniku v likvidaci, a to v důsledku úmyslného porušení svých
povinností likvidátora.
Aniž by Nejvyšší soud jakkoli předjímal výsledky dalšího řízení v této trestní
věci, nelze prozatím zcela vyloučit, že skutek spáchaný obviněným J. Ž.
vykazuje z hlediska subjektivní stránky znaky jiného trestného činu, u něhož
postačuje i zavinění z (vědomé) nedbalosti. Při zachování totožnosti skutku
(viz § 220 tr. řádu) by totiž bylo možné kvalifikovat posuzovaný skutek pod
bodem III. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu jako trestný čin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. Nejvyšší
soud přitom připomíná, že toto ustanovení bylo s účinností od 1. 5. 2000
zavedeno do trestního zákona jeho novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. v
souvislosti s novelou zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů. Jak je přitom patrné z popisu skutku uvedeného pod bodem
III. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný se měl dopustit
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pokračování, neboť jednotlivé dílčí útoky – k nimž
se váže společná uvozovací věta – by měly naplňovat stejnou skutkovou podstatu,
byly vedeny jednotným záměrem a stejným způsobem provedení, jakož i blízkou
časovou souvislostí a v předmětu útoku (§ 89 odst. 3 tr. zák.).
Pokud jde ovšem o ty dílčí útoky, které obviněný J. Ž. uskutečnil v době od
ledna do dubna 2000, brání zde případnému použití právní kvalifikace podle §
255a tr. zák. ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., podle něhož při posuzování
trestnosti činu je třeba zásadně použít zákona účinného v době spáchání činu a
pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Proto
dílčí útoky, které měl obviněný spáchat v období od ledna do dubna 2000 nelze
posoudit jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle
255a tr. zák., neboť v této době ještě takový čin (tj. porušení zákonem uložené
nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek z vědomé
nedbalosti a způsobení značné škody na tomto majetku) nebyl trestným činem.
Jiná je pak situace u posledního dílčího útoku popsaného pod bodem III. ve
výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, podle něhož obviněný J. Ž.
dne 24. 5. 2000 poskytl z majetku Podniku služeb Jihlava, státního podniku v
likvidaci, ve prospěch obchodní společnosti A.-C., s. r. o., půjčku ve výši 2
000 000,- Kč splatnou nejpozději do 31. 12. 2000. Tento dílčí útok totiž může
být posouzen jako samostatný skutek naplňující znaky trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. a použití této
právní kvalifikace nebrání ani ustanovení § 16 tr. zák., neboť část uvedeného
pokračujícího trestného činu byla spáchána již za účinnosti citovaného
ustanovení trestního zákona a nejde o přísnější trestní postih obviněného.
Zavinění obviněného J. Ž. z vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák.], které se
vyžaduje u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle
§ 255a odst. 1 tr. zák., je přitom podmíněno mimo jiné vyřešením otázky, zda
obviněný v době poskytnutí půjčky na podkladě smlouvy ze dne 24. 5. 2000 věděl
o nepříznivé ekonomické situaci obchodní společnosti A.-C., s. r. o., tj.
jestli obviněný mohl předvídat protiprávní následek v podobě vzniku škody na
spravovaném majetku Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, pokud
by si důsledně počínal způsobem odpovídajícím jeho postavení likvidátora, a zda
bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že nedojde k takovému následku.
Na podkladě podaných dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších
stupňů se u obviněných R. Z. a J. Ž. nezabývaly právním posouzením skutků,
jejichž spáchání bylo těmto obviněným kladeno za vinu, ze všech zmíněných
hledisek, takže byl naplněn jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání těchto obviněných jsou v uvedených
směrech opodstatněná, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil jednak
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, v
celém rozsahu a jednak jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 16. 3. 2007, sp. zn. 53 T 12/2003, a to v těch odsuzujících výrocích o vině
pod body I., II. a III. a ve výrocích o trestech, které se týkají obviněných R.
Z. a J. Ž. Nedotčen tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu pak zůstává citovaný
rozsudek soudu prvního stupně v těch výrocích a navazujících částech
odůvodnění, které se týkají obviněného F. Z., a v celé zprošťující části.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v
Brně, aby věc těchto obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Brně tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněných R.
Z. a J. Ž. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Pokud
jde o obviněného R. Z., soud prvního stupně především náležitě posoudí a
vyjádří, zda u něj lze dovodit úmyslné zavinění, a jestliže tomu tak bude, v
čem toto zavinění spočívá a z jakých okolností vyplývá.
Ve vztahu k obviněnému J. Ž. se soud prvního stupně bude opětovně zabývat
posouzením subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
V této souvislosti je třeba se případně vypořádat s otázkou, zda skutek
spáchaný obviněným nevykazuje z hlediska subjektivní stránky zavinění jen ve
formě vědomé nedbalosti.
Za účelem opětovného posouzení zmíněných otázek může soud prvního stupně podle
potřeby doplnit dokazování a na jeho podkladě upřesnit dosavadní skutková
zjištění. Poté učiní a náležitě odůvodní závěr, zda se obviněný R. Z. dopustil
uvedenými skutky trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., popřípadě jiných trestných činů, anebo zda
jde o činy beztrestné. Obdobně bude soud prvního stupně postupovat i v případě
obviněného J. Ž., přičemž učiní a náležitě odůvodní závěr, zda se obviněný
dopustil posuzovaným skutkem trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. nebo jiného trestného činu
(např. podle § 255a tr. zák.), popřípadě žádného trestného činu. Přitom soud
prvního stupně v rámci opětovného právního posouzení všech skutků neopomene
přihlížet k občanskoprávní a obchodněprávní stránce věci, jak na ni Nejvyšší
soud upozornil výše v souvislosti s dovoláním obviněného R. Z.
Krajský soud v Brně pak v popisu skutkových okolností odstraní i některé
formulační nepřesnosti, a to např. pokud jde o postavení obviněných F. Z. a R.
Z., kteří nejednali jako „statutární zástupci“ obchodní společnosti A.-C., s.
r. o., ale jako její statutární orgán (jednatelé).
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou
povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího zjištěné
Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněných R. Z. a J. Ž. nebylo možno
odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o
těchto dovoláních podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání
Nejvyššího soudu.
Pokud jde o podnět obviněných R. Z. a J. Ž., aby předseda senátu Nejvyššího
soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba
zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h
odst. 3 tr. řádu. Navíc vzhledem k tomu, jak Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních
obou obviněných, tj. zrušil rozhodnutí napadené dovoláními i jemu předcházející
rozsudek soudu prvního stupně, přikázal tomuto soudu nové projednání a
rozhodnutí věci a rozhodl usnesením ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo
7/2009-II., též o tom, že nebere obviněné do vazby, ztratil případný postup
podle § 265o odst. 1 tr. řádu jakékoli opodstatnění, protože výrok o uložení
vykonávaného trestu odnětí svobody byl zrušen.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek
s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 12. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 5 Tdo 7/2009
Datum rozhodnutí: 12.03.2009
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
5 Tdo 7/2009-II.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
března 2009 v řízení o dovoláních, která podali obvinění R. Z. a J. Ž. proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 53 T 12/2003, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obvinění R. Z. a J. Ž. n e b e r o u do
vazby.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný R. Z. byl společně s obviněným F. Z., jehož věc byla usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, vyloučena
ze společného řízení, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2007, sp.
zn. 53 T 12/2003, uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle § 250 odst.
1, 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) a podle § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), kterých se dopustil skutky
popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Označeným
rozsudkem pak Krajský soud v Brně uznal vinným též obviněného J. Ž. trestným
činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3
tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), jehož se tento obviněný dopustil
skutkem uvedeným pod bodem III. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný R. Z.
byl odsouzen podle § 250 odst. 2, 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.)
za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6
roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl jmenovanému
obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a
družstev na dobu 3 roky. Citovaným rozsudkem uložil Krajský soud v Brně
obviněnému J. Ž. podle § 255 odst. 3 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.)
trest odnětí svobody v trvání 3 roky, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně rozhodl i
o vině a trestu obviněného F. Z. Naproti tomu byli tito obvinění citovaným
rozsudkem zproštěni obžaloby státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Brně ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 2 KZv 86/2001, pro skutky
blíže specifikované pod body I. a II./1. a 6., resp. v případě obviněného J. Ž.
pod bodem IV. ve výrokové části této obžaloby.
K odvolání obviněných R. Z. a J. Ž. podaného proti citovanému rozsudku soudu
prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 11. 2007,
sp. zn. 4 To 48/2007 ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 7 To 71/2008, tak, že napadený
rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil v celém rozsahu.
Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl ve věci tak, že
uznal vinným obviněného R. Z. dvěma trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1,
4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) a podle § 250 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), kterých se dopustil (společně s
obviněným F. Z., jehož věc byla vyloučena k samostatnému řízení) skutky
popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Dále
odvolací soud uznal vinným obviněného J. Ž. trestným činem porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. (ve znění
zákona č. 265/2001 Sb.), jehož se tento obviněný dopustil skutkem uvedeným pod
bodem III. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tyto trestné činy Vrchní
soud v Olomouci uložil jmenovaným obviněným tresty, jejich druh i výměru
převzal z rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný R. Z. podal své dovolání 7. 4. 2008 a opřel ho o dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jmenovaný obviněný nastoupil dne 11. 4. 2008
do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007. Obviněný J. Ž. podal své
dovolání dne 17. 4. 2008, přičemž v něm uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Mezitím tento obviněný dne 1. 10. 2008 nastoupil do
výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen citovaným rozsudkem
odvolacího soudu. Z podnětu podaného dovolání obviněných R. Z. a J. Ž. pak
Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 7/2009-I., podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11.
2007, sp. zn. 4 To 48/2007, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 53 T 12/2003. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu
Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla
podkladu. Nejvyšší soud pak podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému
soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě zmíněného dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy odpadl
zákonný podklad k tomu, aby obvinění R. Z. a J. Ž. nadále vykonávali trest
odnětí svobody uložený jim rozsudkem soudu druhého stupně, který byl zrušen z
podnětu podaných dovolání, protože rozsudek soudu druhého stupně, jímž byl
uložen vykonávaný trest odnětí svobody, již po jeho zrušení není pravomocný ani
vykonatelný. Za uvedeného stavu bylo třeba, aby Nejvyšší soud podle § 265l
odst. 4 tr. řádu rozhodl o vazbě obviněného.
Pokud jde o obviněného R. Z., Nejvyšší soud na podkladě spisu vedeného u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 12/2003, zjistil, že jmenovaný obviněný
dne 11. 4. 2008 nastoupil k výkonu uloženého trestu odnětí svobody, přičemž v
současné době tento trest vykonává ve Věznici K. Dále Nejvyšší soud z trestního
spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 12/2003, (viz jeho č.
l. 3256 a verte) zjistil, že obviněný J. Ž. nastoupil dne 1. 10. 2008 k výkonu
uloženého trestu odnětí svobody do Vazební věznice v B., odkud byl následně
eskortován k výkonu trestu do Věznice K., kde se nachází doposud.
Z trestního spisu vedeného v posuzované věci je dále zřejmé, že obvinění R. Z.
a J. Ž. nebyli v průběhu dosavadního trestního stíhání vzati do vazby, neboť z
jeho jednání ani z dalších konkrétních okolností nevyplynula existence žádného
z důvodů vazby ve smyslu § 67 písm. a) až c) tr. řádu. Obdobně ani v období od
vydání výše zmíněného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, resp. v průběhu
dovolacího řízení, nenastala žádná skutečnost jinak opravňující důvodnost vazby.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem tedy Nejvyšší soud shledal, že v nynějším
stadiu řízení u obviněných R. Z. a J. Ž. není dán žádný z důvodů vazby podle §
67 písm. a) až c) tr. řádu, a rozhodl proto, že obvinění se neberou do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 12. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y