U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 o dovolání
podaném P. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, sp. zn.
9 To 100/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 5 T 7/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 5 T 7/2014, byl
P. H. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6
písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále
jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové
části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti výkonu funkcí ve statutárních orgánech
obchodních společností a družstev na dobu pět let. Výrokem podle § 228 odst. 1
trestního řádu (dále jen tr. ř.) a § 229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o
náhradě škody.
V předmětné věci podal P. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 9 To 100/2015, tak, že je jako nedůvodné
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal P. H. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný P. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává
z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Předně namítl, že se
nedopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu, přičemž zejména nebyly naplněny
znaky předmětné skutkové podstaty, neboť absentuje subjektivní stránka ve formě
úmyslu. Dále nesouhlasí s výší škody, kterou měl svým jednáním způsobit. V
tomto odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo
460/2010, a připomenul, že soudy sice při výpočtech způsobené škody odečetly
částku, která byla na předmětné úvěry uhrazena, avšak hodnota zajištění úvěrů
již z výsledné částky odečtena nebyla, přičemž v tomto obviněný spatřuje
nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Oba úvěry přitom byly zajištěny garancí
Evropského investičního fondu (dále jen EIF), zástavním právem k movitým věcem,
na jejichž pořízení byly úvěry poskytnuty a blankosměnkami, podepsanými
obviněným. Obviněný se z tohoto důvodu domáhal ponížení způsobené škody o
hodnotu movitých věcí a o hodnotu zajištění EIF. Podotkl, že se banka nikdy
nepokusila uspokojit své pohledávky realizací zástavního práva a skutkový
závěr, že není jisté, zda skutečně vysokozdvižné vozíky existovaly, by měl být
vyložen ve prospěch obviněného, a tudíž by hodnota vozíků měla být odečtena z
celkové výše škody. V tomto ohledu připomenul nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, jehož závěry se stanovením výše škody rovněž
zabývaly. Dle obviněného tedy soud prvního stupně při určení výše škody
nezohlednil hodnotu zajištění garancí EIF, přičemž návrhy obhajoby na doplnění
dokazování (zejména stran smlouvy mezi ČS, a. s. a EIF) byly bez rozumného
důvodu odmítnuty, čímž mělo dojít k porušení ústavně garantovaného práva
obviněného na spravedlivý proces, jelikož zjištěný skutkový stav trpí
přítomností tzv. opomenutých důkazů a některé závěry soudů nemají v provedeném
dokazování jakoukoli oporu. Krom toho upozornil na přítomný extrémní nesoulad
mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný dále
podotkl, že ve společnostech figuroval de facto v pozici tzv. bílého koně a o
kondici obou společností neměl dostatečné povědomí. V tomto spatřuje absenci
subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, jelikož
on sám (naivně) důvěřoval lidem, kteří společnosti ovládali po faktické
stránce. Připouští, že se choval poněkud neobezřetně, avšak v tomto nelze
shledat jeho trestní odpovědnost. Opětovně poté upozornil na chybně
interpretované závěry plynoucí z provedeného dokazování, kdy nelze dovodit
úmyslnou formu zavinění. K porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo
rovněž dojít způsobem, kdy odvolací soud při prvním zrušovacím usnesení soudu
nalézacímu předestřel, jakým způsobem má tento hodnotit jednotlivé důkazy, což
obviněný považuje za nepřípustné. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, poté namítl, že uložený trest (odnětí svobody)
nemá potenciál projít testem proporcionality, zejména pak s ohledem na dobu
uplynulou od spáchání předmětného jednání, jeho dosavadní trestní bezúhonnost,
dosavadní způsob života apod. Obviněný je toho názoru, že uložením
nepodmíněného trestu odnětí svobody nebyl respektován požadavek spravedlivé
rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným
zájmem na stíhání a potrestání pachatele na straně druhé. K uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. poté uvedl, že ve věci
rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Obviněný při pohledu na rozvrh
práce Vrchního soudu v Praze vyvodil, že tento neobsahuje žádný jasný postup,
podle kterého by konkrétní trestní věci byly přidělovány jednotlivým senátům.
Věci jsou tak přidělovány veřejnosti utajeným způsobem, což je v rozporu s
právem na zákonného soudce. Nadto poukázal, že v záhlaví napadeného rozhodnutí
(ani na jiném místě) nejsou označeni členové senátu, který o odvolání
rozhodoval, přičemž pokud je pod rozhodnutím podepsána JUDr. Jana Kantorová,
tak tato není dle obviněného pověřena vedením senátu, který by byl povolán k
rozhodování v předmětné věci. Obviněný je tudíž toho názoru, že byl odňat svému
zákonnému soudci. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení i jemu předcházející rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §
265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadených rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve
zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky
obviněného. Následně podotkl, že dovolací námitky nekorespondují s uplatněným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť obviněný namítá
především samotný systém přidělování trestních věcí jednotlivým senátům
Vrchního soudu v Praze. Stran neoznačení jednotlivých soudců, kteří o odvolání
obviněného rozhodovali, uvedl, že se jedná spíše o neúplnost výroku a
přiléhavější by byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Přesto,
z ustanovení § 134 odst. 1 písm. a) tr. ř. vyplývá, že usnesení musí obsahovat
toliko označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde, tudíž námitky obviněného v
těchto bodech důvodné nejsou. Stran námitek k předsedkyni senátu JUDr. Janě
Kantorové odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7
Tdo 935/2015, a uvedl, že Listina základních práv a svobod garantuje toliko
právo na zákonného soudce, nikoli právo na zákonného předsedu senátu. Státní
zástupce tedy shrnul, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. a) tr. ř. nejsou z hlediska tohoto dovolacího důvodu uplatněny
právně relevantně. Stran námitek absence subjektivní stránky skutkové podstaty
úvěrového podvodu uvedl, že obviněný pouze rozporuje výsledky provedeného
dokazování a navazující skutková zjištění, což jsou ovšem námitky nespadající
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž pokud by
obviněný byl opravdu v pozici tzv. „bílého koně“, tak tato okolnost bez dalšího
nevylučuje jeho případnou trestní odpovědnost. Stejně tak námitky stran návodu
ze strany odvolacího soudu ke konkrétnímu hodnocení důkazů lze považovat za
námitky procesního charakteru, tudíž nespadající pod namítané nesprávné
hmotněprávní posouzení věci. K námitkám stran postupu při stanovení výše škody
nejprve upozornil na dřívější rozdílné názory v judikatuře Nejvyššího soudu k
této otázce. Nadto podotkl, že v nyní projednávané trestní věci nelze
opomenout, že obviněným uváděná garance ze strany EIF neměla charakter
zajištění závazku, neboť v daném případě nešlo o právní vztah mezi peněžním
ústavem a obviněným, resp. společnostmi PEREGRINE, s. r. o., a MANDEVILLE, s. r. o., který by byl akcesorický ke sjednaným úvěrovým vztahům mezi peněžním
ústavem a žadateli o úvěr a který by umožňoval peněžnímu ústavu dosáhnout
uspokojení svých nároků i v případě, že úrok nebude řádně splacen. Vztah mezi
peněžním ústavem a EIF měl po faktické stránce charakter pojištění úvěru. Pokud
přitom EIF poskytl České spořitelně, a. s., plnění ve výši dvou milionů Kč na
nesplacený úvěr společnosti MANDEVILLE, s. r. o., pak není důvodu, aby tato
okolnost byla zohledňována ve prospěch obviněného při stanovení výše škody jako
zákonného znaku trestného činu. Státní zástupce dále uvedl, že u některých
kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle § 211
tr. zákoníku postačuje zavinění z nedbalosti.
K zajištění úvěru zástavou
movitých věcí tak nebude možné přihlížet v případě, kdy se předmět zástavy
ukázal být nezpůsobilým k uspokojení nároků věřitele a tato okolnost byla kryta
alespoň nedbalostním zaviněním pachatele. Předmětné vysokozdvižné vozíky, pokud
vůbec existovaly, se v době, kdy úvěry přestaly být spláceny, pravděpodobně
nacházely na neznámém místě a v držení neznámých osob, tudíž nebyly fyzicky k
dispozici, aby zástavní právo mohlo být realizováno. Obviněný již v době
sjednání úvěrových a zástavních smluv přinejmenším měl a mohl vědět, že nebude
moci zajistit, aby s předmětnými vozíky bylo nakládáno v souladu s podmínkami
zástavní smlouvy a aby v případě nesplacení úvěru byly k dispozici k realizaci
zástavního práva. S ohledem na výše uvedené shrnul, že nebylo důvodu, aby k
zajištění úvěrů zástavou movitých věcí bylo přihlíženo při stanovení výše
škody. Rovněž poznamenal, že samotná existence předmětu zástavy je krajně
pochybná, když obviněný nikdy nevysvětlil, co se s předmětnými vozíky stalo. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a de facto ani
žádným jiným) poté nelze namítat přílišnou mírnost či přísnost uloženého
trestu, pokud je tento podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné
trestní sazby. Pro úplnost podotkl, že trest byl obviněnému vyměřen na samé
spodní hranici trestní sazby uvedené v ustanovení § 211 odst. 6 tr. zákoníku a
že podmínky pro mimořádné snížení trestu ve smyslu § 58 tr. zákoníku splněny
nebyly. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného zčásti
neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům a zčásti jsou nedůvodné. Závěrem
státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby
ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve
věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen,
ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení
§ 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí
instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují
do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné
hodnocení důkazů a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro
něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi
skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých
rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení
provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů,
které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na
základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního
řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná,
že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci
obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění
zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak
vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat
určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska
práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS
1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí
soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění
svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení
důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného
hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem.
Nelze se ztotožnit ani s námitkami stran přítomnosti tzv. opomenutých důkazů
(zejména stran smlouvy mezi ČS, a. s., a EIF). K otázce opomenutých důkazů sice
Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy
nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní)
vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na
hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2.
2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit tomu, že se soudy
navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Podstatné je rovněž
zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které
dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky
týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality
předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným
způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014).
Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí jasně a logicky uvedl, že charakter
zajištění z předmětné smlouvy (navrhované obhajobou k provedení v rámci
dokazování) a jeho dopad na posuzované úvěrové případy byly v řízení zjištěny
na základě vyjádření poškozené banky a výpovědí svědků, potažmo přímo z
úvěrových smluv. Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán
jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když nevyhověly některým
návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí
náležitě odůvodnily.
V posuzované věci Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by byl dán extrémní rozpor
mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jak
jej namítá obviněný. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména
v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného
důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových
zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti
Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7
Tdo 448/2010). Takový rozpor však shledán nebyl a Nejvyšší soud v této
souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na
existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí
skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k
verzi uvedené obžalobou.
Opodstatněnost nemají ani námitky obviněného, že soud druhého stupně měl při
prvním zrušovacím rozhodnutí (usnesení ze dne 8. 6. 2015) nalézacímu soudu
předestřít, jakým způsobem hodnotit jednotlivé důkazy. Soud v tomto rozhodnutí
předně vytýkal nedostatečnost odůvodnění původního rozsudku. Stran zprošťující
části původního rozsudku poté soudu prvního stupně vytkl, že jeho hodnotící
postup je nepřesvědčivý a v rozporu s požadavky ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6
tr. ř. Dále uvedl, že byly opomenuty podstatné skutečnosti, kterými se následně
soud druhého stupně zaobíral při svých úvahách, aby náležitě odůvodnil, proč
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání
a rozhodnutí. Soud druhého stupně sice přikázal doplnit dokazování, aniž by
však výslovně uvedl, jak který důkaz hodnotit, což tedy není v rozporu s
jednotlivými ustanoveními trestního řádu, resp. se zásadami trestního řízení
jako takovými.
K námitkám obviněného stran znaků předmětné skutkové podstaty Nejvyšší soud
uvádí následující:
Trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku (základní
skutková podstata) se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při
čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje
zamlčí. K naplnění zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu tedy zcela
postačí, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje,
aniž by přímo došlo ke způsobení škody. Objektivní stránka trestného činu
úvěrového podvodu tedy spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy nebo
při čerpání úvěru. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při
uzavírání úvěrové smlouvy včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání
úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě
a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její
sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy
předchází. Rovněž lze podotknout, že pokud pachatel uvedl v procesu sjednávání
úvěrové smlouvy takové nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, které měly
zásadní vliv na rozhodnutí úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání
a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, nelze zpravidla učinit
závěr, že takový čin by nebyl společensky škodlivý a že by zde nebylo možné
uplatnit prostředky trestního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1387/2013).
Obviněný sice ve svém dovolání namítá absenci subjektivní stránky skutkové
podstaty, neboť dle něj nelze dovodit jeho zavinění ve formě úmyslu, avšak
těmto námitkám Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Subjektivní stránkou předmětné
skutkové podstaty se důsledně zabývaly soudy prvního i druhého stupně, kdy v
tomto lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jelikož soud druhého
stupně zcela jasně a logicky uvedl, na základě jakých skutečností lze na straně
obviněného dovodit jeho úmyslné zavinění (v podrobnostech viz str. 8 napadeného
rozhodnutí), přičemž Nejvyšší soud se s argumentací soudu druhého stupně zcela
ztotožnil. Pro úplnost lze dodat, že k zavinění následku způsobení škody
velkého rozsahu jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí
ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného stran chybně stanovené výše
škody, kterou měl svým jednáním způsobit, přičemž v tomto zejména namítá, že
soudy při svých výpočtech opomenuly odečíst hodnotu zajištění úvěrů, neboť oba
úvěry byly mj. zajištěny garancí EIF a zástavním právem k movitým věcem.
Předně lze připomenout, že obviněný byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť při sjednávání
úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem škodu velkého
rozsahu. Škodou velkého rozsahu se poté ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 tr.
zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.
Jak dále Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, za škodu
způsobenou trestným činem úvěrového podvodu (§ 211 tr. zákoníku) nelze bez
dalšího považovat částku, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na podkladě úvěrové
smlouvy. Proto je povinností orgánu činného v trestním řízení zabývat se i
dalšími okolnostmi, které mají význam pro určení výše škody, a to např. jakými
prostředky a v jakém rozsahu byl takový vztah zajištěn (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 220/2015). Zavinění
pachatele stran kvalifikované skutkové podstaty, kde je předpokládána vzniklá
škoda v určité výši, lze tedy náležitě posuzovat teprve ve vztahu ke spolehlivě
vyčíslené výši škody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003,
sp. zn. I. ÚS 558/01). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn.
6 Tdo 573/2009, poté mj. vyplývá, že pokud např. zástava postačuje pouze k
částečnému uspokojení úvěrového věřitele, není důvodu, aby k tomuto nebylo
přihlédnuto při posuzování výše škody a na ni navazující právní kvalifikaci.
Esenciální otázkou v tomto ohledu zůstává, zda se soudy dostatečně (a správně)
zabývaly a vypořádaly s otázkou, jaká výše škody v té které příčinné
souvislosti s jednáním obviněného vznikla. Tedy zda byla např. vyčíslena
hodnota těch záruk, které byly obviněným poskytnuty, zda byly záruky poškozenou
realizovány apod. Povinností orgánů přípravného řízení a nejpozději i
povinností soudů zůstává prověřit a zjistit, zda se poškozená případně
uspokojila i z nějakých dalších zajišťovacích institutů, které byly k úvěrům
sjednány, neboť jak již bylo uvedeno, potenciální plnění těchto zajišťovacích
institutů by mohlo mít dopad na konečnou výši způsobené škody, jako znaku
zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
K otázce realizace zástavního práva k movitým věcem (vysokozdvižným vozíkům)
soudy zcela přesvědčivě odůvodnily své závěry, kdy berouce v potaz všechny
rozhodné okolnosti mohly uzavřít, proč banka nebyla schopna uspokojit své
oprávněné nároky plynoucí z úvěrového vztahu (viz např. str. 9 napadeného
rozhodnutí).
K zohlednění hodnoty zajištění garancí ze strany EIF Nejvyšší soud poté uvádí,
že garance ze strany EIF byla záležitostí výlučně úvěrové banky a EIF, přičemž
obviněný nebyl smluvním partnerem, vznik zajištění a výplatu plnění nemohl
jakkoli ovlivnit a realizace této garance nikterak nepůsobila na úkor jeho
majetku. Nešlo tedy o právní vztah mezi peněžním ústavem a obviněným, resp.
společnostmi PEREGRINE, s. r. o., a MANDEVILLE, s. r. o., který by byl
akcesorický ke sjednaným úvěrovým vztahům mezi peněžním ústavem a žadateli o
úvěr a který by umožňoval peněžnímu ústavu dosáhnout uspokojení svých nároků i
v případě, že úrok nebude řádně splacen. Nadto ani při sjednávání úvěru
obviněný nemohl kalkulovat s tím, že tato garance, která vyplývala ze vztahu
jiných dvou subjektů, bude skutečně realizována. K poskytnutí finančních
prostředků ze strany EIF dochází až po určité době od spáchání trestného činu a
za podmínek, které pachatel mohl jen stěží předpokládat v době spáchání
trestného činu. V tomto směru se tak jedná o nepředvídatelnou budoucí okolnost,
která stojí mimo skutkovou podstatu trestného činu a nemá vliv na trestní
odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu. Není důvodu, aby
poskytnutí plnění ze strany EIF vůči České spořitelně, a. s., ve výši dvou
milionů Kč na nesplacený úvěr společnosti MANDEVILLE, s. r. o., bylo
zohledňováno ve prospěch obviněného při stanovení výše škody jako zákonného
znaku trestného činu.
Pokud jde o námitky obviněného stran obsazení senátu soudu druhého stupně,
který ve věci rozhodoval, tak Nejvyšší soud připomíná (jak ostatně uvedl již na
jiném místě tohoto rozhodnutí), že (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně
nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo
samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný přitom
spíše polemizuje se samotným systémem přidělování trestních věcí jednotlivým
senátům Vrchního soudu v Praze a svojí argumentací se tedy míjí s uplatněným
dovolacím důvodem. Pokud však dále namítá, že ve věci rozhodl soud, který nebyl
náležitě obsazen, tak v tomto ohledu byl Vrchním soudem v Praze Nejvyššímu
soudu předložen platný rozvrh práce, ze kterého je zřejmé, že JUDr. Jana
Kantorová je členkou senátu 9 To, který ve věci rozhodl. K tomuto lze dále
uvést, jak ostatně upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření, že Listina
základních práv a svobod garantuje toliko právo na zákonného soudce, nikoli
právo na zákonného předsedu senátu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 935/2015). Stran neoznačení jednotlivých soudců, kteří o
odvolání obviněného rozhodovali, lze pro úplnost připomenout, že ve smyslu
ustanovení § 134 odst. 1 písm. a) tr. ř. musí usnesení toliko obsahovat
označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde. Nejvyšší soud v tomto bodě uzavírá, že
nemohl přisvědčit námitkám obviněného, že byl odňat svému zákonnému soudci.
Stran námitek obviněného, že uložený trest (odnětí svobody) nemá potenciál
projít testem proporcionality, lze předně podotknout, že obviněný tímto de
facto namítá nepřiměřenost uloženého trestu. Nejvyšší soud však dále musí
připomenout, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z
těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž
Nejvyšší soud v tomto pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom,
že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s
dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již
ze systematiky ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou
stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k
tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v
nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací
důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích
důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002). Dále je namístě
uvést, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a
výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li
jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby)
nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn.
11 Tdo 489/2015). Nadto lze podotknout, že soud prvního stupně (s jehož závěry
se soud druhého stupně opětovně ztotožnil), řádně odůvodnil, z jakých důvodů
byl obviněnému trest odnětí svobody uložen a proč byl uložen ve stanovené výši.
Pro úplnost je namístě dodat, že pokud obviněný poukazuje na dobu uplynulou od
spáchání předmětného jednání, tak tuto vzal soud prvního stupně při svých
úvahách v potaz (srov. str. 25 rozsudku soudu prvního stupně) a jednalo se o
jednu z okolností, proč byl obviněnému uložen trest na samé dolní hranici
trestní sazby zákonem stanovené pro zločin úvěrového podvodu ve smyslu
ustanovení § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Ani těmto námitkám
obviněného tudíž nebylo možné přisvědčit.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně
neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném
návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval.
Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda
senátu