U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2010 o
dovolání, které podal obviněný V. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. 3. 2009, sp. zn. 4 To 68/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 1/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 63 T 1/2005, byl
obviněný V. H. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31.
12. 1997. Městský soud v Praze podle § 37 tr. zák. upustil od uložení
souhrnného trestu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2007, sp. zn.
52 T 10/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1.
2008, sp. zn. 2 To 106/2007. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená PPF
banka, a. s., Na Strži 1702/65, Praha 4, odkázána se svým nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně soud rozhodl o zproštění
obviněné Ing. M. K. obžaloby státního zástupce Městského státního
zastupitelství v Praze pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr.
zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s obviněným V. H.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný V. H., státní zástupce Městského
státního zastupitelství v Praze v neprospěch obou obviněných a poškozená
společnost PPF banka, a. s. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl
rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 4 To 68/2008, jímž jednak z podnětu
obviněného a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze zrušil
rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř.
ohledně obviněného V. H. a v rozsahu tohoto zrušení sám rozhodl tak, že jej
uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku
podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997.
Podle § 255 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 obviněnému uložil
trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil podle §
58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 2 tr. zák. na zkušební dobu v trvání pěti
roků. Dále vrchní soud uložil obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50
odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí
statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi roků.
Zároveň vrchní soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou PPF banku, a.
s., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání této poškozené společnosti a státního zástupce Městského státního
zastupitelství v Praze ohledně obviněné Ing. M. K. Vrchní soud v Praze zamítl
jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním obviněný V. H.
prostřednictvím obhájkyně JUDr. Nadi Kratochvílové v zákonné lhůtě (§ 265e
odst. 1 tr. ř.) a z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný úvodem svého obsáhlého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k
novému projednání a rozhodnutí anebo sám rozhodl rozsudkem o zproštění
obviněného obžaloby v plném rozsahu. Obecně konstatoval, že sice Vrchní soud v
Praze zúžil rozsah skutku a snížil výši způsobené škody, avšak i odvolací soud
vycházel z nesprávných skutkových zjištění učiněných Městským soudem v Praze,
jež natolik neodpovídají provedeným důkazům, že mezi nimi shledává extrémní
rozpor. Konkrétními námitkami pak brojil proti úmyslnému zavinění, společenské
nebezpečnosti činu, příčinné souvislosti mezi porušením jeho povinností a
vznikem škody, dodržení zásady „ultima ratio“, nedostatečné kompenzaci porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, způsobu hodnocení znaleckých
posudků a právnímu hodnocení zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění
pozdějších předpisů. Co se týče citovaného zákona o bankách, konkrétně byl
přesvědčen, že soudy pochybily, pokud neaplikovaly jeho ustanovení § 17 odst. 2
písm. b), podle něhož limit pro nákup akcií do 25% kapitálu a rezerv banky
neplatil v těch případech, kdy akcie byly nabyty za účelem jejich dalšího
prodeje třetí osobě, což v daném případě bylo splněno. Domníval se, že napadené
rozhodnutí je zatíženo takovými vadami, pro něž musí být zrušeno.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve konstatoval, že část
dovolacích námitek obviněného V. H. neodpovídá zákonnému vymezení dovolacího
důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o námitky vytýkající
soudům vadné hodnocení svědeckých výpovědí a neúplnost provedeného dokazování,
připomínky a nesouhlas zpochybňující kvalitu znaleckého posudku ústavu A –
Konsult plus, s. r. o., a námitky směřující proti délce trestního řízení a její
nedostatečné kompenzaci ve výroku o uloženém trestu. Podle státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství není možné přihlížet ani k námitkám
týkajícím se zprošťujícího výroku ohledně spoluobviněné Ing. M. K., neboť
obviněný může podat dovolání jen proti výrokům, jež se ho bezprostředně
dotýkají. Ostatní dovolací argumenty podle názoru státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství spadaly pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., současně však většinu z nich označil za nedůvodné, a to zejména ty,
jež se týkaly materiální a subjektivní stránky trestného činu i znaků
objektivní stránky činu a škodlivého následku. Jedinou pochybnost o správnosti
hmotně právního posouzení skutku vyslovil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství ve vztahu k ustanovením §§ 13 písm. a), § 15 a § 17 odst. 1
písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 31. 12. 1997
(dále jen zákon o bankách). V podstatě vyloučil možnost porušení § 15
citovaného zákona o bankách obviněným, neboť se jedná o zmocňující ustanovení,
které tak nemůže stanovit povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Ustanovení § 13 písm. a) zákona o bankách lze pak podle přesvědčení státního
zástupce vztáhnout pouze na případy uzavření úvěrových smluv mezi bankou a
klientem, nedopadá však na akciové obchody, jejichž omezení je výslovně
upraveno v ustanovení § 17 citovaného zákona. Ze stejného důvodu je pak sporné
i porušení opatření České národní banky o tzv. úvěrové angažovanosti. Naopak
žádné pochybnosti nelze podle státního zástupce mít ohledně nedodržení Pokynu
č. 28/1995 generálního ředitele První městské banky, a. s., ze dne 15. 11. 1995
a především pak obviněný jako člen představenstva (správně jako výkonný
předseda představenstva) První městské banky, a. s., porušil obecnou povinnost
vykonávat svou působnost s náležitou péčí ve smyslu § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, a porušení této
povinnosti tak bylo základní příčinou vzniku škody. Vzhledem k tomu, že námitka
týkající se výčtu konkrétních porušených ustanovení zákona o bankách, s níž se
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ztotožnil, neměla z hlediska
trestní odpovědnosti zásadní význam, státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl
dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. [Zjevně v
důsledku písařské chyby citoval ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.,
ačkoli obsahově vyjádřil v závěrečném návrhu odmítnutí podle písm.
dotýká, dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože
bylo rozhodnuto ve druhém stupni ve věci samé, bylo podáno v zákonné lhůtě u
příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §
265f odst. 1 tr. ř.
Jak vyplývá ze zákonné formulace důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., dopadá na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným,
naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně
právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla
soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni
dopadalo. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudem.
Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určen k nápravě v zákoně
výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Dovolání tak není možné
podávat ve stejném rozsahu jako odvolání. Při posuzování oprávněnosti důvodu
dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud
vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů.
V rámci argumentace proti hmotně právnímu posouzení skutku musí dovolatel
poukázat na konkrétní vady, jimiž je napadené rozhodnutí zatíženo a které
zakládají jím vytýkanou nesprávnost v aplikaci hmotného práva.
Podkladem odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze se staly skutkové
okolnosti, podle nichž obviněný jako výkonný předseda představenstva První
městské banky, a. s., se sídlem Na Příkopě 6, Praha 1, společně s Ing. M. K.,
generální ředitelkou PMB a. s., vědomě porušil pravidla obezřetného podnikání
banky tím, že dne 27. 1. 1997 provedl úpis akcií CHEMAPOL GROUP, a. s.,
zaknihovaných na majitele v počtu 100 000 kusů v emisní ceně 2.300,- Kč za
akcii, tj. v celkové hodnotě 230.000.000,- Kč, na vlastní účet První městské
banky, a. s., registrovaný ve Středisku cenných papírů, kam byly akcie připsány
dne 14. 7. 1997, a to bez smluvního zajištění jejich dalšího odkupu a řádného
zaplacení se společností PROVENTA, a. s., jíž zamýšlel akcie prodat, přičemž
takto jednal s vědomím, že PROVENTA, a. s., nedisponuje prostředky na odkup
akcií, čímž porušil:
- povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí podle § 194 odst. 5
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000,
(soud nesprávně uvedl „ve znění účinném do 31. 12. 1997“)
- povinnost nepřekračovat nákupem akcií stanovený limit finančních aktiv banky
z celkového objemu kapitálu a rezerv banky vůči jedné právnické osobě podle §
13 písm. a), § 15, § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve
znění účinném do 31. 12. 1997, neboť nedodržel ustanovení § 6 odst. 1 opatření
České národní banky č. 4/1995, o úvěrové angažovanosti bank, ve znění
pozdějších dodatků, podle něhož stanovený limit tzv. úvěrové angažovanosti
banky nesmí přesáhnout 25 % kapitálu banky, které v té době u První městské
banky, a. s., činil 670.024.000,- Kč, takže jej úpisem akcií překročil ke dni
31. 1. 1997 i k 31. 7. 1997 nejméně o 10,04 %,
- pokyn č. 28/1995 generálního ředitele První městské banky, a. s., ze dne 15.
11. 1995 v platném znění jeho doplňků, pod názvem „Obchodní limity pro nákup a
prodej na vlastní účet První městské banky, a. s.“, neboť v rozporu s jeho čl.
II bod 1 písm. a), c) provedl úpis akcií bez předchozího projednání v
kapitálovém výboru banky a bez předchozího projednání a schválení obchodu v
představenstvu První městské banky, a. s.,
následně pak dne 28. 1. 1997 dal pokyn k úhradě částky 230.000.000,- Kč na účet
Komerční banky, a. s., a poté, co upsané akcie byly dne 14. 7. 1997 ve
Středisku cenných papírů připsány na účet První městské banky, a. s., sjednal
dne 7. 8. 1997 tzv. repoobchod se společností PROVENTA, a. s. na 69 030 kusů
akcií CHEMAPOL GROUP, a. s., za cenu 2.300,- Kč za akcii, tj. celkem za částku
158.769.000,- Kč, kterou PROVENTA, a. s. uhradila ve dnech 30. 10. 1997 a 10.
12. 1997, resp. včetně úroků celkem 167.797.406,51 Kč, přičemž se poté bance
nepodařilo prodat zbylý balík upsaných akcií v počtu 30 970 kusů společnosti
PROVENTA, a. s., ani jinému zájemci, neboť kurs akcií měl sestupný trend, takže
tyto akcie zůstaly v držení První městské banky, a. s., až do dne 1. 12. 2000,
kdy byly převedeny na základě smlouvy o koupi cenných papírů s cílem udržet
životaschopnost banky a očistit ji od chybných aktiv na Hlavní město Prahu za
kupní cenu 1,- Kč za všechny akcie, čímž v důsledku jednání obviněného a
nemožnosti zobchodovat 30 970 kusů akcií vznikla První městské bance, a. s.,
škoda ve výši nejméně 62.202.592,46 Kč.
Jak zjistil Nejvyšší soud, obviněný V. H. v dovolání z převážné části zopakoval
námitky uplatněné již v odvolacím řízení, a to zejména pokud brojil proti
úmyslnému zavinění, nedodržení zásady ultima ratio, naplnění materiální stránky
daného trestného činu a kvalitě znaleckých posudků. V rámci mimořádného
opravného prostředku se dovolatel hájil tím, že soudy nekompenzovaly dostatečně
délku řízení a existencí extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými
důkazy. Přestože část uplatněných důvodů bylo možné podřadit vadám, k jejichž
nápravě směřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší
soud zjistil, že ať již opakované či v dovolání nově vyslovené námitky
postrádají jakékoli opodstatnění.
Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 255 odst. 1 tr. zák. se
vyžaduje, aby obviněný byl přinejmenším srozuměn s možností způsobení škody na
majetku obchodní společnosti. Úmysl se musí vztahovat jak k porušení povinnosti
opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Ve
vztahu ke způsobení těžšího následku, tj. škody značného rozsahu ve smyslu §
255 odst. 2 písm. b) tr. zák. postačí podle § 6 písm. a) tr. zák. zavinění z
nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost.
Nejvyšší soud se v podstatě zcela shoduje s odvolacím soudem a jeho
přesvědčivým zdůvodněním okolností, z nichž dovodil existenci nepřímého úmyslu
u obviněného. Pokud dovolatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1174/2004, není možné přisvědčit
možnosti srovnávat předmětnou trestní věc s případem, který byl předmětem
dovolacího řízení v senátu 3 Tdo. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu řešilo
případ, kdy obviněný byl stíhán pro trestný čin podpory a propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 odst. 1, 2 písm. a)
tr. zák., který měl spáchat přeložením a vydáním spisu Adolfa Hitlera „Mein
Kampf“. V rámci úvahy o naplnění alespoň nepřímého úmyslu obviněným vydavatelem
Nejvyšší soud kromě dalších okolností zdůraznil zjištění, že před samotným
vydáním knihy obviněný konzultoval s osobou práva znalou možné trestní či jiné
následky takového činu. V podstatě byl ujištěn, že svým zamýšleným počinem by
nemělo dojít k porušení zákona. Za této situace pak Nejvyšší soud prakticky
vyloučil možnost existence srozumění obviněného se škodlivým následkem
předpokládaným v ustanovení § 260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Při vzájemném
srovnání citovaného případu s věcí obviněného je zcela evidentní skutková
odlišnost v chování obviněných v době předcházející samotnému jednání. V. H.
svým rozhodnutím o upsání akcií společnosti CHEMAPOL GROUP, a. s., za cenu 230
milionů Kč vědomě porušoval jednak interní předpis banky, ale i svou zákonnou
povinnost náležitě pečovat o majetek akciové společnosti. Především je v této
souvislosti nutné poukázat na to, že uskutečnění předmětné obchodní transakce
nejen, že nepředcházela jakákoli jednání s ekonomickými experty či dokonce
právníky, ale úpis akcií nebyl řádně projednán ani samotným vrcholným orgánem
První městské banky, a. s. Právní závěry Nejvyššího soudu ohledně subjektivní
stránky trestného činu tak dovolatel interpretoval z citovaného rozhodnutí
senátu 3 Tdo mylně, neboť oba případy v podstatě nesnesou srovnání vzhledem ke
konkrétním rozdílným okolnostem.
Obviněný se od počátku svého trestního stíhání hájil tím, že zamýšlel provést
ziskový obchod, avšak jeho obhajoba byla provedenými důkazy vyvrácena. Otázce
naplnění subjektivní stránky věnoval značnou pozornost již odvolací v rámci
vypořádání se s totožnou odvolací námitkou. Nejvyšší soud tak nad rámec
argumentů, jimiž svůj správný závěr o zavinění podpořil vrchní soud, pouze
připomíná, že obviněnému byla přiznána jeho snaha uskutečnit výhodnou obchodní
transakci pro banku, avšak za takových okolností, z nichž musel současně
dovodit možnost vzniku škodlivého následku, byť primárně jemu nepříjemného.
(Srov. č. 3/2006 Sb. rozh. tr.) Z výsledků provedeného dokazování totiž
jednoznačně vyplynulo, že obviněný věděl, že může vyvolat porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného ustanovením § 255 tr. zák., a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn. Sami zaměstnanci banky označili úpis akcií za
přinejmenším nestandardní operaci, a to už s ohledem na objem finančních
prostředků, jež musela banka vynaložit. (Srov. výpovědi svědků Prof. Ing. J.
Š., CSc., T. P. a V. B.) Obviněný měl dokonce k dispozici vyjádření analytičky
banky - svědkyně Ing. A. V., která na základě svého šetření dospěla k závěru,
že obchodní společnost CHEMAPOL GROUP, a. s., není bonitním klientem pro nákup
cenných papírů do portfolia banky a to především s ohledem na její značné cizí
zdroje (viz výpověď svědkyně u hlavního líčení, č. l. 6415). Nejvyšší soud
proto nemá pochyb o tom, že obviněný musel být srozuměn s možností způsobit
úpisem akcií na majetku První městské banky, a. s., přinejmenším škodu nikoli
malou (§ 89 odst. 11 tr. zák. a § 255 odst. 1 tr. zák.). Ve vztahu k těžšímu
následku, tedy způsobení značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 2
tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, postačí podle § 6 písm. a) tr. zák.
zavinění z nedbalosti a to i nedbalosti nevědomé, tj. jestliže pachatel
nevěděl, že svým jednáním může způsobit značnou škodu, ač o tom vzhledem k
okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl /viz § 5 písm. b) tr.
zák./. Odvolací soud především na straně 13 svého rozsudku obsáhle a
vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, z jakých okolností dovodil naplnění
subjektivní stránky u obviněného, a to právě s ohledem na způsob provedení,
rozsah i samotný charakter předmětné obchodní transakce, jakož i na postavení
obviněného v poškozené společnosti. V návaznosti na tyto skutečnosti nemá
Nejvyšší soud jakékoli pochybnosti o příčinné souvislosti mezi protiprávním
jednáním obviněného a způsobením škody První městské banky, a. s. Ve vztahu ke
škodlivému účinku jednal totiž obviněný zaviněně a bez jeho jednání by nedošlo
ke vzniku škodlivého následku tak, jak je popsáno ve výroku o vině odsuzujícího
rozsudku soudu druhého stupně.
V dovolání je dále namítnuto, že z odůvodnění rozsudku vrchního soudu není
patrné, čím by měl být údajný trestný čin pro společnost nebezpečný, dokonce
dovolatel tvrdí, že v něm není „ani zmínka“ o stupni nebezpečnosti činu.
Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na stranu 15 napadeného rozsudku,
jejíž téměř jednu polovinu věnoval Vrchní soud v Praze právě otázce existence
materiální stránky trestného činu. Není na závadu, pokud tyto své úvahy spojil
soud s odůvodněním nutnosti aplikace trestního práva na uvedený „obchodní
případ“, neboť oba uvedené instituty jsou charakterizovány vzájemně propojenými
a na sebe navazujícími skutečnostmi, z nichž lze dovozovat naplnění materiální
podmínky trestnosti činu, jakož i nezbytné použití trestní normy, která je
určena k ochraně zájmů porušených jednáním obviněného. V této souvislosti může
Nejvyšší soud pouze doplnit úvahy vrchního soudu, že soudní praxe vychází
konstantně z premisy, že již stanovením formálních znaků určité skutkové
podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících
případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší nežli
nepatrný. Ke zjištění o nedostatku potřebného stupně společenské nebezpečnosti
skutku bude možno dospět i při naplnění formálních znaků jen tehdy, pokud čin
nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu
dané skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Právě s ohledem na
veškeré okolnosti, jimiž je charakterizována projednávaná trestní věc
obviněného V. H., jak na ně poukázal především odvolací soud v napadeném
rozsudku, je mimo jakoukoli pochybnost, že nejde o běžně se vyskytující případ
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr.
zák., natož aby patřil mezi nejlehčí. Nakonec ani sám obviněný neuvedl k této
své námitce jiný argument, než že zamýšlel přinést pro banku zisk. Tato část
jeho obhajoby však byla důkladně řešena v rámci odůvodnění naplnění subjektivní
stránky činu a odvolací soud zcela přesvědčivě vyvrátil uvedené tvrzení
obviněného.
S obviněným nelze souhlasit z již naznačených důvodů ani v tom, že na
posuzovanou věc bylo možno užít mimotrestní normy, a nestalo-li se tak, nebyla
respektována zásada užití trestního práva jako krajního prostředku, jako ultima
ratio. Obecně v právním státě není přípustné, aby prostředky trestní represe
nahrazovaly jiné mimotrestní možnosti vynucení porušeného práva, které nebyly
využity, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní
odpovědnosti. V této trestní věci však nelze přehlédnout, že čin obviněného V.
H., jak byl zjištěn soudy, se zcela jednoznačně nepohyboval jen v rovině
obchodně právních vztahů, ale dostal se již do oblasti trestněprávní regulace.
Jak již bylo konstatováno, obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky jedné
ze skutkových podstat trestných činů proti majetku, když porušil své povinnosti
při opatrování a správě cizího majetku, v důsledku čehož vznikla poškozené
První městské bance, a. s., škoda mnohonásobně převyšující hranici škody
velkého rozsahu vymezenou v § 89 odst. 11 tr. zák. Ustanovení § 255 poskytuje
ochranu majetkovým právům v nejširším smyslu a nepřímo je jím chráněn i
zvláštní vztah důvěry, přičemž všechny předpoklady k tomu, aby tato ochrana
byla realizována, byly splněny. Okolnosti, za nichž došlo k jednání obviněného
a škodlivému následku, tak nemohly zůstat pouze v rovině obchodně právní jako
např. „nezdařená obchodní transakce“, event. nebylo možné postihnout obviněného
případně jen v rámci pracovně právní odpovědnosti. Soudy tedy správně dospěly k
závěru o vhodnosti resp. nutnosti aplikace trestního práva na danou věc.
Dalšími svými námitkami se obviněný ocitl mimo zákonné vymezení dovolacího
důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. zák., Nejvyšší soud se k nim
proto vyjádří jen velice stručně nad rámec možností dovolacího přezkumu.
Především se jedná o tvrzení dovolatele o extrémním nesouladu, který spatřoval
mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a přitom poukázal na „nález
Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 395/05. Pokud obviněný
označil rozhodnutí Ústavního soudu, jedná se o usnesení tohoto soudu ze dne 11.
8. 2005, citované spisové značky, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost ve věci
rozhodování o vazbě stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud
stručně připomněl svou rozhodovací praxi s tím, že zpravidla není oprávněn
zasahovat do rozhodování orgánů veřejné moci. Může tak učinit pouze tehdy,
pokud by tyto orgány na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně
zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy České republiky), v řízení o
vazbě tomu tak může být tehdy, kdy rozhodnutí o vazbě není podloženo zákonným
důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod). Ve věcech, v
nichž nejde o řízení o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě, nýbrž o rozhodnutí
ve věci samé, pak Ústavní soud rozlišuje v podstatě tři případy porušení
základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu,
po jejichž zjištění shledává Ústavní soud důvod zasahovat do pravomocných
rozhodnutí „obecných“ soudů. Jedná se o případy tzv. opomenutých důkazů, tj.
situace, kdy soud bez řádného zdůvodnění neprovedl stranami navržený důkaz,
event. soud v rámci hodnocení provedených důkazů zcela opomenul zahrnout
některý z nich do svých úvah, ačkoli pro meritorní rozhodnutí mohl mít takový
důkaz zásadní význam. Další případ takového porušení ústavně zaručených
základních práv nastane, když důkaz nebyl v průběhu jakéhokoli stadia trestního
řízení získán zákonným způsobem z hlediska procesních norem, a tudíž nemohl být
při rozhodování ve věci využit. Třetí okruh vad v dokazování pak tvoří situace,
kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé,
tedy v podstatě případy, kdy soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním
nesouladu s vykonanými důkazy. (Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, které mohl mít obviněný na mysli a nesprávně
je označil, a usnesení tohoto soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS
889/09.) V posuzované trestní věci však podle zjištění Nejvyššího soudu
neshledal žádnou z vyjmenovaných vad dokazování a rovněž tak hodnocení
provedených důkazů především odvolacím soudem neodpovídá obecným zásadám
logiky, je srozumitelné a přesvědčivě. Vrchní soud v Praze se snažil reagovat
na všechny námitky obhajoby a v souladu s výsledky provedeného dokazování je
vyvrátil.
Obviněný v úvodní části svého dovolání v podstatě konstatoval vrchním soudem
učiněnou korekci skutkových zjištění soudu prvního stupně, kterou tento soud
vyjádřil v popisu skutku výroku o vině napadeného rozsudku, přičemž poté
obviněný označil uvedená skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a v
extrémním rozporu s provedenými důkazy. Následně však dovolatel vytkl vrchnímu
soudu neprovedení důkazů, které navrhoval ve svém odvolání (kromě dodatečného
posudku znalce Ing. Petra Tůmy). Podle jeho přesvědčení tak odvolací soud
vycházel ve svém rozhodnutí z důkazů, které provedl již soud prvního stupně, a
takový postup znamenal zásadní pochybení, jehož důsledkem bylo nejprve
nedostatečné skutkové zjištění (nesprávné ale i neúplné) a následně též vadné
právní posouzení. Z této formulace i následného obsahu dovolacích námitek
vyplývá, že obviněný zpochybnil v podstatě veškeré dokazování provedené v
řízení před Městským soudem v Praze, resp. důkazy byly v rámci jejich hodnocení
soudy obou stupňů deformovány natolik, že je nelze aplikovat při rozhodování o
vině obviněného. Jeho dovolací argument pak vyústil v jednoznačný závěr o tom,
že v podstatě v dané trestní věci nebyla učiněna zjištění, že by obviněný
naplnil subjektivní a objektivní stránku trestného činu porušování povinností
při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o úplnost dokazování, může Nejvyšší soud (nad rámec své přezkumné
povinnosti) připomenout, že v dovolacím řízení zásadně není oprávněn posuzovat
úplnost dokazování a správnost skutkových zjištění a to ani v souvislosti s
právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením. Nejvyšší soud
totiž nemůže v řízení o dovolání bez dalšího přehodnocovat proces dokazování
provedeného před soudy nižších stupňů. Na rozdíl od soudů prvního a druhého
stupně nemá Nejvyšší soud v dovolacím řízení možnost podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti důkazy sám provádět (§ 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud se jedná o
nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03, na který
obviněný v souvislosti s výtkami proti znaleckému posuzování odborných otázek
souvisejících s provozováním banky mimo jiné poukazoval, řešil případ
znásilnění a porušování domovní svobody. Ústavní soud v rámci svého rozhodnutí
vytkl soudům ve věci rozhodujícím, že se vůbec nevyjádřily a především
nevypořádaly s obsahem znaleckého posudku z oboru sexuologie ani s výslechem
znalců, výsledky ohledání místa činu a ani s lékařskou zprávou, a to přesto, že
mezi jednotlivými důkazy existovaly vzájemné rozpory. K takovým vadám však v
trestní věci obviněného V. H. nedošlo. Již Městský soud v Praze se zabýval
znaleckými posudky vypracovanými na žádost obhajoby (srov. str. 21 rozsudku
Městského soudu v Praze – znalci Ing. Petr Tůma a Ing. Vladimír Bernhardt). Odvolací soud se vyjádřil i k dalším znaleckým posudkům předloženým obhajobou,
tj. kromě výše uvedených i k posudkům zpracovaným znalci Ing. Chyťou a Doc. Ing. Josefem Luňákem, CSc. a rovněž i k odborným stanoviskům Prof. Ing. Pelikánové a Prof. Ing. Jaroslava Daňhela. Vrchní soud přitom otázku tzv. úvěrové angažovanosti označil za otázku právní, kterou je tudíž oprávněn
vykládat soud, a nemůže tak být předmětem znaleckého zkoumání (srov. str. 9-10
rozsudku Vrchního soudu v Praze). Nelze proto souhlasit s tvrzením dovolatele,
jímž s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu vytýkal neúplnost provedeného
dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech jím navrhovaných důkazů. Sám
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zastává shodné stanovisko ohledně
takových námitek stěžovatelů. Respektování zásad spravedlivého procesu spočívá
podle tohoto výkladu v tom, že účastníku řízení musí být dána možnost vyjádřit
se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedené považuje za
potřebné k prokázání svých tvrzení. Na druhé straně však soud není povinen
každému takovému návrhu vyhovět. Pokud tak soud učiní, musí ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout
důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a
odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování. (Srov. nález
Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV.
ÚS 889/09.) V posuzované
trestní věci Vrchní soud v Praze v rámci veřejného zasedání vyhověl části
návrhů obhajoby na doplnění dokazování. Pokud zamítl provedení dalších důkazů v
odvolacím řízení, toto své rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnil (viz
str. 6 dovoláním napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto shodně se soudem
odvolacím považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněného V. H. za
dostatečný pro meritorní rozhodnutí a vyhovující i stanovisku Ústavního soudu v
otázce tzv. opomenutých důkazů.
Se závěry soudů nižších stupňů ohledně výše zmíněných námitek se tedy Nejvyšší
soud plně ztotožnil. Blíže odkazuje zejména na rozhodnutí soudu druhého stupně,
který podrobně rozvedl důvody, z nichž lze usuzovat na naplnění subjektivní a
rovněž i materiální stránky, nedodržení zásady ultima ratio apod., proti nimž
se obviněný ohradil již v řízení o odvolání. K opakování námitek z předchozích
stadií trestního řízení se přitom Nejvyšší soud vyjádřil v rámci své
rozhodovací praxe tak, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky
uplatněné již v řízení před soudem prvního a druhého stupně, s kterými se soudy
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit
17/2002, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
V další části dovolacích námitek obviněný vytýkal soudům nesprávné právní
hodnocení znaku porušení zákonné povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí
majetek, přičemž zpochybnil závěry soudu o porušení pravidel tzv. „úvěrové
angažovanosti“. Dovolací námitky proti ustanovením, jejichž porušení bylo
dovolateli kladeno za vinu, však Nejvyšší soud neshledal důvodnými.
V popisu výroku o vině odvolací soud obviněnému vytkl, že nedostál povinnosti
vykonávat svou působnost s náležitou péčí ve smyslu § 194 odst. 5 zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (soud
nesprávně označil datum skončení účinnosti citovaného ustanovení, jež bylo
změněno novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001),
dále měl obviněný porušit povinnost nepřekračovat nákupem akcií stanovený
limit finančních aktiv banky z celkového objemu kapitálu a rezerv banky vůči
jedné právnické osobě podle § 13 písm. a), § 15, § 17 odst. 1 písm. b) zákona o
bankách, ve znění účinném do 31. 12. 1997, neboť nedodržel ustanovení § 6 odst.
1 opatření České národní banky č. 4/1995, o úvěrové angažovanosti bank, podle
něhož limit úvěrové angažovanosti banky nesmí přesáhnout 25% kapitálu a rezerv
banky. Konečně podle soudu druhého stupně porušil obviněný pokyn č. 28/1995
generálního ředitele První městské banky, a. s., ze dne 15. 11. 1995 pod názvem
Obchodní limity pro nákup a prodej na vlastní účet První městské banky, a. s.
Nejvyšší soud se s uvedeným výčtem porušených ustanovení ztotožnil, považuje
jej za správný a odpovídající skutkovým zjištěním, pouze v rámci výkladu obsahu
pojmu úvěrové angažovanosti obsahuje odůvodnění napadeného rozsudku některé
nepřesnosti, jež však nijak neovlivnily právní posouzení skutku.
Obecně je třeba poznamenat, že české bankovnictví prošlo od roku 1989 výraznou
transformací v souladu se změnami ekonomiky. Zásadní proměny v ekonomické,
resp. bankovní sféře pak musely najít svůj odraz i v právní regulaci finančního
sektoru. Těžištěm evropského bankovního práva jsou především první a druhá
bankovní směrnice Rady (č. 77/780/EHS a 89/646/EHS) a rovněž směrnice o
zpřísnění bankovního dohledu (95/26/ES), které již byly z velké části
implementovány do zákona č. 21/1991 Sb., o bankách. Především po vstupu České
republiky do Evropské unie se ještě více prohloubila nutnost souladu národního
práva s právem komunitárním a v bankovnictví tak došlo k postupným výrazným
právním úpravám k dosažení evropských standardů v této oblasti. Určitý vývoj
zaznamenala i právní úprava pojmu „úvěrová angažovanost bank“, a postupně došlo
i k určitým změnám v jeho výkladu i vlastním pojmenování. Pravidla tzv. úvěrové
angažovanosti byla původně obsažena v opatřeních České národní banky, a to
nejprve č. 4/1995, o úvěrové angažovanosti bank, následně č. 3/1999, o
kapitálové přiměřenosti bank zahrnující úvěrové a tržní riziko – zde se hovoří
již o „úvěrové angažovanosti bankovního portfolia“, a v opatření České národní
banky č. 2/2002, o kapitálové přiměřenosti bank a dalších pravidlech
obezřetného podnikání na individuálním základě. V současné době jsou tzv.
„pravidla angažovanosti“ upravena vyhláškou České národní banky č. 123/2007
Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev
a obchodníků s cennými papíry. Lze však zdůraznit, že ve všech zmíněných
zákonných úpravách je pojem tzv. úvěrové angažovanosti bank, (ať je název
jakkoli měněn), definován ve svém základním smyslu jednotně tak, že
představuje relativní rozsah aktiv banky ve vztahu k určitému klientovi
poměřovaný ke kapitálu banky.
Tzv. úvěrová angažovanost bank byla transformována do národní právní úpravy
prostřednictvím opatření České národní banky č. 4/1995, o úvěrové angažovanosti
bank. Toto opatření v sobě zahrnuje pravidla stanovená právem Evropských
společenství, konkrétně Směrnicí Rady z 21. 12. 1992, o sledování a kontrole
velké úvěrové angažovanosti úvěrových institucí č. 92/121/EHS. V ustanovení § 2
odst. 1 citovaného opatření se úvěrovou angažovaností banky vůči subjektu
rozumí veškerá finanční aktiva banky, která banka nabyla nebo oprávněně
předpokládá, že nabude ve vztahu k tomuto subjektu. Za dlužníka (§ 2 odst. 2
téhož opatření) je považována osoba, vůči níž má banka úvěrovou angažovanost.
Opatření definuje čistou a hrubou úvěrovou angažovanost dlužníka a ekonomicky
spjatou skupinu dlužníků, která představuje z hlediska banky jednotné riziko.
Tzv. čistá úvěrová angažovanost banky vůči jednomu dlužníku nebo jedné
ekonomicky spjaté skupině dlužníků podle § 6 odst. 1 tohoto opatření zásadně
nesmí přesáhnout 25 % kapitálku banky. Smyslem této úpravy tak je co možná
nejvyšší omezení rizika ztráty, kterému jsou banky vystaveny v případě, kdy
dlužník není schopen dostát svým závazkům vůči bance. Právní teorie v rozhodné
době vykládala pravidla úvěrové angažovanosti jako určení maximální možné
poměrné části kapitálu banky, kterou může banka poskytnout jako úvěr jednomu
dlužníkovi nebo ekonomicky spjaté skupině dlužníků (viz Bakeš, M. a kol.:
Finanční právo. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995). Ing. Boris Šturc, CSc.,
zdůrazňuje, že limity podle zmiňovaného opatření České národní banky se
vztahují nejen na úvěry, ale i na jiné pohledávky bank a někdy i na
mimobilanční položky bank (srov. článek jmenovaného autora pod titulem Regulace
činnosti bank v České republice na webových stránkách www.derivat.sk).
Z uvedeného výkladu pojmu tzv. úvěrové angažovanosti vyplývá, že jak v době,
kdy měl obviněný spáchat trestný čin, tak i v současnosti, je podmínkou
posouzení případného porušení stanovených pravidel chování banky vůči jednomu
subjektu či ekonomicky spjaté skupině subjektů, zjednodušeně řečeno, existence
vztahu věřitele – banky a dlužníka, vůči němuž má banka určitou pohledávku.
Smyslem regulace tohoto vztahu je, jak již bylo zmíněno, omezení výše
případných ztrát vyplývajících z platební neschopnosti nebo nevůle určitého
klienta banky plnit své závazky vůči ní a zejména zajistit co nejmenší dopad
takové případné finanční ztráty na vkladatele banky. Za tímto účelem pak jsou
stanoveny konkrétní limity maximální poměrné části kapitálu banky, který může
být tvořen pohledávkami a jinými nástroji vůči jedné osobě (či ekonomicky
spjaté skupině osob) – dlužníku banky. Pro účely výpočtu tzv. úvěrové
angažovanosti se sčítají veškeré nástroje – aktiva včetně akcií a podílových
listů, pohledávek z poskytnutých úvěrů a půjček, záruk a ručení a příslibů
bankovních záruk pohledávek na dluhopisy, směnky a akcie z pevných
termínovaných operací, apod., přičemž tato hrubá úvěrová angažovanost se
upravuje o různé odpočty a korektivy vůči určité osobě. S kapitálem banky se
pak poměřuje tato tzv. čistá úvěrová angažovanost.
Odborné definici pojmu tzv. úvěrové angažovanosti zcela neodpovídá příslušná
část odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, nakonec správnému obsahu
resp. výkladu tohoto pojmu nekoresponduje ani stanovisko České národní banky
vyjádřené v rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 5 milionů Kč ze dne 7. 4. 1998
za nedostatky v činnosti banky zjištěné při kontrolách ve dnech 14. – 24. 4.
1997 a 29. 7. 1997. Přestože soud nevyjádřil zcela přesně podstatu porušení
pravidel týkajících se zejména ochrany likvidity banky jednáním obviněného
spočívajícím v samotném rozhodnutí o úpisu 100 000 ks akcií společnosti
CHEMAPOL GROUP, a. s., v lednu roku 1997, nelze v samotném odsuzujícím výroku o
vině spatřovat jakékoli pochybení. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného a
porušení konkrétních povinností vyplývajících jak z vyjmenovaných ustanovení
obchodního zákoníku a zákona o bankách, tak z citovaného opatření České národní
banky a pokynu generálního ředitele První městské banky, a. s., nejsou totiž
rozhodné jednotlivé kroky, týkající se jak úpisu akcií, tak okolností jejich
následného prodeje společnosti PROVENTA, a. s. Na celou obchodní transakci je
třeba nahlížet v jejím komplexu při zohlednění původního účelu úpisu akcií
právě První městskou bankou, a. s., a možnostmi finančního zajištění jejich
pozdějšího odkoupení společností PROVENTA, a. s. Ze všech provedených důkazů je
zcela nesporné, že smyslem úpisu akcií společnosti CHEMAPOL GROUP, a. s., resp.
účastí První městské banky, a. s., na tomto způsobu zvýšení základního kapitálu
jmenované společnosti, byla právě skutečnost, že PROVENTA, a. s., potřebovala
cizí zdroje na pořízení nově upisovaných akcií společnosti CHEMAPOL GROUP, a.
s., neboť nedisponovala vlastními finančními prostředky. Přitom od samého
počátku vstupu První městské banky, a. s., do procesu upsání akcií, bylo jasné,
že k uskutečnění případného následného odprodeje těchto akcií, bude První
městská banka, a. s., poskytovat společnosti PROVENTA, a. s., úvěr. Tato
situace nakonec nastala v srpnu roku 1997, byť zjevně pod vlivem provedené
kontroly a výtek ze strany České národní banky v dubnu toho roku nakonec
nedošlo k poskytnutí úvěru na prodej všech upsaných akcií, nýbrž pouze jejich
části respektující stanovený 25% limit kapitálu banky. Podstatné je, že na
počátku celé operace obviněný předpokládal, že společnost PROVENTA, a. s., se
stane dlužníkem První městské banky, a. s., neboť nedisponovala kapitálem
nutným k pokrytí nákladů na úpis nových akcií společnosti CHEMAPOL GROUP, a. s.
Proto lze zčásti souhlasit s některými názory dovolatele ohledně vztahu mezi
bankou a společností CHEMAPOL GROUP, a. s., ke dni 27. 1. 1997, kdy obviněný
rozhodl o úpisu. S již citovaným výkladem pojmu úvěrové angažovanosti jsou v
souladu i vyjádření znalců, např. Ing. Petr Tůma ve svém znaleckém posudku
zcela jasně konstatoval, že veřejným úpisem akcií nevzniká úvěrový ani žádný
jiný závazek emitenta vůči upisovateli (viz str. 5 – 6 posudku založeného na č.
l. 6761 a násl.). V době emise akcií nebyl zjevně uzavřen žádný závazkový vztah
ani se společností PROVENTA, a. s., jež však původně měla být bezesporu
nabyvatelem upisovaných akcií CHEMAPOL GROUP, a. s. (Ing. Jaroslav Žák původně
z pokynu obviněného provedl rozbor řešení úpisu akcií CHEMAPOL GROUP, a. s., na
účet klienta, nikoli na účet banky“ – viz č. l. 462, resp. č. l. 468). Právě i
vzhledem k tomuto faktu a zejména k následnému uskutečnění tzv. repooperace
(zajišťovací převod akcií) v srpnu 1997 byla podstata překročení pravidel
úvěrové angažovanosti fakticky naplněna, a to k 7. 8. 1997, byť repooperace
nezahrnovala všechny akcie CHEMAPOL GROUP, a. s., jež První městská banka, a.
s., nakoupila. Dohodou o repoobchodu ze dne 7. 8. 1998 (viz č. l. 1395) se
PROVENTA, a. s., a První městská banka, a. s., fakticky ocitly ve vzájemném
vztahu dlužníka a věřitele, jak předpokládá shora citované opatření České
národní banky o úvěrové angažovanosti bank. Nepřesně tedy vázal vrchní soud
porušení pravidel úvěrové angažovanosti ve smyslu § 13 písm. a), § 15 zákona o
bankách ve spojení s § 6 odst. 1 opatření České národní banky č. 4/1995 na
samotný úpis akcií, ačkoli se tak fakticky stalo až v srpnu 1997. Podstatné
ovšem je, že již od počátku k takovému důsledku jednání obviněného směřovalo,
když banka zjevně nebyla primárním zájemcem o akcie, a k úpisu bankou na její
vlastní účet došlo jen proto, že společnost PROVENTA, a. s., nemohla jinak než
poskytnutím úvěru následně akcie nabýt.
Ohledně jednotlivých citovaných ustanovení § 13 písm. a), § 15 zákona č.
21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 31. 12. 1997, a § 6 odst. 1
opatření České národní banky č. 4/1995, lze uvést, že posledně citované
ustanovení stanoví limit čisté úvěrové angažovanosti, k čemuž byla Česká
národní banka vedena snahou omezit co možná nejvíce riziko ztráty, jemuž je
vystavena banka se sídlem v České republice (popř. pobočka zahraniční banky) za
situace, kdy dlužník není schopen dostát svým závazkům vůči bance. Příslušná
pravidla a limity vymezila Česká národní banka na základě zmocňovacího
ustanovení § 15 zákona o bankách, podle něhož tato centrální bankovní instituce
upřesňuje pravidla stanovená mj. v § 13 zákona o bankách ve svých opatřeních
(srov. Liška, P.: Zákon o bankách a předpisy související. Zákony s poznámkami.
1. vydání. Praha, C. H. Beck 1999, str. 42 – 44). Je proto zřejmé, že z pohledu
celého komplexu kroků, jež obviněný učinil od svého rozhodnutí provést úpis
akcií za částku 230 milionů Kč, až po prodej části akcií, mimochodem za
stejnou cenu, za kterou byly upsány, tudíž o žádném zisku pro banku nemůže být
řeč, byla poskytnutím úvěru společnosti PROVENTA, a. s., porušena ustanovení
zákona o bankách - § 13 písm. a), jež stanoví povinnost zajistit, aby částka
úvěrů poskytnutých jednomu dlužníkovi nebo ekonomicky spjaté skupině dlužníků,
nepřekročila stanovené procento z kapitálu a rezerv, a ustanovení § 15 zákona o
bankách, jež právě zmocňuje Českou národní banku ke stanovení pravidel
uvedených v §§ 12 až 14 tohoto zákona. V době činu tak platilo již citované
opatření České národní banky č. 4/1995, jehož porušení – konkrétně ustanovení §
6 odst. 1 obviněný rovněž způsobil.
Obstát nemohlo ani tvrzení obviněného, že se na celou transakci ohledně úpisu
akcií CHEMAPOL GROUP, a. s., vztahovala výjimka ve smyslu ustanovení § 17 odst.
2 písm. b) zákona o bankách, ve znění účinném do 31. 12. 1997. V souladu s
tímto ustanovením se na banku neměl vztahovat zákaz nákupu akcií v právnické
osobě, jež není bankou, v celkovém rozsahu převyšujícím 25% kapitálu a rezerv
banky, pokud akcie nabyla za účelem jejich dalšího prodeje třetím osobám. Jak
již bylo zmíněno výše, před provedením úpisu akcií ke dni 27. 1. 1997 nebyla
uzavřena žádná dohoda, jež by prokazatelně stvrzovala závazek společnosti
PROVENTA, a. s., odkoupit od První městské banky, a. s., všechny upisované
akcie. Není tedy podklad pro závěr, že účelem nákupu byl následný prodej třetí
osobě, jak tvrdil dovolatel, a předmětná výjimka nemohla být v tomto případě
aplikována. Totožnou námitku uplatnil obviněný i ve svém odvolání a Vrchní soud
v Praze se jí v dostatečném rozsahu zabýval a vyvodil naprosto správné závěry.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že i kdyby bylo možné uvažovat o
naplnění výjimky z omezení pravidel úvěrové angažovanosti upravené v § 17 odst.
2 písm. b) zákona o bankách ve znění účinném do 31. 1. 1997, pak by opětovně
muselo jasně platit porušení ustanovení § 13 písm. a) téhož zákona, jak bylo
citováno shora. Na výčet ustanovení a předpisů, které obviněný svým
protiprávním jednáním porušil, a to tak, jak je popsán ve výroku odsuzujícího
rozsudku odvolacího soudu, je totiž nutné nahlížet v jeho souhrnnosti, neboť
odpovídá všem v úvahu přicházejícím normám, či aktům, jichž se čin obviněného
dotkl. S ohledem na nutnost posuzovat okolnosti úpisu prodeje předmětných akcií
v celém komplexu jednotlivých kroků, bylo správné odkázat na všechny
povinnosti, k jejichž porušení skutečně došlo, či mělo dojít. Jednotlivá
ustanovení zákona o bankách i zmíněných podzákonných předpisů (opatření České
národní banky, a. s., a pokyn generálního ředitele První městské banky, a. s.)
pak obviněný nerespektoval právě s ohledem na to, že jako předseda
představenstva akciové společnosti nevykonával svou zákonnou povinnost
opatrovat svěřený majetek s náležitou péčí, jak určoval obchodní zákoník ve
znění účinném do 31. 12. 2000 v § 194 odst. 5. Ze všech provedených důkazů je
totiž zcela evidentní, že rozhodnutí o upsání akcií společnosti CHEMAPOL
GROUP, a. s., v hodnotě 230 milionů Kč obviněný učinil se záměrem (resp.
srozuměním) poskytnout společnosti PROVENTA, a. s., úvěr na hodnotu všech
upsaných akcií (tzn. porušit tzv. úvěrovou angažovanost), aniž by – jako
správný hospodář a správce finančních prostředků banky – učinil kroky, potřebné
k co největšímu omezení rizika ztráty, která z tohoto obchodu mohla vzniknout.
Všechna ustanovení a předpisy, jejichž porušení Vrchní soud v Praze ve výroku o
vině napadeného rozsudku vyjmenoval, proto odpovídají okolnostem, které byly v
průběhu trestního řízení zjištěny.
V závěru svého dovolání vyjádřil obviněný V. H. výhrady proti uloženému trestu
a to jednak odkazem na délku probíhajícího trestního řízení, k níž on sám ničím
nepřispěl a následně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp.
zn. I. ÚS 554/04. V dalším pak obviněný v podstatě argumentoval ve shodě se
svou obhajobou, že v dané věci nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného
činu, jímž byl uznán vinným, ani jiného ustanovení trestního zákona a ten byl
proto aplikován v rozporu se zásadou užití trestního práva jako krajního
právního prostředku, tzv. ultima ratio, ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Konkrétní argumenty této části dovolání vztahující se k tvrzené nedostatečné
kompenzaci porušeného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve výroku o
trestu jsou do určité míry vnitřně rozporné, jistě nedůvodné a především
nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na jedné straně obviněný tvrdil, že se soudy vůbec nezabývaly dobou
trvání trestního řízení, přičemž následně dodal, že „soud sice přiznává, že sám
obžalovaný se na délce trestního řízení nepodílel, …, proto dospěl k závěru, že
je v současné době namístě obžalovanému uložit trest odnětí svobody pod
polovinou trestní sazby“. Dovolatel tak sám vyvrátil vlastní námitku, neboť
odvolací soud délku řízení …skutečně výslovně zmínil, označil ji za
nepřiměřenou s ohledem na právo obviněného na projednání věci bez zbytečných
průtahů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na
projednání věci v přiměřené lhůtě garantované v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Vrchní soud v Praze pak k porušení citovaných práv
obviněného v projednávané trestní věci přihlédl při své úvaze o druhu a výši
ukládaného trestu, zohlednil všechny relevantní okolnosti a ve prospěch
obviněného hodnotil i to, že svým chováním zjištěné průtahy nezavinil. Trest
odnětí svobody proto soud druhého stupně uložil v dolní polovině trestní sazby
(6 měsíců – 5 roků), tj. 2 roky, a výkon tohoto trestu podmíněně odložil, tzn.
že obviněný byl odsouzen k trestu bez přímého omezení osobní svobody. Dále byl
ukládán trest zákazu činnosti, protože se trestného jednání dopustil v přímé
souvislosti s výkonem funkce statutárního orgánu. Co se týká rozhodnutí, na něž
obviněný na podporu svých tvrzení odkázal (nález Ústavního soudu ze dne 31. 3.
2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp.
zn. 3 Tdo 748/2007), obě se týkala věcí, v nichž byl obviněným ukládán
nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoli trestní řízení trvala nepřiměřeně
dlouhou dobu. O takový případ však v dané věci nejde.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého
trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně
uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou
zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající
v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
(srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o použití trestního práva na
jednání obviněného, obviněný se v podstatě domáhá beztrestnosti, kterou
vyvozuje ze své verze posouzení svého počínání ve vztahu k úpisu a následnému
prodeji akcií společnosti CHEMAPOL GROUP, a. s., čímž se však diametrálně
odlišuje od hodnocení důkazů učiněných soudy, které nijak nevybočilo ze zákonné
úpravy ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i požadavků na odůvodnění rozsudku ve
smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. K této otázce se již Nejvyšší soud vyjadřoval v
tomto usnesení a tak nezbývá než znovu připomenout, že se obviněný svými
námitkami ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a Nejvyšší soud je tak v podstatě nemohl přezkoumávat.
Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného V. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž z jeho podnětu věcně přezkoumal
napadený rozsudek a předcházející řízení z hledisek stanovených v § 265i odst.
3, 4, 5 tr. ř. Nejvyšší soud mohl takové rozhodnutí učinit v neveřejném
zasedání za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová