11 Tdo 1572/2011-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 17.
dubna 2012, dovolání obviněného L. Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 10 To 160/2011, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 138/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. Z. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 4 T 138/2010,
byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění
dopustil tím, že ne 13. 3. 2010 v 18.30 hodin na silnici I. třídy č. … v obci
S., okres Příbram, na křižovatce s ulicí V. N., jako řidič osobního motorového
vozidla zn. Škoda Octavia Combi, reg. zn. …, porušil ust. § 18 odst. 4 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tím, že v obci, kde je
povolená rychlost nejvýše 50 km/hod jel rychlostí nejméně 104 km/hod a způsobil
tak střet s motorovým vozidlem zn. Seat Leon, reg. zn. …, řidiče B. K., který
předtím vjel na silnici z vedlejší komunikace a v důsledku střetu spolujedoucí
z vozidla zn. Seat Leon M. K., utrpěla zranění spočívající ve zlomenině těla
dvanáctého a jedenáctého hrudního obratle s úlomkem zasahujícím do páteřního
kanálu, odřeniny na čele a odřeniny v dutině ústní. Za tento trestný čin byl
obviněný odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §§ 81 odst. 1, 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená VZP ČR Krajská pobočka pro
Středočeský kraj, Spádové územní pracoviště Příbram a poškozený B. K., bytem
S., P. S., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný
podal odvolání proti výrokům o vině i trestu, státní zástupce odvolání podal v
neprospěch obviněného a směřoval ho pouze proti výroku o trestu. Krajský soud v
Praze usnesením ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 10 To 160/2011 zamítl odvolání
státního zástupce i obviněného podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 10 To
160/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvedl v něm, že skutek,
za jehož spáchání je trestně stíhán, není trestným činem, nýbrž přestupkem,
neboť jeho spáchání nebylo bezprostřední příčinou těžkého ublížení na zdraví
poškozené M. K.. Namítl, že soud nesprávně vycházel z výpovědi svědka B. K.,
která je podle něj v rozporu s dalšími důkazy a že rozhodl při druhém
projednání věci zcela jinak než poprvé, aniž by prováděl nějaké dokazování. Tvrdí, že vznik těžkého ublížení na zdraví poškozené M. K. je v příčinné
souvislosti s jednáním svědka B. K., který řídil vozidlo, přijížděl do
křižovatky po vedlejší pozemní komunikaci, nerespektoval pokyn dopravní značky
„Stůj, dej přednost v jízdě“, ačkoliv výhledová vzdálenost z místa, kde měl
řidič B. K. náležitý rozhled mu umožňovala spatřit jedoucí vozidlo Škoda
Octavia řízené obviněným tak včas, že mu rychlost jím řízeného vozidla Seat
Leon, s nímž do předmětné křižovatky vjížděl, umožňovala přednost v jízdě
vozidlu Škoda Octavia řízenému obviněným dát. Obviněný vytýká soudu, že nevzal
v úvahu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 885/2010, kde je vysloven
názor, podle nějž za střet dvou vozidel v křižovatce hlavní pozemní komunikace
s vedlejší pozemní komunikací je zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky
jede z vedlejší pozemní komunikace. Ve smyslu tohoto usnesení je podle
obviněného za střet jím řízeného vozidla s vozidlem řízeným B. K. odpovědný
řidič B. K.. Porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích ze strany
řidiče B. K. je v přímé souvislosti s těžkým ublížením na zdraví, které utrpěla
poškozená M. K.. Podle něho to, že obviněný jako řidič vozidla přijíždějící do
křižovatky, v níž došlo k předmětné dopravní nehodě, jel rychlostí vyšší, než
byla v daném úseku jako nejvyšší povolená rychlost stanovena, je takové
porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, které je třeba posoudit
jen jako jednání, které mělo vliv na následky střetu jím řízeného vozidla s
vozidlem řízeným řidičem B. K.. Podle názoru obviněného míra vlivu nesprávné
jízdy řidičů obou střetnuvších se vozidel by pak měla být řešena v řízení
občanskoprávním o náhradě škody na zdraví. Obviněný dále namítá, že Okresní
soud v Příbrami jako soud prvního stupně po vrácení věci k novému projednání
nesprávně zhodnotil důkazy, které před vrácením věci provedl a nesprávně
rozhodl o zavinění předmětné dopravní nehody a Krajský soud v Praze pak po
novém odvolání obviněného již jen potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dle
obviněného nelze akceptovat závěr o jeho zavinění předmětné nehody tak, jak to
učinil po vrácení věci soud prvního stupně a tak, jak se s takovým jeho
rozhodnutím ztotožnil Krajský soud v Praze po odvolání. Obviněný tvrdí, že
vzhledem k tomu, že je prokázáno, že pravidla provozu na pozemních komunikacích
porušil i odsouzený, byla správná část výroku soudu prvního stupně v jeho
usnesení ze dne 25. 10.
2010, jímž bylo porušení pravidel na pozemních
komunikacích ze strany obviněného postoupeno Městskému úřadu v Sedlčanech k
přestupkovému řízení. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
usnesení ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 10 To 160/2011, zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení.
K dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní zástupce
působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve uvedl, že stejnou
argumentaci jako v dovolání obviněný uplatnil již v předešlé obhajobě a zejména
v řádném opravném prostředku, který byl v řízení před soudem druhého stupně
náležitě projednán. Zdůraznil, že z podnětu odvolání obviněného byla věc
důkladně přezkoumána, a to především se zaměřením na všechny rozhodující
námitky vyjádřené v dovolání, takže na závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí
lze bez dalšího plně odkázat. Dále uvedl, že ta část jeho argumentů, jež
směřuje proti způsobu dokazování a hodnocení provedených důkazů uplatněnému
dovolacímu důvodu (ani žádnému jinému ze zákonných důvodů dovolání) svou
povahou nevyhovuje. Jde o námitky skutkové, na něž trestní řád v katalogu
dovolacích důvodů nepamatuje a v tomto rozsahu bylo dovolání podáno z jiných
důvodů, než stanoví zákon. Státní zástupce obviněnému nepřisvědčuje ani z
věcného hlediska, pokud spekuluje o zavinění dopravní nehody popsané ve výroku
odsuzujícího rozsudku a míře odpovědnosti za její následky. Zásadně nesouhlasí
s absolutizujícím výkladem rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 885/2010. Poukazuje na znění právní věty citovaného judikátu, v němž se praví, že v
případech obdobných tomuto „… je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který
do křižovatky vjede z vedlejší silnice…“, přičemž právě výraz „zásadně“
znamená, že nejde o pravidlo absolutní. Tomu odpovídá další část úvah
vyjádřených v citovaném rozhodnutí, o nichž se obviněný nezmiňuje, kde však
Nejvyšší soud připouští správnost dalších svých rozhodnutí, v nichž řešil právě
odpovědnost řidičů hrubě překročivších povolenou rychlost jízdy: „Od uvedených
zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno … extrémní mírou
porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený
rychlostní limit …“ Soud druhého stupně správně konstatoval, že o právě takový
případ se jedná. Vyslovuje názor, že při této právní úvaze je třeba vycházet z
principu omezené (tj. nikoli absolutní, ale obezřetné) důvěry všech účastníků
silničního provozu v to, že ostatní účastníci budou přiměřeně zachovávat
alespoň elementární pravidla silničního provozu, mezi něž je třeba nepochybně
zařadit i povinnost nepřekračovat při průjezdu obcí povolenou rychlost jízdy. Více než dvojnásobné překročení povolené rychlosti, zjištěné v případě
obviněného, dle státního zástupce nepochybně vyhovuje pojmu „extrémní míra
porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený
rychlostní limit“. Míra spoluodpovědnosti řidiče druhého vozidla, který
obviněnému nedal přednost v jízdě, se na výsledku řízení odrazila relativně
velmi mírným trestním postihem obviněného. Státní zástupce nemá nejmenší
pochybnosti o tom, že obviněný naplnil svým jednáním znaky skutkové podstaty
přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku,
pročež řešení této dopravní nehody v rámci přestupkového řízení nebo řízení
občanskoprávního nepřipadá v úvahu.
Vzhledem ke shora uvedených zjištěním se
podle státního zástupce dovolání jeví jako zjevně neopodstatněné. V napadeném
rozhodnutí ani jemu předcházejícím řízení neshledal žádnou vadu, jež by
zakládala vadu napravitelnou cestou dovolání. Závěrem proto státní zástupce
navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o odmítnutí dovolání
rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro
případ jiného než navrhovaného rozhodnutí /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu/.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, bylo
podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu, v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jenom z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným
uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b tr.
řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že nepostačuje pouhé
formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l)
tr. řádu s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v
podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného
rozhodnutí.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr řádu.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že
předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu
prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to
jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS
760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v
případě, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje
extrémní rozpor, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a
podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Takový
rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z
důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková
zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla
učiněna, apod.
Námitky obviněného týkající se způsobu provedení dokazování a hodnocení
vykonaných důkazů, zejména svědeckých výpovědí svědků H. a P., svědka K.,
svědka B. K. a znaleckého posudku soudního znalce Ing. Petra Ptáčka, Ph.D,
vybočují z rámce oprávnění Nejvyššího soudu v dovolacím řízení přezkoumat,
zdali dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují.
Pod citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné ale
podřadit obviněným namítané nenaplnění subjektivní stránky přečinu podle § 147
odst. 1, 2 trestního zákoníku ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jednáním
obviněného a mezi vznikem těžkého ublížení na zdraví poškozené M. K. – tudíž v
této části bylo dovolání uplatněno relevantně. Rovněž právně relevantně je
uplatněna námitka obviněného, že se nedopustil přečinu, ale míra podílu jeho
zavinění na škodlivých následcích nehody by měla být řešena v řízení
občanskoprávním, popřípadě v řízení přestupkovém.
Za námitky, jež je možné považovat za uplatněné relevantně s označeným
dovolacím důvodem, lze pokládat výtky obviněného, že porušení důležité
povinnosti, porušení ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu
na pozemních komunikacích je na straně řidiče B. K., které je v příčinné
souvislosti s těžkým ublížením na zdraví jeho spolujezdkyně M. K.. Rovněž
námitka, že vzhledem k prokázání toho, že pravidla provozu na pozemních
komunikacích (§ 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb.) porušil i obviněný, byla
správná ta část výroku soudu prvního stupně v jeho rozhodnutí ze dne 25. 10.
2010, jímž bylo porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích ze strany
obviněného postoupeno Městskému úřadu v Sedlčanech jako přestupek, má hmotně-
právní povahu, pročež i s ohledem na ni Nejvyšší soud dále zkoumal
opodstatněnost podaného dovolání.
Nejprve je vhodné v obecné rovině uvést, že přečin ublížení na zdraví podle §
147 odst. 1, 2 trestního zákoníku spáchá ten, kdo z nedbalosti způsobí těžkou
újmu na zdraví proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho
zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Vzhledem k tomu, že se obviněný dopustil přečinu v souvislosti řízením
motorového vozidla na pozemních komunikacích, je uvedeným zákonem, z něhož mu
povinnosti řidiče vyplývají, zákon č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, při zjišťování zavinění je nutno vycházet z dopravních předpisů a
zkoumat, zda jejich porušení bylo v příčinné souvislosti s nehodou.
Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění znaků skutkové podstaty
předmětného trestného činu vyžaduje nedbalost (vědomá či nevědomá). Podle § 16
trestního zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů se spoléhal, že takové
porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo nevěděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým
osobním poměrům vědět měl a mohl.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že – jak je zřejmé z rozhodných
skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a popsaných zejména v rozsudku
soud prvního stupně, obviněný v obci, kde je povolená rychlost nejvýše 50
km/hod jel rychlostí nejméně 104 km/hod a způsobil tak střet s motorovým
vozidlem řidiče B. K., který předtím vjel na silnici z vedlejší komunikace. Ze
skutkových zjištění dále vyplývá (viz č. l. 5 rozsudku Okresního soudu v
Příbrami ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 4 T 138/2010), že pokud by jel obviněný
nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/hod, poškozený B. K. by stačil vjet do
křižovatky a zařadit se do svého pruhu před něj, aniž by obviněný musel brzdit,
neboť automobil zn. Seat Leon by rychlostí 50 km/h docílil cca 6,8 s po
rozjezdu a v této době by mezi automobily (jedoucími shodnou rychlostí 50 km/h)
byl odstup cca 55 m, přičemž bezpečný odstup je nejméně 25 m. Z uvedených
skutkových závěrů dále vyplývá, že poškozený B. K. nedal přednost v jízdě
vozidlu jedoucímu po hlavní silnici, které řídil obviněný, čímž porušil § 22
odst. 1 zák. č. 361/2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů, protože mohl před rozjezdem do hlavní silnice pozorovat
vozidlo zn. Škoda Octavia, ale s ohledem na noční dobu bylo pro něho velmi
obtížné odhadnout jeho rychlost. Pokud by obviněný jel zákonem předepsanou
rychlostí (§ 18 odst. 4 zákona o silničním provozu), nebyl by přinucen k prudké
a náhlé změně směru a rychlosti jízdy a ke střetu by vůbec nedošlo.
Podle judikatury Nejvyššího soudu, zejména podle usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (Sbírka soudních rozhodnutí a
stanovisek ve věcech trestních, č. 45/2005), a dalších (usnesení ze dne 4. 2.
2009 sp.zn. 7 Tdo 38/2009, usnesení ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo
214/2010), jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v
jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a
případně další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po
vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně
překračující maximálně povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do
křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal
přednost v jízdě, pak není vyloučena odpovědnost nebo spoluodpovědnost na
případné kolizi. Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti motorového
vozidla v obci (např. o více než 70 %) je porušením důležité povinnosti uložené
řidiči motorového vozidla právními předpisy (§ 18 odst. 4 zák. č. 361/2000Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů), protože takové porušení má zpravidla za následek velmi
reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví.
V projednávané trestní věci se jedná o případ, na který dopadá citované
usnesení Nejvyššího soudu v plném rozsahu. Soudy obou stupňů, se na základě
učiněných skutkových zjištění okolnostmi, za kterých došlo v důsledku porušení
shora uvedených povinností obviněným ke vzniklému následku, pečlivě zabývaly a
ve svých rozhodnutích se dostatečně se všemi důležitými skutečnostmi vypořádaly
a na obhajobu obviněného přiléhavě reagovaly. Právě porušení výše zmíněných a
citovaných povinností stanovených pravidly silničního provozu obviněným (§ 18
odst. 4 zák. č. 361/2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), je nutné považovat za porušení
důležité povinnosti plynoucí ze zákona ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1, 2
tr. zák. Za takové nutno kvalifikovat výrazné překročení nejvyšší povolené
rychlosti motorového vozidla v obci (v daném případě o více než 100%).
Vzhledem k tomu, že obviněný kromě uvedeného též namítal, že jeho
jednání nebylo v příčinné souvislosti se vzniklým následkem, považuje Nejvyšší
soud za vhodné obecně k příčinné souvislosti zdůraznit, že tato musí být dána
mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem). Příčinný
vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv.
objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi
protiprávním jednáním pachatele a působeným relevantním trestněprávním
následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za
předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut
jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle § 147 tr. zák. spáchaných v
souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více
příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek
nenastal. Určitá skutečná okolnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto,
že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami. To znamená, že
příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje,
jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke
vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou
skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975
Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě
něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož
by následek nebyl nastal, je důležité, aby konkrétní činnost (jednání)
pachatele, byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Zavinění
z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně
poškozeného (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.). Tyto závěry lze plně
vztáhnout i na posuzovaný případ.
Se zřetelem k důvodům rozvedeným v předchozích odstavcích dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně není založeno na
dovolatelem vytýkaných pochybeních. Proto mu nepřisvědčil v názoru, že v
důsledku nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně
právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu bylo nutné jednání obviněného posoudit nikoli jako trestný
čin podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, nýbrž jako přestupek. Za těchto
okolností je pak zřejmé i to, že nepřichází v úvahu posouzení této věci jen v
rámci občanskoprávního řízení.
Vzhledem k tomu, že předmětné dovolání nebylo v jeho relevantně uplatněné části
shledáno jakkoli opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 256r odst. 1 písm. a)
tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný
prostředek přípustný (§265n tr.
řádu).
V Brně dne 17. dubna 2012
Předseda senátu: