11 Tdo 461/2017-74
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 11. 2017 dovolání
obviněných P. H., a H. N. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8.
11. 2016, sp. zn. 12 To 87/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Plzni pod sp. zn. 5 T 13/2015, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného P. H. o d m í t
á .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného H. N. V. o d m í
t á .
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 5 T
13/2015, byli obvinění P. H. (ad 1, 2, 4 až 9) a H. N. V. (ad 1 až 9) uznáni
vinnými pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. c) tr. zákoníku. Za to byl obviněný P. H. podle § 283 odst. 3 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný H.
N. V. byl pak podle 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Pro úplnost pak lze uvést, že
citovaným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rovněž rozhodnuto o vině a o
trestu ohledně dalších spoluobviněných, a to J. H. J. P. a T. V. X., a konečně
i o uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku, a to konkrétně tablet Cirrus, zajištěných dne 14. 11. 2014 a
nezpracovaných při odborném zkoumání, uložených u Policie České republiky, KŘP
Karlovarského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné
kriminality.
2. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti
němu podali odvolání jak všichni obvinění, tak státní zástupkyně Krajského
státního zastupitelství v Plzni. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tato
odvolání projednal a rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 12 To 87/2016, podle
§ 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) a písm. e) tr. ř. zrušil napadený
rozsudek z podnětu odvolání všech obviněných a rovněž z podnětu odvolání státní
zástupkyně ohledně obviněných P. H. a H. N. V. v celém rozsahu. Odvolací soud
pak podle § 259 odst. 3 písm. a) a písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněného P. H. a obviněného H. N. V. uznal vinnými zvlášť závažným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl obviněný P.
H. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Obviněnému byl současně podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku uložen i trest propadnutí věci, a to osobního vozidla, tov. zn.
Volkswagen Passat 3C, rok výroby 2005. Obviněný H. N. V. byl pak za předmětnou
trestnou činnost odvolacím soudem odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.
2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen i trest propadnutí
věci, a to finanční hotovosti ve výši 22 900 Kč a 21 200 Eur, které měl u sebe
při svém zadržení dne 14. 11. 2014 a následně vydal policejním orgánům. Zároveň
bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku, a to konkrétně tablet Cirrus, zajištěných dne 14. 11.
2014 při prohlídce osobního vozidla Škoda Octavia 1U, v celkové váze 19 896
gramů, umenšených o váhu materiálu spotřebovaného při znaleckém zkoumání,
uložených u Policie České republiky, KŘP Karlovarského kraje, Služby kriminální
policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality. Pro úplnost pak lze uvést, že
citovaným rozsudkem odvolacího soudu bylo dále podle § 226 písm. a) tr. ř.
rozhodnuto o zproštění obžaloby u spoluobviněných J. H., J. P. a T. V. X. pro
skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod body 1, 2, 3
a 8, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obvinění stíhání,
a konečně též o zamítnutí odvolání státní zástupkyně ve vztahu k obviněným J.
H., J. P. a T. V. X. podle § 256 tr. ř.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – zrevidovaných soudem
odvolacím – se obvinění P. H. a H. N. V. dopustili trestné činnosti tím, že
,,na základě předchozí dohody mezi N. V. H. a P. H. o dodání léků s obsahem
prekursoru pseudoefedrinu, P. H. za nezjištěných okolností obstaral a v přesně
nezjištěný den naložil do zavazadlového prostoru svého vozidla VW Passat 3C, 2
balíky plovoucích podlah s uměle vytvořenými ukládacími prostorami, do nichž
ukryl 8 kusů igelitových přepravek s tabletami léku Cirrus s obsahem
pseudoefedrinu, které nejsou registrovány v České republice, jejichž celková
hmotnost činila 19 896 gramů, což představuje 51 544 kusů tablet, z nichž by
bylo možné teoreticky získat 4 555,7 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu, z
kterého by pak bylo možno teoreticky připravit 3 644,6 gramů hydrochloridu
metamfetaminu, a dne 14. 11. 2014 je dovezl do M. L., kde v době kolem 10:58
hodin na parkovišti u nákupního střediska Penny market v T. ulici je převzal N.
V. H. a naložil si je do jím užívaného vozidla Škoda Octavia 1U, v úmyslu
zajistit jejich distribuci dalším osobám, k čemuž nedošlo, neboť v 11:00 hodin
dne 14. 11. 2014 byli P. H. i N. V. H. zadrženi Policií České republiky, když
obžalovaný N. V. H. měl u sebe a následně vydal mimo jiné peněžní hotovost ve
výši 22 900,- Kč a 21 200,- Euro,
přičemž obvinění způsobem popsaným ve výše uvedených skutcích jednali přesto,
že neměli žádnou registraci ani jiné povolení k zacházení s prekursory podle §
2 odst. 1 zákona č. 272/2013 Sb., o prekursorech drog, když pseudoefedrin je
jako prekursor uveden v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a
Rady (ES) č. 273/2004 ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č.
1258/2013 ze dne 20. 11. 2013 o prekursorech drog, a současně s vědomím, že
farmaceutické přípravky, s kterými takovým způsobem nakládali, budou užity k
získání pseudoefedrinu, jenž bude užit jako výchozí surovina k výrobě
hydrochloridu metamfetaminu, jenž je uveden jako psychotropní látka v příloze
č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v níž je
stanoven seznam látek zařazených do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních
látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb.“.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti výroku pod bodem I.)
podali obvinění P. H. a H. N. V. dovolání.
5. Obviněný P. H. v dovolání podaném prostřednictvím své obhájkyně
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. c) a písm. g) tr.
ř., neboť je přesvědčen, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl a napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
6. V bodě III. svého dovolání obviněný odkázal na závěry vyplývající z
nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/2014, a následně
namítl, že ve věci působil v přípravném řízení věcně nepříslušný soud, když dle
jeho názoru měl ve věci činit příslušné úkony Okresní soud v Karlových Varech,
nikoli Okresní soud v Chebu. V takovém postupu obviněný shledal porušení jeho
základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen ,,Listina“), jakož i nezákonnost a nepoužitelnost
důkazů opatřených v přípravném řízení.
7. Pod bodem IV. dovolání obviněný namítl, že neměl v řízení obhájce,
ačkoli jej mít měl, což zdůvodnil časovým průběhem jednotlivých úkonů trestního
řízení. Všechny úkony konané dne 14. 11. 2014 měly být totiž podle něj
prováděny již v režimu řízení vedeném proti obviněnému, tj. i za účasti
obhájce. Za této situace pak obviněný namítl nezákonnost prohlídky jiných
prostor a pozemků, přičemž má rovněž za to, že ze strany orgánů činných v
trestním řízení nebyly splněny podmínky neodkladnosti nebo neopakovatelnosti
takových úkonů.
8. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. pak obviněný v bodě V. uplatnil námitku tzv. extrémního nesouladu mezi
obsahem provedených důkazů. Tuto námitku poté rozvedl v následujících bodech
svého dovolání, přičemž v bodě VI. vytkl, že ve vydaném příkazu k domovní
prohlídce a prohlídce jiných prostor (sp. zn. 7 Nt 659/2014) nebyla nijak
odůvodněna neodkladnost nebo neopakovatelnost takového úkonu, což zakládá
nezákonnost nebo dokonce nicotnost takto získaných důkazů. Pod bodem VII.
obviněný namítl i nezákonnost provedeného sledování osob, když povolení k
takovému sledování bylo vydáno na základě nevěrohodných či nezákonných
podkladů. V bodě VIII. svého dovolání pak obviněný zpochybnil zákonnost
protokolu o vydání věci, jemuž vytkl nepřípustné rukopisné úpravy.
9. Pod bodem IX. obviněný dále namítl, že účelem trestního řízení není
jenom, spravedlivé potrestání, nýbrž i spravedlivý proces. Odsouzení pachatele
trestné činnosti je však primárně věcí státního zastupitelství, a proto obecné
soudy nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího
rovněž o odsouzení.
10. Závěrem pak v bodě X. poukázal na pasáž z odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu, jemuž poté vytkl spekulativní závěry stran jednání
obviněného. V této souvislosti proto obviněný poukázal na zásadu presumpce
neviny z něj vyplývající zásadu in dubio pro reo.
11. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
podle § 265k odst. 1 tr. ř. výrok I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8.
11. 2016, sp. zn. 12 To 87/2016, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl.
Obviněný současně požádal, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu
Nejvyššího soudu přerušil výkon rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.
12. Obviněný H. N. V. prostřednictvím své obhájkyně opřel své dovolání o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. k) tr. ř.,
neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, obviněnému byl uložen
druh trestu, který zákon nepřipouští a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je
neúplný.
13. V podaném dovolání obviněný předně namítl, že v popisu skutku pod
bodem I. výroku rozsudku odvolacího soudu není vyjádřeno jeho zavinění ve formě
úmyslu k neregistrovanému léčivu Cirrus a jeho množství. Popis skutku tak dle
jeho názoru připouští použití právní kvalifikace jeho jednání podle § 286 tr.
zákoníku. V této souvislosti obviněný dále zdůraznil, že byl pouze najat k
převozu zboží, přičemž nevěděl, o jaké konkrétní zboží se jedná. Tato obhajoba
navíc nebyla ze strany soudů obou stupňů na základě provedených důkazů
vyvrácena. Dle jeho názoru tak všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného
trestného činu z popisu skutku nevyplývají.
14. Obviněný zároveň upozornil na nesoulad mezi obsahem skutkové věty a
protokolem o sledování osob a věcí ohledně počtu balíků, které měly být vydány
z vozidla. V tomto směru též zpochybnil prokázání jeho zavinění ve vztahu k
objemu léčiv Cirrus, přičemž v návaznosti na to poukázal na možnost posouzení
jeho jednání podle zásad skutkového omylu dle § 18 odst. 1 a odst. 2 tr.
zákoníku. Obviněný je rovněž přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou
zatížena extrémním nesouladem mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými
skutkovými zjištěními.
15. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný
podřadil své námitky ve vztahu k výroku o trestu propadnutí věci, a to
konkrétně finanční hotovosti, když namítl, že se nejednalo o prostředky jakkoli
související s trestnou činností a které navíc ani nenáležely obviněnému. V této
souvislosti obviněný poukázal, že peníze – eura – patřily jeho družce a její
matce, přičemž obě řádně uplatnily žádost o vrácení peněz. Nejedná se tak o věc
náležející pachateli ve smyslu § 70 tr. zákoníku a uložení tohoto druhu trestu
je v daném rozsahu vyloučeno. Obviněný poté zpochybnil i propadnutí finanční
hotovosti v českých korunách, neboť nebyla prokázána jejich spojitost s
trestnou činností či vlastnický vztah obviněného k těmto finančním prostředkům.
16. Pokud jde konečně o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř., obviněný namítl, že v rozsudku odvolacího soudu absentují zprošťující
výroky ohledně dalších ,,dílčích útoků“, jež je nutno považovat ze procesně
samostatné skutky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř.
17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný H. N. V. navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze ohledně obviněného v celém rozsahu a podle § 265k odst. 2 tr. ř.
zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále podle §
265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak,
že podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný nebere do vazby.
18. K dovolání obviněných P. H. a H. N. V. se písemně vyjádřil i státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 81/2017 ze
dne 22. 3. 2017).
19. Stran dovolání obviněného P. H. pak státní zástupce uvedl, že
námitku místní nepříslušnosti vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. a) tr. ř. nelze pod daný důvod dovolání podřadit, neboť tento se
vztahuje pouze k nepříslušnosti věcné. Tím spíše pak nemůže tento dovolací
důvod naplnit námitka místní nepříslušnosti soudu pro úkony přípravného řízení,
když dotčený dovolací důvod hovoří o příslušnosti soudu, který rozhodl ,,ve
věci”. Nadto je však z dostupného spisového materiálu zřejmé, že uvedená
námitka je nedůvodná i z věcného hlediska, neboť k prověřované trestné činnosti
mělo dojít na různých místech v Karlovarském kraji, přičemž jsou zde dále
rozvedeny i různá místa v okolí města Ch. Výkon dozoru nad přípravným řízením
proto zcela dle zásad místní příslušnosti vykonávalo (v této fázi řízení) věcně
a místně příslušné státní zastupitelství v Ch, jež spadá do obvodu Okresního
soudu v Chebu.
20. Státní zástupce se rovněž neztotožnil s námitkou vztahující se k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněný totiž tuto
námitku neodvíjí od situace, kdy byl dán důvod nutné obhajoby, ale pouze na
podkladě prosazování vlastní představy o posloupnosti úkonů trestního řízení,
když má za to, že byl v postavení obviněného dříve, než k tomu v dané věci
došlo. Tvrdí-li obviněný, že již v době konání prohlídky jiných prostor měl mít
postavení obviněného, nelze se s ním ztotožnit, neboť právě i výsledky takové
prohlídky byly teprve podkladem pro zahájení jeho trestního stíhání. S tím pak
souvisí i materiální naplnění podmínek neodkladnosti nebo neopakovatelnosti
takového úkonu, které byly v předmětné věci prokazatelně dány.
21. Stejně tak nelze pod uplatněné dovolací důvody bez dalšího podřadit
ani námitky ohledně údajně nezákonného sledování osob a věcí. V tomto směru
totiž třeba hodnotit existenci podmínek pro uskutečnění takového úkonu v době
jeho nařízení, nikoli zpětně podle teprve následně změněné důkazní situace.
Pokud pak obecně namítl nezákonnost důkazů získaných provedeným sledováním, je
námitka založena na obecných a v podstatě nepřezkoumatelných deklaracích
nezákonnosti bez jakéhokoli základu. Stejně žádný z uplatněných dovolacích
důvodů nenaplňuje námitky ve vztahu k protokolu o vydání věci, když je zřejmé,
že případné formální či administrativní nedostatky nemají žádný relevantní
vztah k závěrům o vině obviněného.
22. Pokud pak obviněný akcentoval princip, že soud nesmí být pomocníkem
veřejné žaloby, lze mu jistě v obecné poloze přisvědčit. Zároveň však tuto tezi
nijak nekonkretizoval ve vztahu k postupu soudů v nyní předkládané věci a jedná
se tak pouze o bezobsažné konstatování. Vytýká-li obviněný dále odvolacímu
soudu alternativní závěry, nelze než konstatovat, že jde o pouhou polemiku s
dílčí pasáží odůvodnění napadeného rozsudku, která je nadto vytržena z
celkového kontextu skutkových zjištění. Tato námitka tak dle názoru státního
zástupce naráží na limity vyplývající z ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř.
Celkově tak dle názoru státního zástupce lze shrnout, že veškeré námitky
obviněného P. H. se zcela míjejí se zákonnými dovolacími důvody, když uplatnil
výhradně námitky procesní povahy, které nadto nejsou způsobilé založit
pochybnost o zachování práva obviněného na spravedlivý proces.
23. K dovolání obviněného H. N. V. pak státní zástupce konstatoval, že
toto obsahově částečně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný namítl, že jeho jednání nebylo namístě
posuzovat podle § 283 tr. zákoníku, ale podle § 286 tr. zákoníku. V tomto směru
totiž nelze přehlédnout, že výklad pojmu prekursor (jež spadá i pod tento
případ) byl přitom aktuálně dotčen rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie
(dále jen ,,Soudní dvůr”), a proto je třeba se právním posouzením jednání
obviněného zabývat.
24. V této souvislosti pak státní zástupce poukázal na usnesení Soudního
dvora ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, v němž bylo ve smyslu čl. 267
Smlouvy o fungování Evropské unie rozhodnuto o předběžné otázce, kterou mu
předložil Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo
212/2016-I., jež se týkala právního posouzení nakládání s léčivými přípravky s
obsahem prekursoru efedrinu, nebo pseudoefedrinu (dále též ,,pseudo/efedrin“).
K této otázce pak Soudní dvůr zaujal stanovisko, z něhož lze dovodit, že v
rámci ,,vnitrounijního“ prostoru, v němž je třeba aplikovat právě nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o
prekursorech drog (dále též ,,nařízení č. 273/2004“), ve znění nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 20. 11. 2013 č. 1258/2013, účinného od
30. 12. 2013 (dále též ,,nařízení č. 1258/2013“), nelze za prekursor považovat
takové léčivo, jež obsahuje právě látku pseudo/efedrin, třebaže pseudo/efedrin
jinak sám o sobě prekursorem je. Z hlediska evropské právní úpravy se tak jedná
o léčivý přípravek ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních
léčivých přípravků (dále též ,,směrnice 2001/83/ES“). Zároveň však z uvedeného
usnesení Soudního dvora implicitně vyplývá další dílčí závěr, že v případě
léčivých přípravků pocházejících ze třetích zemí, se naopak uplatní nařízení
Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004, kterým se stanoví pravidla pro
sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi (dále
též nařízení č. 111/2005), a to ve znění nařízení č. 1259/2013, tedy že na
přeshraniční (ve smyslu přes vnější hranici Evropské unie) nakládání s takovými
léčivými přípravky obsahujícími pseudo/efedrin bude nahlíženo jako na
nedovolené nakládání s prekursorem.
25. Státní zástupce má však za to, že výše nastíněné závěry nelze
aplikovat zjednodušeně tak, že v každém případě bude nutno nakládání s léčivy
obsahujícími pseudo/efedrin považovat za nakládání s jiným předmětem určeným k
nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky ve smyslu § 286 tr. zákoníku.
Tyto právní závěry bude třeba vždy aplikovat v závislosti na konkrétním
zjištěném skutkovém stavu.
26. V souvislosti s výše uvedenou argumentací státní zástupce dále
poukázal na právní režim léčivých přípravků ve smyslu směrnice 2001/83/ES,
jakož i na definici pojmu prekursor ve smyslu nařízení č. 273/2004 ve znění
nařízení č. 1258/2013. V návaznosti na to pak konstatoval, že ze skutkových
zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obvinění s léčivým přípravkem Cirrus
rozhodně nenakládali pro jeho terapeutické účinky. Příslušné tablety byly
hromadně vyňaty z blistrů a z terapeutického hlediska tak byly znehodnoceny.
Zároveň tyto přípravky ani zjevně neobsahovaly povinnou příbalovou informaci ve
smyslu hlavy V. směrnice 2001/83/ES, nehledě na skutečnost, že obvinění
nedisponovali jakýmkoli oprávněním k nakládání s takovými přípravky. Je tak
zřejmé, že smyslem jednání obviněných bylo další ryze neterapeutické zpracování
tablet, které jim za těchto okolností odnímá charakter léčivého přípravku dle
citované směrnice. Dle názoru státního zástupce tak lze za daných okolností
takové tablety i nadále považovat za prekursor ve smyslu nařízení č. 273/2004.
Pokud by Nejvyšší soud takové právní východisko akceptoval a neshledal-li by
podmínky pro položení nové předběžné otázky Soudnímu dvoru v naznačeném smyslu,
má státní zástupce za to, že i po rozhodnutí Soudního dvora ve věci vedené pod
sp. zn. C-497/16 by bylo možno přisouzenou právní kvalifikaci jednání
obviněných akceptovat.
27. Pokud obviněný H. N. V. dále namítl nedostatek subjektivní stránky k
přisouzenému trestnému činu, nelze mu dle názoru státního zástupce přisvědčit.
Subjektivní stránkou jednání obviněných se totiž dostatečně v odůvodnění svého
rozhodnutí zabýval zejména soud odvolací, kde přiléhavě poukázal na
skutečnosti, z nichž lze úmysl obviněných usuzovat, a to jak k charakteru
zjištěných tablet, tak i ve vztahu k jejich množství. Tyto závěry odvolacího
soudu tak neposkytují jakýkoli prostor k úvahám o existenci skutkového omylu,
jak se obviněný domáhá.
28. Stejně tak se stání zástupce neztotožnil ani s námitkou obviněného
ohledně údajně chybějícího zprošťujícího výroku, již podřadil pod § 265b odst.
1 písm. k) tr. ř. Vrchní soud totiž zcela vycházel z aktuálních judikatorních
závěrů ve vztahu k posouzení tzv. drogových trestných činů jako trestných činů
trvajících, které se nerozpadají na procesně samostatné skutky, o nichž by bylo
třeba rozhodnout samostatnými výroky. V této souvislosti státní zástupce
odkázal na relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se této
problematiky, na základě čehož pak dospěl k závěru o správnosti postupu
odvolacího soudu, pokud část žalovaného jednání z popisu skutku obviněných
pouze tzv. vypustil.
29. Ani s námitkou obviněného proti uloženému trestu propadnutí věci ve
vztahu k zajištěné finanční částce se nelze dle názoru státního zástupce
ztotožnit. Z hlediska úvah o uložení tohoto druhu trestu je třeba považovat za
podstatný skutkový závěr odvolacího soudu, že zajištěné prostředky byly určeny
k profinancování žalované trestné činnosti a konkrétní okolnosti svědčí o tom,
že všechny byly určeny ke stejnému účelu. Tvrzení obviněného, že se jednalo o
prostředky, jejichž část náležela jeho družce, zatímco druhá část matce družky
pro účely směny na české koruny pak považuje státní zástupce pouze za polemiku
se skutkovými zjištěními vedoucími k uložení tohoto druhu trestu.
30. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k
závěru, že dovolání obviněného P. H. obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích
důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., a proto Nejvyššímu soudu navrhl,
aby jej podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Státní zástupce dále
shledal, že dovolání obviněného H. N. V. lze i ve světle aktuální judikatury
Soudního dvora považovat za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby jej
Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
31. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
podal obviněný H. N. V. prostřednictvím své obhájkyně repliku, v níž předně
zrekapituloval podstatné části argumentace státního zástupce a následně namítl,
že nesouhlasí se závěrem státního zástupce, že v daném případě byl léčivu
Cirrus jednáním obviněných odejmut charakter léčivého přípravku, a proto lze i
nadále předmětné tablety považovat za prekursor ve smyslu nařízení č. 273/2004.
V této souvislosti pak opakovaně poukázal na nedostatek subjektivní stránky ve
vztahu k charakteru a stavu léčiva Cirrus, jakož i na nesprávná právní
posouzení skutku ve smyslu chybně užité právní kvalifikace.
32. Obviněný rovněž nesouhlasil ani se stanoviskem státního zástupce
stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Sama skutečnost,
že peněžní prostředky měly být uloženy v jednom balíčku a na místě určeném
obviněným, totiž nevyvrací oprávněnost uplatnění nároku na měnu Euro družkou
obviněného a její matkou s tím, že předmětné finanční prostředky neměly nic
společného se stíhanou trestnou činností.
33. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak
obviněný uvedl, že judikaturu Nejvyššího soudu stran tzv. drogových trestných
činů trvajícího charakteru nelze vztáhnout na daný případ, neboť se zde jedná o
odlišnou situaci. Nejednalo se totiž o trvání jednou vyvolaného protiprávního
stavu, nýbrž vždy o samostatný, v určitém čase provedený útok, oddělený od
útoků ostatních, a to bez propojení jednotícím prvkem mezi jednotlivými útoky.
V takovém případě tedy žalované jednání bylo tvořeno jednotlivými dílčími útoky
pokračujícího trestného činu, a proto mělo být procesně rozhodnuto o takových
útocích zprošťujícím výrokem.
34. S ohledem na shora uvedené, i s přihlédnutím k argumentaci v podaném
dovolání, považuje obviněný uplatněné dovolací důvody za relevantní. Pokud by
však Nejvyšší soud shledal podmínky pro položení nové předběžné otázky Soudnímu
dvoru, navrhl obviněný pro takový případ přerušit podle § 265o odst. 1 tr. ř.
výkon rozsudku odvolacího soudu do konečného rozhodnutí o podaném dovolání.
III. Přípustnost dovolání
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,
zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením
trestního řádu. To znamená – zda dovolání byla podána v souladu s § 265a odst.
1, odst. 2 tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném
místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3
tr. ř. i oprávněnými osobami v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové
náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud
shledal, že dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a
nic nebrání jejich projednání.
IV. Důvodnost dovolání
A) Obecná východiska
36. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které
se dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody. Pouze
reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
37. Obviněný P. H. své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. a), písm. c) a písm. g) tr. ř. a obviněný H. N. V. pod
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. k) tr. ř.
38. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. a) tr. ř. je naplněn tehdy, rozhodl-li ve věci věcně nepříslušný
soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce
rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dle tohoto ustanovení tak
lze dovoláním napadnout pouze nepříslušnost věcnou, tedy za situace, že ve věci
rozhodl soud v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou
příslušnost soudů (viz § 16 a § 17 tr. ř.). Dovolacím důvodem podle tohoto
ustanovení však není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní
příslušnosti soudu podle § 18 tr. ř. Pod tento dovolací důvod pak vůbec nelze
podřadit místní nepříslušnost jiných orgánů činných v trestním řízení.
39. Pokud jde dále o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr.
ř., ten spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona
měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tato situace je
důvodem dovolání bez ohledu na skutečnost, z jakého důvodu musel mít obviněný v
řízení obhájce, popřípadě zda šlo o jediný důvod nutné obhajoby či více
takových důvodů. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní
práva, a proto se jeho porušení považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu
řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší, protože jím
není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např.
obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento
dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této
době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního
rozhodnutí napadeného dovoláním (R 48/2003, R 23/2007-II., NS 17/2002-T 413. a
NS 19/2003-T 455.).
40. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
41. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce
zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů,
kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v
případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací
důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný
čin zákonem. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není
pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný,
nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
43. Konečně posledně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
k) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách. Pod první variantu spadají
případy, kdy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí
a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek,
pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud
pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení
navrhovala některá ze stran. Druhá varianta pak může být naplněna v případě,
kdy určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou
podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. k) tr. ř. nespadá chybějící či neúplné odůvodnění, třebaže činí
rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný.
44. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však
nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná
povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná
realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého
procesu.
45. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického
zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento
nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem
konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud
skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým
opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu
dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který
odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento
extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s
důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
46. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je však s
ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že
v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
B) K dovolání obviněného P. H.
47. Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedená teoretická východiska
konstatuje, že pokud obviněný P. H. uplatnil námitku směřující proti stanovení
místní příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení, jde o námitku, která
směřuje toliko proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení jako
taková nemůže být relevantně podřazena pod uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak ani pod jiný zákonný dovolací důvod.
48. Nejvyšší soud však přesto považuje za vhodné vyjádřit se stručně k
problematice místní příslušnosti státních zastupitelství a soudů v přípravném
řízení. Podle § 26 odst. 1 tr. ř. je k provádění úkonů v přípravném řízení
příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal
příslušný návrh. Podle § 26 odst. 2 tr. ř. soud, u něhož státní zástupce podal
návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po
celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti
jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Jde o speciální
ustanovení o příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení, které je omezeno
pouze na dobu, kdy probíhá přípravné řízení, a které znamená, že soud příslušný
podle těchto ustanovení se stává soudem příslušným k jakémukoli rozhodnutí,
které ve věci přichází v úvahu [až po podání obžaloby k soudu – tedy po
ukončení přípravného řízení – se příslušnost soudu (věcná i místní) řídí
obecnými hledisky uvedenými v ustanovení § 16 až § 22 tr. ř.].
49. Ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení v předmětné věci ze dne
25. 6. 2014, č. j. KRPK-55793-6/TČ-2014-190070 (č. l. 1) pak vyplývá, že na
podkladě zjištěných skutečností a výpovědi J. P. je dostatečně odůvodněn závěr,
že na různých místech v Karlovarském kraji mohl být spáchán přečin nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že dále jsou zde podrobněji rozvedeny lokality
,,ve městě M. L.“ a ,,různá místa v okolí města Ch.“. Na základě těchto
prvotních poznatků o údajné trestné činnosti obviněného H. N. V. byla tedy v
této prvotní fázi trestního řízení bezpochyby dána místní příslušnost Okresního
státního zastupitelství v Chebu k výkonu dozoru nad průběhem tohoto trestního
řízení. Dle výše zmiňovaného § 26 tr. ř. byla pak rovněž zcela správně dána i
místní příslušnost Okresního soudu v Chebu k provádění úkonů v přípravném
řízení.
50. Z těchto skutečností proto jasně vyplývá, že k porušení právních
předpisů stran místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení nedošlo.
Dle logického výkladu a minori ad maius lze pak rovněž dovodit, že v uvedeném
ohledu nebylo dotčeno ani ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý
proces a zákonného soudce a z tohoto hlediska je třeba nahlížet i na
použitelnost důkazů, které byly v uvedeném stadiu trestního řízení opatřeny. Se
zřetelem k těmto skutečnostem tak nebylo možné námitce obviněného P. H. stran
místní nepříslušnosti orgánů činných v trestním řízení přiznat jakoukoli
opodstatněnost, a to obzvlášť za situace, když takto postavená argumentace
neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 tr. ř.
51. Nejvyšší soud se rovněž nemohl ztotožnit s námitkou obviněného, že v
jeho případě byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný totiž tuto námitku neodvíjí od situace, kdy byl dán důvod nutné
obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., přičemž obhájce reálně neměl, ale pouze na
pokladě prosazování vlastní představy o posloupnosti úkonů trestního řízení,
když má za to, že měl být v postavení obviněného dříve, než k tomu v dané věci
došlo. Pojem „obviněný“ má přitom v českém trestním právu procesním svůj
jednoznačný význam, vycházející z § 32 tr. ř., který stanovuje, že toho, kdo je
podezřelý ze spáchání trestného činu, lze považovat za obviněného a použít
proti němu prostředků daných tímto zákonem teprve tehdy, bylo-li proti němu
zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr. ř. V době konání obviněným namítaných
úkonů však ještě P. H. v postavení obviněného nebyl, což zároveň znamená, že
ani nemohl mít v daném okamžiku obhájce, neboť postavení obhájce se pojí až s
postavením obviněného. Namítl-li obviněný, že již v době konání prohlídky
jiných prostor a pozemků dne 14. 11. 2014 měl mít postavení obviněného, nelze
se s takovou námitkou ztotožnit, neboť i právě výsledky takové prohlídky byly
teprve podkladem pro zahájení jeho trestního stíhání dne 15. 11. 2014. Je tak
zřejmé, že uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
52. Pokud jde dále o výhradu extrémního nesouladu spočívající v
nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti důkazů v podobě prohlídek jiných
prostor ze dne 14. 11. 2014, sledování osob a věcí a konečně protokolu o vydání
věci ze dne 14. 11. 2014, Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto případě se
nejedná o námitky opodstatněné a relevantně spadající pod uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
53. Podle § 82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li
důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v
prostorách k nim náležejícím (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní
řízení. Podle § 82 odst. 2 tr. ř. lze pak z důvodů uvedených v § 82 odst. 1 tr.
ř. vykonat i prohlídku prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a
pozemků, pokud nejsou veřejně přístupné. Podle § 83 odst. 1 tr. ř. příkaz k
domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. V příkazu musí
být mimo obecných náležitostí uloženo provedení domovní prohlídky, popsán byt
nebo jiná prostora sloužící k bydlení, včetně prostor k nim náležejících tak,
aby nemohlo dojít k záměně bytu nebo takové jiné prostory a aby byl určen též
rozsah provádění domovní prohlídky. Dále zde musí být uveden účel domovní
prohlídky a poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele
bytu (prostorů) strpět domovní prohlídku, včetně poučení o možnosti překonat
odpor nebo vytvořenou překážku. Obsahovat musí upozornění na povinnost vydat
věci důležité pro trestní řízení, příp. při ní nalezené s pohrůžkou, že takové
věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány (srov. Šámal P. a kol. Trestní
řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1122).
Podle § 83a odst. 1 tr. ř. pak platí, že na nařízení a provedení prohlídky
jiných prostor a pozemků se obdobně užije § 83 odst. 1 a odst. 2 tr. ř.
54. Nejvyšší soud dále připomíná, že k provádění domovní prohlídky jako
neodkladného a neopakovatelného úkonu typicky dochází v případech, kdy v době,
kdy má být úkon proveden, zatím není známa osoba, proti které se trestní řízení
vede (tzv. neznámý pachatel), a pro další postup v trestním řízení je tak
prohlídka nezbytná. Dále se jedná o případy, kdy je podezřelý ze spáchání
konkrétního trestného činu sice orgánům činným v trestním řízení znám, ale bez
provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu nelze vyhovět podmínce
uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“), podle kterého má obviněný právo být neprodleně a v
jazyce, jemuž rozumí, seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Bez
těchto zjištění by obvinění také neobstálo v testu zjištěných a odůvodněných
skutečností ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. K dalším typickým
případům, kdy je nezbytné provádět domovní prohlídku jako úkon neodkladný a
neopakovatelný, pak patří situace, kdy policejní orgán v trestním řízení sice
shromáždil dostatek podkladů a mohl by proti známému podezřelému zahájit
trestní stíhání i bez domovní prohlídky, ale je zde konkrétní skutečnost,
odůvodňující obavu, že sdělení obvinění by mohlo způsobit prodlevu nebo být
upozorněním pro podezřelého, aby zničil nebo odstranil stopy trestného činu,
resp. důkazní prostředky, jež se v předmětných, veřejnosti nepřístupných
prostorách nacházejí.
55. Podle § 160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který
vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z
hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní
stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem
provést. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba
posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Potřeba výslovného uvedení,
že se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon, byla v judikatuře soudů
opakovaně řešena. V rozhodnutí pod č. 13/2014-III. Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud
vyslovil, že jestliže je příkaz k domovní prohlídce vydáván ve stadiu
„prověřování podezřelého“, nikoli tedy ve stadiu trestního stíhání, je třeba v
odůvodnění vysvětlit, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, popř. to
uvést v protokolu o domovní prohlídce (§ 160 odst. 4 tr. ř.), což by mělo být z
logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce. Dále lze zmínit např.
rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/2013 Sb. rozh. tr., které ovšem současně
zdůraznilo, že je nutné zvažovat i materiální hledisko, pokud zdůvodnění
neodkladnosti či neopakovatelnosti v uvedených úkonech není.
56. V případě, že takové zdůvodnění příkaz nebo protokol neobsahuje, lze
odstranit nedostatek formálních podmínek příkazu nebo protokolu (tedy i o
neodkladnosti úkonu), v dalším řízení, a to např. výslechem osob, které se
provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly. Smyslem a účelem povinnosti
vyložit věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu je
totiž zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj.
zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů. Jestliže při následné
kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro
neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak případná neexistence
zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti – byť je vadou řízení –
nedosahuje takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro rušení příslušných
meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez
vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu.
57. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že Ústavní soud v usnesení ze dne
15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, uvedl, že nedostatečné zdůvodnění
neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v soudním příkazu k domovní prohlídce,
stejně jako porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce
skutečnosti, na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo
neopakovatelný úkon prováděna, je vadou řízení, která však sama o sobě
nedosahuje ústavní roviny, resp. sama o sobě není důvodem pro zrušení
příslušných rozhodnutí (shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1813/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn.
I. ÚS 3108/08). V usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, pak
Ústavní soud konstatoval, že za důvod ke svému zásahu ustáleně nepovažuje
situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz k
domovní prohlídce vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění sice neobsahuje
pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané
prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového
materiálu a z okolností případu zřejmá. V usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn.
II. ÚS 907/13, pak Ústavní soud konstatoval, že ústavněprávního rozměru nabývá
až deficit, kdy v daném případě neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není
(ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném
rozsahu (podobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. II.
ÚS 946/13).
58. Nejvyšší soud tedy ze všech hledisek, která již byla vymezena,
posuzoval okolnosti, za nichž došlo k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne
14. 11. 2014, a shledal, že policejní orgán podal řádně věcně i formálně
odůvodněný návrh (č. l. 2-12) státní zástupkyni, která následně rozvedla i
skutečnosti rozhodné pro provedení prohlídky jiných prostor a pozemků (č. l.
14-17 verte). V samotném příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků se pak
soud rovněž vyjádřil k důvodnosti posuzovaného úkonu (č. l. 18-20), byť bez
výslovného vyjádření neodkladnosti a neopakovatelnosti. Nejvyšší soud dále
konstatuje, že v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků byly
pak explicitně rozvedeny důvody k provedení prohlídky jako neopakovatelného a
neodkladného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. (č. l. 21-27). Vzhledem k
předchozím materiálním i formálním důvodům tak v dané věci zřetelně nemohlo
dojít k pochybení dosahujícímu takové intenzity, jež by mohlo založit procesní
vadu zakládající porušení práva na spravedlivý proces.
59. S ohledem na konkrétní okolnosti případu, procesní charakteristiku
této fáze řízení a obsah výše uvedených úkonů je tedy zřejmé, že průběh
přípravného řízení v této věci svědčí o posloupnosti jednotlivých úkonů
trestního řízení, v němž měla po počátečních úkonech dokladujících podezření ze
spáchání trestného činu prohlídka jiných prostor a pozemků zřetelně povahu
neodkladného a neopakovatelného úkonu, bez něhož by nebylo vůbec možno vyhovět
účelu trestního řízení a identifikovat protiprávní jednání. Policejní orgán,
státní zástupce i soudce měli v době rozhodování o nich k dispozici nezbytnou
kvantitu i kvalitu důkazů, které takové prohlídky odůvodňovaly. Vzhledem k tomu
nelze ve výše uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení shledat
výraznější pochybení, natož takové, které by mohlo založit procesní vadu
zakládající některý z dovolacích důvodů, případně dokonce porušení práva na
spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy neshledal takové pochybení, které by
mohlo mít za následek nepoužitelnost výsledků prohlídky jiných prostor coby
důkazů v trestním řízení vedeném proti obviněným, neboť způsob jejího provedení
jako celek, posuzován i z hledisek vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu,
může obstát.
60. Pokud pak obviněný vytkl nezákonnost důkazů získaných provedeným
sledováním osob a věcí, nutno konstatovat, že se jedná o námitku založenou
pouze na obecných, skutkových a v podstatě nepřezkoumatelných deklaracích
nezákonnosti bez jakéhokoli základu, která tedy nemůže založit přezkumnou
povinnost dovolacího soudu. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec konstatuje, že
povolení ke sledování osob a věcí bylo ze strany Okresního státního zástupce
vydáno plně v souladu § 158d tr. ř. (č. l. 1027-1029). Stejně tak Nejvyšší soud
nemohl jako vadu zakládající tzv. extrémní nesoulad shledat námitku obviněného
ve vztahu k protokolu o vydání věci ze dne 14. 11. 2014 (č. l. 112-114), když
je zřejmé, že případné formální či administrativní nedostatky nemohly mít žádný
relevantní vztah k závěrům o vině obviněného.
61. Nejvyšší soud pak konstatuje, že pokud obviněný zdůraznil princip,
že soud nesmí být pomocníkem veřejné žaloby, lze s tímto tvrzením v obecné
rovině souhlasit. K této námitce však obviněný dále nepřipojil žádnou
relevantní argumentaci, jež by poukázala na údajná pochybení soudů v tomto
směru a Nejvyšší soud se tak k dané námitce nemohl blíže vyjádřit. Úkolem
dovolacího soudu totiž není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má
obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti
podaného dovolání. Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele
takovou námitku dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní
konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji
obhajobu.
62. Vytkl-li obviněný dále odvolacímu soudu údajné spekulativní závěry
ohledně výpovědi obviněného k jeho jednání, nelze než konstatovat, že takto
postavená argumentace představuje pouhou polemiku s odůvodněním rozhodnutí
odvolacího soudu, která je nadto vytržena z celkového kontextu skutkových
zjištění. Na tomto místě pak nutno zdůraznit, že dovoláním lze napadat jen
výroky napadeného rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Důvody dovolání totiž
musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v
postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v
samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí. V tomto směru tak považuje Nejvyšší
soud uplatněnou námitku za nepřípustnou ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. (a
navíc i zcela neopodstatněnou).
63. Pokud obviněný P. H. v postupu soudů spatřoval také porušení zásady
in dubio pro reo, je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný
zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která
vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za
situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové
otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch
obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k
otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení
skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z
hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká
se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud
navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS
154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a
vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky
pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny
naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
64. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů v
případě obviněného nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 2, odst. 5 a odst. 6
tr. ř. Jimi učiněná skutková zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného
dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonnými
požadavky na tuto činnost soudů. Je proto zřejmé, že uplatněné skutkové a
procesní námitky obviněného P. H. zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
C) K dovolání obviněného H. N. V.
65. Stran námitek uplatněných v dovolání obviněného H. N. V. Nejvyšší
soud shledal, že tyto obsahově částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný totiž namítl, že jeho
jednání nebylo namístě posuzovat podle ustanovení § 283 tr. zákoníku, nýbrž
podle ,,mírnějšího“ ustanovení § 286 tr. zákoníku. Třebaže tento závěr obviněný
odvozuje od tvrzeného nedostatku subjektivní stránky, s čímž se Nejvyšší soud
neztotožňuje (a o čemž bude pojednáno níže), nelze přehlédnout, že vztah obou
dotčených ustanovení je mimo jiné utvářen i definicí pojmu prekursor ve smyslu
unijní právní úpravy. Výklad pojmu prekursor byl přitom zcela aktuálně dotčen
rozhodnutím Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, a z tohoto
hlediska je třeba se právním posouzením jednání obviněného zabývat.
66. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na výše
zmiňované rozhodnutí Soudního dvora, dle něhož „Léčivé přípravky“ ve smyslu čl.
1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o
kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, ve znění
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES ze dne 31. 3. 2004, obsahující
„uvedené látky“ ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. 11. 2013, jako jsou
efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně uvedeného
nařízení i po vstupu v platnost nařízení č. 1258/2013 a nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013 ze dne 20. 11. 2013, kterým se mění
nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování
obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.“
67. Z citovaného rozhodnutí Soudního dvora tak bez zřejmých pochybností
vyplývá, že léčivé přípravky, které obsahují ,,uvedené látky” (jako jsou
efedrin a pseudoefedrin), tj. látky, které by samy o sobě odpovídaly definici
pojmu prekursor, jsou vyloučeny z působnosti nařízení č. 273/2004. Z hlediska
unijní právní úpravy se tedy jedná o léčivý přípravek ve smyslu čl. 1 bodu 2
směrnice 2001/83/ES. Zároveň však z citovaného rozhodnutí Soudního dvora
implictně vyplývá i další dílčí závěr, že v případě léčivých přípravků
pocházejících ze třetích zemí (ve smyslu přes ,,vnější” hranice Evropské unie)
se naopak uplatní nařízení č. 111/2005 ve znění nařízení č. 1259/2013. V
případě zmíněného přeshraničního nakládání s léčivými přípravky obsahujícími
efedrin nebo pseudoefedrin lze proto takové jednání posoudit jako nedovolené
nakládání s prekursorem z hlediska trestní odpovědnosti podle českého práva.
Lze proto uzavřít, že pro právní posouzení obdobného jednání do budoucna bude
nutné zohlednit, zda pachatel nedovoleně nakládal s takovými léčivými přípravky
v rámci Evropské unie, či zda je v takovém jednání přítomen ,,mimounijní
prvek”, a to za podmínky, že je takový prvek kryt zaviněním pachatele.
68. Podle Nejvyššího soudu však výše nastíněné závěry vyplývající z
citovaného rozhodnutí Soudního dvora nelze aplikovat formalisticky tak, že v
každém případě bude nutno nakládání s léčivými přípravky obsahujícími
pseudo/efedrin považovat za nakládání s jiným předmětem určeným k nedovolené
výrobě omamné nebo psychotropní látky ve smyslu § 286 tr. zákoníku. Tyto právní
závěry bude třeba vždy aplikovat v závislosti na konkrétních skutkových
zjištěních.
69. Východiskem Soudního dvora pro závěr, že léčivé přípravky s obsahem
pseudo/efedrinu nespadají pod kategorii prekursoru, je totiž skutečnost, že
léčivé přípravky mají samostatný a komplexně upravený právní režim dle směrnice
č. 2001/83/ES. Podle čl. 1 bodu 2 této směrnice se za léčivý přípravek
považuje: a) jakákoliv látka nebo kombinace látek představená s tím, že má
léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí; nebo b)
jakákoliv látka nebo kombinace látek, kterou lze použít u lidí nebo podat lidem
buď k obnově, úpravě či ovlivnění fyziologických funkcí prostřednictvím
farmakologického, imunologického nebo metabolického účinku, nebo za účelem
stanovení lékařské diagnózy. Z dalších ustanovení uvedené směrnice pak vyplývá,
že pro nakládání s léčivými prostředky je stanoven relativně striktní právní
režim, ať už jde o výrobu, povolení k nakládání, balení léčiv, povinnost
doprovodné (příbalové) informace a další podrobně rozvedené povinnosti. Dle
názoru Nejvyššího soudu lze přitom za léčivý přípravek v právním smyslu uvedené
směrnice považovat pouze takovou látku, která odpovídá uvedeným parametrům,
nikoli již takový přípravek, který sice původně odpovídal definici léčivého
přípravku podle uvedené směrnice, ale s nímž bylo dále neoprávněně nakládáno
mimo právní rámec této směrnice a způsobem, který vylučuje jeho užití pro
terapeutické účely. Jinými slovy, pokud pachatel s takovým léčivým přípravkem
nakládá neoprávněně tak, že to vylučuje jeho následné použití u lidí nebo
podání lidem, má Nejvyšší soud za to, že takový předmět již dále nespadá pod
samotnou definici léčivého přípravku ve smyslu směrnice č. 2001/83/ES a o
léčivý přípravek se tak nejedná. Za takového stavu se pak dle Nejvyššího soudu
může i nadále uplatnit definice prekursoru ve smyslu nařízení č. 273/2004 ve
znění nařízení č. 1258/2013. Podle čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení je uvedenou
látkou (tj. prekursorem) „jakákoliv látka uvedená v příloze I, která může být použita k nedovolené
výrobě omamných nebo psychotropních látek, včetně směsí a přírodních produktů,
které tyto látky obsahují, avšak s výjimkou směsí a přírodních produktů, ve
kterých jsou uvedené látky obsaženy tak, že tyto uvedené látky nelze snadno
použít ani extrahovat snadno dostupnými nebo hospodárnými prostředky, léčivé
přípravky ve smyslu čl. 1 bodu 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2001/83/ES a veterinární léčivé přípravky ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2001/82/ES“. Tento závěr pak dle Nejvyššího soudu
koresponduje i se smyslem právní úpravy léčivých přípravků podle směrnice č.
2001/83/ES, jímž je zejména ochrana veřejného zdraví (srov. čl. 2 preambule
směrnice), a dále odstraňování překážek obchodu v rámci Evropské unie (srov.
čl. 4 a 5), přičemž z kontextu je zřejmé, že je tím míněn pochopitelně pouze
obchod legální. To však nebyl případ jednání obviněných v nyní předkládané věci.
70. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž vyplývá, že obvinění
s léčivým přípravkem Cirrus rozhodně nenakládali pro jeho terapeutické účinky.
Příslušné tablety byly vyňaty z blistrů, tj. obalů chránících je před
poškozením, popřípadě před kontaminací jinými látkami a z terapeutického
hlediska tak byly znehodnoceny. Zároveň tyto přípravky ani zjevně neobsahovaly
povinnou příbalovou informaci ve smyslu hlavy V. směrnice č. 2001/83/ES,
nehledě na skutečnost, že obvinění nedisponovali jakýmkoli oprávněním k
nakládání s takovými přípravky. Již samotné hromadné vynětí tablet z blistrů,
jejichž celková hmotnost činila 19 896 g, což představuje 51 544 kusů tablet,
přechovávání za farmaceuticky zcela nevhodných podmínek a neoprávněnost celé
transakce pak signalizuje, že smyslem jednání obviněných bylo další ryze
neterapeutické zpracování tablet, které jim za těchto okolností odnímá
charakter léčivého přípravku dle citované směrnice. Nejvyšší soud proto
konstatuje, že za daných okolností lze takové tablety i nadále považovat za
prekursor ve smyslu nařízení č. 273/2004. Pro úplnost lze podotknout, že způsob
nakládání s těmito tabletami v nyní přezkoumávané věci je přitom odlišný od
jednání pachatele řešeného ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo
212/2016, v níž následně rozhodoval Soudní dvůr.
71. Z této situace tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i po rozhodnutí
Soudního dvora ve věci vedené pod sp. zn. C-497/16, lze ve smyslu směrnice č.
2001/83/ES a nařízení č. 273/2004 ve znění nařízení č. 1258/2013 považovat
právní kvalifikaci jednání obviněných podle § 283 tr. zákoníku za přiléhavou a
správnou. Nejvyšší soud současně shledal, že za daného stavu není rozhodnutí o
dovolání obviněného závislé na vyřešení sporné otázky výkladu aktů přijatých
orgány Evropské unie, jak má na mysli čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské
unie, a nejsou tak splněny podmínky pro položení nové předběžné otázky Soudnímu
dvoru.
72. Pokud obviněný H. N. V. dále namítl nedostatek subjektivní stránky
ve formě úmyslu k přisouzenému trestnému činu, nelze takové argumentaci přiznat
opodstatněnost. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 1974-1975),
s nímž se v rámci svého přezkumu ztotožnil i soud odvolací (č. l. 2146-2147)
totiž vyplývá, že soudy se předmětnou námitkou již dostatečně zabývaly, přičemž
přesvědčivě uvedly, proč této obhajobě neuvěřily. Pouze ve stručnosti tak lze
zrekapitulovat, že soudy obou stupňů jednoznačně vyvrátily tvrzení obviněného,
že vystupoval pouze v pozici nahodilého nevědomého kurýra, který nevěděl o
skutečné podstatě dotčené trestné činnosti a charakteru převáženého zboží.
Soudy obou stupňů tak na základě řádně provedených důkazů (zejména protokolu o
sledování osob a věcí, protokolu o prohlídce jiných prostor, znaleckého posudku
z oboru kriminalistika, odvětví chemie) dospěly správně k závěru, že v případě
obviněného byla bezezbytku naplněna objektivní stránka, tak subjektivní stránka
přisuzovaného trestného činu, neboť obviněný jednal cílevědomě a s úmyslem
docílit škodlivého následku. Za této situace je proto zřejmé, že tyto závěry
soudů obou stupňů neposkytují žádný prostor k úvahám o existenci skutkového
omylu ve smyslu § 18 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku.
73. Nejvyšší soud dále konstatuje, že pokud obviněný v obecné rovině
namítl i existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů obou
stupňů a provedenými důkazy, tak k této argumentaci již nepřipojil žádnou
relevantní a konkrétní argumentaci, a proto se Nejvyšší soud dále k této
námitce nevyjadřoval. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem dovolacího soudu totiž
není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka
v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá
než opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto
dovolatele takovou argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel
právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal
stavět svoji obhajobu.
74. Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani námitku obviněného k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že mu byl nezákonně
uložen trest propadnutí věci, a to konkrétně finančních prostředků, neboť
nebylo prokázáno, že jejich část patřila obviněnému a že byly určeny k trestné
činnosti. Dle skutkových zjištění odvolacího soudu (č. l. 2149) totiž vyplývá,
že dotčené finanční prostředky byly určeny k profinancování přisuzované trestné
činnost a i další konkrétní okolnosti svědčí o tom, že všechny byly určeny ke
stejnému účelu. Argumentaci obviněného tedy nutno v tomto směru hodnotit jako
pouhou polemiku se skutkovými zjištěními. Námitky typu, že nebyl dostatečně
prokázán závěr o určení finančních prostředků, či jejich držení obviněným pouze
za účelem směny, se totiž domáhají převzetí obviněným nabízených verzí
skutkových zjištění, z kterých pak vyvstávají pochybnosti o správnosti uložení
trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve znění tehdy
účinném. Nejvyšší soud se proto s uplatněnými námitkami obviněného neztotožnil.
75. Nejvyšší soud se konečně nemohl ztotožnit ani s námitkami obviněného
H. N. V. vztahujícími se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. V návaznosti na uplatněné námitky pak nutno připomenout, že dle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména usnesení ze dne 10. 1. 2007, sp. zn.
7 Tdo 1480/2006, usnesení ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008,
usnesení ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, usnesení ze dne 19. 9.
2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, usnesení ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo
19/2015, usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, usnesení ze dne
21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 159/2016, usnesení ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11
Tdo 1450/2016, a další), jakož i judikatury Ústavního soudu (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 3267/16), platí, že
jednání pachatele, který distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém
období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů,
kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, nepředstavuje
dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, ale
takové jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného i procesního jeden
skutek.
76. Nejvyšší soud dále upozorňuje, že trestný čin nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr.
zákoníku lze spáchat více různými způsoby, a to jak výrobou, dovozem, vývozem,
průvozem, nabídnutím, zprostředkováním, prodejem, jiným opatřením jiné osobě či
přechováním pro jinou osobu. V konkrétním případě se tak může jednat o situaci,
kdy pachatel vyrobí např. určité množství drogy, které následně rozprodává více
lidem, a v mezidobí jej pro tyto osoby přechovává. Právě z tohoto důvodu bylo
výše citovanou judikaturou vysvětleno, že výroba tohoto určitého množství je
jednotícím prvkem, díky kterému nelze např. v prodeji různým osobám či v tom,
že k prodeji docházelo s časovým odstupem, spatřovat důvod pro rozdělení
jednání do jednotlivých skutků. Z logiky věci však plyne, že stejným jednotícím
prvkem může být také přechovávání určitého množství pro jinou osobu nebo osoby
či např. opatření určitého množství drogy najednou, které pachatel následně
rozprodává po částech.
77. O takový citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v
nyní posuzované věci, byť je obviněný odlišného názoru. Při srovnání období,
kdy podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obvinění údajně drogu
opatřovali dalším osobám (od 24. 7. 2014 do 14. 11. 2014), je totiž patrné, že
jednotlivé distribuční akty na sebe vzájemně časově navazovaly, a v jejich
jednání tak nebyly shledány žádné konkrétní dělící časové úseky, které by
odůvodňovaly závěr o oddělitelnosti dílčích útoků trestného činu podle § 283
odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněných vymezené ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně proto tvořilo z hlediska hmotného práva jeden (trvající) skutek,
a nikoli dílčí útoky pokračujícího trestného činu podle § 116 tr. zákoníku.
Odvolací soud tak postupoval v naprostém souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, pokud za situace, kdy obviněné P. H. a H. N. V. uznal vinnými
toliko skutkem – dílčím jednáním pod bodem 9) rozsudku soudu prvního stupně,
pouze tzv. vypustil (byť markantní) část žalovaného jednání z popisu skutku.
V. Závěr
78. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný P. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §
265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho
dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu
předcházejícím. Nejvyšší soud dále prověřil, že v případě obviněného H. N. V.
napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm.
k) tr. ř. k porušení zákona, a proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
79. Pokud v dovolání obviněný P. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě odložil výkon trestu odnětí svobody, je
třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit
formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí
může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu
soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí
neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k
předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.
80. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil
Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu