11 Tdo 398/2017-95
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o
dovoláních, která podali obvinění J. V., E. A. a D. N. D. proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 11 To 106/2015, v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec pod sp. zn. 54
T 5/2011, t a k t o:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. o
d m í t á .
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. A.
o d m í t á .
III. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 11 To 106/2015, ohledně
obviněného D. N. D. a ohledně tohoto obviněného i jemu předcházející rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 19. 11. 2013, sp. zn.
54 T 5/2011.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se ohledně obviněného D. N. D.
z r u š u j í další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Ústí nad
Labem – pobočce Liberec, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne
19. 11. 2013, sp. zn. 54 T 5/2011, byl obviněný J. V. uznán vinným v bodě I. B
zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4
písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst.
1 k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a v bodě
II. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný E. A. byl uznán
vinným v bodě I. B zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4
písm. c) tr. zákoníku, a obviněný D. N. D. byl uznán vinným v bodě I. B pokusem
zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 3
písm. c) tr. zákoníku. Za to byl obviněný J. V. odsouzen podle § 283 odst. 4
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 14 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, obviněný E. A. byl podle §
283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou a obviněný D. N. D. byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání 6 let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku byl
obviněným uložen také trest propadnutí věcí uvedených ve výroku rozsudku.
2. Současně bylo výše označeným rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu
ohledně spoluobviněných L. N. T. a J. P.
3. Podle skutkových zjištění soudu I. stupně:
I. Obžalovaní J. V., J. P., E. A., L. N. T., nejméně od měsíce prosince
2009 do 27. května 2010 každý svým jednáním přispěli k fungování organizované
skupiny vytvořené a fungující za účelem dovozu léčiv s obsahem pseudoefedrinu
ve velkém rozsahu z Polska do České republiky a následném prodeji pro účely
výroby pervitinu, kdy J. V. organizoval neoprávněný dovoz léčiv s obsahem 60-ti
miligramů pseudoefedrinu v jedné tabletě, v Polsku prodávaného pod obchodním
názvem Sudafed, kdy v jednom balení je obsaženo 12 ks tablet hnědočervené
barvy, z města B. v Polsku do S. a dalších míst v České republice tak, že
nákupy léčiva finančně zajišťoval, společně s J. P., telefonicky domlouval s K.
W. prostřednictvím stanic uživatelských čísel nákup uvedených léčiv, na příkaz
J. V. J. P. dále jezdil vozidlem zn. VW Sharan do města B. v P. pro uvedená
léčiva, tam je kupoval od K. W. a neoprávněně je převážel do České republiky,
kde je ukrýval v garáži či ve svém době ve S. v ulici V L., a tablety předával
J. V. nebo dalším osobám, dále od 21. 4. 2010 do 27. 5. 2010 sám pro uvedená
léčiva do města B. v Polsku jezdil, kupoval je a převážel přes hranice do České
republiky, kde je buď nechával vyloupávat z hliníkových obalů takzvaných
blistrů nebo je i s obaly na různých místech L., S., Karlovarského kraje a v P.
neoprávněně prodával ve spolupráci s E. A., který s vědomím, že uvedené tablety
léčiva Sudafed J. V. nebo další osoby dováží z Polska do České republiky,
sháněl odběratele léčiv s obsahem 60-ti miligramů pseudoefedrinu v jedné
tabletě, v Polsku prodávaného pod obchodním názvem Sudafed, telefonicky
domlouval prodej léčiv mezi J. V. a L. N. T., dále sám léčiva neoprávněně
prodával a to prostřednictvím L. N. T.a dalším osobám vietnamské národnosti a
dalším dosud neustaveným osobám, L. N. T. s vědomím, že uvedené tablety léčiva
Sudafed J. V. nebo další osoba dováží z Polska do České republiky,
zprostředkovával prodej Sudafedu tak, že objednával u E. A. množství tablet,
domlouval schůzky a prodej Sudafedu mezi E. A., J. V. a dosud neustanovenými
kupujícími osobami vietnamské národnosti, popřípadě sám tablety Sudafed
prodával za účelem výroby pervitinu, kdy za 1 kg uvedených tablet platili další
osoby vietnamské národnosti, kterým prodej zprostředkoval 42.500,- Kč až
43.000,- Kč, tedy za jedno balení platili cca 130,- Kč,
A. obžalovaný J. P.
1. dne 3. 3. 2010 po domluvě s V. objednal u W. 2000 ks balení a dne 5.
3. 2010 neoprávněně koupil a dovezl 2.000 ks léčiva Sudafed obsahující 24.000
ks tablet, o hmotnosti cca 5.974 g, obsahujících cca 1.440 g pseudoefedrinu
2. dne 7. 3. 2010 objednal u W. 6.000 ks balení a dne 10. 3. 2010
neoprávněně koupil a dovezl 3.000 ks balení obsahující 36.000 ks tablet a dne
11. 3. 2010 neoprávněně dovezl blíže nezjištěné množství, nejméně však zbytek
objednaných tablet, tedy 3.000 ks balení obsahující 36.000 ks tablet, o
hmotnosti cca 8.962 g, obsahujících cca 2.160 g pseudoefedrinu
přičemž tohoto jednání se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva
zdravotnictví ČR, v rozporu s ustanoveními § 8, § 21 a § 22 zák. č. 167/1998
Sb., o návykových látkách, v rozporu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 273/2004, o prekursorech drog, ačkoli pseudoefedrin je uveden jako
prekursor v kategorii 1 přílohy I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.
273/2004 a je používán k nelegální výrobě metamfetaminu, zvané pervitin, tedy
psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách
a uvedené v příloze č. 5 k zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a s
vědomím, že se o takové látky jedná,
B. obžalovaní E. A., J. V., L. N. T. a D. N. D.
1. dne 18. 4. 2010 v Praze L. N. T. při přebírání 6 kg tablet od E. A.
domluvil s A. dovoz 10 kg tablet pro blíže nezjištěnou osobu do K. V., který
tuto informaci předal J. V., dne 20. 4. 2010 L. N. T. potvrdil E. A., že druhý
den, tedy 21. 4. 2010, pojedou do K. V. prodat 10 kg tablet a dále objednal 9
kg tablet pro blíže nezjištěnou osobu do K., dne 21. 4. 2010 L. N. T. upřesnil
objednávku, s tím, že chce ještě 300 ks balení nevyloupaných tablet pro osobu
jménem R. a do K. tablety dnes nechce, ve stejný den po 13:30 hodině J. V.
dovezl k hospodě u benzínové pumpy před L. do J. v P. E. A. 10.004 g
vyloupaných tablet, tj 40.186 kusů tablet, obsahujích cca 2.411,16 g
pseudoefedrinu, které byly zabaleny ve dvou černých igelitových pytlích, E. A.
poté odjel vozidlem Audi A6, tmavě modré barvy, do P., kde v 16:56 hodin u domu
v ulici N. do vozidla nastoupil a v K. V. v ulici K. na parkovišti u obchodního
domu B. v 19:53 hodin L. N. T. vystoupil z vozidla, vzal černý igelitový pytel
s tabletami, nastoupil do vozidla Mercedes C 200, černé barvy, a černý pytel s
tabletami si položil na klín, přičemž byl následně v K. V., u ulici L., v tomto
vozidle zkontrolován hlídkou Policie, k jejíž výzvě bylo 10.004 g, tj. 40.186
kusů tablet, obsahujících cca 2.411,16 g pseudoefedrinu vydáno a zajištěno,
2. dne 24. 5. 2010 L. N. T. objednal u E. A. 6 kg tablet, E. A. se
domluvil s J. V., který tablety zajistil v Polsku u W., J. V. dovezl tablety
dne 26. 5. 2010, kdy E. A. domluvil s L. N. T. předání 10 kg tablet dne 27. 5.
2010, dne 27. 5. 2010 v 18:20 hodin po předchozí domluvě mezi L. N. T. a E. A.
o prodeji 10 kg dovezl ve vozidle Mercedes S 320 CDI, zelené barvy, z N. B. do
P., ulice L., do tržnice S., 8.177 g, tj. 32.240 kusů tablet léčiva Sudafed,
již vyloupaných z hliníkových obalů takzvaných blistrů, obsahujících cca
1.934,4 g pseudoefedrinu, v úmyslu prodat uvedené tablety D. N. D., za účelem
výroby pervitinu, za částku 420.000,- Kč, které měl D. N. D. u sebe, kdy k
samotnému předání tablet vzhledem k zásahu Policie ČR nedošlo,
přičemž tohoto jednání se obžalovaní E. A., L. N. T., D. N. D. a J. V.
dopustili bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR, v rozporu s
ustanoveními § 8, § 21 a § 22 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a v
rozporu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, o
prekursorech drog, ačkoli pseudoefedrin je uveden jako prekursor v kategorii 1
přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a je používán
k nelegální výrobě metamfetaminu, zvané pervitin, tedy psychotropní látky
zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v
příloze č. 5 k zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a s vědomím, že se o
takové látky jedná.
II. Obžalovaný J. V. nejméně od měsíce března 2010 do konce měsíce
května 2010 v L. v šesti až osmi případech prodal E. Š. v intervalu minimálně
dvakrát za měsíc 4 až 5 gramů metamfetaminu za částku 4.000,- Kč za jeden
prodej, celkem tedy prodal nejméně 24 gramů metamfetaminu, přičemž tohoto
jednání se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s
vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou
do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č.
5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni obvinění, a také státní
zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky
Liberec, a to v neprospěch obviněných J. V. a D. N. D. Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 11 To 106/2015, podle § 258 odst. 1 písm.
e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o uložených trestech
odnětí svobody a způsobu jejich výkonu u obviněných J. V., E. A., L. N. T.a a
J. P., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněných
výrocích o vině a trestech propadnutí věcí uložil obviněnému J. V. podle § 283
odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Obviněným E. A. a L. N. T. byl nově podle § 283
odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož
výkon byli podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.
Obviněnému J. P. podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož
výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložil za současného
vyslovení dohledu a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil zkušební dobu
na 5 let. Dále podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyslovil zabrání věci
– automobilu zn. Mercedes S 320 CDI. Odvolání obviněného D. N. D. a státní
zástupkyně podané v neprospěch tohoto obviněného podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 11
To 106/2015, podali obvinění D. N. D., J. V. a E. A. prostřednictvím svých
obhájců dovolání.
6. Obviněný D. N. D. dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst.
1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolatel má za to, že z popisu skutku pod bodem I. B.
2 výroku rozsudku soudu I. stupně ve vztahu k jeho osobě vyplývá jen to, že měl
u sebe částku ve výši 420.000 Kč a že jednání ostatních spoluobviněných bylo
vedeno úmyslem prodat mu za tuto částku tablety Sudafedu, přičemž v důsledku
zásahu policie k předání předmětných tablet nedošlo. Podle obviněného výše
popsané jednání nelze kvalifikovat jako mu přisouzený trestný čin. Pokud by
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu
trestného činu, tak by se mělo jednat toliko o trestný čin výroby a držení
předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu, když jeho jednání mělo
spočívat v nákupu tablet Sudafedu, tedy v nabytí prekursoru pro svou osobu. Ze
skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně ani z podané obžaloby nevyplývá, že
by tablety Sudafedu měl nakoupit pro někoho jiného, žádná taková jiná osoba
nebyla zjištěna a v obžalobě ani v rozsudku není uvedena. Obviněný D. N. D.
doplnil prostřednictvím obhájce svou dovolací argumentaci podáním, v němž
namítal, že soudy pochybily, pokud považovaly přípravek Sudafed obsahující
pseudoefedrin, za prekursor ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, o prekursorech drog. Poukázal na
skutečnost, že analogický případ byl předložen Soudnímu dvoru EU k řízení o
předběžné otázce ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování EU, a má za to, že
vyřešení této předběžné otázky je podstatné i pro posuzovaný případ. Jestliže
lék Sudafed by nebylo možno pokládat za prekursor, pak jeho jednání by ani
nemohlo být posouzeno způsobem uvedeným v napadeném rozsudku. V návaznosti na
výše uvedené skutečnosti závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a všechna na ně navazující rozhodnutí.
7. Obviněný J. V. založil své dovolání na dovolacím důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož podle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Dovolatel poukazuje zejména na skutečnost, že soudy hodnotily vykonané důkazy
jednostranně v jeho neprospěch, přičemž skutková zjištění ani nemají oporu v
provedeném dokazování, řádně nebyla vyřešena otázka množství léku Sudafed, s
nímž měl údajně disponovat, a nebylo prokázáno, že uvedený lék měl sloužit k
výrobě pervitinu. Soud prvního stupně se dopustil zásadního procesního
pochybení, když v hlavním líčení osobně nevyslechl svědka W. a namísto toho,
bez souhlasu obviněného, výpověď tohoto svědka pouze přečetl. Dovolatel tak
namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a
poukazuje na nesprávné právní posouzení skutku z hlediska nenaplnění všech
znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným. Vytýká rovněž
nepřiměřenou tvrdost uloženého trestu odnětí svobody. Závěrem dovolatel navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal Vrchnímu soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Obviněný E. A. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst.
1 písm. g) a h) tr. ř. Zdůraznil, že nemohl předpokládat, že jeho jednání bude
považováno za protiprávní, když nebylo prokázáno, že by dovážel nebo vyráběl
omamnou nebo psychotropní látku, ani nebylo zjištěno, kdo měl být jejím
odběratelem, případně kam měly plynout finanční prostředky získané touto
činností. Dále má za to, že nelze pokládat za protiprávní nákup, užívání,
případně dovoz přípravku Sudafed, který je v Polsku volně prodejným lékem na
chřipku. Obviněný odmítá i tvrzení, že se mělo jednat o trestnou činnost
páchanou ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, když
jediným cizincem vystupujícím v cizině je svědek K. W., ale tento v předmětné
věci nebyl ani vyslechnut. Dále namítá, že mu byl nesprávně uložen trest
propadnutí věci, neboť nebyly splněny podmínky vyžadované ustanovením § 70
odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, protože se žádné trestné činnosti
nedopustil. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
a sám jej v celém rozsahu zprostil obžaloby.
9. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství. Ztotožnil se s námitkami obviněného D. N. D., jelikož
z jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nelze
učinit jednoznačný závěr korespondující s právní větou výroku o vině, když v
popisu jednání obviněného zcela absentuje vyjádření zákonného znaku skutkové
podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v „…
opatření jinému“. Tento závěr nelze dovodit ani z odůvodnění rozsudku, když
existence osoby, pro kterou obviněný opatřoval prekursor, zde uvedena není.
Státní zástupce považuje za nutné, aby existence takové osoby byla alespoň
vyjádřena v popisu skutku, jelikož se jedná o jednu ze složek posuzovaného
trestného činu, a za situace, kdy ze skutkových zjištění soudů nelze dovodit,
že by obviněný zamýšlel zakoupit uvedená léčiva pro jiného, tak může jeho
jednání odpovídat toliko zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě
omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku. Naproti tomu lze z popisu skutku dovodit, že obviněný zamýšlel
opatřit si tablety Sudafedu za účelem vlastní výroby pervitinu, a to i s
ohledem na zjištění, že k takové výrobě měl potřebné chemikálie. Tomuto závěru
ovšem neodpovídá tzv. právní věta rozsudku, a navíc pro závěr, že jeho jednání
by mohlo být přípravou k trestnému činu podle § 20 odst. 1 k § 283 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nejsou dosavadní skutková zjištění dostatečná. K
doplnění dovolání obviněného státní zástupce poukázal na obsah usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017, které
reflektovalo usnesení Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, s
tím, že má za to, že uváděné závěry nelze aplikovat paušálně a zjednodušeně,
ale je vždy třeba zohledňovat konkrétní skutkové okolnosti případu. V
posuzované věci je tak nutno uvážit skutečnost, že s léčivým přípravkem Sudafed
nebylo nakládáno pro jeho terapeutické účinky, respektive tak, aby mohl být
terapeuticky užíván, když tablety nebyly v příslušném balení, nebyly opatřeny
příbalovým letákem s doprovodnými informacemi atd., ale naopak byly již
vyloupány a smyslem celé transakce bylo ryze neterapeutické zpracování a
využití těchto tablet. Proto závěry vyplývající z výše uvedeného usnesení
Soudního dvora v projednávané věci nijak nebrání posuzování předmětného léku
jako prekurzoru ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.
273/2004, o prekursorech drog. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil ohledně obviněného D. N. D. rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal
soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.
10. K dovolání obviněného J. V. státní zástupce konstatoval, že dovolací
námitky nenaplňují uplatněné dovolací důvody, když dovolání směřuje pouze proti
učiněným skutkovým zjištěním, obviněný namítá, že soudy v jeho neprospěch
jednostranně vyhodnotily provedené dokazování atd. Pokud jde o použitelnost
výpovědi svědka K. W. z přípravného řízení, státní zástupce poukázal na možnost
obhájců obviněných účastnit se jeho výslechu, navíc jeho svědecká výpověď
nebyla ve věci rozhodujícím důkazem. Výhrady obviněného vůči nepřiměřené
tvrdosti trestu odnětí svobody rovněž neodpovídají uplatněným dovolacím
důvodům. Proto státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného J. V. bylo podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř.
11. Ohledně dovolání obviněného E. A. státní zástupce uvedl, že jím
podané námitky v podstatné části neodpovídají uplatněnému hmotněprávnímu
dovolacímu důvodu, a pokud je lze zčásti považovat za relevantní, tak se s nimi
nelze ztotožnit. K námitce dovolatele ohledně nenaplnění znaku spáchání činu ve
„spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ státní zástupce
uvedl, že tento znak je založen na teritoriálním působení takové skupiny,
nikoliv na jejím personálním složení, jak dovozuje dovolatel, přitom
teritoriální složka byla jednoznačně naplněna, jelikož smyslem činnosti této
organizované skupiny byl neoprávněný dovoz prekursoru z území Polska na území
České republiky. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného, že
nevěděl o protiprávnosti svého jednání, když z nakládání všech pachatelů s
léčivem, a to v množství několika kilogramů, které bylo vyloupáno z tzv.
blistrů, muselo být zřejmé, že toto již nemělo mít odpovídající terapeutické
využití. Jako neopodstatněnou považoval i námitku, že nebylo prokázáno, že by
se podílel na výrobě omamné nebo psychotropní látky, jelikož obviněnému bylo
kladeno za vinu jednání spočívající v neoprávněném nakládání s prekursorem,
nikoliv jeho výroba. K výhradě dovolatele k uloženému trestu propadnutí věci
státní zástupce připouští, že došlo k nepřesnosti ze strany soudu, který uložil
obviněnému trest propadnutí věci podle § 70 odst. 1, písm. c), d) tr. zákoníku,
ačkoli z odůvodnění rozsudku vyplývá, že bylo rozhodováno podle § 70 odst. 1,
písm. a) tr. zákoníku. Tuto námitku však považuje za neopodstatněnou, neboť se
jedná pouze o formální nepřesnost, která nemá vliv na věcnou správnost závěru o
nutnosti uložit tento druh trestu. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání E. A. jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že
dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.],
byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst.
1 tr. ř.), a byla podána oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.].
IV.
Důvodnost dovolání
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze
dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho
mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
15. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto
přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém
případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho
činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp.
zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud
je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event.
druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může
posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba
připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další
mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr.
ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
16. Nejvyšší soud je dle ustálené judikatury Ústavního soudu oprávněn a
zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek
pouze v takovém případě, kdy v rozhodování soudů předchozích stupňů byla
učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy
nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle
ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném
prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a
tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení
o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne
25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze
dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za
jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy
důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 570/03).
a) Dovolání obviněného D. N. D.
17. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněných a shledal, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. koresponduje s výhradami obviněného D. N. D., přičemž právní otázkou v
projednávané věci je, zda soudy zjištěným jednáním obviněného došlo k naplnění
zákonných znaků skutkové podstaty mu přisouzeného zločinu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku.
18. Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne,
zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává
omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní
látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu. Oba nižší
soudy dospěly k závěru, že obviněný D. N. D. tento čin spáchal tím, že „jinak
jinému“ opatřil prekursor (lék Sudafed) ve velkém rozsahu, resp. se o toto
pokusil ve smyslu ustanovení o pokusu trestného činu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku. Osoba, pro kterou měl obviněný D. N. D. prekursor opatřit, ve výroku
ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není vůbec uvedena, a na rozdíl
od obecné zmínky v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 10), ani zde není
konstatováno, že se takovou osobu (či osoby) nepodařilo zjistit.
19. Ve věci dosud činné soudy však přesto uzavřely, že obviněný D. N. D. neoprávněně opatřil jinak jinému prekursor, resp. se o to pokusil, čímž se
dopustil jednání, které lze podřadit pod skutkovou podstatu zločinu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu, a to v této
alternativě. V rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze
dne 19. 11. 2013, sp. zn. 54 T 5/2011, je skutek popsán tak (viz citace pod
bodem 3. shora), že z něj vůbec nevyplývá, že by obviněný D. N. D. opatřoval
koupí tablet léčiva Sudafed pro někoho jiného – znovu je třeba zdůraznit, že
žádná jiná osoba, pro kterou měl tablety Sudafedu opatřit, není uvedena nejen
ve výrokové části rozsudku (v tzv. skutkové větě), ale ani v jeho odůvodnění. Rovněž v rozsudku odvolacího soudu, který se ztotožnil se skutkovými i s
právními závěry soudu prvního stupně, není taková osoba označena, ať už jejím
konkrétním jménem, anebo kupř. tak, že jde o blíže nezjištěnou osobu. Odvolací
soud jen konstatoval, že je „…zcela nerozhodné, že se nepodařilo zjistit osoby,
kterým byl Sudafed určen…“ (str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Je třeba
připomenout, že soud prvního stupně popsal jednání obviněného D. N. D. v
podstatě tak, že dne 27. 5. 2010 v 18:20 hodin obviněný J. V. po předchozí
domluvě mezi L. N. T. a E. A. dovezl ve vozidle Mercedes z N. B. do P., do
tržnice S., 8.177 g, tj. 32.240 kusů tablet léčiva Sudafed, již vyloupaných z
hliníkových obalů, takzvaných blistrů, obsahujících cca 1.934,4 g
pseudoefedrinu, v úmyslu prodat uvedené tablety D. N. D. za účelem výroby
pervitinu, za částku 420.000 Kč, které měl D. N. D. u sebe, když k samotnému
předání tablet nedošlo vzhledem k zásahu Policie ČR. Podle tzv. právní věty
rozsudku soudu prvního stupně se obviněný „…dopustil jednání…, které
bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, spočívajícího v tom, že
neoprávněně jinému opatří prekursor, čin spáchá ve velkém rozsahu, jehož se
dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, když k dokonání činu nedošlo…“. Jestliže
soudy učinily skutkové zjištění, podle něhož spoluobvinění (V., T., A.) měli
obviněnému D. N. D. prodat více jak 8 kg vyloupaných tablet Sudafedu za účelem
výroby pervitinu a obviněný D. N. D. měl u sebe částku 420 000 Kč na jejich
zakoupení, pak je zřejmé, že toto zjištění ve všech směrech neodpovídá výše
uvedenému právnímu závěru, když předpokladem naplnění soudy aplikované
alternativy posuzovaného trestného činu je jednání spočívající v opatření
prekursoru pro jinou osobu, tj. pro osobu rozdílnou od samotného obviněného. Žádná taková osoba ovšem dosud zjištěna nebyla a ani není jednoznačný závěr o
tom, že ji na podkladě provedeného dokazování nebylo možno ustanovit. Těmto
zjištěním pak neodpovídá právní závěr, že obviněný předmětné tablety zamýšlel
kupovat pro někoho jiného a jinému tak hodlal neoprávněně opatřit ve velkém
rozsahu prekursor ve smyslu mu přisouzeného trestného činu.
Protože Nejvyšší
soud přisvědčil této uplatněné dovolací námitce obviněného, v důsledku čehož
dovoláním napadená rozhodnutí ve vztahu k obviněnému D. N. D. nemohou obstát,
Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí soudu druhého stupně, tak i jemu
předcházející rozhodnutí prvostupňového soudu, když odvolací soud přijal beze
změny ve svém rozsudku ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 11 To 106/2015, nesprávné
právní závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
Liberec ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 54 T 5/2011. V tomto směru bylo dovolání
obviněného D. N. D. tedy shledáno důvodným.
20. Co se týče námitky obviněného týkající se zpochybnění povahy léku Sudafed
jakožto prekurzoru s odkazem na řešení této otázky Soudním dvorem (srov.
rozhodnutí Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, ve věci C-497/16), je třeba
zabývat se všemi okolnostmi konkrétního případu, z nichž je možno usuzovat na
povahu nakládání s předmětnými léčivými přípravky. Základní právní rámec pro
definici pojmu prekursor vymezuje Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.
273/2004, o prekursorech drog, a to ve znění Nařízení Evropského parlamentu a
Rady (ES) č. 219/2009 ze dne 11. 3. 2009, a Nařízení Evropského parlamentu a
Rady (EU) č. 1258/2013, neboť jde o přímo použitelné předpisy Evropské unie.
21. K této námitce dovolatele D. N. D. je třeba poukázat na závěry
vyplývající z rozhodnutí Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, ve věci C-497/16,
jež reagovalo na předběžnou otázku vznesenou Nejvyšším soudem v usnesení ze dne
25. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 212/2016-I. Soudní dvůr v uvedeném rozhodnutí
judikoval, že „léčivé přípravky“ ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím
se humánních léčivých přípravků, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady
2004/27/ES ze dne 31. 3. 2004, obsahující „uvedené látky“ ve smyslu čl. 2 písm.
a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o
prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č.
1258/2013 ze dne 20. 11. 2013, jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou
vyloučeny z působnosti posledně uvedeného nařízení i po vstupu v platnost
nařízení č. 1258/2013 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013
ze dne 20. 11. 2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se
stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a
třetími zeměmi.“
22. Z tohoto rozhodnutí bez zřejmých pochybností vyplývá, že léčivé přípravky,
které obsahují ,,uvedené látky” (jako jsou efedrin a pseudoefedrin), tj. látky,
které by samy o sobě odpovídaly definici pojmu prekursor ve smyslu čl. 2 odst.
1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, o prekursorech drog,
jsou z působnosti tohoto nařízení vyloučeny. Je tomu tak proto, že se z
hlediska unijní právní úpravy jedná o léčivý přípravek ve smyslu čl. 1 bodu 2
směrnice 2001/83/ES. Z citovaného rozhodnutí Soudního dvora rovněž implicitně
vyplývá i další dílčí závěr, že v případě léčivých přípravků pocházejících ze
třetích zemí (ve smyslu přes ,,vnější” hranice Evropské unie) se naopak uplatní
nařízení č. 111/2005 ve znění nařízení č. 1259/2013 (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017).
23. Současně však nelze odhlédnout od skutečnosti, že shora uvedený závěr
Soudního dvora vychází z předpokladu, že se jedná o nakládání s léčivými
přípravky, jak jsou definovány směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES
ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých
přípravků. Za léčivý přípravek ve smyslu uvedené směrnice však nelze považovat
přípravek, s nímž bylo nakládáno takovým způsobem, který vylučuje jeho další
terapeutické využití (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp.
zn. 11 Tdo 461/2017).
24. Podle zjištění soudů obviněný hodlal zakoupit 8.117 g tablet léčiva
Sudafed (tj. 32 240 kusů) již vyloupaných z hliníkových obalů (blistrů),
tablety nebyly v příslušném balení, nebyly chráněny před poškozením či
kontaminací, ani neobsahovaly povinnou příbalovou informaci, a nelze tedy
uvažovat o tom, že by tyto tablety měly být užity pro jejich terapeutické
účinky, tzn. jako léčivý přípravek. V tomto směru je i v posuzované věci zcela
přiléhavý výše citovaný právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 461/2017. Navíc nelze přehlédnout, že soudy
dospěly ke zjištění, že obviněný nakupoval vyloupané tablety Sudafedu za účelem
výroby pervitinu. Názoru dovolatele ohledně nemožnosti pokládat tablety Sudafed
za prekursor s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu nelze přisvědčit,
neboť obviněný hodlal opatřit přípravek Sudafed právě coby prekursor, když jeho
užití lidmi pro jeho terapeutické účinky bylo s ohledem na výše uvedené
okolnosti zcela vyloučeno.
25. Soud prvního stupně při novém projednání věci a právní kvalifikaci činu
obviněného vezme v úvahu všechny okolnosti případu a posoudí, zda jednáním
obviněného D. N. D. je naplněna skutková podstata nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu jeho pokusu nebo přípravy, případně zda
se jedná o skutkovou podstatu jinou – obviněný se dovolává posouzení svého
jednání podle ustanovení § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o
trestném činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a
psychotropní látky a jedu ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku s
tím, že hodlal prekursor (tablety Sudafedu) nakoupit pro sebe. Tohoto zločinu
se dopustí, kdo vyrobí, sobě nebo jinému opatří anebo přechovává prekursor nebo
jiný předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky,
přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu, spáchá-li
takový čin ve značném rozsahu. Při svých úvahách o právním posouzení skutku se
bude muset soud blíže zabývat také zjištěním, že obviněný nakoupil u firmy
Verkon, s. r. o., látky sloužící k výrobě pervitinu právě z léčiva Sudafed
(např. 9,5 kg fosforu, 148 kg hydroxidu sodného, 280 l toluenu), množstvím
tablet tohoto léku, které hodlal zakoupit a povahou dalších zajištěných věcí
(např. jde o digitální váhy, o sáčky obsahující stopy metamfetaminu, atd.), a
uváží, zda se ze strany obviněného D. N. D. jedná o pouhé opatření prekursoru
ve smyslu § 286 odst.1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro svou osobu, resp. pokus tohoto trestného činu, anebo o přípravné jednání směřující k výrobě
omamné látky (pervitinu) ve smyslu § 20 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ze strany samotného obviněného D. N. D. Ostatně ze skutkových
zjištění soudů vyplývá, že tablety Sudafedu měly být zakoupeny za účelem výroby
pervitinu a soudy se touto otázkou poměrně pečlivě zabývaly (srov. str. 18-19
rozsudku soudu prvního stupně, str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Současně
musí mít soud prvního stupně na paměti zásadu zákazu reformace in peius (§ 265s
odst. 2 tr. ř.), přičemž však Nejvyšší soud připomíná, že při případné právní
kvalifikaci jeho činu jako přípravy či pokusu trestného činu nedovolené výroby
a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20
odst. 1 nebo § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody osm až dvanáct let, anebo jako
mírnějšího pokusu trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě
omamné a psychotropní látky a jedu podle § 21 odst. 1 k § 286 odst. 1, odst. 2
písm. b) tr. zákoníku s trestní sazbou dvě léta až deset let, je nutno
respektovat skutečnost, že v posuzované věci obviněnému, kromě trestu
propadnutí věci, byl za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Současně Nejvyšší
soud poukazuje na ustanovení § 265s odst. 1 tr.
ř., podle něhož orgán činný v
trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je
vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je
povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
26. Na základě všech výše uvedených skutečností Nejvyšší soud tedy částečně
přisvědčil dovolání obviněného, jež se opíralo o dovolací důvod předpokládaný
ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
b) Dovolání obviněného J. V.
27. Ohledně dovolání obviněného J. V. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že toto
nenaplňuje jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S
ohledem na výše uvedená obecná východiska k tomuto dovolacímu důvodu je nutno
za irelevantní považovat námitky obviněného, kterými brojí proti způsobu
hodnocení důkazů a postupu soudu prvního stupně při jejich provádění (zejména
pokud jde o čtení výpovědi svědka K. W. a postup při zjištění množství léku
Sudafed, se kterým obviněný neoprávněně nakládal). Tím ovšem obviněný uplatňuje
námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Obviněný nabízí vlastní hodnocení provedených důkazů a vytýká nedostatečně
zjištěný skutkový stav věci. Navíc jeho námitky mají jen obecnou povahu a
nejsou blíže konkretizovány. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny
skutkových zjištění nalézacího soudu, a až teprve sekundárně, na podkladě této
změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku ovšem v tom smyslu, že se
trestné činnosti nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný
jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Nad rámec tohoto
závěru lze konstatovat, že z popisu jednání obviněného jednoznačně vyplývá, že
se opakovaně podílel na organizovaném dovozu tablet Sudafed z ciziny pro účely
jejich použití k výrobě pervitinu, a to v objemu v řádech několika kilogramů,
přičemž z předloženého dovolání nevyplývá, v jakém konkrétním směru by měla být
napadená rozhodnutí v této otázce vadná.
28. Pod uplatněný dovolací důvod je rovněž nepodřaditelná námitka týkající se
nepoužitelnosti důkazu spočívajícího v přečtení protokolu o výpovědi svědka K.
W. Nejvyšší soud podotýká, že se ztotožňuje s názorem státního zástupce v tom,
že obhájci obviněných měli možnost se výslechu svědka v přípravném řízení
účastnit a případně svědkovi pokládat otázky. Ačkoliv obviněnými nebyl dán
souhlas k přečtení protokolu o výpovědi svědka v hlavním líčení, soud prvního
stupně při provedení tohoto důkazu nepostupoval v rozporu se zákonem. Svědek
byl náležitě předvolán k hlavnímu líčení, k tomu se však nedostavil a vzhledem
ke skutečnosti, že se jedná o občana Polské republiky, na jejímž území se v
dané době zdržoval, jej nebylo možné k soudu ani předvést. Byly tak splněny
podmínky předpokládané § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., když se osoba svědka
stala pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou a její předchozí výslech byl
proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu. To pak podporuje i
názor vyslovený Evropským soudem pro lidská práva, v němž se v podstatě uvádí,
že pouhé přečtení protokolu o výpovědi svědka z přípravného řízení samo o sobě
sice nemusí odporovat požadavkům Úmluvy vztahujícím se k právu na spravedlivý
proces, avšak situaci je vždy nutné posoudit z pohledu zachování práv obhajoby,
jejichž ochrana je předmětem a účelem čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, a
především je rozhodné, zda obviněný měl nebo naopak neměl možnost v předchozích
stadiích řízení pokládat otázky osobě, jejíž výpověď má být u soudu čtena
(srov. U., 1986, A-110, obdobně K., 1989, A-166). Současně lze ve shodě s
vyjádřením státního zástupce dále podotknout, že svědecká výpověď K. W. nebyla
kardinálním důkazem v předmětné věci, neboť soudy založily vinu obviněných též
na podkladě jiných důkazů – např. jde o obsah odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu, jakož i další listinné a věcné důkazy; přitom
výpověď svědka měla spíše podpůrný charakter z hlediska důkazního stavu.
29. Obviněný J. V. napadl svým dovoláním i výrok o trestu, když pokládal
uložený trest za zcela nepřiměřeně přísný. Dovolatel v dané věci namítá
nepřiměřenou tvrdost trestu odnětí svobody s tím, že má za to, že měla být
zohledněna doba od jeho posledního odsouzení a také celková délka mu uložených
trestů odnětí svobody. K tomuto Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka
nenaplňuje uvedený dovolací důvod ve smyslu nesprávného hmotněprávního
posouzení věci, jak vyžaduje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný
dovolací důvod (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008 sp. zn. 11 Tdo 312/2008).
Argumentace dovolatele, kterou se domáhá zmírnění trestu s ohledem na délku
předcházejících trestů odnětí svobody, je nelogická a nelze jí přisvědčit.
Skutečnost, že ani předcházející uložené tresty odnětí svobody neměly na
obviněného výchovný vliv a on se i poté dopustil zvlášť závažného zločinu, je v
rozporu s důvody svědčícími pro úvahy o mírnějším potrestání. Ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obviněný jej ovšem
výslovně neuplatnil) je třeba konstatovat, že obviněnému byl uložen přípustný
druh trestu v rámci zákonné trestní sazby.
30. S ohledem na shora uvedené je tedy patrno, že skutečnosti uvedené v
dovolání obviněného J. V. nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., když směřují toliko do sféry skutkových zjištění a nikoliv
hmotněprávního posouzení věci. Současně lze konstatovat, že uplatněné námitky
nelze podřadit ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Dovolání obviněného
tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a jako takové
bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
c) Dovolání obviněného E. A.
31. Obviněný E. A. ve svém dovolání namítal, že nevěděl o protiprávnosti svého
jednání. K této námitce je přiléhavé odkázat na ustanovení § 19 tr. zákoníku,
dle něhož platí, že kdo při spáchání trestného činu neví, že je jeho čin
protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se činu vyvarovat. Takovémuto omylu je
ovšem možno se vyvarovat také tehdy, mohl-li pachatel protiprávnost činu
rozpoznat bez zjevných obtíží (§ 19 odst. 2 tr. zákoníku). Ze skutkových
zjištění soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že obviněný nakládal s
léčivými přípravky, které byly již vyloupány z blistrů, a představovaly v
souhrnu několik kilogramů tablet. Za této situace každý průměrný člověk by
musel rozpoznat, že tablety nejsou určeny pro terapeutické účely (např. jako je
léčení chřipky), ale s ohledem na další okolnosti činu mají sloužit k
neoprávněné výrobě psychotropní látky (pervitinu). Námitku obviněného tak nelze
pokládat za relevantní.
32. Pokud se jedná o námitku obviněného zpochybňující naplnění kvalifikačního
znaku spočívajícího ve spáchání činu „ve spojení s organizovanou skupinou
působící ve více státech“ podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tak je
nutno uvést, že tato námitka je rovněž zcela nedůvodná. Naplnění tohoto
kvalifikačního znaku je totiž odvislé od působení organizované skupiny na území
více států, nikoliv na státním občanství jednotlivých osob jednajících ve
spojení s organizovanou skupinou. Není proto vyloučeno, aby byl tento znak
naplněn i v případě, kdy jsou členové státními příslušníky jednoho státu, ale
jako organizovaná skupina působí na území alespoň dvou států, přičemž jedním z
nich může být i Česká republika (srov. č. 34/2005 Sb. rozh. tr.).
33. Co se týče námitky obviněného E. A., který stejně jako spoluobviněný J. V.
argumentuje nepoužitelností svědecké výpovědi K. W. z přípravného řízení,
Nejvyšší soud odkazuje na bod 28. odůvodnění tohoto rozhodnutí.
34. Poslední námitka dovolatele E. A. směřovala proti uloženému trestu
propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. c) a d) tr. zákoníku (v tehdy účinném
znění). Tato námitka ovšem vychází z toho, že dle dovolatele nebylo prokázáno,
že předmětné věci (tj. digitální váha a mobilní telefony) získal trestným
činem, nebo jako odměnu za spáchání trestného činu, nebo že byly užity ke
spáchání trestného činu. Nejvyšší soud především podotýká, že předmětná námitka
neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr.
ř. Obviněný v podaném dovolání vytýká jen to, že tento druh trestu mu neměl být
uložen proto, že se nedopustil posuzované trestné činnosti. Jinak řečeno,
výhrady vůči uložení trestu propadnutí věci nespojuje s nesplněním zákonných
podmínek pro jeho uložení, popřípadě s nepřípustností uložení tohoto druhu
trestu, ale opírá je o jiné skutkové závěry, než ke kterým dospěly oba soudy.
Tím se ovšem ocitá mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Přesto Nejvyšší soud
připomíná, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že již odvolací soud
poukázal na formální nepřesnost výroku o trestu propadnutí věci uloženého
tomuto obviněnému s tím, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je
zřejmé, že jeho uložení vychází z ustanovení § 70 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, tedy že soud rozhodl o propadnutí věcí, kterých bylo užito ke
spáchání trestného činu.
35. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. dovolání obviněného E. A. odmítl, neboť jej shledal zjevně
neopodstatněným.
V.
Závěrečné shrnutí
36. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolání
obviněného D. N. D. je zčásti důvodné, a proto podle § 265k odst. 1, odst. 2
tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 11 To 106/2015, jakož i rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 54 T
5/2011. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. ohledně obviněného D. N. D.
současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Krajskému soudu v Ústí nad Labem –
pobočce Liberec přikázal, aby věc v intencích tohoto rozhodnutí a v něm
vysloveného právního názoru v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněných J. V. a E. A. z důvodů výše již rozvedených odmítl podle §
265i odst. 1 písm. b) a e) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud takto rozhodl podle §
265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda
senátu