Hrazení nákladů trestního řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 725/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. K. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. Nt 1232/2000 (3 T 2/99), kterým bylo uloženo stěžovatelce nahradit náklady řízení o jí podaném dovolání. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. Nt 1232/2000 (3 T 2/99) se zrušuje.
Odůvodnění
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo rozhodnuto v trestní věci odsouzené JUDr.
I. K. (stěžovatelka) podle § 153 odst. 1 trestního řádu tak, že stěžovatelka je povinna nahradit náklady řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání, stanovené paušální částkou 10 000 Kč. Usnesení nabylo právní moci jeho vydáním, neboť zákon nepřipouští proti takovému usnesení stížnost. Podle stěžovatelky bylo tímto usnesením porušeno její právo na spravedlivý proces dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obvodní soud totiž opomenul, že vyhláška č. 432/2002 Sb., která novelizovala vyhlášku č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, nabyla účinnosti dnem 1.
1. 2003. Tato novela stanovila paušální částku nákladů řízení při bezvýsledném podání dovolání. Vyhláška č. 432/2002 Sb. však v přechodných ustanoveních v části třetí čl. III bodu 3 praví, že paušální částka nákladů trestního řízení se ve věcech pravomocně skončených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky stanoví podle dosavadních předpisů. V předchozím znění této vyhlášky však paušální náhrada nákladů pro tento případ stanovena nebyla.
V řízení, které předcházelo dovolání, tj. v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, nabylo usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 12/2002 právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 22. 1. 2002. Nebylo tedy možné určit stěžovatelce povinnost k paušální náhradě nákladů řízení, protože v té době povinnost k náhradě nákladů řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání nebyla právním předpisem stanovena. Proto stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušil.
Rovněž účastník řízení byl dotázán, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání s tím, že pokud se do 10 dnů nevyjádří, bude Ústavní soud předpokládat, že s tím souhlasí. Tato podmínky byla splněna, neboť účastník řízení na tento dotaz nereagoval. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání upuštěno.
Z rekapitulace soudního spisu vyplývá, že bezvýsledným dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 12/2002 nabylo právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 22. 1. 2002 [§ 140 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Podle ustanovení části třetí čl. III bodu 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 432/2002 Sb., kterou se mění vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, paušální částka nákladů trestního řízení a její zvýšení za podání znaleckého posudku, se ve věcech pravomocně skončených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky (tj. před 1.
lednem 2003) stanoví podle dosavadních předpisů. Aplikace ustanovení § 3a vyhlášky č. 312/1995 Sb. na věci pravomocně skončené před 1. lednem 2003 možná není. Při určování nákladů řízení měl tedy obvodní soud postupovat podle vyhlášky č. 312/1995 Sb. ve znění do 31. 12. 2002, kdy předmětná vyhláška ještě neobsahovala ustanovení § 3a, týkající se paušálních nákladů v řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 aplikoval citovanou vyhlášku v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť uložil stěžovatelce povinnost nikoli na základě zákona a v jeho mezích. To lze označit i jako postup v rozporu s principem spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.
Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že napadené rozhodnutí vykazuje i další vady. Ani ve výroku rozhodnutí, ani v jeho odůvodnění není označeno usnesení Nejvyššího soudu (jeho spisová značka, den vydání), kterým se dovolání stěžovatelky odmítá, a je z tohoto hlediska neurčité.