11 Tdo 342/2023-562
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněného K. P., narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2022, č. j. 7 To 40/2022-504, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 117/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného K. P. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 12. 2021, č. j. 88 T 117/2021-475, byl obviněný K. P. (dále převáženě jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterého se dopustil jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
I. přestože si byl nejméně od 31. 1. 2019 vědom toho, že pro svou dřívější trestnou činnost bude muset nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, a přestože si byl jakožto prokurista fakticky jednající za společnost S. a M., IČO: XY, se sídlem XY, v likvidaci, vědom toho, že on sám ani jmenovaná společnost nemá žádná aktiva, ze kterých by mohl své závazky splácet, tak se společností T-Mobile Czech Republic, a. s., v období od 1. 3. 2019 do 8. 4. 2019 uzavřel celkem 11 účastnických smluv na poskytování služeb elektronických komunikací sítě T-Mobile Czech Republic, a. s., a smlouvu Extra pro podnikatele, vedených pod společným číslem zákaznické smlouvy 1503969371, kdy na podkladě těchto smluv vylákal níže specifikovaná elektronická zařízení:
1) modem LTE mobile wifi Huawei E5577C, IMEI: XY, 2) mobilní telefon Samsung Galaxy S9 (G960F), IMEI: XY, 3) notebook Acer Aspire 1, červené barvy, výr. číslo XY, 4) SAT TV set- top-box 1 KAON NA 1170. IMEI: XY, 5) SAT TV set- top-box 1 KAON NA 1170. IMEI: XY, 6) mobilní telefon Huawei nova 3, fialové barvy, IMEI: XY, 7) zařízení chytré auto s wifi 2, IMEI: XY, 8) mobilní telefon Nokia 8110 4G, černé barvy, IMEI: XY, 9) zařízení cesromm Speedport plus, výr. číslo XY,
kdy již v době sjednávání smluv věděl, že nebude schopen své závazky vzhledem ke své osobní a finanční situaci hradit, tyto ani nehradil a elektronická zařízení nevrátil, čímž způsobil poškozené společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, 148 00, Praha 4, IČO: 64949681, škodu ve výši 44 568 Kč,
II. obviněný K. P. přiměl svou matku, obviněnou J. H., nar. XY, v období od 12. 10. 2018 do 30. 1. 2019 k uzavření níže uvedených úvěrových smluv, které měly sloužit pro jeho podnikání, ubezpečoval ji, že splátky bude hradit on, tedy ve vztahu k níže uvedeným poškozeným společnostem obviněná J. H. zamlčela podstatné údaje o své finanční situaci, o možnostech splácet a o skutečném dlužníkovi, a takto:
1. dne 12. 10. 2018 se společností EC Financial Services, a. s., IČ: 24243744, se sídlem Pražská č. p. 636, 252 41, Dolní Břežany (Express Cash), sjednala na své jméno smlouvu o úvěru č. 0258457 na částku 30 000 Kč, s dobou splácení 14 měsíců s výší měsíční splátky 3 984 Kč,
2. dne 28. 8. 2018 se společností Home Credit, a. s., IČ: 26978636, se sídlem Nové Sady 996/25, Brno sjednala na své jméno smlouvu o úvěru č. 4808134421 na částku 100.000 Kč s dobou splácení 72 měsíců s výší měsíční splátky 2 566 Kč, kdy od 27.9.2018 do 4.4.2019 uhradila řádně ve splátkách částku ve výši 15 496 Kč,
3. dne 20. 9. 2018 se společností Home Credit, a. s., IČ: 26978636, se sídlem Nové Sady 996/25, Brno sjednala na své jméno smlouvu o úvěru č. 4809094839 na částku 45 000 Kč, s dobou splácení 60 měsíců s výší měsíční splátky 1 509 Kč, kdy od 19.11.2018 do 4.4.2019 řádně ve splátkách uhradila částku 9 254 Kč,
4. dne 16. 1. 2019 se společností Provident Financial, s. r. o., IČ: 25621351, se sídlem Olbrachtova č. p. 2006/9, 140 00, Praha, sjednala na své jméno smlouvu o zápůjčce č. 543431871, na částku 65 000 Kč s dobou splácení 24 měsíců s výší měsíční splátky 5 302 Kč a dále
5. dne 30. 1. 2019 se společností Home Credit, a. s., IČ: 26978636, se sídlem Nové Sady 996/25, Brno sjednala na své jméno smlouvu o úvěru KAMALI ID 167284 (ID žádosti 455682, ID klienta 97575) na částku 8 000 Kč, s dobou splácení 24 měsíců s výší měsíční splátky 482 Kč až 945 Kč,
kdy již v době sjednávání úvěrů věděla, že pro svou finanční situaci nebude schopna úvěry hradit, jelikož v uvedeném období nedisponovala dostatečným objemem peněžních prostředků, což zamlčela, přičemž uhradila řádnými splátkami pouze částku ve výši 24 750 Kč, a tímto jednáním způsobila shora uvedeným společnostem škodu v celkové výši 223 250 Kč.
2. Za uvedený přečin podvodu uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Za uvedený přečin úvěrového podvodu a sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2019, č. j. 4 T 34/2019-132, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2019, č. j. 7 To 255/2019-159, a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 9 T 157/2018, pod bodem č. 1 citovaného rozsudku, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 9 To 94/2019, pak uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2019, č. j. 4 T 34/2019-132, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2019, č. j. 7 To 255/2019-159, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 9 T 157/2018, pod bodem č. 1 citovaného rozsudku, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 9 To 94/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu soud prvního stupně dále uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené T-Mobile Czech Republic, a. s., IČ 64949681, se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha (dále jen „poškozená“), škodu ve výši 44 568 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu pak tento soud uložil obviněnému a obviněné J. H. (dále též jen „spoluobviněná“) povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené Home Credit, a.s., IČ 26978636, se sídlem Nové Sady 966/25, Brno škodu ve výši 46 500 Kč. Dále podle § 229 odst. 2 tr. řádu obě poškozené odkázal se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) o něm rozhodl usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. 7 To 40/2022-504, tak, že napadený rozsudek částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) odst. 2 tr. řádu ohledně obviněného a za použití § 261 tr. řádu i ohledně spoluobviněné, a to ve výrocích o vině a o trestech v bodě II. napadeného rozsudku a ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 228 odst. 1 tr. řádu ohledně poškozené Home Credit a.s., a ve výroku učiněném podle § 229 odst. 2 tr. řádu ohledně poškozené Home Credit a.s. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu odvolací soud věc vrátil v rozsahu zrušení soudu prvního stupně (výrok I.). Ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok II.).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu a dále proti výroku I. o vině, výroku o náhradě škody učiněném podle § 228 odst. 1 tr. řádu, podle kterého je obviněný povinen nahradit poškozené škodu ve výši 44 568 Kč, rozsudku soudu prvního stupně, podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Patrika Lukeše, advokáta, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. řádu. Obviněný namítá, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jeho argumentací, která byla uvedena v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a napadené usnesení tak zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. Odvolací soud totiž pouze velmi obecně konstatoval, že nepovažuje námitky obviněného proti označeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně za důvodné.
6. Naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. řádu přitom obviněný spatřuje v tom, že v průběhu řízení nebylo orgány činnými v trestním řízení nade vši pochybnost prokázáno, že si snad měl být od počátku vědom, že společnost, za níž smlouvy uzavíral, nebude schopna své závazky ze zmíněných smluv hradit. Podle obviněného dotčená společnost podnikala v oblasti gastronomie. Skutečnost, že na účtu společnosti probíhaly pouze drobnější pohyby neznamená, že tato finančními prostředky nedisponovala. V gastronomii totiž podle názoru obviněného naprosto běžně probíhá značná část transakcí hotovostně. Ze strany obžaloby pak nebylo podle obviněného prokázáno, že by společnost nedisponovala finančními prostředky. Už vůbec pak nebylo prokázáno, že při uzavírání si byl vědom, a to ani v rovině srozumění, že uvedené závazky nebude společnost schopna uhradit.
7. Dále obviněný poukazuje na skutečnost, že úřední záznam ze dne 30. 7. 2020 nebyl v hlavním líčení čten s jeho souhlasem (v souladu s § 211 odst. 6 tr. řádu) a související závěry soudu prvního stupně jsou tedy založeny na procesně nepoužitelném důkazu. Z citovaného úředního záznamu přitom podle obviněného vyplývá, že jeho podnikání v místě fungovalo na 20 %, (s čímž jednak nesouhlasí, neboť se jednalo o naprosto neprofesionální hodnocení laické osoby), ale zároveň z něho vyplývá, že skutečně v daném místě podnik provozoval, byť zřejmě s malým úspěchem, a o podnikání se skutečně snažil. V tomto ohledu obviněný odkazuje na podle jeho názoru rozporné závěry soudu prvního stupně uvedené v bodu 23. jeho rozsudku. Obviněný tak nabyl dojmu, že pokud se týká skutku, kterým byl uznán vinným pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jedná se o kriminalizaci jeho neúspěchu v podnikání.
8. Pokud se týká způsobené škody, obviněný poukazuje na skutečnost, že z účastnických smluv, ani z jiných předložených důkazů, kromě vyjádření poškozené, nevyplývá, že mu byly předány přístroje uvedené pod body 8) a 9) v bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a ostatně ani zařízení pod bodem 7), nicméně jeho převzetí sám při svém výslechu potvrdil.
9. Obviněný taktéž namítá, že z dokazování provedeného soudem prvního stupně nevyplynulo nade vši pochybnost to, že jeho jednáním byly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, zejména nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, když nebyl nade vši pochybnost prokázán jeho úmysl.
10. Závěrem své dovolací argumentace obviněný odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1180/2018, v němž Nejvyšší soud shrnuje též závěry Ústavního soudu ve vztahu k uplatnění zásady in dubio pro reo. K povinnosti soudů vypořádat se s jeho námitkami přitom obviněný odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 2168/07.
11. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok II. napadeného usnesení odvolacího soudu a dále aby zrušil výrok I. o vině, výrok I. o trestu a výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené rozsudku soudu prvního stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. K dovolání obviněného se vyjádřila JUDr. Yvona Antonínová, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného shledává dovolací argumentaci obviněného sice formálně podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak z hlediska právní relevance neopodstatněnou.
13. K námitkám dovolatele stran důkazního řízení státní zástupkyně v obecné rovině připomíná, že těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem nalézacím, který je nevhodněji vybavený procesními prostředky pro zjišťování skutkového stavu s ohledem na plné uplatnění zásad bezprostřednosti a ústnosti v rámci hlavního líčení. Tyto zásady přitom podle státní zástupkyně hrají o to větší roli, jedná-li se o hodnocení výpovědi obviněného či svědka. Při něm totiž rozhodující roli hraje mimo jiné i hodnocení projevů neurovegetativní povahy vyslýchaného, tedy jak se vyslýchaný tváří, jak působí navenek, zda reaguje pohotově či sebejistě, anebo zda hledá nápovědu u obhájce. Role nalézacího soudu je tak stěžejní. Korigovat skutková zjištění nalézacího soudu z pohledu soudu odvolacího či dovolacího lze přitom pouze výjimečně, přičemž nesmí docházet k nahrazování nezastupitelného účelu hlavního líčení. Postupoval-li tedy soud prvního stupně důsledně podle § 2 odst. 6 tr. řádu, a tedy důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací ani dovolací soud sám napadený rozsudek zrušit pouze z toho důvodu, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným výsledkem. V těchto případech se podle státní zástupkyně musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), body 33. a 34.].
14. Z obsahu dostupného spisového materiálu přitom podle státní zástupkyně nevyplývá, že by došlo k takovým vadám hodnotícího procesu na úrovni prvostupňového soudu, pro které by kvalita navazujících skutkových závěrů nemohla obstát v rámci výsledků přezkumného postupu odvolacího soudu. Ve vztahu k dovoláním napadené části výroku o vině obviněného ad I. rozsudku soudu prvního stupně tak podle jejího názoru plně postačí odkázat na hodnotící úvahy tohoto soudu obsažené v bodě 23. odůvodnění jeho rozsudku a na tu část přezkumných zjištění uvedených pod bodem 5. usnesení odvolacího soudu, která se vztahuje k napadené části výroku o vině.
15. Jedná-li se o dovolatelem rozporované naplnění subjektivní stránky souzeného přečinu, tedy alespoň srozumění s tím, že nebude schopen plnit závazky za zastupovanou společnost S. a M., poukazuje státní zástupkyně především na to, že se obviněný dopustil další trestné činnosti ve zkušební době svého podmíněného odsouzení za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku (rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 8. 2018), a muselo mu tak být zřejmé, že s vysokou mírou pravděpodobnosti nastoupí do výkonu trestu (srov. bod 24. rozsudku soudu prvního stupně). K přeměně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody na trest spojený s jeho přímým výkonem nakonec skutečně došlo a obviněnému bylo příslušné usnesení doručeno několik dní před tím, než předmětné účastnické smlouvy na poskytování služeb elektronických komunikací s poškozenou T-Mobile Czech Republic, a.s. uzavřel. Subjektivní stránka souzeného přečinu je přitom podle názoru státní zástupkyně zjevná i z charakteru podnikání obviněného, neboť obchodní společnosti účelově zakládal na jiné osoby zjevně veden motivem úniku z odpovědnostního vztahu z takto založených závazků. Pokud se jedná o charakter obviněným provozovaných restaurací, pak lze plně poukázat na tu část již výše označené hodnotící pasáže pod bodem 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve které se tento soud zabývá takovým pojetím výkonu jeho podnikatelské činnosti, se kterým nelze spojovat, byť i minimální, záruku naplnění jeho standardního účelu, tedy dosažení zisku. Ve světle výše uvedeného tak státní zástupkyně v této části uzavírá, že z provedeného dokazování vyplývá minimálně srozumění obviněného s tím, že svým závazkům vůči obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s. nebude schopen dostát. Skutkové závěry soudu prvního stupně tak považuje státní zástupkyně za zcela udržitelné. Z tohoto důvodu pak považuje námitky obviněného co do nenaplnění subjektivní stránky souzeného přečinu za neopodstatněné.
16. Státní zástupkyně částečně přisvědčuje dovolací argumentaci obviněného ohledně konstatování úředního záznamu policejního orgánu ze dne 30. 7. 2020 v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Proti procesnímu postupu tohoto soudu lze mít určité výhrady s ohledem na nesplnění podmínek pro jeho provedení jako důkazního prostředku ve smyslu § 211 odst. 6 tr. řádu, neboť tento vyžaduje souhlas státního zástupce i obviněného. Zvláště je nutné podle státní zástupkyně poukázat na povahu „sdělení“ M. L., jež se po stránce obsahové blíží procesnímu úkonu podání vysvětlení. V dané trestní věci však rozhodně nelze dospět k závěru, že by skutkový závěr soudu prvního stupně ohledně naplnění subjektivní stránky byl učiněn na základě tohoto důkazního prostředku, nota bene pak v rozhodující míře, zakládající opodstatněnost vady jeho procesní nepřípustnosti ve smyslu věcného naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
17. Argumentaci obviněného, v níž tento namítá, že věci uvedené pod body 7) až 9) ve výroku I. o vině rozsudku soudu prvního stupně nepřevzal, resp. nevylákal, aby vzápětí připustil, že při svém výslechu převzetí těchto věcí potvrdil, považuje státní zástupkyně za nevyjasněnou.
18. Pokud se týká obviněným uplatněné námitky o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, státní zástupkyně do jisté míry souhlasí s tím, že odůvodnění je spíše stručnějšího rázu. Současně však poukazuje na to, že druhostupňová soudní instance se může při posuzování důvodnosti řádného opravného prostředku omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně, aniž by bylo namístě shledávat chybějící respekt k zákonným podmínkám, které jsou z hlediska přezkoumatelnosti této části napadeného rozhodnutí požadovány (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1503/2016).
19. Přisvědčit však podle státní zástupkyně nelze ani dovolací argumentaci obviněného dožadující se aplikace zásady in dubio pro reo. K tomu státní zástupkyně zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu podle státní zástupkyně zjevně bylo i v případě obviněného.
20. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265l odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
21. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
23. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
24. Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
25. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu platí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první varianta) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [druhá varianta]. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
27. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
28. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu k dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 tr. řádu nepostačuje pouhý ryze formální odkaz na příslušné ustanovení, aniž by byly řádně vymezeny právní vady, které obviněný v napadených rozhodnutích spatřuje.
29. Závěrem této části odůvodnění nezbývá než připomenout, že Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
30. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného týkající se způsobu provedení úředního záznamu policejního orgánu ze dne 30. 7. 2020 (č. l. 395) jako důkazu soudem prvního stupně v hlavním líčení (srov. č. l. 471), lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu (v jeho druhé variantě), ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v jeho druhé variantě). Tuto argumentaci však shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou. Další předložené námitky obviněného pod jím uplatněné, ale ani žádný jiné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. řádu podřadit nelze, neboť jejich podstatou je především nesouhlas obviněného s hodnocením důkazů, které byly provedeny soudem prvního stupně v hlavním líčení, resp. nabízení vlastní verze jejich hodnocení, která je odlišná od toho, jak byl skutkový stav věci objasněn prvostupňovým soudem. K uplatněné dovolací argumentaci Nejvyšší soud, v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu, uvádí následující.
31. Nejvyšší soud shledal, že obviněnému lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně v hlavním líčení v rozporu s trestním řádem přečetl k důkazu úřední záznam policejního orgánu ze dne 30. 7. 2020 (č. l. 395) a následně z něj činil skutkové závěry v těch otázkách, jichž se obsah tohoto úředního záznamu týkal (srov. body 18. a 23. rozsudku soudu prvního stupně). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 12. 2021 (č. l. 471) vyplývá, že tak soud prvního stupně učinil k žádosti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, avšak bez souhlasu obviněného. Nadto Nejvyšší soud z obsahu předloženého trestního spisu zjistil, že co do obsahu ani formy se nejedná o úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť tento pouze dokumentuje činnost policejního orgánu v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, konkrétně pak skutečnost, že policejní orgán se telefonicky spojil s M. L., který policejnímu orgánu touto formou sdělil (stručně řečeno), že obviněnému nemovitost – restauraci XY – pronajal na dva nebo tři měsíce, poté najednou, snad v měsíci květnu 2019 obviněný zmizel, jeho podnikání hodnotil jako „mizerné“, podnik mu podle jeho názoru fungoval tak na 20 % a zaplatil pouze jeden nájem. Dále policejnímu orgánu sdělil, že v objektu měl dvě servírky, ale těm také nezaplatil, měl problémy s pivovarem XY a že tomuto údajně dlužil nějaké peníze. Je tedy zřejmé, že pro provedení tohoto úředního záznamu k důkazu jeho přečtením nebyly splněny zákonné podmínky stanovené § 158 odst. 6 tr. řádu, a na tomto základě je tedy nezbytné jej vyloučit z důkazní materie, neboť opačný postup by vedl k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces.
32. Za této situace se tedy Nejvyšší soud musel dále zabývat tím, zda soudem učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, měla svůj původ právě v tomto procesně nepoužitelném důkazu. Z provedeného přezkumu obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tomu tak není, neboť tento rozhodně nelze označit za důkaz jediný či stěžejní. Závěr o vině obviněného lze totiž podle Nejvyššího soudu spolehlivě učinit na základě řady dalších důkazů, které nejsou zatíženy žádnou vadou, jež by zasahovala do práva obviněného na spravedlivý proces, a které navzájem tvoří ucelený řetězec. V tomto ohledu Nejvyšší soud plně odkazuje zejména na body 8., 12. až 14. a 19. (tedy s výjimkou bodu 18., v rámci něhož je konstatován právě obsah citovaného úředního záznamu policejního orgánu) napadeného rozsudku soudu prvního stupně, ve kterých tento soud prezentuje (ostatní) jednotlivé důkazní prostředky, které provedl v hlavním líčení, a především pak body 21. až 22., 24. až 25. a 30. a v části též stěžejní bod 23. (s výjimkou té části, který se zabývá hodnocením obsahu citovaného úředního záznamu policejního orgánu), ze kterých vyplývá, jakým způsobem tyto ostatní důkazy hodnotil a jaké skutkové závěry z těchto učinil.
33. Nejvyšší soud proto stran dané námitky uzavírá, že i přes zjištěné pochybení soudu prvního stupně, lze na základě procesně bezvadně získaných a provedených důkazů učinit závěr o vině obviněného, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Tyto důkazy také soud prvního stupně řádně vyhodnotil, a to zcela ve shodě s § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Z těchto důvodů tedy nelze relevantně tvrdit, že by se především soud prvního stupně v nyní posuzovaném případě dopustil svévolného hodnocení důkazů. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé není patrný žádný, natož extrémní (či zjevný) nesoulad, který ostatně obviněný ani ve své dovolací argumentaci neuplatnil.
34. K charakteru zbývajících, velmi obecně formulovaných výhrad obviněného, které se týkají především nedostatečnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že mu jako dovolacímu soudu nepřísluší jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet, případně nahrazovat dovolací argumentaci obviněného, pročež se k těmto nevyslovuje (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
35. V daném řízení nedošlo ani k porušení práva obviněného na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jeho odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že odvolací soud se vypořádal (byť nelze přehlédnout, že velmi obecnou a úspornou formou), s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané trestní věci, přičemž z jeho argumentace je zřejmé, jakým způsobem se vypořádal s námitkami obviněného, které především směřovaly do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96). V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, anebo usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
36. Zcela na závěr Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že z obviněným vzpomínaného pravidla in dubio pro reo se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Obviněný ale přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného výše, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
37. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného K. P. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu