11 Tdo 589/2024

11 Tdo 589/2024-846

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2024 o dovolání obviněné A. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 8 To 105/2023, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 102 T 8/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. Z. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 102 T 8/2022, byla obviněná A. Z. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byla odsouzena podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozené RBP, zdravotní pojišťovně, IČO: 47673036, se sídlem Michálkovická 967/108, Slezská Ostrava, 710 00 Ostrava, majetkovou škodu částkou 479.947 Kč.

2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že: dne 22. 11. 2021 v přesně nezjištěné době od 7:00 hodin do 7:24 hodin ve svém tehdejším bydlišti v bytě na adrese XY, XY, po předchozí nevolnosti spočívající ve zvracení, křečích a tlaku v břiše, absolvovala neasistovaný porod, který proběhl na záchodové míse a novorozenec ženského pohlaví byl z dělohy porozen do vnitřní části záchodové mísy, kde jej obžalovaná ponechala po dobu nejméně patnácti minut v poloze na břiše hlavou dolů pod úrovní vodní hladiny a překrytého placentou, přičemž po porodu obžalovaná, přestože si byla vědoma nebezpečí smrti pro poškozenou, která se narodila jako živý a života schopný donošený novorozenec, této neposkytla v rozporu se zákonnou povinností dle § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dostatečnou a adekvátní neodkladnou poporodní péči, v důsledku čehož došlo u poškozené k asfyxii (přerušení dodávky kyslíku do organismu s následným vzestupem kysličníku uhličitého a rozvoji metabolické acidózy), která způsobila metabolický rozvrat, poškození centrální nervové soustavy a vznik syndromu multiorgánového selhání, přičemž dne 6. 1. 2022 v 5:45 hodin došlo i přes odbornou zdravotní péči ke smrti poškozené AAAAA (pseudonym)., narozené XY, jejíž příčinou bylo selhání dechu a oběhu následkem chorobných změn, které souvisely s poporodním dušením.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná A. Z., rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 8 To 105/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná A. Z. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž sice výslovně neuvedla žádné konkrétní dovolací důvody, z dovolací argumentace je nicméně zřejmé, že toto lze opřít o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tj., že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Obviněná úvodem svého mimořádného opravného prostředku nejprve předložila výčet všech dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 a 2 tr.

ř. Především namítla nesprávné právní posouzení skutku, jestliže byl skutek kvalifikován jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Má za to, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně právně vyhodnotily důkazy a skutkový stav a nesprávně skutek, kladený jí za vinu, kvalifikovaly. V průběhu hlavního líčení nebyl prokázán její úmysl usmrtit novorozence. Pokud by se dovozovala její trestní odpovědnost, přichází v úvahu nejvýše vražda novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku s ohledem na rozrušení způsobené porodem, případně jiný trestný čin. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 vyslovila přesvědčení, že v daném případě byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to zásada in dubio pro reo.

6. V tomto ohledu obviněná poukázala na svoji výpověď v přípravném řízení, ve které popsala psychický stav a rozpoložení v průběhu porodu i po něm. Uvedla, že byla „mimo“, a to jak v důsledku nedobrého fyzického stavu, kdy již předchozího večera trpěla bolestmi břicha, nevolnostmi a zvracením, tak i v důsledku špatného psychického rozpoložení, které souviselo s vyhrocenými vztahy s manželem, ze kterého měla strach. Manžel ji opakovaně odmítl přivolat lékařskou pomoc, měla rovněž obavy ze svého zdravotního stavu, přičemž nevěděla, co se děje s jejím tělem. Dostala se do takového psychického stavu, kdy byla v šoku, nebyla schopna sama z toalety vstát, nevěděla ani, kde se v bytě nachází ani co se stalo. Nevěděla, že rodí až do chvíle, kdy uviděla novorozence a placentu v záchodové míse. Nebyla tedy schopná nastalou situaci mentálně zpracovat a vyhodnotit a adekvátně na ni reagovat.

7. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 8 To 105/2023-786 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 102 T 8/2022-714 a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání.

8. Ve svém vyjádření k podanému dovolání státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce) předeslal, že Nejvyšší soud v rámci projednávání tohoto mimořádného opravného prostředku není povolán jako třetí stupeň k plnému přezkumu napadených rozhodnutí, a proto je předepsán katalog dovolacích důvodů.

9. Má za to, že pokud Vrchní soud v Praze zamítl odvolání obviněné jako nedůvodné podle § 256 tr. ř., měl v prvé řadě nastupovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. /pozn. zřejmě myšleno § 265b odst. 1 tr. ř. písm. m) tr. ř./ v jeho druhé variantě, a to v kombinaci s dalšími dovolacími důvody uvedenými v § 265b odst. 1 tr. ř. – zřejmě podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. písm. h) tr. ř., jejímiž vadami měl být zatížen již rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem.

10. Obviněná nepopírala vlastní porod novorozeněte do záchodové mísy v bydlišti a neexistenci poporodní péče, nicméně hájila se vlivem špatného psychického, resp. zdravotního stavu způsobeného porodem, v důsledku čehož u ní měl chybět úmysl usmrtit novorozeně. Jestliže obviněná ve spojitosti s objasňováním trestného činu proti životu dítěte naznačovala potřebu aplikace zásady in dubio pro reo, státní zástupce konstatoval, že tato má procesní charakter a týká se otázek skutkových. K porušení uvedené zásady by mohlo dojít tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněnou méně příznivou. Jen za této situace, tj. skutečně existujícího patového důkazního stavu, neodstranitelného dalším možným dokazováním, který je s ohledem na uplatňující se princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 2 tr. ř.) třeba řešit přijetím pro obviněného nejpříznivější skutkové varianty, by přijetí jiné varianty soudy znamenalo porušení obviněným zmiňované zásady. Sama skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme řešení, které obviněný nesdílí, porušení zásady in dubio pro reo nezakládá. Běžná polemika se skutkovými zjištěními stabilizovanými soudy nižších stupňů, při nichž obviněná preferovala vlastní výpověď oproti souboru ostatních důkazů, nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod z výčtu § 265b odst. 1 tr. ř.

11. Státní zástupce poukázal, že verzi obhajoby, dopadající na podmínky realizace porodu novorozeněte vznášela obviněná v předcházejících fázích trestního řízení, a proto soudy nižších stupňů měly příležitost na ni reagovat a vypořádat se s ní. Výsledek provedeného dokazování spolehlivě vyvrátil alternativně nabízené vysvětlení, podle něhož se obviněná měla nacházet v natolik nepříznivém psychickém, resp. zdravotním stavu, který by ji zabraňoval ve vyvinutí potřebné pomoci pro záchranu novorozence, které se bez asistence lékaře narodilo živé, avšak následně se utopilo v záchodové míse. Psychický stav obviněné v době porodu a po něm byl dostatečně objasněn především výslechy znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, odvětví porodnictví, specializace gynekologie a porodnictví, jakož i svědeckými výpověďmi manžela obviněné a zdravotníky, kteří přijeli k poskytnutí první pomoci.

12. Se značnou mírou benevolence by podle státního zástupce s ohledem na nezbytnost identifikování dovolacího důvodu a extrakci souběžně zmiňovaných námitek skutkové povahy bylo možné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitky vztahující se k absenci úmyslu u zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, při nichž obviněná poukazovala rovněž na svůj psychický stav a prosazovala i odlišné právní posouzení skutku v podobě trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku. Přesto těmto námitkám obviněné nepřiznal opodstatnění.

13. Připomněl, že kvalifikace vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku přichází v úvahu tehdy, jakmile by dotyčná žena jednala v rozrušení způsobeném porodem. Rozrušení způsobené porodem je výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem. Tento psychický stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a nemůže tedy jít o nějaké jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami. Jinými slovy řečeno, musí se jednat o takové rozrušení, které není běžným doprovodným rysem každého porodu. Uvedené procesy musí být něčím mimořádné, aby běžný stres, běžné rozrušení, ovlivnily natolik, že dojde k naprosto nestandardní změně chování rodičky.

14. V daném případě se trestní odpovědnost nejprve odvíjí od relevantního zjištění k přístupu obviněné vůči těhotenství a podnikání dalších kroků v této oblasti. Ačkoli obviněná věděla, že je těhotná, lékařce sdělila, že její těhotenský test je negativní a na prenatální péči se nedostavovala. Obviněná nerodila poprvé. Z předešlých těhotenství a porodů byla dostatečně zkušená, obeznámena s příznaky porodu a očekávaným průběhem, kdy i v průběhu předchozích těhotenství se u ní před porodem projevilo zvracení. Na příchod novorozeně na svět se nijak specificky nepřipravovala. Stěžejním determinantem jsou pak projevy obviněné v době kolem porodu, které potvrzují kvalifikaci zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nikoli znaky privilegovaného deliktu, jakým je zločin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 trestního zákoníku.

15. Státní zástupce uvedl, že v daném případě se nejednalo o komplikovaný déle trvající nebo zvlášť vysilující porod. Obviněná byla v jeho průběhu při vědomí. Samotný porod dítěte do záchodové mísy představoval okamžik, při kterém obviněná musela rozpoznat, že se jedná o porod. Od dané chvíle věděla, že rodí, resp., že porodila, avšak nevyjmula porozené dítě a nadále jej ponechala v záchodové míse. O narozené dítě nejevila sebemenší zájem a bezprostředně po porodu neposkytla dítěti ani základní péči. Je přitom elementární znalostí, že novorozenec nemůže pod vodou dýchat a brzy hrozí utonutí s ohledem na nedostatek kyslíku, přičemž na rozdíl od dětí v pozdějším věku se z nepříznivé situace nemůže vůbec sám pokusit se vymanit. Motivací jednání obviněné byl zřejmě nezájem pomoci nechtěnému dítěti. Přitom by postačoval zcela jednoduchý úkon ze strany obviněné, a to vyndat dítě ze záchodové místy, zabalit jej pro zabezpečení tepla a zavolat záchrannou službu. Prodleva mezi porodem a resuscitací záchrannou službou teprve po nálezu dítěte a dušení dítěte během této prodlevy měly zásadní význam pro prognózu jeho dalšího života.

16. K tomu státní zástupce poukázal na závěry plynoucí ze znaleckého posudku MUDr. Michala Zemana, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětí porodnictví, resp. jeho výpověď, jestliže porod u obviněné nebyl ani předčasný či překotný. Nepravdivé je tvrzení obviněné, že manžel M. Z. věděl o jejím těhotenství a porodu. Nesdělení uvedené informace odpovídá také složení přivolané první osádky záchranné služby, jejíž výjezd byl udáván pro bolesti břicha. Zmiňované nevylučuje, že vztahy mezi obviněnou a manželem mohly být špatné, a to i s ohledem na styky obviněné s dalšími muži mimo stávající manželský rámec. J. H. – lékař záchranné služby – uváděl, že obviněná po jeho příjezdu komunikovala, byla při vědomí, nedošlo k žádnému silnému krvácení z rodidel. Obviněná působila věrohodně a na jeho dotaz sdělila, že byla před třemi měsíci u gynekologa, který na ní těhotenství nepoznal. S odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinické psychologie a sexuologie, potažmo odvětví psychiatrie a sexuologie, resp. výslech znalce prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., DSc., potažmo MUDr. Luďka Daneše, CSc., jakožto zpracovatelů tohoto znaleckého posudku, státní zástupce konstatoval, že charakter činu odpovídá osobnosti a anamnéze obviněné. Její profil je velmi simplexní, strukturovaný anomálně se znaky citované maladaptace, emocionalita je u ní egocentricky strukturovaná. 17. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které lze z obsahu dovolání ve smyslu výše uvedeného vysledovat. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

21. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

22. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

23. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že v dovolání deklarované námitky obviněná uplatnila již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.

24. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., za relevantní, nicméně neopodstatněné, lze označit námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahující nesouhlas obviněné, že byla uznána vinnou na základě skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jejího názoru nesprávně. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, obviněná ve skutečnosti brojí proti rozsahu a způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí zejména ve vztahu k námitkám, jimiž popsala svůj fyzický stav v době před porodem, jakož i psychický stav a rozpoložení v průběhu porodu i po něm, pokud uvedla, že špatné psychické rozpoložení souviselo s vyhrocenými vztahy s manželem, ze kterého měla strach, tvrdila, že manžel ji odmítl opakovaně přivolat lékařskou pomoc, že měla rovněž obavy ze svého zdravotního stavu, nevěděla, co se děje s jejím tělem ani že rodí až do chvíle, kdy uviděla novorozence a placentu v záchodové míse, že byla v šoku, nebyla schopna z toalety vstát, ani nastalou situaci mentálně zpracovat a vyhodnotit a adekvátně na ni reagovat.

25. Podstata dovolací argumentace obviněné tak nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně projevující se v závěru o její vině zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž vyšly oba nižší soudy zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněnou příznivější) variantu skutkového děje.

26. Za relevantní nelze považovat ani tvrzení dovolatelky, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

27. Zásada „in dubio pro reo“, na kterou se obviněná odvolává, je zásadou procesní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

28. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnou považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

29. Jak již výše uvedeno, na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

30. V jeho rámci obviněná namítla, že při činu se nacházela v rozrušení způsobeném porodem, a proto měl být skutek z důvodu absence subjektivní stránky posouzen nikoliv jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž jako zločin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku. K tomu lze uvést, že její dovolací argumentace sice zasahuje do oblasti hmotněprávního posouzení skutku, kterou lze subsumovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně určitá tvrzení, týkající se jejího fyzického a zejména psychického stavu, což mělo negativně ovlivnit její psychický stav během porodu a bezprostředně po něm, jimiž svůj právní názor odůvodnila, jsou, jak výše uvedeno polemikou s přijatými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.

31. Je tedy zřejmé, že argumentace obviněné plynule přecházela od hmotněprávních k čistě skutkovým námitkám, které měly podpořit její klíčové tvrzení, že se činu dopustila v rozrušení způsobeném porodem, a tím odůvodnit mírnější právní kvalifikaci jejího jednání podle § 142 tr. zákoníku. Její výhrady se tak pohybovaly na rozhraní dovolacích důvodů zakotvených pod písmeny g) a h) § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ovšem nemohl přiznat jakoukoliv relevanci žádné z konkrétních dílčích námitek, stejně jako dovolací argumentaci jako celku. Naopak shledal, že oběma soudy přijatá zjištění o průběhu skutkového děje i jimi aplikovaná právní kvalifikace jsou správné.

32. V obecné rovině lze uvést, že zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá takový čin na dítěti mladším patnácti let. Zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku se dopustí matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě. Skutková podstata druhého z těchto zločinů je přitom privilegovaná ve vztahu ke skutkové podstatě prvního z nich.

33. Nejvyšší soud je přesvědčen, že otázka existence, resp. v daném případě neexistence rozrušení způsobeného porodem byla v řízení po skutkové a v návaznosti na to i po právní stránce spolehlivě vyřešena. Není od věci připomenout, že rozrušení způsobené porodem je výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem. Tento psychický stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a nemůže tedy jít o nějaké jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami. Stav rozrušení z hlediska jeho počátku spadá vjedno s počátkem porodu a trvá zpravidla několik hodin, výjimečně i dnů. Z toho vyplývá, že složitější je to s vymezením doby jeho ukončení, neboť jde o zcela individuální záležitost, přičemž zodpovězení této otázky je zásadně na znalcích. Rozrušení způsobené porodem je zvláštní znak trestného činu podle § 142 tr. zákoníku a není možné ho zaměňovat s obecnými podmínkami trestní odpovědnosti, vyjádřenými v ustanoveních o nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti. Není podstatné, zda byly narušené schopnosti obviněné rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládnout ho (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1497).

34. Závěr o tom, že matka úmyslně usmrtila své dítě právě v rozrušení způsobeném porodem, musí vycházet z provedeného dokazování, a to především z posudku znalce – porodníka, čemuž soudy v této věci plně dostály a zodpovědně měly na paměti, že rozrušení způsobené porodem je výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1985, sp. zn. Tpjf 24/5 (uveřejněné pod č. 16/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Tento psychický stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a nemůže tedy jít o nějaké jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami. Pro posouzení otázky, zda obviněná jednala v tomto psychickém stavu, je rozhodujícím podkladem posudek znalce-porodníka. Přitom není podstatné, zda byly narušené schopnosti obviněné rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládnout ho [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 Tzf 6/91 (uveřejněné pod č. 25/1992-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); dále k zjišťování stavu „rozrušení způsobeného porodem“ srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1974, sp. zn. 7 To 45/73 (uveřejněné pod č. 38/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

35. Je potřeba zdůraznit, že na tuto skutečnost soudy svou důkazní činnost zaměřily, a především stav obviněné po porodu objasňovaly ze všech rozhodných hledisek, neboť nelze presumovat, že každé úmyslné usmrcení dítěte matkou při porodu nebo krátce po něm bylo spácháno v rozrušení způsobeném porodem ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Také pouhé zjištění, že matka rodila mimo zdravotnické zařízení, bez pomoci lékaře, samo o sobě nevede nutně k závěru o naplnění tohoto znaku privilegované skutkové podstaty.

36. V posuzované trestní věci bylo stěžejním zjištění, zda a do jaké míry je obviněná za smrt poškozené trestně odpovědná. Ta se hájila tím, že v důsledku svého fyzického a duševního stavu bezprostředně po porodu nebyla schopna z toalety vstát a poskytnout novorozeněti potřebnou pomoc, s požadavkem na posouzení svého činu podle § 142 tr. zákoníku, eventuelně jako jiný trestný čin spáchaný zaviněním ve formě nedbalosti. Nejvyšší soud k této právní námitce připomíná, že se soudy obou stupňů obhajobou obviněné, která se domáhala závěru, že jednala v rozrušení způsobeném porodem podrobně zabývaly. Lze proto poukázat na přesvědčivé úvahy soudu prvního stupně, jenž dospěl k závěru, že obhajoba obviněné byla jednoznačně vyvrácena, přičemž vyčerpávajícím způsobem, a to i se zřetelem na obhajobu obviněné, dostatečně vysvětlil své právní závěry a vyložil z jakých důvodů v činu, jejž spáchala, nelze shledávat zločin podle § 142 tr. zákoníku. Rovněž podrobně rozvedl důvody, pro které shledal naplněnými znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž obviněnou uznal vinnou. Dostatečně se vypořádal se všemi znaky tohoto zločinu, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, a se zřetelem na ně posuzoval všechny rozhodné okolnosti, které z výsledků provedeného dokazování vyplynuly. S těmito závěry, podrobně rozvedenými pod body 61-78 odůvodnění napadeného rozsudku, na jehož jednotlivé pasáže lze odkázat, se zcela ztotožnil i odvolací soud.

37. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, o nichž nelze mít žádných pochyb, obviněná v ranních hodinách dne 22. 11. 2021 ve svém tehdejším bydlišti po předchozí nevolnosti absolvovala na WC neasistovaný porod donošeného a životaschopného novorozeněte ženského pohlaví do záchodové mísy. Novorozeně zůstalo v míse po dobu nejméně 15 minut v poloze na břiše hlavou dolů pod úrovní vodní hladiny v míse. V důsledku neposkytnutí poporodní péče došlo u něj k asfyxii (přerušení dodávky kyslíku do organismu), která posléze vedla k syndromu multiorgánového selhání a tím i přes poskytovanou odbornou zdravotní péči dne 6. 1. 2022 došlo ke smrti poškozené. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Andrey Vlčkové a MUDr. Miroslava Kúdely a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví pediatrie, specializace neonatologie znalce prof. MUDr. Zbyňka Straňáka, CSc., MBA., novorozeně porozené obviněnou bylo zdravým, donošeným a plně životaschopným jedincem. K jeho smrti došlo v důsledku toho, že poté, co nejméně 15 minut spočívalo v záchodové míse v poloze na břiše hlavou dolů pod úrovní vodní hladiny, došlo u něj k asfyxii (přerušení dodávky kyslíku do organismu). Ta měla, byť s větším časovým odstupem, za následek multiorgánové selhání a přes poskytnutí veškeré lékařské péče i smrt poškozené (k tomu srov. bod 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 45 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

38. Rozhodující kritérium pro posouzení případné trestní odpovědnosti obviněné podle soudů spočívalo ve vyšetření jejího duševního stavu v době porodu a bezprostředně po něm znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, zaměřeného na průběh porodu a jeho vliv na duševní stav obviněné. S tím úzce souvisel znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinická psychologie o vyšetření duševního stavu obviněné, její osobnosti, včetně motivace jejího činu. Závěr o tom, zda se obviněná nacházela v době těsně po porodu v takovém rozrušení, které by bylo možné pod ustanovení § 142 tr. zákoníku podřadit, tak soudy opíraly o závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a zabývaly se otázkou psychického stavu obviněné bezprostředně po porodu.

39. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, specializace gynekologie, urogynekologie znalce MUDr. Michala Zemana, Ph.D, který se zabýval průběhem těhotenství obviněné, zejména průběhem porodu a jeho vlivem na obviněnou, které stvrdil a rozvedl při svém výslechu v hlavním líčení, vyplývá, že obviněná měla zkušenost se čtyřmi předcházejícími porody, jedním provedeným císařským řezem a třemi vaginálními. Porod podle něj nebyl překotný, ani nijak specifický, u rodičky nedošlo ke ztrátě vědomí, k žádným porodním zraněním ani větší ztrátě krve. Obviněná neměla důvod chovat se jinak než obvyklá populace žen. Ačkoliv obviněná tvrdila, že nepoznala, že u ní probíhá porod, z předešlých čtyř těhotenství a porodů byla podle znalce dostatečně zkušená, obeznámena s příznaky porodu a očekávaným průběhem. Samotný porod dítěte do toaletní mísy je okamžik, kterým musela poznat, že se jedná o porod a od této chvíle prokazatelně věděla, že rodí, respektive, že již porodila. Mezi základní životní projevy novorozence patří srdeční aktivita, postupně se rozvíjející dech, následně i křik a pohybová aktivita, nicméně pro laika jsou základními životními projevy aktivní pohyb a křik, tedy i dýchání. Ponechání dítěte v toaletní míse, pravděpodobně obličejem, a tedy i dýchacími cestami pod úrovní vodní hladiny je zcela neadekvátní. U obviněné přitom nebyla popsána žádná ztráta vědomí. O dítě se nijak nezajímala, pouze čekala až porodí kromě dítěte i obaly a placentu. Znalec sice připustil, že mohla být po porodu unavená a k tomu, aby z mísy vstala, jí muselo být pomoženo, vyloučil nicméně, že by se nacházela ve výjimečném rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem, a může vést k posouzení jednání pachatelky podle privilegovaného § 142 tr. zákoníku.

40. Obviněná nerodila poprvé, ani se nejednalo o komplikovaný déle trvající nebo zvlášť vysilující porod. Obviněná byla v průběhu porodu při vědomí, jednala uváženě a racionálně beze stop paniky nebo ztráty kontroly. I podle svědka M. K., zdravotnického záchranáře, který se jako první dostal do kontaktu s obviněnou vypověděl, že v momentě, kdy novorozeně vyjmul ze záchodové mísy, bylo z výrazu manžela obviněné zřejmé, že o porodu nevěděl. Sama obviněná v době, kdy ji zvedali z mísy, byla podle něj lucidní, na jeho dotazy mu říkala, že o tom doktorka nevěděla. Když jí s řidičem pomáhali z mísy vstát, vstala skoro sama a odešla s řidičem. Taktéž J. H. – lékař záchranné služby uvedl, že obviněná po jeho příjezdu komunikovala, byla při vědomí, nedošlo k žádnému silnému krvácení z rodidel. Působila věrohodně a na jeho dotaz sdělila, že byla před třemi měsíci u gynekoložky, která na ni těhotenství nepoznala.

41. Z těchto důkazů podle soudu prvního stupně jednoznačně plyne, že obviněnou nemůže vyvinit ani jiný psychický či fyzický stav v době činu, konkrétně jí tvrzený stav bezmoci, vylučující poskytnutí elementární pomoci poškozené. Stačilo, aby po porodu, kdy se svědkem M. Z. z WC mluvila, ho informovala, že porodila, a požádala ho alespoň o vyjmutí novorozeněte ze záchodové mísy nebo jinou formu pomoci novorozeněti. Obviněná však nic, co by směřovalo k poskytnutí první pomoci a záchraně života poškozené, neučinila, aniž by jí v tom něco bránilo.

Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že i kdyby obviněná nebyla schopna vyjmout novorozeně ze záchodové mísy sama, pro zamezení ohrožení jeho zdraví postačovalo, aby o to požádala svého manžela, který byl přítomen a s nímž bezprostředně po porodu zcela racionálně komunikovala, v tomto směru však nevyvinula sebemenší snahu. Soud prvního stupně plně v souladu s provedenými důkazy uzavřel, že obviněná manžela – svědka M. Z., bezprostředně po porodu neinformovala o tom, že porodila dítě, nepožádala ho o pomoc pro něj, ale pouze o přivolání záchranky pro sebe z důvodu bolesti břicha (k tomu srov. bod 69 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 40 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

42. Pokud jde o námitku obviněné stran absence subjektivní stránky, soud prvního stupně v souladu s provedenými důkazy učinil závěr o zavinění obviněné ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Správně přitom vyšel z § 112 tr. zákoníku, podle něhož se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, v tomto případě § 858 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku. Podle něj rodičovská odpovědnost zahrnuje mimo jiné povinnosti spočívající v péči o dítě, zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a v ochraně dítěte.

Provedené důkazy přitom poskytovaly spolehlivý podklad pro závěr, že obviněná sice nečinila aktivní kroky k usmrcení poškozené, ale i při své nižší inteligenci a ve stavu, ve kterém se po porodu nacházela, věděla, že novorozeně leží v záchodové míse tváří pod úrovní hladiny vody a nemůže proto dýchat. Neučinila přitom nic, co by nebezpečí ohrožení života poškozené eliminovalo, přestože v konkrétní situaci, v níž se nalézala, stačilo, aby o to požádala manžela, s nímž byla v kontaktu. Osud poškozené však zcela ignorovala a manžela žádala jen o pomoc pro sebe.

V tomto směru soud prvního stupně správně dovodil, že obviněná přes svou podprůměrnou inteligenci si musela být i při únavě z porodu vědoma, že ponecháním novorozeněte v ležící poloze s tváří pod hladinou vody v záchodové míse hrozí jeho dušení. Fakt, že déletrvající nedostatek kyslíku může vést až ke smrti člověka, tím spíše ke smrti právě porozeného novorozeněte, je natolik obecně známou skutečností, že vědomí o možnosti takového následku musela být zcela zřejmá i obviněné. Soud prvního stupně proto oprávněně dovodil ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku, že s tím, že takový následek nastane, byla obviněná přinejmenším srozuměna (k tomu srov. body 76-79 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

43. Skutkové závěry soudu prvního stupně o subjektivní stránce činu obviněné mají oporu i ve znaleckém posudku o vyšetření jejího duševního stavu znalců prof. PhDr. Petra Weisse, PhD., DSc. a MUDr. Luďka Daneše, CSc. Vedle závěru o absenci duševní poruchy obviněné v době činu, zachování jejích schopností rozpoznat v době spáchání činu jeho škodlivost a své jednání ovládat, poukazovali na zjištěné znaky osobnosti obviněné, které podle nich korespondují s charakterem činu. Konstatovali, že obviněná je simplexní, anomálně egocentricky strukturovanou osobností s intelektem v pásmu slaboduchosti (IQ 74). Osobnostní i intelektové charakteristiky jsou u ní trvalé, nijak neovlivnitelné. Podle znalců bylo motivací činu, že dítě nechtěla. V tomto ohledu nutno poukázat především na naprosté ignorování prenatální péče obviněnou, jak to dokumentuje záznam její emailové korespondence s gynekoložkou R., na jejíž výzvu k návštěvě ordinace za účelem vyšetření nereagovala. Těhotenství zatajila jak před gynekoložkou, tak před OSPOD. Vypovídající o charakteristice osobnosti obviněné je i její chování bezprostředně po činu, kdy se zajímala jen o pomoc pro sebe, zatímco o zdravotní stav novorozeněte se nezajímala vůbec. Zájem o něj neprojevila ani později, kdy bylo novorozeně hospitalizováno, ani poté, co bylo umístěno do kojeneckého ústavu. Egocentrická charakteristika osobnosti obviněného s přístupem k mateřství jako něčemu, co ji obtěžuje a komplikuje jí život, je zřejmá i z historie jejích přechozích porodů, z níž je patrné, že tři předchozí porody byly porody nechtěných dětí. Soudy tak shodně dospěly k závěru, že z psychiatrického hlediska nebyl zjištěn jakýkoliv negativní stav, který by byl způsoben bezprostředně porodem (k tomu srov. bod 42-43 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

44. Na základě těchto zjištění bylo vyloučeno, aby čin obviněné mohl být posouzen jako zločin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku (srov. č. 38/1976, č. 16/1986 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo 149/2012, či ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, aj.), neboť pro takový závěr nic z jednání obviněné ani jejího psychického stavu nesvědčilo, a bylo prokázáno, že porod proběhl rychle a bez komplikací, nebylo zjištěno nic, co by mohlo vyvolat větší míru rozrušení, než je běžné.

45. Závěr o tom, že se o rozrušení porodem ve smyslu § 142 tr. zákoníku nejednalo, je v souladu se všemi zjištěními soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 427/2017). Soudy proto správně uzavřely, že se nejednalo o náhlé rozrušení rodičky porodním dějem, když v posuzované věci nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by svědčily o tom, že by se obviněná nacházela v takovém rozrušení způsobeném porodem, jak vyžaduje ustanovení § 142 tr. zákoníku.

46. Odvolací soud ke správnosti skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně zdůraznil, že jeho úvahy mají podklad jak ve výsledcích provedeného dokazování, tak i v právní teorii a judikatuře na danou problematiku zaměřené. Závěr soudu prvního stupně, že obviněná se tak dopustila zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, proto shledal odvolací soud jednoznačně vyplývající z provedených důkazů a v souladu se zákonem. Nejvyšší soud se s těmito právními závěry soudů ztotožnil, přičemž v napadených rozhodnutích neshledal vady, které obviněná v dovolání uváděla, přičemž označil užitou právní kvalifikaci za správnou.

47. V návaznosti na shora uvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, je nepochybné, že obviněná jednala nikoli ve stavu silného rozrušení způsobeného porodem ve smyslu § 142 tr. zákoníku, ale svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnila všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu vraždy § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

48. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatelky již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňovala, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2-29), a rovněž poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 6-12). Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněné na obhajobu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jí namítáno.

49. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné A. Z. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné odmítl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 8. 2024

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu