11 Tdo 652/2015-37
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o
dovoláních, která podali obvinění K. T. S., a T. L., proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 9 To 409/2013, v trestní věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 72/2009, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. T. S. a T. L.
odmítají.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 46 T 72/2009,
byli obvinění K. T. S. a T. L. uznáni vinnými přečinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1
tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl
obviněný K. T. S. odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho
roku. Obviněná T. L. byla odsouzena podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání jednoho roku.
Naproti tomu byli oba obvinění podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 1 ZT
443/2008, pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §
247 odst. 1, 2 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený J. D. odkázán s nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obvinění: od blíže nezjištěné doby,
nejméně od 1. 3. 2008 do 29. 4. 2008 v P., ul. K D., v rodinném domě č. .....
nedovoleně pěstovali hydroponním způsobem rostliny konopí (marihuanu), které
obsahují látku THC (delta-9-tetrahydro-cannabinol), kdy dne 29. 4. 2008 bylo v
domě zajištěno 122 ks vzrostlých rostlin konopí, 165 ks mladých rostlin (řízků)
rodu konopí a 64,5 g sušených úlomků vrcholových částí (květenství) samičí
rostliny rodu konopí s obsahem minimálně 39,5 g THC s obsahem vyšším než 0,3 %,
přičemž konopí je uvedeno v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových
látkách jako omamná látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o
omamných látkách a THC je uveden v příloze č. 4 zákona č. 167/1998 Sb. o
návykových látkách jako psychotropní látka zařazená do seznamu I podle Úmluvy o
psychotropních látkách.
Proti tomuto rozsudku podali jednak oba obvinění, jednak v jejich neprospěch
státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 odvolání, na
jejichž podkladě Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 9
To 409/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
zrušil toliko ve zprošťující části a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil
soudu I. stupně k novému rozhodnutí. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných jako nedůvodná zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu, a to výrok, jímž byla podle § 256 tr. ř.
zamítnuta jejich odvolání do odsuzující části rozsudku soudu I. stupně, napadli
oba obvinění obsahově shodnými dovoláními,v nichž uplatnili dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., tj., že ve věci rozhodl soud, který
nebyl náležitě obsazen, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci své dovolací argumentace k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obvinění namítají, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě
obsazen, přičemž s odkazem na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 293/98,
III. ÚS 200/98), a rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne
28. 7. 2011), uvádějí, že z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na
zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni
soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž
podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému
soudci. Naplnění dovolacího důvodu spatřují ve skutečnosti, že obžaloba byla
podána 30. 9. 2009, přičemž prvostupňový soud rozhodoval o meritu věci od
podání obžaloby do současné doby celkem devětkrát čtyřmi různými senáty. V
tomto směru předkládají podrobnou genezi dosavadního průběhu soudního řízení. Postup odvolacího soudu, který nepřípustně zasahoval do procesu hodnocení
důkazů soudem prvního stupně, kterému vytýkal porušení zásady volného hodnocení
důkazů, aniž by dostatečně odůvodnil zejména v čem a z jakých důvodů spatřuje
rozpory a vadné hodnocení důkazů a sám dal pokyn k jakémukoli doplnění
dokazování, obvinění shledávají v rozporu s trestním řádem i s ústavněprávními
předpisy. Tím podle jejich názoru bylo porušeno jejich právo na zákonného
soudce i spravedlivý proces, které zaručuje Listina základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen „Úmluva“). Poukazují, že odvolací soud není oprávněn zasahovat do hodnotící
činnosti soudu prvního stupně, pokud tento postupoval v souladu s § 2 odst. 6
tr. ř. Svá tvrzení pak obvinění podpírají rekapitulací relevantní judikatury
Ústavního soudu. Zdůrazňují, že pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně
porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné
vybočení z logiky projednávané věci. V daném případě, pokud jde o respektování
právního názoru odvolacího soudu, soudy nalézací toto pravidly ctily, nicméně v
projednávaném případě jde o hodnocení skutkové a nikoli právní. Protože Městský
soud v Praze opakovaně ve svých zrušujících rozhodnutích naznačil, jakým
způsobem má nalézací soud rozhodovat, nelze mít za to, že v odvolacím řízení
byla zajištěna objektivita a nestrannost v rozhodování. Stejně tak namítají, že
ani senát ve složení Mgr. Havlíkové, René Maškové a Zory Zachové o jejich věci
nemohl rozhodnout nestranně, neboť byl ovlivněn hodnocením důkazů ze strany
odvolacího soudu a celým průběhem trestní věci, což nepochybně mělo na jeho
rozhodování vliv. Konstatují, že pokud by senát nerozhodl o jejich vině, ale
opětovně o zproštění, byl by vyměněn jako předchozí dva senáty, které byly
označeny za neschopné nestranně rozhodovat, a bez řádného odůvodnění ze strany
odvolacího soudu jim byla věc odňata a přidělena jinému senátu. V této
souvislosti obvinění poukazují na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS
109/11, I. ÚS 49/06, III. ÚS 232/95, II. ÚS 1009/08, II. ÚS 282/97, I.
ÚS
1922/09), jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tz 105/2006, 4 Tz
45/2006, 2 Tzn 187/96 a další), které zčásti citují. Rovněž vytýkají, že
ačkoliv jejich trestní stíhání bylo zahájeno již v roce 2008, nebylo do
současné doby zcela pravomocně (ve věci krádeže) ukončeno. Trestní řízení bez
jejich zavinění trvá přes 6 let od údajného spáchání skutku, čímž bylo porušeno
právo na spravedlivý proces, neboť každý má právo na to, aby jeho záležitost
byla v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, což se v
jejich případě nestalo.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění
namítají, že nalézací soud byl opakovaně odvolacím soudem ovlivňován ve způsobu
hodnocení důkazů v jejich neprospěch, přičemž z provedených důkazů byly
vyvozeny zcela opačné závěry, než které z nich vyplývaly, a jež před opakovanou
změnou senátu vyvodil soud nalézací. Nesprávné právní posouzení skutku a jiné
nesprávné hmotně právní posouzení obvinění spatřují ve skutečnosti, že skutek
uvedený v odsuzujícím výroku rozhodnutí nalézacího soudu, který zůstal
rozhodnutím odvolacího soudu nezměněn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin. Rovněž namítají extrémní rozpor mezi závěry soudů obou stupňů a
provedeným dokazováním. Současně namítají, že provedenými důkazy, které v
podrobnostech rozebírají, nebylo prokázáno, že by se přisouzeného přečinu
dopustili. Zdůrazňují, že materiály u nich zajištěné (návod na pěstování konopí
a doklady o nákupu předmětů k pěstování) neprokazují, že by to byli právě oni,
kdo se uvedeného trestného činu dopustili, ani nebyly zajištěny žádné stopy
biologické či daktyloskopické, jež by alespoň nepřímo prokazovaly jejich delší
přítomnost na místě činu, a vědomost o tom, co se v domě provozuje. Podle
jejich mínění bylo pouze prokázáno, že v domě bylo pěstováno konopí a docházelo
tam k neoprávněnému odběru elektřiny. Rovněž vytýkají, že obžaloba byla
postavena toliko na listinných důkazech, které však nepostačují k závěru o
jejich vině, když kupř. nebylo vůbec prokázáno, že sepsali smlouvu o nájmu s
pronajímatelem domu, ani že by pěstírnu zřídili. Stejně tak zpochybňují, že by
se uvedeného jednání dopustili ve formě spolupachatelství, když v tomto směru
nebylo dokazování vůbec vedeno. Závěrem svého dovolání obvinění navrhli, aby
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1.
2014, sp. zn. 9 To 409/2013, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 46 T 72/2009, „jako rozhodnutí vydané ve
vadném řízení předcházejícím“.
Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k
podaným dovoláním obviněných vyplývá, že námitky, jimiž napadají postup
odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení provedených důkazů v řízení před soudem
prvního stupně, čímž mělo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý
proces, jakož i tvrzení, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo na
zákonného soudce svévolnou změnou ve složení senátu, lze sice teoreticky pod
uplatněné dovolací důvody podřadit, jedná se však o námitky neopodstatněné. Pokud v průběhu soudního řízení došlo (sice nestandardně) k několikanásobnému
zrušení rozsudku nalézacího soudu, je daný postup přímým důsledkem
dvouinstančnosti trestního řízení, jež neumožňuje v případě zprošťujícího
výroku soudu prvního stupně případně vadné rozhodnutí v odvolacím řízení změnit
a obviněného uznat vinným. Odvolací soud tak nemá žádnou efektivní možnost
případné vady ve skutkových zjištěních soudu nalézacího jakkoli napravit, např. vlastním dokazováním. Státní zástupce připomenul, že odvolací soud si byl vědom
mezí zásahu do hodnotící činnosti soudu nalézacího v odvolacím řízení v tom
směru, že není oprávněn do ní zasahovat za předpokladu, že tato je v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Protože těmto požadavkům předchozí zprošťující
rozsudky obvodního soudu neodpovídaly, naopak vykazovaly objektivní vady ve
skutkových zjištěních, byla podle státního zástupce jejich opakovaná kasace
odvolacím soudem na podkladě odvolání státní zástupkyně důvodná. Pokud nalézací
soud důkazy svědčící o vině obviněných řádně nevyhodnotil a neřídil se ve svých
zprošťujících rozhodnutích zásadami zakotvenými v § 2 odst. 6 tr. ř., nelze
považovat za porušení práva na spravedlivý proces, pokud odvolací soud tento
jeho vadný postup odmítl opakovaně akceptovat. V tomto směru státní zástupce
zdůraznil, že odvolací soud ve svých předchozích kasačních rozhodnutích
nalézacímu soudu neuložil, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, ale byl
nucen opakovaně připomínat, aby vůbec všechny provedené důkazy vzal v úvahu. Předchozí skutková zjištění nalézacího soudu, jež vedla ke zprošťujícím
rozhodnutím, byla v evidentním extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů
a snahou odvolacího soudu bylo, aby byl tento extrémní nesoulad odstraněn. Uvedený postup i z hlediska obviněnými citované judikatury státní zástupce
označil za zcela ústavně souladný. Za odůvodněnou a legitimní označil rovněž
změnu ve složení senátu, byť tento výjimečný postup odvolací soud zvolil v dané
věci dvakrát. Učinil tak ovšem až poté, co soud prvního stupně opakovaně
ignoroval závazné pokyny odvolacího soudu směřující pouze k řádnému zjištění
skutkového stavu. Státní zástupce dovodil, že uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, kterými obvinění
zpochybňují soudem prvního stupně v konečné fázi učiněná skutková zjištění. Konstatoval, že soudy obou stupňů se při hodnocení důkazů důsledně řídily
zásadami vyplývajícími z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr.
ř.,
přičemž ve věci nebyl shledán žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně teprve ve svém posledním
rozsudku náležitě vyhodnotil ve svém souhrnu důkazy, na které státní zástupce
zčásti poukazuje, a které dosvědčují, že to byli právě oba obvinění, kteří se
podíleli na provozu tzv. pěstírny konopí. Závěrem svého vyjádření státní
zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných pro zjevnou
neopodstatněnost odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla
podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr.
ř.), a byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obvinění sice podali dovolání též z důvodu předvídaného ustanovením § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v dovolání ve skutečnosti nenamítají nesprávnost
právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění.
Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů a
vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně zejména tvrzením,
že provedenými důkazy jejich vina nebyla prokázána, že materiály u nich
zajištěné nesvědčí o tom, že by to byli právě oni, kdo se uvedeného trestného
činu dopustil, že nebyly zjištěny žádné stopy biologické a daktyloskopické
svědčící o jejich přítomnosti v domě, že nebylo prokázáno, kdo uzavřel smlouvu
o nájmu ani jejich vědomost o tom, co se v domě provozuje, že obžaloba spočívá
toliko na listinných důkazech), je nutno považovat za námitky skutkového
charakteru, týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném
dovolání tedy obvinění neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená
skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku. Je třeba konstatovat, že obvinění se svými dovoláními pouze domáhají,
aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro
který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod
vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat,
spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnými
považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na
spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným
právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s
ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně
garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo
nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý
proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním
nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových
zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec
žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů
při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým
opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne
23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat
pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím
vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými
zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy
podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je
zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze
soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude
okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva
na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS
1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá
rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění
rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které
skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely,
jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s
obhajobou.
Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními
Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský
soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně
nejedná o žádný extrémní rozpor. Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy
své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě
provedených důkazů. Jedná se především o zprávu Pražské energetiky, a. s. (dále
„PRE“) ohledně podezření z neoprávněného odběru elektřiny, na jejímž podkladě
byla v nemovitosti čp. .... v ulici K D. v P., provedena domovní prohlídka, při
níž byla nalezena indoorová pěstírna marihuany a zařízení k nepovolenému odběru
elektřiny. Tato skutečnost byla potvrzena rovněž závěry znaleckého posudku z
oboru elektrotechniky a energetiky. Dále jde o výpověď svědka J. D., majitele
předmětné nemovitosti, že osoby, které měly dům v pronájmu, jej kontaktovaly z
mobilního telefonu, který v inkriminované době užívala obviněná T. L. Toto
svědectví je též podporováno dalšími, zejména listinnými důkazy. Ze smlouvy o
nájmu na dobu určitou ze dne 21. 11. 2007 vyplývá, že smlouva ohledně pronájmu
předmětné nemovitosti byla sepsána mezi V. D. a T. K. O. N., který však v
průběhu trestního řízení nebyl vypátrán. Zjištěné důkazy svědčí o tom, že oba
obvinění byli v telefonním styku s dalším vietnamským občanem M. T. N., který
byl v domě zadržen a podle závěrů soudů se zřejmě fyzicky staral o pěstírnu
konopí, vykonával tedy funkci tzv. zahradníka. Z úředního záznamu Policie České
republiky ze dne 29. 4. 2008 se podává, že uvedeného dne byl v ulici M. L. zaznamenán pohyb vozidla VW Touran, z něhož vystoupila žena a muž, kteří se
společně odebrali k domu čp. ..., přičemž žena odemkla branku, oba vstoupili do
objektu a po pěti minutách společně odešli, když v těchto osobách byli
ztotožněni oba obvinění. Ze záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu
vyplývá, že oba obvinění v předmětné době opakovaně komunikovali a byli
mobilními operátory lokalizováni právě v okolí domu, v němž byla pěstírna
konopí. Protokol o vydání věci ze dne 29. 4. 2008 dokladuje vydání klíčů od
předmětné nemovitosti obviněnou T. L. a rovněž vydání SIM karet a většího
množství bankovek obviněným K. T. S. Soudy rovněž vycházely z důkazů majících
zcela jednoznačný vztah k osobám obviněných, když jak vyplývá z protokolu o
provedení prohlídky jiných prostor – motorového vozidla tov. zn. Volkswagen
Touran, provozovatelky obviněné T. L., byly v něm nalezeny jednak doklady
dosvědčující nákup předmětů a přípravků, které byly následně použity ke zřízení
pěstírny konopí, jednak složenky PRE, z nichž je patrno, že zálohy na elektřinu
byly pravidelně hrazeny odesílatelem T. S. K. Z protokolu o provedení domovní
prohlídky v bytě obviněné T. L. vyplývá, že zde byly zajištěny návody k
pěstování konopí a větší obnos peněz.
Taktéž lze odkázat na závěry znaleckého
posudku z oboru chemie, odvětví kriminalistická expertíza, fyzikální expertíza
a biologická expertíza, z nichž bylo zjištěno, že zajištěné stopy obsahovaly
materiál rostliny rodu konopí, přičemž v metanolových extraktech rostlinného
materiálu příslušných stop byla zjištěna přítomnost THC
(delta-9-tetrahydro-cannabinol) s obsahem účinné látky vyšším než 0,3 %. Soudy
si byly vědomy tvrzení obviněných, že se předmětného jednání nedopustili, a již
proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obvinění
nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňují s
jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího
soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených
důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou
svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného
dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v
souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí
podklad pro spolehlivý závěr, že obvinění společně neoprávněně jinému opatřili
nebo pro jiného přechovávali omamnou nebo psychotropní látku, přičemž, jak ze
shora uvedeného vyplývá, oba jednali ve vzájemné shodě a byli vedeni společným
cílem. Svým jednáním tak po objektivní i subjektivní stránce naplnili skutkovou
podstatu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. K podrobnostem lze odkázat též na
rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkrétně na str. 5 – 6 rozsudku soudu prvního
stupně a str. 4 až 6 usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že obvinění ve skutečnosti nepředložili jedinou
námitku vztahující se k právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu
posouzení, odpovídající jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) r. ř. Tyto námitky obviněných tak nejsou způsobilé obsahově naplnit
nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani
žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., zakládající
přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Na straně druhé lze za relevantní považovat námitky obviněných, které uplatnili
ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tvrzením, že
jim bylo odňato právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces, neboť jejich
trestní věc byla nedůvodně přikázána jinému senátu nalézacího soudu poté, co
původní senát nehodnotil důkazy dle pokynu odvolacího soudu a vydával
zprošťující rozsudky namísto uznání viny, jakož i námitky, že věc nebyla
projednána v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst.
2 Listiny. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda soudní řízení je skutečně
zatíženo tvrzenými vadami.
Daný dovolací důvod je naplněn v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný
soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce
rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. náležitě obsazen,
jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zák. č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Půjde o
případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo rozhodoval senát složený
z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze
soudců, nebo opačně. Dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na
rozhodování se podílel soudce, jenž nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř.
apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodoval senát, dovolací důvod by naplněn
nebyl.
K uvedené problematice je dále zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné
rovině) uvést, že podle ustanovení § 262 věty první tr. ř., rozhodne-li
odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního
stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení
senátu.
Podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí
důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Jak vyplývá z judikatury obecných soudů i z názorů trestněprávní teorie, pokud
se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního
stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat
tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč
jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým
důkazům je ještě třeba přihlédnout. Jestliže však považuje odvolací soud rozsah
dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního
stupně, „nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým
rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před
odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze
odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu, a
proto v takových případech musí odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1
tr. ř. Odvolací soud přitom pak může jen soud prvního stupně upozornit, ve
kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke
způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny.“ (k tomu srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, sp. zn. 4 Tz 45/2006, sp. zn. 2 Tzn
187/96 aj.). „Vady rozsudku nemůže odvolací soud shledat a vytknout tam, kde
soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6
tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky
odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1
písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého
přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem“ (k
tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání, Praha,
C.H. Beck 2005, s. 1958 a judikatura tam uvedená).
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny: „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Jestliže je příslušnost soudu a
soudce určována zákonem, je zřejmé, že i výjimka stanovená v ustanovení § 262
věta první tr. ř., tzn. výjimka stanovená zákonem, určuje příslušnost soudu a
soudce zákonným způsobem. Ustanovení § 262 věta první tr. ř. umožňuje
odvolacímu soudu v rámci odvolacího řízení společně s vrácením věci nalézacímu
soudu nařídit její projednání v jiném složení senátu. Použití a účel této
výjimky je nutno posuzovat i s ohledem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr.
ř., dle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro
nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Použití ustanovení § 262 věta první tr.
ř. – zvláště v kontextu nyní posuzovaného případu – je možností, jak ukončit
opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a snahou vyhnout
se tak bezúčelnému protahování trestního řízení. Použití citovaného ustanovení
musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces,
nikoliv snahou o jejich eliminaci.
Ústavní soud se již dříve vyslovil k tomu, že postup odvolacího soudu podle §
262 tr. ř. by neměl být pravidlem, leč spíše výjimkou (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98). Nikoli běžnou je
však i situace nyní posuzovaná, kdy odvolací soud rozsudek nalézacího soudu
vícekrát zrušil. Až ve svém třetím, a poté v šestém zrušujícím usnesení
následně aplikoval postup podle ustanovení § 262 věta první tr. ř. Je zřejmé,
že odvolací soud nenařídil nalézacímu soudu rozhodnout věc v jiném složení
senátu účelově, jako apriorní pokus o prosazení vlastního skutkového či
právního názoru, nýbrž s ohledem na průběh řízení právě s ohledem na
výjimečnost nastalé procesní situace – a s ohledem na výjimečný charakter
takového postupu – toliko subsidiárně, po vyčerpání předchozích možností. Pouze
svévolné, z mezí ustanovení § 1 a § 2 tr. ř. vybočující nařizování změn ve
složení senátu soudu prvního stupně lze považovat za porušení čl. 38 odst. 1
Listiny. V opačném případě by každá, byť odůvodněná změna ve složení senátu
nalézacího soudu, musela vést ke zrušení rozhodnutí obecných soudů a soud vyšší
instance by neměl v ruce nástroj, jak zjednat nápravu v postupu soudu nižšího
stupně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. II.
ÚS 170/99, a nález ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09).
Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu
dvojinstančnosti. Odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně
závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony
a doplnění, které je soud prvního stupně povinen provést (§ 264 odst. 1 tr. ř.
a též § 149 odst. 6 tr. ř.). Nerespektování právního názoru nebo nařízených
pokynů odvolacího soudu za situace, kdy odvolací soud nemůže rozhodnout sám s
ohledem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., znamená porušení zmíněného
principu dvojinstančnosti soudního rozhodování, a ve svých důsledcích zatěžuje
vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní intenzity (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 311/09).
V návaznosti na výše uvedené nutno připomenout, že Obvodní soud pro Prahu 4 v
předmětné věci rozhodoval v prvním stupni o meritu věci od podání obžaloby do
současné doby celkem devětkrát třemi různými senáty. K vydání prvního
zprošťujícího rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 4 došlo dne 17. 12. 2009,
následně pak byla odvolacím soudem jeho meritorní rozhodnutí k odvolání státní
zástupkyně, podávaných v neprospěch obviněných opakovaně pro objektivní vady ve
skutkových zjištěních, rušena. Nejvyšší soud nemá výhrad vůči závěrům
odvolacího soudu, který ve svých zrušujících rozhodnutích nalézacímu soudu
vytýkal, že hodnotil provedené důkazy neobjektivně a jednostranně, nevypořádal
se se všemi okolnostmi významnými pro meritorní rozhodnutí, když procesně řádně
provedené důkazy důsledně nehodnotil ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.,
přičemž opakovaně důkazy svědčící v neprospěch obviněných bagatelizoval,
pomíjel a nehodnotil je jednotlivě i v jejich souhrnu, a jeho skutkové závěry
tak neměly v provedeném dokazování oporu. Za odůvodněný lze označit i postup
odvolacího soudu, pokud v reakci na tyto skutečnosti aplikoval výjimečné
ustanovení § 262 tr. ř. a nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta, byť
opakovaně, v jiném složení senátu, neboť dospěl k názoru, že v daném případě
postoj nalézacího soudu svědčí o tom, že není schopen celou záležitost
objektivně posoudit. Nutno zdůraznit, že k tomuto výjimečnému postupu, přestože
jej odvolací soud zvolil v dané věci dvakrát, přikročil až poté, co nalézací
soud opakovaně ignoroval závazné pokyny odvolacího soudu směřující pouze k
řádnému zjištění skutkového stavu. Současně tomuto soudu uložil, aby napravil
vytýkané nedostatky, tedy ve věci řádně provedené důkazy hodnotil tak, jak mu
to ukládá trestní řád, tedy nejen jednotlivě, ale ve vzájemné souvislosti. Za
porušení práva na spravedlivý proces tudíž nelze považovat, pokud odvolací soud
vadný postup nalézacího soudu odmítl opakovaně akceptovat.
Současně nutno dodat, že pokud Městský soud v Praze, i přes svůj závěr o v
zásadě úplnosti dokazování provedeného Obvodním soudem pro Prahu 4, tomuto
opakovaně ve zrušujících usneseních vytýkal způsob hodnocení důkazů, tak z
odůvodnění kasačních rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud hodnotil otázku
viny obou obviněných a existenci jejich viny presumoval nebo ji dokonce bral
jako nepochybnou, a že by v tomto směru soudu prvního stupně uložil, aby takto
rozhodl. Odvolací soud nalézacímu soudu neukládal, jakým způsobem má provedené
důkazy hodnotit, ale byl nucen opakovaně připomínat, aby vůbec všechny
provedené důkazy vzal v úvahu. Předchozí skutkové závěry nalézacího soudu, jež
vedly ke zprošťujícím rozhodnutím, byly v evidentním extrémním nesouladu s
obsahem provedených důkazů a snahou odvolacího soudu toliko bylo, aby takový
extrémní nesoulad byl odstraněn. Veškeré své závěry odvolací soud uváděl v
rovině pravděpodobnostní, když z jím použitých výrazů a koncipovaných vět ve
zrušujících usneseních nelze žádným jejich logickým výkladem dospět k závěru,
že by se jednalo o kategorické konstatování viny obviněných, kterou by
presumoval dříve, než o ní rozhodoval nalézací soud, naopak je z nich zcela
zřejmá pouze rovina hypotetická, a aniž by dále nad rámec svého přezkumu
hodnotil dosavadní skutková zjištění, právní kvalifikaci činu, přípustnost
jednotlivých důkazů a další obdobné skutečnosti. Tento závěr ostatně lze
dovodit i z obsahu odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30.
9. 2013, sp. zn. 46 T 72/2009, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne
16. 1. 2014, sp. zn. 9 To 409/2013. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat,
že předchozí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodně nebyla nezákonná a nebyla
provedena v rozporu s trestním řádem a ústavními nálezy (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, a ze dne 7. 9. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1922/09).
O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména čl.
36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, by mohlo jít pouze v případě, že by
rozhodování odvolacího soudu neslo známky libovůle. Bylo by tomu tak, pokud by
soud druhého stupně svůj závěr o nutnosti postupu podle věty první § 262 tr. ř.
náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně
nepřípadných. Odůvodnění napadeného usnesení v projednávané věci a podmínky pro
jeho vydání však nelze pokládat za projev libovůle soudu, resp. prosazování
určitého názoru „za každou cenu“. Nejvyšší soud v posuzovaném případě
neshledal, že by postup odvolacího soudu podle ustanovení § 262 věta první tr.
ř., byť opakovaný, byl jakkoli svévolný.
Na základě uplatněných dovolacích námitek nelze rovněž dospět k závěru, že
postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo na zákonného soudce, pokud
opakovaně (2x) rozhodl o změně ve složení senátu, jenž tuto trestní věc
obviněných projednával. Za opodstatněné nelze považovat ani výhrady, že rovněž
senát ve složení předsedkyně senátu Mgr. Havlíkové a přísedících René Maškové a
Zory Zachové o jejich věci nerozhodl nestranně, neboť byl ovlivněn hodnocením
důkazů ze strany odvolacího soudu a celým průběhem trestní věci, což údajně
mělo na jeho rozhodování vliv. S poukazem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud
konstatuje, že v posuzované věci bylo postupováno v souladu s příslušnými
ustanoveními trestního řádu a tudíž nešlo o netransparentní určení soudního
senátu, aby tím bylo popřeno právo na zákonného soudce, jak je zakotveno v
ústavních předpisech (čl. 38 odst. 1 Listiny). V návaznosti na shora vyslovené
závěry Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že námitkám, které proti
napadenému rozhodnutí odvolacího soudu obvinění uplatnili, nelze v uvedeném
rozsahu přisvědčit.
Obvinění rovněž vytýkají, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces
tím, že věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1
ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny, když jejich trestní stíhání bylo zahájeno
již v roce 2008 a do současné doby bez jejich zavinění nebylo zcela pravomocně
(ve věci krádeže) ukončeno.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny platí, že každý má právo, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se
mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy se
stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně
a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným
zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli
trestního obvinění proti němu.
Při posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se
přihlíží zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k
prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly. V každém
individuálním případě je nezbytné se zabývat nejen okolnostmi, jež měly na
vzniklé průtahy a délku řízení vliv, ale nutno vzít v úvahu i ustanovení § 1
odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné
činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě
potrestáni; přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a
zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a
pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami
zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen
z pohledu samotné obviněné osoby, ale také i z pohledu práv a povinností
ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených,
obětí trestných činů).
Současně je potřebné uvést, že relevantní judikatura Evropského soudu pro
lidská práva (dále též jen „Evropský soud“) je založena na tom, že v případě
porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Evropský soud porušení
Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Evropský
soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní
úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije
výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a
uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má
Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům
vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení
poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti.
Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o
tyto poznatky zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i
prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Současně poukázal na některé z
nich (např. od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li
to mimo jiné okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby
nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, dále
snížení trestu odnětí svobody, atd.). Upozornil, že je třeba vážit, aby
využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního
řízení, např. poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Ústavní soud rovněž uvedl, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho
dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba
zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních práv ve sféře
základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda
zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním
pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním
zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku,
který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které
lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v
demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout
mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je
třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich
aplikace obstála v testu proporcionality. Evropský soud pro lidská práva
považuje za dostatečnou kompenzaci porušeného práva na přiměřenou délku řízení
i pouhé zmírnění trestu, ovšem pouze v případech, kdy bylo soudem užito
výslovně z důvodu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a ten
současně uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (srov. rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva Eckle proti SRN, 1982). Ačkoliv i dle názoru
vysloveného Ústavním soudem nelze kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6
odst. 1 Úmluvy vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání
trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení
citovaného ustanovení Úmluvy, je s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního
soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva zřejmé, že dobu trvání trestního
řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě
absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání
trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Nelze tedy než shrnout, že doba
trestního stíhání obviněných s ohledem na její chápání též judikaturou
Ústavního soudu, resp.
Evropského soudu pro lidská práva, dosahující v nyní
posuzované věci téměř šesti let, může vykazovat prvek jisté výjimečnosti, co do
svého trvání, a tak se nabízí otázka, jakým způsobem, a to ovšem nikoliv
odtrženě od dalších okolností případu, lze tuto skutečnost kompenzovat.
Ústavní soud především vymezil jistá kritéria přístupu k řešení této otázky,
když uvedl, že je třeba zkoumat jednak faktory významné pro opodstatnění délky
řízení (např. z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení),
závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v
neposlední řadě i rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s
délkou trestního řízení, jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu.
Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání
činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do
tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy,
dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané
osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně
ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).
Z obsahu spisu vyplývá, že není pochyb o tom, že přípravné řízení v posuzované
věci zahájené již v roce 2008, bylo ukončeno podáním obžaloby dne 30. 9. 2009.
K vydání prvního zprošťujícího rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 4, který se
posuzovanou věcí zabýval, došlo dne 17. 12. 2009, sp. zn. 46 T 72/2009, a
následně byla odvolacím soudem jeho meritorní rozhodnutí k odvoláním státní
zástupkyně, podávaných v neprospěch obviněných opakovaně, zejména pro závažné
vady procesní povahy a nedostatky důkazního řízení rušena, a věc vracena k
dalšímu řízení. Od podání obžaloby do současné doby tak prvostupňový soud
rozhodoval o meritu věci celkem devětkrát třemi různými senáty. Naposledy
rozhodoval ve věci Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 9. 2013 a
Městský soud v Praze dovoláním napadeným usnesením dne 16. 1. 2014, jímž bylo
trestní stíhání obviněných ohledně jednoho ze žalovaných skutků pravomocně
skončeno.
Za situace, kdy trestní řízení v posuzované věci bylo dotčeno průtahy, které
obvinění nezavinili, bylo i podle Nejvyššího soudu namístě, aby obviněným byla
poskytnuta jistá kompenzace ve formě měřitelného a výslovného zmírnění trestu,
a to s konstatováním, že k němu dochází právě pro porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud s odkazem na výše již citovanou
judikaturu Ústavního a Evropského soudu týkající se dané problematiky
zdůrazňuje, že obecné soudy při rozhodování o trestu musí zvážit, zda výše
uložených trestů je ještě v proporcionálním poměru ke skrze ně dosahované
ochrany veřejného statku vymezeného prostřednictvím účelu trestu, a zvolit
vhodný způsob nápravy tak, aby byl dodržen požadavek spravedlivé rovnováhy mezi
omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a
potrestání obviněných na straně druhé.
V tomto směru nutno konstatovat, že Obvodní soud pro Prahu 4 při úvaze o trestu
poukázal v odůvodnění rozsudku ze dne 30. 9. 2013 na dosavadní trestní
bezúhonnost a věk obviněných, přičemž došel k závěru, že se u obou jednalo o
zcela mimořádný exces z jejich jinak řádného způsobu života, přičemž v
ukládaném trestu poukázal rovněž na obviněnými nezaviněnou délku trestního
řízení i dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Za této situace s
ohledem na všechny okolnosti případu i dobu uplynuvší od jednání obou
obviněných jim uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné
trestní sazby, a to jako podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání jednoho
roku. Při výměře zkušební doby zohlednil nejen délku doby, která uplynula od
jednání obviněných, ale i jejich chování v době následující po spáchání
trestné činnosti, po kterou zřejmě žijí řádným životem (str. 6 rozhodnutí).
Rovněž Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné uvedl,
že výrok o trestu zohledňuje jak dosavadní bezúhonnost obviněných, tak právě
dobu, která od spáchání trestného činu uplynula, když se v tomto směru
ztotožnil se závěry nalézacího soudu, pokud oběma obviněným byl uložen toliko
trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, podmíněně
odložený na nejkratší možnou zkušební dobu, tedy na dobu jednoho roku (str. 6
rozhodnutí).
Nejvyšší soud konstatuje, že Obvodnímu soudu pro Prahu 4, s jehož rozhodnutím
se důvodně ztotožnil i Městský soud v Praze, nelze vytknout pochybení, když
průtahy, které nebyly obviněnými zapříčiněny, náležitě zohlednil, a to zcela
konkrétně definovaným zmírněním trestu. Trest, jenž byl obviněným uložen,
odpovídá ustanovení § 37 a § 39 tr. zákoníku o zákonných hlediscích účelu
trestu a individuální a generální prevenci obdobné trestné činnosti, tj.
chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším
páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím
působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Námitky, jež byly v uvedeném
rozsahu formálně relevantně uplatněny, tudíž není možno akceptovat.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. nedošlo.
Dovolání obviněných K. T. S.a T. L. proto Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř., jelikož se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná. V souladu
s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto
rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu