11 Tdo 263/2023

11 Tdo 263/2023-679

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněného K. Š., narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2022, č. j. 50 To 317/2022-632, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 142/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného K. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále také jako „soud prvního stupně“) ze dne 5. 10. 2022, č. j. 32 T 142/2021-593, byl obviněný K. Š. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) pod bodem I. uznán vinným ze spáchání dvou zločinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:

1. dne 23. 8. 2020 v XY, městské části XY, na blíže nezjištěném místě, prodal V. V., nar. XY, krystalickou látku obsahující metamfetamin neboli pervitin o nezjištěné koncentraci, kdy takto jmenovanému prodal 0,7 g uvedené látky za finanční částku nejméně ve výši 1.000 Kč, přičemž koncovým uživatelem této látky byla svědkyně K. R.,

2. dne 7. 4. 2021, prostřednictvím mobilní aplikace Messenger, nabídl ke koupi K. R., nar. XY, látku obsahující metamfetamin neboli pervitin o nezjištěné koncentraci a množství, zprvu za částku 500 Kč a poté i zdarma, přičemž k nabízené transakci nedošlo,

metamfetamin je psychotropní látka zařazená do seznamu č. 5 psychotropních látek přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve znění pozdějších předpisů,

a takto jednal přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. 32 T 5/2020, který nabyl právní moci téhož dne, byl uznán vinným trvajícím přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků za současného stanovení dohledu.

2. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 20 (dvaceti) měsíců a podle § 274 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 10 000 (deset tisíc) Kč. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 32 T 1/2022, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Oproti tomu soud prvního stupně podle § 226 písm. a) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, sp. zn. 1 Zt 187/2021, a to pro skutky uvedené v obžalobě pod body 1. až 4., neboť nebylo prokázáno, že se tyto skutky, pro něž byl obviněný stíhán, staly.

4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný i státní zástupce odvolání. Krajský soud v Plzni (dále také jako „odvolací soud“) o nich rozhodl rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, č. j. 50 To 317/2022-632, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil shora označený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve zprošťující části a ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, přičemž jej pro výkon tohoto trestu podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, dále mu uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti a podle § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest, které ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak zrušil výrok o trestu z výše uvedeného trestního příkazu soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal odvolací soud napadený rozsudek beze změn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Šímy, advokáta, dovolání, které výslovně směřuje proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu, a to s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.

6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení, opakuje svou odvolací argumentaci a tvrdí, že se nedopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu. Jeho první dovolací námitka spočívá v tom, že soud prvního stupně objasnil jednání popsané pod bodem I. skutkové věty výroku shora citovaného rozsudku pouze prostřednictvím osamocené výpovědi svědkyně K. R. Komunikace prostřednictvím aplikace Messenger, která měla proběhnout mezi ním a touto svědkyní, pak podle jeho přesvědčení neidentifikuje nezaměnitelným způsobem pisatele textu. Obviněný tvrdí, že posuzovaný text nepsal, a je přesvědčen, že za této důkazní situace měl soud prvního stupně postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby i v této části jednání, jež je mu kladeno za vinu.

7. Obviněný dále zpochybňuje věrohodnost svědkyně K. R., kterou opírá především o skutečnost, že se jedná o osobu dlouhodobě závislou na užívání omamných látek, pročež tato může mít sníženou schopnost správně vnímat události a tyto slovně reprodukovat. Z tohoto důvodu vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem soudu prvního stupně, který neprovedl znalecké zkoumání duševního stavu této svědkyně, nýbrž se podle něj nesprávně spokojil s jejím znaleckým zkoumáním v jiné věci projednávané u tohoto soudu pod sp. zn. 32 T 24/2021, v níž měla být shledána věrohodnou. V této souvislosti obviněný odkazuje na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Tdo 549/2022, podle nějž vyšetření duševního stavu svědka podle § 118 tr. řádu přichází v úvahu pouze tehdy, jedná-li se o svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, a jsou kumulativně dány závažné pochybnosti, zda u něj není podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat – tj. například právě i v situaci, kdy je svědek osobou závislou na návykových látkách.

8. V rámci své dovolací argumentace obviněný dále tvrdí, že soudy nižších stupňů bez adekvátního zdůvodnění odpovídajícího povaze a závažnosti věci neprovedly jím navržený podstatný důkaz výslechem svědka V. V. Odkaz soudu na procesní postoj tohoto svědka v počáteční fázi dokazování, kdy odmítl vypovídat z důvodu obavy, že by si mohl přivodit trestní stíhání, považuje za nepřiléhavý a dodává, že není konstantou trestního řízení. Takový postup pak podle něj zakládá vadu tzv. opomenutého důkazu. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Tdo 549/2022, v němž se tento zabýval právě problematikou tzv. opomenutých důkazů.

9. Obviněný dále namítá nesprávné právní či jiné hmotněprávní posouzení, které spatřuje v postupu soudů nižších stupňů, kdy tyto právně posoudily jeho jednání jako dvojnásobný trestný čin, za což mu uložily souhrnný trest odnětí svobody. Je totiž přesvědčen, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako jediný skutek, k čemuž odkazuje jednak na vícero ustanovení trestních předpisů, především pak na § 12 odst. 11, 12 tr. řádu a § 116 tr. zákoníku, jednak na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na jeho usnesení ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 11 Tdo 877/2021. Namítá, že pro správné určení, zda jednání, jež je mu kladeno za vinu, posoudit jako pokračující, nebo trvající trestný čin, je potřeba provést dokazování ve vztahu k okamžiku, který dělí jednotlivé skutky. Tvrdí, že takové dokazování neproběhlo a že se soud zabýval žalovaným jednáním ve vztahu k definici pokračujícího trestného činu pouze v pojetí práva hmotného, nikoliv však procesního.

10. Ve vztahu k této námitce obviněný dále konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v bodě 20. uvádí, že neprokázaná část jeho jednání představuje součást trvajícího trestného činu a že z toho logicky vyplývá nezbytnost zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve zprošťující části s tím, že taková část trestného činu trvajícího má být pominuta. Obviněný spáchání činu popírá a je přesvědčen, že z citovaného názoru odvolacího soudu lze implikovat závěr o tom, že jednání popsané v bodě I. 1. a 2. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně tvoří nedílnou součást trvajícího trestného činu, jehož útoky jsou popsány v bodě II. 1. až 4. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud pak podle něj opomenul uvést argumenty, na jejichž základě akceptoval označení jednání popsaného pod bodem I. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně jako dvojnásobného zločinu, a nikoliv jako jednoho souvislého jednání, které trvalo určitou dobu a v hmotněprávní i procesní rovině představovalo jeden skutek.

11. V popsaném postupu soudů nižších stupňů obviněný nad rámec uvedeného spatřuje rovněž porušení svého práva na spravedlivý proces a s ním spojeného legitimního očekávání určitého průběhu trestního řízení. Toto porušení dovozuje primárně z neprovedení důkazu výslechem svědka V. V. a z nesprávného právního posouzení skutku, jakož i jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, jichž se podle jeho názoru soudy nižších stupňů dopustily.

12. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

13. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Lumír Crha, Ph.D., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně rekapituluje dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání. S ohledem na to, že obviněný svou dovolací argumentací fakticky brojí proti závěrům soudu prvního stupně, konstatuje, že své dovolání chtěl patrně opřít kromě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.

14. Státní zástupce dále uvádí, že obviněný v podaném dovolání opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně i v podaném odvolání proti jeho rozsudku. Obviněný totiž podle státního zástupce především opětovně tvrdí, že nebylo vyhověno jeho důkaznímu návrhu na opětovný výslech svědka V. V., dále znovu namítá nevěrohodnost svědkyně K. R., a to s ohledem skutečnost, že požívala návykové látky, a taktéž namítá, že měl soud prvního stupně postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. K tomu státní zástupce konstatuje, že se s těmito námitkami již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.

15. K námitce obviněného ohledně neprovedení (opětovného) výslechu svědka V. V. přímo odkazuje na bod 8. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odůvodnění jeho postupu považuje za adekvátní. Uvedenou námitku obviněného lze proto podle něj sice podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak považuje ji za zjevně neopodstatněnou.

16. Ve vztahu k námitce obviněného spočívající v tom, že měl soud prvního stupně postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, uvádí státní zástupce, že se jedná o zásadu procesní, a dodává, že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. V tomto ohledu odkazuje na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu, mimo jiné na jeho usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, či usnesení ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, i na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné na jeho nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14. Shrnuje tedy, že v kontextu uvedené judikatury nemůže tato část dovolací argumentace obviněného sama o sobě založit žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu, a to ani v jeho znění účinném od 1. 1. 2022. K této námitce uzavírá, že Nejvyšší soud je však oprávněn posoudit, zda porušení této zásady nabylo závažnosti porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, neboť by v takovém extrémním případě dovolací důvod naplnit mohlo. Samotné porušení zásady in dubio pro reo jím však není a ani být nemůže, a proto podle něj dovolací argumentace obviněného v této části neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu.

17. K námitce obviněného týkající se věrohodnosti svědkyně K. R. a s tím souvisejícímu tvrzenému porušení jeho práva na spravedlivý proces pak uvádí, že podle něj obviněný touto námitkou brojí proti učiněným skutkovým zjištěním. Dodává, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – tj. musela by být naplněna některá z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve vztahu k této svědkyni však obviněný podle něj žádnou takovou vadu netvrdí. Nad rámec uvedeného dodává, že již soud prvního stupně ve svém rozsudku, konkrétně v bodě 26., podrobně vysvětlil, proč této svědkyni slyšené v hlavním líčení uvěřil. V této souvislosti soud prvního stupně předně odkázal na soulad výpovědi svědkyně s komunikací vedenou s obviněným z jeho mobilního telefonu chráněného před zneužitím biometrickým údaji. Státní zástupce proto ve vztahu k další námitce obviněného ohledně neurčitosti osoby pisatele textu komunikace prostřednictvím aplikace Messenger uvádí, že mobilní telefon obviněného z uvedených důvodů nemohl být užit jinou osobou. Státní zástupce proto shrnuje, že celkový obsah těchto námitek směřuje spíše k tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo, pročež neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu.

18. Dále se státní zástupce vyjadřuje k námitce obviněného ohledně nesprávného právního posouzení skutku coby dvojnásobného trestného činu, přičemž jeho argumentaci v této části považuje za poněkud nejasnou. Obviněný podle něj zjevně brojí proti výkladu § 12 odst. 12 tr. řádu, jejž provedly soudy nižších stupňů. V podstatě podle něj namítá, že odvolací soud neodůvodnil, proč předmětné jednání, za něž byl obviněný odsouzen pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, posoudil jako dva trestné činy, a nikoliv jako jeden, proč je považoval za součást pokračujícího trestného činu popsaného soudem prvního stupně v bodě II. skutkové věty výrokové části rozhodnutí a proč tedy zprošťující část rozsudku soudu prvního stupně zrušil a původně zproštěné jednání pouze vypustil z popisu skutku. Státní zástupce konstatuje, že podle něj obviněný patrně neporozuměl argumentaci odvolacího soudu obsažené v bodech 18. až 21. odůvodnění jeho rozsudku, neboť tento zde podle něj jasně a přesvědčivě vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů považuje za součást trvajícího trestného činu toliko jednání popsané v bodech 1. až 5. obžaloby. S uvedenou argumentací odvolacího soudu se státní zástupce plně ztotožnil a jím označenou judikaturu považuje za přiléhavou. Pro úplnost ve vztahu k této námitce obviněného odkazuje na komentářovou literaturu k trestnímu zákoníku a na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se kritérii posouzení jednání jako trestného činu pokračujícího, nebo trvajícího, a to právě v kontextu drogové trestné činnosti.

19. Závěrem shrnuje, že z dovolací argumentace obviněného je zjevné, že touto brojí proti kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z tvrzené nejistoty ohledně trvajícího, či pokračujícího trestného činu však nelze dovodit překážku ne bis in idem, když odvolací soud zprošťující část rozsudku soudu prvního stupně zrušil. Obviněný podle něj neuplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu a nenaznačuje ani, jak by mu jiné právní posouzení skutku prospělo. Podle státního zástupce tak obviněný vznesl ne zcela jasnou procesní námitku proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, která však neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů vymezených § 265b odst. 1 tr. řádu. Dovolání obviněného je proto podle něj v této části nepřípustné ve smyslu § 265a odst. 4 tr. řádu.

20. Státní zástupce s ohledem na shora uvedené uzavírá, že dovolací argumentace obviněného podle něj dovolacím důvodům zčásti neodpovídá a zčásti ji považuje za zjevně neopodstatněnou a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.

21. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

23. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

24. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Ve skutečnosti však lze v jeho dovolání vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť jeho námitky zjevně směřují i proti rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkoumání se lze v dovolacím řízení domoci pouze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu.

25. Z logiky věci se proto Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu. Ten je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

26. Dovolání obviněného zjevně míří na druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, kterou spatřuje v tom, že rozsudek soudu prvního stupně vykazuje vady uvedené jak v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

28. K nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních je určen dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (prvá alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).

29. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

30. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění žádného z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu nepostačuje pouhý ryze formální odkaz na příslušné ustanovení, aniž by byly řádně vymezeny právní vady, které obviněný v napadených rozhodnutích spatřuje.

31. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

32. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a vadu opomenutých důkazů, uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu zčásti neodpovídají a zčásti jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.

33. K námitce nesprávného právního posouzení skutku, tj. dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jež obviněný spatřuje v postupu soudů nižších stupňů, které jeho jednání právně posoudily jako dva zločiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, konstatuje Nejvyšší soud, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

34. Předně je potřeba uvést, že obviněný byl nejprve uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 4. 2022, č. j. 32 T 142/2021-545 (srov. č. l. 545 až 548), a to pro jednání vymezené v obžalobě pod body 5. a 6. – tj. jednání obviněného týkající se svědků V. V. a K. R. (srov. č. l. 313-314). Tento rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 8. 2022, č. j. 50 To 166/2022-576 (č. l. 576-579). Podle odvolacího soudu nevyvodil soud prvního stupně v rámci tohoto rozsudku ve vztahu ke zbylým skutkům vymezeným v obžalobě pod body 1. až 4. – tj. jednání týkající se svědků P. K., J. K. a M. P. – odpovídající procesní závěr, čímž řízení před soudem prvního stupně zatížil podstatnou procesní vadou (srov. body 8. a 9. rozsudku odvolacího soudu ze dne 31. 8. 2022).

35. Soud prvního stupně poté v rozsudku ze dne 5. 10. 2022 rozhodl tak, že obviněného ve vztahu ke skutkům vymezeným v obžalobě pod body 5. a 6. uznal vinným a ve vztahu ke skutkům vymezeným v obžalobě pod body 1. až 4. ho zprostil obžaloby. V odůvodnění svého rozsudku v této souvislosti uvedl, že o skutcích uvedených v obžalobě pod body 1. až 4. rozhodl zprošťujícím výrokem, neboť podle blízké časové a místní souvislosti a obdobného způsobu provedení bylo tyto nutné považovat podle § 12 odst. 12 tr. řádu za dílčí útoky pokračujícího zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a tedy i za jednotlivé skutky (srov. bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). Naopak skutky vymezené v obžalobě pod body 5. a 6. podle soudu prvního stupně nebylo možné posoudit jako pokračování v trestném činu, a to s ohledem na absenci blízké časové souvislosti ve smyslu § 116 tr. zákoníku (srov. bod 28. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak v rámci svého rozsudku ze dne 7. 12. 2022 zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve zprošťující části a ve výroku o trestu a sám ve věci znovu rozhodl tak, že jednání vymezené pod body 1. až 4. obžaloby, jichž se zprošťující část rozsudku týkala, pominul, neboť dospěl k závěru, že se jedná o součást trvajícího trestného činu. Ten byl představován jednáním vymezeným v bodech 1. až 5. obžaloby, které nelze specifikovat podle přesných časových údajů, a prodej drogy byl v těchto případech propojen záměrem dosažení zisku. Naopak jednání vymezené pod bodem 6. obžaloby, tj. nabídnutí drogy svědkyni K. R. obviněným, bylo podle odvolacího soudu mimo jiné s ohledem na absenci časové provázanosti i s ohledem na to, že jeho cílem byla snaha obviněného saturovat nespokojenost svědkyně K. R. s kvalitou obviněným dříve dodané drogy, nutno posoudit jako samostatný skutek, potažmo samostatný trestný čin. Toto jednání proto nebylo vedeno stejným jednotícím záměrem jako jednání vymezené pod body 1. až 5. obžaloby (srov. body 18. až 21. rozsudku odvolacího soudu).

36. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k drogové trestné činnosti opakovaně judikoval, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv za pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015).

37. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017, trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku přitom může mít podle okolností případu povahu jak trestného činu trvajícího, tak trestného činu pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto nelze učinit, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008). V takovém případě by bylo nutné jednání pachatele posoudit jako trvající trestný čin. Pokud však jednání pachatele na samostatné skutky či na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu rozdělit lze, pak je a contrario nutné jeho jednání posoudit jako pokračující trestný čin či jako souběh více samostatných trestných činů.

38. Obviněný má za to, že jednání, které mu bylo kladeno za vinu mělo být posouzeno jako jediný skutek. Jak však přiléhavě uvádí odvolací soud, jednání obviněného uvedeného pod bodem I. 2. rozsudku soudu prvního stupně spočívající v nabídnutí drogy svědkyni K. R. nelze pojímat jako součást trvajícího trestného činu, a to především s ohledem na absenci blízké časové souvislosti s jednáním obviněného uvedeného pod bodem I. 1. rozsudku spočívajícím v prodeji pervitinu V. V. dne 23. 8. 2020. Nejvyšší soud tedy v tomto ohledu přisvědčil argumentaci odvolacího soudu a konstatuje, že námitka obviněného spočívající v tvrzení, že odvolací soud opomenul uvést argumenty, na jejichž základě akceptoval posouzení jednání popsaného pod bodem I. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně (tzn. jednání vymezeného v bodech 5. a 6. obžaloby) jako dvojnásobného zločinu, a nikoliv jako jednoho souvislého jednání, které trvalo určitou dobu a v hmotněprávní i procesní rovině představovalo jeden skutek, je nedůvodná.

39. Vadu zjevného rozporu, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě, spatřuje obviněný patrně v postupu soudu prvního stupně, který podle něj objasnil jednání popsané pod bodem I. skutkové věty výroku jeho rozhodnutí pouze prostřednictvím osamocené výpovědi svědkyně K. R. V souvislosti s touto námitkou zpochybňuje rovněž věrohodnost dané svědkyně. Zjevný rozpor dále patrně dovozuje ve vztahu ke zmíněné komunikaci prostřednictvím aplikace Messenger, která měla proběhnout mezi ním a touto svědkyní, neboť podle jeho přesvědčení neidentifikuje nezaměnitelným způsobem pisatele textu.

40. Takové výhrady obviněného však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení soudy učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mimo jiné právě patrně i v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) patrně dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

41. Pouze nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že s otázkou věrohodnosti svědkyně K. R. se soud prvního stupně vypořádal řádně, a to zejména v bodě 26. svého rozsudku, v němž konstatoval, že neměl důvod její výpovědi nevěřit, neboť – mimo jiné – nebyly zjištěny žádné negativní tendence svědkyně vůči obviněnému. Nadto její výpověď byla podpořena i komunikací prostřednictvím aplikace Messenger. Odvolací soud navíc uvedl, že soud prvního stupně svědkyni vyslýchal osobně, a tudíž získal bezprostřední dojem z její výpovědi, přičemž se jedná o důležitý atribut pro vyhodnocení věrohodnosti takovéto výpovědi (srov. bod 15. rozsudku odvolacího soudu).

42. K navazující námitce obviněného, že soudy vystavěly závěr o jeho vině výlučně na výpovědi svědkyně K. R., kterou především obviněný považuje za nevěrohodnou, Nejvyšší soud doplňuje, že tato byla podporována i dalšími důkazy, zejména pak další komunikací svědkyně s obviněným (srov. bod 18. rozsudku soudu prvního stupně) prostřednictvím aplikačního softwaru Messenger dne 7. 4. 2021, 20. 10. 2020 a 10. 12. 2020, kterou vydala policii, přičemž její součástí byla i komunikace mezi svědkem V. V. a obviněným (srov. č. l. 214-226 trestního spisu). Výpověď této svědkyně je dále podpořena rovněž provedeným šetřením k účtu na sociální síti Facebook vedeného pod uživatelským jménem K. S., jehož prostřednictvím měl obviněný komunikovat s případnými zájemci o koupi drogy, přičemž tato komunikace je zaznamenána na DVD na č. l. 283 (srov. bod 27. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto případě lze proto přisvědčit soudům nižších stupňů, že shora uvedený důkaz výpovědí svědkyně K. R. nestojí v rámci provedeného dokazování osamoceně, nýbrž že závěry učiněné těmito soudy byly naopak dovozeny na podkladě uceleného řetězce vzájemně provázaných důkazů, neboť soud prvního stupně zasadil usvědčující svědeckou výpověď K. R. do kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy, především pak se shora zmíněnou komunikací s obviněným vedenou prostřednictvím aplikace Messenger (srov. body 18. až 25. rozsudku soudu prvního stupně a body 14. a 15. rozsudku odvolacího soudu) a šetřením provedeným ke zmíněnému účtu na sociální síti Facebook vedenému pod uživatelským jménem K. S.

43. Co se týče související námitky obviněného, že nebyl jednoznačně identifikován pisatel předmětných zpráv v rámci aplikace Messenger, tak i s tou se zcela řádně a správně vypořádal již soud prvního stupně ve shora citovaném rozsudku, především pak v bodě 26. Zde uvedl, že pokud by telefon obviněného užil kdokoliv jiný než on sám, musel by o tom obviněný vědět, neboť předmětná konverzace se svědkyní K. R. (a popř. též se svědkem V. V.) zcela očividně v aplikaci Messenger s přihlášeným účtem vedeným pod jménem K. S. zůstala. Obviněný nadto užíval tzv. chytrý telefon, konkrétně iPhone, k němuž je přístup možný pouze prostřednictvím otisku prstu či skenu tváře. Je proto nemožné, aby někdo jiný mobilní telefon obviněného bez jeho vědomí užíval. Obviněný navíc nikdy nehovořil o tom, že mu někdo „odcizil“ celý facebookový profil včetně přístupových informací, přičemž jen v takovém případě by mohlo dojít ke zneužití komunikace bez vědomí obviněného (srov. bod 26. rozsudku soudu prvního stupně). Této argumentaci soudu prvního stupně přisvědčil i odvolací soud (srov. bod 15. jeho rozsudku in fine).

44. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. řádu vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i věrohodností svědkyně K. R. (srov. zejména body 8., 10. až 27. rozsudku soudu prvního stupně a dále body 13. až 15. rozsudku odvolacího soudu).

45. Nejvyššímu soudu proto s ohledem na již uvedené nezbylo než konstatovat, že dovolací argumentace obviněného v této části uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 tr. řádu materiálně neodpovídá. Námitky obviněného vztahující se k vadě tzv. zjevného rozporu proto nepovažuje za relevantně uplatněné.

46. K problematice opomenutých důkazů lze uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně, či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

47. Za opomenutý důkaz obviněný označuje důkaz výslechem svědka V. V., neboť právě výpověď tohoto svědka považuje za stěžejní pro posouzení své viny. Postup soudů nižších stupňů, které zamítly jeho návrh na provedení výslechu tohoto svědka, proto v tomto ohledu považuje za nesprávný a je přesvědčen, že zakládá vadu opomenutého důkazu.

48. Z předloženého trestního spisu vyplývá, že svědek V. V. nejprve dne 26. 4. 2021 podal vysvětlení policejnímu orgánu (úřední záznam o podaném vysvětlení na č. l. 232-235). Při výslechu policejním orgánem dne 16. 7. 2021 pak k věci odmítl vypovídat (srov. protokol o výslechu svědka na č. l. 228-231). Jelikož se v případě podaného vysvětlení jednalo o procesně nepoužitelnou výpověď, nemohl k ní soud prvního stupně v řízení vedeném proti obviněnému přihlížet, jak správně konstatoval již ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2022 (srov. bod 1. tohoto rozsudku na č. l. 545 verte), který byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 31. 8. 2022. V řízení před soudem prvního stupně – konkrétně pak v hlavním líčení konaném dne 21. 2. 2022 – svědek V. V. opět odepřel výpověď s poukazem na obavu, že by si mohl přivodit trestní stíhání (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 517 verte). Soud prvního stupně proto vyjádřil přesvědčení, že u tohoto svědka byl dán zákonný důvod odepření svědecké výpovědi podle § 100 odst. 2 tr. řádu (srov. body 6. a 7. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 4. 2022 na č. l. 546 verte). Tento svůj závěr pak zopakoval i v rozsudku ze dne 5. 10. 2022 (srov. bod 8. tohoto rozsudku), a to v reakci na opakovaně vznesený návrh obviněného na výslech svědka V. V. v hlavním líčení konaném dne 5. 10. 2022 – tj. v řízení u soudu prvního stupně následovaném po zrušení jeho původního rozsudku odvolacím soudem (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 5. 10. 2022 na č. l. 589 verte). Soud prvního stupně především zdůraznil, že svědek V. V. byl na důvody odepření svědecké výpovědi dotazován již policejním orgánem dne 16. 7. 2021, přičemž tehdy uvedl, že neví, jak by tento důvod specifikoval. Poté při hlavním líčení dne 21. 2. 2022 uvedl již zmíněnou obavu, že si přivodí trestní stíhání, kterou soud prvního stupně akceptoval coby zákonný důvod odepření výpovědi (srov. zejména body 8., 15. a 16. rozsudku soudu prvního stupně). S tímto postupem soudu prvního stupně vyslovil svůj souhlas i odvolací soud (srov. bod 13. jeho rozsudku).

49. Nejvyšší soud plně souhlasí s uvedenými závěry soudů nižších stupňů, tyto považuje za správné, a především pak zákonné. Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že o případ opomenutého důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se ani jednat nemůže, neboť je zřejmé, že výslech svědka V. V. – při němž tento odepřel výpověď s poukazem na obavu, že by si mohl přivodit trestní stíhání – byl proveden již v hlavním líčení dne 21. 2. 2022 (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 517 verte). Z těchto důvodů tedy nelze přisvědčit shora uvedené argumentaci obviněného.

50. Co se týče námitky obviněného spočívající v tom, že měl soud prvního stupně postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze ani tuto považovat za relevantně uplatněnou. Jak ostatně vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, či usnesení ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014), ale i Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14), tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění, potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený ani žádný jiný dovolací důvod. Nejvyšší soud by byl v souladu s uvedenými judikaturními závěry oprávněn posoudit v dovolacím řízení její dodržení v řízení před soudy nižších stupňů pouze tehdy, pokud by její porušení nabylo závažnosti porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces. O takovou situaci se však podle Nejvyššího soudu v posuzované věci nejednalo.

51. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení obviněný namítá, není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

52. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného K. Š. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného uplatněným dovolacím důvodům zčásti neodpovídala a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu