11 Tdo 184/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2022 o dovolání obviněných 1. V. T. P., nar. XY v XY, Vietnamská socialistická republika, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, v ČR bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební Věznici Praha-Pankrác, a 2. C. T. X., nar. XY v XY, Vietnamská socialistická republika, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, v ČR bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 15 To 53/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 13/2020, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných V. T. P. a C. T. X. odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 49 T 13/2020, byl obviněný V. T. P. za jednání popsané pod bodem 1) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a za jednání popsané pod bodem 3) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný C. T. X. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným jednáním popsaným pod bodem 1), právně kvalifikovaným jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

2. Za toto jednání, jakož i za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl obviněný V. T. P. uznán vinným jednak trestním příkazem Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 14 T 19/2020, který nabyl právní moci dne 11. 8. 2020, a dále rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 14 T 42/2020, který nabyl právní moci dne 12. 8. 2020, byl jmenovaný obviněný odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestech vyslovené trestním příkazem Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 14 T 19/2020, který nabyl právní moci dne 11. 8. 2020, a rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 14 T 42/2020, který nabyl právní moci dne 12. 8. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný C. T. X. pak byl dotčeným rozsudkem soudu prvního stupně za výše uvedené jednání odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen rovněž trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let. Dále bylo rozhodnuto podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný V. T. P. a C. T. X., stejně jako státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvoláními, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 15 To 53/2021, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.

4. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obvinění V. T. P. a C. T. X. předmětné trestné činnosti dopustili společně se spoluobviněným D. T. N., a to tím, že:

1) obvinění N. D. T., P. V. T. a T. X. C. v blíže nezjištěné době nejpozději dne 2. 4. 2020, za účelem získání finančního prospěchu, si obviněný N. D. T. dosud nezjištěným způsobem za účelem dalšího prodeje opatřil nejméně 988,64 g směsi obsahující psychotropní látku metamfetamin s obsahem účinné látky 726,99 g metamfetaminu báze, a tento metamfetamin následně po předchozí dohodě předal dne 2. 4. 2020 kolem 17:45 hodin na odpočívadle pro nákladní kamionovou přepravu na silnici I/8, v katastru obce XY v okrese Teplice, obviněným P. V. T. a T. X. C., kteří jej následně převáželi v osobním motorovém vozidle tovární značky XY, registrační značky XY, když cestou byli téhož dne v 18:20 hodin na území hlavního města XY v prostorách benzinové čerpací stanice MOL v ulici XY směrem do centra, kontrolováni hlídkou Policie České republiky, přičemž ve vozidle, které řídil obviněný P. V. T. a obviněný T. X. C. seděl na místě spolujezdce, se pod koberečkem za sedadlem spolujezdce nacházelo v plastovém sáčku celkem 988,64 g směsi obsahující psychotropní látku metamfetamin s obsahem účinné látky 726,99 g metamfetaminu báze, a obvinění takto jednali s vědomím, že se jedná o psychotropní látku a nakládání s takovými látkami je nezákonné, a ačkoliv neměli jakékoli zákonné oprávnění k nakládání s těmito látkami, přičemž metamfetamin je jako psychotropní látka uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a dále je zařazen do Seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.),

3) obviněný P. V. T. dne 2. 4. 2020 nejméně v době kolem 18:20 hodin, v XY, ulici XY směrem do centra, řídil motorové vozidlo tovární značky BMW XY, registrační značky XY, ve kterém byl následně v prostorách benzinové čerpací stanice MOL v ulici XY v XY kontrolován hlídkou Policie České republiky, když při této kontrole se záměrem zakrýt svoji pravou totožnost nejprve policistům uvedl, že nemá žádné doklady totožnosti a následně předložil okopírované doklady a originál osvědčení o získání profesní kvalifikace Ministerstva školství, tělovýchovy a cestovního ruchu znějící na jméno M. V. D., nar. XY, neboť si byl vědom, že mu byl uložen zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to příkazem Magistrátu Hlavního města Prahy spisové značky SMHMP 1114497/2019/PeV, číslo jednací MHMP 1167958/2019/PeV, ze dne 17. 6. 2019, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2019, na dobu 16 měsíců, příkazem Městského úřadu Černošice spisové značky S-MUCE 29552/2019 OP/FiDa, číslo jednací MUCE 29892/2019 OP/FiDa, ze dne 9. 5. 2019, který nabyl právní moci dne 29. 5. 2019, na dobu 12 měsíců a dále příkazem Městského úřadu Černošice spisové značky S-MUCE 27224/2019/OP/No, číslo jednací MUCE 32359/2019/OP/No, ze dne 20. 5. 2019, který nabyl právní moci dne 11. 6. 2019, na dobu 12 měsíců.

II. Jednotlivá dovolání a vyjádření k nim

5. Obviněný V. T. P. podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání, kterým napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a to v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Napadené rozhodnutí přitom podle obviněného spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení skutku.

6. Obviněný úvodem zdůrazňuje, že jeho dovolací námitky směřují pouze proti skutku popsanému pod bodem 1) výrokové části rozsudku krajského soudu. Konkrétně pak namítá nepřípustnost důkazů, jež byly získány prohlídkou jím řízeného motorového vozidla ze dne 2. 4. 2020, jelikož nebyly naplněny striktně vymezené důvody pro provedení této prohlídky podle § 42 odst. 1 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o policii). Dle obviněného totiž oba policisté, kteří vozidlo zastavili, shodně v pozicích svědků vypověděli, že důvodem pro jeho zastavení byla rychlá jízda vozidla, když sami nepátrali po osobách či věcech, přičemž neměli ani žádné podezření, že by se ve vozidle měl nacházet pachatel úmyslného trestného činu nebo věci z takového činu pocházející. Jejich podezření se tedy podle obviněného redukovalo pouze na spáchání přestupku v podobě překročení nejvyšší povolené rychlosti. Gramatickým a logickým výkladem ustanovení § 42 odst. 1 zákona o policii lze podle obviněného dospět k jedinému závěru, a to že předpokladem pro jeho aplikaci je důvodné podezření policisty, že se v zastavovaném dopravním prostředku nachází pachatel úmyslného trestného činu nebo věci z takového činu pocházející, přičemž takovéto podezření musí mít ještě před zastavením vozidla v úmyslu jej prohlédnout. Obviněný má tedy za to, že k prohlídce motorového vozidla mohlo v jeho případě dojít jedině v režimu trestního řádu, a to za podmínky neodkladnosti popsané v § 83a odst. 2 tr. řádu, pročež si měl policejní orgán dodatečně, a to bezodkladně, obstarat příkaz k takové prohlídce. Podle obviněného se navíc o neodkladný úkon jednat nemohlo, jelikož jím řízené vozidlo bylo sledováno v rámci úkonů podle § 158d tr. řádu, přičemž byla zachycena též telefonická komunikace další osoby jedoucí v daném vozidle. Policisté tedy jednoznačně disponovali takovými poznatky ze své činnosti, které vylučovaly provedení prohlídky vozidla bez potřebného či bez dodatečně obstaraného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků.

7. Obviněný k nezákonnosti úkonů spojených s prohlídkou vozidla dále namítá i to, že dne 2. 4. 2020 bylo v době od 21:15 hodin do 23:55 hodin provedeno po prohlídce vozidla ohledání místa činu, při kterém byly zajištěny jako stopy pytlíky s drogou o váze 1.003 g a 19 g, načež byl až dne 3. 4. 2020 v 01:26 hodin policejním orgánem podle § 78 odst. 1 tr. řádu vyzván k vydání právě těchto věcí, které však byly již několik hodin mimo jeho dispozici a nacházely se v rukách policie. Obviněný se v daném okamžiku již nacházel v režimu zadržení, přičemž u něho byla provedena prohlídka, která však o těchto věcech nehovoří. Podle svého mínění tedy nemohl vydat něco, čím již nedisponoval. Obviněný se tak s ohledem na výše uvedené domnívá, že věci nacházející se ve vozidle byly získány do moci policie nezákonně, přičemž tuto nezákonnost neodstranila ani pozdější výzva k vydání těchto věcí, jež byla vůči jeho osobě učiněna.

8. Faktickou nepoužitelnost shora popsaných procesních úkonů podtrhuje podle obviněného i neúčast tlumočníka při jeho zadržení, při prohlídce vozidla, jakož i při výzvě k vydání věcí. Obviněný totiž nebyl na místě dotázán žádným orgánem činným v trestním řízení na svou znalost českého jazyka a případné potřeby tlumočníka. Až následně při svém prvním výslechu realizovaném po sdělení obvinění dne 3. 4. 2020 uvedl, že český jazyk neovládá slovem ani písmem, přičemž jeho výslovné prohlášení o možnosti komunikace v českém jazyce není v žádné listině pořízené před tímto jeho výslechem zachyceno. Jeho neznalost českého jazyka přitom potvrzuje i skutečnost, že rovněž svědek F. V., který provedl prohlídku vozidla, před soudem uvedl, že se obviněný snažil lámanou češtinou odpovídat na dotazy policejní hlídky. Tvrzení druhého ze členů policejní hlídky, že s obviněným hovořil česky, pak sám obviněný popřel. Taktéž z tohoto důvodu tedy obviněný pokládá veškeré úkony proběhlé po zastavení jím řízeného vozidla policejní hlídkou za nezákonné a tudíž procesně nepoužitelné.

9. Zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů pak obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím zcela nedůvodně a jednostranně uvěřil výpovědi spoluobviněného D. T. N., na jejímž základě poté budoval své skutkové závěry. Obviněný naopak považuje výpověď spoluobviněného N. D. T. za nedůvěryhodnou, a to v důsledku jeho tvrzení o domluvené platbě v eurech, když při zadržení u sebe dovolatel ani spoluobviněný C. T. X. žádnou finanční hotovost evropské měny neměli.

Podle dovolatele je krajně nepravděpodobné, že by se tento prodejce spokojil pouze s ústním tvrzením, že obdrží peněžní ekvivalent a minimálně si nenechal peníze od kupců ukázat. Navíc by to znamenalo, že od samého počátku byli on sám, stejně jako spoluobviněný C. T. X. rozhodnuti prodejce podvést. Podle obviněného se přitom nabízí i jiné vysvětlení spočívající v tom, že spoluobviněný N. D. T. peníze převzal, avšak před svým dodavatelem, jehož jméno v průběhu trestního řízení neuvedl, chtěl jejich převzetí skrýt, přičemž nalézací soud se touto variantou dostatečně nezabývala, když dovolatel nesouhlasí s tím, že by šlo s ohledem na uplynulý čas od skutku o bezvýznamnou disproporci ve výpovědi tohoto spoluobviněného.

10. Z provedeného dokazování podle obviněného dále vyplývá, že se zachycené telefonické komunikace stran prodeje neúčastnil, dokonce není ani zmíněn v žádném zachyceném hovoru či krátké textové zprávě. Rovněž záznam o sledování nevykazuje podle dovolatele jeho podíl na předání drogy. I přes tuto skutečnost však nalézací soud v tzv. skutkové větě ustálil skutkový děj do podoby, že obviněný N. D. T. předal metamfetamin osobě dovolatele a spoluobviněnému C. T. X., což je navíc podpořeno i úvahou tohoto soudu, podle které si dovolatel se spoluobviněným C.

T. X. přinesli drogu do auta sami. Tato úvaha je však podle dovolatele zcela vadná, neboť žádný předmět do vozidla později zadrženého policejní hlídkou rozhodně nevnesl. Navíc předmět zajištěný při prohlídce vozidla neodpovídá barvou a tvarem zjištěním učiněným při sledování osob a zachyceným záznamům, včetně protokolu o tomto úkonu. Na tomto předmětu nebyly zajištěny žádné stopy obviněného, pročež lze zcela jistě vyloučit, že by s ním manipuloval. Ve vozidle nebyly nalezeny ani žádné rukavice, které by snad mohly vysvětlit absenci jeho stop na tomto předmětu.

Stejně tak dovolatel nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, že policejní hlídce tajil cosi, co jim nebylo zřejmé, v důsledku čehož přistoupili k prohlídce vozidla, když oba soudy mají jednoznačně za to, že jim obviněný tajil skutečnost, že se ve vozidle nacházejí drogy. Soud se však vůbec nezabýval tím, že obviněný nejspíše tajil to, že má opakovaně vyslovený zákaz řízení motorových vozidel, přičemž byl zastaven ve vozidle jako jeho řidič. Soudy tak opět vyšly pouze z jedné varianty možného průběhu skutkového děje, aniž by neuvažovaly o variantách jiných, pro obviněného příznivějších.

I tyto skutečnosti tak podle obviněného svědčí pro výrazný nesoulad provedených důkazů s jejich vyhodnocením a se závěry tímto procesem učiněnými.

11. K uplatněnému dovolacímu důvodu vymezenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, obviněný namítá, že soudy ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) deklarovaly jeho přímý úmysl k naplnění všech znaků, které dovodily v základní i kvalifikované skutkové podstatě. Soudy přitom vyšly pouze z drogy zajištěné ve vozidle, z její kvality, resp. množství účinné látky a hmotnosti, zatímco zcela pominuly skutečnost, že nebylo rozhodně prokázáno, že by obviněný věděl, že ve vozidle převáží drogu, případně v jaké kvalitě a v jakém množství. V tomto směru je tak podle obviněného třeba vycházet již z výše uvedeného, tedy že on sám nevedl žádný hovor stran množství a ceny pervitinu, přičemž na předmětné droze nebyly ani nalezeny jakékoliv jeho stopy. Jelikož nemohl vědět, že se jedná o drogu, jakou má hmotnost a jaké je čistoty, nelze na straně jeho osoby dovodit zejména znak velkého rozsahu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty, třebaže je primárně přesvědčen, že u něho není možné najít ani znaky základní skutkové podstaty. Obviněný současně poukazuje na skutečnost, že před policejní hlídkou netajil, že je občasným konzumentem drog, stejně jako drogy pro vlastní potřebu, jež byly ve vozidle zajištěny a nebyly nikterak skryté, což musí nutně svědčit v jeho prospěch.

12. Závěrem proto obviněný V. T. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

13. Dovolání podal prostřednictvím své obhájkyně rovněž obviněný C. T. X., který tímto postupem napadl obě rozhodnutí nižších soudů, a to v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění do 31. 12. 2021, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž namítá porušení svého práva na spravedlivý proces.

14. Obviněný úvodem namítá, že policisté nebyli oprávněni vykonat dne 2. 4. 2020 prohlídku vozidla řízeného spoluobviněným V. T. P., jelikož nebyly naplněny důvody pro provedení prohlídky podle zákona o policii. Podle obviněného totiž oba policisté z policejní hlídky, jež vozidlo zastavila, shodně v pozicích svědků vypověděli, že důvodem pro zastavení předmětného vozidla byla rychlá jízda, přičemž jejich podezření se redukovalo pouze na spáchání přestupku v podobě překročení nejvyšší povolené rychlosti.

V okamžiku zahájení prohlídky vozidla tak neměli příslušníci Policie České republiky žádné podezření ze spáchání trestného činu. Přesto policisté provedli prohlídku vozidla s odkazem na ustanovení § 42 odst. 3 písm. b) zákona o policii, ačkoli jim byl znám postup podle ustanovení § 63 zákona o policii, který však bez zjevného důvodu nepoužili. Odvolací soud následně podle obviněného pochybil, když se odmítl věnovat existenci důvodného podezření policistů, že se ve vozidle nachází pachatel či věc pocházející z trestné činnosti, a to v důsledku následného nalezení balíčku drog.

Dovolatel je naopak přesvědčen, že jednoznačné skutkové zjištění, zda policisté měli či neměli podezření ze spáchání trestné činnosti, je pro posouzení zákonnosti celého zásahu, a tím i zákonnosti získaného důkazu, klíčové. Užitím ustanovení § 42 odst. 3 písm. b) zákona o policii v tomto případě podle obviněného de facto došlo k obejití zákonného ustanovení § 83 odst. 2 tr. řádu a rozhodnutí o jeho vině tak bylo založeno na důkazu, který byl získán v rozporu se zákonem. V důsledku uvedeného bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

15. Dovolatel dále napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze vytýká rovněž to, že se odvolací soud svým nedostatečným vyjádřením k odvolacím námitkám obviněného, brojícím proti porušení procesních předpisů ze strany prohlídku provádějícího policisty, dopustil porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.

16. Závěrem obviněný C. T. X. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

17. K podaným dovoláním obviněných V. T. P. a C. T. X. zaslal svá písemná stanoviska ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 1135/2021-35, a ze dne 10. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 1135/2021-27, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), přičemž v těchto podáních na prvním místě uvedl, že námitky obviněného V. T. P. uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, kterými tento rozporuje zákonnost klíčových důkazů a skutková zjištění nalézacího soudu, považuje za neopodstatněné, zatímco k argumentaci skutkového charakteru, kteroužto obviněný V. T. P. uplatnil pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, nelze přihlížet. Rovněž procesní námitky obviněného C. T. X., kterými rozporuje zákonnost klíčových důkazů, pak podle státního zástupce nespadají pod jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

18. K samotné zákonnosti prohlídky vozidla pak státní zástupce uvádí, že nedošlo k pochybením v procesu dokazování, která by odůvodňovala závěr o porušení práva obviněných na spravedlivý proces, k čemuž odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež se otázkou zákonnosti postupu policistů v rámci prvotního kontaktu s obviněnými zabývaly, přičemž dospěly ke správnému a dostatečně odůvodněnému závěru, že § 42 odst. 3 písm. b) zákona o policii porušen nebyl. Státní zástupce se přitom s jejich závěry ztotožňuje a zdůrazňuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že po zastavení dotčeného motorového vozidla bylo chování jeho posádky zcela nestandardní a vysoce podezřelé, včetně snahy o zastření totožnosti osob cestujících ve voze, čímž byly podmínky pro provedení prohlídky splněny. Navíc podle státního zástupce nelze přehlédnout, že osoby cestující ve vozidle jeho prostory policistům zpřístupnily, přičemž obvinění jsou navíc usvědčováni též jinými důkazy, jejichž zákonnost ani oni sami nezpochybňují.

19. K výhradě obviněného C. T. X., podle které nebylo dostatečně reagováno na jeho obhajobu, odkazuje státní zástupce na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž je podle jeho názoru dobře patrné, že soudy na uplatněné výhrady stran nezákonnosti postupu příslušníků Policie ČR reagovaly.

20. K obviněným V. T. P. namítané neúčasti tlumočníka v rámci prvotních úkonů státní zástupce sděluje, že se plně ztotožňuje se stanoviskem vrchního soudu, podle kterého s ohledem na povahu daných úkonů jako neodkladných nezakládá nepřítomnost tlumočníka nezákonnost jejich provedení.

21. Stran nesouhlasu obviněného V. T. P. s hodnocením výpovědi spoluobviněného D. T. N. státní zástupce konstatuje, že v tomto ohledu neshledal na straně soudů nižších stupňů žádné, natož závažné pochybení. Obviněný tak podle státního zástupce usiluje toliko o přehodnocení důkazů ve svůj vlastní prospěch, když však prostou snahu o přehodnocení důkazů nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

22. K námitkám obviněného V. T. P. stran nesprávného právní posouzení skutku, konkrétně jeho subjektivní stránky, státní zástupce uvádí, že obviněný svojí argumentací ve skutečnosti míří vůči hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním. Formální tvrzení nedostatku úmyslu a absence znaku velkého rozsahu totiž jmenovaný obviněný fakticky staví na tom, že ze strany soudů nedošlo k prokázání rozhodných skutkových okolností, když však k argumentaci tohoto charakteru nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí přitom nelze podle státního zástupce dovodit existenci nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. řádu, resp. § 134 odst. 2 tr. řádu, a jako taková jsou obě rozhodnutí plně přezkoumatelná. Obviněný V. T. P. je z trestné činnosti spolehlivě usvědčen výpovědí, resp. doznáním spoluobviněného D. T. N., jakož i záznamy o sledování či zaznamenanou telefonní komunikací.

23. Státní zástupce tedy závěrem svých vyjádření shrnul, že námitky dovolatele V. T. P. dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných již dříve v předchozích fázích trestního řízení, kteréžto soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je tak zjevně neopodstatněné, pročež státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. T. P. v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Námitky uplatněné obviněným C. T. X. pak nelze podle názoru státního zástupce podřadit nejen pod obviněným tvrzený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Vzhledem k tomu má za to, že obviněný C. T. X. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Za tohoto stavu tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného C. T. X. v neveřejném zasedání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

24. Vyjádření státního zástupce k dovoláním podaným obviněnými byla následně Nejvyšším soudem zaslána obhájkyním obviněných k jejich případným replikám, které však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních nebyly tomuto soudu nikterak předloženy.

III. Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou obě podaná dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda podaná dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

26. Po prostudování podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

28. Jak již bylo konstatováno shora, obviněný C. T. X. své dovolání podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy proto, že se domnívá, že tímto mimořádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu bylo do 31. 12. 2021 možné namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, v zásadě nebylo možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Posouzení správnosti právních závěrů bylo možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemohl měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

29. Tyto zásady však bylo možné i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny základních práv a svobod a články 36 a 38 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, dále důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých, v rozporu s procesními předpisy, či bylo-li zjištěno svévolné hodnocení důkazu provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). S těmito principy se přitom ve své rozhodovací praxi plně ztotožnil i Nejvyšší soud jako soud dovolací.

30. V době rozhodování Nejvyššího soudu je přitom od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, (v nezměněné dikci) nově vymezen v písmenu h) téhož ustanovení, přičemž tento dovolací důvod ve svém dovolání podaném dne 3. 1. 2022 (tedy již po účinnosti výše zmíněné novely) uplatnil obviněný V. T. P. Tento obviněný současně uplatnil též dovolací důvod, který byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 nově vložen pod písmenem g), spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Jde tedy o nově formulovaný dovolací důvod, který v podstatě vychází z dosavadní aplikační praxe Nejvyššího soudu uplatňované ve vztahu k dovoláním opírajícím se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na výše uvedené lze přitom konstatovat, že dovolací důvody podle § 265b písm. g) a h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, uplatněné v mimořádném opravném prostředku obviněným V. T. P., odpovídají svým obsahem (s ohledem na dosavadní judikatorní závěry Ústavního soudu přejaté do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, který ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil obviněný T. X. C.

31. Nejvyšší soud je přitom podle zásady platné pro trestní řízení, podle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoli v době činu (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022). I nadále však z hlediska rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání, lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 265f odst. 2 tr. řádu). Oběma dovolatelům přitom lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci uplynula po datu 1. 1. 2022, tj. po účinnosti výše označené novely trestního řádu.

32. Mimo to Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy „práva na spravedlivý proces“ vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

33. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obou obviněných splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání (a to jak ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak ve znění účinném od 1. 1. 2022). Po prostudování obsahu obou dovolání a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněnými uplatněné dovolací námitky sice z části odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (a to jak ve znění účinném do 31.

12. 2021, tak ve znění účinném od 1. 1. 2022), nicméně jsou zcela zjevně neopodstatněné. Konkrétně se jedná jednak o námitky, kterýmižto oba obvinění usilují o zpochybnění rozhodných skutkových zjištění na základě tvrzení, že tato skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a dále o námitky obviněného V. T. P., podle kterých rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků jemu přisouzeného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

Naopak námitku, kteroužto obviněný V. T. P. podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, shledal Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu za irelevantní, neboť obviněný i v této námitce - s odkazem na své zbylé námitky směřující proti skutkovému stavu - rozporuje naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterého se dopustil jednáním vymezeným pod bodem 1) výrokové části rozsudku krajského soudu, a to pouhým konstatováním, že závěr o jeho úmyslném nakládání s pervitinem v množství odpovídajícím velkému rozsahu nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech.

34. K námitce obviněného V. T. P., jakož i k identické námitce obviněného C. T. X., jimiž tito brojí proti zákonnosti úkonů realizovaných příslušníky Policie České republiky, kteří dne 2. 4. 2020 přistoupili k zastavení a prohlídce osobního motorového vozidla řízeného obviněným V. T. P. v režimu zákona o policii, Nejvyšší soud úvodem odkazuje na své usnesení ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1363/2011, publikované pod č. 50/2012 Sb. rozh. tr., v němž byla řešena otázka, zda je možné jako důkaz v trestním řízení využít i poznatky, které při výkonu své působnosti opatřily orgány činné v trestním řízení či jiné státní orgány podle jiných předpisů než podle trestního řádu. V poukazované věci konkrétně prováděl celní orgán prohlídku v rámci plnění mu zákonem vymezených povinností, přičemž za rozhodnou Nejvyšší soud stanovil otázku, zda v daném případě úkony, které předcházely zahájení trestního stíhání, byly provedeny státními orgány v rámci jejich pravomoci a jsou tudíž využitelné i pro trestní řízení. Obecně přitom dospěl k závěru, že podklady, které byly v rámci konkrétního postupu státními orgány zpracovány, mohou být použity jako důkazy ve smyslu § 89 odst. 2 tr. řádu, podle něhož za důkaz slouží vše, co může přispět k objasnění věci. Vždy je ovšem nutno zkoumat existenci skutečností, které by podle § 89 odst. 3 tr. řádu vylučovaly použití takového důkazu, např. pokud by postupem státního orgánu došlo k získání důkazu nezákonným způsobem nebo donucením.

35. V nyní řešené věci je přitom podstatné, že podle § 42 odst. 1 zákona o policii je policista oprávněn zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku, pronásleduje-li pachatele úmyslného trestného činu, nebo pátrá-li po pachateli úmyslného trestného činu nebo po věcech z takového trestného činu pocházejících anebo s takovým trestným činem souvisejících, má-li důvodné podezření, že se v dopravním prostředku takový pachatel nebo věci nachází. Podle odst. 2 téhož ustanovení je policista rovněž oprávněn zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku tehdy, má-li důvodné podezření, že používáním dopravního prostředku, na dopravním prostředku nebo v souvislosti s dopravním prostředkem byl spáchán trestný čin. Konečně podle odst. 3 písm. a) až c) téhož ustanovení je policista oprávněn zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku i tehdy, pátrá-li po osobách hledaných, pohřešovaných nebo protiprávně se zdržujících na území České republiky, zbraních, střelivu, munici, výbušninách, výbušných předmětech, jedech, omamných a psychotropních látkách, prekursorech drog nebo jiných chemických látkách nebo jiných předmětech určených k výrobě omamných a psychotropních látek, nebo věcech pocházejících z trestné činnosti anebo souvisejících s trestnou činností, má-li důvodné podezření, že se v dopravním prostředku taková osoba nebo věc nachází.

36. Zákon o policii tedy ve svém ustanovení § 42 odst. 1 až 3 zakotvuje poměrně široké spektrum důvodů pro realizaci zastavení motorového vozidla a jeho následné prohlídky, když však všechny tyto důvody jsou podmíněny existencí důvodného podezření na straně policistů, že se v daném vozidle vyskytuje hledaný pachatel úmyslného trestného činu, věc z trestného činu pocházející nebo s ním související, popř. že používáním dopravního prostředku, na dopravním prostředku nebo v souvislosti s dopravním prostředkem byl spáchán trestný čin, či že se v dotčeném dopravním prostředku nachází věci či osoby, po nichž pátrají (např. zbraně či omamné a psychotropní látky).

Cílem prohlídky jako specifické kriminalistické metody je zejména nalezení osob a věcí důležitých pro trestní řízení, nalezení věci způsobilé k ohrožení života a zdraví nebo nalezení věci obecně nebezpečné povahy (výbušniny atd.), a to za účelem jejich následného zajištění. S ohledem na účel této prohlídky je tedy zjevné, že se nejedná o pouhé pasivní obhlédnutí vozidla za účelem potvrzení či vyvrácení důvodného podezření o konkrétních skutečnostech, či přítomnosti hledaných věcí a osob, nýbrž o aktivní úkon, v jehož rámci je příslušníkům policie ČR umožněno prohlédnutí všech prostor tohoto prostředku, včetně zavazadel a jakýchkoliv schránek, které jsou v něm, vyjma zavazadla, která mají osoby při sobě či na sobě.

K tomu viz Vangeli, B.: Zákon o Policii České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s 167-174.

37. Prohlídka vozidla jakožto jiných prostor pak může být jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedena policejním orgánem pro účely trestního řízení rovněž v režimu trestního řádu, a to i před zahájením trestního stíhání [§ 158 odst. 3 písm. i), § 160 odst. 4 tr. řádu]. Podle § 82 odst. 1 a 2 tr. řádu ji lze vykonat tehdy, existuje-li důvodné podezření, že se v těchto prostorách nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Je však třeba mít na paměti, že se jedná o úkon směřující k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (§ 158 odst. 3 tr.

řádu). Podle § 83 odst. 1 věta třetí tr. řádu ve spojení s § 83a odst. 1 tr. řádu přitom musí být prohlídka jiných prostor a pozemků nařízena na základě písemně vydaného a odůvodněného příkazu. Bez příkazu může policejní orgán provést prohlídku jiných prostor nebo pozemků podle § 83a odst. 2 tr. řádu pouze tehdy, jestliže vydání příkazu nelze předem dosáhnout a věc nesnese odkladu. Následně je však policejní orgán povinen si bezodkladně vyžádat dodatečný souhlas orgánu oprávněného k vydání příkazu, když v přípravném řízení tak činí prostřednictvím státního zástupce.

Pokud oprávněný orgán souhlas dodatečně neudělí, nelze výsledek prohlídky použít v dalším řízení jako důkaz. Podle odst. 3 téhož ustanovení může bez příkazu policejní orgán provést prohlídku jiných prostor nebo pozemků také tehdy, pokud uživatel dotčených prostor nebo pozemků písemně prohlásí, že s prohlídkou souhlasí, a své prohlášení předá policejnímu orgánu. O tomto úkonu však musí policejní orgán bezodkladně vyrozumět předsedu senátu oprávněného k vydání příkazu a v přípravném řízení státního zástupce.

38. Umožňuje-li přitom jiné než trestní právo (v tomto případě právo správní) obdobně jako trestní právo realizaci veřejného zájmu na zjišťování trestné činnosti a ochranu veřejnosti pomocí nástrojů, které omezují soukromí jednotlivce, pak jejich použití musí rovněž dbát na dodržení zákonných podmínek a respektovat ústavněprávní limity, jelikož tento postup zasahuje do základních práv a svobod jednotlivce. K omezení tak může ze strany veřejné moci dojít jen výjimečně a tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak.

Výše uvedené lze přitom vztáhnout i na provádění prohlídky motorového vozidla ve smyslu ustanovení § 42 zákona o policii, neboť i tyto jiné prostory jsou chráněny před neoprávněnými zásahy ze strany veřejné moci ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Státní orgány jsou povinny postupovat tak, aby do práva na soukromí osob nezasahovaly více, než je nezbytně nutné, přičemž proporcionalitu zásahu je třeba hodnotit ad hoc s ohledem na specifické okolnosti každého jednotlivého případu.

V nyní posuzované věci je tedy nutno s ohledem na požadavek respektování práva na soukromí osob zkoumat, zda byly postupem příslušníků Policie ČR dodrženy zákonem o policii vymezené konkrétní a nepřekročitelné podmínky, za kterých lze k zastavení motorového vozidla či k jeho prohlídce podle § 42 odst. 1 až 3 tohoto zákona přistoupit. Zejména je nutno zkoumat existenci objektivních skutečností opodstatňujících možnost vzniku důvodného podezření příslušníků policie ČR k některé z alternativ umožňujících přistoupit k zastavení a prohlídce motorového vozidla, stejně jako skutečnost, zda bylo takovéto důvodné podezření na straně policistů v daném případě skutečně dáno.

39. V nyní posuzované věci lze přitom konstatovat, že z výpovědí svědků J. J. a F. V. vyplývá, že tito svědci jakožto příslušníci Policie ČR vykonávající službu u pohotovostní motorové jednotky zaregistrovali dne 2. 4. 2020 v silničním provozu na území hlavního města Prahy rychle se pohybující osobní motorové vozidlo, které podle jejich odhadu vysokou měrou překročilo v daném místě maximální povolenou rychlost, přičemž z tohoto důvodu se jej rozhodli zastavit. Oba svědci současně shodně vypověděli, že tak učinili z vlastní iniciativy v rámci výkonu svých služebních povinností s tím, že jim nebylo nic známo o skutečnosti, že posádka tohoto vozidla byla krátce předtím v rámci sledování třetích osob spatřena při předání drogy.

Vozidlo řízené obviněným V. T. P. podle vyjádření jmenovaných svědků zastavilo až na výzvu učiněnou prostřednictvím megafonu, protože jeho řidič nesnížil rychlost jízdy ani navzdory skutečnosti, že policisté jej pronásledovali za použití signalizačního zařízení. Po zastavení vozidla obviněný V. T. P. jakožto jeho řidič nejprve policistům sdělil, že u sebe nemá doklady a poté jim nadiktoval cizí jméno, které se policistům nepodařilo v příslušných databázích nikterak dohledat. Následně se obviněný V.

T. P. pokusil prokázat svoji totožnost kopiemi cizích dokladů, kteréžto obsahovaly fotografii neodpovídající jeho podobě. Svědek J. J. přitom v rámci své výpovědi učiněné v hlavním líčení výslovně uvedl, že v důsledku opakovaných pokusů obviněného V. T. P. o zastření jeho totožnosti pojal podezření, že by se tento obviněný mohl na území České republiky zdržovat nelegálně či by mohl mít uložený zákaz řízení motorových vozidel. V důsledku této skutečnosti se proto policisté rozhodli přistoupit k prohlídce dotčeného motorového vozidla, jež bezprostředně předtím zastavili.

40. Ze svědeckých výpovědí příslušníků Policie ČR učiněných v rámci hlavního líčení, především pak z výpovědi svědka J. J., je tedy zřejmé, že jejich zákrok nebyl nikterak předem naplánován, neboť policisté se rozhodli zastavit osobní motorové vozidlo řízené dovolateli v důsledku přímého zpozorování protiprávního jednání jim neznámého řidiče tohoto vozidla, kteréžto v daném okamžiku předběžně vyhodnotili jakožto přestupkové jednání a rozhodli se toto vozidlo podrobit silniční kontrole podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to v rámci plnění svých služebních povinností spočívajících mimo jiné ve výkonu dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu.

V průběhu jejich snahy o zastavení předmětného vozidla, stejně jako po jeho následném zastavení, lze přitom identifikovat řadu dalších skutečností, které mohly v příslušnících Policie ČR objektivně vyvolat dojem o nezbytnosti realizace prohlídky vozidla. Konkrétně se jedná především o fakt, že obviněný V. T. P. jakožto řidič nereagoval zpomalením daného vozidla na prvotní pokusy o zastavení, jež byly realizovány stranou jedoucím vozidlem Policie ČR za užití signalizačních zařízení. K zastavení tak musel být vyzván megafonem, načež v průběhu silniční kontroly policistům oznámil, že u sebe nemá žádné doklady (a to ani doklad o řidičském oprávnění), resp. jim v reakci na jejich žádost o ztotožnění záměrně uvedl cizí jméno nedohledatelné v policii dostupných databázích.

Poté dále vystupňoval snahu o zastření své skutečné totožnosti, a to pokusem prokázat se kopií cizích dokladů. Právě toto jednání zavdávající důvodnou domněnku, že jmenovaný obviněný byl na eventualitu svého zastavení při řízení motorového vozidla připraven a pro zastření své totožnosti se předem vybavil kopiemi cizích dokladů, což je jednání závažnějšího charakteru než prosté odmítnutí předložení dokladu totožnosti, bylo podle Nejvyššího soudu v kontextu ostatních výše uvedených skutečností objektivně způsobilé v příslušnících Policie ČR vyvolat podezření o vážném důvodu, pro který se obviněný V.

T. P. snažil zastřít svoji totožnost. Podle výpovědi svědka J. J. policisté v návaznosti na výše uvedené skutečně nabyli podezření, že obviněný V. T. P. může tajit svoji totožnost z toho důvodu, že řídí předmětné motorové vozidlo navzdory soudem, popř. jiným orgánem uloženého zákazu řízení, čímž se může dopouštět trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

41. S ohledem na shora uvedené konkrétní okolnosti vyplývající z provedeného dokazování, jakož i další skutečnost vyplývající z předloženého spisového materiálu tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě mohlo u příslušníků Policie ČR, kteří provedli dne 2. 4. 2020 zastavení a prohlídku osobního motorového vozidla řízeného obviněným V. T. P., nejenom vzniknout, ale zcela zjevně též vzniklo důvodné podezření, že se tento obviněný mohl ve spojení s řízením motorového vozidla dopouštět trestné činnosti.

Za tohoto stavu tedy byly zcela jednoznačně naplněny zákonné podmínky pro vykonání prohlídky motorového vozidla předpokládané ustanovením § 42 odst. 2 zákona o policii, jelikož policisté k této prohlídce přistoupili v důsledku získání důvodného podezření, které v nich vyvolalo bezprostředně předcházející jednání obviněného P. T. V., vykazující znaky běžně se vyskytující u řidičů motorových vozidel páchajících trestnou činnost v souvislosti s řízením motorového vozidla, a to konkrétně s jeho řízením navzdory uloženému zákazu řízení.

Postup policistů pak nelze považovat za chybný ani s poukazem na skutečnost, že za účelem ověření totožnosti mohli přistoupit i k jiným úkonům, realizovaným podle § 63 zákona o policii, neboť byly splněny zákonné podmínky pro jimi zvolený postup, který zároveň nelze shledat nikterak hrubě nepřiměřeným na místě panujícím skutkovým okolnostem. Z tohoto důvodu je pak namístě považovat za zcela bezpředmětné rovněž námitky obviněného V. T. P., podle kterých mohla být prohlídka dotčeného vozidla pro nenaplnění požadavků stanovených ustanovením § 42 zákona o policii realizována pouze jakožto neodkladný a neopakovatelný úkon v režimu trestního řádu, a to při splnění podmínek vymezených tímto zákonem, když se však o neodkladný a neopakovatelný úkon jednat nemohlo, ježto podle obviněného nemohlo dojít ke zmaření, zničení nebo ztráty důkazů díky sledování a odposlechům realizovaných v rámci prověřování trestné činnosti spoluobviněného D.

T. N.

42. Jako bezvýznamné vyhodnotil Nejvyšší soud rovněž tvrzení obou dovolatelů, že policisté byli k zastavení dotčeného motorového vozidla dne 2. 4. 2020 fakticky motivování prostým podezřením na spáchání přestupku v podobě překročení v daném místě nejvyšší povolené rychlosti, přičemž případné podezření policistů na spáchání trestného činu řidičem vozidla by muselo být dáno ještě předtím, než se rozhodli vozidlo řízené obviněným P. T. V. zastavit. Takový názor obviněných by snad bylo možno podpořit ryze jazykovým výkladem ustanovení § 42 odst. 1 až 3 zákona o policii, když je však nutno konstatovat, že s ohledem na účel dané normy se tento výklad zcela jeví jako nepřiměřeně restriktivní.

Ustanovení § 42 odst. 1 až 3 zákona o policii není formulováno tak, že by z něj vyplýval zřejmý záměr zákonodárce znemožnit policistům vykonání prohlídky vozidla, pokud by důvodné podezření o možnosti výskytu osob či věcí - např. zbraní, munice či omamných a psychotropních látek - získali až po zastavení vozidla (a to bez ohledu na skutečnost, zda ono důvodné podezření vzniklo na základě skutečností, které policisté vnímali prostřednictvím vlastních smyslů, či např. z informací vyhlášených v rámci pátrání, které by obdrželi až po zastavení vozidla).

K tomuto závěru nelze dospět ani na základě žádné jiné metody výkladu daného zákonného ustanovení (což ostatně obvinění ve svých dovoláních ani netvrdí). Uvedené se ostatně shoduje též se závěry komentářové literatury, podle kterých „Oprávnění zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku nelze samozřejmě vykládat tak, že by spojka „a“ měla obligatorně kumulativní význam, tedy že by nebylo možné bez předchozího zastavení vozidla provést jeho prohlídku, tedy prohlédnout vozidlo stojící. Naopak ve všech případech stanovených v odstavcích 1, 2 a 3 je policista nezávisle na sobě jednak oprávněn vozidlo prohledat, jednak je za tím účelem zastavit.“ (srov. Vangeli, B.: Zákon o Policii České republiky.

Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s 167-174).

43. Vzhledem k tomu, že prohlídku motorového vozidla řízeného obviněným P. T. V. je na místě považovat za opodstatněnou, neboť byla realizována v souladu s požadavky vymezenými § 42 odst. 2 zákona o policii, přičemž příslušníci Policie ČR (tj. svědci F. V. a J. J.) nebyli srozuměni se skutečností, že spoluobvinění se krátce před jejich zastavením dopustili společně se spoluobviněným D. T. N. trestné činnost, tzn. že tito policisté jednali z vlastní iniciativy v návaznosti na jimi přímo pozorované protiprávní jednání dovolatelů v rámci silničního provozu, přičemž následné chování obviněného V.

T. P. v nich vzbudilo důvodné podezření, že používáním dopravního prostředku mohl být spáchán trestný čin, nelze postup těchto příslušníků Policie ČR realizujících zastavení a prohlídku dotčeného vozidla považovat ani za toliko simulovaný úkon, jímž by ve skutečnosti byla zastírána prohlídka jiných prostor, čímž by došlo k obcházení přísnější právní úpravy ve smyslu trestního řádu, a to v rámci souběžně probíhajícího prověřování drogové trestné činnosti, na níž se oba dovolatelé prokazatelně podíleli.

Ve výše uvedeném postupu orgánů Policie ČR tedy nelze shledat žádného pochybení, natož takového, které by mohlo založit procesní vadu odůvodňující některý z dovolacích důvodů, případně dokonce porušení práva obviněných na spravedlivý proces, tzn. že způsob provedení prohlídky dotčeného motorového vozidla řízeného inkriminovaného dne osobou obviněného P. T. V. jako celek obstojí. V daném případě nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by podle § 89 odst. 3 tr. řádu vylučovaly použití důkazů získaných na základě prohlídky daného vozidla, neboť nebylo prokázáno, že by uvedeným postupem příslušníků Policie ČR došlo k jejich získání nezákonným způsobem nebo donucením.

Nalézacímu soudu proto ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1363/2011, nic nebránilo v tom, aby své rozhodnutí opřel i o důkazy, které vyplynuly z předmětné policejní prohlídky osobního motorového vozidla řízeného obviněným P. T. V.

44. S obviněným C. T. X. lze ovšem částečně souhlasit v tom ohledu, že vypořádání jeho odvolacích námitek stran zákonnosti prohlídky dotčeného vozidla Vrchním soudem v Praze je poměrně strohé, přičemž odvolací soud dospěl k nesprávným závěrům, když konstatoval, že není na místě zabývat se konkrétní podobou důvodného podezření, na základě kterého přistoupili příslušníci Policie ČR k provedení prohlídky motorového vozidla po jeho zastavení. Zároveň je ovšem namístě zdůraznit, že v daném řízení nedošlo k porušení práva obviněného na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jeho odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, neboť odvolací soud se vypořádal s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je zjevné, jakým způsobem se vypořádal se zásadními námitkami obou obviněných.

V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29.

9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.

45. Oba soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí při posouzení zákonnosti prohlídky dotčeného motorového vozidla zaměřily na konstatování podezřelého jednání obviněných a výsledek této prohlídky spočívající v nalezení drogy, jak lze shledat z bodu 11. odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, stejně jako z bodu 61. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, v němž soud prvního stupně odkázal na nález Ústavní soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 125/06. S jejich závěry se ovšem Nejvyšší soud neztotožnil, přičemž ani poukazovaný nález Ústavního soudu nelze podle dovolacího soudu považovat s ohledem na okolnosti nyní posuzované věci za jakkoli přiléhavý.

Ačkoli v tomto nálezu Ústavní soud skutečně konstatoval, že se v jím řešeném případě nehodlá zabývat tím, zda policisté mohli zahlédnout ve vozidle drogy, když výsledek jejich kontroly jejich podezření potvrdil, zároveň je zjevné, že v poukazovaném případě sami policisté skutečně tvrdili, že drogy zahlédli při výstupu obviněného z vozidla před samotným zahájením prohlídky. V aktuálně řešeném případě však policisté nic takového ani náznakem neuvedli, přičemž před samotným vykonáním prohlídky neměli zcela žádného podezření na výskyt drog ve vozidle.

Nejvyšší soud se nadto neztotožňuje s konstatováním nalézacího soudu, že v daném případě byla prohlídka realizována v souladu se zákonem, jelikož existovalo podezření, že obvinění participují na “nějaké dosud nezjištěné trestné činnosti“, jelikož zákon o policii pro provedení zastavení a prohlídky vozidla vyžaduje existenci důvodného podezření směřujícího ke konkrétním skutečnostem, či k výskytu zcela konkrétních věcí nebo osob, přičemž pouze obecně vymezený úsudek o podezřelém chování řidiče zastaveného vozidla nelze bez dalšího považovat za dostatečný důvod pro průlom do ústavně zaručeného práva na soukromí v podobě celkové prohlídky vozidla, včetně jeho schránek a zavazadel.

Ustanovení § 42 odst. 1 až 3 zákona o policii tedy nelze podle Nejvyššího soudu interpretovat tak, že by k provedení prohlídky vozidla postačoval pouze obecný dojem policistů, že by mohla být eventuálně naplněna některá z alternativ vymezených v předmětných bodech tohoto ustanovení. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, pro vyřešení otázky zákonnosti prohlídky vozidla je otázka existence důvodného podezření na straně příslušníků Policie ČR na některý z konkrétních důvodů prohlídky uvedených v § 42 odst. 1 až 3 zákona o policii naopak zcela stěžejní.

Za daného stavu se tak Nejvyšší soud za účelem vypořádání argumentace dovolatelů stran údajné procesní nepoužitelnosti důkazů získaných v návaznosti na prohlídku motorového vozidla realizovanou v režimu zákona o policii podrobně zabýval otázkou zákonnosti postupu příslušníků Policie ČR v rámci provedení daného úkonu.

46. Obviněný V. T. P. dále namítá, že nemohl dobrovolně vydat balíčky s drogou nalezené v jím řízeném vozidle za situace, kdy byl před učiněním opatření ve formě výzvy k vydání věcí policií zadržen a drogy tak neměl u sebe, navíc již před touto výzvou došlo k jejich zaevidování jako stop v rámci ohledání místa činu. Tato námitka procesní povahy je ovšem podle Nejvyššího soudu zcela neopodstatněnou, jelikož povinnost vydat nebo předložit věc postihuje každého, kdo má v tu chvíli věc u sebe, tedy nemusí být jejím vlastníkem nebo uživatelem, ani obviněným, nýbrž může jít o jakoukoliv třetí osobu, která v tu chvíli s dotčenou věcí nakládá. Tím, že má věc u sebe, se rozumí skutečnost, že s věcí fakticky disponuje a má ji v právním slova smyslu ve svém držení, nikoli to, že má věc v okamžiku učinění dané výzvy fyzicky při své osobě (ať již v rukou, či např. na těle). V předmětném případě byl přitom osobou disponující s drogou obviněný V. T. P. jakožto osoba užívající pro své soukromé účely osobní motorové vozidlo, v němž se droga nacházela, a to navzdory svému zadržení a formálnímu zaevidování věcí jako stop v rámci ohledání místa činu, jelikož to byl pouze obviněný, kdo byl nadále osobou oprávněnou s věcmi přítomnými v jím užívaném vozidle nakládat, když žádným z úkonů uskutečněných před výzvou k vydání věcí mu nebylo toto právo jakkoli odejmuto. Žádná z věcí nalezených ve vozidle užívaném obviněným tedy nepřešla do dispozice Policie ČR, či jiné osoby, ani se nestala věcí opuštěnou v důsledku prosté skutečnosti, že obviněný byl zadržen a neměl dané věci při své osobě. Pakliže by Nejvyšší soud dal obviněnému za pravdu, vedlo by to k absurdnímu požadavku, aby pro zákonné vydání věcí byl obviněný vyzván k fyzickému uchopení předmětných drog a jejich následnému předání do rukou příslušníků policie. Výzva k vydání věcí tedy byla v daném případě podle zjištění Nejvyššího soudu učiněna zcela v souladu s § 78 tr. řádu, a nebyla doprovázena hrozbou pořádkové pokuty (což ostatně obviněný ani netvrdí), přičemž tento postup je na místě považovat za procesně správný a nezbytný k dosažení účelu trestního řízení.

47. Obviněný V. T. P. dále namítl, že policejní orgán v přípravném řízení porušil § 28 odst. 1 tr. řádu, neboť prohlídka vozidla příslušníky Policie ČR, jeho následné zadržení, ohledání místa činu a výzva k vydání věcí byly provedeny bez přítomnosti tlumočníka. Obviněný v dané souvislosti poukázal pouze na to, že zatímco před zahájením jeho trestního stíhání s ním jednaly příslušné orgány v českém jazyce, tak v přípravném řízení mu již byl ustanoven tlumočník, neboť v rámci svého výslechu dne 3. 4. 2020 prohlásil, že český jazyk neovládá. Je proto přesvědčen, že pokud orgány činné v přípravném řízení provedly prohlídku vozidla a neodkladné a neopakovatelné úkony bez přibrání tlumočníka, nerespektovaly jeho právo na jednání v mateřském jazyce, resp. v jazyce, kterému by rozuměl.

48. Podle § 28 odst. 1 tr. řádu platí, že pokud obviněný využije právo uvedené v § 2 odst. 14 tr. řádu, tzn. že prohlásí, že neovládá český jazyk, ustanoví mu orgán činný v trestním řízení tlumočníka, když tímto orgánem se rozumí orgán, před kterým se v době ustanovení tlumočníka trestní řízení vede. Tím, že v řízení s obviněným, který neovládá český jazyk a využije oprávnění podle § 2 odst. 14 tr. řádu, je přibrán tlumočník, je zajištěno právo obviněného na obhajobu (bez ohledu na skutečnost, zda má v řízení obhájce či nikoliv) a s tím související právo na spravedlivý proces. Podle odstavce 5 téhož ustanovení pak právo uvedené v odstavci 1 náleží i podezřelému.

49. Předně je zapotřebí konstatovat, že realizací prohlídky motorového vozidla podle zákona o policii bez přítomnosti tlumočníka z a do jazyka, který dovolatel ovládá, nemohlo dojít k porušení ustanovení § 28 odst. 4 tr. řádu, jelikož s ohledem na zákonný průběh této prohlídky nelze vycházet z premisy vznesené v podaném dovolání obviněným V. T. P., podle které mohla být prohlídka realizována pouze na základě příkazu soudce postupem podle § 83 a 83a tr. řádu. Tato část námitky je tedy zjevně neodůvodněnou. Ačkoli obviněný V. T. P. bez bližšího odůvodnění ve svém dovolání namítá, že v důsledku neznalosti českého jazyka nemohl s příslušníky Policie ČR v průběhu prohlídky vozidla komunikovat, omezil se v tomto tvrzení pouze na prosté odmítnutí výpovědi svědka J. J., podle které tento policista s dovolatelem v průběhu prohlídky vozidla komunikoval česky. Obviněný ovšem své vlastní tvrzení následně ve svém dovolání vyvrací a komunikaci s policisty v českém jazyce sám potvrzuje, a to odkazem na výpověď svědka F. V., podle které oba policisté s obviněnými hovořili česky, přičemž obviněný V. T. P. se jim snažil odpovídat lámanou češtinou. Tento svědek ovšem nikterak nepotvrdil skutečnost, že by mu měl obviněný V. T. P. v rámci realizace daného úředního úkonu problém porozumět, přičemž samotná nižší komunikační schopnost tohoto obviněného nikterak nedokazuje, že by nebyl schopen porozumět vlastnímu obsahu prováděných úkonů a poučením, která mu byla ze strany policie při těchto úkonech poskytována. Obviněný navíc závěrem svého dovolání konstatuje, že by v jeho prospěch měla být vyhodnocena skutečnost, že se před policejní hlídkou nikterak netajil (tedy jim sám uvedl či potvrdil, a to v českém jazyce), že je občasným konzumentem drog, z čehož je zřejmé, že byl v rámci úkonů realizovaných podle zákona o policii, tedy při zastavení a prohlídce vozidla, odpovídajícím způsobem orientován.

50. K samotným úkonům podle trestního řádu pak obviněný P. T. V. ve svém dovolání výslovně uvádí, že prohlášení o tom, že neovládá český jazyk, učinil poprvé až v rámci svého výslechu v přípravném řízení dne 3. 4. 2020. Vzhledem k tomu, že se před tímto výslechem podle spisového materiálu nevyskytla žádná okolnost nasvědčující splnění podmínek pro přibrání tlumočníka, přičemž obviněný o jeho přibrání do té doby ani sám nepožádal, bylo by možno jen stěží příslušnému policejnímu orgánu vytýkat, že k neodkladným a neopakovatelným úkonům navazujícím na zastavení vozidla a jeho prohlídku, nebyl tlumočník přibrán.

Skutečnost, že k naplnění podmínek pro přibrání tlumočníka došlo až následně, a to poté, co obviněný P. T. V. učinil prohlášení o tom, že neovládá český jazyk, přitom sama o sobě neznamená, že automaticky došlo k jejich naplnění již od prvních úkonů směřujících proti tomuto obviněnému, a to i před vlastním zahájením jeho trestního stíhání. Obviněný přitom ve svém dovolání namítá pouze hypotetické zkrácení svého práva na obhajobu v důsledku nepřítomnosti tlumočníka u neodkladných a neopakovatelných úkonů předcházejících zahájení jeho trestního stíhání, přičemž nikterak nenamítá, že by zcela či alespoň částečně neporozuměl obsahu těchto úkonů, protokolům vyhotoveným v souvislosti s jejich provedením či poučením v nich obsaženým, a to navzdory skutečnosti, že své porozumění stran obsahu prováděných úkonů fakticky stvrdil svým podpisem příslušných protokolů zachycujících průběh jejich realizace.

Obviněný svoji námitku opírá o tvrzení toho, že ve spise není obsaženo žádné jeho „prohlášení o možnosti komunikace v českém jazyce“. Trestní řád ovšem žádné takové prohlášení nevyžaduje, a to ani v případě, že je účastníkem trestního řízení osoba cizí národnosti či občan cizího státu, pročež je tento argument obviněného třeba považovat za bezpředmětný.

51. K námitce obviněného P. T. V., jíž tento brojí proti závěrům soudů nižších stupňů, že ohledání místa činu, zadržení jeho osoby a výzva k vydání věcí nemohly být realizovány jako úkony neodkladné a neopakovatelné, a to s ohledem na probíhající prověřování trestné činnosti a v něm realizované sledování osob a odposlechy telefonních hovorů, Nejvyšší soud úvodem podotýká, že podle § 158 odst. 3 tr. řádu o zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, sepíše policejní orgán neprodleně záznam, ve kterém uvede skutkové okolnosti, pro které řízení zahajuje, a způsob, jakým se o nich dověděl. Opis záznamu zašle do 48 hodin od zahájení trestního řízení státnímu zástupci. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, policejní orgán záznam sepíše po provedení potřebných neodkladných a neopakovatelných úkonů. K objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn, kromě úkonů uvedených v hlavě deváté trestního řádu, zejména podle písm. d) ustanovení § 158 odst. 3 tr. řádu provádět ohledání věci a místa činu, podle písm. g) předmětného ustanovení za podmínek stanovených v § 76 tr. řádu zadržet podezřelou osobu a podle písm. h) tohoto ustanovení za podmínek stanovených v § 78 až 81 tr. řádu činit rozhodnutí a opatření v těchto ustanoveních naznačená.

52. Podle § 160 odst. 4 tr. řádu je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je přitom třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to z formálního i materiálního hlediska.

53. Neodkladností úkonů následujících po provedení prohlídky dotčeného motorového vozidla a předcházejících zahájení trestního řízení se v dané věci zabýval již nalézací soud v bodě 62. odůvodnění svého rozsudku, kde svůj závěr o zákonnosti těchto úkonů vystavěl zřejmě nikoli na hrozbě nebezpečí ztráty věcí důležitých pro trestní řízení nacházejících se ve vozidle, proti čemuž brojí obviněný, nýbrž na nutnosti rychlého a překvapivého zásahu proti skupině obviněných páchajících skrytě závažnou trestnou činnost a riziku varování ostatních spoluobviněných.

Nejvyšší soud podotýká, že s předmětnými závěry nalézacího soudu obsaženými v odkazovaném bodě odůvodnění jeho rozhodnutí se v plné míře ztotožňuje, přičemž dodává, že účelem obecné formulace ustanovení o neodkladných a neopakovatelných úkonech je umožnit praxi orgánů činných v přípravném řízení ve vztahu k mnoha důkazním prostředkům aplikaci tohoto ustanovení pružně a přiměřeně nastalé procesní situaci. V případě neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mají být provedeny ve fázi před zahájením trestního stíhání vedeného proti konkrétní osobě, je přitom jejich zákonnost podmíněna jednak nezbytností tento úkon provést a jednak požadavkem na řádnou obhajobu pozdějšího obviněného.

Existenci těchto okolností, jež opodstatňuje tuto zákonnou a přípustnou výjimku ze zásady bezprostřednosti a ústnosti, je tedy nutno vždy posoudit individuálně na základě spisového materiálu.

54. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v nyní posuzované věci bylo již od počátku prověřování dáno podezření, že v daném případě dochází k páchání dlouhodobé závažné trestné činnosti větším počtem vzájemně spolupracujících osob, trestná činnost je páchána v uzavřené vietnamské komunitě a v jejím rámci je zacházeno s nebezpečnými látkami, a to s maximální snahou o její utajení. V rámci prověřování této trestné činnosti pak bylo nařízeno sledování osob a provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

Ve vztahu k obviněným V. T. P. a C. T. X. je však na místě zdůraznit, že úkony probíhající v rámci prověřování podezření z páchání trestné činnosti se nevztahovaly ani k jednomu z nich, ani k jimi užívaným telefonním stanicím. V okamžiku, kdy již proběhlo policií sledované předání drogy a oba obvinění v důsledku nezaplacení smluvené kupní ceny přestali telefonicky komunikovat se spoluobviněným D. T. N., dostali se oba dovolatelé fakticky mimo dosah těchto probíhajících úkonů. Vzhledem k tomu, že následně došlo zcela náhodnou kontrolou provedenou policisty příslušejícími k pohotovostní motorové jednotce k nalezení (obviněnými dříve převzatých) drog, reagovaly orgány činné v trestním řízení provedením nepodkladných a neopakovatelných úkonů, tedy ohledáním místa činu, zadržením dovolatelů a výzvou k vydání věcí (ve vozidle nalezených drog) na nepředvídanou situaci, v jejímž rámci bylo potřeba zasáhnout okamžitě vůči obviněným, aby tak bylo v co možná nejmenší míře narušeno pokračující prověřování trestné činnosti zbylých osob, které na této činnosti participovaly.

Výše uvedený postup orgánů činných v trestním řízení tedy nelze shledat neodůvodněným a nelze konstatovat žádné pochybení, natož takové, které by mohlo založit procesní vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, případně dokonce porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Způsob provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů při jejich posouzení jako celku podle dovolacího soudu v daném případě řádně obstojí. Pole zjištění Nejvyššího soudu přitom bylo zachováno i právo obviněného V. T. P.

na obhajobu, když měl možnost se ohledání místa činu osobně zúčastnit, přičemž ve stadiu prověřování, tedy ve fázi trestního řízení předcházející zahájení trestního stíhání, nebyl policejní orgán povinen prostřednictvím soudu zajistit obviněnému (nacházejícímu se v dané fázi trestního řízení v procesním postavení podezřelého) ustanovení advokáta za účelem zajištění právní pomoci ve smyslu podmínek nutné obhajoby podle § 36 tr. zákoníku, neboť tento institut se u dospělého pachatele (vyjma případu tzv. zkráceného přípravného řízení, jež však v nyní posuzované věci nebylo vedeno) váže nejdříve až k okamžiku zahájení trestního stíhání.

55. Obviněný V. T. P. dále podstatnou část svých námitek založil na prostém odmítnutí skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) výrokové části rozsudku krajského soudu, které vedly k jednoznačnému závěru o jeho zapojení do trestné činnosti. Obviněný konkrétně namítá, že nalézací soud nedůvodně a jednostranně uvěřil doznání obviněného D. T. N., přičemž se domnívá, že zbylé důkazy nejsou dostatečné pro jeho odsouzení. Na těchto skutkových námitkách pak zároveň staví další svoji námitku, podle které nebylo dostatečně prokázáno jeho vědomí o prodeji drogy, jejím množství a čistotě, když tuto skutkovou námitku vydává za námitku právního charakteru vztahující se k posouzení subjektivní stránky trestného činu. Takovéto námitky však nemohly, s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod obviněným uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu (a to jak ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak ve znění účinném od 1. 1. 2022), založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

56. Nejvyšší soud na tomto místě opakovaně připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu (a to ve znění účinném do 31. 12. 2021, stejně jako ve znění účinném od 1. 1. 2022) je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (resp. zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Pravá podstata námitek, jimiž obviněný V. T. P. rozporuje své zapojení do předání drogy a své povědomí o přítomnosti drogy v jím řízeném motorovém vozidle, včetně jejího množství a obsahu účinné látky, se přitom z drtivé většiny opírá o jeho tvrzení stran vnitřní nekonzistentnosti doznání spoluobviněného D. T. N., kteroužto se dovolatel snaží o znevěrohodnění výpovědi tohoto spoluobviněného jako celku. Následně v návaznosti na požadovanou změnu hodnocení tohoto klíčového usvědčujícího důkazu a jeho vyloučení namítá, že zbylé důkazy nejsou dostatečné pro učinění závěru o jeho vině žalovaným jednáním.

57. V kontextu námitek obviněného V. T. P., jimiž tento brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem v předmětné věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Nalézací soud pečlivě zdůvodnil, na základě kterých skutečností dospěl k závěru o účasti obviněného na prodeji drogy, kteroužto potvrdil spoluobviněný D. T. N. jakožto prodávající, přičemž jeho doznání je stran účasti obviněného V. T. P. na prodeji drogy v souladu se protokolem o sledování a záznamy telekomunikačního provozu, z nichž vyplývá nejen to, že se dovolatel posadil k prodejci do vozidla, přímo s ním hovořil, ale také to, že po předání drogy bez jejího zaplacení začal obviněný V. T. P. ujíždět před spoluobviněným D. T. N. vysokou rychlostí, v návaznosti na což se spoluobviněný D. T. N. snažil přímo s obviněným V. T. P. telefonicky spojit. Krajský soud v Ústí nad Labem přitom usvědčující doznání spoluobviněného D. T. N. dostatečně pečlivě hodnotil jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech i s ostatními provedenými důkazy.

58. Obviněným V. T. P. výslovně poukazovaný a rozporovaný závěr nalézacího soudu o tom, že si společně se spoluobviněným C. T. X. přinesli drogu do vozidla sami, není obsažen ve skutkové větě a zcela zjevně nebyl uveden v odůvodnění rozhodnutí rozsudku soudu prvního stupně v tom významu, že oba obvinění v roli kupujících společně fyzicky drželi drogu při jejím přesunu do jejich vozidla, nýbrž pouze pro sdělení skutečnosti, že nalézací soud považoval za vyvrácené, že by předmětnou drogu do vozidla přinesl spoluobviněný D. T. N. a ukryl ji zde bez vědomí obviněných V. T. P. a C. T. X. Nejvyšší soud tak s ohledem na rozsah dokazování provedeného nalézacím soudem neshledal, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byli oba dovolatelé uznáni vinnými, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, či by snad v nyní posuzované věci došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Za daného stavu lze totiž v souladu s výše uvedenými závěry konstatovat, že nalézací soud posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny.

59. Obviněný V. T. P. dále namítl, že nemusel znát množství drogy a její obsah účinné látky, přičemž tuto námitku spojuje s pouhým konstatováním, že použití právní kvalifikace nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech. K tomuto Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedené konstatování, že takto formulované námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů (a to jak ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak ve znění účinném od 1. 1. 2022). Nad rámec toho pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný V. T. P. společně se spoluobviněným C. T. X. převzal dne 2. 4. 2022 drogu, kterou si tito podle výpovědi spoluobviněného D. T. N. telefonicky předem objednali, a to za smluvenou cenu 530.000 Kč. Skutková zjištění, tak jak jsou popsána ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a dále rozvedena v odůvodnění jeho rozhodnutí, a ze kterých s ohledem na výše uvedené vychází i soud dovolací, tedy společně vytvářejí dostatečný podklad pro spolehlivý závěr o tom, že oba dovolatelé svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jakož i pro závěr, že tito obvinění jednali v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěli způsobem v trestním zákoníku uvedeným porušit či ohrozit zájem na ochraně společnosti proti šíření toxikomanie. Nejvyšší soud tedy v postupu nalézacího soudu ve vztahu k posuzování naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve vztahu k osobám obou dovolatelů neshledal žádné pochybení.

VI. Závěr

60. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že oba obvinění svými námitkami uplatněnými v jimi podaných dovoláních převážně opakují svoji obhajobu užitou již dříve před oběma soudy nižších stupňů a na základě toho se mimo jiné domáhají vyloučení podstatné části klíčových důkazů. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné i na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud však v nyní přezkoumávané věci neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno. (K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).

61. Nejvyšší soud tak po přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků, dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci dovolání obviněných V. T. P. a C. T. X. nedošlo ve smyslu jimi uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), ani podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu (ve znění účinném po 1. 1. 2022) k porušení zákona, pročež byla tato dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. O odmítnutí dovolání obou obviněných přitom bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. 4. 2022

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu