Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem, sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 1 Nt 709/2025-16 ze dne 18. 9. 2025 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 110/2025-30 ze dne 15. 10. 2025, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 1 T 10/1991-4000 ze dne 30. 6. 1995, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 123/1995-4157 ze dne 6. 10. 1995, uznán vinným z několikanásobného trestného činu vraždy. Byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody na doživotí.
2. Napadeným usnesením krajský soud zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy výše uvedeného řízení. Stěžovatel návrh opíral o to, že v odvolacím řízení nebyl vyslechnut další obviněný, že trestní soudy aplikovaly pro něj nepříznivější právní úpravu a že došlo k retroaktivní aplikaci normy o nezapočtení doby výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou do doby nezbytné pro podmíněné propuštění. Podle krajského soudu veškerá argumentace vznesená v návrhu směřovala ke zpochybnění zákonnosti předchozího trestního řízení. K tomu však povolení obnovy řízení neslouží. Žádné nové důkazy nebo skutečnosti stěžovatel podle krajského soudu ani neoznačil, a tak se jimi nemohl zabývat z hlediska, zda odůvodňují povolení obnovy řízení.
3. Vrchní soud následně napadeným usnesením zamítl stížnost směřující proti usnesení krajského soudu. Ztotožnil se s krajským soudem v jeho hodnocení obsahu návrhu.
4. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, v tom, že vrchní soud v původním odvolacím řízení nevyslechl klíčového svědka - jeho spoluobviněného. Nemohl tak uplatnit další důkazní návrhy a tvrzení. Dále se domnívá, že došlo k porušení zásady lex mitior (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv, čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť mu měl být uložen trest 25 let odnětí svobody, který nahradil u relevantní skutkové podstaty trest doživotí. Tento princip nerespektovaly nejen soudy v původním trestním řízení, ale ani krajský soud a vrchní soud v řízení o povolení obnovy. Znovu byl na stěžovatele aplikován pozdější, méně příznivý zákon v souvislosti s nezapočtením doby výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou do doby výkonu trestu pro podmíněné odsouzení. Tyto tvrzené závažné zásahy do svých ústavně zaručených práv považuje stěžovatel za důvod pro povolení obnovy řízení.
5. Ústavní soud shledal, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), dospěl k názoru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje tytéž námitky, které vznesl před krajským a vrchním soudem a s nimiž se oba soudy dostatečně a srozumitelně vypořádaly v míře, která odpovídala procesnímu rámci věci.
7. Podle § 278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Uvedené ustanovení je ustáleně interpretováno tak, že pro obnovu řízení musí být zároveň splněny dvě podmínky. Tou první je zjištění nových (dříve neznámých) skutečností nebo důkazů, druhou je potenciál těchto zjištěných skutečností nebo důkazů podstatně ovlivnit původní rozhodnutí.
8. Z obou napadených rozhodnutí jasně vyplývá, proč tyto zákonné podmínky nebyly naplněny. Stěžovatel upozorňoval (a i v ústavní stížnosti upozorňuje) na takové tvrzené vady předchozího trestního řízení, které mají spočívat v nezákonném (a ve svém důsledku neústavním) postupu či úvahách trestních soudů. Jak plyne z výše uvedeného, povolení obnovy řízení není nástrojem pro zajištění zákonnosti rozhodnutí. Návrh na povolení obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je ? na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání ? odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. Je určen k nápravě vad vzniklých tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to pakliže takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu nebo náhradě škody (obdobně např. nález
sp. zn. III. ÚS 2288/15
ze dne 15. 9. 2015 nebo nedávné usnesení
sp. zn. III. ÚS 693/25
ze dne 11. 9. 2025). Stěžovatel však ani netvrdí, že existují nové důkazy nebo vyšly najevo nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodnutí o vině a trestu. Jak vyložil krajský soud a po něm podrobně i vrchní soud, jeho argumentace nemohla naplnit zákonné podmínky pro obnovu řízení. Tento závěr Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Nemůže jej zvrátit ani stěžovatelem subjektivně pociťovaná míra závažnosti pochybení, kterých se podle jeho názoru měly trestní soudy dopustit.
9. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu