U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29.
června 2011 o dovolání obviněného Ing. Bc. J. N. proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 17. června 2010, sp. zn. 7 To 120/2010, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 90/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. Bc. J. N.
o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 6 T 90/2007,
byl obviněný Ing. Bc. J. N. uznán vinným trestným činem útoku na státní orgán
podle § 154 odst. 1 písm. b) tr. zák., a byl mu za to uložen peněžitý trest ve
výměře 40 000,- Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby u
ozbrojených složek Policie České republiky a Armády České republiky v trvání
dvou roků.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 22. 8. 2006 v M. v době mezi 11.33
hodin a 11.37 hodin přinesl do budovy Okresního státního zastupitelství v M. v
ulici B. dopis adresovaný státní zástupkyni Mgr. L. F., ve kterém ji vulgárně
uráží, vyhrožuje jí požárem jejího domu a smrtí, přičemž budí zdání, že je psán
pisatelem z řad pravicových extremistů, ačkoli jej napsal obžalovaný, který
jako policista odhalující extremistickou trestnou činnost tak vyjádřil svoji
nespokojenost s rozhodovací činností Okresního státního zastupitelství v M. v
oblasti svojí specializace, kdy poškozená Mgr. L. F. např. zrušila usnesení o
zahájení trestního stíhání 11 extrémistů podezřelých ze spáchání trestného činu
útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr.
zák. a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kde jako
poškozený vystupoval rovněž obžalovaný.
K odvolání obviněného a státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem
rozsudkem ze dne 17. června 2010, sp. zn. 7 To 120/2010, podle § 258 odst. 1
písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Mostě zrušil ve
výroku o uložených trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 40 000,- Kč a pro případ, že by
tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán stanovil obviněnému náhradní trest
odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. Bc. J. N.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně uvedl, že
si je vědom nemožnosti namítat v rámci dovolání nesprávnost zjištěného
skutkového stavu, je však toho názoru, že v posuzovaném případě je dán extrémní
nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. S odkazem na
judikaturu Ústavního soudu se proto dovolatel domáhá, aby Nejvyšší soud
přezkoumal, zda mu výše popsaný skutek byl prokázán nadevší pochybnost.
Dovolatel se domnívá, že soudy hodnotily provedené důkazy nesprávně a v řízení
porušily základní zásady trestního řízení, a to především zásadu in dubio pro
reo a zásadu presumpce neviny. Obviněný se trestného činu kladeného mu za vinu
nedopustil, není autorem výhružného dopisu adresovaného poškozené státní
zástupkyni a dopis do budovy soudu ani nepřinesl. Soudy, které takový závěr
učinily, vycházely z důkazů, z nichž vina obviněného jednoznačně nevyplývá,
resp. je z nich zřejmé pouze tolik, že se obviněný trestné činnosti kladené mu
za vinu dopustit mohl, nikoli, že se jí dopustil. I z odůvodnění obou soudních
rozhodnutí je patrno, že soudy měly o vině obviněného jisté pochybnosti, pokud
v podstatě dospěly k závěru, že skutek spáchal obviněný, neboť není nikoho
jiného, kdo by se jej mohl dopustit. S tím ale dovolatel nesouhlasí, když podle
jeho názoru se posuzovaného trestného činu mohl dopustit v podstatě také
kdokoliv z budovy okresního státního zastupitelství, v níž se dopis našel.
Touto variantou skutkového děje se ale soudy nijak nezabývaly a neprovedly ani
důkaz záznamem bezpečnostních kamer z vnitřních prostor budovy, který by tuto
verzi skutkového děje mohl prokázat, nebo vyvrátit.
V řízení provedené důkazy soudy podle názoru dovolatele hodnotily v rozporu s
jejich smyslem, a to zásadně v jeho neprospěch. Z žádného z provedených důkazů
přitom nevyplývá, že by to byl obviněný, kdo dopis do budovy přinesl a tento
zde záměrně upustil. Pokud svědkyně K. vypověděla, že při jejím odchodu na oběd
obálka v budově nebyla s tím, že se při odchodu pečlivě dívala na práh dveří a
toto své počínání odůvodnila tak, že doma nechala otevřené okno a obávala se,
že jí do bytu zateče, pak její výpověď, učiněnou navíc s odstupem více než
jednoho a půl roku od nalezení dopisu, nelze považovat za věrohodnou a nelze z
ní vycházet. Svědecké výpovědi nevylučují ani důvod přítomnosti obviněného v
budově, tj. konzultaci se státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v
Mostě. Vyplývá z nich totiž, že bylo možné, aby policisté docházeli za státními
zástupci za účelem konzultace i neohlášeni. Konzultaci, jako důvod přítomnosti
obviněného na státním zastupitelství, potvrdil ve své výpovědi i jeho kolega
svědek J. G. Toto tvrzení nemůže být vyvráceno ani časem příchodu obviněného do
budovy státního zastupitelství. Obviněný nemohl vědět a nevěděl, v jakou
hodinu, a zda odchází státní zástupci na oběd, a že tam tedy v době jeho
přítomnosti nebudou. Pachatelství obviněného posuzovaným trestným činem vyvrací
i všechna ve věci provedená odborná vyjádření, soudy však přesto dospěly k
opačnému závěru, a to s poukazem na vyšší míru profesionality pachatele a vyšší
míru jeho přípravy na posuzované trestné jednání. Odborné vyjádření
porovnávající zajištěné daktyloskopické stopy z dopisu s daktyloskopickými
otisky obviněného přitom jejich shodu vyloučilo a naopak uvádí přítomnost
dalších, v řízení neidentifikovaných, stop. Tím se ale soudy blíže nezabývaly. Nebylo také prokázáno, zda dopis, který obviněný odevzdal příslušníku justiční
stráže, byl skutečně tím výhružným dopisem, který později obdržela poškozená. Pokud soudy dospěly k závěru, že motivem jeho jednání byla frustrace z toho, že
mu poškozená maří jeho dobře odvedenou práci, ani tyto jejich závěry nemají
podklad v provedeném dokazování. Ze služebních hodnocení obviněného a dalších
materiálů vztahujících se k jeho profesním výkonům vyplývá pouze to, že
vykonává nadprůměrně dobře své povolání. Žádný ze svědků včetně samotné
poškozené si nebyl vědom jakékoliv projevené antipatie obviněného vůči
poškozené a zjištěno nebylo ani to, že by poškozená v rámci svého postavení
obviněnému v minulosti rušila některá usnesení o zahájení trestního stíhání a
tím jej frustrovala. Ve skutkové větě se tak nesprávně uvádí, že poškozená
obviněnému „např. zrušila usnesení o zahájení trestního stíhání…“, když se
jednalo o jediný případ, který nadto nesouvisel s pracovní činností obviněného,
ale obviněný zde vystupoval v postavení poškozeného. Je přitom zcela běžné, že
státní zástupci ruší usnesení o zahájení trestního stíhání a není též
neobvyklé, že poškození s tímto jejich postupem nesouhlasí. S námitkami, jimiž
poukazoval na tyto rozpory mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištění,
se soudy nijak nevypořádaly.
Soudy také z textu dopisu vyvodily, že poškozené
bylo vyhrožováno požárem domu a smrtí. Tyto závěry však nebyly oprávněny učinit
bez znaleckého posudku z oboru lingvistiky, který ve věci nebyl zajištěn. Dovolatel dále namítl, že soudy zjištěný skutek byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin podle § 154 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se
měl obviněný dopustit vyhrožováním způsobení škody velkého rozsahu, tj. minimálně ve výši 5 000 000,- Kč, neboť nebylo vůbec zjišťováno, zda poškozená
nějaký dům vlastní, ani zda tento má alespoň výše uvedenou hodnotu.
Dovolatel v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě,
zrušil, a buď jej sám zprostil obžaloby, anebo aby věc přikázal k projednání
jinému věcně příslušnému soudu, tedy nikoliv Okresnímu soudu v Mostě, neboť ten
by ve věci již neměl dále rozhodovat, protože se jeho soudci nepochybně znají
se všemi státními zástupci Okresního státního zastupitelství v Mostě.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání
obviněného vyjádřil tak, že námitky v něm uplatněné jsou z větší části
námitkami skutkovými, které se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O případ extrémního nesouladu učiněných
skutkových zjištění a právního posouzení věci, který by zásah do skutkových
zjištění opodstatnil, přitom v posuzované věci nejde. Relevantní a zčásti i
opodstatněné jsou pouze ty námitky, jejichž podstatou je tvrzení o nenaplnění
znaku vyhrožování způsobením škody velkého rozsahu vzhledem k nedostatečným
zjištěním o existenci a hodnotě nemovitosti vlastněné poškozenou. Ani tato
okolnost však nemůže mít na postavení obviněného žádný vliv, neboť z
provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný poškozené hrozil usmrcením, resp.
ublížením na zdraví, a znaky posuzovaného trestného činu útoku na státní orgán
podle § 154 odst. 1 písm. b) tr. zák. tak v jeho případě jsou naplněny. Státní
zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
postupem podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti
dospěl k následujícím závěrům:
Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný je sice opírá o
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem sám
výslovně konstatuje, že ve skutečnosti brojí vůči skutkovým závěrům obou ve
věci dosud činných soudů, a to odkazem na tvrzený extremní nesoulad mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Podstatou jeho dovolací
argumentace je totiž tvrzení, že není pachatelem posuzovaného skutku, a že
skutková zjištění učiněná soudy jsou v tomto směru nesprávná a neúplná. Takové
dovolací námitky nejsou ovšem formálně podřaditelné nejen pod obviněným
uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný zákonný důvod dovolání.
Lze jen připomenout, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby
podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se
stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich
rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže
rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej
soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění
všech zákonných znaků skutkové podstaty obviněnému přisouzeného trestného činu.
Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje
zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To
pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch
dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán
mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem
na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek
není trestným činem).
K námitkám týkajícím se skutkového stavu věci, které jinak zásadně
nejsou dovolacím důvodem, pokládá Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že do
skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním může zasáhnout jen zcela
výjimečně, jestliže to skutečně odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními soudů na jedné straně, a provedenými důkazy, resp. právním
posouzením věci na straně druhé. Tím Nejvyšší soud bere ohled na principy
vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Aby v poměru
mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy byl extrémní rozpor, musí jít zejména
o situaci, kdy skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s
důkazy, tedy kdy skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, kdy skutková zjištění soudů jsou
opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění
učiněna, jsou-li skutková zjištění založena na důkazech opatřených či
provedených v rozporu se zákonem, kdy dosud provedené důkazy evidentně nejsou
dostatečným podkladem pro skutková zjištění soudů, přičemž soud neodůvodněně
nevykonal další dokazování apod. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 259/2006, ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo
1395/2009, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 125/04, sp.
zn. IV. ÚS 219/03, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III.
ÚS 578/04.
I když se dovolatel svými, výše podrobně rozvedenými, dovolacími
námitkami ocitl mimo zákonné vymezení uplatněného dovolacího důvodu (což
ostatně sám v dovolání též připouští), tak Nejvyšší soud s ohledem i na výše
citovanou rozhodovací praxi Ústavního soudu, který rozlišuje v podstatě tři
okruhy případů představující takové porušení základních práv a svobod ve smyslu
zásadních požadavků spravedlivého procesu, a které odůvodňují zásah dovolacího
soudu do skutkových závěrů napadeného rozhodnutí soudů, se jeho námitkami blíže
věcně zabýval. Lze tak připomenout, že zásah do skutkových závěrů ustálených v
řízení před soudem prvního a druhého stupně je v dovolacím řízení namístě,
jde-li o případ tzv. opomenutých důkazů, tj. za situace, kdy soud bez řádného
zdůvodnění neprovedl stranami navržený důkaz, popř. v rámci hodnocení
provedených důkazů zcela opomenul zahrnout některý z nich do svých úvah, ačkoli
pro meritorní rozhodnutí mohl mít takový důkaz zásadní význam. Další případ
nastane, když důkaz nebyl v průběhu jakéhokoli stadia trestního řízení získán
zákonným způsobem z hlediska příslušných procesních norem, a tudíž nemohl být
při rozhodování ve věci využit. Třetí okruh vad v dokazování pak tvoří situace,
kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé,
tedy v podstatě případy, kdy soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním
nesouladu s vykonanými důkazy.
V posuzované věci obviněný namítl jednak neúplnost vykonaného
dokazování, jednak jednostranný způsob vyhodnocení provedených důkazů, a to
výhradně v jeho neprospěch. V důsledku porušení těchto zásad spravedlivého
procesu pak soudy údajně nesprávně učinily závěr, že je pachatelem posuzovaného
trestného činu. Dovolatel soudům vytýká, že neopatřily důkaz záznamem z
bezpečnostní kamery monitorující vnitřní prostory u vchodu do budovy Okresního
státního zastupitelství v Mostě, aby tak bylo objasněno, zda se v rozhodné době
kromě něj zde nikdo jiný nenacházel. Dále mělo být zjištěno, zda poškozená
státní zástupkyně Mgr. L. F. vlastní dům a jaká je jeho hodnota, nebylo
zjištěno, komu patří daktyloskopické stopy na obálce dopisu adresovaného
poškozené, a zda dopis, který byl poškozené doručen, je identický s tím, který
obviněný nalezl a předal příslušníku justiční stráže J. M. Rovněž vytýkal, že
obsah dopisu měl posoudit znalec z oboru lingvistiky, a to k objasnění významů
použitých výrazů, neboť takový výklad nemohly učinit soudy samy. Obecně pak
obviněný soudům vytýká, že veškeré důkazy vyhodnotily v jeho neprospěch a nijak
nepřihlédly ke skutečnostem, ze kterých vyplývalo, že nelze učinit jednoznačný
závěr o jeho pachatelství posuzovaným trestným činem.
Pokud jde o úplnost dokazování, tak Nejvyšší soud v obecné rovině
připomíná, že v řízení o dovolání nemůže bez dalšího přehodnocovat proces
dokazování provedeného před soudy nižších stupňů. Neúplnost provedeného
dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze
spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen
každému takovému návrhu vyhovět. Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím
považuje rozsah dokazování v posuzované trestní věci obviněného za dostatečný
pro meritorní rozhodnutí a neodporující výše uvedené judikatuře v otázce tzv.
opomenutých důkazů.
Není sporu o tom, že obviněný byl dne 22. 8. 2006 mezi 11.33 hod. a
11.37 hod. v budově Okresního státního zastupitelství v Mostě (dále též jen
„OSZ“) a že svědku J. M. předal dopis adresovaný poškozené L. F. Na základě
provedených důkazů není také pochyb o tom, že v době před jeho příchodem do
budovy OSZ v těchto prostorách se žádný dopis nenacházel. Soudy v tomto směru
vycházely z výpovědí svědků M. K. a J. K., kteří těsně před příchodem
obviněného do budovy OSZ procházeli místem údajného nálezu dopisu a žádnou
obálku zde neviděli. Ani Nejvyšší soud nemá důvodu zpochybňovat tato svědectví,
zejména výpověď svědkyně K. Jestliže bylo jak ze záznamu kamerového systému,
tak z výpovědi svědka M. zjištěno, že jedinou osobou, která se po odchodu
svědkyně K. dostavila do budovy OSZ byl právě obviněný Ing. N., pak nelze
vytýkat soudům, že učinily závěr o tom, že předmětný dopis musel přinést právě
obviněný. Pro takový závěr soudy měly dostatek přesvědčivých podkladů. Za této
situace nebylo nutno okruh zjišťovaných skutečností rozšiřovat provedením
dalších důkazů. Stejně tak soudy přesvědčivě vyložily obsah dopisu adresovaného
poškozené a ani v tomto směru jim zásadně nelze nic vytýkat. Požadavek
obviněného na opatření „znaleckého posudku z oboru lingvistiky“ je z tohoto
pohledu nepatřičný. Zcela spekulativní povahy a v rozporu s opatřenými důkazy
je tvrzení obviněného, že poškozené L. F. byl snad předán jiný dopis, než který
předal J. M.
Podle názoru Nejvyššího soudy se oba soudy ve svých rozhodnutích
vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6
tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost,
jednostrannost hodnotících úsudků apod. (viz str. 6 rozsudku soudu prvního
stupně, str. 7 až 9 rozsudku odvolacího soudu). Kromě jiného soudy též důvodně
vzaly v úvahu možnou motivaci činu obviněného. Jimi učiněná skutková zjištění
tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v zásadě
(s níže uvedenou výjimkou) v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v
souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů.
Lze tak uzavřít, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní
zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho důvodně
pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru
neshledal potřebu k zásadnějším výtkám na jejich adresu, přičemž v
podrobnostech lze odkázat na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou
soudů.
Soudy si tak vytvořily dostatečný skutkový podklad pro právní závěr o
vině obviněného trestným činem útoku na státní orgán podle § 154 odst. 1 písm.
b) tr. zák. Výhružky obviněného vůči poškozené obsažené v předmětném dopisu
jsou slučitelné se závěry soudů, že jí vyhrožoval usmrcením („chcípni…“) a
ublížením na zdraví (…dobře se za sebou ohlížej…) ve smyslu zákonných znaků
skutkové podstaty tohoto trestného činu. Dovolateli lze ovšem přisvědčit v tom,
že soudy si neopatřily potřebné skutkové podklady pro svůj závěr o tom, že
poškozená mohla mít obavy též ze způsobení škody velkého rozsahu na svém
majetku (v dopise obsaženou výhrůžkou „červeným kohoutem“), když z provedeného
dokazování ani nevyplývá, zda poškozená vůbec měla nějakou nemovitost (dům) a v
jaké hodnotě (tj. ve výši nejméně 5 mil. Kč – škoda velkého rozsahu). Soudy bez
dalšího dospěly k závěru o naplnění i tohoto alternativního znaku trestného
činu útoku na státní orgán podle § 154 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tento
nedostatek soudů ovšem není takového charakteru, aby sám o sobě vedl k závěru,
že rozhodnutí soudů a řízení mu předcházející je jako celek v rozporu s právem
obviněného na spravedlivý proces.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož s ohledem
na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že
dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu
s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín
Draštík