11 Tdo 1450/2016-53
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2017 dovolání
podané nejvyšším státním zástupcem ve prospěch i v neprospěch obviněného H. X.
H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 8 To
48/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Tachově pod sp. zn. 8 T 46/2015 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 8 To 48/2016, v části týkající se
obviněného H. X. H.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Plzni p ř i k a z
u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 T 46/2015,
byl H. X. H. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr.
zákoníku, z části spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za
který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož
výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v
rozsudku vyjmenovaných.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestné činnosti
dopustil se spoluobviněnou P. T. L. tím, že jako druh a družka zdržující se
spolu na adrese S., M. nám,. č. p. …, okr. T., kde obviněná P. T. L.
provozovala obchod s textilem a obuví, nejméně od listopadu 2013 do jejich
zadržení dne 19. 11. 2014 neoprávněně, tedy aniž by měli příslušné povolení k
nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle zákona č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách, disponovali pervitinem a marihuanou s různým obsahem účinné
psychotropní látky metamfetaminu, resp. D-9-tetrahydrokanabinolu, tyto drogy v
závislosti na konkrétních požadavcích, i po předchozí telefonické domluvě,
prodávali jiným osobám, a to s cílem získat společně majetkový prospěch,
obviněný H. X. H., který pro oba obviněné pervitin a marihuanu za účelem
prodeje opatřoval od více dosud neustanovených osob, přičemž marihuanu za
nezjištěnou cenu a pervitin v ceně od 300 do 320 Kč za 1 g uvedené drogy
prodával jiným osobám i nezávisle na své družce obviněné P. T. L., když sám
telefonicky domlouval prodej drog a zajišťoval jejich distribuci mezi koncové
odběratele na různých místech, zejména ve S. a v P., za užití nejméně vozidla
zn. Ford Mondeo, RZ: …, když obviněná P. T. L. pak prodej drog s odběrateli
domlouvala osobně i telefonicky přímo na prodejně v přízemí uvedeného domu č.
p. …, kdy využívala lepší znalosti českého jazyka, k předávce drog jednotlivým
odběratelům z řad veřejnosti pak docházelo zejména v zadní části domu, přičemž
pravidelně se na prodeji podílel obviněný H. X. H., zejména tím, že přenášel
drogy z místa úkrytu k místu předávky, dále při prodeji drog hlídal, po domluvě
určoval výslednou cenu dle odebraného množství uvedených drog, podílel se na
vážení předávané drogy a přebírání hotovosti, kterou následně oba obvinění
společně využívali pro svou potřebu, přičemž obviněná P. T. L. v uvedené
prodejně sama pervitin od nezjištěného zdroje prodávala nejméně od září 2013,
kdy uvedeným způsobem obviněný X. H. H. prodal
1. B. N. (za využití § 102a tr. ř.) na adrese S., M. nám. …, okr. T.,
I. dne 8. 10. 2014 pervitin o hmotnosti 29,7 g s obsahem metamfetaminu
61,8 % čistoty za částku 16 500 Kč a suchý rostlinný materiál o celkové
hmotnosti 8,6 g s přítomností D-9-tetrahydrokanabinolu v množství 7,8 % za
částku 1 200 Kč, když celému prodeji byla přítomna obviněná P. T. L., která se
podílela na domlouvání konečné ceny a následně přebírala peněžní hotovost, dne
22. 10. 2014 pervitin o hmotnosti 199,6 g s obsahem metamfetaminu 57,5 %
čistoty za částku 90 000 Kč, přičemž k samotnému prodeji došlo tak, že obviněná
P. T. L. den před tím domluvila s B. N. množství a cenu pervitinu, následně
kontaktovala svého přítele obviněného H. X. H., který pervitin opatřil, donesl
do zadní části domu, kde po zvážení drogu předal B. N. a převzal od něj peněžní
hotovost, čemuž byla obviněná P. T. L. přítomna,
II. dne 19. 11. 2014 pervitin o hmotnosti 488,1 g s obsahem
metamfetaminu 56,4 % čistoty, když k samotnému prodeji došlo tak, že obviněná
P. T. L. se s B. N. dne 18. 11. 2014 domluvila, po dohodě s obviněným H. X. H.,
na konkrétním množství a ceně pervitinu, přičemž dne 19. 11. 2014 po osobním
kontaktu s B. N. přivolala do prostoru prodejny obviněného H. X. H., který pak
v zadní místnosti opatřený pervitin převážil, tento předal a převzal peněžní
hotovost 200 000 Kč,
2. L. L., v době od září 2014 do 19. 11. 2014 v nejméně 20 případech
pervitin o celkové hmotnosti nejméně 20 g za celkovou částku nejméně 12 000 Kč,
3. obviněnému N. N. X., v době od června do 19. 11. 2014, v nejméně 2
případech nejméně 12 g pervitinu za celkovou částku 7 200 Kč,
4. L. Š., v době od března 2014 do 19. 11. 2014, nejméně v 5 případech
prodal či vyměnil za ryby pervitin o celkové hmotnosti 1,5 g za celkovou částku
1 500 Kč,
5. T. H., v době od listopadu 2013 do 5. 11. 2014, v nejméně 5 případech
pervitin o celkové hmotnosti nejméně 2 g za celkovou částku 1 700 Kč,
6. L. C., v době od září do 19. 11. 2014, v 1 případě 0,5 g pervitinu za
500 Kč, přičemž v nejméně 6 případech jí pervitin o celkové hmotnosti 3 g
poskytl zdarma,
7. K. K., v době od října do začátku listopadu 2014 v nejméně dvou
případech pervitin o celkové hmotnosti 1,3 g za celkovou částku 500 Kč a
výměnou za různé věci,
8. J. C., nejméně od listopadu 2013 do 19. 11. 2014, na různých místech
v P. pervitin, v nejméně 5 případech nejméně 2,5 g za celkovou částku 2 500 Kč,
9. S. K., v říjnu 2014, v nejméně 3 případech pervitin o celkové
hmotnosti nejméně 0,3 g za celkem 600 Kč, přičemž v jednom případě jí nejméně
0,1 g pervitinu poskytl zdarma,
10. K. R., v době od listopadu 2013 do 8. 8. 2014, v nejméně 10
případech pervitin o celkové hmotnosti nejméně 5 g za celkem 4 000 Kč,
11. L. H., v době od května do 19. 11. 2014, na různých místech v P. a
ve S., v nejméně 10 případech pervitin o celkové hmotnosti 2 g za celkem 2 000
Kč, nejméně v 15 případech mu poskytl pervitin o celkové hmotnosti 3 g zdarma,
12. své dnes již bývalé manželce N. B. T., v době nejméně od května 2014
do 22. 9. 2014 za účelem prodeje v nejméně 2 případech poskytl pervitin o
celkovém množství nejméně 1,5 g.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a spoluobviněný odvolání, na jejichž
základě Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 8 To
48/2016, podle § 258 odst. 1 písm a), b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
v zrušil ve vztahu k odvolatelům a v případě obviněného podle § 259 odst. 3 tr.
ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným přečinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož
výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a trest propadnutí věcí v rozsudku
vyjmenovaných, a současně jej podle § 226 písm. b), c) tr. ř. zprostil obžaloby
státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 1. 4.
2015, č. j. ZT 112/2014. Ohledně části žalovaného jednání pak věc vrátil podle
§ 260 tr. ř. státnímu zástupci k došetření.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obviněný trestné činnosti
dopustil tím, že
A) spolu s již odsouzenou P. T. L. jako druh a družka zdržující se spolu
na adrese S., M. nám. č. …, kde obviněná P. T. L. provozovala obchod s textilem
a obuví, nejméně od června 2014 do jejich zadržení dne 19. listopadu 2014, aniž
by měli příslušné povolení k nakládání s omamnými a psychotropními látkami
podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, disponovali pervitinem a
marihuanou s různým obsahem účinné psychotropní látky metamfetaminu, resp. D-9-tetrahydrokanabinolu, tyto drogy v závislosti na konkrétních požadavcích, i
po předchozí telefonické domluvě, prodávali jiným osobám, a to s cílem získat
společně majetkový prospěch, obviněný H. X. H., který pro oba pervitin v ceně
od 300 do 320 Kč za jeden gram a marihuanu za nezjištěnou cenu opatřoval za
účelem prodeje od více dosud neustanovených osob, uvedené drogy prodával jiným
osobám i nezávisle na své družce obviněné P. T. L., sám telefonicky domlouval
prodej drog a zajišťoval jejich distribuci mezi koncové odběratele na různých
místech, zejména ve S. a v P., za užití nejméně vozidla zn. Ford Mondeo, RZ: …,
přičemž P. T. L. prodej drog s odběrateli domlouvala osobně i telefonicky přímo
na prodejně v přízemí uvedeného domu č. p. …, využívala lepší znalosti českého
jazyka, k předávce drog docházelo zejména v zadní části domu, a tímto způsobem
X. H. H. 1) prodal 8. října 2014 policejnímu agentovi vystupujícímu pod jménem B. N. na adrese S., M. nám. …, pervitin o hmotnosti 29,7 gramu s obsahem
metamfetaminu 61,8 % čistoty za 16 500 Kč a suchý rostlinný materiál o celkové
hmotnosti 8,6 gramu s přítomností D-9-tetrahydrokanabinolu v množství 7,8 % za
1 200 Kč,
2) L. L.,
· prodal od září 2014 do 19. listopadu 2014 nejméně ve dvaceti případech
pervitin o celkové hmotnosti nejméně 20 gramů za celkovou částku nejméně 12 000
Kč,
· od června do 19. listopadu 2014 spolu s P. T. L. podle toho, kdo z
nich byl zrovna v prodejně, společně prodali ve více případech marihuanu o
celkové hmotnosti 50 gramů za celkovou částku 6 000 Kč,
3) prodal N. N. X., od června do 19. listopadu 2014 v nejméně dvou
případech nejméně 12 gramů pervitinu za celkovou částku 7 200 Kč,
B) 19. listopadu 2014 neoprávněně přechovával v úmyslu užít zejména k
prodeji jiným osobám
· u sebe čtrnáct plastových sáčků s pervitinem o celkové hmotnosti 6,01
gramu s obsahem metamfetaminu 49,2 % čistoty,
· ve vozidle zn. Ford Mondeo, RZ: …, čtyři plastové sáčky se suchým
rostlinným materiálem o celkové hmotnosti 16,27 gramu s přítomností
D-9-tetrahydrokanabinolu v množství 9,4 % a jeden sáček s pervitinem o celkové
hmotnosti 0,09 gramu s obsahem metamfetaminu,
· na adrese S., M. nám. č. p. …, v prostorách prodejny společně s P. T. L. sedmnáct plastových sáčků s celkem 13,86 gramu pervitinu s obsahem
metamfetaminu 20 až 47,8 % čistoty, a v bytové jednotce jeden sáček se suchým
rostlinným materiálem o celkové hmotnosti 14,7 gramu s přítomností
D-9-tetrahydrokanabinolu v množství 1,4 %. Trestná činnost, pro kterou byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm.
b)
tr. ř., měla spočívat v tom, že prodal B. N. (za využití § 102a tr. ř.) na
adrese S., M. nám. … v okrese T. · 22. října 2014 pervitin o hmotnosti 199,6 gramu s obsahem
metamfetaminu 57,5 % čistoty za 90 000 Kč, přičemž k samotnému prodeji došlo
tak, že P. T. L. den před tím domluvila s B. N. množství a cenu pervitinu,
následně kontaktovala H. X. H., který pervitin opatřil, donesl do zadní části
domu, kde po zvážení drogu předal B. N. a převzal od něj peněžní hotovost,
čemuž byla P. T. L. přítomna,
· 19. listopadu 2014 pervitin o hmotnosti 488,1 gramu s obsahem
metamfetaminu 56,4 % čistoty, přičemž k samotnému prodeji došlo tak, že P. T. L. se s B. N. 18. listopadu 2014 domluvila po dohodě s H. X. H. na konkrétním
množství a ceně pervitinu, a 19. listopadu 2014 po osobním kontaktu s B. N. přivolala do prostoru prodejny H. X. H., který pak v zadní místnosti opatřený
pervitin převážil, předal jej a převzal peněžní hotovost 200 000 Kč,
Trestná činnost, pro kterou byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226
písm. c) tr. ř., měla spočívat v tom, že Z. K., od března do srpna 2014 na
různých místech v P. prodal nejméně ve dvanácti případech pervitin o celkové
hmotnosti 12 gramů celkem za 12 000 Kč. Výrokem pod bodem II pak krajský soud rozhodl podle § 260 tr. ř. o
vrácení věci státnímu zástupci k došetření, v případě obviněného H. X. H. ohledně „skutků“, kterých se měl dopustit tím, že
· L. Š., od března 2014 do 19. listopadu 2014 nejméně v pěti případech
prodal či vyměnil za ryby pervitin o celkové hmotnosti 1,5 gramu za celkovou
částku 1 500 Kč,
· T. H., prodal od listopadu 2013 do 5. listopadu 2014 nejméně v pěti
případech pervitin o celkové hmotnosti nejméně 2 gramy za celkovou částku 1 700
Kč,
· L. C., v době od září do 19. listopadu 2014 prodal v jednom případě
0,5 gramu pervitinu za 500 Kč, a nejméně v šesti případech jí pervitin o
celkové hmotnosti 3 gramy poskytl zdarma,
· K. K, od října do začátku listopadu 2014 nejméně ve dvou případech
poskytl pervitin o celkové hmotnosti 1,3 gramu za celkovou částku 500 Kč a
výměnou za různé věci,
· J. C., prodal nejméně od listopadu 2013 do 19. listopadu 2014 na
různých místech v P. nejméně v pěti případech nejméně 2,5 gramu pervitinu za
celkovou částku 2 500 Kč,
· S. K., poskytl v říjnu 2014 nejméně ve třech případech pervitin o
celkové hmotnosti 5 gramů celkem za 4 000 Kč,
· L. H., poskytl od května do 19. listopadu 2014 na různých místech v P. a ve S. nejméně v deseti případech pervitin o celkové hmotnosti 2 gramy celkem
za 2 000 Kč a nejméně v patnácti případech pervitin o celkové hmotnosti 3 gramy
zdarma,
· své bývalé manželce N. B. T., nejméně od května 2014 do 22. září 2014,
za účelem prodeje nejméně ve dvou případech poskytl pervitin o celkovém
množství nejméně 1,5 gramu,
a ohledně skutku, při kterém s P. T. L. od června do 19. listopadu 2014, podle
toho, kdo z nich byl zrovna na prodejně, společně prodali P. K., nejméně devět
gramů pervitinu nejméně ve třiceti případech za celkovou částku nejméně 7 200
Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o odvolání obviněného H. X. H., podal nejvyšší státní zástupce
dovolání v jeho prospěch i v jeho neprospěch, a to z důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V textu svého dovolání nejvyšší státní zástupce uvedl, že odvolací soud ke
zprošťujícímu výroku podle § 226 písm. b) tr. ř. konstatoval, že jde o výsledek
nedovolené policejní provokace. Přitom poukázal na to, že B. N. (policista
provádějící předstíraný převod podle § 158c tr. ř.) se ptal spoluobviněné P. T.
L., kolik pervitinu může být, a ona odpověděla „ať si jen řekne“. Dle
odvolacího soudu následující velkoobjemové koupě, které se týkaly téměř 0,7
kilogramu pervitinu, měly evidentně dokázat, že šlo o distribuci drogy ve
značném rozsahu. K tomu odvolací soud poznamenal, že smyslem předstíraných
převodů nemůže být, aby policista nakoupil tolik drogy, aby se pachatel dostal
do přísnější právní kvalifikace a aby trestná činnost pokračovala tak dlouho,
aby vznikla větší škoda. Činnost „policejního agenta“ může být dle odvolacího
soudu pochopitelná z toho hlediska, že stát stahuje z oběhu další drogy, ale
ani to nestačí, nehledě na to, že daleko užitečnější je dealery drog zajistit
okamžitě, než je delší dobu sledovat a umožnit jim, aby drogy poskytli dalším
odběratelům. Takové sledování má význam tehdy, pokud by mohlo odhalit trestnou
činnost dalších lidí. Nic takového se ale při koupi dalších drog od H. X. H.
nestalo. Přestože policista tyto nákupy uskutečnil v době, na niž se vztahovalo
povolení státního zástupce, překročil podle odvolacího soudu meze tohoto
povolení i smysl policejní činnosti. Prodeje drog B. N. 22. 10. 2014 a 19. 11.
2014 se tedy dle odvolacího soudu sice odehrály, ale nešlo o trestné činy,
nýbrž s ohledem na nepřípustnou policejní provokaci se jednalo o nadbytečný
nákup drogy cíleně zaměřený na její velký objem. Proto ohledně nich odvolací
soud obviněného zprostil obžaloby.
Odvolací soud se dále zabýval povahou jednání obviněného spočívajícího jednak v
nedovoleném přechovávání omamných a psychotropních látek pro jiného, jednak v
jejich následné distribuci. Přitom dospěl k závěru, že se jedná o delikt
pokračující. Poukázal na to, že „se sice v soudní praxi objevují názory, že
může jít o trestný čin trvající, ale v této věci tomu tak není“. O trvajícím
deliktu by bylo možno dle názoru krajského soudu uvažovat tehdy, pokud
distributor nakoupí „naráz velké množství drogy a z ní pak postupně pravidelně
a bez větších přestávek předává drogu odběratelům“. O takový případ se však dle
jeho názoru nejednalo, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný si
drogu obstarával z více zdrojů a jde tudíž v jeho případě o pokračující delikt.
Na zmíněnou úvahu krajského soudu pak navazuje závěr, že o všech takto
rozvedených procesních skutcích ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. je třeba
rozhodnout usnesením o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř.,
resp. podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř., což se v daném případě nestalo a předmětné
další případy nebyly ve vztahu k obviněnému v usnesení o zahájení trestního
stíhání popsány.
S výše uvedenými právními závěry odvolacího soudu se dovolatel neztotožňuje. Pokud jde o případy předstíraného převodu, je třeba vždy pečlivě vyhodnotit,
zda je bezpečně vyloučeno, že se nejedná o nepovolenou ingerenci státní moci. K
tomu dovolatel odkazuje na podrobné zpracování judikatorních hledisek
rozhodných pro posouzení zákonnosti operativně pátracích prostředků v usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 497/2012 a stanovisku trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2014 (č. 51/2014 Sb. rozh. tr.), které se týká zkoušky spolehlivosti,
ale shrnuje celou dosavadní judikaturu k policejní provokaci. Z uvedeného
rozhodnutí nejvyšší státní zástupce dovodil hlediska pro posuzování
operativních pátracích prostředků obdobného druhu. Soud se tak při svém
hodnocení musí zabývat tím, zda nebyl u obviněného podněcován a usměrňován do
té doby neexistující úmysl spáchat trestný čin, neboť je nepřípustné, aby
policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestného činu, či mu v tom
pomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich
přičinění trestné činnosti dopouští. Nelze ani připustit, aby policie vyvíjela
vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Stát a jeho
jménem jednající policie nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od
běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit nelze
ani to, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky pro to, aby jimi vytipovaná
osoba uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie
nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala. Z hlediska
toho, zda je namístě považovat určitou aktivitu policie za nepřípustnou
provokaci trestné činnosti, je zásadní posouzení toho, co vedlo osobu, která se
následně dopustila trestněprávně postižitelného činu, k jeho spáchání: jestli
se rozhodla sama či společně s dalšími spolupachateli nebo zda k jejímu
rozhodnutí přispěla skrytá aktivita policie. Podstatným faktorem je i okamžik,
ve kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k
již probíhající kriminální činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly. Zároveň je
třeba zkoumat důvody, pro které byla tajná operace nařízena a chování
policejních orgánů, které ji prováděly. Je přitom třeba vyhodnotit, zda
existovalo objektivní podezření, že obviněný je zapojen do trestné činnosti,
nebo zda je predisponován k páchání trestné činnosti (rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Bannikova, § 38). Jakákoli předběžná informace o již
existujícím záměru spáchat trestný čin musí být ověřitelná; státní orgány
musejí být kdykoli schopné prokázat, že měly dobré důvody tajnou operaci
zahájit (viz Malininas proti Litvě, rozsudek, 1. 7. 2008, č. 10071/04, § 36). Dalším faktorem, který hraje roli, je okamžik, ve kterém do děje vstoupily
orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k již probíhající kriminální
činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly (viz Bannikova, § 43, srov. Kmec, J.,
Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 773).
Pokud orgány činné v
trestním řízení neprokážou, že k policejní provokaci nedošlo, je úlohou soudů
přezkoumat skutkové okolnosti daného případu a přijmout nezbytné kroky k tomu,
aby byla osvětlena pravda ohledně údajné provokace (srov. Kmec, J., Kosař, D.,
Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 775).
Posuzováno těmito hledisky, nemůže podle dovolatele závěr krajského soudu o
nepřípustné ingerenci státní moci vůči jednání obviněného obstát. Krajský soud
se nezabýval vyhodnocením, v jaký konkrétní okamžik do skutkového děje B. N. vstoupil. Přitom je patrné, že již na základě prvotního předstíraného převodu
měl policejní orgán k dispozici relevantní poznatky, že obvinění se dopouští,
či zamýšlí dopouštět prověřované trestné činnosti. Odvolací soud nevyhodnotil
zjištění, že úmysl obviněného směřoval k nedovolenému nakládání s takovým
množstvím psychotropní látky, jež by bylo možno považovat za značný rozsah ve
smyslu § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ze zprávy B. N. ze dne 9. 10. 2014
(č. l. 707), z níž přitom krajský soud vycházel, se totiž podle dovolatele
podává, že poté, co B. N. uskutečnil nákup 30 gramů pervitinu, učinil k
obviněnému H. X. H. a spoluobviněné P. T. L. dotaz „jaké mají možnosti, kdyby
toho chtěl vzít více“. Na to reagoval obviněný H. X. H. prostřednictvím
přítomné P. T. L. tak, že „kdyby vzal 100–200 gramů pervitinu, tak cena za 1
gram je 450 Kč a kdyby vzal 300–400 gramů pervitinu, tak cena za 1 gram je 400
Kč“. Na dotaz, „kolik dní dopředu potřebují dát vědět“, obdržel policista
odpověď, že „stačí dva dny“. Nelze tedy souhlasit s tím, že by to byl právě
policista B. N., kdo v obviněném vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin v daném
rozsahu, neboť obviněný měl již předtím úmysl nabízet drogu v libovolném
množství, čemuž odpovídá i jím stanovená cenová politika v závislosti na
velikosti odběru. Navíc lze poukázat na fakt, že ani z hlediska obecných
měřítek předmětné drogové trestné činnosti není nákup 687,7 g pervitinu svým
objemem extrémní a nelze tak hovořit o tom, že činnost policie by byla jakkoli
excesivní ve vztahu k množství drogy obvykle dostupné v případech obdobného
druhu. Obviněný tak byl zjevně ke spáchání trestného činu již připraven, resp. rozhodnut, a to zjevně ve značném rozsahu. Jednání policie proto zůstalo pouze
na úrovni projeveného zájmu o realizaci koupě pervitinu v předmětném množství,
kterou však bylo reálné uskutečnit i bez přispění policie. Aktivita B. N. přitom zjevně nesměřovala k jakémusi „odčerpávání“ drogy z trhu státem, jak
podle dovolatele poněkud svérázně dovozuje krajský soud, ale byla vedena
legitimním zájmem na řádném rozkrytí celkového rozsahu nakládání obviněného s
psychotropní látkou, vztahů mezi jednotlivými pachateli, popřípadě i k odhalení
dalších vyšších článků distribučního řetězce. Uvedený legitimní cíl pro
uskutečnění více předstíraných převodů však krajský soud nikterak nevyhodnotil,
a toliko paušálně konstatoval, že aktivita policie směřovala ke „stahování
drogy z oběhu“, aniž předestřel jakoukoliv skutečně relevantní pochybnost o
okolnostech a zejména o časových souvislostech užití tohoto prostředku ve
vztahu k jednání obviněného „ve značném rozsahu“ (k tomu srov. nález Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 291/03). Při náležitém vyhodnocení všech těchto
skutečností lze přitom podle nejvyššího státního zástupce dospět k závěru, že
se za daných okolností o reprobovanou policejní provokaci nejednalo.
K tomu dovolatel doplňuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. je především dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Soudní praxe ovšem
naplnění tohoto důvodu shledává i v případě, kdy se nesprávná realizace
důkazního řízení dostává do kolize se základními postuláty spravedlivého
procesu. Může se tak stát, pokud soud zcela chybně vyhodnotí ingerenci
policejního orgánu do skutkového děje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 839/2013). Dovoláním napadené rozhodnutí je
tudíž zatíženo (mimo jiné) pochybením v podobě extrémního nesouladu
relevantních zjištění a právních závěrů ve smyslu rozšířeného výkladu
citovaného dovolacího důvodu.
Dále pak nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že
jednání obviněného je pokračujícím trestným činem rozpadajícím se na více
dílčích útoků, ohledně kterých je třeba samostatně rozhodnout buď odsuzujícím,
nebo zprošťujícím výrokem.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015,
jednání obviněného spočívající v distribuci drogy odběratelům obecně nelze
pokládat za pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Prodej drogy
jednotlivým konzumentům totiž nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného
činu vymezené osobami konkrétních konzumentů, o nichž by bylo možno rozhodnout
rozdílným způsobem, tj. odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale taková
jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného jeden skutek. Citované
usnesení Nejvyššího soudu pak odkazuje na četná předchozí rozhodnutí Nejvyššího
soudu, a to sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo
894/2012 a sp. zn. 7 Tdo 1480/2006. Nověji pak lze podle dovolatele odkázat na
další rozhodnutí zabývající se obdobnou problematikou, a to jednak rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, sp. zn. 11 Tdo 159/2016 a sp. zn. 11
Tdo 385/2016. Jak dále vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012,
sp. zn. 6 Tdo 894/2012, za pokračování v trestném činu lze považovat jednání,
které probíhá v delším časovém úseku a má povahu časově oddělených aktů, které
nespojuje jiné kontinuálně probíhající jednání podřaditelné pod zákonné znaky
téhož trestného činu. Pokud je pak trestný čin podle § 283 tr. zákoníku páchán
takovým způsobem, že pachatel drogou disponuje a tuto v závislosti na
konkrétním požadavku jiným osobám prodává, pak se jeho jednání nerozpadá do
časově oddělených aktů, neboť kromě naplnění zákonného znaku „prodá“ takový
pachatel v mezidobí za tímto účelem drogu též pro jiného přechovává.
Ani z posledně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu však podle dovolatele
nevyplývá, že by předpoklad trvání trestného činu byl spojen s totožností
konkrétní dodávky drogy od konkrétního dodavatele, jak uvádí krajský soud. Je
tomu tak již proto, že v praxi lze zpravidla jen obtížně rozlišit, z jakého
zdroje pocházela konkrétní dávka dále pachatelem distribuovaná. Pakliže by se v
daném případě skutečně jednalo o jednorázové pořízení určitého množství drogy a
její následnou distribuci z této jedinečné konkrétní dodávky zdroje, přičemž až
po vyčerpání předchozí dodávky by pachatel následně pořídil další určité
množství drogy, bylo by možno takové ryze hypotetické jednání, jež by bylo
možno časově ohraničit jednotlivými pořízenými a spotřebovanými dodávkami
drogy, skutečně považovat za oddělitelné dílčí útoky pokračujícího trestného
činu. Takový ideální případ však bude v praxi patrně pouze výjimečný. V nyní
předkládané věci se přitom podle dovolatele o takovou situaci nejednalo, neboť
konkrétní dodávky drogy pro další distribuci obviněným nebyly přesně zjištěny.
Závěr krajského soudu, že obviněný získával drogy z více zdrojů, tudíž nemá na
trvající charakter jeho jednání žádný vliv, pakliže nebylo zároveň zjištěno, že
by takové dodávky drogy byly jednoznačně odděleny a časově se nepřekrývaly.
Vzhledem k absenci zmíněného zjištění je proto podle dovolatele třeba vyjít z
celkového časového určení jednání obviněného, v jehož rámci se jeho aktivity v
různých formách prolínaly a tvořily tak jediný skutek i v procesním slova
smyslu. Popsaný závěr lze přitom považovat za výhodný pro obviněného, neboť
je-li obviněný odsouzen pro jednání vymezené konkrétním obdobím, je tak v jeho
prospěch zároveň založena překážka věci rozhodnuté i pro případné jeho další
jednání v témže období, které by případně vyšlo najevo později. V takovém
případě by totiž již nebylo možno vést další řízení pro nově najevo vyšlou část
již rozhodnutého jednání a aplikovat např. § 45 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 159/2016 a sp. zn. 11 Tdo 385/2016).
Jednání obviněného spočívalo v distribuci drogy uvedeným uživatelům ve stejném
období, které bylo soudem prvého stupně ve shodě s obžalobou vymezeno od
listopadu 2013 do listopadu 2014. Na tom podle dovolatele nic nemění ani snaha
krajského soudu rozdělit jednání obviněného na část od listopadu 2013 do doby
označené jako „nejméně od června 2014“ a na část jednání od této doby do 19.
11. 2014, a to právě proto, že v jednání obviněného v jeho celistvosti (tj. od
listopadu 2013 do listopadu 2014) nelze vysledovat žádné dělící momenty, na
jejichž základě by bylo možno dovodit, že se časově rozpadalo do více procesně
samostatných skutků, resp. dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Naopak
je zjevné, že distribuční činnost obviněného vůči jednotlivým odběratelům se
prolínala celým původně žalovaným obdobím, a to jak v případě dílčích částí
jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, tak ohledně těch částí, pro něž byl
obviněný zproštěn obžaloby, ale rovněž ohledně těch částí, o kterých krajský
soud rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Jednání obviněného
zároveň nebylo nijak přerušeno ani procesně ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř.
zahájením trestního stíhání. Pro drogovou trestnou činnost byl totiž obviněný
stíhán až na základě usnesení ze dne 20. 11. 2014, které převzal téhož dne,
tedy vydaného až po ukončení žalovaného skutku. Zcela v souladu s výše
nastíněnou, a v současnosti již v podstatě ustálenou judikaturou proto bylo
podle dovolatele namístě posoudit jednání obviněného jakožto jediný nedílný
skutek, o kterém nelze rozhodnout dvěma samostatnými výroky, aniž by tím došlo
k porušení zásady ne bis in idem. Proto i v případě, pokud by bylo možno
souhlasit se závěrem, že prodej drogy B. N. [zprošťující výrok podle § 226
písm. b) tr. ř.] byl produktem nedovolené policejní provokace, a prodej drogy
Z. K. [zprošťující výrok podle § 226 písm. c) tr. ř.] nebyl prokázán, bylo
namístě takové případy z výroku o vině pouze tzv. vypustit. Skutkový závěr
krajského soudu, že prodej Z. K. nebyl obviněnému prokázán, není dovoláním
zpochybňován, neboť taková námitka by podle dovolatele vykročila z mezí
uplatněného dovolacího důvodu.
Třebaže s ohledem na meze přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř.
lze podle dovolatele považovat za sporné, zda lze brojit proti výroku
odvolacího soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, byť je součástí
rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) a b) tr. ř., přesto
je podle něj vhodné poukázat i na další souvislosti rozhodnutí krajského soudu.
S uvedenou problematikou jednoty skutku totiž neoddělitelně souvisí též úvaha
krajského soudu ohledně zákonnosti, resp. úplnosti zahájení trestního stíhání
obviněného H. X. H.
Pokud se totiž v případě obviněného jednalo o jediný skutek, jenž se nerozpadá
do jednotlivých dílčích útoků, nelze považovat za oprávněný požadavek krajského
soudu, aby po vrácení věci k došetření došlo k novému zahájení trestního
stíhání pro krajským soudem vymezené dílčí části jeho jednání. Jak totiž
vyplývá z předmětného usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání,
bylo jednání obviněného dostatečně určeno tak, že pokrývá jeho distribuční
činnost v rámci vymezeného období od listopadu 2013 do listopadu 2014, třebaže
v okamžiku zahájení trestního stíhání nebyla ještě dostatečně objasněna
totožnost konkrétních odběratelů. Doplnění konkrétních odběratelů na podkladě
výsledků přípravného řízení přitom nepředstavovalo vymezení nových dalších
skutků, ale pouze upřesnění popisu jednání obviněného (k tomu srov. též
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006). Odkaz krajského soudu na
odlišnou konstrukci zahájení trestního stíhání pro dílčí útoky pokračujícího
trestného činu po tzv. velké novele trestního řádu provedené zákonem č.
265/2001 Sb. tak podle dovolatele není případný, neboť je v rozporu s nosnými
závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 a zároveň pomíjí, že
se o dílčí útoky pokračujícího trestného činu nejedná. Z vymezení části
jednání, jež byla krajským soudem vrácena státnímu zástupci k došetření, je
přitom podle dovolatele zjevné, že se časově překrývá s tou částí jednání, pro
niž byl obviněný uznán vinným. Zároveň krajský soud ani nijak nezdůvodnil, proč
za samostatný dílčí útok považuje jednání obviněného vždy ve vztahu ke
konkrétnímu odběrateli, ač i takové jednání se rozpadá na více dílčích
distribučních aktů (konkrétních předání jednotlivých dávek). Svou povahou je
tak nyní předkládaná situace bližší spíše tomu, kdy pachatel např. trestného
činu krádeže odcizí větší soubor předmětů, přičemž teprve v průběhu trestního
řízení jsou takové odcizené předměty ztotožněny a náležitě individualizovány.
Ani po uvedené novele trestního řádu přitom rozhodně není třeba jakožto pro
dílčí útok pokračujícího trestného činu zahajovat trestní stíhání samostatně
pro každý odcizený předmět.
Třebaže uvedenou nesprávností trpí podle dovolatele napadený rozsudek i ve
vztahu k obviněnému N. N. X., v jeho případě dovolání podáno není. V tomto
směru by totiž bylo možno podle dovolatele za nesprávný považovat pouze samotný
výrok o vrácení věci k došetření, proti němuž však samostatně patrně dovolání
podat nelze (srov. § 265a odst. 1, 2 tr. ř. a contrario).
Zvoleným postupem tak podle nejvyššího státního zástupce krajský soud nastolil
stav, kdy ohledně téhož jediného skutku bylo rozhodnuto třemi různými způsoby,
tedy jednak odsuzujícím výrokem, jednak zprošťujícím výrokem a jednak též
výrokem o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Tento stav je přitom
třeba považovat za rozporný s ústavně zaručeným právem obviněného nebýt stíhán
pro totéž jednání dvakrát (zásada ne bis in idem). Dovolání je tak zaměřeno v
tomto dílčím aspektu i ve prospěch obviněného, neboť existence dvou (resp.
dokonce tří) protichůdných výroků ohledně jediného skutku je zde zjevně na újmu
právního postavení obviněného, který je i nadále ohrožen trestním stíháním pro
část jednání, o němž již bylo jinak pravomocně rozhodnuto.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 8 To
48/2016, ve vztahu k obviněnému H. X. H., dále zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Plzni
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný H. X. H.
prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Věry Nenutilové. Uvedl, že dovolání je
nedůvodné v obou směrech. Argumentace je v rozporu s dokazováním, neboť
obviněný nemohl ve S. prodávat drogy od listopadu 2013, protože se zde zdržoval
až od jara 2014. Odvolací soud podle obviněného postupoval správně i ohledně
hodnocení nákupů drogy ve dnech 22. 10. 2014 a 19. 11. 2014 jako policejní
provokace. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Texeira de Castro proti Portugalsku z 9. 6. 1998
(44/1997/828/1034), rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03 a
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2014. odvolací
soud podle obviněného správně vyhodnotil i míru zavinění. Dále je podle
obviněného namístě „námitka litispendence“, kterou měl jistě na zřeteli i
Krajský soud v Plzni, když rozhodoval o vrácení věci státnímu zástupci. Není
nutné, aby věc řešil soud, když může být vyřešena jinak. Závěrem svého
vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání
nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), b) tr.
ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§
265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm.
a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání
vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v
předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska
hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným
skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém
rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto
směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se
pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných
právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost
může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že
buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní
předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může
rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v
žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod
dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém
zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím
důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou
Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v
extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně
garantované právo obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Předně je třeba dát dovolateli za pravdu, že Krajský soud v Plzni v
projednávané věci ohledně obviněného H. X. H. skutečně rozhodl o jednom
(trvajícím) skutku, pro který byla podána obžaloba, třemi různými způsoby.
Ačkoli si zřejmě byl vědom, že k dané otázce existuje relevantní judikatura
(kterou přehledně citoval dovolatel), zjevně ji nevyhodnotil správně a
nezohlednil její aktuální stav. Jednání popsané v obžalobě se mělo odehrávat ve
vymezeném období, v němž nelze vysledovat žádné významné dělící momenty, jež by
měly za následek nutnost toto jednání chápat jako samostatné útoky
pokračujícího trestného činu. Nebyl proto dán ani důvod pro takové útoky
samostatně zahajovat trestní stíhání. V podrobnostech lze odkázat na výše
citovanou argumentaci dovolatele.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že o trvajícím deliktu by bylo možno
uvažovat pouze tehdy, pokud by distributor nakoupil naráz velké množství drogy,
a z ní pak postupně pravidelně bez větších přestávek předával drogu
odběratelům. O takový případ podle odvolacího soudu v posuzované věci nejde,
neboť obviněný obstarával drogy z různých zdrojů a netvrdí se, že to udělal
naráz. Takový právní názor však mimo jiné pomíjí, že obviněný drogy nejen
nakupoval, ale musel je v mezidobí, než došlo k jejich prodeji, také pro jiného
přechovávat. Odvolací soud se navíc v duchu svého právního názoru nezabývá tím,
z jakého konkrétního zdroje, jaké množství drogy a kdy obviněný obstaral a komu
je prodal, tedy jestli by v důsledku nákupu konkrétního množství z jednoho
zdroje neměly prodeje více odběratelům tvořit společně jeden útok pokračujícího
trestného činu.
Pakliže bychom přistoupili na právní názor odvolacího soudu, museli bychom pak
také jednání pachatele opatřujícího si omamné a psychotropní látky z více
zdrojů, pokud by je v určitém okamžiku souběžně přechovával, posuzovat jako
několik souběžně páchaných skutků, naplňujících tutéž skutkovou podstatu
trestného činu. Do obtížně řešitelné situace bychom se pak dostali, pokud by
pachatel drogy z více zdrojů smíchal a prodával současně. Nejvyšší soud již ve
svých dřívějších rozhodnutích kritizoval nelogičnost „třídění“ prodeje drog do
jednotlivých útoků podle odběratelů pachatele bez ohledu na to, že jim byla
droga prodávána opakovaně. Totéž by se pak muselo týkat vymezování útoků na
základě dodavatelů pachatele. Veškeré tyto úvahy jsou však pouze teoretické a
nutno říct, že v praxi se obtížně daří odhalit zdroj, z něhož si pachatel drogy
opatřoval, tím méně je pak možné přesně zjistit, kolik drogy kdy zakoupil a
komu a kdy toto množství rozprodal. V drtivé většině případů pak drogový dealer
omamné a psychotropní látky nejen nakupuje a prodává, ale v mezidobí
jednotlivých nákupů také pro jiného (víceméně kontinuálně) přechovává. Z toho
důvodu je třeba trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku považovat za trvající.
Výjimkou není ani jednání, pro které byl obžalován obviněný v nyní posuzované
věci, neboť (jak již bylo vysvětleno) v něm nelze vysledovat dělící časové
úseky, kdy by obviněný žádnou formou jednání nenaplňoval skutkovou podstatu
trestného činu podle § 283 tr. zákoníku. Postupem odvolacího soudu tak došlo k
porušení zásady ne bis in idem a Nejvyšší soud musel jeho rozhodnutí zrušit.
Mimo uvedené vady nejvyšší státní zástupce odvolacímu soudu vytýká také
pochybení, v jehož důsledku mělo dojít k extrémnímu rozporu mezi provedenými
důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Ačkoli i v tomto směru Nejvyšší
soud dává dovolateli za pravdu, je třeba podotknout, že pokud by bylo dovolání
založeno pouze na argumentaci týkající se hodnocení nákupu drogy policistou
vystupujícím pod jménem B. N., bylo by nutné zabývat se otázkou, zda je
rozšíření dovolacího důvodu tímto způsobem na základě judikatury Ústavního
soudu možné v neprospěch obviněného. Vzhledem k tomu, že však napadené
rozhodnutí obsahuje vadu v právním posouzení, pro kterou muselo být zrušeno, je
namístě, aby Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu i další zjištěné vady.
Stejně jako v případě vady v právním posouzení skutku, také při hodnocení
předstíraného převodu odvolací soud konstruoval vlastní právní názor bez ohledu
na relevantní judikaturu. S odůvodněním jeho rozhodnutí na str. 13-14 se tak v
žádném případě nelze ztotožnit. Při posuzování, zda postup policie podle § 158c
tr. ř. nevybočil ze zákonných mezí ve smyslu tzv. policejní provokace a zda tak
výpověď svědka předstíraný převod provádějícího lze využít v řízení jako důkaz,
není stěžejní posouzení, zda policie prováděla tento převod opakovaně a zda se
v souvislosti s tím jednání obviněného dostalo do přísnější právní kvalifikace,
ale otázka, zda byl pachatel ke spáchání činu v daném rozsahu rozhodnut již
před vstupem policejního orgánu do skutkového děje. V podrobnostech lze opět
odkázat na výše uvedenou pasáž citující z dovolání nejvyššího státního
zástupce, který podal přehledný rozbor relevantní judikatury, neboť odvolací
soud v napadeném rozhodnutí naopak nevěnoval rozhodovací praxi ohledně této
problematiky žádnou pozornost a hlubší rozbor na tomto místě by znamenal
nahrazování jeho činnosti.
S ohledem na výše popsané vady tak Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v části týkající se obviněného H.
X. H.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž další rozhodnutí na
zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 Krajskému soudu v Plzni
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Plzni znovu projedná tuto trestní věc. Vypořádá se s relevantní
judikaturou týkající se tzv. policejní provokace a posoudí otázku viny
obviněného v případě jednání vůči svědku vystupujícímu podle § 102a tr. ř. pod
jménem B. N. Dále v duchu aktuální rozhodovací praxe posoudí charakter jednání
obviněného z hlediska jeho celistvosti jako jednoho nedělitelného skutku ve
smyslu hmotného práva nebo pokračujícího trestného činu. Následně znovu ve věci
rozhodne.
V novém řízení je Krajský soud v Plzni vázán právním názorem, který vyslovil
Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo
možno odstranit ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu