11 Tdo 1082/2022

11 Tdo 1082/2022-586

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o dovolání obviněného R. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2022, č. j. 5 To 90/2022-505, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 175/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. Č. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 1. 2022, č. j. 4 T 175/2020-446, byl obviněný R. Č. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:

v přesně nezjištěné dny nejméně od konce léta roku 2018 do 5. 2. 2020 v XY-XY, XY-XY a XYché, okres XY, a jinde, se záměrem získat majetkový prospěch, vědom si protiprávnosti svého jednání, když nevlastnil povolení k nakládání s omamnými a psychotropními látkami dle platné právní úpravy, prodal dalším osobám psychotropní látku pervitin (metamfetamin), přičemž pervitin – metamfetamin je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, nařízeným na základě zmocnění § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v úplném znění, a to: - R. L., ročník XY, prodal v období 13 měsíců celkem nejméně 210 g pervitinu vždy za 700 Kč/g, a - R. L., ročník XY, prodal v celkem 7 případech celkem nejméně 100 g pervitinu vždy za 700 až 800 Kč/g,

kdy takto celkem prodal nejméně 310 g pervitinu,

přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 6. 2018, č. j. 1 T 22/2018-139, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, č. j. 8 To 347/2018-160, odsouzen pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trestu propadnutí věci.

2. Za uvedený zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 6. 2022, č. j. 5 To 90/2022-505, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Stoklase, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. m), g) a h) tr. řádu. Úvodem uvádí, že ačkoliv dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, důvody, pro které dovolání podává, se vztahují také na rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož i ten rozhodl ve věci nesprávně a odvolací soud na toto rozhodnutí v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Má rovněž za to, že oba soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), když nedůvodně neprovedly obhajobou navržené důkazy, přičemž v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 490/04.

5. V podrobnostech dovolatel namítá, že již soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže zamítl provést výslechy svědků T. P., M. P. a T. CH. a neprovedl výslech E. D., na jehož provedení obhajoba trvala. Odvolací soud přes vznesené námitky tyto důkazy také neprovedl, a pochybení soudu prvního stupně tak nenapravil. Vyslovuje názor, že jde o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť neprovedení daných důkazů nebylo odůvodněno. Co se týče navrhovaného svědka T. CH., tento měl vypovědět zejména o okolnostech obsahu dopisu, který je založen na č. l. 296 spisu, v němž se svědek vyjadřuje o „uzavření dohody mezi svědky L. a policií“ s tím, že „v tom okamžiku bylo rozhodnuto o odsouzení obviněného k důraznému trestu odnětí svobody“. Je přesvědčen, že uvedené skutečnosti je nutno zkoumat s ohledem na procesní použitelnost dalších provedených důkazů, a tedy návrh na výslech jmenovaného svědka neměl být zamítnut jako nadbytečný, neboť nadbytečným zjevně není. Pokud jde o výslechy svědků T. P. a M. P., tyto navrhl s ohledem na ztrátu videozáznamu o pokračování v trestné činnosti R. L. mladším, kdy tito svědci mohli existenci videa dosvědčit, a to i včetně obsahu záznamu. V případě svědkyně E. D., družky R. L. mladšího, sice soud uvážil, že její výpověď může být pro věc podstatná a opakovaně ji předvolával k hlavnímu líčení, avšak poté, co se nikdy nedostavila, vyhodnotil návrh na její výslech bez dalšího též nadbytečným. Obviněný zdůrazňuje, že v důsledku neprovedení navrhovaných důkazů dospěl soud prvního stupně k neúplným, potažmo nesprávným skutkovým zjištěním. S poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva konstatuje, že pro zamítnutí předmětných důkazních návrhů nebyly důvody, neboť dané důkazy nebyly nadbytečnými.

6. V dalším textu obviněný namítá závažné procesní vady, které měly za následek zkrácení jeho práv na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, a to v řízení o předání dovolatele z Polské republiky do České republiky, v jehož rámci nebyl dodržen zákonem stanovený postup. Vytýká, že přestože neměl ve věci zvoleného obhájce, soud jej nepoučil podle § 193 odst. 8 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.

m. j. s.“), a neumožnil mu využít práva obhájce si zvolit. Jeho obhájce T. CH., který jej zastupoval v jiné trestní věci, byl soudem vyrozuměn v rozporu se zákonem pouze neformálně e-mailovými zprávami, ačkoli si jako hostující evropský advokát v řízení v jiném členském státě byl povinen již při prvním úkonu ve věci zvolit zmocněnce pro doručování. Dále namítá, že nebyl žádným způsobem vyrozuměn o veřejném zasedání soudu dne 30. 6. 2021 a na svém právu na obhajobu byl zkrácen i tím, že nebyl dodržen § 216 odst. 3 věta první z.

m. j. s., neboť „přítomnost obhájce při veřejném zasedání je obligatorní“ a soud přesto jednal v nepřítomnosti obhájce; ačkoli soud prvního stupně tuto procesní situaci konstatuje v bodu 61. odůvodnění svého rozsudku, žádným způsobem ji s ohledem na citované zákonné ustanovení nereflektuje. Obviněný je toho názoru, že pokud se v postupu polského soudu objevila pochybení, v jejichž důsledku byla porušena jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces, nemůže je soud prvního stupně přehlížet, a to ani s jakýmkoli odkazem na nemožnost vytýkat polskému soudu jakékoli vady procesního postupu; jestliže došlo k vadám postupu soudu při předávacím řízení, které měly za následek porušení jeho základních práv, je nutno je zohlednit bez dalšího.

Pokud se trestní stíhání konalo v rozporu se zásadou speciality, nemůže být zákonným podkladem pro vydání meritorního rozhodnutí a nápravu lze zjednat pouze jeho zrušením a zrušením celého řízení, které bylo provedeno v rozporu s touto zásadou (zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 62/2009). Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že odvolací soud se k předmětné procesní situaci vyjádřil (s odkazem na § 198 odst. 1 z. m. j. s.) zcela nově, když uvedl, že vzhledem k tomu, že v souvislosti s trestním stíháním obviněného nebyla omezena svoboda, nebyl třeba souhlas předávajícího státu a že tento je třeba vyžádat až v případě, že dojde k pravomocnému odsouzení obviněného, resp. že podmínky pro vydání má posoudit až soud prvního stupně v rámci vykonávacího řízení.

V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že se nevzdal práva na uplatnění zásady speciality.

7. V následující části dovolání obviněný vytýká soudu, že v odůvodnění rozsudku zkresluje výpovědi svědků a dovozuje z nich jiné skutečnosti, než z nich ve skutečnosti vyplývají, takže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním existuje rozpor. Konkrétně přitom rekapituluje výpovědi svědků K. B., J. K., R. Z. a M. C. a provádí jejich hodnocení, a to i ve vztahu ke způsobu jejich hodnocení soudem. Následně namítá svévolné hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Poukazuje dále na to, že soudy dospěly k závěru o jeho vině jen na základě výpovědí dvou svědků – R.

L. staršího a R. L. mladšího – kteří jsou navzájem příbuzensky provázaní a uvádějí nepravdivé skutečnosti. Poukazuje na to, že tito svědci nebyli schopni vypovědět skutečnosti shodně jako v přípravném řízení, v jejich výpovědích jsou značné rozpory, na některé otázky nebyli schopni reagovat vůbec, potažmo jim musela být předestírána výpověď z přípravného řízení. Stran výpovědi svědka R. L. staršího uvádí, že tento svědek má motivaci vypovídat nepravdivě, neboť má s obviněným nedořešené finanční závazky; zdůrazňuje rovněž, že jmenovaný svědek se ve své výpovědi u hlavního líčení pletl ohledně množství i počtu předávek drogy oproti tomu, co uváděl v přípravném řízení, a to navíc za situace, kdy do své původní výpovědi před výslechem u hlavního líčení ještě nahlížel.

Obdobně zpochybňuje i věrohodnost výpovědi svědka R. L. mladšího, a to s poukazem na jeho tvrzení, že obviněný byl jeho jediným dodavatelem drog, což je však v rozporu s tím, že tento svědek prodával drogy i v době, kdy obviněný mu již drogy prodávat nemohl; v této souvislosti poukazuje i na skutečnost, že důkazy o distribuci pervitinu tímto svědkem T. P. v podobě videozáznamu se ztratily, a nesouhlasí s tím, pokud soud zpochybňuje, že toto video vůbec existovalo, neboť z výpovědi svědkyně M. C.

je zřejmé, že ano, přičemž tato svědkyně též uvedla, co zachycovalo. Dodává, že k existenci videozáznamu a jeho obsahu navrhl řadu dalších důkazů, jež však soud zamítl jako nadbytečné. Ve vztahu k výpovědím svědků R. L. staršího a R. L. mladšího závěrem vytýká, že ačkoli ani jeden z nich nebyl schopen identifikovat přesné dny, kdy se s ním měli sejít, počty schůzek uváděli vždy rozdílně a vzpomínky k podrobnějším okolnostem se jim vytratily, přičemž avšak uvedli celkové množství pervitinu, který od něj měli získat, jako by věděli, že musí vypovědět o konkrétním větším množství této drogy, soud přesto hodnotí, že vypovídají konstantně a nemůže je vázat žádná dohoda se státním zástupcem v jiné trestní věci.

Zdůrazňuje, že soud přehlíží, že pokud by tito svědci kdykoli přiznali, že jej křivě obvinili, znamenalo by to pro ně možné další trestní stíhání. Konečně se obviněný zaměřuje i na výpověď svědka J. K., od níž podle jeho názoru soud zcela odhlédl; jmenovaný svědek přitom vypověděl, že oba svědci mají velmi špatnou pověst, měli udat hodně lidí, kteří s drogami neměli nic společného.

Soud však považoval za podstatné pouze sdělení daného svědka, že obviněný se v roce 2018 nacházel v Česku a v lednu možná v Polsku, což však z jeho úst ani nezaznělo.

8. Závěrem dovolatel uvádí, že vzhledem k výše zmíněným rozporům a vadám dospěl soud prvního stupně k zřejmě nesprávnému závěru o jeho vině. Konstatuje, že odsouzení nemůže být založeno pouze na vývodech soudů (byť se mohou jevit logickými), které nejsou v dostatečném rozsahu podloženy provedenými důkazy, a v situaci „tvrzení proti tvrzení“ soud musí postupovat (v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016) s ohledem na principy presumpce neviny a práva na spravedlivý proces.

9. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 5 To 90/2022, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2022, č. j. 4 T 175/2020-446, a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, s dále aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhuje, aby podle § 265o odst. 1 tr. řádu byl přerušen výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

10. K dovolání obviněného se vyjádřila Mgr. Ladislava Čarvaš, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předně zdůrazňuje, že obviněný v dovolání opakuje, a to i téměř doslovně, svou obhajobu a námitky, které uplatnil před soudem prvního stupně i v rámci odvolacího řízení, toliko vyjma námitek o právních závěrech odvolacího soudu ohledně procesního postupu podle § 198 odst. 1 z. m. j. s. Dále státní zástupkyně uvádí, že pokud jde o obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nevznáší fakticky žádnou námitku, kterou by bylo možné pod tento podřadit. Současně konstatuje, že obviněný však explicitně i fakticky uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stran jím namítaného opomenutí důkazů, po připomenutí judikatury Ústavního soudu týkající se neakceptování důkazních návrhů obviněného a rovněž přezkoumání obsahu odvolání ve světle nyní posuzovaného obsahu dovolání, shledává, že obviněný de facto pouze napadá zcela zákonný a řádný postup obou soudů, které dostály své povinnosti nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly; v tomto směru odkazuje na bod 31. odůvodnění usnesení odvolacího soudu a dále body 33. až 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde tento soud podrobně rozebral, jaké konkrétní důvody ho k zamítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování vedly. Uzavírá proto, že návrhy obviněného na doplnění dokazování nebyly soudy opomenuty.

11. K namítaným procesním vadám ze strany cizozemského soudu, jimiž se obviněný fakticky domáhá procesní nepoužitelnosti všech ve věci provedených důkazů, neboť tím poukazuje na procesně vadně vedené trestní řízení v dané věci, státní zástupkyně nejprve uvádí, že i tyto obviněný vznesl ve všech stadiích trestního řízení a soudy se jimi pečlivě zabývaly. Soud prvního stupně učinil k dané problematice rozbor v bodech 53. až 63. odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud nad tento rámec prezentoval svůj doplňující názor v bodech 39.

až 41. svého usnesení. Lze dojít k závěru, že je možno trestně stíhat předanou osobu pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, pokud v rámci trestního stíhání pro tento jiný skutek nedojde k omezení nebo zbavení osobní svobody, a souhlas předávajícího státu je třeba vyžádat až v případě, že dojde k pravomocnému odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo ochrannému opatření spojenému se zbavením osobní svobody, a to k výkonu takového trestu nebo ochranného opatření.

Státní zástupkyně poukazuje na to, že v rámci posuzované trestní věci obviněný nebyl omezen nebo zbaven osobní svobody a aplikace výjimky ze zásady speciality podle § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. a jeho stíhání před soudem bylo zcela zákonné; soud prvního stupně se bude muset vypořádat s danou zásadou v rámci vykonávacího řízení. Nad rámec uvedeného státní zástupkyně doplňuje, že argumentace obviněného o porušení postupu zakotveného podle § 216 odst. 3 z. m. j. s. není založena na správném základě, neboť jak vyplývá z odstavce 1 § 216 z.

m. j. s., vztahuje se na postup příslušných orgánů České republiky činných v rámci předání osoby do jiného státu; takto upravený postup nutně nemusí korespondovat s procesní úpravou platnou pro příslušné orgány činné na území Polské republiky.

12. Státní zástupkyně vyslovuje rovněž názor, že v posuzovaném případě se nejedná ani o obviněným tvrzený případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť obviněný de facto rozporuje závěrečná skutková zjištění obou soudů. Připomíná, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. S poukazem na teoretická východiska stran případného zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, konstatuje, že soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů, když v návaznosti na řádně provedené dokazování zformoval průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje (k tomu odkazuje zejména na body 39. až 47. odůvodnění jeho rozsudku). V návaznosti na to pak státní zástupkyně uvádí, že právě tyto skutkové závěry soudu – nikoli vlastní představy obviněného o tom, jak se skutkový děj odehrál a jak je zapotřebí důkazy hodnotit – se také staly dostatečným podkladem pro tímto soudem vyslovený závěr o vině a pro užitou právní kvalifikaci. Současně dodává, že svým povinnostem dostál i odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho námitkami se vypořádal (zde odkazuje zejména na bod 32. jeho usnesení). Na závěr doplňuje, že pokud obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu s tím, že odvolací soud pochybil, pokud jeho odvolání zamítl, neboť v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, není možné se s jeho názorem ztotožnit. Nelze totiž dovodit (jak vyplývá z výše vyjádřeného), že skutková zjištění soudu prvního stupně určující pro naplnění znaků trestného činu by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, byla zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech; proto ani usnesení odvolacího soudu nemůže být vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.

13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupkyně dospívá k závěru, že dovolání obviněného zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá a zčásti je zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. S ohledem na to pak považuje žádost obviněného o přerušení výkonu rozhodnutí za bezpředmětnou.

14. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

16. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu.

18. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

19. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.

20. Tímto dovolacím důvodem je jednak obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

21. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

22. Dalším dovolacím důvodem, který obviněný v dovolání uplatňuje, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

23. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

24. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že část dovolací argumentace obviněného odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. To proto, jelikož jejím prostřednictvím obviněný fakticky brojí proti procesní použitelnosti všech ve věci provedených důkazů, a to v důsledku tvrzeného porušení zásady speciality podle § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. [tato námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě]. Jak ale Nejvyšší soud zjistil, v této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

25. Naopak zbývající námitky obviněného žádnému z jím uplatněných, ale ani jiných zákonných dovolacích důvodů, neodpovídají. Obviněný totiž jejich prostřednictvím především rozporuje způsob hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a správnost učiněných skutkových zjištění na jejich podkladě a následný postup odvolacího soudu, který jeho odvolání zamítl jako nedůvodné.

26. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu) uvádí Nejvyšší soud následující.

27. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že dovolací argumentace obviněného je, s výjimkou námitek o právních závěrech odvolacího soudu ohledně tvrzeného porušení zásady speciality podle § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s., opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 464 ve spojení s č. l. 471 až 474, 476 až 479) a zčásti se též jedná o argumentaci, kterou uplatnil již v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších instancí se danými námitkami obviněného řádně zabývaly a dostatečně ve svých rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů je neshledaly důvodnými.

28. Brojí-li tedy obviněný proti zamítnutí jeho návrhů na výslech svědků T. P., M. P., T. CH. a E. D. platí sice, že taková námitka je dostatečně konkrétní, avšak obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě nenaplňuje, neboť nesměřuje na nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů stran rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

29. Nejvyšší soud v tomto směru obecně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je tedy plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces, které je garantováno v článku 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované trestní věci nedošlo.

30. Jak tedy Nevyšší soud zjistil, o takový případ v trestní věci obviněného nejde, neboť za opomenuté tedy nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. Zjednodušeně řečeno, existenci tzv. opomenutých důkazů nelze shledat v případě nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v této trestní věci plně ztotožňuje s přezkumnými, byť obecnými, závěry odvolacího soudu (srov. bod 31. jeho usnesení), který neshledal v postupu soudu prvního stupně žádného pochybení a odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Uvedený postup považuje Nejvyšší soud za správný a především pak zákonný, neboť z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se tento soud uvedenými důkazními návrhy obviněného řádně zabýval a tyto zamítl jako nadbytečné. Současně také podrobně odůvodnil, jaké konkrétní důvody ho k tomuto postupu vedly (srov. body 33. až 36. rozsudku soudu prvního stupně). Nelze tedy konstatovat, že některý z důkazních návrhů obhajoby zůstal soudy nižších stupňů v rámci jejich rozhodovací činnosti jakkoliv opomenut. Z uvedených důvodů tedy nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě.

31. V další části dovolání obviněný vytýká soudu prvního stupně, že v odůvodnění svého rozsudku zkresluje výpovědi svědků a dovozuje z nich jiné skutečnosti, než z nich ve skutečnosti vyplývají, takže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním existuje rozpor. Konkrétně přitom rekapituluje části výpovědí svědků K. B., J. K., R. Z. a M. C., ale i R. L. staršího a R. L. mladšího a provádí jejich hodnocení, a to i ve vztahu ke způsobu jejich hodnocení soudem. Následně namítá svévolné hodnocení provedených důkazů ze strany soudů (srov. bod 7. tohoto usnesení). Je tedy zřejmé, že obviněný v této části své dovolací argumentace vyjadřuje svoji nespokojenost s důkazní situací a jejím vyhodnocením.

32. K takovým námitkám obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci obviněným tvrzeného rozporu (natož pak zjevného) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud také řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. body 38. až 48. rozsudku soudu prvního stupně). Přesvědčivě také vysvětlil zejména to, z jakých důvodů považoval výpovědi svědků L. za věrohodné a obhajobu obviněného a výpovědi některých svědků za nevěrohodné či rozporuplné.

33. Nejvyšší soud tedy shledal, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnil v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu.

34. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze, s poukazem na judikaturu Ústavního soudu, dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

35. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak dovolání obviněného neobsahuje žádnou argumentaci, kterou by bylo možné pod tento dovolací důvod podřadit. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze krátce připomíná, že mu jako dovolacímu soudu zásadně nepřísluší jakkoliv domýšlet, či dokonce dotvářet, dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).

36. Další dovolací námitky obviněného se týkají tvrzené existence závažných procesních vad, které měly podle jeho názoru za následek zkrácení jeho práv na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, a to v řízení o jeho předání z Polské republiky do České republiky, v jehož rámci nebyl dodržen zákonem stanovený postup (blíže srov. bod 6. tohoto usnesení). Uvedenou argumentací obviněný fakticky brojí proti procesní použitelnosti všech ve věci provedených důkazů, a to v důsledku tvrzeného porušení zásady speciality podle § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. Jakkoliv je tato námitka ve svém důsledku podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě, jedná se o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

37. Nejvyšší soud, a to zcela ve shodě se státní zástupkyní, poukazuje na skutečnost, že uvedenými námitkami se již oba soudy nižších stupňů řádně zabývaly. Soud prvního stupně se zcela konkrétně a detailně zabýval námitkami obviněného, které se týkaly otázky jeho předání z Polské republiky k trestnímu stíhání v projednávané věci, a to v bodech 53. až 63. svého rozsudku, když uzavřel, že v řízení byly splněny všechny zákonné podmínky pro projednání této trestní věci před soudem a nedošlo k porušení zásady speciality. Odvolací soud pak v rámci své přezkumné činnosti aproboval postup soudu prvního stupně a v části korigoval jeho právní názor, když zcela správně konstatoval, že v dané trestní věci je třeba aplikovat § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. [srov. body 35. až 41. jeho usnesení]. Nejvyšší soud v tomto ohledu nemá, co by oběma soudům mohl vytknout, neboť uvedenou argumentaci považuje ve svém souhrnu za správnou, logickou, řádně odůvodněnou, a především pak zákonnou. Z tohoto důvodu tedy lze odkázat (z důvodu procesní ekonomie) zejména na podrobné odůvodnění usnesení odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, neboť jak již bylo řečeno, oba soudy bezezbytku a přesvědčivě vypořádaly veškeré námitky, jež obviněný v rámci svého odvolání, stejně tak v hlavním líčení uplatnil. Nejvyšší soud proto v tomto ohledu považuje za účelné pouze zdůraznit následující skutečnosti.

38. Podle § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. nemůže být předaná osoba zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, ledaže v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení její osobní svobody. Jak správně uvedl odvolací soud, v návětí odst. 1 § 198 z. m. j. s. je formulováno hlavní pravidlo, které vyplývá ze zásady speciality. Na uvedené pravidlo však navazuje taxativní výčet výjimek z tohoto pravidla [srov. § 198 odst. 1 písm. a) až g) z. m. j. s.]. Soudy aplikovaná výjimka ze zásady speciality je právě uvedená okolnost v § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. – v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení osobní svobody předávané osoby. Za rozhodnou tedy považuje Nejvyšší soud skutečnost, že v rámci daného trestního stíhání nedošlo k omezení nebo zbavení osobní svobody obviněného. Z uvedeného důvodu se tedy trestní stíhání obviněného nemohlo konat v rozporu se zásadou speciality a mohlo tak být zákonným podkladem pro vydání rozsudku soudu prvního stupně.

39. Stejně tak nelze za důvodnou považovat námitku obviněného, že v řízení došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 216 odst. 3 věta první z. m. j. s. K této námitce Nejvyšší soud pouze stručně poznamenává, že ji považuje za zcela lichou, neboť z obviněným citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že upravuje „toliko“ postup českého soudu, který rozhoduje o žádosti jiného členského státu. V dané trestní věci se však jednalo o postup cizozemského orgánu, Krajského soudu v Bielsko-Biała, Polská republika, který rozhodoval o žádosti soudu prvního stupně na vyslovení dodatečného souhlasu s rozšířením předání obviněného. Za správný považuje Nejvyšší soud též právní názor obou nižších soudů, že jim v zásadě nepřísluší hodnotit procesní postup cizozemského orgánu, který vyslovil dodatečný souhlas s rozšířením předání i na projednávanou trestní věc. Za rozhodnou pro probíhající řízení lze přitom považovat toliko skutečnost, že uvedený dodatečný souhlas byl cizozemským soudem vysloven. Současně lze doplnit, že z předloženého trestního spisu vyplývá, že o konání veřejného zasedání Krajského soudu v Bielsko-Biała, Polská republika, byl vyrozuměn tehdejší obhájce obviněného, který se též k věci vyjádřil (srov. zejména č. l. 419 až 420). Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal existenci takových procesních vad, které by měly za následek zkrácení práv obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a ve svém důsledku by též mohly způsobit procesní nepoužitelnost všech ve věci provedených důkazů.

V. K návrhu na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí

40. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon napadeného rozhodnutí. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 věty první tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání, anebo nařídit pozastavení nakládání s věcmi, které propadly nebo byly zabrány na základě takového rozhodnutí. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

41. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného R. Č. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 3. 2024

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu