11 Tdo 210/2022-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2022 o dovolání obviněného J. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 9 To 354/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 22 T 62/2021, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
1. Okresní soud Plzeň-sever rozhodl rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. 22 T 62/2021-165, tak, že obviněného J. Š. uznal vinným přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění spočívajících v tom, že
dne 1. 11. 2020 ve 22:40 hodin, na adrese XY, v úmyslu vybít svou frustraci, umístil na síť internet na svůj veřejně přístupný facebookový profil pod názvem "J. Š." jím sepsaný veřejnosti přístupný nenávistný příspěvek ve znění: "Zbyteční lidé – zbavme se jich. Dnes jsem na ČT zaregistroval reklamu na fond „N.", který podporuje předčasně narozené děti s hmotností, kdy „se vejdou do dlaně". Jinými slovy nevyvinuté zrůdy, které budou mít IQ kolem padesátky a budou pro společnost pouze přítěží. Budou nás stát pouze peníze a jejich přínos nebude ani nula, ale pouze mínus. Pouze nějaká neziskovka se na nich napakuje. Stejné je to i s mentály. L. a spol se přiživují na vykrádání státního rozpočtu pod rouškou solidarity s mentály a inkluzí.... Nicméně žádný mentál pro naši společnost nemá význam a je to zbytečný člověk (a slovo „člověk" píši s velkým sebezapřením, protože je to spíše zvíře). Nebudu se rozepisovat o dalších lapsusech zkorumpovaných „lidomilů“, neziskovek a pijavic, na ně napojených. Vyžírka Š. P. z „Člověka v tísni“, který v životě nepracoval, je dalším markantním příkladem. O různých fantasmagorických diakoniích, které sem tahají teroristy, ani nemluvě. Takže, jediné možné řešení je stopnout veškerou státní finanční podporu neziskovkám. Pokud chtějí páchat dobro – i když jsou to naopak zrůdné a ziskuchtivé společnosti – ať si finance získají sami a ať si sami oslovují své sympatizanty, aby je podporovali. Stát se musí probrat a zbavit se „zbytečných lidí". Lidé, kteří nejsou přínosem společnosti, ať už z důvodu mentální, či společenské diskvalifikace (dementi, bezďáci, imigranti td.)nesmí být společností protěžování. Zbavme se zbytečných. P. S. Už se těším na komentáře potrefených dobrosráčů „zbavme se Š."…"
3. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 356 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti (12) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř (24) měsíců.
4. Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 9 To 354/2021, tak, že k odvolání obviněného J. Š. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 18. 8. 2021, č. j. 22 T 62/2021 – 165, ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného J. Š. odsoudil podle § 356 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti (10) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti (18) měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Proti výše označeným rozsudkům soudů nižších stupňů, a to do všech jejich výroků, podal obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. V podrobnostech dovolatel uvedl, že jeho jednání není trestným činem a nedošlo k porušení hranice svobody projevu. Obviněný svým příspěvkem podrobil velice tvrdé kritice, která jde možná až za hranici „vkusu“, neziskové organizace a vyslovil vlastní názor na problematiku nedonošených dětí a mentálně zaostalých jedinců. Příspěvek však neobsahuje prvky podněcování, pouze pronáší názory obviněného. Příspěvek rozhodně nechce strhávat k iracionálnímu následování, nemá rozsévat nenávist, ale pouze toliko „bez obalu“ vyslovit v současné době alternativní názory, které nejsou zašlapávány strachem a celkovým směřováním společnosti. Podle obviněného je zásadním rozdílem, zda článek vyjadřuje negativní názory autora, či se snaží o rozšíření nenávisti. Obviněný se v rámci textu svého příspěvku pouze snažil řečnicky obracet vůči potencionálním čtenářům, a to v tom směru, aby jeho názor se stal předmětem jejich úvah. Obviněný je přesvědčen o tom, že je trestán za dojem, kterým jeho příspěvek působí, kdy on záměrně, v obecném pohledu však nešťastně, se snaží o čisté vyjádření názoru bez korekce a příkras, kdy se snaží útočit přímo na jádro problému a využít toho, že jeho příspěvek není novinovým článkem, ale čistým vyjádřením aktuálních myšlenek. Obviněný rozhodně nezamýšlel a nezamýšlí podněcovat nenávist ve společnosti, ale je veden snahou společnost „probudit“ a seznámit ji i s názorem, který není běžný a nespadá do obecného názorového proudu. Navíc obviněný je odborný pracovník, který v daném oboru má mnoho zkušeností a odpovídající vzdělání. Virtuální prostor je dnes dominantním polem pro komunikaci, a pokud dojde ke zveřejnění názoru v rámci soukromé aktivity, pak je takový projev blízký běžnému projevu v civilním životě a autor očekává také to, že takový názor bude „vyhledán“, tedy nikoliv „předestřen“ jako v rámci publicistiky. Soudy však jakoby nerozlišovaly závažnost celé věci a minimálně podprahově ji ztotožňovaly s oficiálním novinovým článkem. Podle obviněného je svoboda v tomto směru potlačována již v samotném zárodku, kdy se v rámci demokracie mohou rodit názory i v rovině velmi „neopracované“. Trestní represe by měla zasahovat až v případech, které jsou zjevnou snahou k potlačení práva a zanášení nenávisti a nikoliv trestat za jakýsi celkový dojem, kterým příspěvek na internetu může působit.
7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby napadené rozsudky byly zrušeny a věc byla vrácena obžalobě.
8. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného J. Š. uvedl, že dovolání obviněného je postaveno výlučně na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Na případ, kdy dovolatel uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Co se týká obsahové stránky mimořádného opravného prostředku, obviněný v něm zjednodušeně řečeno namítá jednak nedostatek subjektivní stránky, jednak rozporuje naplnění znaků podněcování a nenávisti, a konečně v samotném závěru soudům vytýká opomenutí zásady subsidiarity trestní represe. Státní zástupce je nicméně ve shodě s oběma soudy přesvědčen, že obviněný svým komentářem všechny znaky přisouzeného přečinu naplnil.
9. Obviněný svým komentářem vzbuzoval u jiných osob nenávist k jiné skupině osob, tedy k nedonošeným dětem, mentálně zaostalým jedincům, případně bezdomovcům a imigrantům (potažmo k neziskovým organizacím, které se potřebnou pomocí těmto, do jisté míry handicapovaným osobám, zabývají). Význam jeho příspěvku byl právě takový, jaký dovodily soudy nižších stupňů, tedy vzbudit či utvrdit v potenciálních čtenářích jeho příspěvku pohrdání a nenávist k těmto skupinám osob, které označil za zbytečné jen proto, že se nějakým způsobem odlišují a že pravděpodobně neměly - pokud jde o sociální a rodinné zázemí či zdravotní dispozice - takové štěstí, jako dovolatel a další příslušníci majoritní společnosti.
Pokud jde o samu způsobilost komentáře obviněného vyvolat u jeho případných čtenářů nenávist vůči shora uvedeným skupinám osob, ta vyplývá mj. z charakteru jeho proklamativních výroků, kterými je označil za zbytečné, nehodné podpory, a současně vyslovil požadavek na zbavení se jich. Takovéto výroky jsou však v demokratickém právním státě, založeném na úctě k ústavně zaručeným právům občana a člověka, neakceptovatelné a je nutné na ně reagovat trestním postihem. Pochybnosti nejsou ani o úmyslné formě zavinění, neboť je zcela zjevné, že předmětný komentář pronesl obviněný jako vysokoškolsky vzdělaný a orientovaný jedinec, bezesporu velmi dobře obeznámený s problematikou jím slovně napadaných skupin osob.
Byl si tedy velmi dobře vědom skutečnosti, že vůči uvedeným skupinám osob prezentuje veřejně myšlenky neslučitelné s principy rovnosti lidí, a musel být také srozuměn s tím, že přinejmenším u části čtenářů jeho příspěvku může nenávist k napadaným skupinám osob skutečně podněcovat. Jednání se tak dopustil - jak správně akcentoval Okresní soud Plzeň - sever - v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z těchto důvodů nebylo možné věc obviněného, který svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 tr.
zákoníku, posoudit v reakci na zásadu subsidiarity trestní represe pouze jako přestupek, ale bylo na místě uplatnit trestní represi. Zásah do právem chráněného zájmu, kterým je v nyní projednávané trestní věci rovnost lidí bez rozdílu národnosti, etnika, rasy, náboženství, třídních či jiných skupinových rozdílů, byl totiž jednáním obviněného natolik výrazný, že jiný, než trestněprávní postih by byl zcela nedostatečný. Závažnost jeho jednání totiž zvyšuje mj. skutečnost, že obviněný si jako platformu svých nekompromisních nenávistných názorů a návrhů zvolil mj. děti, potažmo osoby, které se s ohledem na svůj věk a zdravotní či osobnostní handicap nedokáží samy adekvátně bránit.
V dovolatelově jednání tudíž nelze spatřovat žádnou okolnost, která by mohla společenskou škodlivost jeho jednání snižovat natolik, aby již nebylo na místě uplatňovat trestní represi. Jedná se o zcela typický případ tzv. hate speech, tedy verbálního nenávistného projevu směřovaného vůči jiné skupině osob.
10. Samotným závěrem státní zástupce zkonstatoval, že obviněný své jednání nemůže omlouvat ani poukazem na ústavně zaručenou svobodu projevu, a to jednoduše již z toho důvodu, že projevy veřejně podněcující k nenávisti vůči určité skupině osob nebo k omezování práv jejich příslušníků takové ústavněprávní ochraně podléhat nemohou.
11. V návaznosti na shora uvedené státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o něm rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.
12. Obviněný zaslal soudu k vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství svou repliku, v níž uvedl, že celý text koncipoval jako kritiku současného systému fungování neziskových organizací, inkluze a dalších problémů, což většina čtenářů na rozdíl od státního zástupce pochopila. Článek nikoho neinspiroval k tomu, aby pořádal pogromy. Naopak, lidé, kteří se s jeho názory neztotožnili, vyjádřili nesouhlas v diskusi pod textem, případně je to motivovalo k poskytnutí peněžních darů. Kriminalizace článku, resp. názoru soudy je naprosto absurdní. Soudy nevzaly v úvahu také jeho argumenty ohledně pracovní činnosti. Je zřejmé, že pokud po dobu 5 let vykonával práci vychovatele ve Vězeňské službě, kde byl podle vedení věznice i odsouzených jedním z nejlepších vychovatelů, pak o nějakém "podněcovatelském" sklonu podle uvedeného paragrafu nelze hovořit. Soudy nižších instancí nevzaly také v potaz, že v minulosti podpořil mnohatisícovými částkami organizace, vyvíjející smysluplnou pomoc různě handicapovaným lidem. V případě zrušení rozsudku a vrácení k nalézacímu soudu, navrhl doplnit šetření o výslech ředitele Věznice Plzeň a doložení daňových přiznání za uvedená léta, která mají doložit jeho finanční dary. Vzhledem k tomu, že emoce nejsou definovány, je potom kriminalizace jeho textu absurdní a závisí na subjektivní interpretaci a nelze ji tedy objektivně postihnout předmětným paragrafem. V rámci dokazování nalézací soud nepochopil, že celá problematika se musí řešit věcně a odborně, nikoliv "srdíčkem", a to byl smysl jeho textu. Nemluvě o tom, že soudkyně nalézacího soudu sama uvedla v průběhu dokazování, že se jí týká článek osobně, potom nechápe, proč se rozhodování nevzdala. Závěrem konstatoval, že uvedený rozsudek je procesně a argumentačně pochybný a navrhl jeho zrušení.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu.
14. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu).
16. Jak již bylo shora zmíněno, obviněný své dovolání podal s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ovšem vzhledem k tomu, že namítaný dovolací důvod nevyjádřil slovně, není zřejmé, zda uplatnil tento dovolací důvod ve znění do účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., anebo ve znění účinném od 1. 1. 2022. Pokud se týká dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), podle něj se dovolání podávalo, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu bylo možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo že šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, v zásadě nebylo možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů bylo možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemohl měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívají přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. V době rozhodování Nejvyššího soudu je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu, provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v nezměněné dikci) je vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Vložen byl pod písmenem g) nový důvod, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
18. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 je povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Přitom též platí, že rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 tr. řádu).
19. Z obsahu podaného dovolání je však zřejmé, že obviněný ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (ačkoliv odkazuje na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu), neboť se domnívá, že jeho jednání není trestným činem a namítá tedy nesprávné právní posouzení skutku. Zásadním argumentem obviněného je, že dle jeho názoru nedošlo k porušení hranice svobody projevu, neboť nezamýšlel nikoho podněcovat k nenávisti ve společnosti, ale pouze vyjádřil tvrdým způsobem svůj názor, který nespadá do obecného názorového proudu. Tuto obhajobu obviněný uplatňuje již od počátku trestního řízení a s jeho argumentací se přesvědčivě a důkladně vypořádaly jak soud nalézací, tak i soud odvolací. S odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů se Nejvyšší soud zcela ztotožnil a může na ně plně odkázat. Ani Nejvyšší soud nemůže přisvědčit námitkám obviněného, že jeho jednání není trestným činem a že nedošlo k porušení hranice svobody projevu. K problematice práva na svobodu projevu a jeho omezení se opakovaně ve svých rozhodnutích vyjadřovaly Nejvyšší soud i Ústavní soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1324/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 674/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 81/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. III. ÚS 2696/21, a další). Nejen citovaná rozhodnutí, ale i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňují, že svoboda projevu není neomezená, ale naopak má své limity. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESPL“) opakovaně judikoval, že ochrana svobody projevu se vztahuje i na ty informace či názory, které nějakým způsobem urážejí, šokují, znepokojují či rozrušují, neboť takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a snášenlivosti, bez nichž by neexistovala žádná demokratická společnost. Současně však ESPL uvádí, že „pouze na základě detailního posouzení kontextu, ve kterém se urážející slova objeví, je možné smysluplně odlišit jazyk, jenž šokuje a uráží – který je chráněn čl. 10 Úmluvy – a jazyk, jenž je zbaven práva na to být v demokratické společnosti tolerován.“ Z judikatury ESPL vyplývá, že ochrany svobody projevu podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obecně nepožívají projevy vyvolávající nebo ospravedlňující násilí, nenávist nebo intoleranci.
20. Z obsahu předmětného článku je nepochybné, že se nejedná o pouhý „alternativní názor“ na problematiku nedonošených dětí a mentálně zaostalých jedinců, vedený snahou „probudit společnost“, ani o kritiku systému fungování neziskových organizací, inkluze a dalších problémů. Uvedený text nejen uráží hrubým způsobem různé skupiny osob (předčasně narozené děti autor označuje za nevyvinuté zrůdy, mentálně zaostalého jedince za zvíře), které označuje za „zbytečné lidi“, ale opakovaně vyzývá majoritní část společnosti, aby se těchto zbytečných lidí zbavila. Z kontextu článku je nepochybné, že se nemůže jednat o projev požívající ochrany podle čl. 10 Úmluvy, ale jedná se právě o ten případ, který přesáhl hranice svobody projevu zaručené Ústavou i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy se jedná o projev vyvolávající intoleranci a nenávist k určitým, dokonce zvlášť zranitelným skupinám osob. Pokud obviněný namítá, že nezamýšlel podněcovat nenávist ve společnosti, je třeba si položit otázku, co tedy měl na mysli opakovanými výzvami k tomu, aby se společnost zbavila „zbytečných lidí, kteří jsou pro společnost pouze přítěží“, jimiž měl obviněný na mysli předčasně narozené děti, mentálně zaostalé jedince, bezdomovce, imigranty. Nejvyšší soud nemá nejmenších pochybností o tom, že obviněný věděl, že svým článkem může způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, kterým je zájem na ochraně jednoho ze základních lidských práv, a to rovnosti lidí bez rozdílu, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Předmětný článek byl nepochybně způsobilý vzbudit nenávist vůči určitým skupinám osob a rozhodně ho nelze vnímat pouze jako prezentaci menšinového názoru s cílem vyvolat diskusi ve společnosti k dané problematice nedonošených dětí a mentálně zaostalých osob, případně k problematice fungování neziskových organizací.
21. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného J. Š. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 6. 4. 2022
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Monika Staniczková