Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti MORAVOINVEST spol. s r. o., sídlem Pavlovická 272/18, Olomouc, zastoupené advokátem JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., LL.M., sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 45/2024-47 ze dne 13. 1. 2025 a č. j. 10 Afs 15/2022-54 ze dne 6. 10. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Af 31/2019-117 ze dne 10. 1. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva financí a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Před obecnými soudy šlo o spor z veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace. V červnu 2024 uzavřela stěžovatelka s Regionální radou regionu soudržnosti Střední Morava smlouvu o poskytnutí dotace na dostavbu areálu Litovel. Stěžovatelka jakožto příjemkyně dotace vybrala v zadávacím řízení na dostavbu společnost, o níž však později při kontrole úřad regionální rady zjistil, že v minulosti řádně nesplnila dvě zakázky obdobného charakteru. Tato podmínka přitom představovala nezbytnou technickou kvalifikaci. Úřad regionální rady dále zjistil, že stěžovatelka nepřípustně jednostranně započetla pohledávku jako formu úhrady výdaje projektu, pročež výdaje nelze uznat jako způsobilé. Z těchto dvou důvodů regionální rada rozhodla o nevyplacení zbývající části dotace.
2. V řízení o sporu z veřejnoprávní smlouvy dalo Ministerstvo financí za pravdu regionální radě. Stěžovatelka jeho rozhodnutí napadla u Městského soudu v Praze, který žalobě nejprve vyhověl. Jeho rozsudek ale zrušil Nejvyšší správní soud (NSS), protože, zaprvé, výdaje projektu nebylo možné uhradit započtením a, zadruhé, úvahy městského soudu o odpovědnosti stěžovatelky za to, že dodavatel uvedl v zadávacím řízení nepravdivé údaje o své technické kvalifikaci, byly nepřezkoumatelné. Městský soud následně první otázku vyřešil ve shodě se závazným názorem NSS a druhou tak, že povinnost zadavatele vyloučit uchazeče bez požadované technické kvalifikace je založena na objektivním principu - nestačí tedy tvrdit, že stěžovatelka o nesplnění kvalifikace nevěděla. Proto žalobu zamítl.
3. NSS následně zamítl druhou kasační stížnost stěžovatelky, ačkoliv závěry městského soudu mírně korigoval. Uvedl, že zadavatel není obecně povinen prověřovat pravdivost a pravost každého osvědčení předloženého dodavatelem (tj. včetně osvědčení o tom, že v minulosti řádně splnila dvě zakázky obdobného charakteru). Vyvstanou-li však pochybnosti o předloženém osvědčení, je zadavatel povinen se těmito pochybnostmi zabývat a prověřit shodu osvědčení se skutečným stavem.
4. Stěžovatelka proti oběma rozsudkům NSS a druhému rozsudku městského soudu podala ústavní stížnost, neboť podle ní porušuje její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a princip zákonnosti výkonu veřejné moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
II. Posouzení Ústavního soudu
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelka ve shodě s NSS vymezuje dvě základní otázky, o které v řízení před správními soudy šlo: (1) zda byl jednostranný zápočet pohledávky jako forma úhrady výdaje projektu nepřípustný, zda je proto tento výdaj nezpůsobilý; a (2) zda stěžovatelka porušila zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a smlouvu o poskytnutí dotace tím, že nevyloučila uchazeče, který nesplnil technickou kvalifikaci v požadovaném rozsahu, a uvedla poskytovateli dotace nepravdivé údaje o tomto uchazeči.
7. Stěžovatelka ohledně obou otázek pouze pokračuje v polemice se závěry NSS týkajícími se výkladu ustanovení zákona o veřejných zakázkách, smlouvy o poskytnutí dotace a metodických pokynů a příruček. Takový výklad je primárně věcí správních soudů. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech porušení základního práva jednotlivce (viz čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Převážná část ústavněprávní argumentace stěžovatelky by šla shrnout tak, že nesprávný výklad v rovině podústavního práva představuje porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Takto však obsah tohoto základního práva vykládat nelze. Právo na soudní ochranu (resp. na spravedlivý proces) neznamená právo na úspěch ve sporu - ne každý spravedlivý proces totiž musí vést k výsledku, který bude pro stěžovatelku příznivý.
8. Ústavněprávní relevanci by ve vztahu k první otázce mohla mít pouze námitka, že výklad správních soudů v důsledku porušuje princip zákonnosti výkonu veřejné moci zaručený čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka toto ustanovení aplikuje na svůj případ tak, že regionální rada může při nastavení dotačních podmínek činit pouze to, co výslovně dovolují Pravidla způsobilých výdajů jakožto závazný pokyn Ministerstva pro místní rozvoj, který je přílohou uzavřené smlouvy. Podle Ústavního soudu ale takto široce toto ustanovení Listiny vykládat nelze. V opačném případě by každý výklad přílohy veřejnoprávní smlouvy či metodického pokynu ministerstva představoval zároveň výklad zákonných pravomocí orgánu veřejné moci. V případě sporů z uzavřených veřejnoprávních smluv navíc platí zásada, že smlouvy se mají dodržovat (pacta sunt servanda), a že regionální rada nevystupuje ve vrchnostenské pozici (viz rozsudky NSS sp. zn. 2 Afs 49/2007 a 9 Afs 38/2013).
9. Stěžovatelka se skrze tuto námitku spíše snaží opět jen zpochybnit správnost výkladu, který zaujal NSS. Ten však stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že regionální rada si může pro své dotační programy stanovit vlastní pravidla ohledně způsobilosti výdajů, která nejsou v rozporu s ministerskými pravidly a přiměřeně respektují specifika operačních programů. Zákaz uhradit výdaj projektu formou jednostranného zápočtu podle NSS vyplývá z Příručky pro příjemce vydané regionální radou, na kterou výslovně odkazuje smlouva o poskytnutí dotace. Na tomto závěru není nic protiústavního.
10. Co se týče námitek k druhé sporné otázce, stěžovatelka polemizuje se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, aniž by vysvětlila, v čem spatřuje extrémní nesoulad skutkových zjištění s vykonanými důkazy, případně svévolné hodnocení důkazů (tj. absence vztahu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry). Jenom takto závažné vady mohou v otázce hodnocení důkazů vést k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 190/01 či
I. ÚS 3819/14 , bod 15). Stěžovatelka pouze opakuje, že soudy měly dojít k jiným skutkovým zjištěním. Odůvodnění NSS ale ani v tomto ohledu podle Ústavního soudu žádné ústavněprávní nedostatky nevykazuje.
11. Přisvědčit konečně nelze ani námitce stěžovatelky, že městský soud vydal překvapivé rozhodnutí a zásadně změnil svůj právní názor bez patřičného odůvodnění. Městský soud rozhodl jinak než ve svém prvním rozhodnutí poté, co jeho rozhodnutí ve vztahu k druhé sporné otázce NSS označil za nepřezkoumatelné a nařídil, aby se otázkou patřičně zabýval. Není nic překvapivého na tom, že městský soud poté, co se otázkou důkladně zabýval, rozhodl jinak. Navíc své nové rozhodnutí nyní již řádně a přezkoumatelně odůvodnil. Jeho odůvodnění poté doplnil NSS. Stěžovatelce ani nebyla v celém řízení upřena příležitost se k právnímu řešení této sporné otázky vyjádřit (což také v celém řízení několikrát učinila) - právě možnost vyjádřit se k věci přitom odůvodňuje zákaz překvapivých rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3317/15 , bod 17).
12. Ústavní soud tak žádné porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Stížnost proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
13. K žádosti stěžovatelky o přiznání práva na náhradu nákladů řízení (zjevně podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.
14. Z uvedeného plyne, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu v návaznosti na výsledek řízení. To stěžovatelku již samo o sobě z přiznání náhrady nákladů řízení vylučuje, neboť její stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Navíc v řízení, i pokud by uspěla, pak se náhrada nákladů přiznává jen tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. Takové výjimečné okolnosti stěžovatelka ani netvrdila, a neidentifikoval je ani sám Ústavní soud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu