11 Tdo 1040/2010-45
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
21. prosince 2010 o dovolání obviněného J. W. , a obviněného M. Š. , proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2010, sp. zn. 5 To
476/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T
10/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. W. a M. Š.
o d m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. srpna 2009, sp. zn. 5 T 10/2009,
byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., jehož se dopustili společně s odsouzenými D. K. a M. V. , obviněný J.
W. byl dále uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák. a obviněný M. Š. byl uznán vinným též pomocí k trestnému činu podvodu
podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve spojení s § 250 odst. 1, 2 tr. zák.,
jíž se dopustil společně s odsouzenými D. K. , a M. V. Obviněnému J. W.
za to byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků s dohledem. Podle § 60a
odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době
podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem
způsobil. Obviněnému M. Š. za to byl uložen trest odnětí svobody v trvání
tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků
s dohledem. Rovněž tomuto obviněnému soud podle § 60a odst. 3 tr. zák. uložil
povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil
škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo výroky podle § 228 odst. 1 a §
229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. ledna
2010, sp. zn. 5 To 476/2009, napadený rozsudek Okresního soudu v Karviné podle
§ 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil u obou obviněných ve výrocích o
uložených trestech a z podnětu odvolání matky obviněného M. Š. I. K. též ve
výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému R. M. a podle § 259 odst. 3
tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. W. uložil trest odnětí svobody v
trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s
ostrahou, a obviněnému M. Š. uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků,
pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a
§ 229 odst. 2 tr. ř. soud znovu rozhodl o náhradě škody poškozenému R. M.
Podkladem pro rozhodnutí soudů se v zásadě stalo zjištění, že
1) obžalovaní D. K. , J. W. , M. Š. a M. V.
dne 12. 5. 2008 kolem 17.30 hodin v K. –N. M. , okres K. , na základě předem
společně dohodnutého postupu s cílem získat násilným způsobem finanční
prostředky od R. M. , po předchozím připraveném a nabízeném předstíraném
prodeji barvených kovů, kde jako prodejce vystupoval obžalovaný D. K. pod
jménem A. S. , obžalovaný D. K. přijel s R. M. do předem určeného prostoru
areálu garáží v blízkosti ulice N. V. , kde mezi garážemi č. 792 a 793
zastavili a po vystoupení z vozidel přijelo vozidlo Seat Ibiza, ze kterého
vyskočili obžalovaní M. Š. , M. V. a J. W. , kteří byli oblečeni do
černých oděvů s nalepenými nápisy Policie a kuklami na hlavě, přičemž
obžalovaný M. V. povalil R. M. na zem a tohoto hlídal obžalovaný M. Š.
s namířenou imitací samopalu, kdy obžalovaný D. K. z místa odjel, následně
obžalovaný J. W. prohledal vozidlo tov. zn. Ford Tranzit, ve kterém nalezl
56.600,- Kč a obžalovaný M. V. R. M. z boční kapsy kalhot vzal 40.000,- Kč
a mobilní telefon zn. Nokia 6288 v hodnotě nejméně 8.000,- Kč, kdy následně z
místa odjeli, čímž způsobili R. M. škodu v celkové výši nejméně 104.600,- Kč,
2) obžalovaný J. W. sám
dne 16. 7. 2008 kolem 17.15 hodin v P. , okres P. , na ul. N. S. , na
parkovišti u kotviště lodě A. , s cílem získat a ponechat si finanční
prostředky naplánoval a zrealizoval fiktivní zprostředkování prodeje slitiny
nikl mezi prodávajícím P. S. , kterého kontaktoval ohledně obchodu pod
smyšleným jménem A. S. a kupujícím P. V. tak, že po přeložení nákladu 400
kg niklu od P. S. do vozidla zprostředkovatele P. C. zastupujícího P. V.
, převzal od P. C. finanční hotovost za materiál ve výši 108.000,- Kč a
následně s penězi nastoupil do zaparkovaného vozidla tov. zn. BMW s
nastartovaným motorem, ve kterém se nacházeli D. K. , M. Š. a M. V. a z
místa odjeli, čímž způsobil P. S. škodu ve výši nejméně 108.000,- Kč,
3) obžalovaní D. K. , M. Š. a M. V.
dne 16. 7. 2008 kolem 17.15 hodin v P. , okres P. , na ul. N. S. , v průběhu
rozjednaného fiktivního zprostředkování prodeje niklu obžalovaným J. W. ,
jehož záměrem bylo získání finančních prostředků od kupujícího, které nehodlal
předat prodávajícímu P. S. , , přislíbili obžalovanému J. W. zabezpečení
útěku s penězi z místa jednání a po předchozí dohodě o způsobu dokončení
realizace fiktivního obchodu přijeli s ním k parkovišti u kotviště lodě A. ,
kde v nastartovaném vozidle čekali na obžalovaného J. W. při současném
sledování probíhající obchodní transakce, o které věděli, že se jedná o
nelegální a fiktivní obchod ze strany obžalovaného J. W. , po jeho příchodu s
finanční částkou ve výši 108.000,- Kč od P. C. vystoupil z vozidla
obžalovaný M. V. , který vytlačil tělem od dveří P. S. , čímž umožnil
obžalovanému J. W. nastoupení do vozidla řízeného obžalovaným D. K. , se
kterým z místa ihned všichni odjeli a za toto jednání obdrželi obžalovaní D.
K. částku nejméně 8.000,- Kč, M. Š. částku nejméně 8.000,- Kč obžalovaný
M. V. částku nejméně 8.000,- Kč, přičemž P. S. způsobili škodu ve výši
nejméně 108.000,- Kč,
4) obžalovaný J. W. sám
dne 27. 6. 2008 kolem 11.00 hodin v P. , okres P. , na ul. K. , v areálu firmy
Haná Metal, s. r. o., na základě předem promyšleného postupu s vědomím, že
nesplní slibované zaplacení finanční částky s cílem získat neoprávněně finanční
prostředky, naplánoval a realizoval fiktivní zprostředkování koupě kovového
materiálu – mosazi za částku 83,- Kč/kg, od P. S. , kterému se prezentoval v
kontaktech jako osoba z firmy Haná Metal, s. r. o., čímž docílil, že řidič P.
S. vyložil ve společnosti Haná Metal, s. r. o., 2.268 kg mosazi, kdy byl
následně požádán obžalovaným J. W. , aby si ve vozidle připravil podklady, a
mezitím obžalovaný J. W. , který v objektu firmy Haná Metal, s. r. o.,
vystupoval jako dovozce a prodejce uvedeného materiálu, od pokladní převzal
finanční částku 149.688,- Kč a s touto z objektu odešel, čímž P. S. způsobil
škodu ve výši 149.688,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění J. W. a M.
Š. prostřednictvím svých obhájců dovolání, v němž obviněný J. W. uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. že byla porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání
a obviněný M. Š. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný J. W. v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že
odvolací soud porušil jeho právo zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a
svobod, a to být přítomen projednání jeho trestní věci, když veřejné zasedání
dne 29. ledna 2010 konal v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se obviněný z účasti na
tomto zasedání pro nemoc dopředu omluvil a zároveň projevil zájem se zasedání
zúčastnit. Žádost obviněný řádně doložil lékařskou zprávou. Obviněný se tak
nemohl ve věci vyjádřit, ani opětovně projevit lítost nad svým jednáním.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. Š. v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že se
nedopustil pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
ve spojení s § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Skutek, tak jak byl popsán ve výroku
napadených rozhodnutí, je v hrubém rozporu se shromážděnými důkazy. V řízení
především nebylo řádně prokázáno, že by spoluobviněnému J. W. přislíbil
jakoukoliv pomoc a tuto skutečnost nelze dovozovat z okolnosti, že s ním jel
autem na místo činu (k tomu dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 5 Tdo 1251/2008, sp. zn. 3 Tdo 1403/2005, a sp. zn. 7 Tdo 440/2005).
Pokud soudy k těmto zjištěním dospěly, pak v důsledku toho, že v procesu
dokazování porušily zásady, jejichž dodržování jim ukládá trestní řád.
Dovolatel dále uvádí pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které
se týkají ve věci provedených důkazů (zejména jde o výpovědi spoluobviněných),
poukazuje na vzájemné rozpory v těchto důkazech a z toho pak následně dovozuje,
že učiněná skutková zjištění soudů neodpovídají výsledkům provedeného
dokazování. Soudy podle dovolatele také dostatečně nevyložily, jakými úvahami
se při hodnocení důkazů řídily a jak se vypořádaly s jeho obhajobou. O vině
obviněného navíc rozhodl Krajský soud v Ostravě podle § 259 odst. 3 tr. ř.
rozsudkem, přestože ve věci neprovedl žádné další podstatné důkazy. Navíc bez
dalšího dokazování u obviněného změnil trest z podmíněného odsouzení na
nepodmíněný trest odnětí svobody, když oproti soudu prvního stupně zhodnotil,
že se jednání dopustili v rámci organizované skupiny. Takový postup je ale
podle dovolatele v rozporu se zákonem i judikaturou Nejvyššího soudu
(rozhodnutí sp. zn. 9 Tz 60/1998 a sp. zn. 9 Tz 41/1998).
Dovolatel dále namítl, že jednání, jímž byl uznán vinným mělo být posouzeno
podle pozdějšího trestního zákona (zák. č. 40/2009 Sb.), neboť nová právní
úprava je pro něj příznivější. Trestní sazby za jednání, které by i podle
nového zákona bylo posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku a jako pomoc k trestnému činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst.
1 tr. zákoníku, jsou sice stejné, avšak základní zásady pro ukládání trestu
(uvedené v § 37 odst. 2, § 38 odst. 2, § 39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku) jsou
pro pachatele příznivější. Nově byly do trestního zákoníku také vtěleny
okolnosti prospívající pachateli, dříve dovozované pouze judikaturou. Dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě,
popřípadě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné zrušil, a věc
vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání
obviněného J. W. uvedl, že jeho námitky jsou zjevně neopodstatněné. Obviněný
se v posuzovaném případě z veřejného zasedání sice skutečně omluvil, ovšem své
zdravotní potíže doložil toliko lékařskou zprávou, podle níž šestnáct dní před
konáním veřejného zasedání trpěl doznívajícím kašlem. Lze tedy ztěží
předpokládat, že by mu tyto přetrvávající zdravotní potíže bránily v účasti na
veřejném zasedání. Navíc samotné konstatování pracovní neschopnosti obviněného
ještě neznamená, že není schopen dostavit se k soudu a účastnit se jeho
jednání. Protože obviněný v posuzovaném případě neprokázal, že by mu jeho
zdravotní stav bránil v účasti na veřejném zasedání odvolacího soudu (k tomu i
str. 8 napadeného rozsudku krajského soudu), soud nijak nepochybil, jednal-li v
nepřítomnosti obviněného.
K dovolání obviněného M. Š. státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že
podstatou námitek tohoto dovolatele je především polemika se způsobem, jímž
soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Dovolatel sice poukazuje na některé
pasáže rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou popisovány ve věci provedené
důkazy, ale zcela opomíjí tu část rozhodnutí, kde se soud hodnocením těchto
důkazů podrobně zabývá. Námitky jsou tak ryze skutkového charakteru, a proto v
této části nenaplňují dovolatelem uplatněný, ale ani jiný zákonný dovolací
důvod. Dovolatelovo pojetí příznivosti nového trestního zákoníku, je pak zcela
neudržitelné, když podle něj by prakticky ve všech případech shody trestních
sazeb podle nové a staré trestní normy, jednání pachatelů bylo posuzováno podle
nové trestní normy – trestního zákoníku a pravidla o časové působnosti
trestního zákoníku v § 2 by tak zcela ztratila smysl. Opomíjí přitom jak
ustanovení § 3 odst. 1 trestního zákoníku, tak skutečnost, že ustanovení o
časové působnosti řeší otázky trestnosti činu ve smyslu naplnění obecných
podmínek pro závěr, zda a podle jakého ustanovení je čin pachatele trestný,
aniž by problém bylo možno rozšiřovat na ukládání konkrétní trestní sankce
individuálnímu obviněnému. Ani další dovolatelovy námitky nejsou nijak
opodstatněné. Krajský soud především nedospěl k odlišným skutkovým zjištěním
než soud prvního stupně. Soud pouze na podkladě správně provedeného dokazování
a z něho vyplývajících skutkových závěrů znovu rozhodl o výši trestů
obviněných, k čemuž žádné další dokazování provádět nemusel. Takový postup je
přitom zcela v souladu s § 259 odst. 4, 5 tr. ř. Nesprávný je pak i dovolatelův
závěr, že odvolací soud neměl rozhodovat o trestech obviněných bez doplnění
dokazování. Omezení zakotvené v § 263 odst. 7 tr. ř. se týká pouze skutkových
zjištění, nikoli právních závěrů a výroku o trestu.
Státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná
dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální
náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání obviněných opírají, naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací
důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný J. W. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy byla porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se
zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného,
ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu
byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho
přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6
odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod
č. 209/1992 Sb.).
Obviněný naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu
předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. námitkami, jejichž
podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání dne 29.
ledna 2010 konal přesto, že se obviněný z jeho konání řádně omluvil a vyjádřil
svůj zájem být projednání svého odvolání přítomen. Nejvyšší soud však dospěl k
závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je
zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v
obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní
řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného
hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat
ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je
těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného
pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak
rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád
obdobné ustanovení jako pro jeho účast na hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto
ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť
ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení,
počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného
zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř.
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007,
sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
Obecné ustanovení § 234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném
zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle
toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném
zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání
za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu
předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na
ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného,
který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání
odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se
účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo
499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném
případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve
vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení
§ 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve
veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj
zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody,
které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání
zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5
Tdo 442/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. II. ÚS
648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z obsahu spisu v posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný J. W. byl o
konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 29. ledna 2010 pouze vyrozumíván
(vzorem 7a „tr. ř.“ – viz Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4.
2004, č. j. 20/2004-Org., uveřejněné pod č. 1/2004 Sbírky instrukcí a sdělení
Ministerstva spravedlnosti – srov. pokyn k nařízení veřejného zasedání na č. l.
510), a tedy odvolací soud jeho účast na něm nepokládal za nutnou, přičemž
vyrozuměním o jeho konání mu poskytl možnost se veřejného zasedání osobně
účastnit. Vyrozumění o veřejném zasedání nařízeném na den 29. ledna 2010 bylo
obviněnému řádně doručeno dne 28. prosince 2009 [obviněný nebyl při doručování
zásilky zastižen, proto mu byla zásilka v souladu s § 64 odst. 1, 2 a 4 tr. ř.
uložena na poště, kde si ji ale nevyzvedl a k jejímu doručení tak došlo fikcí;
posledním dnem úložní lhůty byla v posuzovaném případě sobota a státní svátek
(26. 12. 2009), dnem následujícím byla neděle (27. 12. 2009), a účinky doručení
zásilky tak v posuzovaném případě nastaly v pondělí dne 28. 12. 2009 – k tomu
viz doručenka připojená k č. l. 802].
Dne 27. ledna 2010 podal obviněný ke Krajskému soudu v Ostravě žádost o
odročení veřejného zasedání (č. l. 803), k níž připojil kopii zdravotního
záznamu ze dne 11. ledna 2010 (č. l. 804). Z tohoto záznamu vyplývá, že se cítí
lépe, kašel u něj doznívá a na poslech má lehce zostřené dýchání. K veřejnému
zasedání dne 29. ledna 2010 se obviněný nedostavil. Dostavil se jeho obhájce
JUDr. Vladimír Hampl, který se k nepřítomnosti obviněného, ani k jeho zájmu
účastnit se veřejného zasedání nijak nevyjádřil. Po zjištění, že obviněnému
bylo vyrozumění o veřejném zasedání včas doručeno, předsedkyně senátu Krajského
soudu v Ostravě přečetla omluvu obviněného a následně vyhlásila usnesení, že
veřejné zasedání bude provedeno v nepřítomnosti obviněného J. W. Soud pak ve
věci dále jednal a o podaných odvoláních rozhodl v nepřítomnosti obviněného.
Důvodem, který lze akceptovat a který obviněnému objektivně brání
účastnit se veřejného zasedání, a je tedy pro jeho neúčast omluvitelný, může
být pochopitelně i jeho nemoc; ta ale musí být soudu doložena lékařskou
zprávou, z níž musí být zřejmé, že zdravotní potíže obviněného jsou takového
rázu, že vylučují jeho účast na veřejném zasedání soudu. To však není
posuzovaný případ obviněného. Ze zdravotního záznamu, který obviněný přiložil
ke své žádosti o odročení veřejného zasedání vyplývá, že byl dne 11. ledna 2010
(tedy více než čtrnáct dnů před konáním veřejného zasedání) v rámci kontroly
vyšetřen pro doznívající kašel a poslechem u něj bylo zjištěno lehce zostřené
dýchání. Podle zdravotního záznamu se obviněný již v době kontroly cítil lépe.
Ze záznamu nevyplývají pro obviněného žádná omezení ani doporučení, jako např.
dodržování klidového režimu apod. Potíže obviněného tedy zcela zjevně nebyly
takového rázu, aby se s nimi měl zdržovat doma, natož potom, aby se nemohl
zúčastnit veřejného zasedání odvolacího soudu. Navíc, jak již bylo naznačeno,
popsanými obtížemi obviněný trpěl více než čtrnáct dní před konáním veřejného
zasedání a již v té době se jednalo o potíže doznívající. Obviněný se již,
podle vlastního sdělení u lékaře, v té době subjektivně cítil lépe. Obviněným
předložený zdravotní záznam tedy v posuzovaném případě nebyl dostatečným
podkladem pro omluvu jeho neúčasti na veřejném zasedání a odročení tohoto
jednání na jiný termín. Postupu odvolacího soudu, který nevyhověl žádosti
obviněného o odročení veřejného zasedání a jednal v jeho nepřítomnosti, tak v
posuzovaném případě nelze nic vytknout.
Postupem odvolacího soudu nebylo v žádném směru porušeno ani právo obviněného
na obhajobu specifikované především v čl. 37 a 38 Listiny základních práv a
svobod. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný byl o konání veřejného zasedání
odvolacího soudu pouze vyrozumíván, odvolací soud tedy jeho účast nepokládal za
nutnou, neboť ve věci nemělo být a ani nebylo prováděno žádné další dokazování.
Pokud obviněný namítal, že se nemohl před odvolacím soudem vyjádřit, pak nelze
než dodat, že tohoto svého práva se sám zbavil tím, že se k veřejnému zasedání,
aniž by mu v tom bránily důležité důvody, nedostavil.
V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
v dovolání uplatnil obviněný M. Š. , zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad
dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že
soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v
tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v
odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť
jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků
skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s
poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky
jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená,
že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci
tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně
uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že
rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento
dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému
zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy,
jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný
zákonný důvod tohoto mimořádného opravného prostředku, nelze podřadit větší
část dovolacích námitek obviněného. Je tomu tak proto, že tyto jeho dovolací
námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují do oblasti skutkových
zjištění, popřípadě se vztahují k tvrzenému porušení stanovených procesních
pravidel. Dovolatel namítal, že soudy porušily zákonná pravidla v procesu
dokazování, provedené důkazy nesprávně hodnotily a v důsledku toho dospěly k
nesprávným skutkovým zjištěním ohledně toho, že pomáhal J. W. v jeho trestné
činnosti. Odvolací soud pak podle něj porušil i ustanovení § 259 odst. 3 tr.
ř., když v rozporu se zákonem i judikaturou na podkladě stejných důkazů jako
soud prvního stupně, dospěl k odlišným skutkovým zjištěním a aniž prováděl
jakékoli dokazování rozhodl ve věci rozsudkem.
S ohledem na ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. je ovšem nutno zdůraznit, že
pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací
námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není
ani oprávněn takové dovolání (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí
postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto
dovolací soud nemohl přihlížet k výše již uvedeným námitkám obviněného, jež
obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem
předvídaný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na
vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12.
2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo
1366/2005, č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298), jež nebyla dotčena ani
rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS
449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). Ve výše
uvedeném rozsahu tak bylo dovolání obviněného podáno z jiných než zákonných
dovolacích důvodů, což by opodstatňovalo jeho odmítnutí postupem podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pouze pro úplnost tak Nejvyšší soud k těmto dovolacím námitkám obviněného M.
Š. uvádí, že z obsahu spisu je zřejmé, že soudy posuzované své skutkové
závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Ve
vztahu ke skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně (jenž v tomto směru
výhradně dovolatel v dovolání uplatněnými námitkami napadá), soudy vycházely
především z výpovědi obviněného J. W. , z výpovědi odsouzeného M. V. a ze
svědeckých výpovědí T. Ř. , P. S. , P. C. a P. V. a dále též z
listinných důkazů (srov. str. 17 rozsudku soudu prvního stupně), z nichž
vyplynulo, že všichni jmenovaní obvinění (odsouzení) byli od počátku domluveni,
že D. K. , M. Š. a M. V. budou dělat obviněnému J. W. ochranku při jeho
obchodním jednání, a to tak, že na něj budou čekat a pro případ potřeby mu
pomůžou z místa činu odjet, přičemž jim i vzhledem k obdobnému jednání, jehož
se společně s obviněným J. W. dopustili již dne 12. května 2008 [skutek pod
bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně], muselo být zřejmé, že jednání
obviněného bude nelegální. Za účast na tomto jednání získali od obviněného J.
W. finanční odměnu ve výši 8.000,- Kč. Obviněnému M. Š. pak povaha jednání
obviněného J. W. musela být zřejmá i vzhledem k tomu, že mu za tímto účelem
zajistil nepravý živnostenský list a nepravé potvrzení o ztrátě občanského
průkazu. Na základě těchto zjištění pak soudy dospěly k závěru, že obviněný M.
Š. (stejně tak jako odsouzení M. V. a D. K. ) svým jednáním po objektivní i
subjektivní stránce naplnil znaky pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák. ve spojení s § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Soudy přitom
postupovaly zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a náležitě se
vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud
tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V
podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí (např. str. 20 – 21
rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 – 9 rozsudku odvolacího soudu).
Namítl-li tento dovolatel porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., pak ani
tato jeho ryze procesní námitka, nenaplňuje dovolatelem uplatněný, ale ani
žádný jiný zákonný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. a Nejvyšší soud se jí
proto není oprávněn zabývat. Jen pro úplnost lze tak uvést, že odvolací soud v
posuzované věci postupoval zcela v souladu s výše označeným ustanovením, neboť
i z napadeného rozsudku je zřejmé, že soud ve věci rozhodoval na podkladě
skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně (správně) zjištěn v napadeném
rozsudku (str. 7 – 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se
tedy od skutkových zjištění soudu prvního stupně nijak neodchýlil (výrazem této
skutečnosti je ostatně nedotčený výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně) a
ve věci proto mohl rozhodnout, aniž by musel opakovat některé již provedené
důkazy nebo dokazování doplnit o další důkazy dosud neprovedené.
Již v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný
M. Š. uplatnil námitky, jejichž podstatou je tvrzení, že jeho jednání
(skutky kladené mu za vinu) mělo být v souladu s pravidly o časové působnosti
trestních zákonů posouzeno podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve
znění pozdějších, neboť tato právní úprava je pro něj příznivější, a to
vzhledem k základním zásadám pro ukládání trestů upraveným v § 37 odst. 2, § 38
odst. 2 a § 39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku. Nejvyšší však dospěl k závěru, že
se jedná o námitky neopodstatněné.
Pro určení časové působnosti trestních zákonů jako základní zásada platí
pravidlo, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl
čin spáchán. Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy, kdy se trestnost činu
posuzuje podle pozdějšího zákona, avšak to přichází v úvahu jen za předpokladu,
že to je pro pachatele příznivější. V tomto ohledu obsahují oba zákony v
podstatě totožné ustanovení (viz § 16 odst. 1 tr. zák., § 2 odst. 1 tr.
zákoníku).
Především je třeba poznamenat, že kritéria pro závěr o příznivosti nového
trestního zákoníku musí zohlednit všechny individuální zvláštnosti spáchaného
trestného činu a jeho pachatele, a to s přihlédnutím ke stavu v době
rozhodování. Soud přitom zkoumá tato kritéria z úřední povinnosti tak, aby mohl
učinit odůvodněný závěr, zda použití nového trestního zákoníku není pro
pachatele příznivější (srov. č. 32/1962 a č. 35/1962 Sb. rozh. tr.). Závěr o
příznivosti toho či onoho trestního zákona sice nelze učinit pouze na podkladě
srovnání trestních sazeb stanovených v obou zákonech na posuzovaný čin,
rozhodný je ovšem „… výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů
jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy.“ (srov. č.
11/1991 Sb. rozh. tr.).
Požadavek na porovnání příznivosti trestních zákonů je formulován v ustanovení
§ 2 odst. 1 věta za středníkem trestního zákoníku (a stejně tak v § 16 odst. 1
věta za středníkem tr. zák.) na úrovni typové, přičemž rozhodující jsou nejen
samotné znaky srovnávaných skutkových podstat jako podmínky trestní
odpovědnosti, nýbrž i trestní sazby. Podmínkou pro použití této výjimky z
časové působnosti trestních zákonů ve prospěch retroaktivity pro pachatele
příznivějšího trestního zákona je vždy zjištění, že nový trestní zákoník je z
hlediska posouzení trestnosti spáchaného činu pro pachatele příznivější než
dřívější tr. zák. z roku 1961, za jehož účinnosti byl posuzovaný skutek
spáchán, a to jak v rovině rozhodnutí o vině pachatele, tak v rovině ukládání
trestů (trestních sankcí). Takový závěr je možno učinit až po celkovém
zhodnocení všech podmínek a okolností vztahujících se k trestnosti činu.
V posuzovaném případě jednání obviněného, jehož se dopustil za účinnosti zákona
č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, naplňovalo znaky
trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. [skutek pod bodem 1) výroku
rozsudku soudu prvního stupně] a pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10
odst. 1 písm. c) ve spojení s § 250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutek pod bodem 3)
výroku rozsudku soudu prvního stupně], přičemž za toto jednání byl obviněný v
souladu s § 35 odst. 1 tr. zák. ohrožen úhrnným trestem odnětí svobody v rámci
trestní sazby ve výměře od dvou do deseti let (§ 234 odst. 1 tr. zák.). Jednání
obviněného je trestné i posuzováno prizmatem zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, když i podle tohoto zákona by jej bylo
možno kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zák. a jako
pomoc k trestnému činu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 209
odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle této nové právní úpravy by byl obviněný v
souladu s § 43 odst. 1 tr. zákoníku ohrožen úhrnným trestem odnětí svobody se
stejnou trestní sazbou, tj. v rozpětí od dvou do deseti let. Je tedy zřejmé, že
jednání obviněného je trestné jak podle zákona č. 140/1961 Sb., účinného v době
jeho spáchání, tak podle zákona č. 40/2009 Sb., účinného v době rozhodování
odvolacího soudu, přičemž podle obou právních úprav byl obviněný za toto své
jednání ohrožen trestní sazbou v rozpětí od dvou do deseti let. Právní úpravu
zákona č. 40/2009 Sb., nelze považovat za právní úpravu pro obviněného
příznivější, když její aplikace by (ani v dalších ohledech) nemohla vést k
rozhodnutí, které by pro obviněného ve svém výsledku bylo alespoň v některém
ohledu příznivější.
Na těchto závěrech nic nemění ani ustanovení § 37 odst. 2, § 38 odst. 2 a § 39
odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, na něž dovolatel poukazoval v podaném dovolání.
Především zásady v nich vyjádřené se promítaly v aplikační činnosti soudů i
před účinností trestního zákoníku a byly nezbytnou součástí jejich úvah o druhu
a výši ukládané trestní sankce. Ustanovení § 37 odst. 2 tr. zákoníku a § 38
odst. 2 tr. zákoníku zakotvují jedny ze základních zásad trestního práva,
které, byť výslovně nevyjádřené, měly své nezpochybnitelné místo i při aplikaci
zákona č. 140/1961 Sb. Ustanovení § 39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, které
vymezuje okolnosti, jenž je nutno vzít v úvahu při stanovování druhu a výměry
konkrétního trestu, pak zčásti reflektuje dřívější právní úpravu - § 31 a násl.
tr. zák. a § 3 odst. 4 tr. zák. a zčásti nově výslovně zakotvuje další
okolnosti rozhodné pro toto posouzení. Pokud pak jde o některé tyto okolnosti,
nezbývá než zopakovat, že za příznivější je možno uvažovat tu právní úpravu,
jejíž aplikace povede k rozhodnutí, které je pro obviněného ve svém výsledku
alespoň v některém ohledu příznivější. Nelze tedy vystačit s pouhým
porovnáváním těchto právních úprav v obecné rovině, jak to činilo dovolání
obviněného M. Š. (k tomu srov. již citované rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh.
tr.), a jeho odkaz na výše uvedené zásady ukládání trestů je v tomto konkrétním
případě irelevantní.
Nejvyšší soud proto dovolání obou obviněných z důvodů shora již uvedených
odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně
neopodstatněná. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík