11 Tdo 385/2016

11 Tdo 385/2016-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2016

dovolání podané nejvyšším státním zástupcem ve prospěch i v neprospěch

obviněného D. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích –

pobočky v Táboře ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 14 To 230/2015, jako soudu

odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T

197/2014 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e

usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7.

10. 2015, sp. zn. 14 To 230/2015, v části, kterou bylo zamítnuto odvolání

státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově proti

zprošťujícímu výroku podle § 226 písm. a) tr. ř. rozsudku Okresního soudu v

Pelhřimově ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 7 T 197/2014,

a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 7 T

197/2014, ve výroku, kterým byl obviněný D. H. podle § 226 písm. a) tr. ř.

zproštěn obžaloby.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další

rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke

změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 7 T

197/2014, byl D. H. uznán vinným v bodě I přečinem porušování domovní svobody

podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm.

b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §

21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §

23 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku,

spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku

a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku

podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II přečinem ohrožení pod vlivem

návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě III zvlášť závažným

zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními

látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za které a za

sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a zločin vydírání

podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem

Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 10 T 180/2014, ve

spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 4 To

1/2015, byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr.

zákoníku, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let,

pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle § 75 odst. 1, 6 tr.

zákoníku k trestu zákazu pobytu na území okresu J. v trvání čtyř let a podle §

73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu

řízení všech druhů motorových vozidel na dobu jednoho roku. Současně byl podle

§ 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku

Okresního soudu v Jihlavě. Bylo také podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 3 tr.

ř. rozhodnuto o náhradě škody. Dalšími výroky byl obviněný podle § 226 písm.

a), c) tr. ř. zproštěn obžaloby.

Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti, kterou byl uznán vinným

v bodě III rozsudku, dopustil tím, že

přesně nezjištěného dne v období od května do července roku 2014 na přesně

nezjištěném místě v blízkosti silničního obchvatu v P. nejméně v jednom případě

daroval látku zv. pervitin v množství na jednu dávku N. F.,

v přesně nezjištěných dnech v období od května 2014 do 11:00 dne 28. 7. 2014 na

ubytovně v ul. P. a dalších přesně nezjištěných místech v P. nejméně ve čtyřech

případech prodal látku zv. pervitin vždy v množství na jednu dávku za částku v

celkové výši 800 Kč J. P.,

v přesně nezjištěných dnech v období od května do června roku 2014 na různých

přesně nezjištěných místech v P. nejméně ve třech případech předal látku zv.

pervitin vždy v množství na jednu dávku jako úhradu svého dluhu v celkové výši

nejméně 1 000 Kč T. Č.,

přesně nezjištěného dne na počátku června roku 2014 na přesně nezjištěném místě

v blízkosti bývalých statků v P. nejméně v jednom případě prodal látku zv.

pervitin v množství na jednu dávku za částku 200 Kč prostřednictvím N. F., P.

H.,

přičemž látka zv. pervitin je zařazena jako látka psychotropní pod mezinárodním

nechráněným názvem metamfetamin do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních

látkách, který je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech

návykových látek, a činil tak s vědomím, že k nakládání s touto látkou je třeba

zákonného přivolení, které neměl, a takto jednal přesto, že byl rozsudkem

Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 2. 2011, č. j. 7 T 157/2010-690,

pravomocným dne 13. 7. 2011, odsouzen mimo jiné pro přečin nedovolené výroby a

jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.

1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti

měsíců, který vykonal dne 14. 4. 2014.

Trestná činnost, pro kterou byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a)

tr. ř., měla spočívat v tom, že

přesně nezjištěného dne v období od května do června roku 2014 na přesně

nezjištěném místě poblíž garáží v ul. H. v P. nejméně v jednom případě daroval

látku zv. pervitin v množství nejméně 0,75 g R. B., a F. K.,

přesně nezjištěného dne na počátku července roku 2014 prostřednictvím SMS

zprávy na mobilní telefon nejméně v jednom případě nabízel látku zv. pervitin

za částku 2 500 Kč M. M.,

přičemž látka zv. pervitin je zařazena jako látka psychotropní pod mezinárodním

nechráněným názvem metamfetamin do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních

látkách, který je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech

návykových látek, a činil tak s vědomím, že k nakládání s touto látkou je třeba

zákonného přivolení, které neměl, a takto jednal přesto, že byl rozsudkem

Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 2. 2011, č. j. 7 T 157/2010-690,

pravomocným dne 13. 7. 2011, odsouzen mimo jiné pro přečin nedovolené výroby a

jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.

1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců,

který vykonal dne 14. 4. 2014.

Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce v jeho neprospěch

odvolání, která Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře

usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 14 To 230/2015, podle § 256 tr. ř.

zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání ve

prospěch i v neprospěch obviněného, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)

tr. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opraveného prostředku

proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byl v

řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř.

V textu svého dovolání nejvyšší státní zástupce uvedl, že nalézací soud rozhodl

o žalované drogové trestné činnosti obviněného dvojím způsobem. V bodě III

rozsudku jej uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s

omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr.

zákoníku, kterého se dopustil v období od května do července 2014 opakovaným

předáváním pervitinu čtyřem osobám. Zároveň však výše citovaným výrokem podle §

226 písm. a) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom,

že ve stejném období od května do července 2014 předal či nabídl pervitin třem

dalším osobám.

Okresní soud podle dovolatele zjevně vycházel z předpokladu, že zločin

nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s

jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaný distribucí drog více

uživatelům je pokračováním v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku.

Aplikoval tak ohledně tohoto jednání § 12 odst. 12 tr. ř., podle něhož se

skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně

stanoveno jinak. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově

v návaznosti na to v podaném odvolání namítal, že rozhodnutí zprošťujícím

výrokem nebylo namístě, neboť jednání obviněného spočívající v distribuci drogy

jednotlivým odběratelům netvoří samostatné skutky, o nichž by mělo či mohlo být

procesně samostatně rozhodnuto, a v případě, že takové dílčí jednání nebylo

prokázáno, bylo na místě takovou část z popisu skutku pouze tzv. vypustit. K

těmto námitkám státního zástupce odvolací Krajský soud v Českých Budějovicích –

pobočka v Táboře uvedl, že s odvoláním státního zástupce lze souhlasit, avšak

nepovažuje za nutné do rozhodnutí soudu prvého stupně zasahovat. Měl za to, že

na namítanou vadu by mohl reagovat pouze formálním způsobem, jímž by tento

výrok bez dalšího zrušil, čímž by ovšem fakticky nedošlo k žádné změně v

postavení stran trestního řízení. Proto od takového rozhodnutí krajský soud

upustil s přesvědčením, že soud nalézací v budoucnu v obdobných případech bude

aktuální judikaturu respektovat.

S výše uvedeným právním závěrem odvolacího soudu se dovolatel neztotožňuje.

Připomíná, že pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku se rozumí

takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují,

byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny

stejným, nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a

souvislostí v předmětu útoku. Skutek ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.,

pro který nelze vést opakovaně trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem

definován. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, jsou všechny projevy

vůle pachatele navenek, jež jsou příčinou následku relevantního z hlediska

trestního práva, pokud jsou kryty zaviněním. Podstatu skutku tedy tvoří jednak

jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl

způsoben. Okamžik, který dělí jednání pachatele na různé skutky, je právě

trestněprávně relevantní následek, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit.

Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný

následek kauzální. Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k

takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden

skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více

následků významných pro trestní právo hmotné, pokud každý z těchto následků byl

způsoben alespoň z části týmž jednáním, rovněž významným z hlediska trestního

práva hmotného.

Dovolatel k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp.

zn. 11 Tdo 19/2015, podle kterého jednání obviněného spočívající v distribuci

drogy odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující trestný čin ve smyslu §

116 tr. zákoníku. Prodej drogy jednotlivým konzumentům totiž nepředstavuje

dílčí útoky pokračujícího trestného činu vymezené osobami konkrétních

konzumentů, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj.

odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale taková jednání tvoří z hlediska

trestního práva hmotného jeden skutek. Citované usnesení Nejvyššího soudu pak

odkazuje na četná předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to sp. zn. 5 Tdo

801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 a sp. zn. 7 Tdo

1480/2006. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn.

6 Tdo 894/2012, za pokračování v trestném činu lze považovat jednání, které

probíhá v delším časovém úseku a má povahu časově oddělených aktů, které

nespojuje jiné kontinuálně probíhající jednání podřaditelné pod zákonné znaky

téhož trestného činu. Pokud je pak trestný čin podle § 283 tr. zákoníku páchán

takovým způsobem, že pachatel drogou disponuje a tuto v závislosti na

konkrétním požadavku jiným osobám prodává, pak se jeho jednání nerozpadá do

časově oddělených aktů, neboť kromě naplnění zákonného znaku „prodá“ takový

pachatel v mezidobí za tímto účelem drogu též „pro jiného přechovává“.

Tyto závěry lze podle dovolatele vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Jednání

obviněného spočívalo v distribuci drogy uvedeným uživatelům ve stejném časovém

období od května do července 2014. Toto jednání nebylo ani přerušeno ve smyslu

§ 12 odst. 11 tr. ř. zahájením trestního stíhání, neboť pro drogovou trestnou

činnost byl obviněný postupně stíhán na základě usnesení ze dne 29. 7. 2014,

24. 9. 2014 a 30. 9. 2014, tedy vydaných až po ukončení žalovaného skutku.

Zároveň nelze ze skutkových zjištění soudu prvého stupně dovodit ani jiné

dělící momenty, pro které by bylo možno na celistvé jednání obviněného nahlížet

jako na více skutků či dílčích útoků jednoho pokračujícího trestného činu.

Jednání obviněného proto bylo namístě posoudit jako jediný nedílný skutek, o

kterém nelze rozhodnout dvěma samostatnými výroky, aniž by tím došlo k porušení

zásady ne bis in idem. Pokud tedy okresní soud neshledal předání či nabízení

drogy některým uživatelům za dostatečně prokázané, měl tyto případy z výroku o

vině pouze tzv. vypustit.

Odmítl-li krajský soud na uvedenou vadu, třebaže si jí byl vědom, reagovat

kasačním výrokem ve vztahu ke zprošťujícímu výroku podle § 226 písm. a) tr. ř.

rozsudku soudu prvého stupně, nastolil tím podle dovolatele stav, který je z

širšího hlediska v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněného nebýt stíhán

pro totéž jednání dvakrát (zásada ne bis in idem). V důsledku jeho rozhodnutí

tak vedle sebe nyní existuje jak zprošťující, tak i odsuzující výrok ohledně

téhož skutku, přičemž oba tyto výroky jsou v právní moci. Dovolání je tak

zaměřeno i ve prospěch obviněného, neboť existence dvou protichůdných výroků

ohledně jediného skutku je z hlediska právní jistoty na újmu právního postavení

obviněného.

Třebaže se vytýkaného pochybení dopustil již soud prvého stupně, měl podle

dovolatele právě odvolací soud tuto vadu odstranit, neboť k tomu měl na

podkladě odvolání státního zástupce, podaného proti nesprávnému zprošťujícímu

výroku, stejně jako k odvolání obviněného podaného proti výroku o vině i

trestu, vytvořeny náležité procesní předpoklady. Uvedené pochybení má podle

dovolatele po právní stránce zásadní význam, neboť je zřejmé, že i přes

předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu není daná otázka doposud rozhodována

správně. Vzhledem k nastolenému stavu „dvojího rozhodnutí v téže věci“ pak lze

mít i za to, že jde o otázku, která formálně může ovlivnit postavení

obviněného.

Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle

§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil

usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7.

10. 2015, sp. zn. 14 To 230/2015, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu

přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný prostřednictvím

svého obhájce JUDr. Josefa Doubka. Uvedl, že nepociťuje jako rozdílné, zda byl

ohledně některých „skutků“ spočívajících v distribuci drogy odběratelům, u

nichž nebyla jeho vina prokázána, zproštěn nebo zda tyto „skutky“ měly být

pouze tzv. vypuštěny z výroku o vině. Daný právní stav nepociťuje jako dvojí

rozhodnutí ve věci, ani nepociťuje, že by to nějakým formálním způsobem

ovlivňovalo jeho procesní postavení. Rozhodnutí o dovolání tak obviněný

ponechává na úvaze Nejvyššího soudu, s ohledem na možné důsledky zrušení

napadeného usnesení a následné rozhodnutí o vazbě však spíše navrhuje zamítnutí

dovolání. Současně obviněný sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v

neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání

nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), b), h)

tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§

265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm.

a) tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §

265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem

uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení

zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného

rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve

vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání

vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v

předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska

hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným

skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém

rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto

směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména

ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při

zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se

pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných

právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost

může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že

buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní

předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může

rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v

žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští jako důvod

dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém

zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i

v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale

ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě

alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí

nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení

uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní

podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo

zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího

soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání

podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené

trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod

dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí

řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a

odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §

265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto

obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256

tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že

jej odvolací soud neshledal důvodným.

Nejvyšší státní zástupce uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé

alternativě, tedy ve spojení s výše citovaným dovolacím důvodem podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je toho názoru, že oba citované dovolací

důvody byly naplněny a současně napadené rozhodnutí vykazuje dovolatelem

namítanou vadu.

Dovolatel správně odkázal na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Např. v

usnesení ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, se mimo jiné uvádí:

„Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem nemá výhrad vůči právnímu názoru

odvolacího soudu, podle něhož posuzované jednání obviněného ve vztahu k

distribuci drogy jednotlivým odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující

trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, tedy že za soudy zjištěných okolností

prodej drogy jednotlivým konzumentům nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího

trestného činu vymezené osobami konkrétních odběratelů omamných a

psychotropních látek, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj.

odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale že taková jednání tvoří z hlediska

trestního práva hmotného jeden skutek. (…) Odvolací soud v této souvislosti

přiléhavě poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který se danou problematikou

zabýval kupř. v rozhodnutích sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008,

sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (č. 75/2013 Sb. rozh. tr.) a zejména pak ve věci sp. zn.

7 Tdo 1480/2006 (rozhodnutí pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.). Uváděná rozhodnutí v

takových případech shodně pokládají jednání pachatele, který distribuuje nebo

vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je

specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své

potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, jako jediný skutek, nikoli však jako

pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku.“.

Ve svém usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, pak Nejvyšší soud

uvedl, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a

psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku „lze spáchat více

různými způsoby, a to jak výrobou, dovozem, vývozem, průvozem, nabídnutím,

zprostředkováním, prodejem, jiným opatřením jiné osobě či přechováním pro jinou

osobu. V konkrétním případě se tak může jednat o situaci, kdy pachatel vyrobí

např. určité množství pervitinu, které následně rozprodává více lidem, a v

mezidobí jej pro tyto osoby přechovává. Právě z tohoto důvodu bylo judikaturou

vysvětleno, že výroba tohoto určitého množství je jednotícím prvkem, díky

kterému nelze např. v prodeji různým osobám či v tom, že k prodeji docházelo s

časovým odstupem, spatřovat důvod pro rozdělení jednání do jednotlivých skutků.

Z logiky věci se však podává, že stejným jednotícím prvkem může být také

přechovávání určitého množství pro jinou osobu či např. opatření určitého

množství drogy najednou, které pachatel následně rozprodává po částech.“.

O takový citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v posuzované

věci. Při srovnání období, kdy obviněný drogu předával (daroval či prodával),

resp. podle obžaloby měl předávat dalším osobám, je patrné, že takto vymezené

jednání tvořilo z hlediska hmotného práva jeden (trvající) skutek, nikoli útoky

pokračujícího trestného činu. Ačkoli to není ve výroku rozhodnutí explicitně

obsaženo, je zřejmé, že drogu musel nějakým způsobem obstarat a v mezidobí

jednotlivých předání také pro jiného přechovávat. Žalované jednání se mělo

odehrávat v poměrně krátkém časovém úseku, v rámci kterého nelze vysledovat

žádné dělící momenty, které by měly mít za následek kvalifikaci popsaného

jednání jako více skutků či více útoků pokračujícího trestného činu.

Současně se nelze ztotožnit s postupem odvolacího soudu, který státním

zástupcem vytýkanou vadu nenapravil, ačkoli k tomu měl vytvořeny podmínky. Mimo

obecného požadavku na správnost soudních rozhodnutí také proto, že pokud by ve

věci obviněný podal dování, kterým by popsanou vadu vytknul, přičemž státní

zástupce by dovolání v neprospěch obviněného nepodal, měl by postup odvolacího

soudu za následek nutnost zrušení předchozích rozhodnutí dovolacím soudem

ohledně citovaného skutku i v odsuzující části a zastavení trestního stíhání s

ohledem na překážku věci rozhodnuté, kterou odvolací soud svým rozhodnutím, jež

nabylo právní moci, vytvořil.

S ohledem na existenci překážky věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f)

tr. ř. ohledně části jednání, pro kterou byl obviněný uznán vinným, a z toho

vyplývajícího možného porušení zásady ne bis in idem tak Nejvyšší soud napadené

rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1,2 tr. ř. částečně zrušil, a to

v rozsahu potvrzení zprošťujícího výroku podle § 226 písm. a) tr. ř. soudu

prvního stupně, a současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu

tohoto zprošťujícího výroku. Zachování stávajícího vadného právního stavu by

znamenalo újmu postavení obviněného v hypotetickém případě, pokud by v budoucnu

vyšlo najevo, že např. ve stejném období distribuoval omamné a psychotropní

látky dalším osobám. Tento vadný právní stav by totiž umožňoval zacházení s

posuzovaným skutkem, jako by šlo o pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr.

zákoníku, a postup podle § 45 tr. zákoníku. Pouhé konstatování zmíněné vady v

odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neskýtá v tomto směru dostatečnou

záruku.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž další rozhodnutí na

zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Po zrušení označených částí citovaných rozhodnutí nebylo třeba činit ve věci

další rozhodnutí. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v

neveřejném zasedání, neboť s tím nejvyšší státní zástupce i obviněný vyslovili

souhlas.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy

řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. dubna 2016

JUDr. Karel Hasch

předseda senátu