11 Tdo 159/2016-34
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2016
dovolání podané nejvyšším státním zástupcem ve prospěch i v neprospěch
obviněného P. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015,
sp. zn. 5 To 259/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 160/2012 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 5 To 259/2015, v
části, kterou bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 4 proti zprošťujícímu výroku rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 4 T 160/2012,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 4 T
160/2012, ve výroku, kterým byl obviněný P. B. zproštěn obžaloby.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 4 T
160/2012, byl P. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, za který byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen
do věznice s ostrahou. Dalším výrokem byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn
obžaloby pro jednání, v němž byl spatřován zvlášť závažný zločin podle § 283
odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že
1. v blíže nezjištěné době, nejméně v období od měsíce dubna roku 2011
do 18. 6. 2011, v P., ul. Ch., v přízemním bytě nacházejícím se v domě č. ...,
užívaném T. D., na kuchyňské lince za pomoci léčebného přípravku Panadol Grip a
dalších blíže nezjištěných léčebných přípravků a za pomoci laboratorních
pomůcek patřících T. D. opakovaně vyráběl drogu pervitin, kterou následně
distribuoval v dosud nezjištěném počtu případů a v nezjištěném množství dalším
osobám, nejméně však
v přesně nezjištěné době, v období od měsíce dubna roku 2011 do 7. 7. 2011,
zejména v P., ul. Ch., v domě č. ..., v místě svého tehdejšího bydliště, dále v
P, R. s. a na dále blíže nezjištěných místech na území P., poskytoval denně
zdarma tehdy „Konvalince“ *), drogu metamfetamin (pervitin) v množství
jednotlivé dávky přibližně 0,5 gramu, kdy za uvedenou dobu této poskytl celkově
nejméně 37 gramů metamfetaminu (pervitinu),
přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy
o psychotropních látkách,
2. dále v přesně nezjištěné době, v období od měsíce dubna roku 2011 do
7. 7. 2011, zejména v P., v parku nacházejícím se v blízkosti kostela sv.
Apolináře, a na dále blíže nezjištěných místech na území P. poskytl zdarma
tehdy „Konvalince“ *), nejméně ve třech případech látku Methadon v blíže
nezjištěném množství,
přičemž Methadon je uveden v příloze č. 1 k zákonu č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách, jako omamná látka zařazená do seznamu I podle Jednotné
úmluvy o omamných látkách,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 24 T 53/2009, který nabyl právní moci dne
4. 11. 2010, byl odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl
zařazen do věznice s ostrahou.
Jednání, pro které byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn
obžaloby, mělo spočívat v tom, že
v přesně nezjištěné době, v období od měsíce dubna 2011 do měsíce července roku
2011, zejména v P., ul. K. K., a na dále blíže nezjištěných místech na území
P., poskytl zdarma M. S., nejméně ve třech případech drogu metamfetamin
(pervitin), a to v blíže nezjištěném množství,
v přesně nezjištěné době, v průběhu měsíce května roku 2011, v P., ul. Ch., v
domě č. ..., v místě svého tehdejšího bydliště, poskytl zdarma M. Z., nejméně v
jednom případě drogu metamfetamin (pervitin), a to v blíže nezjištěném
množství,
v přesně nezjištěné době, v průběhu jednoho týdne na začátku měsíce června roku
2011, v P., ul. Ch., v domě č. ..., v místě svého tehdejšího bydliště, poskytl
zdarma J. T., nejméně v pěti případech drogu metamfetamin (pervitin), a to vždy
v množství jednotlivé dávky 0,2 gramu,
přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy
o psychotropních látkách,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 24 T 53/2009, který nabyl právní moci dne
4. 11. 2010, byl odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl
zařazen do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný a státní zástupkyně v jeho
neprospěch odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 2015,
sp. zn. 5 To 259/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce
dovolání ve prospěch i v neprospěch obviněného, a to z důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opraveného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr.
ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu svého dovolání nejvyšší státní zástupce uvedl, že důvodem
odvolání státní zástupkyně byl nesouhlas s procesním postupem nalézacího soudu,
který namísto pouhého vypuštění části důkazně neprokázaného jednání z popisu
skutku, jímž jinak obviněného uznal vinným, rozhodl o této části jednání
samostatným výrokem, jímž obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil
obžaloby. Státní zástupkyně namítala, že pokud obviněný ve stejném časovém
úseku drogu vyráběl a zároveň ji i distribuoval, je namístě jeho jednání
posoudit jako jeden skutek, nikoli jako několik dílčích útoků pokračujícího
trestného činu ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. Pokud při rozhodování soudu bylo
v závislosti na vývoji důkazní situace třeba skutek redukovat v počtu
distribuovaných dávek a výčtu konečných uživatelů, jimž měl obviněný drogu
dodávat, měl být vymezen v užším rozsahu, aniž by se rozhodovalo zprošťujícím
výrokem, jak je tomu v případě dílčího skutku ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř.
Nalézací soud svým rozsudkem v podstatě navodil situaci, kdy obviněného uznal
žalovaným skutkem vinným a zároveň jej pro stejný skutek obžaloby zprostil,
namísto toho, aby neprokázané jednání z popisu skutku pouze vypustil. Tento
svůj názor pak státní zástupkyně podpořila odkazem na četnou a zároveň i
aktuální judikaturu Nejvyššího soudu k této problematice.
K argumentaci státní zástupkyně se však odvolací soud vyslovil pouze
tak, že tyto námitky nepřijímá, „neboť výroba a distribuce drogy způsobem, jak
byla obviněným spáchána, nemá charakter trvajícího trestného činu, ale
trestného činu pokračujícího“. S tímto právním závěrem odvolacího soudu se
dovolatel neztotožňuje. Poukazuje na to, že Nejvyšší soud se již ve svých
rozhodnutích zaobíral problematikou, zda jednání pachatelů drogové trestné
činnosti, páchané formou opakované distribuce či formou opakované výroby a na
ní navazující distribuce, je pokračováním v trestném činu podle § 116 tr.
zákoníku, o jehož všech dílčích skutcích je třeba rozhodnout, či zda se nejedná
o pokračování trestného činu a všechna jednání tvoří jeden skutek, popřípadě
zda se nejedná o trestný čin trvající, přičemž jakékoliv pravomocné rozhodnutí
o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f)
tr. ř. (např. rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1470/2006, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp.
zn. 6 Tdo 894/2012 a sp. zn. 11 Tdo 19/2015). Právě v posledně uvedeném
rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přitom výslovně zdůrazněno, že jednání v jehož
rámci pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní
látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu
odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je
třeba považovat za jediný skutek, nikoliv však za pokračování v trestném činu
podle § 116 tr. zákoníku.
Dovolatel dále připomněl, že skutek ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr.
ř., pro který nelze vést opakovaně trestní stíhání, není v obecné rovině
zákonem definován. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, jsou všechny
projevy vůle pachatele navenek, jež jsou příčinou následku relevantního z
hlediska trestního práva, pokud jsou kryty zaviněním. Podstatu skutku tedy
tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím
byl způsoben. Okamžik, který dělí jednání pachatele na různé skutky, je právě
trestněprávně relevantní následek, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit.
Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný
následek kauzální. Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k
takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden
skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více
následků významných pro trestní právo hmotné, pokud každý z těchto následků byl
způsoben alespoň z části týmž jednáním, rovněž významným z hlediska trestního
práva hmotného. Pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku se rozumí
takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují,
byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny
stejným, nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a
souvislostí v předmětu útoku.
V posuzovaném případě bylo podle dovolatele obviněnému obžalobou státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2012,
sp. zn. 1 ZT 163/2012, kladeno za vinu, že v období nejméně od dubna 2011 do
18. 6. 2011 opakovaně vyráběl drogu pervitin, kterou následně distribuoval v
nezjištěném počtu případů a v nezjištěném množství dalším osobám, nejméně však
zdarma pervitin poskytl v období od měsíce dubna 2011 do 7. 7. 2011 denně tehdy
„Konvalince“ *), v období od měsíce dubna 2011 do měsíce července 2011 nejméně
ve třech případech M. S., v průběhu května 2011 nejméně v jednom případě M. Z.
a v období jednoho týdne počátkem června 2011 nejméně v pěti případech J. T.
Tím měl naplnit alternativní znaky (vyrobil a jinak jinému opatřil) trestného
činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a
s jedy podle § 283 tr. zákoníku.
Takto vymezené jednání podle dovolatele nelze dělit na samostatné
skutky ani jednotlivé dílčí útoky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., neboť
obviněný měl pervitin opakovaně vyrábět v období, které se prakticky překrývá s
obdobím, v němž měl pervitin opakovaně zdarma poskytovat jiným osobám. V rámci
vymezeného období v jednání obviněného nelze dovodit žádné dělící momenty,
které by umožnily dospět k závěru, že se jednalo o oddělitelné dílčí útoky
pokračujícího trestného činu. V obžalobě popsané jednání, jehož se obviněný měl
dopouštět jak výrobou, tak následnou distribucí jednotlivým odběratelům, se
naopak časově prolínalo, překrývalo se a nerozpadalo se do časově izolovaných
úseků, které by byly propojeny jednotným záměrem a dalšími okolnostmi
předpokládanými v § 116 tr. zákoníku.
Pokud Obvodní soud pro Prahu 4 na základě provedeného dokazování
uzavřel, že obviněnému byla vedle opakované výroby pervitinu prokázána jeho
distribuce pouze ve vztahu k tehdy „Konvalince“ *) a nikoli i k dalším v
obžalobě uvedeným odběratelům, měl podle nejvyššího státního zástupce v
rozsudku ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 4 T 160/2012, takovou neprokázanou část
jednání pouze tzv. vypustit z výroku o vině, aniž by o něm rozhodl zprošťujícím
výrokem. Nejednalo se totiž o samostatné skutky ani o dílčí útoky pokračujícího
trestného činu, ale pouze o část jediného celistvého jednání obviněného. Takový
názor ovšem obvodní soud neaplikoval, přičemž zmíněné pochybení nebylo
napraveno ani postupem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, který měl
z podnětu odvolání podaného státní zástupkyní vadný zprošťující výrok soudu
prvého stupně pouze zrušit, aniž by bylo třeba v rozsahu tohoto zrušení činit
jiné rozhodnutí. Současně, když v nyní projednávané věci Městský soud v Praze
dospěl k jiným právním závěrům ohledně vymezení skutku v případech drogové
trestné činnosti, oproti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nepředložil
relevantní konkurující právní argumentaci, resp. nepředložil právní argumentaci
vůbec žádnou.
Odvolací soud podle dovolatele zamítnutím odvolání státní zástupkyně
proti nesprávnému zprošťujícímu výroku i odvolání obviněného proti výroku o
vině a trestu nastolil stav, který je z širšího hlediska v rozporu s ústavně
zaručeným právem obviněného nebýt stíhán pro totéž jednání dvakrát (zásada ne
bis in idem). V důsledku jeho rozhodnutí tak vedle sebe nyní existuje jak
zprošťující, tak i odsuzující výrok ohledně téhož činu, přičemž oba tyto výroky
jsou v právní moci. Dovolání je tak zaměřeno i ve prospěch obviněného, neboť
existence dvou protichůdných výroků ohledně jediného skutku je z hlediska
právní jistoty na újmu právního postavení obviněného. Uvedené pochybení má
podle dovolatele po právní stránce zásadní význam, neboť i přes předchozí
rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci téhož soudu (rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 11 Tdo 19/2015) není daná otázka tímto soudem rozhodována
správně.
Třebaže vytýkaného pochybení se dopustil již soud prvého stupně, měl
podle dovolatele právě Městský soud v Praze tuto vadu odstranit, neboť k tomu
měl na podkladě odvolání státní zástupkyně vytvořeny náležité procesní
předpoklady.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 5 To
259/2015, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný do doby rozhodnutí
Nejvyššího soudu nevyjádřil, pouze sdělil, že souhlasí s jeho projednáním v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že
dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a),
b), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze
učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d
odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze
dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení
pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o
dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy
v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska
hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným
skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém
rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto
směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se
pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných
právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost
může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že
buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní
předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může
rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v
žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští jako důvod
dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém
zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i
v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale
ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě
alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo
zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího
soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání
podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené
trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod
dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto
obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256
tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že
jej odvolací soud neshledal důvodným.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé
alternativě, tedy ve spojení s výše citovaným dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je toho názoru, že oba citované dovolací
důvody byly naplněny a současně napadené rozhodnutí vykazuje dovolatelem
namítanou vadu.
Dovolatel správně odkázal na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména na
usnesení ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, v němž se mimo jiné uvádí:
„Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem nemá výhrad vůči právnímu názoru
odvolacího soudu, podle něhož posuzované jednání obviněného ve vztahu k
distribuci drogy jednotlivým odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující
trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, tedy že za soudy zjištěných okolností
prodej drogy jednotlivým konzumentům nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího
trestného činu vymezené osobami konkrétních odběratelů omamných a
psychotropních látek, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj.
odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale že taková jednání tvoří z hlediska
trestního práva hmotného jeden skutek. (…) Odvolací soud v této souvislosti
přiléhavě poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který se danou problematikou
zabýval kupř. v rozhodnutích sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008,
sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (č. 75/2013 Sb. rozh. tr.) a zejména pak ve věci sp. zn.
7 Tdo 1480/2006 (rozhodnutí pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.). Uváděná rozhodnutí v
takových případech shodně pokládají jednání pachatele, který distribuuje nebo
vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je
specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své
potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, jako jediný skutek, nikoli však jako
pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku.“.
Ve svém usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, pak Nejvyšší soud
uvedl, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku „lze spáchat více
různými způsoby, a to jak výrobou, dovozem, vývozem, průvozem, nabídnutím,
zprostředkováním, prodejem, jiným opatřením jiné osobě či přechováním pro jinou
osobu. V konkrétním případě se tak může jednat o situaci, kdy pachatel vyrobí
např. určité množství pervitinu, které následně rozprodává více lidem, a v
mezidobí jej pro tyto osoby přechovává. Právě z tohoto důvodu bylo judikaturou
vysvětleno, že výroba tohoto určitého množství je jednotícím prvkem, díky
kterému nelze např. v prodeji různým osobám či v tom, že k prodeji docházelo s
časovým odstupem, spatřovat důvod pro rozdělení jednání do jednotlivých skutků.
Z logiky věci se však podává, že stejným jednotícím prvkem může být také
přechovávání určitého množství pro jinou osobu či např. opatření určitého
množství drogy najednou, které pachatel následně rozprodává po částech.“.
O takový citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo v posuzované
věci. Při srovnání období, kdy obviněný drogu vyráběl, a kdy ji předával, resp.
podle obžaloby měl předávat dalším osobám, je patrné, že takto vymezené jednání
tvořilo z hlediska hmotného práva jeden (trvající) skutek, nikoli snad útoky
pokračujícího trestného činu. Stejně jako ve věci sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, i v
nyní projednávané věci prakticky absentuje v tomto směru odůvodnění odvolacího
rozhodnutí Městského soudu v Praze, tedy i vypořádání se s relevantní
judikaturou. Pro stručnost tedy Nejvyšší soud na citovanou judikaturu odkazuje.
S ohledem na možnou existenci překážky věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1
písm. f) tr. ř. ohledně části jednání, pro kterou byl obviněný uznán vinným, a
z toho vyplývajícího možného porušení zásady ne bis in idem tak Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1,2 tr. ř. částečně
zrušil, a to v rozsahu potvrzení zprošťujícího výroku soudu prvního stupně, a
současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu tohoto zprošťujícího
výroku. Zachování stávajícího vadného právního stavu by znamenalo újmu
postavení obviněného v hypotetickém případě, pokud by v budoucnu vyšlo najevo,
že např. ve stejném období distribuoval omamné a psychotropní látky dalším
osobám. Tento vadný právní stav by totiž umožňoval zacházení s posuzovaným
skutkem, jako by šlo o pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, a
postup podle § 45 tr. zákoníku.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž další rozhodnutí na
zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Po zrušení označených částí citovaných rozhodnutí nebylo třeba činit ve věci
další rozhodnutí. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v
neveřejném zasedání, neboť s tím nejvyšší státní zástupce i obviněný vyslovili
souhlas.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.