11 Tdo 360/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2023 o dovolání obviněného L. R., narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2022, č. j. 4 To 229/2022-552, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 61/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. R. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 6. 2022, č. j. 4 T 61/2021-494, a to pod bodem 5) jeho výroku o vině, byl obviněný L. R. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:

ačkoliv metamfetamin je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek vydaného dle § 44c zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, a ačkoliv pseudoefedrin je jako prekursor uveden v kategorii 1 přílohy I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 272/2004 ze dne 11.2.2004 o prekursorech drog a je používán k nelegální výrobě metamfetaminu, přesto

dne 26. 1. 2021 v době nejméně od 06.40 hod. do 07.00 hod., kdy byl zadržen Policií ČR, ve XY v prostorech Hotelu XY, ul. XY, u sebe pro P. V. přechovával v plastové dóze s červeným víkem celkem 10,924 g psychotropní látky metamfetaminu (pervitinu) s obsahem 8,63 g účinné látky metamfetaminu báze a v plastovém sáčku pod bundou pro P. V. uschovával celkem 1 722 tablet léčiva Cirrus vyloupaných z blistrů, obsahujících 206,64 g hydrochloridu pseudoefedrinu, z nichž je možno po započtení ztrát prakticky vyrobit 121,76 g hydrochloridu metamfetaminu,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 1 T 98/2016, který nabyl právní moci dne 15. 2. 2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 13/2017, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků nepodmíněně, jenž byl následně při ukládání souhrnného trestu zrušen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 1 T 133/2017, který nabyl právní moci téhož dne, a kterým mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou let a čtyř měsíců, který vykonal dne 20. 8. 2019.

2. Za uvedený zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 4 T 62/2022, soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 73 odst. 1, 3 tr.

zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Současně soud prvního stupně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 4 T 62/2022, který byl obviněnému doručen dne 30. 5. 2022 a nabyl právní moci dne 8. 6. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku (jenž tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 11. 2022, č. j. 4 To 229/2022-552, tak, že podle § 256 tr. řádu je obě zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ondřeje Zaorálka, advokáta, dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a jednak ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a konečně že usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V obecné rovině obviněný rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nenapravil vady, kterými byl zatížen proces dokazování před soudem prvního stupně a hodnocení důkazů tímto soudem, a naopak vadný postup soudu prvního stupně nedůvodně aproboval. V této souvislosti pak namítá i porušení práva na spravedlivý proces a principu in dubio pro reo.

5. V podrobnostech dovolatel předně ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu namítá, že oba soudy nesprávně hmotněprávně posoudily naplnění znaku „přechovávání“. S poukazem na judikaturu zejména Nejvyššího soudu týkající se délky doby držení omamné nebo psychotropní látky či prekursoru (kterou podle jeho mínění soudy nerespektovaly) a vzhledem ke skutečnosti, že fakticky držel psychotropní látku a prekursor jen několik okamžiků – chvíli a nikoli několik hodin – a neuplatnil ve vztahu k těmto dispoziční moc držitele, vyslovuje názor, že svým jednáním předmětný znak objektivní stránky daného trestného činu nenaplnil.

V návaznosti na to označuje za spekulativní (postrádající důkazní oporu a představující příklad deformace důkazů) tvrzení soudu prvního stupně v bodu 14. odůvodnění jeho rozsudku, že „předmětné věci u sebe přechovával úmyslně s cílem mít je u sebe nikoliv na konkrétní dobu, ale nejméně do doby, než se dostanou oba z hotelu, v čemž jim zabránily nejprve zamknuté dveře a následně příjezd policie na místo; skutečnost, že se shodou okolností jednalo pouze o krátký okamžik, v tomto případě nemůže mít za důsledek vyvinění obžalovaného“, a též tvrzení odvolacího soudu v bodu 18.

odůvodnění jeho usnesení, že „se tak nejednalo o případ, že by obžalovaný toliko měl snahu odsouzenému P. V. pomoci s odnosem většího množství návykové látky či prekursoru, neboť odsouzený P. V. by zcela bezesporu byl schopen s ohledem na jejich množství tyto odnést z pokoje sám“. Uzavírá, že i v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru o naplnění uvedeného znaku objektivní stránky vytýkaného trestného činu, je třeba připomenout další usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 767/2013, z něhož se podává, že byť se nějaká konkrétní doba přechovávání nevyžaduje, má doba této dispozice význam při posuzování společenské škodlivosti takového činu, a je tedy přesvědčen, že bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku.

6. V následujícím textu se obviněný zaměřuje na další z jím deklarovaných dovolacích důvodů, a to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci argumentace k namítanému extrémnímu rozporu, resp. extrémnímu nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, resp. k vytýkané tzv. deformaci důkazů vyjadřuje přesvědčení, že absentuje jeho úmysl pro jiného přechovávat danou psychotropní látku a prekursor, přičemž zdůrazňuje, že nebylo postaveno najisto, kdy přesně a kde přesně byl u něj nalezen sáček s léky, zda již v hotelu XY nebo až na záchytné stanici, a zda měl tento sáček v kapse nebo v podpaží.

Uvádí, že výpovědi slyšených osob se k těmto okolnostem rozcházejí, a tvrdí, že nevěděl, co P. V. umístil do jeho bundy (když byl na WC) ani do své tašky, a netušil, že společně s věcmi P. V. nese také předmětné tablety a návykovou látku, jen mu pomáhal vystěhovat se z hotelového pokoje, přičemž opak nebyl prokázán, a poukazuje také na to, že na sáčku s léky ani na dóze v tašce nebyly nalezeny jeho otisky prstů ani jeho pachové stopy, ani jeho biologické stopy. Z těchto důvodů usuzuje na absenci subjektivní stránky na své straně a má za to, že bylo třeba uzavřít, že neměl v úmyslu danou psychotropní látku a prekursor pro jiného přechovávat.

Vyslovuje názor, že soudy obou stupňů nedostály požadavkům § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, důkazy namnoze nehodnotily v souladu s jejich skutečným obsahem, nýbrž v rozporu s ním, a to důsledně v jeho neprospěch, skutková zjištění nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování, a soudy tak učinily nesprávná skutková zjištění. Domnívá se, že z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že věc má i jiné, pro něj příznivější vysvětlení, v rámci tvrzeného skutkového děje panuje řada nejistot a pochybností, a tudíž mělo být postupováno v intencích zásady in dubio pro reo (měl být obžaloby zproštěn), což však soudy nerespektovaly a důkazní nouzi nahrazovaly vlastními nepodloženými a spekulativními úvahami, takže porušily jeho právo na spravedlivý proces.

Další námitky, jež obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, se týkají nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Vytýká přitom soudu prvního stupně, že nedůvodně neprovedl navrhované podstatné důkazy, aniž by takový postup řádně odůvodnil, a odvolacímu soudu, že takový postup následně nenapravil, a naopak jej aproboval; má konkrétně za to, že soud prvního stupně svůj postup nevysvětlil přesvědčivě, za pomoci skutečně relevantních argumentů, čímž zároveň zapříčinil nepřezkoumatelnost, resp. protiústavnost svého rozsudku.

Je přesvědčen, že nebyl dán žádný ze tří důvodů pro neakceptování důkazního návrhu, a s ohledem na to, že ve vztahu k podstatné otázce kdy, kde a za jakých okolností byl v jeho bundě nalezen sáček s léky se jednotlivé výpovědi různí, opětovně navrhuje doplnit dokazování tak, aby jednak byl učiněn dotaz na záchytnou stanici za účelem zjištění totožnosti osob z personálu, které se účastnily jeho tamější prohlídky, s tím, aby byl proveden důkaz svědeckými výslechy těchto osob, a dále aby byl učiněn dotaz na Policii ČR za účelem zjištění toho, kteří příslušníci se osobně účastnili jeho prohlídky na záchytné stanici, s tím, aby byl proveden důkaz svědeckými výslechy těchto osob.

7. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k tr. řádu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2022, č. j. 4 To 229/2022-552, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 22. 6. 2022, č. j. 4 T 61/2021-494, a podle § 265l tr. řádu vrátil věc odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále obviněný navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání ve smyslu § 265o odst. 1 tr. řádu odložil, případně přerušil výkon rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 6. 2022, č. j. 4 T 61/2021-494, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2022, č. j. 4 To 229/2022-552, když podle jeho názoru je nepochybné, že nedůvodný výkon trestu odnětí svobody mu každým dnem způsobuje nedůvodnou, avšak zejména neodčinitelnou újmu v osobní sféře.

8. Ve lhůtě k podání dovolání obviněný doplnil odůvodnění svého dovolání dalším podáním. V tomto předně rekapituluje stěžejní námitky uplatněné v rámci deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu a dále je rozvádí o následující argumentaci. Co se týče vytýkaného nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotněprávního posouzení [a tedy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] doplňuje, že právní kvalifikace daného skutku byla zvolena v důsledku předchozího nezákonného pochybení orgánů činných v trestním řízení v jiné jeho předchozí trestní věci.

Tímto mělo být konkrétně nezákonné pochybení dozorového státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku při vyřizování jeho stížnosti podané proti usnesení podle § 160 odst. 1 tr. řádu, což mělo za následek neúměrné prodloužení tohoto trestního řízení o dobu dvou let (doba vyřizování jeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona u Ministerstva spravedlnosti a doba řízení u Nejvyššího soudu ve věci stížnosti pro porušení zákona podané v jeho prospěch). Vyslovuje názor, že pokud by v tomto předchozím trestním řízení nedošlo k danému pochybení, vykonal by dřívější trest o dva roky dříve a v následném trestním řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku- Místku pod sp. zn. 4 T 176/2020 by jej nebylo možné odsoudit pro trestný čin, neboť skutek by bylo třeba právně kvalifikovat jako přestupek, což by mělo za následek, že ve zde projednávané věci by skutek nemohl být právně kvalifikován podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku (když by na něj nebylo pohlíženo jako na osobu, která byla v posledních třech letech odsouzena nebo potrestána za stejný trestný čin), nýbrž by mohl být právně kvalifikován maximálně jako přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o otázku extrémního rozporu, resp. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, resp. tzv. deformaci důkazů [a tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], poukazuje také na to, že soudy obou stupňů nehodnotily řádně skutečnost, že v době, kdy se měl dopustit vytýkaného jednání, měl kýlu, což mu neumožňovalo nést předmětné léky v podpaží v situaci, kdy v jedné ruce nesl tašku, a dále na to, že s ohledem na tvar křesla, v němž seděl, kdy musel v tomto sedět s rozpaženýma rukama, tj. nemohl mít ruce u těla, by mu musely léky vypadnout, přičemž zpochybňuje i věrohodnost slyšených (na místě zasahujících) policistů s tím, že se lze domnívat, že jsou vůči němu zaujatí, resp. negativně nastavení, neboť na ně dříve učinil oznámení na GIBS, když je zaznamenal na fotoaparát a kameru svého mobilního telefonu, jak spali ve služebním vozidle v době, kdy měli vykonávat hlídkovou činnost.

Současně opětovně zdůrazňuje, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že nevěděl o předmětných lécích a návykové látce, a tudíž u něho absentuje subjektivní stránka. Konečně z hlediska námitky nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů [uplatněné též v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

řádu] zcela nově vytýká, že žádný ze soudů nepožádal Policii ČR o poskytnutí kopií všech kamerových záznamů pořízených v rámci daného služebního zákroku prostřednictvím kamer, které mají příslušníci Policie ČR na své výstroji v oblasti hrudi tak, aby tyto kamerové záznamy mohly být provedeny k důkazu, ačkoliv to bylo nezbytné, aby bylo postaveno najisto, zda má pravdu on nebo zasahující policisté slyšení jako svědci ohledně toho, kdy a odkud jimi byly z bundy odebrány předmětné léky. Závěrem doplnění dovolání obviněný setrvává na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, stejně jako na návrhu na odložení, případně přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.

9. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Lumír Crha, Ph.D., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poukazuje předně na to, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul i ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž podstatná část (velmi obsáhlého) textu dovolání je doslovnou citací textů dvou odůvodnění předchozích odvolání a často spočívá též v rozsáhlých obecných citacích judikatury a častém opakování téhož jinými slovy.

Uvádí, že v argumentaci obviněného je možné rozpoznat čtyři hlavní námitky, a sice, že jeho jednání nemělo znaky přechovávání, že mělo být posouzeno podle zásady subsidiarity trestní represe, že nebyly provedeny jím navržené důkazy a že o subjektivní stránce jeho jednání byly pochybnosti, které měly být posouzeny podle zásady in dubio pro reo. Státní zástupce konstatuje, že s danými námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že s jejich argumentací se ztotožňuje.

10. Pokud jde o dovolatelovu námitku, že svým jednáním nenaplnil znak předmětné skutkové podstaty spočívající v „přechovávání“ psychotropní látky či prekursoru, neboť s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 115/2003 a ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 988/2016 by se muselo jednat o dobu několika hodin, což v jeho případě nebylo splněno, státní zástupce uvádí, že takový názor zdaleka nelze dovodit s takovou jistotou, s jakou jej dovozuje obviněný. Poukazuje totiž na to, že z citované judikatury (a navíc i z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 767/2013 a ze dne 26.

4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016) lze dovodit, že délka doby je pouze pomocným hlediskem pro rozpoznání, zda obviněný měl nad přechovávanou látkou dispoziční moc, a tedy zda se nejednalo o držení, které chtěl obviněný sám z vlastní vůle po chvilce ukončit – věc jen „někomu podržet“; ze shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 767/2013 je patrno, že obdobným vodítkem je i situace, kdy je držení ukončeno zásahem policie. Vůli obviněného mít nad předmětnou látkou dispoziční moc lze tudíž dovozovat buď z toho, že věc nerušeně drží několik hodin nebo že mu takto zamýšlenou držbu přeruší policie svým zásahem.

Státní zástupce konstatuje, že v případě obviněného se jednalo u variantu druhou, a tedy souhlasí s argumentací v bodu 14. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v bodech 16. až 18. a 20. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, že pro dovození znaku přechovávání postačí i držba krátká, pokud měl dovolatel úmysl držet věci déle, což však bylo překaženo příjezdem policie. Ve vztahu k další námitce obviněného ohledně právního posouzení skutku, totiž že jeho jednání mělo být posouzeno podle § 12 odst. 2 tr.

zákoníku, uvádí jednak, že k této se obsáhle a přesvědčivě vyjádřil odvolací soud v bodu 19. odůvodnění svého usnesení, a dále že obviněný ji v dovolání opakuje bez jakékoliv bližší argumentace. Uzavírá, že pokud obviněný brojí proti právnímu posouzení skutku, odpovídá jeho dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak jedná se o opakování námitek jím uplatněných již v řízení před soudy obou nižších instancí, s nimiž se tyto již dostatečně a správně vypořádaly, a takové dovolání je zjevně neopodstatněné.

11. Ve vztahu k námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jejichž prostřednictvím vytýká, že „přetrvávají pochybnosti o některých podstatných okolnostech“, a tudíž „absentuje jeho úmysl“ vyslovuje názor, že zjištění ohledně subjektivní stránky vadná nejsou; již soud prvního stupně v bodu 12. odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, proč považuje za vyloučené, aby dovolatel o tabletách nebo pervitinu nevěděl, přičemž s totožnými námitkami se pak vypořádal i odvolací soud v bodech 10. až 12. odůvodnění svého usnesení. Státní zástupce nadto konstatuje, že výslovné znění i celkový obsah dovolatelových námitek směřují spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, ovšem takové námitky nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu činí závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zmíněné zásady nabylo závažnosti porušení ústavního práva obviněného na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Má tedy za to, že v této části dovolání obviněného žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Jestliže pak dovolatel z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu též namítá důkazy opomenuté s tím, že soud prvního stupně „přesvědčivým způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu jednotlivým důkazním návrhům nevyhověl“, jde sice o námitku odpovídající citovanému dovolacímu důvodu, avšak zjevně neopodstatněnou, neboť soudy se s důkazními návrhy obhajoby vypořádaly věcně adekvátním způsobem; to je patrno jak z bodu 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak z bodu 15. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde soudy dostatečně odůvodnily, proč neprovedly obhajobou navrhované důkazy, totiž pro jejich nadbytečnost. Konečně státní zástupce uvádí, že pokud se obviněný v části VI. dovolání vrací k procesním námitkám vysloveným již v části IV. dovolání, taktéž s poukazem na zásadu in dubio pro reo, ovšem tentokrát tak činí s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jde o (navíc stále stejné) námitky tomuto dovolacímu důvodu neodpovídající.

12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce shrnuje, že námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se oba soudy již dostatečně a správně vypořádaly. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

13. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu.

17. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

18. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.

19. Tímto dovolacím důvodem je jednak obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

20. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

21. Dalším dovolacím důvodem, který obviněný v dovolání uplatňuje, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

22. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

23. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá nesprávnost hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a zpochybňuje jimi učiněná skutková zjištění a současně vytýká nedůvodné, resp. řádně neodůvodněné neprovedení jím navrhovaných podstatných důkazů, lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to v jeho první a třetí alternativě. Současně konstatuje, že argumentace obviněného vztahující se k právnímu posouzení daného skutku, v jejímž rámci namítá, že nenaplnil znak objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu spočívající v „přechovávání“, v zásadě odpovídá jím deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud však shledal, že výše uvedené námitky jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.

24. Významnou část své dovolací argumentace (rozvedenou jak v dovolání, tak v jeho doplnění) obviněný uplatňuje s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě. V rámci této přitom vytýká soudům obou stupňů, že nedostály požadavkům § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, hodnotily důkazy v rozporu s jejich skutečným obsahem a nadto zcela v jeho neprospěch, nahrazovaly důkazní nouzi vlastními nepodloženými a spekulativními úvahami, takže učinily nesprávná skutková zjištění, jež nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování, a dokonce jsou v extrémním rozporu, resp. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Domnívá se, že v rámci skutkového děje panuje řada nejistot a pochybností, a tudíž mělo být postupováno v intencích zásady in dubio pro reo, přičemž současně předkládá svou setrvalou verzi skutkového děje založenou na tvrzení, že jen pomáhal P. V. vystěhovat se z hotelového pokoje a nevěděl, že má u sebe (nese s věcmi jmenovaného) metamfetamin (pervitin) a tablety léčiva Cirrus, resp. že nevěděl, co P. V. umístil do své tašky a jeho bundy v době jeho nepřítomnosti v hotelovém pokoji. V návaznosti na uvedenou argumentaci pak zpochybňuje naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu s tím, že „absentuje jeho úmysl“ přechovávat pro jiného předmětnou psychotropní látku a prekursor.

25. K takovým námitkám obviněného Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci nesouladu, natož pak zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku (zejména v jeho bodu 12.) řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Vysvětlil tak přesvědčivě zejména to, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného, že nevěděl, že danou psychotropní látku a prekursor má u sebe a že tyto bez jeho vědomí dal do své tašky a do jeho bundy P. V., a proč ji považoval na podkladě provedených důkazů za vyloučenou, přičemž v tomto směru odkázal především na výpovědi zasahujících policistů P. M. (jenž prováděl osobní prohlídku obviněného) a M. P., kteří velmi podrobně popsali okolnosti, za kterých byly nalezeny tablety léčiva Cirrus u obviněného (nikoli v náprsní kapse jeho bundy, jak tvrdil obviněný, nýbrž pod jeho paží v rukávu bundy) v hotelu XY a následně i plastová dóza s pervitinem na záchytné stanici, a rovněž na další důkazy (zápis v protokolu o vydání věci ze dne 26. 1. 2021, výpověď svědkyně K. K. - hotelové recepční, výpověď obviněného P. V.) a ve vztahu k daným tabletám rovněž zdůraznil hmotnost a objem sáčku, v němž se v množství 1 722 kusů nacházely. S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami a rozvedl, proč těmto nepřisvědčil a naopak shledal, že bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný věděl, že má předmětnou psychotropní látku a prekursor obviněného P. V. u sebe, že tyto pro jmenovaného vynáší z hotelového pokoje a toto učinit chtěl, když se neopomenul vypořádat ani s námitkou obviněného o absenci jeho daktyloskopických stop na sáčku s tabletami a plastové dóze s pervitinem a též s jeho tvrzením o motivu zasahujících policistů ke křivé výpovědi z důvodu jejich zaujetí, resp. negativnímu nastavení vůči němu (srov. zejména body 10. až 12. a 14. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud tak nemá, co by v tomto směru mohl soudům obou stupňů vytknout.

26. Nezbývá proto než uzavřít, že (v rozporu s odlišným náhledem obviněného) podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu.

27. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

28. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pak nelze přisvědčit ani námitce obviněného o absenci subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, která je založena výlučně na skutkovém základě, neboť obviněný ji vznáší vycházeje z vlastní skutkové verze, vlastního hodnocení provedených důkazů a na podkladě přesvědčení o chybném hodnocení provedených důkazů soudy a jimi učiněných nesprávných skutkových zjištěních, resp. na základě tvrzení, že o skutkovém stavu věci přetrvávají důvodné pochybnosti.

29. Jestliže obviněný v návaznosti na shora uvedené námitky tvrdí, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti připomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).

30. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se předmětného protiprávního jednání dopustil (přičemž dostatečně a přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů k takovému jednoznačnému závěru dospěly), pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.

31. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

32. Další námitky, jež obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se týkají nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, kdy vytýká, že soud prvního stupně svůj postup v tomto ohledu nevysvětlil přesvědčivě, čímž zároveň zapříčinil nepřezkoumatelnost, resp. protiústavnost svého rozsudku, a dále, že odvolací soud takový postup soudu prvního stupně následně nenapravil, a naopak jej aproboval. Současně opětovně navrhuje doplnit dokazování tak, aby jednak byl učiněn dotaz na záchytnou stanici za účelem zjištění totožnosti osob z personálu, které se účastnily jeho tamější prohlídky, s tím, aby byl proveden důkaz svědeckými výslechy těchto osob, a dále aby byl učiněn dotaz na Policii ČR za účelem zjištění toho, kteří příslušníci se osobně účastnili jeho prohlídky na záchytné stanici, s tím, aby byl proveden důkaz svědeckými výslechy těchto osob.

33. Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli lze uvedené námitky z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí alternativě považovat za relevantně uplatněné, jde o námitky zjevně neopodstatněné. Oba soudy nižších instancí řádně a dostatečně odůvodnily, proč návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítly, totiž pro jejich nadbytečnost; soud prvního stupně tak učinil v bodu 13. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodu 15. odůvodnění svého usnesení. Nejvyšší soud pouze pro úplnost v této souvislosti připomíná následující skutečnosti.

V dané věci byla konána tři hlavní líčení, přičemž v pořadí prvním hlavním líčení konaném dne 22. 9. 2021 (příslušný protokol je založen na č. l. 383 až 386 spisu) obviněný ani jeho obhájce žádné návrhy na dokazování neměli. V pořadí druhém hlavním líčení konaném dne 20. 5. 2022 (předmětný protokol je založen na č. l. 441 až 445 spisu), obhájce obviněného navrhl doplnit dokazování o kamerový záznam ze záchytné stanice, a to za účelem zjištění, která pracovnice měla službu na záchytné stanici, tak aby mohl být následně proveden její svědecký výslech, a dále obviněný navrhl provést k důkazu výslech druhé pokojské.

V reakci na zmíněné návrhy obhajoby byla na pokyn předsedy senátu (příslušný referát je založen na č. l. 447 spisu) vyžádána od Policie ČR fotodokumentace ze záchytné stanice a učiněn dotaz na záchytnou stanici, zda je při přijetí pacientů pořizován kamerový záznam a zda existuje ze dne přijetí obviněného, a současně bylo požádáno o sdělení jmen osob přítomných předmětného dne. Dne 29. 5. 2022 podal obhájce obviněného u soudu prvního stupně písemný návrh na doplnění dokazování (je založen na č. l.

448 až 449 spisu) s tím, že navrhl učinit jednak dotaz na záchytnou stanici za účelem zjištění totožnosti osob z personálu, které se účastnily tamější prohlídky obviněného (aby následně mohl být proveden důkaz svědeckými výslechy těchto osob) a také za účelem zjištění, zda její prostory jsou snímány kamerou (aby následně mohl být proveden důkaz přehráním takového kamerového záznamu), a dále dotaz na Policii ČR za účelem zjištění toho, kteří příslušníci se osobně účastnili prohlídky obviněného na záchytné stanici (aby následně mohl být proveden důkaz svědeckými výslechy těchto osob).

Na č. l. 452 až 467 spisu je pak založena fotodokumentace zaslaná Policií ČR ze záchytné stanice a na č. l. 469 spisu sdělení záchytné stanice o osobách přítomných na záchytné stanici daného dne (těmito byli policista P. M., P. S., sestra J. Ž. a V. A.) a též o tom, že na záchytné stanici jsou klienti monitorováni kamerovým systémem, který je bez záznamu – tyto listiny byly podle § 213 odst. 1 tr. řádu předloženy procesním stranám k nahlédnutí v pořadí třetím hlavním líčení konaném dne 22. 6. 2022, přičemž procesní strany sdělily, že nenavrhují přečtení žádného z těchto listinných důkazů.

V tomto posledním hlavním líčení ve věci (protokol o něm je založen na č. l. 476 až 477 spisu) obhájce učinil ještě návrh na výslech jmenovaných svědků ze záchytné stanice.

Pokud jde o řízení před odvolacím soudem, obhájce obviněného navrhl doplnit dokazování opětovně o dotaz na záchytnou stanici za účelem zjištění totožnosti osob z personálu, které se účastnily tamější prohlídky obviněného, s tím, aby byl proveden důkaz svědeckými výslechy těchto osob, a též o dotaz na Policii ČR za účelem zjištění toho, kteří příslušníci se osobně účastnili prohlídky obviněného na záchytné stanici, s tím, aby byl proveden důkaz svědeckými výslechy těchto osob. Z výše uvedeného je zřejmé, že veškeré obhajobou navrhované důkazy byly buď soudem prvního stupně provedeny, nebo v případě, že provedeny nebyly, bylo tímto soudem, stejně jako soudem odvolacím, řádně ve vztahu ke každému z nich odůvodněno, proč se tak nestalo (viz výše citované body odůvodnění jejich rozhodnutí).

34. Pokud pak obviněný v doplnění odůvodnění dovolání danou argumentaci rozvíjí o námitku, že žádný ze soudů nepožádal Policii ČR o poskytnutí kopií všech kamerových záznamů pořízených v rámci daného služebního zákroku prostřednictvím kamer, které mají příslušníci Policie ČR na své výstroji v oblasti hrudi, je třeba uvést, že takový návrh na doplnění dokazování obviněný ani jeho obhájce v řízení před soudy nižších stupňů neučinili a činí jej zcela nově až v dovolacím řízení.

35. K problematice tzv. opomenutých důkazů je možné pro úplnost dodat, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01, ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, a ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět.

36. Ve zbývající části dovolání obviněný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu rozporuje právní kvalifikaci svého jednání s tím, že nenaplnil znak skutkové podstaty předmětného trestného činu spočívající v „přechovávání“ omamné nebo psychotropní látky či prekursoru, a to vzhledem ke skutečnosti, že tyto fakticky držel jen několik okamžiků a neuplatnil ve vztahu k nim dispoziční moc držitele. V návaznosti na tuto námitku pak formuluje další, když má za to, že i v případě závěru o naplnění tohoto znaku objektivní stránky daného trestného činu, bylo namístě s ohledem na dobu dispozice s danou látkou a prekursorem, jež má význam při posuzování společenské škodlivosti takového činu, aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Konečně obviněný námitky k právnímu posouzení skutku doplňuje o argumentaci stran znaku kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného trestného činu spočívajícího v tom, že „byl za takový čin v posledních třech letech potrestán“ ve smyslu § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

37. K uvedené problematice je nejprve zapotřebí uvést, že zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

38. Přechováváním je přitom třeba rozumět jakýkoli způsob držení omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, přičemž pachatel nemusí mít takovou látku přímo u sebe, ale postačí, že ji má ve své moci. Na délce doby přechovávání pro vymezení tohoto pojmu nezáleží, byť za adekvátní lze považovat časový úsek alespoň několika hodin, tak aby bylo možno v jednání pachatele identifikovat dispoziční moc nad přechovávanou látkou. Další aspekty časového rámce pak lze již zohlednit jen při stanovení druhu trestu a jeho výměry (blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 115/2003). Zákon na rozdíl od § 284 (podobně i v § 285) nestanoví, jaké množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu se vyžaduje ke spáchání tohoto trestného činu. Z účelu tohoto ustanovení vyplývá, že k trestnímu postihu stačí jakékoli množství takové látky, pokud však nenaplňuje znak ve značném rozsahu, který je již okolností zvlášť přitěžující podle písmena c) odst. 2. Vždy je však třeba především z hlediska povahy a závažnosti trestného činu podle § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku, popř. společenské škodlivosti a se zřetelem na subsidiaritu trestní represe vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku posuzovat konkrétní okolnosti případu, zejména druh a účinnost konkrétní omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, zda zjištěné množství v daném případě a v jaké intenzitě bylo způsobilé ovlivnit psychiku člověka, event. do jaké míry bylo schopno ohrozit jeho zdraví anebo z jakých pohnutek k tomuto jednání došlo (srov. ŠÁMAL, P. a ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2868 a 2869). Potrestáním za takový čin se rozumí předchozí trestní postih, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl (např. u rozhodnutí o podmíněném odsouzení podle § 83 odst. 4 tr. zákoníku).

39. Jestliže obviněný s poukazem na jím citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovuje předně názor, že svým jednáním nenaplnil znak skutkové podstaty předmětného trestného činu spočívající v „přechovávání“ dané psychotropní látky a prekursoru, je třeba poznamenat, že zčásti jej opírá o svou vlastní skutkovou verzi za současného zpochybnění způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění učiněných jimi na jejich podkladě, jimž vytýká v této souvislosti, že se dopustily deformace důkazů a dospěly ke spekulativním závěrům.

Nejvyšší soud, jak již uvedl shora v bodech 25. a 26. odůvodnění tohoto usnesení, se s takovými námitkami obviněného neztotožňuje a skutková zjištění obou soudů stran vědomosti obviněného o tom, že měl dané látky P. V. u sebe, považuje za podepřená provedenými důkazy, a tedy správná. Stejný závěr pak Nejvyšší soud učinil i ohledně navazujících skutkových zjištění soudů, na jejichž podkladě tyto dospěly k závěru, že je nepochybné, že byla prokázána i dispoziční moc obviněného nad předmětnou psychotropní látkou a prekursorem a jeho úmysl přechovávat je pro P.

V. nikoli jen chvilkově, byť se nejednalo o dobu několika hodin ve smyslu ustálené judikatury. V tomto směru je možné odkázat na přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně v bodu 14. jeho rozsudku a též odvolacího soudu v bodech 16. až 18. jeho usnesení, resp. skutková zjištění učiněná jimi na podkladě provedených důkazů (zejména výpovědi svědkyně K. K. – recepční a svědků P. M. a M. P. – policistů), z nichž jednoznačně vyplývá, že obviněný zjevně tablety Cirrus a pervitin neměl u sebe z důvodu, že by je P.

V. nemohl sám unést, ani proto, aby mu tyto jen na chvíli podržel, nýbrž je pro jmenovaného u sebe vědomě ukryl a chtěl je vynést z hotelu, neboť oba věděli, že v brzké době má přijet policie; skutečnost, že dané tablety a pervitin nevynesl z hotelu, byla zapříčiněna tím, že oba z hotelu nemohli odejít, neboť recepční zamkla dveře, a skutečnost, že se jednalo pouze o jejich krátkodobé přechovávání, byla zapříčiněna brzkým příjezdem policie. Nejvyšší soud tak ve shodě s oběma soudy nižších instancí (a rovněž s názorem státního zástupce v jeho přiléhavém vyjádření) konstatuje, že doba, po kterou obviněný danou psychotropní látku a prekursor přechovával pro P.

V., není v dané věci relevantní z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného, neboť k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu jednáním obviněného došlo, ovšem má význam při posuzování společenské škodlivosti konkrétního jednání. Rovněž touto otázkou, jež představuje navazující námitku obviněného, jejímž prostřednictvím se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, k níž však vyjma poukazu na délku doby přechovávání neuvádí žádnou bližší argumentaci, se soudy obou stupňů řádně zabývaly, zejména odvolací soud tak učinil v bodu 19.

odůvodnění svého usnesení a podrobně a přesvědčivě se vypořádal s tím, že skutečnost, že obviněný přechovával danou psychotropní látku a prekursor pro P. V.

jen krátkou dobu, může být a také byla zohledněna toliko při úvahách o druhu a výměře trestu ve smyslu § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Dlužno připomenout, že obviněnému byl vzhledem k době přechovávání uložen trest odnětí svobody při samé dolní hranici zákonné trestní sazby.

40. K uvedené námitce obviněného je možné dodat, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je shora zmíněná zásada obsažena, trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

41. Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.

42. Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněného neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního, resp. správního v daném případě nepostačovala. Nejvyšší soud se ztotožnil s konstatováním odvolacího soudu, že nelze v žádném případě dospět k závěru o natolik nízké škodlivosti činu, který by svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. již shora zmíněný bod 19. odůvodnění jeho usnesení), a tedy posuzované jednání obviněného vyžadovalo uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených.

43. Konečně co se týče námitky obviněného, o niž doplnil dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a jíž zpochybnil právní posouzení daného skutku podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s tím, že není naplněn znak „byl za takový čin v posledních třech letech potrestán“, uvádí Nejvyšší soud následující. Především je třeba zdůraznit, že argumentace obviněného, o niž danou námitku opírá, totiž že právní kvalifikace daného skutku byla zvolena v důsledku předchozího nezákonného pochybení dozorového státního zástupce v trestním řízení v jiné jeho předchozí trestní věci, se netýká samotného hmotněprávního posouzení. Předmětná námitka je však nadto nedůvodná. Znak kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu „byl za takový čin v posledních třech letech potrestán“ je totiž dán s ohledem na výkon trestu odnětí svobody dne 20. 8. 2019 z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 1 T 133/2017, jímž byl obviněnému uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou let a čtyř měsíců, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 1 T 98/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 To 13/2017, neboť těmito posledně jmenovanými rozsudky byl obviněný uznán vinným (mimo jiné) trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 1. 2021, sp. zn. 4 T 176/2020 (jenž mu byl doručen dne 17. 2. 2021), který byl vydán v řízení, o němž se obviněný zmiňuje, byl tento uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložen peněžitý trest ve výměře padesáti denních sazeb, s výší denní sazby 400 Kč, jenž byl zaplacen dne 8. 4. 2021.

V. K návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu

44. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný v dovolání současně navrhl, aby dovolací soud odložil, případně přerušil výkon rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. řádu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 věty prvé tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu důvody pro odložení nebo přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

45. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného L. R. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. 6. 2023

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu