Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Milfaitové, zastoupené Mgr. Markem Hudlickým, advokátem, se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 2 C 68/2013-95 ze dne 27. 6. 2013, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 2291/2013-147 ze dne 26. 12. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1824/2014-174 ze dne 16. 12. 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově jako účastníků řízení a Ondřeje Uhra, zastoupeného JUDr. Pavlou Korcovou, advokátkou, se sídlem Na paloučku 9, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na soudní ochranu. Přitom odkázala na čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka, jako budoucí pronajímatelka, uzavřela dne 3. 12. 2012 s vedlejším účastníkem, jako budoucím nájemcem, smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se strany zavázaly do 31. 12. 2012 uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor. Smlouva definovala pronajímané prostory jako "nebytový prostor v domě č. p. X v obci Srní" a dále stanovila nájemné na 23 000 Kč měsíčně plus úhradu za demonstrativně uvedené provozní náklady. Vedlejší účastník uhradil stěžovatelce zálohu na nájemné ve výši 69 000 Kč. K uzavření nájemní smlouvy nedošlo a vedlejší účastník se žalobou na stěžovatelce domáhal vrácení zálohy.
Okresní soud napadeným rozsudkem stěžovatelce přikázal zálohu vedlejšímu účastníku vrátit. Podle okresního soudu byla smlouva o smlouvě budoucí neplatná, neboť neobsahovala veškeré podstatné náležitosti smlouvy o nájmu nebytového prostoru ve smyslu § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Ve smlouvě dle soudu chybělo uvedení výše úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsob jejího určení a předmět nájmu nebyl vymezen dostatečně určitě, neboť v daném objektu se nacházelo více nebytových prostor. Provedení dalších důkazů, včetně účastnického výslechu stěžovatelky, považoval soud za nadbytečné. Krajský soud v napadeném rozsudku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť souhlasil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
Stěžovatelka podala odvolání, ve kterém odkázala na § 237 občanského soudního řádu a měla za to, že dovolání je přípustné, neboť v řízení šlo o vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Ohledně neplatnosti smlouvy uvedla, že okresním a krajským soudem použitá judikatura Nejvyššího soudu je na tento případ neaplikovatelná. Také uvedla, že závěry obou soudů považuje za formalistické a v rozporu s principy soukromého práva a judikaturou Ústavního soudu.
Nejvyšší soud však napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Podle něj stěžovatelka částečně nedostatečně vymezila důvod přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, nevyplývá ani z jeho obsahu. Ostatní dovolací námitky stěžovatelky Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, že její dovolání trpělo vadami, za formalistické a porušující její právo na spravedlivý proces. Podle ní byly dovolací důvody seznatelné z obsahu dovolání. Vůči rozsudkům okresního a krajského soudu stěžovatelka namítá rovněž přepjatý formalismus, nerespektování autonomie vůle účastníků závazkového vztahu a zásady pacta sunt servanda. Rovněž namítá, že okresní soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť odmítl provést její účastnický výslech. Okresní soud, krajský soud i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a stížnost považovaly za neopodstatněnou. Vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť napadená rozhodnutí nepovažoval za přepjatě formalistická.
Ústavní soud se již několikrát zabýval otázkou soudního prohlášení soukromoprávní smlouvy za neplatnou. Z jeho ustálené judikatury plyne, že účelem ustanovení občanského práva týkajících se vymezení jednotlivých smluvních typů či důvodů neplatnosti smlouvy je proporcionální ochrana veřejného zájmu či práv třetích osob, a nikoliv vytváření pastí či labyrintů, v jejichž změti se snadno ztratí nejen projev vůle právních laiků, nýbrž i osoba povolaná k autoritativnímu výkladu práva. Jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197); či obdobně nález sp. zn. III. ÚS 3900/12 ze dne 28. 2. 2013 (N 36/68 SbNU 373) a nález sp. zn. II. ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014]. Nicméně tyto principy nevedou k závěru, že ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů by neměla být účastníky občanskoprávních vztahů či obecnými soudy respektována. Avšak v případech, v nichž existuje vícero plausibilních interpretací, z nichž některé respektují nepochybně vyjádřenou vůli účastníků právního vztahu, zatímco jiné - byť formálně jinak udržitelné - jejich vůli deformují či dokonce zcela popírají, musí dostat přednost výklad prve uvedený [nález sp. zn. IV.
ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197)].
V nyní posuzovaném případě má Ústavní soud za to, že ve světle této judikatury je závěr obecných soudů o neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí poměrně formalistický. U obou důvodů, ve kterých obecné soudy spatřovaly neplatnost smlouvy (neurčitost předmětu nájmu a výše úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru), by bylo myslitelné dojít výkladem i k tomu, že tyto klauzule smlouvy jsou pro potřeby smlouvy o smlouvě budoucí dostatečně určité. Nicméně úkolem Ústavního soudu není provádět výklad této smlouvy a nahrazovat tak činnost obecných soudů.
Byť má Ústavní soud v tomto konkrétním případě k rozhodnutí obecných soudů výhrady, nedochází k závěru, že by formalismus obecných soudů dosáhl takového stupně, aby šlo o ústavně nepřípustný přepjatý formalismus negující smluvní svobodu a autonomii vůle smluvních stran. Zejména závěr obecných soudů o nedostatečné určitosti vymezení předmětu nájmu je z ústavněprávního pohledu ještě akceptovatelný (viz také, a contrario, nález sp. zn. II. ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014, bod 37, kde nebylo o předmětu nájmu s ohledem na použitý text pochyb).
Ústavní soud vzal také v potaz judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k tehdy platné právní úpravě smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy o nájmu nebytových prostor, na kterou v napadených rozhodnutích okresní a krajský soud odkazují (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007 sp. zn. 33 Odo 1171/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 33 Cdo 2509/2007). Tato judikatura byla poměrně přísná ve vztahu k požadavku na určitost vymezení podstatných náležitostí budoucí smlouvy, která byla předmětem smlouvy o smlouvě budoucí. Závěry, ke kterým dospěly soudy v napadených rozsudcích, byly tedy pro stěžovatelku předvídatelné.
Ústavní soud nicméně považuje za nutné poznamenat, že nový občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 (zákon č. 89/2012 Sb.) ve srovnání s předchozí úpravou možnost prohlásit smlouvu za neplatnou omezuje a mnohem více akcentuje autonomii vůle smluvních stran a jejich smluvní svobodu (viz zejména § 574 a související). Zároveň neklade tak přísné požadavky ani na obsah smlouvy o smlouvě budoucí (viz § 1785, podle kterého musí být obsah budoucí smlouvy ujednán alespoň obecným způsobem). Obecné soudy tedy budou muset k zneplatnění smluv uzavřených za účinnosti této nové právní úpravy přistupovat mnohem zdrženlivěji.
Za poměrně formalistické považuje Ústavní soud i rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že dovolání stěžovatelky trpí vadami. Podle Ústavního soudu je z dovolání stěžovatelky zřejmé, že přípustnost dovolání vymezila tak, že v řízení šlo o vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, neboť jí uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou na danou věc aplikovatelná. Případně přípustnost jasně vymezila i v tom, že by Nejvyšší soud měl věc posoudit jinak s ohledem na jí citované ústavní principy a judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, jsou při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu. Odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí znamená nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritorního přezkumu dovolání, které lze z pohledu ústavně zaručených práv jednotlivců akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015).
Nicméně ani zde Ústavní soud neshledal, že by pochybení Nejvyššího soudu dosáhlo ústavněprávní roviny a svou intenzitou porušilo základní právo na stěžovatelky na přístup k soudu. Přitom vzal zejména v potaz, že dovolání bylo senátem tří soudců částečně odmítnuto jako neopodstatněné a Ústavní soud se tedy mohl zabývat i přezkumem rozhodnutí okresního a krajského soudu. Zároveň ústavněprávní pochybení v rozhodnutích těchto soudů neshledal a tudíž s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka v dovolání odkazovala, by nebylo na místě rozsudek krajského soudu zrušit. Případná kasace napadeného usnesení Nejvyššího soudu by proto měla čistě formální dopady a pouze by řízení prodloužila, aniž by v důsledku vedla k příznivému závěru ve prospěch stěžovatelky.
Ústavní soud závěrem dodává, že porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky nelze spatřovat ani v tom, že okresní soud odmítl provést její účastnický výslech. Toto odmítnutí bylo totiž náležitě odůvodněno v napadeném rozsudku okresního soudu a nejde tedy o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r. předseda senátu