11 Tdo 324/2025-1172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovolání obviněného M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2024, č. j. 7 To 301/2024-1051, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 T 2/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. S. odmítá.
1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2024, č. j. 6 T 2/2024-987, uznal obviněného M. S. (dále jen „obviněný“) vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst.1, 2 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 3 T 99/2023, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 7 To 188/2024, která nabyla právní moci dne 18. 7. 2024 soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 5. 2024, č. j. 3 T 99/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud prvního stupně obviněnému též podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvanácti měsíců. Uvedeného zločinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil spolu s obviněnými J. H., M. D. a R. P. tím, že:
1) v době od 22:44 hodin dne 3. 10. 2023 do 0:20 hodin dne 4. 10. 2023, v XY, na zahradě přesně nezjištěného domu, bez příslušného zákonného povolení, společným úmyslným jednáním s dalšími dosud neustanovenými osobami odcizili rostliny konopí, které naložili do připraveného automobilu a odvezli jej do bydliště M. D. v obci XY, č. p. XY, kde konopí vynesli na půdu, zde jej otrhali a rozvěsili za účelem sušení, když po několika dnech jej následně přesunuli do jiných částí domu, a to za účelem dokončení výroby drogy marihuana, jejímu částečnému vykouření a následnému prodeji, k čemuž nedošlo, neboť dne 12. 10. 2023 byli zadrženi, když při domovních prohlídkách v domě M. D. v obci XY, a ve sklepě M. H., kam konopí uschoval J. H., byla nalezena již částečně nebo zcela usušená rostlinná hmota konopí, vážící celkově 4 410,97 gramů, obsahující celkem 597,22 gramů delta-9-tetrahydrokanabinolu,
…
s tím, že konopí, uvedené v bodě 1. a 2. je omamnou látkou, zařazenou podle Jednotné úmluvy o omamných látkách do seznamu IV, který je přílohou č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a delta-9- tetrahydrokanabinol, jež je přirozenou součástí konopí, je psychotropní látkou, zařazenou podle Úmluvy o psychotropních látkách do seznamu II, který je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, č. j. 7 To 301/2024-1051, podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Stanislava Polanského, advokáta, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu.
4. Obviněný po rekapitulaci průběhu řízení a uplatněných dovolacích důvodů cituje oba rozsudky (body 9, 10 a 14 rozsudku soudu prvního stupně a body 8 až 10 rozsudku odvolacího soudu). Odvolacímu soudu vytýká, že nebylo prokázáno, že by se jednání účastnil v úmyslu či s vědomím, že materiál odcizený v XY je určen k následnému prodeji. Odvolací soud k tomuto závěru dospěl přesto, že soud prvního stupně měl za prokázané, že obviněný se tohoto jednání účastnil pouze proto, „aby měl co kouřit, nikoliv za účelem další distribuce“, což vyplývá i z vyjádření spoluobviněných. Domnívá se tedy, že závěry soudů nejsou správné a úplné, pokud jde o ukončení jeho účasti na skutkovém ději a s tím související pojetí úmyslu spoluodsouzených konopí přechovávat pro jiného, resp. časovou dimenzí spolupachatelství.
5. Obviněný připomíná, že odvolací soud mu částečně přisvědčil, že jeho jednání nenaplňuje pojem výroba podle § 283 tr. zákoníku, nýbrž přechování. Byl zřejmě i ochoten akceptovat námitku, že při právní kvalifikaci jeho jednání je rozhodné, zda byl materiál určen pro jiného nebo pro osobní potřebu pachatele, avšak předtím, než se touto otázkou mohl zabývat, uzavřel, že obviněný musel vědět, že materiál je určen k distribuci. Obviněný dále prezentuje výpovědi spoluobviněných H., D. a P., z nichž vyplývá, že konopí odcizili primárně pro vlastní potřebu. Nesouhlasí přitom s právním názorem odvolacího soudu, že prohlášení viny některých spoluobviněných lze vztáhnout k jeho tíži, zvlášť při existenci rozporů mezi jejich výpověďmi a popisem skutku, ohledně nějž prohlásili vinu. Má za to, že odvolací soud nepřeklenul jeho námitky. Stávající hmotněprávní kvalifikace jeho jednání je nadále nesprávná, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (zejména výpověďmi spoluobviněných a obviněného) a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a tyto důvody byly dány již v řízení před soudy nižších stupňů.
6. Dále obviněný uvádí, že si je vědom „akcesority spolupachatelství“, nicméně spoluobvinění pojali úmysl přechovávat konopí pro jiného až poté, když se již trestné činnosti neúčastnil. Jelikož jsou závěry odvolacího soudu v rozporu s obsahem výpovědí spoluobviněných, jeví se obviněnému liché vyvozovat, že pouze z množství odcizených rostlin mu mělo být jasné, že jde o materiál určený k další distribuci. Poukazuje na to, že akcesorita účastenství musí být časově vázaná. V době ukončení jeho účasti však nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu či s vědomím, že odcizený materiál je určen k následnému prodeji. K tomu připomíná závěry ohledně společného úmyslu u spolupachatelství, rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu. Domnívá se, že soudy nižších stupňů přehlédly smysl a účel § 283 tr. zákoníku, pokud uvádí, že není rozhodné, zda měl obviněný konopí pro svou potřebu nebo pro další distribuci, k čemuž poukazuje na odbornou literaturu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 459/2017.
7. Závěrem obviněný shrnuje uplatněnou argumentaci. Konstatuje, že naplnění § 283 tr. zákoníku nelze konstruovat úvahou o propojení posléze snad pojatého úmyslu dalších spoluobviněných o distribuci odcizené marihuany či jejich následného jednání, neboť taková vědomost obviněného by musela být dána v okamžiku spáchání skutku, což nebyla; tím spíše to platí i pro formálně učiněná prohlášení viny. Domnívá se, že pro právní kvalifikaci jednání pachatele je rozhodující kritérium společenské škodlivosti, které má být odvozováno od skutečnosti, zda pachatel konopí získal pro vlastní potřebu (a škodil tak pouze sám sobě) nebo pro další distribuci (kdy může docházet k poškození zdraví dalších osob). Toto kritérium vymezil zákonodárce i v důvodové zprávě. Má rovněž za to, že neoprávněné přechovávání sklizených rostlin konopí ve větším než malém množství pro vlastní potřebu by mělo být kvalifikováno podle § 284 tr. zákoníku; teprve případy, kdy pachatel pěstuje rostliny konopí či sklizené je přechovává za účelem další distribuce, by bez ohledu na množství pěstovaných rostlin či přechovávané omamné látky konopí měly být kvalifikovány podle § 283 tr. zákoníku, neboť jde o situace, kdy pachatel omamnou látku jinak opatří jinému, resp. přechovává pro jiného. I pokud by však měla být právní kvalifikace podle § 283 tr. zákoníku správná, musí s ohledem na provedené dokazování soud vybočit ze zákonné trestní sazby, neboť pokud soud dospěje k závěru, že „bylo prokázáno, že obviněný se účastnil pouze prvního skutku v obci XY, následně si vzal pár větviček do batohu a tím pro něj jeho účast na trestné činnosti skončila, resp. se celé trestné činnosti účastnil pouze proto, aby měl co kouřit, nikoliv za účelem další distribuce“, pak uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný a lze uvažovat o upuštění od uložení souhrnného trestu.
8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhuje podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušit ve vztahu k obviněnému dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2024, č. j. 7 To 301/2024-1051, aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Jiří Kučera (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného přibližuje právní kvalifikaci jeho jednání. Je přesvědčen, že námitka obviněného, zda byly rostliny konopí přechovávány pro vlastní potřebu či pro jiného, je pro závěr o jeho vině irelevantní. Znak skutkové podstaty podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku pro jiného souvisí pouze s přechováváním omamné a psychotropní látky. V případě jiných jednání citované skutkové podstaty je motivace pachatele bezpředmětná. Proto půjde o trestný čin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku i v případě, kdy pachatel vyrobí omamnou či psychotropní látku pro vlastní potřebu. Dodává, že se závěrem odvolacího soudu (že obviněný naplnil znak skutkové podstaty přechování omamné a psychotropní látky pro jiného) nesouhlasí.
10. Státní zástupce připomíná, že otázka právního posouzení jednání spočívajícího v pěstování rostlin konopí a jeho následného zpracování je bohatě řešena v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1460/2012. Doplňuje, že ze skutkových zjištění i faktického doznání obviněného vyplývá, že tento spolu s dalšími spolupachateli odcizil větší množství rostlin konopí, z nich následně otrhali listy a pověsili je na půdě za účelem jejich sušení, přičemž část rostlin byla již zcela usušena, část pouze částečně a celková hmotnost rostlinného materiálu činila více jak 4 kilogramy. Vzhledem k citované judikatuře konstatuje, že obviněný neoprávněně vyrobil omamnou a psychotropní látku a čin spáchal ve větším rozsahu, přičemž ve vztahu k ne zcela usušené části konopí k tomuto činu bezprostředně směřoval. Soud prvního stupně tudíž při právní kvalifikaci nepochybil, a proto zastává názor, že dovolací námitka obviněného, zda nakládal s rostlinami konopí pro vlastní potřebu či pro jiného, není opodstatněná, neboť skutkový závěr odvolacího soudu, proti němuž obviněný brojí, není určující pro naplnění znaků řešeného trestného činu.
11. Státní zástupce k argumentaci směřující na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu přibližuje jeho podstatu a dodává, že významnou
skutečností pro právní posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoliv jak jej prezentuje obviněný v jiné verzi. Směřuje-li obviněný dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozsudku, pak dovolacím důvodem jsou zásadně takové námitky, v nichž tvrdí, že skutkový stav zjištěný soudy nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Připomíná, že obviněný v závěru svého dovolání brojí proti jemu uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný. Státní zástupce zdůrazňuje, že námitka založená na údajné nepřiměřenosti trestu v rámci žádného z dovolacích důvodů relevantně uplatněna být nemůže.
Trest uložený obviněnému navíc není extrémně přísný ani zjevně nespravedlivý a nezasahuje ve svém důsledku do jeho základních práv. Trest mu byl uložen ve spodní třetině trestní sazby a byl ukládán jako trest souhrnný. Státní zástupce po přiblížení důvodů pro takto uložený trest konstatuje, že jej shledává adekvátním a nejde o trest, jenž by nerespektoval základní práva obviněného.
12. Státní zástupce proto zastává názor, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
13. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
15. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu.
16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl mimo jiné tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmito dovolacími důvody jsou pak dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
18. Dalším dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
19. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
20. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně shledal, že námitky obviněného zčásti neodpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům [pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], neboť směřují proti skutkovým závěrům soudu, že obviněný se spolu s ostatními obviněnými dopustil přisouzeného jednání v úmyslu část získané marihuany prodat. Takto koncipovanou dovolací argumentací obviněný primárně brojí proti skutkovým závěrům, že všichni obvinění jednali v úmyslu získanou marihuanu dále distribuovat. Pokud jde o dovolací námitky, které obviněný uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pak tyto jsou podřaditelné pod citovaný dovolací důvod, nicméně jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s § 265i odst. 2 tr. řádu) uvádí Nejvyšší soud následující.
21. Především je vhodné předeslat, že výše uvedená dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho námitek vznesených již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 998 až 1000 spisu) a jde též o argumentaci, kterou uplatnil i v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších stupňů se danými námitkami zabývaly a vypořádaly je, přičemž ve svých rozsudcích dostatečně vyložily, proč je neshledaly důvodnými (body 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně a body 9 a 10 rozsudku odvolacího soudu).
22. Obviněný ve svém dovolání brojí proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání, když poukazuje na to, že získané konopí měl pouze pro vlastní potřebu, a tudíž je nemohl přechovávat pro jiného, pročež považuje právní posouzení odvolacího soudu, že přechovával (konopí) pro jiného, za nesprávné a v rozporu s provedenými důkazy. Za zásadní považuje Nejvyšší soud skutečnost, že soud prvního stupně uznal obviněného vinným pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když shledal, že tento svým úmyslným jednáním bezprostředně směřoval k neoprávněné výrobě psychotropní látky a čin spáchal ve značném rozsahu, přičemž k dokonání činu nedošlo. Odvolací soud pak svým rozsudkem odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl. Z hlediska právního posouzení jednání obviněného jsou proto určující závěry soudu prvního stupně, nikoliv závěry odvolacího soudu uvedené v bodě 9 jeho rozsudku (že jednání obviněného mělo být posouzeno nikoliv jako výroba omamné látky, nýbrž jako přechovávání omamné látky pro jiného), které jsou z hlediska viny obviněného bezpředmětné.
23. Nejvyšší soud přitom právní názor odvolacího soudu nesdílí. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, totiž vyplývá, že „o výrobu, resp. některou její fázi, by mohlo jít pouze v případech, pokud by rostlina konopí byla sklizena a následně došlo k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky tetrahydrokanabinolu (THC). To platí i tehdy, jestliže pachatel uskutečnil takovou výrobu pro vlastní potřebu a za tím účelem si opatřil nebo přechovával rostliny konopí“.
24. V situaci, kdy obviněný spolu se spoluobviněnými odcizené rostliny konopí sklidil, očistil od listí a rozvěsil za účelem sušení, se již dopustil pokusu výroby psychotropní látky ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Právní závěr soudu prvního stupně je proto správný. Odvolacímu soudu je třeba vytknout jeho postup, kdy se s právním posouzením provedeným soudem prvního stupně neztotožnil, a v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru o naplnění jiného, alternativního znaku objektivní stránky skutkové podstaty podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že v případě právního posouzení uváděného odvolacím soudem by se obviněný dopustil dokonaného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Tvrzení odvolacího soudu uvedené v bodech 9 a 10 odůvodnění jeho rozsudku, že by se v případě zrušení rozsudku soudu prvního stupně jednalo o změnu, která by neměla vliv na právní kvalifikaci, tudíž není přiléhavé. Za situace, kdy státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch obviněného, by navíc případný kasační zásah odvolacího soudu z tohoto důvodu představoval porušení zásady reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. řádu. To však nemění nic na tom, že právní posouzení učiněné soudem prvního stupně, které (s výše uvedenou výhradou) aproboval svým zamítavým výrokem i odvolací soud, je správné, a především pak zákonné. Nejvyšší soud tak tuto námitku obviněného shledal zjevně neopodstatněnou, když stávající právní kvalifikace jeho jednání učiněná soudem prvního stupně splňuje požadavky výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu a správně reflektuje zjištěný skutkový stav.
25. K dovolací argumentaci obviněného směřující na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tato citovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jí primárně brojí proti skutkovým zjištěním, která nejsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Je tomu tak proto, neboť skutkové zjištění, zda obviněný uskutečnil nedovolenou výrobu psychotropní látky, resp. její pokus, pro vlastní potřebu, není pro posouzení jeho jednání relevantní (srov. bod 10 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014). Skutečnost, že obviněný rostliny odcizil a spolu se spoluobviněnými dovezl do bydliště spoluobviněného D., pak vyplývá z provedených důkazů, především z výpovědi obviněného a spoluobviněných (srov. především body 4 až 7 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto ohledu tak Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
26. Závěrem lze uvést, že obviněný ve svém dovolání namítá, že soudy měly při ukládání trestu vybočit ze zákonné trestní sazby, jelikož jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný s ohledem na míru jeho zapojení do trestné činnosti. Nicméně nad rámec tohoto konstatování nepředkládá žádnou relevantní argumentaci a tuto námitku ani nepodřazuje pod žádný z dovolacích důvodů. Na tomto místě Nejvyšší soud konstatuje, že námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. řádu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34 in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015]. I přesto Nejvyšší soud v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, či ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019). Nejvyšší soud však neshledal, že tomu tak je v projednávané věci.
27. To proto, že obviněnému byl trest odnětí svobody uložen v rámci zákonné sazby stanovené v § 283 odst. 2 tr. zákoníku, která v tomto případě činí dvě léta až deset let. Vzhledem ke konkrétní výměře uloženého trestu odnětí svobody, která u obviněného činí čtyři léta, jakož i pro absenci jakýchkoliv konkrétních námitek obviněného vůči jeho výměře, Nejvyšší soud uzavírá, že takto vyměřený a uložený trest odnětí svobody rozhodně nelze považovat za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený. To navíc za situace, kdy byl takový trest obviněnému ukládán podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku jako souhrnný. Soud prvního stupně přitom uložený trest adekvátně odůvodnil (srov. bod 14 jeho rozsudku). Z těchto důvodů tedy nelze v postupu tohoto soudu shledat žádného pochybení.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
28. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného M. S. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání, a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu