Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky a Jana Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2024 č. j. 21 Cdo 3329/2024-40, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2024 č. j. 4 Cmo 119/2024-18 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2024 č. j. 16 C 80/2023-8, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní soud obdržel podání stěžovatelů, označené jako ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutím uvedeným v záhlaví. Stěžovatelé zde namítají porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž vznášejí námitku podjatosti všech soudců a soudkyň Ústavního soudu z důvodu pochybností o jejich schopnosti řádně chránit základní práva a svobody a zajistit spravedlivý proces.
2. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje veškeré formální náležitosti a procesní podmínky pro její meritorní posouzení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl však k závěru, že podání stěžovatelů nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, neboť vykazuje vícečetné formální i obsahové nedostatky, přičemž zásadním nedostatkem je absence povinného právního zastoupení advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
3. Ze své stávající rozhodovací praxe je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelé se na něj opakovaně obrací s ústavními stížnostmi bez příslušného právního zastoupení (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 2275/23 , nebo ze dne 21. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 2873/23 ). Opakovaného poučování o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, jakož i o obligatorní povinnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, a to již při podání ústavní stížnosti, však stěžovatelé nadále nedbají. Protože Ústavní soud stěžovatele v minulosti již mnohokrát poučoval jak o povinném zastoupení, tak o dalších náležitostech návrhu, bylo by zbytečné a neefektivní, aby tak v nynější věci činil znova.
4. Ústavní soud konstatuje, že námitka podjatosti všech jeho soudců a soudkyň je formulována pouze obecně, postrádá odůvodnění, a tudíž nesplňuje požadavky stanovené v § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Zároveň poukazuje na to, že případná akceptace této námitky by vedla k paralýze jeho rozhodovací činnosti, neboť by nebylo možné ústavní stížnost projednat ani rozhodnout (srov. usnesení ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2907/23 , usnesení ze dne 12. 12. 2023 sp. zn. II. ÚS 2999/23 a v řadě dalších, dostupných na https://nalus.usoud.cz).
5. Z výše uvedených důvodů proto soudkyně zpravodajka návrh odmítla pro neodstranění vad podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, aniž by opakovaně a marně byli stěžovatelé vyzváni k odstranění vad jejich podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2025
Dita Řepková v. r. soudkyně zpravodajka