Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CentroFinance, s. r. o., sídlem Evropská 2758/11, Praha 6 - Dejvice, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2024 č. j. 103 Co 4/2024-112, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Moniky Rubešové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále je "zákon o Ústavním soud"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka v řízení o nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 26. 3. 2022 č. j. FA/SR/SU/756/2021-38 a rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne 9. 6. 2022 č. j. FA/SR/SU/756/2021-44 vedeném před Okresním soudem v Berouně (dále jen "okresní soud"), domáhala toho, aby bylo určeno, že smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí jsou platné, a návrh vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení stěžovatelky ve výši 12 045,86 Kč byl zamítnut. V průběhu řízení vzala vedlejší účastnice návrh na zahájení "správního" řízení před finančním arbitrem částečně zpět. Stěžovatelka vyjádřila se zpětvzetím návrhu souhlas a zároveň vzala v celém rozsahu zpět žalobu. Okresní soud proto řízení zastavil (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), tak, že vedlejší účastnice je povinna nahradit náklady řízení stěžovatelce (výrok II.). Stěžovatelka vzala žalobu zpět v důsledku jednání vedlejší účastnice, která vzala zpět návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem. Z procesního hlediska tak podle okresního soudu zastavení řízení zavinila z větší části vedlejší účastnice.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice usnesení okresního soudu v napadeném výroku II. změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnicí náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok I.) a náklady odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud došel k závěru, že to byla stěžovatelka, kdo zavinil zastavení řízení. Stěžovatelka uhradila pohledávku podle rozhodnutí finančního arbitra po podání žaloby podle části páté o. s. ř. Důvodem zpětvzetí návrhu na zahájení řízení před správním orgánem a zastavení soudního řízení je chování stěžovatelky. O nákladech odvolacího řízení rozhodl na základě úspěchu ve věci.
4. Stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zastavení soudního řízení podle ní způsobila vedlejší účastnice, která vzala zpět návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem. Tím totiž odpadl předmět řízení. Stěžovatelka dále uvádí, že pokud krajský soud dospěl ke zcela jinému právnímu názoru, měl usnesení okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Pokud tak neučinil a rozhodl sám bez ústního jednání, zbavil stěžovatelku možnosti, aby se v tomto směru bránila.
5. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána oprávněnou navrhovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
7. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě výrazněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 , ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 , ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou obecných soudů. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.
8. Stěžovatelka navíc podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že v těchto věcech je úspěšnost ústavní stížnosti obvykle vyloučena, neboť zpravidla (často jen pro svou výši) nejsou způsobilé porušit základní práva a svobody. Výjimku opět představují pouze zcela extrémní pochybení soudů přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů (srov. např. usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 a ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 193/14 ).
9. Žádná taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Stěžovatelka zpochybňuje závěr krajského soudu, podle něhož to byla ona, kdo zavinil zastavení řízení. Uvádí, že zastavení soudního řízení zavinila vedlejší účastnice zpětvzetím návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem. Povinnost hradit náklady řízení tedy měla být uložena vedlejší účastnici. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že se krajský soud věcí náležitě zabýval a své rozhodnutí patřičně odůvodnil.
Skutečnost že krajský soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. Stěžovatelka navíc opomíjí to, že ke zpětvzetí návrhu na zahájení řízení před správním orgánem dala sama souhlas. Pokud chtěla, aby bylo v soudním řízení dále pokračováno, neměla se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem souhlasit. Soud v případě zpětvzetí návrhu podle § 250h o. s. ř. ani nezkoumá vážnost důvodu nesouhlasu.
Vážným důvodem je sama existence pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Z rozhodnutí navíc vyplývá, že ke zpětvzetí návrhu na zahájení správního řízení došlo pouze zčásti, ve zbývající části tedy mohlo být pokračováno v soudním řízení. Stěžovatelka však vzala žalobu zpět v plném rozsahu.
10. V rozporu s právem na spravedlivý proces nelze shledat ani postup krajského soudu spočívající ve změně napadeného II. výroku rozhodnutí okresního soudu. Odvolací soud může, dojde-li k závěru, že napadené rozhodnutí není věcně správné, rozhodnutí změnit nebo zrušit. Pro zrušení jsou přitom v zákoně taxativně stanovené důvody (§ § 219a o. s. ř.). V ostatních případech odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změní (§ 220 o. s. ř.; ačkoli toto ustanovení výslovně zmiňuje pouze meritorní rozhodnutí, aplikuje se i na usnesení nemeritorní povahy, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. 23 Cdo 251/2012).
11. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud, aniž nařídil ve věci jednání, přistoupil ke změně rozhodnutí okresního soudu, a proto se nemohla nijak bránit. K tomu uvádí Ústavní soud následující. Občanský soudní řád umožňuje rozhodnout bez jednání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.].
12. K možnosti vyjádřit se a k zásadě kontradiktornosti řízení si je Ústavní soud vědom závěrů nedávného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Janáček proti České republice ze dne 2. 2. 2023, č. 9634/17, podle něhož "právo na kontradiktornost řízení v sobě zahrnuje právo účastníků seznámit se se všemi důkazy nebo vyjádřeními předloženými s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu a možnost zaujmout k nim stanovisko. Strany jakéhokoli sporu mají legitimní právo očekávat, že budou dotázány, zda si přejí vyjádřit se k určité listině.
V sázce je zejména důvěra stěžovatelů ve funkční soudnictví, založená mimo jiné na předpokladu, že jim bude umožněno vyjádřit se ke každé písemnosti založené ve spisu. [...] Účastníci řízení mají dále legitimní zájem obdržet kopie písemných vyjádření obsahujících odůvodněné názory na meritum věci, přičemž pouze jim přísluší posoudit, zda je zapotřebí, aby se k určitému dokumentu vyjádřili. Soud není povinen zjišťovat, zda nepostoupení určitého dokumentu způsobilo stěžovatelům újmu, neboť k porušení může dojít, i když újma nevznikla" (bod 46).
13. Evropský soud pro lidská práva dále připouští, že právo na kontradiktornost řízení není absolutní a jeho rozsah se může lišit s ohledem na konkrétní okolnosti řízení. V některých případech uvedený soud dovodil, že neposkytnutí určité písemnosti v rámci řízení a nemožnost stěžovatele se k ní vyjádřit nebyly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, neboť měl za to, že taková možnost by neměla vliv na výsledek sporu, nebo že zvolené právní řešení nedávalo žádný prostor pro další diskusi (bod 48).
14. Z praxe Evropského soudu pro lidská práva dále plyne, že pouze dotčený účastník řízení je oprávněn posoudit, zda je k určitému dokumentu zapotřebí jeho vyjádření, či nikoli. Pro neposkytnutí vyjádření přijatých a založených do spisu ostatním účastníkům musí existovat skutečně pádné důvody. V takovém případě musí být jejich neposkytnutí náležitě odůvodněno, přičemž vyjádření nemohou obsahovat žádné argumenty nad rámec argumentů již dříve vznesených a z rozhodnutí musí vyplývat, že soud nehodlá vyjádření využít (srov. podrobně body 51 až 53 citovaného rozhodnutí).
15. Pochybení obecného soudu, které znemožnilo stěžovatelce přednést argumentaci k podanému opravnému prostředku, však nelze hodnotit při zvažování kasačního zásahu Ústavního soudu ryze formalisticky, bez možného reálného dopadu na podobu rozhodnutí o takovém opravném prostředku. Taková situace by nastala, pokud by Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu, který by vzhledem k argumentaci stěžovatelky neměl důvod rozhodnout jinak.
16. V posuzované věci krajský soud odůvodnil svůj závěr o zavinění stěžovatelky na zastavení řízení skutečnostmi, které vyšly najevo již před soudem prvního stupně a stěžovatelkou nebyly nijak rozporovány. Objasnění dalších skutečností k rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení nebylo nutné. Ani v ústavní stížnosti žádné další rozhodné skutečnosti stěžovatelka neuvádí. Rozhodnutí tak nelze považovat, ve smyslu nálezu ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04
(N 129/34 SbNU 311), za překvapivé.
17. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů neshledal, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu