11 Tdo 1074/2024

11 Tdo 1074/2024-548

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024, o dovolání obviněného M. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 44 To 195/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 37 T 25/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 5. 2024, č. j. 37 T 25/2024-448, byl obviněný M. S. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za jeho spáchání byl podle § 357 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon obvodní soud podle § 84 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Vyjma toho mu obvodní soud podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku uložil přiměřené povinnosti, konkrétně povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a programům psychologického poradenství za současné povinnosti psychiatrického léčení (které není ochranným léčením ve smyslu trestního zákoníku).

2. Proti výše uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu. Rovněž státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 podal v neprospěch obviněného odvolání, které zaměřil toliko do výroku o trestu. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2024, č. j. 44 To 195/2024-490 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr.

ř. znovu rozhodl, že se obviněný při nezměněném výroku o vině podle § 357 odst. 4 tr. zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon městský soud podle § 84 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Vyjma toho obviněnému podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku uložil výše uvedené přiměřené povinnosti, které mu byly již dříve uloženy odvoláním napadeným rozsudkem obvodního soudu.

Naproti tomu odvolání obviněného městský soud podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 21. 12. 2023 ve 22:25 hodin z bytu č. 20 na adrese XY, XY, telefonicky kontaktoval prostřednictvím zapůjčeného mobilního telefonu zn. Apple iPhone 8, IMEI XY, v němž nebyla vložena žádná SIM karta, tísňovou linku 112, která volajícímu garantuje nepřetržitou možnost ohlášení mimořádné události a vyžádání pomoci složek Integrovaného záchranného systému, zahrnujícího Hasičský záchranný sbor České republiky, Policii České republiky a poskytovatele zdravotnické záchranné služby, v případech, kdy je ohrožen život, zdraví, majetek či veřejný pořádek, čímž inicioval telefonický hovor, v němž operátorce Integrovaného operačního střediska anonymně sdělil, že se inspiroval zcela mimořádnými a bezprecedentními událostmi masivní střelby útočícího střelce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z téhož dne, jež si vyžádala velké ztráty na lidských životech a množství vážně zraněných osob, přičemž celorepublikově vyvolala ve společnosti vážné a zcela odůvodněné obavy o zachování bezpečného prostředí s požadavkem na odstranění vzniklých bezpečnostních hrozeb, a uvedl, že si z důvodu své vnitřní nenávisti k lidem a potřeby všechno vzít do vlastních rukou obstará zbraň a bude také zabíjet, přičemž mu to dlouhodobě radí jeho myšlenky a našeptává vnitřní hlas, ačkoli reálně neměl v úmyslu takovýto čin provést a neměl prostředky k uskutečnění této hrozby a současně netrpěl žádnou duševní poruchou chorobného charakteru,

a toto jeho jednání bylo způsobilé vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň obyvatelstva hl. m. Prahy a bylo zároveň způsobilé zapříčinit bezdůvodnou záchrannou práci Integrovaného záchranného systému, který i v době 22:25 hodin byl ve značném rozsahu zapojen do řešení zcela mimořádné události ohrožující život a zdraví lidí v den uvedené masivní střelby útočícího střelce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Obviněný M. S. podal proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, č. j. 44 To 195/2024-490, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 5. 2024, č. j. 37 T 25/2024-448, dovolání, které prostřednictvím svého obhájce zaměřil proti výroku o vině i uloženém trestu. Odkázal přitom na existenci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř., neboť – jak uvedl – skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména stran naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu, kterým byl uznán vinným. Dále dovolatel namítl, že jeho jednání, má-li zakládat trestní odpovědnost, nenaplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty projednávaného zločinu, pročež nemůže obstát ani jemu uložený trest. V návaznosti na to označil za nesprávný závěr odvolacího soudu o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku.

5. Ve vztahu k soudy zjištěným skutkovým zjištěním dovolatel předeslal, že ve chvíli, kdy kontaktoval tísňovou linku, prožíval značně stresující okamžiky, neboť vlivem nakumulovaných nepříznivých okolností se nacházel ve velmi špatném psychickém stavu. Z těchto důvodů operátorce popsal to, co se mu aktuálně „honilo hlavou“. Byť svou výhružku v daný okamžik myslel vážně, jednalo se o velmi krátký okamžik. Ve skutečnosti neměl v úmyslu spáchat čin, o kterém na tísňové lince hovořil; ostatně k tomu ani nedisponoval žádnými prostředky. Za této situace se nemohlo jednat o nepravdivou poplašnou zprávu ve smyslu § 357 odst. 2 tr. zákoníku. Z audiozáznamu jeho volání na tísňovou linku dovolatel rovněž dokládá, že teprve v průběhu svého telefonátu si uvědomil, že svým počínáním se může dopustit trestného činu, avšak bez přiměřených důvodů se spoléhal, že se tak nestane. Takový stav mysli tedy nemohl „založit“ úmyslnou formu zavinění, která musí pokrývat všechny znaky základní skutkové podstaty daného trestního činu.

6. Z provedených důkazů rovněž vyplynulo, že obviněný byl policejním orgánem zadržen již následujícího dne v ranních hodinách. Za této situace má dovolatel za to, že jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat bezdůvodný zásah integrovaného záchranného systému. Proto se ani nemohlo jednat o mimořádnou událost ve smyslu zákona o integrovaném záchranném systému. Podobně jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat „opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa“ ve smyslu § 357 odst. 2 tr. zákoníku. Jinými slovy – dovolatel má za to, že potenciál jeho jednání byl soudy nižších stupňů v jeho neprospěch přeceněn.

7. Z hlediska aplikované skutkové podstaty podle § 357 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku dovolatel odmítl, že by skutkové okolnosti zjištěné soudy nižších stupňů bylo možné připodobnit k teroristickému či obdobnému útoku, ať již charakterem, intenzitou či důsledky. Podle jeho mínění jde výklad soudu stran tohoto znaku mimo úmysl zákonodárce i aprobovaného výkladu dotčeného zákonného ustanovení, neboť takové okolnosti jednoduše zjištěny nebyly.

8. S tím souvisí i výhrady dovolatele, které zaměřil vůči uloženému trestu, který označil za nezákonný, pokud mu byl ukládán podle § 357 odst. 4 tr. zákoníku, tedy v rozpětí zákonné trestní sazby od dvou do osmi let. Obviněný má za to, že postupem odvolacího soudu byl zkrácen na svých právech již tím, že byl vůbec uznán vinným ze spáchání projednávaného skutku – a to nejen stran odpovídajícího hmotněprávního posouzení skutku, ale také dodržení základních zásad trestního procesu.

9. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze podle § 265k tr. ř. zrušil a podle § 265l tr. ř. věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby dovolací soud podle § 265m tr. ř. o věci sám rozhodl, a to tak, že jej v celém rozsahu zprostí podané obžaloby.

10. K dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 883/2024-31, vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Úvodem předeslala, že soudy nižších stupňů postupovaly při hodnocení důkazů striktně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a svá skutková zjištění náležitě odůvodnily, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, přičemž své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. V projednávané věci mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů není patrný žádný, natož zjevný rozpor.

11. K psychickému stavu obviněného v době jeho telefonátu na tísňovou linku státní zástupkyně (s odkazem na učiněné znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie) konstatovala, že obviněný netrpěl duševní poruchou chorobného charakteru, tedy psychózou. V době činu tedy dobře věděl, co činí, stejně tak jako to, jaké jeho jednání může mít následky.

12. Žádné pochybnosti nevznikly ani o charakteru sdělované zprávy, tedy o tom, že se jednalo o objektivně nepravdivou poplašnou zprávu ve smyslu § 357 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se svoji hrozbu uskutečnit nechystal. Z hlediska naplnění objektivní stránky je zásadní, že obviněný nepravdivě uvedl, že se inspiroval střelbou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, slyší imperativní hlasy a hodlá zabíjet, pročež si chce opatřit zbraň. Je nepochybné, že jednání obviněného bylo způsobilé vyvolat bezdůvodnou záchrannou akci integrovaného záchranného systému, což ostatně soud prvního stupně velmi pečlivě odůvodnil, stejně jako skutečnost, že útok střelce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dne 21. 12. 2023 byl „mimořádnou událostí“ ve smyslu definice zákona o integrovaném záchranném systému a obviněným sdělená informace měla reálný potenciál bezprostředně vyvolat aktivaci všech složek integrovaného záchranného systému. Zpráva obviněného byla rovněž způsobilá vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa ve smyslu § 357 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom samotné nebezpečí není způsobeno sdělením poplašné zprávy, ale jím vyvolanými opatřeními. Podle státní zástupkyně měla zpráva obviněného (sdělená na lince 112) potenciál taková opatření vyvolat.

13. Za zcela přesvědčivé státní zástupkyně označila rovněž úvahy soudu, že došlo k naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku – tedy, že obviněný svůj čin spáchal za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Ostatně svým sdělením, že se jednáním střelce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy inspiroval, a to pouhých sedm hodin po konci tohoto útoku, obviněný zjevně jednal za trvání události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí a veřejný pořádek.

14. Podle státní zástupkyně se soud prvního stupně náležitě vypořádal nejen s objektivní, ale i se subjektivní stránkou jednání obviněného, přičemž uzavřel, že tento jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že dojde k realizaci preventivních kroků ke zjištění reálnosti hrozby, tedy že vyvolá reakci odpovídající závažnosti sděleného obsahu.

15. Námitku dovolatele vůči uloženému trestu státní zástupkyně rovněž odmítla, neboť neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, zvláště byla-li formulována pouhým odkazem na vadnou právní kvalifikaci trestného jednání dovolatele. Byť obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., svými námitkami jej relevantně nenaplnil.

16. V závěru svého stanoviska státní zástupkyně (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002) navrhla, aby dovolací soud předmětné dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v rámci neveřejného zasedání, k jehož konání je oprávněn přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. však vyjádřila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než jí navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

18. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a v tomto směru vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

20. Obviněný ve svém dovolání předně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, pokud „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Z citované formulace příslušného ustanovení zákona je zjevné, že za právně relevantní dovolací námitku lze ze strany obviněného považovat správnost a úplnost skutkových zjištění (na nichž je napadené rozhodnutí založeno), procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností ode dne 1. 1. 2022 tedy nikterak nedošlo k plošnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na obecné otázky skutkového charakteru.

21. Z výše uvedeného je tedy zjevné, že předmětný dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

22. Dále dovolatel odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na který dovolatel rovněž odkázal, může být naplněn ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52 tr. zákoníku, ale bez splnění předepsaných podmínek. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu znamená, že při ukládání trestu odnětí svobody došlo k nedůvodnému překročení horní hranice trestní sazby, nebo nezákonnému prolomení její dolní hranice, včetně nesprávného užití § 40 odst. 2 a § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. NS 26/2004-T 617). Tento dovolací důvod proto nenaplňují subjektivní námitky domnělé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

24. Obviněný ve svém dovolání odkázal též na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která je dána tehdy, pakliže v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V takovém případě osobě obviněného nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.

25. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

26. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovolací soud zkoumal, zda mimořádný opravný prostředek obviněného M. S. splňuje kritéria jím uplatněných, popř. jiných, zákonem vymezených dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že jím vznesené námitky žádné z variant uplatněných dovolacích důvodů neodpovídají.

27. Nejvyšší soud předně ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 8 odvodil své skutkové závěry z provedených a vzájemně se doplňujících důkazů, které vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Poté soud prvního stupně svým skutkovým závěrům přiřadil zcela přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť zákonné znaky skutkové podstaty zločinu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku byly jednáním obviněného bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po objektivní, tak subjektivní stránce.

28. S výrokem o vině soudu prvního stupně se následně bezvýhradně ztotožnil i Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 10. 7. 2024, č. j. 44 To 195/2024-490, který napadený rozsudek obvodního soudu revidoval toliko ve výroku o uloženém trestu, kterak bylo zmíněno shora. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s již dříve přednesenými námitkami obviněného (viz zejména odůvodnění rozsudku Obvodního soudu v Praze 8 v bodu 74., a odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze v bodu 11.). I přes tyto skutečnosti podal obviněný proti rozsudku Městského soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8) mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zcela zříká odpovědnosti za spáchaný zločin a tvrdí, že na základě provedených důkazů nelze dospět k závěru o jeho vině. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, a to za podmínek uplatněných dovolacích důvodů, nicméně v rámci své revize neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k vytýkaným pochybením.

29. Nejvyšší soud nejprve podotýká, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř., avšak jednotlivé námitky již pod konkrétní dovolací důvody nikterak nepodřadil. K tomuto stavu Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, není dovolací soud povinen je za obviněného domýšlet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Ke konkretizaci dovolatelem vznesených výhrad patří i vlastní subsumpce (podřazení) každé námitky pod konkrétní dovolací důvod, neboť předmětný odkaz určuje rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Obsah uplatněných námitek tedy musí věcně odpovídat některému či některým zákonem stanoveným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., přičemž samotný poukaz na důvod či důvody dovolání je nutné chápat materiálně. Toliko formální odkaz na některý z důvodů dovolání uvedený v záhlaví či zápatí podaného dovolání (aby byl splněn požadavek § 265f tr. ř.) a následné ponechávání úvaze dovolacího soudu, pod který dovolací důvod si tu kterou námitku sám podřadí, je postupem nesprávným, který může – v případě přetrvávajících pochybností – být i důvodem pro odmítnutí celého mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 439/2023, apod.).

V. 1. Námitky obviněného zpochybňující výrok o vině

30. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním Nejvyšší soud nejprve ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 8 provedl ve věci dostatečně rozsáhlé dokazování, zahrnující – vyjma výpovědi obviněného a na věci zainteresovaných svědků, stejně jako znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie – také řadu významných listinných důkazů. Mezi nejpodstatnější patří protokol o zadržení obviněného, protokol o provedení domovní prohlídky z místa bydliště obviněného ze dne 22. 12. 2023, protokol o ohledání věci (mobilního telefonu, ze kterého obviněný kontaktoval tísňovou linku) a zprávy Policie České republiky KŘP hl. m. Prahy, SKPV, OOK 1. oddělení ze dne 2. 5. 2024, č. j. KRPA417973-1225/TČ-2023-000071. Podstatnou součástí důkazního materiálu jsou rovněž vyjádření odborného charakteru – zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, vypracovaný MUDr. Gabrielou Leblovou a MUDr. Jindřiškou Záhorskou, dále znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, zpracovaný Ing. Jiřím Bergrem, MBA, a znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie vypracovaný Kriminalistickým ústavem Policie ČR, včetně věcného důkazu v podobě audionahrávky volání obviněného na tísňovou linku 112 ze dne 21. 12. 2023 v čase 22:25 hod.

31. Pakliže dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že z provedených důkazů není možné odvodit jeho vinu, Nejvyšší soud naopak konstatuje, že průběh i rozsah obviněným spáchané trestné činnosti byl po skutkové stránce prokázán velmi detailně. Hodnocení důkazů ze strany obvodního i městského soudu není nikterak tendenční či účelové, přičemž nebylo rovněž zjištěno, že by soudy vědomě ignorovaly jakákoli skutková zjištění svědčící ve prospěch obviněného anebo že by vybraným skutkovým zjištěním přisoudily větší než odpovídající důkazní hodnotu. Je to naopak dovolatel, který ve svém dovolání vědomě pomíjí obsah jednotlivých důkazů, jimiž byl soudem prvního stupně za plného souhlasu soudu odvolacího vytýkaný skutkový děj bez důvodných pochybností prokázán.

32. Dovolatel ve vztahu ke klíčovým skutkovým zjištěním své jednání ospravedlňuje špatným psychickým stavem (pro který v danou chvíli myslel svou výhružku vážně) a tvrdí, že ve skutečnosti však neměl takový čin v úmyslu spáchat, pročež má za to, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by se skutečně dopustil šíření nepravdivé poplašné zprávy a žádá, aby byl zproštěn obžaloby.

33. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že z audiozáznamu zachycujícího volání na linku 112, jehož autenticitu potvrdil i znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie, bylo prokázáno, že osobou volající na tísňovou linku ze zapůjčeného mobilního telefonu zn. Apple iPhone 8 (z něhož byla vyjmuta SIM karta) volal právě obviněný (což ostatně i sám doznal). Z protokolu o domovní prohlídce provedené v jeho bydlišti dovolací soud dále zjistil, že obviněný ve skutečnosti neplánoval spáchat útok, který popisoval v hovoru na lince 112, neboť žádný nález nenasvědčoval tomu, že by si v předcházejících měsících opařil či chtěl opatřit střelné nebo jiné obdobně účinné zbraně. Taktéž chování obviněného poté, co ukončil hovor na tísňové lince, nenasvědčuje tomu, že by takový úmysl ve skutečnosti měl (místo následné realizace své hrozby šel spát a již následující den byl v čase 8:45 hod. policií zadržen).

34. Podstatné skutečnosti vyplynuly z výpovědí znalkyň MUDr. Leblové a PhDr. Záhorské, Ph.D., které jednoznačně potvrdily, že obviněný v inkriminovanou dobu netrpěl psychózou, ani jinou duševní poruchou chorobného charakteru. Obě znalkyně taktéž kategoricky vyloučily přítomnost imperativních (našeptávajících či přikazujících) hlasů, které by obviněného ponoukaly k jakémukoli trestnímu jednání, stejně jako vizuální halucinace, o kterých obviněný mluvil v rámci výslechu ve vazebním zasedání dne 25. 3. 2024 a v hlavním líčení. V inkriminovanou dobu tedy byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela zachovány, pročež byl plně příčetný.

35. V dané souvislosti nelze pominout ani vnitřní rozpornost (resp. celkovou nekonzistentnost) výpovědi obviněného, který na jedné straně tvrdil, že volání uskutečnil jako snahu zajistit si odbornou pomoc (přičemž ani v průběhu volání si údajně neuvědomoval, co činí a jaké to může mít následky), na straně druhé však obvodnímu soudu přiznal, že volání s operátorkou linky 112 uskutečnil ze zapůjčeného mobilního telefonu, z něhož předtím vyňal SIM kartu, aby nebyl policií dohledatelný. K tomu dodal, že zmínka o tom, že si chce opatřit zbraň, měla sloužit jako zastrašující výhružka, která měla patrně směřovat na osoby činné v rámci integrovaného záchranného systému.

36. Lze tedy shrnout, že Obvodní soud pro Prahu 8 provedl z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. všechny reálně dostupné důkazy, které mohly přispět k řádnému objasnění skutkového stavu věci. Při jejich následném hodnocení obvodní soud postupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu jednotlivě, jakož i v jejich souhrnu, tedy ve všech relevantních vzájemných souvislostech. Nejvyšší soud konstatuje, že mezi skutečnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů a skutkovými zjištěními je patrná nezpochybnitelná návaznost, skutkové závěry obvodního soudu jsou logické a jednoznačně mají oporu v provedeném dokazování. Nelze proto tvrdit či naznačovat, že by ve věci reálně došlo ke skutkovým deformacím či dokonce zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a na jejich podkladě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními.

V. 2. Námitky zpochybňující hmotněprávní posouzení projednávaného skutku

37. V návaznosti na výše uvedená skutková zjištění se dovolatel pokusil zpochybnit aplikované hmotněprávní hodnocení projednávaného skutku – zejména tvrzením, že operátorce na tísňové lince nesdělil „nepravdivou poplašnou zprávu“ ve smyslu § 357 odst. 1 tr. zákoníku, která ani nebyla způsobilá vyvolat „opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa“ anebo „bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému“ ve smyslu § 357 odst. 2 tr. zákoníku. O tom, že k naplnění výše uvedených ustanovení trestního zákoníku nedošlo, je dovolatel přesvědčen i proto, že byl následujícího dne v ranních hodinách policejním orgánem zajištěn.

38. Obecně platí, že „nepravdivou poplašnou zprávou“ ve smyslu § 357 odst. 1 tr. zákoníku je každé oznámení, které je způsobilé vyvolat hrozbu ohrožení života, zdraví, majetku anebo jiné negativní omezení života, zdraví či majetku lidí. Účelem takové zprávy je tedy snaha pachatele vyvolat u veřejnosti obavy o rozvrat základních životních jistot či hrozbu porušování základních lidských práv a svobod. Přitom předmětná zpráva musí být souběžně poplašná, objektivně nepravdivá či značně zkreslující. „Nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa“ je situace, kdy se obyvatelé na určitém místě či území začnou pod vlivem nepravdivé poplašné zprávy strachovat o své životy, zdraví nebo majetek, a proto činí opatření směřující k zamezení nebo alespoň zmírnění hrozícího ohrožení – např. tím, že se stahují do svých obydlí a odmítají z něj odejít, staví kolem svých příbytků bariéry, apod. Vyvolání „bezdůvodné záchranné práce integrovaného záchranného systému“ ve smyslu § 357 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí vyvolání koordinovaného postupu všech či části složek integrovaného záchranného systému (který je definován zákonem č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, ve znění pozdějších předpisů, dále pouze „IZS“) při provádění záchranných a likvidačních prací vlivem mimořádné události, k čemuž byl dán impuls nepravdivou poplašnou zprávou. Smyslem ustanovení § 357 tr. zákoníku je tedy ochrana obyvatelstva před vyvoláním vážných obav na základě rozšiřování takových poplašných zpráv (ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 3. vydání. Velké komentáře. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4492).

39. Z provedených důkazů – zejména ze samotných slov obviněného v předmětném telefonátu – je zcela zřejmé, že tento byl ze sdělovacích prostředků dostatečně obeznámen o útoku střelce D. K. na Filozofické fakultě UK a v jejím okolí, jehož důsledkem byl šok veřejnosti s ohledem na těžce zraněné či již zemřelé osoby náhodou se nacházející na místě činu. V návaznosti na tyto zprávy obviněný na tísňové lince 112 vyhrožoval provedením obdobného útoku. Rovněž z okolnosti, že pro realizaci svého úmyslu si zapůjčil mobilní telefon a před uskutečněním samotného volání z něj vyjmul SIM kartu, aby nebyl snadno dohledatelný, je zcela zřejmé, že v danou chvíli byl minimálně srozuměn s tím, že informace o masivním útoku tohoto střelce z téhož dne nemůže být veřejností vnímána jinak, než jako „mimořádná událost“ podle § 2 písm. b) zákona o IZS, atakující veřejný pořádek, v jehož důsledku byla aktivována jak policie, tak jednotlivé složky IZS za účelem ochrany života a zdraví obyvatelstva.

40. Trestný čin šíření poplašné zprávy je svým charakterem trestný čin ohrožovací. Je tedy podstatné, zda sdělovaná či jiná nepravdivá poplašná zpráva měla potenciál bezprostředně vyvolat shora popsané (tedy předvídané) následky. Oba soudy nižších stupňů z provedených důkazů zcela správně odvodily, že telefonát obviněného (č. l. 221) takový potenciál měl, tedy měl svou závažností schopnost vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení obyvatelstva (nebo alespoň její části vyskytující se na určitém místě), stejně jako byl způsobilý aktivovat bezdůvodnou záchrannou akci složek IZS. Opatřeními, která v souvislosti s takovým útokem připadají v úvahu, patří např. zastavení dopravy, evakuace objektu, uzavření části veřejného prostranství doprovázené přítomností většího množství uniformovaných i ozbrojených příslušníků Policie ČR, přivolání Pyrotechnické služby Policie ČR, hasičského záchranného sboru apod. Jedná se tedy o poměrně razantní zásahy ozbrojených bezpečnostních sborů a záchranných sborů, které mají za úkol vypořádat se s nastalou hrozbou (srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 3. vydání. Velké komentáře. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4493).

41. Skutečnost, že obviněný byl po několika hodinách lokalizován v místě svého bydliště a následně zadržen, aniž by došlo k realizaci výše popsaných opatření, nemohla mít vliv na naplnění skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2 tr. zákoníku.

42. Rovněž navazující námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil ani zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 357 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť nespáchal projednávaný skutek „za události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek” Nejvyšší soud kategoricky odmítá. Mezi takové události jednoznačně patří (vyjma jiných) teroristické útoky, které je možné definovat jako užití násilí nebo hrozby násilím za účelem zastrašení protivníka a dosažení zpravidla politických cílů. Útok střelce D. K. na náhodné lidské cíle dne 21. 12. 2023 lze bez důvodných pochybností postavit na roveň teroristickému útoku, neboť jeho bezdůvodné „běsnění“ bylo objektivně doprovázeno extrémně vysokým nebezpečím pro život a zdraví většího množství lidí nacházejících se na Filozofické fakultě UK i v bezprostředním okolí této budovy. Navíc telefonát obviněného následoval pouhých sedm hodin po konci tohoto útoku, tedy v době, kdy ještě probíhal policejní zásah i aktivita všech složek IZS. Z těchto důvodů je aplikovaná právní kvalifikace jeho jednání podle § 357 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku v nyní projednávané věci naprosto přiléhavá.

43. Nejvyšší soud rovněž odmítl zpochybnění naplnění zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 tr. zákoníku, a to přesto, že obviněný neměl ve skutečnosti v úmyslu spáchat čin, o kterém hovořil. O zjevném zlém úmyslu i racionální kontrole obviněného nad svým jednáním však vypovídá fakt, že operátorce tísňové linky (vyjma jiného) sdělil, že slyší hlas, který mu radí, aby spáchal to, co střelec na filozofické fakultě. Nicméně halucinatorní projevy (ať zvukového či vizuálního charakteru) znalkyně z odvětví psychiatrie a psychologie na straně obviněného jednoznačně vyloučily.

44. Pro posouzení zavinění je jednoznačné, že obviněný měl v klíčovém okamžiku dostatek racionální kontroly nad tím, co činí, přičemž – jak sám přiznal – o průběhu a následcích útoku střelce na filozofické fakultě byl dostatečně informován z médií. Nižší intelekt obviněného, ale ani jeho aktuálně neuspokojivý psychický stav, stejně jako celková anomální struktura jeho osobnosti (provázená zvýrazněnými sklony ke lhavosti a manipulacemi s informacemi - viz č. l. 152) zjevně nejsou pro posouzení jeho jednání forenzně významné.

45. Jelikož rozpoznávací a ovládací schopnosti byly u obviněného v době jeho jednání plně zachovány, byl ve svém rozhodnutí volat na tísňovou linku zcela svobodný, a tudíž za něj nese i plnou hmotněprávní odpovědnost. Nejvyšší soud tedy všechny shora jmenované námitky obviněného striktně odmítl, neboť oba soudy nižších stupňů v rámci svého postupu jednoznačně prokázaly, že jednání, jímž byl uznán vinným, se objektivně stalo a obviněný se jej po subjektivní stránce vědomě a dobrovolně dopustil. Na tom nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud do určité míry relativizoval přímý úmysl obviněného, když v rámci svých úvah připustil, že musel být „přinejmenším srozuměn“ s důsledky svého jednání.

46. Pokud tedy dovolatel v návaznosti na provedená skutková zjištění vyjádřil [s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] své přesvědčení, že oba soudy nižších stupňů posoudily projednávanou trestnou činnost v jeho neprospěch i z hlediska hmotněprávního, Nejvyšší soud podotýká, že dovolatel i v této části dovolání brojí toliko proti soudy nižších stupňů učiněným skutkovým zjištěním. Jelikož jeho dovolání neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. m) tr. ř., vyhodnotil Nejvyšší soud i tyto námitky jako zcela irelevantní.

V. 3. Námitky obviněného ve vztahu k výroku o trestu

47. V závěru svého mimořádného opravného prostředku se dovolatel vymezil proti výroku o uloženém trestu, který označil za nezákonný, neboť byl údajně ukládán „v rozpětí nepříslušné kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 357 tr. zákoníku“. Vzhledem ke skutkovým i hmotněprávním výhradám dovolatel tedy vyhodnotil uložený trest jako nepřiměřeně přísný. Ani tuto námitku obviněného však nebylo možné s ohledem na zákonné principy dovolacího řízení akceptovat.

48. Námitky směřované vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající z pohledu dovolatele v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu, však v dovolání nelze namítat, a to prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. K tomu lze doplnit, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

49. Lze připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí, má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná.

50. Obviněný byl v souvislosti s projednávaným zločinem ohrožen trestní sazbou stanovenou v § 357 odst. 4 tr. zákoníku v rozmezí od dvou do osmi let odnětí svobody. Obvodní soud při svých úvahách o druhu a výměře trestu akceptoval ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaného trestu ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Přitom přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život.

51. V této souvislosti obvodní soud jako polehčující okolnost zohlednil dosavadní trestní bezúhonnost obviněného i jeho doznání (byť je nelze přeceňovat, neboť z šíření poplašné zprávy byl dostatečně usvědčen audionahrávkou svého volání i znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie). Soud však akceptoval i to, že obviněný v konečném důsledku svým neuváženým jednáním nezpůsobil žádnou zásadní škodu. Jako přitěžující obvodní soud naopak vyhodnotil, že obviněný neprojevil dostatek lítosti nad spáchaným činem (respektive jím proklamovanou lítost významně relativizoval fakt, že v rámci své obhajoby v rozporu s objektivní pravdou deklaroval, že ho k plánování trestného činu vyzývalo halucinatorní zjevení muže, což bylo důkazně spolehlivě vyvráceno).

52. Při ukládání trestu soud prvního stupně v rámci svých úvah konstatoval, že vzhledem ke smíšené poruše osobnosti s disociálními rysy, stejně jako k dlouhodobě nepříznivému psychickému stavu (obviněný se v minulosti několikrát pokusil o sebevraždu) se mu jako dostatečný jeví trest odnětí svobody stanovený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, který navíc podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka a uložení přiměřených povinností, které obviněnému napomohou pracovat se svými emocemi a které ho budou motivovat k vyhledání odborné pomoci, pokud to bude nutné. S uložením podmíněného trestu odnětí svobody vyslovil souhlas i Městský soud v Praze, který rovněž konstatoval, že vazební stíhání obviněného mělo na jeho osobu natolik významný výchovný vliv, že tato životní zkušenost je (ve spojení s podporou osob blízkých, vhodného psychologického působení a náležité psychiatrické podpory) dostatečná k tomu, aby se napříště obdobného protiprávního jednání vyvaroval. Nicméně v návaznosti na argumentaci státního zástupce, který akcentoval celkovou závažnost jednání obviněného i jeho společenskou škodlivost, rozhodl tak, že obviněnému (po zrušení výroku o trestu z rozsudku obvodního soudu) nově uložil trest odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v maximální možné výměře pěti let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka a uložení přiměřených povinností.

53. I za této situace Nejvyšší soud konstatuje, že Městský soud v Praze po zvážení všech zákonných kritérií obviněnému uložil trest odnětí svobody ještě při spodní hranici zákonné trestní sazby. Takový trest přitom nelze za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, eventuálně za exemplární či excesivní. Ve vztahu k závažnosti projednávaného trestního jednání lze naopak konkrétní podobu trestu uloženého obviněnému označit za velmi vstřícnou, neboť soudy obou stupňů byly při jeho ukládání primárně vedeny snahou obviněnému napomoci v jeho nepříznivé osobní situaci, a nikoli jej za jím spáchané trestní jednání potrestat ve smyslu retributivní a eliminační funkce trestu.

54. Skutečnost, že dovolatel i nadále subjektivně pociťuje uložený trest jako nepřiměřeně přísný, a že o jeho výši dále vede polemiku, je z hlediska dovolacích důvodů zcela irelevantní, neboť – jak bylo již konstatováno shora – platný trestní řád neumožňuje tuto námitku podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. i) či písm. h) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod, taxativně stanovený v § 265b odst. 1 tr. ř. Za tohoto stavu tak byl Nejvyšší soud nucen danou námitku obviněného kategoricky odmítnout jako zcela irelevantní.

V. 4. Námitka přetrvávající existence dovolacích důvodů

55. V neposlední řadě obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která je dána tehdy, pakliže v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

56. Obecně lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle § 256 tr. ř., je možné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Osobě obviněného totiž v takovém případě nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.

57. Jelikož však Nejvyšší soud zjistil, že v nyní posuzované věci v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze (obsahově propojeném s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8) nedošlo ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. i) tr. ř. k porušení zákona, tak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., pročež i tuto námitku dovolatele Nejvyšší soud kategoricky odmítl.

V. 5. Shrnutí

58. Nejvyšší soud tedy po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Obvodní soud v Praze 8 se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Se skutkovými i hmotněprávními závěry soudu prvního stupně se poté plně ztotožnil i Městský soud v Praze jako soud odvolací, který napadený rozsudek pouze částečně revidoval tím, že jej zrušil toliko ve vztahu k výroku o uloženém trestu. Stran výroku o vině obviněného M. S. však byly i podle odvolacího soudu prokazatelně naplněny všechny zákonné znaky aplikované skutkové podstaty zločinu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, přičemž i odvolacím soudem revidovaný, respektive mírně navýšený podmíněný trest odnětí svobody je uložený zcela v souladu s platnou právní úpravou.

VI. Závěr

59. Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatel v rámci své argumentace pouze zopakoval své námitky skutkového či procesního charakteru, které uplatnil již dříve během hlavního líčení nebo v rámci svého odvolání. Jejich společným jmenovatelem je přitom jeho prostá polemika s hodnocením důkazů řádně provedených soudem prvního stupně, se kterými se bez výhrad ztotožnil i soud odvolací. V tomto směru je však namístě připomenout, že odlišná interpretace skutkových zjištění nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, když oba soudy nižších instancí svá rozhodnutí odůvodnily zvlášť pečlivým rozborem důkazní situace a z nich vzešlých skutkových závěrů, které s provedenými důkazy plně korespondují, a to při řádném respektování zásady volného hodnocení důkazů i principu presumpce neviny.

60. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrna zjevná logická návaznost, pročež Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno.

61. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami směřovanými proti výroku o vině považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

62. Rovněž námitku, jejímž prostřednictvím dovolatel naznačil, že jemu vyměřený podmíněný trest odnětí svobody hodnotí jako nepřiměřeně přísný, bylo třeba z hlediska zákonného vymezení dovolacích důvodů odmítnout, neboť platný trestní řád neumožňuje takovou námitku podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř.

63. Nejvyšší soud tedy po provedeném přezkumu napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, č. j. 44 To 195/2024-490, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu v Praze 8 ze dne 6. 5. 2024, č. j. 37 T 25/2024-448, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného M. S. nedošlo ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. k porušení zákona. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud jeho dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

64. O odmítnutí předmětného dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu