11 Tdo 219/2024

11 Tdo 219/2024-203

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2024 o dovolání obviněné D. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. 4 To 384/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 185/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné D. M. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 5 T 185/2023-91, byla obviněná D. M. uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za jeho spáchání byla podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu, přičemž podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání čtyřiceti osmi měsíců. Vyjma toho okresní soud podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku obviněné uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou svým trestným činem způsobila.

2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem však bezprostředně po jeho vyhlášení podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněné, a to pouze do výroku o trestu. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 12. 2023, č. j. 4 To 384/2023-103 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu obviněnou za podmínek § 209 odst. 2 tr. zákoníku nově odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Ústí nad Labem se obviněná shora uvedené trestné činnosti dopustila tím, že:

v období od července 2022 do května 2023 pobírala od Úřadu práce České republiky, kontaktního pracoviště v Ústí nad Labem, se sídlem Revoluční 3289/13, 400 01, Ústí nad Labem, dávku státní sociální podpory – příspěvek na bydlení, přičemž při podání žádosti o příspěvek na bydlení dne 27. 7. 2022, ani později, neuvedla v dokladech o výši čtvrtletního příjmu, že má příjmy plynoucí z pronájmu bytové jednotky č. XY na adrese XY, XY, XY, který pronajímala od 21. 2. 2022, ve výši 6.700 Kč měsíčně, čímž zapříčinila, že jí příspěvek na bydlení byl vyplácen v neoprávněné výši, a to: - za období červenec 2022 až září 2022 jí byl vyplacen v celkové výši 13.413 Kč, ačkoliv jí náležel jen v celkové výši 5.673 Kč, tedy neoprávněně jí byla vyplacena celkem částka 7.740 Kč, - za období říjen 2022 až březen 2023 jí byl vyplacen v celkové výši 38.256 Kč, ačkoliv jí náležel jen v celkové výši 22.776 Kč, tedy neoprávněně jí byla vyplacena celkem 15.480 Kč, - za duben a květen 2023 jí byl vyplacen v celkové výši 5.784 Kč, ačkoliv jí náležel jen v celkové výši 1.764 Kč, tedy neoprávněně jí byla vyplacena celkem částka 4.020 Kč, přičemž tímto jednáním se neoprávněně obohatila, a tak způsobila České republice – Úřadu práce České republiky, kontaktnímu pracovišti Ústí nad Labem, IČO 72 49 69 91, se sídlem Revoluční 3298/13, 400 01, Ústí nad Labem, majetkovou škodu ve výši 27.240 Kč, a tohoto jednání se dopustila, přestože byla trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2022, č. j. 6 T 141/2022-53, který nabyl právní moci dne 11. 11. 2022, uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 24 měsíců.

II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu

4. Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2023, č. j. 4 To 384/2023-103 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 5 T 185/2023-91) napadla obviněná D. M. rozsáhlým dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce, a to v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázala na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť je přesvědčena, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Toto pochybení dovolatelka spatřuje v tom, že skutek, který je jí kladen za vinu, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, v důsledku čehož jí byl uložen nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody.

5. Za zásadní námitku obviněná a její obhajoba označila skutečnost, že soudy nižších stupňů v projednávané věci rozhodovaly, aniž by podrobněji zkoumaly její duševní stav, respektive její příčetnost. Prvotním impulsem k podezření, že u její osoby v době spáchání trestného činu absentovaly rozpoznávací schopnosti, měl být již protokol o jejím výslechu z přípravného řízení (ze dne 25. 8. 2023), kdy ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že se léčí na psychiatrii a pravidelně užívá léky, které jsou předepisovány pacientům s psychickými poruchami. Již na základě tohoto zjištění měla být důkladně zkoumána otázka její příčetnosti v době spáchání projednávaného činu.

6. Soudy nižších stupňů měly podezření o nepříčetnosti obviněné dovodit i ze způsobu jejího chování u hlavního líčení konaného dne 16. 10. 2023, kdy prakticky nerozuměla tomu, co se během jednání děje. Ostatně u hlavního líčení obviněná výslovně uvedla, že má problémy s pamětí, je v invalidním důchodu, léčí se na psychiatrii a „v době spáchání souzeného činu se pro ni všechno vyplo a nevnímala nic“. Zmatenost obviněné je zřejmá rovněž z její odpovědi na dotaz, co rozumí pod pojmem „příjmy“, na což reagovala slovy: „Příjmy jsem brala, co platím, je tam elektřina, topení a voda, to vím, mám zafixováno v hlavě, že tam musím platit, jinak by nás odpojili.“ Z protokolu o hlavním líčení je rovněž zjevné, že dovolatelka nerozuměla tomu, co spáchala, když soudu sdělila, že se „neobohatila, protože z příjmů platila služby, vysoké zálohy na energii, topení a elektřinu“ a zároveň „ví, že to udělala špatně, kdyby měla to myšlení, co má teď, tak by to už neudělala“. Tedy navzdory tomu, že obviněná popřela, že by se finančně obohatila a že by se činu dopustila úmyslně, tak prohlásila svou vinu a vyjádřila rovněž souhlas s popisem skutku i s jeho právní kvalifikací uvedenou v návrhu na potrestání.

7. Taktéž z protokolu o veřejném zasedání o odvolání vyplývá, že odvolací soud se (podobně jako soud prvního stupně) nikterak nezabýval psychickým stavem obviněné, a to přesto, že mu sdělila, že má přiznanou invaliditu. Kdyby se odvolací soud o důvody její invalidity zajímal, byl by prakticky naveden k přezkumu její příčetnosti. Následně by odvolací soud zjistil, že obviněná po celou dobu páchání projednávaného činu trpěla duševní poruchou provázenou mentální neschopností rozpoznat protiprávnost svého jednání i jeho následky.

8. Přestože tedy okolnosti případu od prvotních provedených úkonů ve věci nasvědčovaly tomu, že obviněná mohla po dobu páchání projednávaného činu trpět duševní poruchou, která měla dopad na její rozpoznávací schopnosti, soudy nižších stupňů se těmito indikacemi nezabývaly, a to přesto, že otázka příčetnosti je otázkou právní. S tím souvisí i skutečnost, že obviněná nebyla v řízeních před soudy prvního a druhého stupně právně zastoupena, byť zjevně nebyla schopna pochopit skutek, který ji byl kladen za vinu, natož adekvátně na dotazy soudu reagovat. S tím souvisí i skutečnost, že se ani svým rodinným příslušníkům nesvěřila s tím, co je jí kladeno za vinu a jak je projednávaný případ vážný.

9. Z posudku o invaliditě podle dovolatelky vyplývá, že se dlouhodobě léčí na psychiatrii pro organické poruchy nálady, úzkosti, poruchy způsobené sedativy nebo hypnotiky, perzistující somatoformní bolestivou poruchu a depresi, což ovlivňuje její každodenní život. Konkrétně má omezený způsob chápání sebe sama i okolního světa, limitovaný způsob vnímání i prezentace. Vyjma toho není dostatečně inteligenčně vybavena pro to, aby posoudila protiprávnost svého jednání. Taktéž její paměť je narušena (často zapomíná, co se stalo v nedávné minulosti), nezvládá péči o své zdraví, o domácnost i své osobní aktivity, pročež je závislá na péči jiných osob. Dovolatelka a její obhajoba tedy mají za to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) měl přezkoumat její duševní stav jako podstatnou okolnost spáchání projednávaného činu. Vzhledem k tomu, že obviněná byla odsouzena za jednání, za které podle svého mínění není pro nepříčetnost trestně odpovědná, spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném hmotněprávním posouzení.

10. Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že bylo nesprávně právně posouzeno její zavinění. Předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku je úmysl pachatele vztahující se nejen k uvedení jiného v omyl, ale též ke svému obohacení a způsobení škody na cizím majetku. Od počátku trestního stíhání obviněná svůj podvodný úmysl popírala, pouze měla za to, že má na příspěvek nárok, ostatně pokud by tomu tak nebylo, byla by její žádost zamítnuta. Přestože si je obviněná vědoma toho, že důkazy ve vztahu k jejímu úmyslu nebyly u hlavního líčení prováděny z důvodu jejího prohlášení viny, tak s ohledem na výše uvedené okolnosti nelze k tomuto prohlášení přihlížet. Aby obviněná mohla spáchat trestný čin alespoň v úmyslu nepřímém, muselo by být prokázáno, že byla dostatečně obeznámena, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, s ním být srozuměna. V rámci provedeného trestního stíhání však nic takového prokázáno nebylo.

11. Obviněná má rovněž za to, že v důsledku nesprávného právního posouzení jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Nicméně s ohledem na nízkou společenskou škodlivost činu nelze takový trest hodnotit jinak, než jako nepřiměřeně přísný. Navíc odvolací soud zjevně nesprávně přihlédl k opakování trestné činnosti obviněnou jako k přitěžující okolnosti. Opětné naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu v souvislosti s příspěvkem na bydlení naopak potvrzuje, že dovolatelka nerozuměla svému jednání ani jeho následkům. Odvolací soud rovněž opomenul vzít v úvahu, že dovolatelka skutkovou podstatu podvodu nenaplnila totožným jednáním, neboť v prvním případě odsouzení pro podvod nepřiznala vlastnictví domu a v druhém případě neuvedla příjem plynoucí z nájmu bytu svému synovi. Opětné naplnění téže skutkové podstaty by nemělo jít k tíži obviněné, která v důsledku své slabomyslnosti naplnila skutkovou podstatu jiným, než dříve potrestaným jednáním. Pokud by obviněná byla soudním znalcem shledána omezeně příčetnou, mělo by být k této skutečnosti přihlédnuto při stanovení trestu a jeho výměry. Uložení nepřiměřeného trestu odnětí svobody s ohledem na mentální omezenost dovolatelky, která nerozumí svému jednání, ani účelu trestního řízení však podle jejího přesvědčení fakticky ztrácí smysl.

12. V návaznosti na výše uvedené požádal obhájce obviněné předsedu senátu soudu prvního stupně, aby v souvislosti s tímto dovoláním postupoval podle § 265h odst. 3 tr. řádu, tedy aby byla vykonatelnost uloženého trestu odnětí svobody odložena, neboť aplikace tohoto trestu by mohla mít pro obviněnou nepříznivé až obtížně napravitelné důsledky. Obhájce daný návrh odůvodnil špatným zdravotním stavem obviněné (který v minulosti vyvrcholil i jejím pokusem o sebevraždu, který učinila poté, co jí byla doručena výzva k nástupu do výkonu trestu). Z tohoto důvodu má obhájce za to, že výkon uloženého trestu by reálně ohrozil život obviněné. Odůvodněnost odkladu výkonu trestu shledal rovněž Okresní soud v Ústí nad Labem, který na žádost dovolatelky usnesením ze dne 10. 1. 2024, č. j. 5 T 185/2023-132, rozhodl o odkladu výkonu trestu o tři měsíce.

13. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby předseda senátu soudu prvního stupně postupoval podle § 265h odst. 3 tr. řádu a dovolacímu soudu podal návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a aby Nejvyšší soud v návaznosti na tento podnět rozhodl, že se obviněné odkládá vykonatelnost výroku o trestu, který jí byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2023, č. j. 4 To 384/2023-103. Dovolatelka současně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2023, č. j. 4 To 384/2023-103, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 5 T 185/2023-91, a aby věc přikázal okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

14. K dovolání obviněné D. M. se ve svém písemném stanovisku ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 1 NZO 100/2024-26, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten v prvé řadě konstatoval, že dovolání obviněné směřuje proti výrokům o vině i o trestu, a to přesto, že dovoláním lze rozhodnutí krajského soudu napadnout toliko v rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu nalézacího. Jelikož v projednávaném případě odvolání státního zástupce směřovalo toliko proti výroku o trestu, jeho přezkumná povinnost se vztahovala pouze na výrok o trestu. Krajský soud tedy správně přezkoumával toliko tento výrok, když neshledal zákonné podmínky (§ 254 odst. 2 tr. řádu) k tomu, aby prověřoval i dovoláním nenapadený výrok o vině. Z tohoto důvodu státní zástupce označil část dovolání, která směřuje proti výroku o vině, jako nepřípustnou.

15. V části, ve které obviněná napadá výrok o trestu, státní zástupce uznal její dovolání za formálně přípustné, avšak konstatoval, že v rámci dovolacího důvodu, na který dovolatelka odkázala, lze vznášet pouze námitky vztahující se k faktické nesprávnosti některých hmotněprávních posouzení týkajících se trestu. Námitky směřující proti přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu z důvodů nesprávné aplikace hledisek vyplývajících z § 39 tr. zákoníku však pod výše uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Jde-li o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, není relevantní dovolání vznášet ani v rámci (dovolatelkou neuplatněného) dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, který je jinak určen právě k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu. Navíc nepodmíněný trest odnětí svobody byl obviněné uložen při spodní hranici sazby trestu odnětí svobody uvedené v § 209 odst. 2 tr. zákoníku, která činí šest měsíců až tři roky.

16. Státní zástupce tedy závěrem odmítl námitky obviněné směřující proti přílišné přísnosti uloženého trestu, neboť neodpovídají jí formálně deklarovanému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Za tohoto stavu Nejvyššímu soudu navrhl, aby podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Současně podal návrh, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, nicméně pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

17. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněnou D. M. bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněné k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

19. Po jeho prostudování Nejvyšší soud konstatoval, že obviněná výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jeho existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

21. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je možné iniciovat tehdy, jestliže napadené rozhodnutí reálně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu přitom lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení zákona obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. Dovolací důvod tedy musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

22. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu je rovněž možné vznášet námitky ve vtahu k vadám výroku o trestu, nicméně za relevantní je možné posoudit toliko vady spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního (nikoli tedy námitky stran druhu či výměry trestu).

23. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

24. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněné D. M. splňuje kritéria jí uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněnou vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jí výslovně uplatněnému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu taxativně uvedenému v § 265b odst. 1 tr. řádu.

V. 1. Námitky obviněné proti výroku o vině

25. V prvé řadě Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu napadla výroky krajského soudu o vině i trestu. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k této procesní otázce ve své judikatuře nejednou konstatoval, že pokud bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku (jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl povinen přezkoumat i jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. řádu), je obviněný oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním již výlučně v rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Z právě uvedeného tedy vyplývá, že směřuje-li (za této procesní situace) dovolání obviněné osoby proti výroku, který odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. řádu nepřezkoumával a neměl ani povinnost jej přezkoumat postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. řádu, je nutné takové dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

26. Dovolatelka D. M. napadla svým mimořádným opravným prostředkem pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2023, č. j. 4 To 384/2023-103, s tím, že její námitky směřovaly rovněž proti výroku o vině, jenž učinil soud prvního stupně, přestože byla oprávněna rozsudek odvolacího soudu napadnout pouze ve výroku o trestu, neboť odvolání státního zástupce podané v její neprospěch směřovalo toliko proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon okresní soud obviněné podmíněně odložil na dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců za současného stanovení dohledu. Z tohoto důvodu tak již dovolatelka nemá zákonné právo napadnout ve svém dovolání výrok o své vině – ostatně s ohledem na učiněné prohlášení viny, které bylo soudem prvního stupně přijato, jej neměla možnost napadnout ani v rámci případného odvolání. Navíc odvolací soud jasně deklaroval, že neshledal podmínky § 254 odst. 2 tr. řádu k tomu, aby přezkoumal i dovoláním nenapadený výrok o vině (viz bod 7. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Z tohoto důvodu se tak jeho přezkumná povinnost vztahovala výhradně na výrok o uloženém trestu.

27. Z výše uvedených důvodů je tedy dovolání obviněné D. M. v části, ve které směřuje též proti výroku o vině, nutno označit za nepřípustné.

V. 2. Námitky obviněné ve vztahu k výroku o trestu

28. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že v rámci odkazu na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze k vadám výroku o uloženém trestu vznášet námitky pouze v případě, pokud obviněný namítá porušení hmotného práva či jiné skutkové okolnosti mající význam z hmotněprávního hlediska. To prakticky znamená, že stran uloženého trestu lze relevantně zpochybnit pouze

některá hmotněprávní posouzení, zejména stran nesprávné aplikace ustanovení trestního zákoníku o ukládání souhrnného či společného trestu. Námitky směřující vůči druhu či výměře uloženého trestu jsou však nepřípustné – a to s odkazem nejen na tento, ale i jakýkoli jiný, zákonem vymezený dovolací důvod. Zásah Nejvyššího soudu je výjimečně možný pouze v případě, pokud by uložený trest vykazoval zásadní ústavněprávní nedostatky. K takové situaci by došlo v případě, že by obviněné osobě byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární neboli zjevně nespravedlivý (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Takové pochybení však ve věci obviněné D. M. dovodit nelze.

29. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím je patrné, že Krajský soud v Ústí nad Labem se otázkou individualizace trestu ve vztahu k osobě obviněné dostatečně zabýval, neboť v rámci svých úvah o druhu a výměře trestu podrobně zvažoval míru společenské škodlivosti projednávaného skutku, osobní, majetkové a jiné poměry obviněné, jakož i možnosti její nápravy ve vztahu k předcházejícímu způsobu jejího života. V návaznosti na tyto úvahy konstatoval jedinou polehčující okolnost, kterou je prohlášení viny učiněné obviněnou u hlavního líčení, kterou okresní soud přijal.

30. K ostatním okolnostem, které okresní soud hodnotil jako polehčující, krajský soud uvedl, že snahu obviněné hradit vzniklou škodu nelze s ohledem na sdělení příslušného pracoviště Úřadu práce ČR nikterak přeceňovat. Ze sdělení tohoto úřadu vyplynulo, že obviněná z celkové dlužné částky 27.240 Kč uhradila (ke dni 18. 10. 2023) toliko částku 9.080 Kč. Rovněž z dříve způsobené škody ve výši 43.017 Kč k předmětnému datu nesplatila ani pětinu dlužné částky (když navíc přistoupila k úhradě další škody pouze ve formě splátek, a to navzdory svým nezanedbatelným majetkovým poměrům). Byť má obviněná přiznaný invalidní důchod 1. stupně, krajský soud odmítl na její osobu pohlížet jako na „osobu absolutně neschopnou jakékoli práce“.

31. Za přitěžující označil odvolací soud mimo jiné skutečnost, že obviněná je vzhledem ke své předchozí trestné činnosti obecnou i speciální recidivistkou, přičemž nebylo možné nezohlednit, že posuzovaného jednání se dopustila v průběhu zkušební doby předchozího podmíněného odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 141/2022. Výše způsobené škody navíc v nyní posuzovaném případě dosáhla téměř trojnásobku hranice škody nikoli nepatrné ve smyslu § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu je zřejmé, že obviněná se ze svého předchozího odsouzení patřičně nepoučila, a ještě ve zkušební době se dopustila další trestné činnosti stejného druhu, pročež výchovná funkce dříve uloženého podmíněného trestu zjevně nesplnila svůj účel.

32. Vzhledem k tomu tedy krajský soud přistoupil k uložení trestu nepodmíněného, který však vyměřil jen velmi mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby (stanovené v § 209 odst. 2 tr. zákoníku od šesti měsíců do tří let), konkrétně ve výměře osmi měsíců. Takový trest za žádných okolností nelze hodnotit jako trest nepřípustný či snad dokonce excesivní či exemplární.

33. Dovolatelka v rámci svých výhrad zaměřených proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody rozsáhle namítala, že uložený nepodmíněný trest je nepřiměřeně přísný zejména vzhledem k jejím vleklým zdravotním, zejména psychickým obtížím. V této souvislosti je namístě znovu zdůraznit, že otázka přiměřenosti trestu vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na který odkázala, přičemž tuto námitku nelze podřadit ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460).

34. K této problematice se přitom již nejednou vyjádřil i Nejvyšší soud. Ten např. ve svém usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, explicitně uvádí, že: „samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.” (Podobně lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016, apod.).

35. Lze tedy shrnout, že námitku dovolatelky zaměřenou proti přílišné přísnosti uloženého trestu z důvodů nesprávné aplikace hledisek uvedených v § 39 tr. zákoníku nelze v dovolacím řízení jakkoli akceptovat, neboť v daném případě jí byl uložen trest přípustný, který byl vyměřen v rámci zákonné trestní sazby. Rovněž skutečnost, že dovolatelka i nadále subjektivně pociťuje uložený trest jako neadekvátní a o nutnosti jeho nepodmíněné formy vede polemiku, je z hlediska naplnění dovolacích důvodů již zcela irelevantní.

V. 3. Právo obviněné na spravedlivý proces

36. Přestože se přípustné námitky obviněné a její obhajoby zaměřují výhradně proti výroku o trestu, dovolací soud se touto otázkou následně zabýval i v rámci ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces. V rámci poznámek „obiter dictum“ lze nad rámec shora uvedeného k daným námitkám obviněné doplnit následující.

37. Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že obviněná D. M. se skutečně dlouhodobě léčí na řadu funkčních fyzických onemocnění (mezi které patří především arteriální hypertenze, chronická laryngitida, percepční porucha sluchu, žaludeční vřed, obezita I. stupně), přičemž u její osoby byla diagnostikována rovněž řada psychických poruch (obviněná je medikována pro přetrvávající organické poruchy nálady, úzkostnou poruchu a perzistující somatoformní bolestivou poruchu a depresi, které ovlivňují její každodenní život). Díky souhrnu těchto onemocnění byl znalkyní konstatován pokles pracovní schopnosti obviněné o 35 % (č. l. 124 a násl.). Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (který má významný dopad na pracovní schopnost obviněné) revizní lékařka označila psychiatrickou diagnózu, v důsledku které jí byla dnem 5. 12. 2022 přiznána invalidita I. stupně (viz č. l. 126 verte). Vyjma toho však tato znalkyně jasně deklarovala, že intelekt obviněné je v normě, úzkostná a depresivní porucha nepostihuje její myšlení, pročež je dostatečně orientovaná osobou, místem i časem (č. l. 125-125 verte).

38. Těmto závěrům odpovídá i skutečnost, že okresní soud v průběhu hlavního líčení, ani krajský soud v rámci veřejného zasedání o odvolání, neshledaly, že by obviněná byla v průběhu vedeného trestního řízení v místě a čase neorientovaná či zmatená. Naopak z protokolů o hlavním líčení konaného dne 16. 10. 2023 i o veřejném zasedání o odvolání konaného dne 4. 12. 2023 vyplývá, že obviněná na průběh řízení reagovala zcela adekvátně, přiléhavě zodpovídala dotazy soudu i státního zástupce a celkově se náležitě hájila. Rovněž byla řádně poučena o možnostech své obhajoby, přesto se rozhodla vést svoji obhajobu sama bez pomoci advokáta. Vzhledem k těmto skutečnostem nevznikly v průběhu trestního řízení žádné pochybnosti o její příčetnosti, pro které by bylo nutné podrobněji (typicky za pomoci znaleckého posudku) zkoumat její zdravotní stav, což se týká nejen soudních jednání (která se ostatně konala v rozmezí pouhých dvou měsíců), ale i doby páchání projednávaného činu a následně vedeného přípravného řízení.

39. Teprve poté, co krajský soud zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu, obviněnou nově odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a ta dané rozhodnutí obdržela společně s výzvou k nástupu do výkonu trestu ve věznici v Litoměřicích (oba dokumenty obviněná převzala dne 29. 12. 2023, č. l. 105), u ní tato situace vyvolala prudké zhoršení zdravotního – zejména psychického stavu (viz lékařská zpráva ze dne 4. 1. 2024 na č. l. 120), které mělo být provázeno i pokusem o sebevraždu a kterému podle tvrzení obhájce měl zabránit její manžel.

40. Nicméně již dne 5. 1. 2024 obviněná z vlastní iniciativy (nikoli za pomoci některého z rodinných příslušníku či přátel) vyhledala osobu advokáta, kterého sama zmocnila k zastupování její osoby ve všech právních záležitostech a jednáních (č. l. 111). Následně jeho prostřednictvím požádala o odklad výkonu trestu odnětí svobody z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu (č. l. 113). Vyjma toho syn obviněné D. M. dne 8. 1. 2024 podal (prostřednictvím téhož obhájce) návrh na omezení svéprávnosti obviněné a jmenování opatrovníka (č. l. 122). Pro úplnost je namístě doplnit, že Okresní soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 10. 1. 2024, č. j. 5 T 185/2023-132, žádosti obviněné o odklad výkonu uloženého nepodmíněného trestu vyhověl a odložil jej do 3. 3. 2024 (č. l. 132).

41. Z výše uvedených souvislostí je zjevné, že na počátku ledna roku 2024 byl zhoršený psychický stav u obviněné reakcí na oznámení o jejím odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a s ním související výzvu k nástupu do výkonu trestu. V období od července 2022 do května 2023, tedy v době páchání trestného činu, ani po dobu následně vedeného trestního stíhání, se však obviněná v takto nepříznivém psychickém stavu zjevně nenacházela, a to přesto, že určitými obtížemi trpěla – její zdravotní stav však byl v inkriminovanou dobu prokazatelně kompenzován psychofarmaky.

42. V této souvislosti se přitom jako klíčový jeví fakt, že poté, co byly obviněné doručeny výše uvedené soudní dokumenty, tak ani tato krajně nepříznivá skutečnost u její osoby nevedla k celkovému psychickému kolapsu (zhroucení) a následné hospitalizaci v některém z lůžkových psychiatrických pracovišť. Naopak – z listinných důkazů je zjevné, že obviněná (jistě v sebezáchovném pudu) kontaktovala obhájce, aby s jeho pomocí zvrátila pro její osobu nepříznivý stav věcí, načež tomuto sama, tedy nikoli jiná osoba jí blízká, udělila plnou moc k převzetí její obhajoby v nyní posuzované věci. To zcela koreluje se skutečnostmi uvedenými v posudku o invaliditě obviněné stran úrovně jejího intelektu i její orientace v osobě, místě a čase. A naopak jsou tyto skutečnosti v přímém rozporu s tvrzeními obhajoby o „zcela vymizelých rozpoznávacích schopnostech“ na straně obviněné, a to nejen v průběhu předmětného trestního řízení, ale již v době páchání projednávaného trestného činu.

43. V této souvislosti nelze ignorovat, že obviněná měla s trestním stíháním „čerstvou“ zkušenost, když (jak bylo uvedeno výše) byla pro spáchání téhož trestného činu uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2022, č. j. 6 T 141/2022-53 (který nabyl právní moci dne 11. 11. 2022), za jehož spáchání byla podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Tento trest jí však od páchání další trestné činnosti obdobného charakteru nikterak neodradil.

44. V návaznosti na tyto okolnosti tedy Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná D. M. je i přes svoji částečnou invaliditu schopna přiměřeně racionálně uvažovat a dostatečně se orientovat v prostorových i časových souvislostech a adekvátně na ně reagovat. Za tohoto stavu tak na její straně ani nebyly v průběhu jednotlivých fází trestního stíhání soudy nižších stupňů shledány důvody nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 2 tr. řádu, kterak plyne z procesního postupu těchto soudů v nyní posuzované věci.

V. 4. Shrnutí

45. Podstata podaného dovolání spočívá v nespokojenosti obviněné s tím, že jí byl ze strany Krajského soudu v Ústí nad Labem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, proti kterému brojí s tím, že takový trest je pro její osobu nepřiměřeně přísný. Tuto skutečnost však Nejvyšší soud není oprávněn s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ani s odkazem na jakýkoli jiný dovolací důvod jakkoli sanovat, tím méně zvrátit ve prospěch obviněné. Ve stávající procesní situaci proto nebylo možné dospět k jinému, než výše uvedenému závěru.

46. Jestliže však dovolatelka a její obhajoba disponují: - lékařskými zprávami či znaleckými posudky, na základě kterých by bylo postaveno na jisto, že obviněná skutečně nebyla schopna rozpoznat protiprávnost svého jednání anebo - mají k dispozici jiné důkazy, ze kterých by bylo zřejmé, že její příčetnost byla v inkriminovanou dobu natolik snížena, že si v danou dobu skutečně nebyla vědoma trestněprávního dosahu svého jednání, mají zákonnou možnost tyto „skutečnosti dříve neznámé“ předložit Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, který je věcně a místně příslušný ve věci rozhodovat v rámci mimořádného opravného prostředku v podobě návrhu na povolení obnovy řízení (viz § 277 až § 289 tr. řádu).

47. Pakliže obviněná a její obhajoba mají za to, že pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem byl porušen zákon anebo toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, mají možnost iniciovat u ministra spravedlnosti podání stížnosti pro porušení zákona. Ostatně podle § 266 odst. 2 tr. řádu lze proti výroku o trestu takovou stížnost podat zvláště tehdy, pokud se obviněná domnívá, že: - trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům obviněné anebo - pokud uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s jeho účelem (viz § 266 až § 276 tr. řádu).

48. Za stávající procesní situace však Nejvyšší soud není na podkladě podaného dovolání oprávněn jakkoli přezkoumávat otázky spojené s vinou obviněné, neboť tyto otázky nemohl přezkoumat ani odvolací soud z titulu prohlášení viny učiněného obviněnou u hlavního líčení konaného dne 16. 10. 2023, jež bylo soudem prvního stupně přijato (č. l. 87), přičemž výrok o trestu z rozsudku krajského soudu obviněná fakticky sporuje pouze v rovině jeho přiměřenosti, což jsou námitky z pohledu zákonných dovolacích důvodů zcela irelevantní.

VI. Závěr

49. Nejvyšší soud tedy po provedeném přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2023, č. j. 4 To 384/2023-103 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 5 T 185/2023-91) v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněné D. M. nedošlo ve smyslu jí uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu k porušení zákona. V návaznosti na to Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

50. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání obviněné a obsahu připojeného spisového materiálu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v jemu předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu práva obviněné na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněné napadeno. Za tohoto stavu nebylo Nejvyšším soudem možné vyhovět jejímu podnětu na odklad výkonu uloženého trestu, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jí podaném dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).

V Brně dne 12. 3. 2024

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu